Mirek on the Japonsko 2017 trip joined with japan 2017


Tokio přílet

26.09.2017 14:34

S Tondou a Stopkinem vyrážíme letos do Japonska. Trochu s očekáváním, trochu s nadšením, ale i trochu s obavou ze zhoršující se politické situace mezi Severní Koreou a USA reps. Kimem a Donaldem, kde Japonsko je skoro první na ráně. Každopádně let s delším přestupem v Miláne proběhl zcela hladce a přistáváme kolem 11h na letišti Narita, které je cca 70 km daleko od centra Tokia. Nevím, čím to přesně je, ale všude se straší s hodinovými frontami na pasové kontrole, s dalšími frontami na vystavení JR (Japan Rail) passu - lítačka na Shinkanzeny, ale nám se daří projít vším docela svižně a za hodinku už svištíme prvním rychlovlakem do Tokia a metrem na hotel. První dojmy: Záchody - neuvěřitelná záležitost. Dálkové ovládání, luxusně vyhřívané sedátko, možnost spustit zvukovou kulisu, proud vody na umytí řitního otvoru zespodu, případně mušličky zepředu pro ženy. Vše si plně regulujete včetně tlaku a často i teploty vody. Člověk odchází tak nějak čistý a spokojený :-). Doprava - vše dokonale zorganizované. Alespoň Tokio má názvy stanic nejen japonsky, ale i latinkou. Vše má své přesné místo a čas. Vlak zastaví na centimetry na přesném místě a vyjede přesně v oznámený čas. Jen mě překvapuje množství skoro zbytečných pracovních míst místo automatizace. Všude stojí spousty hlídačů, kontroloru lístku... Třeba náš JR pass je jen papírová průkazka, nikoliv čipová karta jako třeba v Sydney. V Tokiu jsou desítky tras metra (na rozdíl od 3 v Praze) a občas je to docela výzva něco najít, ale nikdy nám to netrvá dlouho. Jídlo - první dojem výborný. Jen v restauracích málokde mluví anglicky a když dostanete jídelní lístek psaný v Kanji nebo Katakanou (písma), tak je člověk úplně v háji :-). Hned první večeři dáváme zostra - sashimi - nakrájené různé věci z moře a to úplně syrové - tuňák, chobotnice, ježek, mušle, atp. a k tomu jen wasabi, sojovka a hůlky a jdeme na to. Čerstvý tuňák byl úplně super, chobotnice pro mě přesně na druhé straně spektra hodnocení. Ještě si na toto budu muset chvíli zvykat. Pro jistotu se jdeme ještě dojíst do jiné malé jídelny na jakitori - grilované maso na špejli. Kouření - i venku je ve městě v podstatě vyloučené kouřit kdekoliv na ulici. Jsou na to zde pevně stanovená místa jako na letišti. Překvapení je, že naopak v uzavřených místech se kouří skoro všude - v barech, v restauracích, v jídelnách, v hernách... Herny a automaty - strašně moc lidí tu hraje automaty. Jsou jich několikapatrové budovy. Hraje se za peníze, vyhrají se jen kuličky, za kuličky si člověk může vybrat zboží. Zkusili jsme to a vůbec jsme nepochopili, jak se to hraje :-) jo a na hotelu je robot, který na Vás pokyvuje hlavou, skoro nikde nejsou odpadkové koše a v metru v jedné stanici dělá kukačka ku-ku-ku... proč, to bych také rád věděl :-) P.S. Na té fotce z budovy - tak to je fronta na výtah! Japonci jdou do práce :-)
published by Stopkin

Tokyo mesto budoucnosti

27.09.2017 15:51

Prilet na letiste Narita okolo 10 am mistniho casu. Vyzvednuti JR pasu primo na letisti probehlo bez problemu a bez front.
published by Stopkin

Zajímavosti z Japonska #1

29.09.2017 14:42

Zajímavosti z Japonska #1 Zákazy - všude je docela dost zákazů, je vidět inspirace amerikou. Ale často jsou dost zvláštní - nebezpečí použítí selfie tyče ve vlakové stanici, pozor na pobryndání se horkou zmrzlinou atp. :-) Placení - moc se neplatí kartou, výběr z ATM je horor (funguje snad jedině v obchodech Family markt a 7eleven). Ale lidi často platí telefonem - pravděpodobně Apple Pay. A úplně mě dostal chlapík v Ósace, když jsem chtěl platit kartou náš pronajatý byt. Vytáhl iphone, čtečku platební karty s lightning konektorem a appku a za chvíli platba provedena. Žádná dýžka se nedávají, vrací vše a všude do posledního jenu. 5 jenů = 1 Kč. Atrapy jídel - v mnoha restauracích ve výloze vidíte na talíři jídlo, které si můžete dát. Je z umělé hmoty, ale vypadá neuvěřitelně reálně. Žádné z jídel v tomto příspěvku není reálné. Vše jsou fakt atrapy včetně toho piva! Vážně i to sushi. Někde se jídlo objednává na automatu než člověk sedne do restaurace viz obrázek. Automaty - automaty na všechno možné, hlavně na nápoje (v Tokiu jsou i automaty, kde si člověk koupí třeba živého kraba, když má na něj v noci zrovna chuť ;-)), jsou úplně na každém rohu. Zajímavé je na nich třeba to, že některé nápoje jsou označené modrým pruhem, a ty jsou chlazené a jiné jsou označené červeným pruhem, a ty jsou krásně horké - např. kafe nebo čaj. Boty na záchodě - když jdeš na záchod, musíš si zout pantofle a vzít si jiné - záchodové pantofle. Hned po smrkání na veřejnosti, je naprosto největší trapas jít v záchodových pantoflích mimo WC. Mně už se to povedlo jednou v chrámu v Kjótu a Stopkinovi dnes v domě Gejši v Kanazawě. Koše - skoro nikde na ulici nenajdete odpadkové koše. Lidi jsou zvyklí nosit vše s sebou domů. Shinkanzen a rychlost - ty pomalejší jezdí 270 km/h. Potvrdili jsme testem viz obrázek. Auta/silnice/parkování - mají hrozně hnusný a hranatý auta. Kvůli parkování. Parkování je obecně problém, a tak mají parkovací místa nad sebou, kam Vaše auto musí strojově vytáhnout. Na fotce jsou 2 patra, ale viděl jsem i pater 5!. Na silnicích jsou všude geometrické obrazce, které u nás jsou symbolem pro ženské pohlavní orgány. Co to znamená zde, bůh ví... (není to pussy line jako v US). Délka dne - den může mít v Japonsku i 25h :-) viz fotka.

Kjóto

29.09.2017 19:30

Kjóto - tuto část perfektně sepsal celou Stopkin Šinkanzenem z Tokya přijíždíme do Kjóta (京都市). Dřívější hlavní město celého Japonska. Žije zde více než 1,5 milionů obyvatel. Během 2. světové se Kjóto objevilo na seznamu měst, kde měla být svržena atomová bomba. Nakonec kvůli svému kulturnímu dědictví bylo ze seznamu vyškrtnuto. V samotném městě a okolí se nachází přes 2000 chrámů. Den 1 Ráno autobusem směr Daitoku-ji. Vystupujeme a hned u zastávky pražírna kávy. Takže kafíčko, cíčko. Daitoku-ji (大徳寺) je komplex několika malých budhistických chrámů se zenovými zahradami. Je to prostě takové malé opatství. Stejně jako mnoho jiných památek v Japonsku i tento komplex byl zničen požárem a to v roce 1474. Nejvýznamnější obdobím pro Daitoku-ji bylo šestnácté století, kdy se zde učil mistr japonského čajového obřadu Sen no Rikjú. Od té doby se stalo Daitoku-ji oblastí čajového obřadu. První chrám si vybíráme Zuiho-in. Kde potkáváme fake gejšu. Je to Irka, která žije v Japonsku 30 let a učí se zde školu přípravy čaje. Jinak v chrámu skoro nikdo není. Paráda. Druhý chrám Korin-in je hodně podobný prvnímu. Malá zahrada kolem chrámu a v přední části kamenná. I když je tu už o něco více lidí. Přijde mě o malinko hezčí než první. Do dalšího chrámu nás zavádí silné bubnování. Koná se zde nějaký obřad. Vstupujeme, ale zanedlouho nás díky nějaké cizince (fotila s bleskem) vyvádí pryč, že se jedná o „private akci“. Jako poslední v komplexu chrámů si vybíráme chrám Daisen-in. Velké zklamání. Chrám je hodně turistický. Prodávají zde suvenýry a do půlky chrámu se nedá dostat. I když je komplex uprostřed rušného města v jednotlivých chrámech je klid a člověk tady může prožít spirituální zážitek. Busem pak přijíždíme do chrámu Kinkaku-ji (金閣寺,znamý jako Gold Pavilion). Součástí chrámu je zlatý pavilón. První a druhé patro pavilónu je pokryto plátky ryzího zlata. Chrám byl několikrát vypálen. Naposled ho vypálil psychicky nemocný mnich v roce 1950. Kinkaku-ji je jedna z TOP destinací v Kjótu. Tzn. opravdu hodně lidí. Na památky v Japonsku jezdí místní školáci. Odhaduji, že je tu tak 5 tříd. Mirek je zde odchycen dětmi a pod dozorem učitele se ho děti pomocí formuláře ptají na různé otázky. Evidentní snaha, aby se zde zlepšila gramotnost angličtiny. Za odměnu dostává od dětí origami. Tony vše jako správný kamarád filmuje. Od Kinkaku-ji chrámu popojedeme busem asi 2 zastávky do dalšího chrámu Rjóandži. Rjóandži (竜安寺) je zenový chrám mírumilovného draka. Od roku 1994 zapsán na seznam UNESCO. U chrámu je kamenná zahrada, která je tvořena patnácti kameny. Ty jsou umístěny tak, že nikdy nevidíte všechny najednou. Součástí chrámu je i větší jezírko, které je skoro celé zaplněné lekníny. Trošku delší cestu pak jedem do Arashiyami, kde je bamboo forest. Před vstupem kupujeme sladké rýžové kuličky polité čokoládou. Bohužel to nebyla čokoláda, ale sojovka. Je to dost hnusný, ale člověk to přece nevyhodí. Hlavně nemá kam. V Japonsku totiž nemají žádné koše. Tak to jíme -). Po zajímavé procházce bamboo lesem vybíráme náhodně další temple v blízkosti. Vybrali jsme Jōjakkō-ji Temple (常寂光寺). Tento chrám je v kopci a tak Tony čeká dole u vstupu (má bolavou nohu). Jedná se o rozlehlý chrám s pěknou vyhlídkou. Jet jsem o měsíc později, zařadil bych ho klidně na první místo. Kolem chrámu je totiž hodně javorů. Těsně před setměním si dáváme v místní kavárně kafíčko dortík a vracíme se zpět do centra Kjóta busem. Před spaním ještě dáváme večeři blízko hotelu v menší japan restauraci. Dávám si výborné sašimi z tuňáka. Vedle u stolu se opíjí Japonec. Zřejmě pije ze svým šéfem (pijí nějaké saké nebo šoču, které vypadá jako mléko) a musím říct, že je dost na kaši. Japonci jako ostatní Asiaté hůř odbourávají alkohol. Je to tím, že jejich organismus oproti Evropanům produkuje méně enzymů, který štěpí alkohol. Navzdory tomu Japonci dost chlastaj. Hlavně ze svými spolupracovníky a nadřízenými, kde to berou víceméně jako firemní povinnost –). Den 2 Brzo ráno vstáváme, abychom byli v čas na Fushimi Inari. Bohužel Mirek zadává blbou destinaci v google mapách a ocitáme se asi 2 km mimo. Naštěstí situaci řešíme rychlým přesunutím JR vlakem. Fushimi Inari (伏見稲荷大社) je v podstatě cca 6 km dlouhý trek v lese lemovaný 10 tisící oranžovými branami (tori). Tyto brány darovali božstvu inari firmy či organizace, které tímto děkují za své úspěchy a samozřejmě si zajišťují dobré vyhlídky do budoucna. Hned po výstupu z vlaku je vidět svatyně Fušimi Inari, která je začátkem a koncem treku. Na začátku treku je všude spousta lidí. Tím pádem nadlidský úkol vyfotit tori bez lidí. Naštěstí postupem času davy lidí slábnou. Přibližně v půlce treku je vyhlídka na město Kjóto. Pozor, nepočítejte s tím že na vrcholu bude nějaký výhled. Jsou tam pouze hroby a okolo les. Kousek před vrcholem si dáváme kafíčko, čaj v sympatické kavárně uprostřed lesa. Chishaku-in (智積院) je budhistický Temple ve čtvrti Higashiyama-ku. Zajímavostí toho chrámu je historická zahrada, která byla oblíbená u čajového mistra Sen no Rikjú. Důvodem naší návštěvy je právě tato zahrada, kterou mám již delší dobu uloženou mezi oblíbenými obrázky. Zahrada u chrámu je prostě parádní. Poté jíme v náhodně vybrané restauraci. Kde krom skvělého jídla zkoušíme saké. Kiyomizudera (清水寺) další z mnoha chrámů v Kjótu. Tento je 3 nejnavštěvovanější. Hlavní veliká budova chrámu má terasu, která nabízí krásný výhled na město. Bohužel právě probíhá rekonstrukce, takže je celá budova pod lešením. Výraz „skočit z Kijomizu“ je japonský ekvivalent českého výrazu „skočit do něčeho po hlavě“. V dřívější době lidi věřili, že pokud skočí z této 13m vysoké terasy splní se jim přání. Díky bujné vegetaci pod terasou se poutníkům skok z této terasy většinou podařilo přežít. V období Edo zde bylo zaznamenáno 234 skokanů, z nichž 85% přežilo. Další chrám, který jsme navštívili je Ginkaku-ji (銀閣寺,znamý jako Silver Pavilion). Původní plány tohoto chrámu počítaly s tím, že celý pavilón bude pokryt stříbrem. Měl být napodobeninou známějšího zlatého chrámu. Díky válce Ónin byla stavba tohoto chrámu pozastavena a už nikdy se nepokryl stříbrnou fólií. V blízkosti pavilónu v kamenné zahradě je kopec písku, který symbolizuje horu Fuji. Tento chrám je dnes většinou Japonců považován za krásnější než jeho zlatý konkurent a já musím především díky jeho krásné zahradě víc než souhlasit. Cestou k hotelu pak jdeme přes gejša čtvrť Gion (祇園). Je to poslední místo v Japonsku, kde se vyučují Maiko na Gejši. Procházíme uličkou Šimbaši, kde je mnoho tradičních čajoven s červenými lampióny. Tady gejši dělají společnost politikům, ředitelům a dalším jiným bohatým lidem. Pokud Vás zajímají gejši -), více napsal Mirek zde. Den zakončujeme večeří, kde si dáváme vegetariánské okonomijaky. Den 3 Vedle našeho hotelu je FamilyMart, kde si kupujeme snídaní. FamilyMart je jeden z obchodních řetězců v Japonsku. Něco jako Tesco Express u nás. Většinou si zde kupujeme rýžové trojúhelníčky zabalené v řase. Tentokrát si ale kupujeme jakitori (menší kuřecí špíz). Který vám tu bez problému ohřejí v mikrovlnce -). Po snídani jdeme navštívit Namikawa-ke Cloisonné Museum (並河靖之七宝記念館). Toto museum je vlastně dům umělce Namikawa Yasuyuki, který kreslil miniatury technikou Cloisonne. A co to vlastně Cloisonne je? Je to stará technika pro zdobení kovových předmětů používána především v Číně a Japonsku. Po úspěších na výstavách v Paříži, kde vyhrál i několik cen, se Namikawa stal mezinárodně uznávaným. Díky tomu začal mít v domě spoustu zahraničních hostů. Proto nechal v domě zvětšit dveře a začal používat skleněné výplně místo papírových. Což bylo v té době velmi neobvyklé. Nicméně více než muzeum nás zajímá jeho přilehlá zahrádka. Která je sice malá, ale o to hezčí. Tím naše putování v Kjótu končí a přesouváme se do Osaki.

Ósaka - velkoměsto se světovou kuchyní

30.09.2017 13:04

Kjóto bylo krásné, ale je čas se přesunout alespoň na necelý den do nedaleké Ósaky. Ósaka je hlavní město prefektury Ósaka a třetí největší město v Japonsku s počtem obyvatel 2,7 milionu. Ósaka byla v minulosti hlavním obchodním městem Japonska a i dnes je jedním z nejdůležitějších průmyslových center (a přístavů) v Japonsku. Starý název pro Ósaku zněl Naniwa. Naniwě se obecně říkalo „kuchyně říše“ a i dnes se ósacká jídla považují za chuťově nejlepší v celém Japonsku. Tonda našel perfektní ubytování v soukromém bytě v bytovém domě, který je veliký a máme ho celý pro sebe včetně balkónu, 2 ložnic, pračky a kuchyně. Škoda, že jsme tu jen jednu noc. Jako hlavní cíl vybíráme Umeda Sky Building. Výšková budova s výhledem na celé město, kterou tvoří dvě věže o výšce 173 m (40 pater), které jsou vzájemně propojené visutou částí se zahradou. Přístup do zahrady zajišťují eskalátory v šikmých skleněných tubusech, které vedou z nejvyššího patra věže. Jedete na jezdících schodech a přímo pod vámi je 150m hluboké nic. Výhled je nádherný. Jsme zde v době, kdy se začínají sbíhat v celých houfech Japonci, aby sledovali západ slunce (je to vidět na fotce, že jich nebylo zrovna málo ;-)). Navíc jsme si pak ještě počkali a pozorovali ohromnou a moderní Ósaku, jak se postupně ve tmě rozsvěcuje. Moc pěkné. Z Umeda Sky Building metrem frčíme rovnou do centra nočního života - čtvrt Dotanburi. Kolem vodního kanálu jsou zde snad tisíce barů a restaurací. Na tu navazují zastřešené ulice a uličky s obchody a dalšími restauracemi. Vaří se zde to nejlepší možné jídlo. Hned na začátku jsme se díky Tondovi seznámi s místním prodejce realit, který je nadšený, že potkal někoho z ciziny a obzvláště z Čech. BTW Českou republiku zde zná opravdu úplně každý - překvapivě pro nás za tím není lední hokej a Nagano, ale Věra Čáslavská - díky výsledkům na olympiádě v Tokiu i díky hrdinému protestu proti okupaci v roce 1968. Japonec je hrozně přátelský, trochu opilý :-) a bere nás do svého oblíbeného klubu Fiji. Naštěstí se ukazuje, že to není třeba gay bar, jak jsem se trochu bál :-), ale malý a příjemný bar, který vlastní pan Ogi, který se s Fiji přestěhoval do Japonska a proto svůj bar pojmenoval Fiji a nalévá pivo Fiji. Jsme tu asi fakt vítaní, protože s námi Ogi i Japonec popíjí a povídá a za chvíli se připojuje další Japonec, který se zabývá prodejem piva, později indický programátor porno her pro Playstation a obchodník z Irska. Všichni žijí trvale v Japonsku. Vypili jsme moře piva Fiji, rumů z Fiji, něco jako Sake atp., probrali názor na Severní koreu a spoustu dalších věcí. Velké překvapení pro mě je, že třeba Japonci se bojí jezdit do Evropy kvůli bezpečnosti, především zlodějům - říká jim to prý stále televize. Když už k nám do Evropy jedou, tak všichni zmiňují Paříž, Švýcarsko a Řecko. V příjemné společnosti jsme nakonec až do pozdních nočních hodin, neměli jsme ale před tím večeři, a tak alespoň já jsem totálně na šrot :-) a mám hlad jak vlk. Chodíme tak noční Ósakou a hledáme, kde nám ještě uvaří a máme nehorázné štěstí. Ještě mají otevřeno v restauraci, kde mají hovězí Kobe!!!!! Kobe je prý zdaleka nejlepší hovězí na světě a chceme ho alespoň jednou v životě ochutnat. Cestovatelka Katka prý při ochutnání Kobe dokonce zažila orgasmus!!! http://www.katkacestuje.cz/2016/12/japonsko-osaka-dotonbori-kuidaore-takoyaki.html Katka píše: "Hovězí z Kóbe (angl. Kobe beef) pochází z černých krav a býků plemene wagyu, kteří se rodí a chovají na farmách v okolní prefektuře Hyógo. Toto plemeno má maso s nádherným výrazným mramorováním s velmi vysokým poměrem tuku ke svalovině. Toto mramorování se potom oceňuje na dvanáctistupňové škále. Čím je větší poměr tuku, tím má maso lepší chuť – a tím je také dražší" Já jen doplním, že je to ještě lepší než US prime beef, včetně five stars :-) (tato poznámka je určena výhradně pro fanoušky Roberta Mikluše). No tak jsme to zkusili a musím říct, že je to fakt nejvíc, ale fakt nejvíc a ještě víc a je to boží a skvělý a nejlepší a nedá se to s ničím srovnat!!! Je to tak jemné, delikátní, chuť Vás pošle přímo do nebe. Na stole máme gril, Stopkin stříhá maso nůžkami na plátky a já to griluju. Pak vložíme první maso do úst a....nedá se to popsat, to se musí jedině zažít. Skoro jsem byl chvíli smutný, že jsem zažil svůj gurmánský vrchol a už nebudu mít v životě pro co žít, ale Tonda mě nahlodal, že ještě lepší by to bylo s lahví Brunela a má pravdu. To bude jednou můj další cíl v životě :-). V noci ještě fotka Glica - vlastně vůbec nevím proč je to důležité, ale je to nejfocenější věc v Ósace - plakát s běžící postavou Glico, tak jsme si to vyfotili taky. Na byt se dostáváme po 3h ráno. Nádherný den v Ósace, ale ráno opilcovo bude asi krušné :-) P.S. Vysvětlivky k fotkám Metro - všimněte si na jedné fotce, že všichni stojí připravení na šipkách, které ukazují kam jít poté, co přijede vůz metra. No a pak taky to, že všichni tady pořád něco dělají na smartphonu. Často si čtou komiksy. Někdy je metro tak plné, že když ženu někdo osahává a jí se to třeba nelíbí, tak s tím stejně nic nenadělá. Proto zavedli woman only vagóny. Boxy s jídlem - Japonci často cestují vlakem, a proto dovedli k dokonalosti vlakové gurmánství. Jídlo v krabičkách do vlaku je fakt superkvalitní a na výběr je toho strašně moc. A video... https://youtu.be/5ZRgZg_p5_s

Hora Kója - noc v budhistickém klášteře

01.10.2017 16:45

Hora Kója - noc v budhistickém klášteře (1.10.-2.10.) Z Ósaky vyrážíme za spirituálním zážitkem do hor - čeká nás předem domluvený pobyt v budhistickém klášteře Muryokoin na hoře Kója. Hora Kója leží v prefektuře Wakajama na jih od Ósaky v Japonsku. Ve skutečnosti se nejedná o horu, ale o údolí s nadmořskou výškou kolem 800 metrů obklopené osmi vrcholky. Toto místo je po duchovní stránce jedno z nejvýznamnějších v celém Japonsku, a to díky mnichovi Kukaiovi, která zde již v 9. století založil budhistickou školu zvanou Shingon. Ta je založená na racionálním posuzování světa a všeho kolem nás. Hlavní mnich nám vysvětloval, že základem je prozření. Prozření ale spočívá jednoduše v uvědomování si toho, že vše, včetně toho, jak jednáme ve svých životech má své příčiny a své důsledky a obojím bychom měli důsledně přemýšlet. Navíc je myšlení orientované na JAK místo západního CO a PROČ. Budhismus je také něco, co stojí nad hodnotami a učí umět rozpoznávat absolutní pravdy (kámen je kámen) a relativní pravdy/hodnoty (vnímání alkoholu v arabských vs evropských zemích). Bylo rozhodně dost zajímavé a poslouchal jsem s otevřenou myslí. Cesta tam byla dlouhá - metro, vlak, lanovka a bus, ale kolem 15h nás vítá mnich a vede nás do jednoduchého pokoje. Skoro nic zde není - jen tatami - podlaha z rohoží a na to se dává na noc matrace na spaní. Je tu celkem zima. Koupelna není, ale místo toho je zde klasický společný onsen - vezmeš si jakoby kimono, jdeš do převlékárny, tam se svlíkneš komplet a jdeš do onsenu. Tam si sedneš na jednu z židliček, v sedě se namydlíš a osprchuješ a pak vlezeš na chvíli do malého bazénku s velmi horkou vodou. Je to super! Před večeří ještě stíháme na procházku do mauzolea mnicha Kukaie a hřbitov Okunoin. Zní to divně, ale je to tam moc pěkné. Až 600 let staré ohromné ale opravdu ohromné cedry, japonské javory, které se již překrásně zbarvují do podzimních odstínů. Je to největší hřbitov v celém Japonsku, je zde až 200 000 monumentů a nejprivilegovanější rodiny jako je například rodina Toyota mají svoje místo po smrti právě zde. Po návratu máme připravenu na zemi na dřevěných stolečcích budhistickou vegetariánskou večeři. Většina věcí je mazec - tofu, fazole v medu, houby v medu, sušenka v rybí omáčce atp. No nevím nevím, jestli bych si na toto zvyknul. Jdeme brzo spát, je večerka, v 6h ráno ceremonie, které máme možnost tiše jako pozorovatelé se zúčastnit. Budíček v 5:45 byl krutý, ale stálo to zato. Každé ráno v modlitební místnosti se sejde cca 15 mnichů. Každý z nich má nějakou roli - jeden se stará o oheň, jeden v sanskrtu předčítá modlitbu za zdraví a bezpečno, ostatní se přidávají ve sborovém óóóoooooooohhhmmm. Něco jako :-) https://www.youtube.com/watch?v=jz9w0wv9EBw Celé to trvalo 1,5h ale člověk se dostane do zvláštního meditačního stavu, kdy to alespoň mě rychle uteklo. Jen jsem trochu přemýšlel, jestli by 15 chlapů nemělo dělat něco užitečnějšího :-). Po ceremonii máme snídani s hlavním mnichem, který mluví skvěle anglicky. Vysvětluje nám ceremonii a diskutujeme nad základy budhismu viz výše. Mno diskutujeme - alespoň Tonda se za nás jednou zeptal :-). Pak za deště procházíme ještě pár krásných míst v okolí - Kongobuji temple a Dandžógaran - střed hory Kója a pak už se loučíme a vydáváme se na 6h dlouhou cestu do Kanazawy... A tady je první video!!! https://youtu.be/9ekyjmvRhno

Kanazawa - město chrámů, zahrad a gejš

04.10.2017 05:48

Kanazawa (3.10.-4.10.) Cesta do Kanazawy byla dlouhá, ale nakonec jsme tu. Krásné historické město na severu ostrova Honšú. Na místní poměry je to menší městečko s necelým půl miliónem obyvatel. Prostě něco jako Brno, jen hezčí ;-). Kanazawa bylo jedním z mála velkých japonských měst, které bylo ušetřeno paličských náletů amerického letectva během druhé světové války. Díky tomu se v Kanazawě uchovalo mnoho historických památek. Začíná se nám trochu kazit počasí a trochu poprchává, ale naštěstí tu mají v každém ubytování deštníky, a tak vyrážíme do města i tak. Postupně jsme navštívili krásný hrad Kanazawa castle - hrady jsou tu úplně jiné než u nás. Jsou to dřevěné stavby, které ale obvykle za svou historii několikrát shořely s byly postaveny znovu. To je případ i tohoto hradu - byl znovu dostavěn po roce 2000. Kolem hradu jsou krásné zahrady - malá Gyokusen-immaru Garden a velká Kenroku-en (兼六園).Původně byla založena jako vnější zahrada Kanazawského hradu. Pro veřejnost byla otevřena v roce 1875. Je považována za jednu ze tří nejkrásnějších zahrad Japonska. A je fakt nádherná. Je založena na 6 základních principech: Prostornost, Odloučení, Umělost, Starobylost, Hojnost vod, Široký rozhled. Nádherné stále vyštipováním upravené borovice, malá jezírka, do podzimu se barvící japonské javory - neskutečná nádhera. Dalším zajímavým místem je oblast Chaya-Gai na severu města za řekou. Říká se jí gejša čtvrt, protože zde stojí desítky původní dřevěných čajových domů (tea-house), kde gejši provozovaly a některé dodnes provozují svoje řemeslo. Jeden večer jsem měl možnost jeden z čajových domů navštívit a alespoň trochu nahlédnout do tajemství gejš. Bylo to tak zajímavé, že o tom zkusím napsat samostatný článek. Je zde také čtvrť chrámů, která mě ale moc nenadchla. Mnohem krásnější chrám byl Ishiura Shrine mimo tuto oblast s krásnou zahradou nebo samurajský dům Nomura Samurai house. Kulervoucí byl také Omi-cho market. Ohromný trh primárně s jídlem - neuvěřitelný výběr krabů, mořských ježků, ryb, sépií, ale i ovoce a zeleniny - nashi, wasabi atp. Je to nádhera, člověk jenom chodí a s údivem pozoruje, protože skoro vše tady je pro nás neznámé. Člověk může prodavače požádat o sashimi - nakrájí Vám plátky syrových ryb, které si jen tak s Wasabi a se sojovkou můžete dát a je to něco neuvěřitelně dobrého. Z kulinářských zážitků bych ještě určitě zmínil návštěvu profi sushi restaurace, kde master sushi šéf před Vámi připravuje se zaujetím pro věc každý jeden kousek sushi z naprosto čerstvých ryb, podkládá ho před Vás a vysvětluje z čeho je a jak se správně jí (se sojovkou, s wasabi atp.). Nejlepší byl kousek s rybou mírně zauzenou v chladném kouři - to byla supermňamka. Pak jsme tu také našli malou hospůdku Dub s nabídkou českého piva a jídel - Bernard, utopenec, guláš atp. Má to Japonec, který pracoval nějakou dobu v Praze a uměl i trochu česky. V malé restauraci hraje i česká hudba, jsou tam české knížky a kuchařky. Kanazawa byla pro mě naprosto TOP destinací a osobně se mi tady líbilo ještě více než v Kjótu. Skoro s lítostí opouštíme nás Ryokan a míříme do japonských Alp.

Zajímavosti z Japonska #2: gejša

04.10.2017 20:19

Zajímavosti z Japonska #2: gejša Gejša - asi každý máme bez hlubší znalosti úplně jiné a většinou povrchní představy o obsahu tohoto slova. Maximálně máme představu založenou na shlédnutí filmu https://www.csfd.cz/film/194895-gejsa/prehled/ , který ale opravdu není daleko od pravdy, ale je o minulosti a otázka je, jak je to dnes. Vraťme se ale ted k tomu, kdo je tedy Gejša. Gejša je profesionální společnice, obvykle krásná, vzdělaná a inteligentní žena, jejímž hlavním posláním je bavit muže ve společnosti tancem, zpěvem, hrou na hudební nástroje, intelektuálním hovorem či jiným uměním. Rozhodně neposkytuje sexuální služby v jakékoliv podobě. Je zakázané se jí dokonce dotýkat. Zajímavé je, že původně Gejša byl muž a teprve později toto řemeslo přešlo na ženy, tak jak to známe dnes. V Kanazawě byla nabídka podívat se do jednoho z čajových domů (teahouse), kde ještě dnes Gejšy provozují svoje řemeslo. Bylo sice pro turisty a nemělo to nic společného s večerem, tak jak ho s gejšou tráví bohatí byznysmeni, ale i tak to bylo velmi zajímavé. V bodech dále píšu několik zajímavostí, které jsem se tam dozvěděl a doporučuji si pustit video pod článkem. - Gejš je dnes jen velmi málo. V podstatě je najdete jen v Kjótu a Kanazawě. V kanazawě v historii bylo mnoho set gejš, v době úpadku jen 14 a dnes jich je 44. - Nejstarší aktivní gejša v Kanazawě má 84 roků a je velmi vyhledávaná pro své konverzační schopnosti. I ona se prý ale musí stále učit. - V Kanazawě gejša může být vdaná, ale nikdy o tom nemluví a nikdo se na to neptá. V Kjótu nesmí být vdaná. - Večer s gejšou stojí statisíce Kč. Dovolit si tak mohou jen známé osobnosti a byznysmeni. - Jedna návštěva trvá maximálně 90 minut, pak musí hosté vždy odejít. Nikdy se nedělá výjimka. - Nikdo z ulice do čajového domu nemůže přijít. Jen vybraná společnost. Nový zákazník může přijít jen, pokud ho doporučí někdo ze stávajících zákazníků. - Nikdy se neplatí po návštěvě. Platí se 2x do roka. Když někdo nezaplatí, má povinnost dluh uhradit ten, kdo ho doporučil. - Do obvyklého repertoáru patří tanec a hudba. Každé číslo trvá ale obvykle jen cca 3-5 minut, aby gejša zůstala vzácná. Dále konverzace a společenské hry. Oblíbená hra s pitím saké je na videu dole. - Učednice na gejšu se jmenuje majko. Když se z majko stává gejša, proběhne Mizuage - odpanění bohatým zákazníkem, z čehož se paní domu zaplatí náklady na studium gejšy (jestli někdo tušíte, proč by tady mělo být měkké i, napište mi :-)) . Dnes je toto již minulostí. Zaniklo společně se zákazem prostituce v Japonsku. - Mezi základní principy také patří naprostá diskrétnost. Gejša nikdy nemluví ani se svým manželem o tom, co na schůzkách slyšela. Hosté v domě, kde jsem byl, odchází tajným schodištěm. - Schůzky jsou předem domluveny, obvykle pánové volí gejšu jako druhou večerní zastávku po společné večeři. Pak jdou buď domů za manželkou nebo častěji - pokračují někde ve městě v pití saké... Tradiční gejšu ale postupně vytlačuje ROBOGEJŠA!!!! https://www.youtube.com/watch?v=Wo-gGes6qig Video https://youtu.be/eP4B9QPMNZc

Japonské Alpy

06.10.2017 19:11

5.10.-6.10. Japonské Alpy Hrozně moc jsem se těšil, jak vyměníme na chvíli hektická velkoměsta za klid v malých horských vesničkách a pohled na stavby z betonu a železa za pohled na hory, stromy, přírodu. Povedlo se to, ale jen částečně. Jednak nám tady ani trochu nevyšlo počasí a většinu času prší, což na horách není vůbec nic příjemného, a také jsem si nějak neuvědomil, že malá horská vesnička v japonském měřítku znamená z českého pohledu velkoměsto bo třeba malinkatá Takayama má bratru 100 000 obyvatel. Nakonec jsme vlastně ani nikam do hor nešli a celý pobyt v japonských alpách zkrátili na minimum a odjeli předčasně do Tokia. I tak jsme toho viděli a prožili za 2 dny poměrně hodně a stálo to zato. Alespoň stručně: Shirakawa-Go: malá (tentokrát opravdu malá) historická tradiční vesnička - možná by víc slušelo ji nazvat skanzenem, kde můžete vidět domy, které mají specifickou střechu ze slámy z rýže a půdu a na těchto půdách zde ve velkém chovali larvy bource morušového kvůli hedvábí. Nad vesničkou je možné vyjít na vyhlídku, z kterého je vidět krásně celé údolí. Konečně jsem tady našel něco, co jsem již několik dní hledal - sezamová zmrzlina. Byla fakt naprosto výborná! Takayama - bydlíme tady v příjemném a levném hostelu. V pokoji je sice místo jen přesně na 3 matrace na zemi, ale což - ono to stačí. Na druhou stranu perfektní personál, se vším nám zde ochotně poradili včetně cesty k hotelu, kam se můžeme jít večer umýt a vykoupat onsenu. Navíc je tu i kuchyňka, posezení, společenská místnost atp. Městečko je samo o sobě nádherné. Uličky staré čtvrti s dřevěnými domy, v dálce vysoké hory, západ slunce, moje oblíbené podzimní japonské javory... I jídlo je zde specifické. Není to u moře, tak se zde jí méně ryby a více spíš hovězí, protože pár kilometrů je město Hida, které je známé druhým nejlepším hovězím masem. Jíme třeba u takového specifického stánku, který si někdo otevřel v malém autobusu a tam Vám udělají naprosto parádní prémiový Hida hovězí špíz na tyčce. Dělají tu i specifické sushi, a to se syrovým hovězím masem. Někde jsem ale četl, že to je spíš pro turisty... Večer jsem stihli i procházku po stezce známé jako Higashiyama Yuhodo, která vede kolem několik menších chrámů a dále do vyvýšené oblasti, která končí kavárničkou s výhledem na město a hory. Hydayu Onsen - ráno se autobusem přesouváme do Matsumoto s přestávkou v Hydayu Onsen. Zatímco jinde jsou Onseny spíše něco jako společná koupelna, tak v této oblasti jsou skutečné termální prameny a termální koupaliště s venkovními bazénky. Hned jak jsme vystoupili z autobusu, vidíme různé potůčky a nádržky v kterých teče horká voda. Dokonce můžete sedět na autobusové zastávce a nohy si strčit do termální vody viz foto. Vybrali jsme placený Onsen (500 yenů vstup) a stál opravdu za to. Dohromady 2 vnitřní bazénky a asi 6 venkovních s různě horkou vodou. Všichni jsou zde nazí, tak se nesmí fotit a fotku jsem ukradl někde z webu. Samozřejmě standardně je sem vstup jen pro muže. Ženy mají svoji samostatnou část. Vůbec v posledních dnech máme hotel jen pro muže, onsen jen pro muže - obecně se dá říct, že jsme v Japonsku viděl za 2 týdny pravděpodobně víc penisů než za celý předchozí život :-). Matsumoto - prší, ale opravdu už strašně moc prší. Tak se na místě rozhodujeme zde nespat a jet dál až do Tokia. Každopádně v Matsumotu je hrad, parádní hrad, starý hrad a překvapivě nevyhořel :-). Tonymu se tam moc nechce, a tak jdeme jen se Stopkinem. Déšť nakonec nebyla jediná překážka, přidal se ještě souboj s časem a bludný kořen. Sedíme si tak po příjezdu na nádraží v klidu na kafíčku a náhodou mě napadne zkontrolovat v kolik na hradě zavírají. Sakriš - zavírají za 30 minut a cesta trvá 20 minut. Kafíčko tak necháváme kafíčkem a skoro během se přibližujeme k hradu. Oba se ujišťujeme, že to je přece jasné, furt rovně a tam to je. Když už takto běžíme docela dlouho a hrad pořád nikde, tam pouštím Google Maps a bohužel jdeme úplně na jinou stranu než je hrad :-(. No nakonec jsem to zvládli, ale myslím, že jsme tam dorazili asi 3 minuty před zavíračkou a byli tam jako poslední návštěvníci. Jak říkával na cestách náš kamarád Robert - debil, blbeček :-). Každopádně hrad to je parádní. Má 5 pater - z těch horních je krásný výhled. Na každém z nich velké množství "Yazama" - děr pro střílení z luku proti nepřátelům a na prvním patře "Ishiotoshi" pro házení kamenů. Totálně promočení vyzvedáváme Tondu a i když je pozdě, vyrážíme vlakem do Tokia. Zkusíme kapslový hotel - už se na to těším!