Tentokrát jsme se rozhodli vyrazit za poznáním i s dětmi a babičkou, tak celé cestě předcházelo dlouhé plánování – zajištění ubytování, lékařské péče, očkování, zjištění možných nemocí a jejich příznaků včetně horečky Dengue, vhodných letenek atp. Celou cestu jsme plánovali déle než rok, ale 30. 11. to nakonec opravdu nastalo a odlétáme na 6 týdnů do Indonésie na Bali. Noční let s přestupem v Amsterdamu a technickým mezipřistáním v Singapuru proběhl i našimi děcky nečekaně hladce, i když Blanďa říká, že to tak vidím jen díky tomu, že já vždycky usnu a nevím, co se děje :-). Celkem budeme bydlet na 3 různých místech v pronajatých domech. První dům, ve kterém strávíme 3 týdny, je krásný dřevěný dům se zahradou s bazénem, který si pro sebe postavila američanka Anni s balijským manželem Melem. Když jejich nejstaršímu synovi bylo 6 let, přestěhovali se kvůli škole do USA a dům pronajímají. O dům se tu na Bali stará paní domácí Wati z Jávy, které je 30 let a má jednoho 10 letého syna a její bratr Sis s 6 letou dcerou Siskou. Se vším nám tu pomáhají a Wati nám vaří vynikající jídla, která patří ale spíše do jávského než balijského jídelníčku, ale o tom zase někdy jindy. Dům je mimo turistickou oblast ve městě Padang Galak nedaleko hlavního města Denpsar a 5-10 minut autem od známé plážové oblasti Sanur. Vzdálenost moře je trochu nevýhoda, ale taxíky jsou tu velmi levné a kdykoliv dostupné, takže se dostat k moři není žádný problém a je moc příjemné bydlet mezi místními místo hotelových komplexů. Stačí vyjít ven na ulici a je tu hned několik obchodů a místních restaurací, kterým se tu říká Warung. V obchodech zde dostaneme zboží za stejné ceny jako místní, což se v turistických oblastech nikdy nestane. Přestože jsme v obydlené oblasti, člověk si tu dnes a denně uvědomuje o kolik více života zde všude je oproti naší zemi. Dnes jsme měli na návštěvě na zahradě velkého leguána, po domě nám běhají ještěrky Gekon, brouci různých velikostí, mravenci rozličných druhů, u bazénu poskakují žáby a hned druhý den jsme měli v obývacím pokoji dokonce hada. Kdo mě zná, ví, že já se bojím hadů jak čert kříže a tohle byla taková moje noční můra. Byl sice docela malý, ale to neznamená, že nemůže být třeba prudce jedovatý. Na Kalimantanu byla nejnebezpečnější cca 30cm dlouhá hadí potvora. Věděl jsem, že když ho ale nezabiju, tak nebudeme vědět, kde je a v domě se nebudeme cítit už nikdy bezpečně a možná, že budu muset hned další den shánět letenky zpět domů :-). Překvapilo mě, že byl fakt dost rychlý, že fakt dost vydrží, než umře a že jsme měli s ženou docela problém vymyslet, čím ho zabít. Nakonec vyhrálo štokrlátko. Praštil jsem ho s ním párkrát vší silou po hlavě, ale on byl pořád naživu. Tak jsem na to štokrlátko ještě párkrát skočil a bylo po něm. Prý to byl neškodný zahradní had a nikdy předtím se had v domě neobjevil – fakt smůla, ale všechno špatné je pro něco dobré – od teď se nás hadi budou určitě už bát :-). Blízko je moře, u domu parádní bazén i s částí pro děti, takže si to tu užíváme hned od začátku, ale i tak se těšíme na první výlety. Bál jsem se letět na Bali v období dešťů. První dny opravdu skoro každý den 2-3 opravdu silně pršelo, ale po pár dnech se to spravilo a neprší skoro vůbec a i po dešti je během pár minut zase parné horko a po dešti ani památka. Na Bali je období dešťů opravdu mírné a vidím to teď spíše jako zásadní výhodu. Vše je tu v tomto období levnější a turistů jen velmi málo.

Existují 2 místa na Bali, která člověk jednoduše musí navštívit. Jedná se o legendární pláž Kuta a město Ubud ve vnitrozemí zhruba 30 km na sever od hlavního města Denpasar. Tentokrát jsme se rozhodli pro Ubud a hned jako 3denní výlet. V Ubudu strávíme 2 noci. Ubud je jakýmsi centrem umění na Bali. Usadilo se zde i několik slavných evropských umělců včetně Antonia Blanca ze Španělska, který se zde oženil s Balijskou tanečnicí a nakreslil zde mnoho inspirujících ženských aktů. V okolí Ubudu je mnoho vesnic, které se specializují na dřevěné výrobky z teaku, řezbářství, kamenorytectví, výroba látek formou batiky a itaky, olejomalbu a mnoho dalšího. Ubud a umění zde tvoří jakousi rovnici. Ubud je v posledních letech bohužel přetížen turismem a jsou zde zácpy, otravných taxikářů (taxi, taxi mister. No? Maybe tomorrow?) více než turistů, ale i tak má Ubud stále své kouzlo. Mnoho turistů sem také přichází kvůli filmu Jíst, meditovat, milovat s Julii Roberts, který se odehrává z velké části právě zde v Ubudu. Kamarád Tonda zde byl se svou ženou Andreou a narazil prý na výborného taxikáře jménem Made, a tak mi ho doporučil a dal mi na něj kontakt. Společně s Wati Medumu voláme a domlouváme se, že nás vyzvedne v Padang Galak a do Ubudu odveze se zastávkou v parku orchidejí, která jak se později ukázalo, byla u nás za domem cca 800m :-). Ukázalo se, že Made je opravdu fajn skromný chlapík ze severu Bali. Začal taxikařit po té, co jeho bratranec spadl z palmy při sběru kokosových ořechů a zabil se. Made se začal bát, a tak přestal farmařit a teď se živí jako taxikář u jednoho hotelu v Ubudu. Děcka ho mají moc rádi a v autě neustále hraje hity svojí oblíbené Abby, a do teď si Tomášek každý den zpívá Mamma Mia a money, money… Proto se nedivte podkresové hudbě ve většině videií :-). Díky Mademu jsme se podívali na řadu zajímavých míst i mimo turistické cíle z průvodce a dozvěděli spoustu zajímavého. Celkem jsme s ním strávili skoro 5 dní a za celodenní výlet si účtoval 400 000 rupií, což je cca 700 Kč. První zastávka byla tedy zahrada orchodeií. Pár pěkných květin tu bylo, ale vzhledem k ceně vstupného to hodnotím jako past na turisty. Pak jsme neplánovaně zastavili ještě na místním trhu ve městě Sukawati. Místní prodavačky se tu nás slétly jako vosy na med a vyzkoušeli jsme si tak poprvé na tomto výletu smlouvání. Kupujeme nějaké balijské kalhoty, náramky, Tomáškovi bubínek a Šimonkovi dřevěné letadlo a k jídlu Salak – hadí ovoce a jedeme dále do Ubudu. Neměli jsme domluvené žádné ubytování a tak s díky přijímám Madeho návrh ubytovat se v hotelu, kde pracuje – Argasoka Bungalows. Je to přímo v centru všeho dění na Monkey Forest road, ale v tiché zahradě. Cena 900 Kč pro 5 lidí, když je tu teplá voda i bazén, je také více než OK. Pro dnešní den je na programu už jen koupání v bazénu, pozdní oběd v prvním Warungu v Ubudu – Cafe Wayan a večer už jen s Blanďou procházka po Ubudu, pár happy hour drinků a živá hudba v baru smějícího se Budhy a pak spát.

Po snídani a koupání v bazénu vyrážíme na pěší výlet po okolí Ubudu. V průvodci je popsaná cesta cca 8km trasa s výhledy na rýživá pole, která začíná kousek před muzeem Antonia Blanca. Je to zde dokonce značené, a tak jsme rychle na té správné cestě. Jenomže máme s sebou malé děti, a tak než jsme došli na začátek trasy, je už pravé poledne a vedro jako v… Nu což, musí si chlapi zvykat, snad to zvládnou. Cesta ubíhá směrem nahoru do kopců a je lemovaná nejprve trávou, která se tady používá k výrobě střech a pak se jde po Campuanském hřebeni s nádhernými výhledy na údolíčka a všudypřítomná terasovitě uspořádaná rýžová pole. U cesty jsme potkali ženské, jak na hlavách nosí obrovské a těžce vypadající koše plné jakéhosi černého materiálu na tvárnice a vedle odpočívají chlapi. Zde na Bali je běžné, že ženy vykonávají manuální těžkou práci a muži zastávají důležitější práci např. setí rýže je výhradně mužská záležitost. Vůbec feminismus sem ještě nedorazil, a tak třeba v restaurace vždy připraví židli mě a až pak manželce. Tak nějak cítím, že by to mělo být takto správně :-D. (Poznámka manželky: Ani ne tak feminismus ale gentlemenstvi, to aby sis nepletl pojmy s dojmyJ). Při cestě od malíře kupujeme pěkné obrazy, jen ještě nevíme, kam je dáme. Zhruba v polovině cesty je krásný warung Kokos s výhledem na rýžová pole, tak zastavujeme na pozdní oběd. Jenomže děti už jsou unavené a začíná krápat. Horko těžko sháním taxíka, který nás odvezl zpátky k ubytování. Protože je ale zde zácpa, vyložil nás o kousek dále a musíme projít kolem lesa opic. Opice jsou zde oprsklé a zvyklé na lidi – naší doktorku tady poškrábali a já se s jednou minule tahal o obraz, který nám teď visí v obývacím pokoji. Ani tentokrát to není bez problémů. Jedna opice šla babičce po igelitce, babička se nedala, ale naštvaný a naježený opičák chtěl skočit na Blanďu. Žena po něm hodila balíček papírových kapesníků a opičáka to naštěstí zastavilo. Když už jsou opice tak přívětivé a jsme tady blízko, tak jsme se rozhodli kluku vzít dovnitř, ať to máme za sebou. Žena bere všechny věci na ubytko a já s babičkou a s dětmi jdeme do opičího lesa. V lese je chrám, pro chrám jsou opice posvátné, a tak se tomuto místu říká Monkey Forest. I když je uvnitř volně pobíhajících opic na stovky, dopadlo všechno dobře a kluci mají zase nějaký ten nový opičí zážitek. Večer už jen večeře a babička zkouší rybičkovou masáž noh ve velikém akvárku s vodou. Pamatuji, jak jsem já toto zkoušel poprvé a bylo mi to první minuty tak strašně nepříjemné, že jsem nohy asi dvakrát úplně vyndal. Babička je odhodlanější a vydržela statečně celou dobu

Protože jsem dnes už z psaní unavený, možná i díky místnímu pivu Bintang, kterým doplňuji tekutiny a za chvíli mi začíná fotbal Manchester United vs Newcastle, tak jen rychle. Cestu z Ubudu zpět do Padang Galak jsme pojali jako jednodenní výlet s třemi zastávkami. Farma – ukázka pěstování a pražení kávy včetně cibetky!, kakaovník, kávovník, rostliny s hřebíčkem, skořicí, zázvorem, duriam, passion fruit, pomelo strom a mnoho dalšího. Plody běžně známe, ale rostlinky vidíme často poprvé. Na závěr ochutnávka Kopi Ginseng, Kopi luwak, čokolády, vanilkové kafe a další. Puru Gunung Kawi Sebatu – méně turisticky známý bratříček slavného Gunung Kawi, ale mají zde rybník s rybami, které můžeme krmit. To kluky moc baví. Mě zase pobavil kurt na badminton uprostřed chrámu :-). Bambusová čokoládovna – návštěva fabriky, kde se vyrábí čokoláda včetně ochutnávky. Zajímavá je ale i samotná stavba továrny. Je celá z bambusu a jedná se o největší komerčně využívanou bambusovou stavbu na světě. Pak už jen v autě Madeho Abba a odpoledne jsme zpátky v našem dočasném domově. Byl to intenzivní výlet plný zážitků.

Made nás dnes vyzvedl doma již v 8h ráno, abychom byli na nejdůležitější dnešní zastávce mezi prvními a vyhnuli se hlavnímu náporu turistů. Tou první zastávkou je sloní park ve vesnici Bakas v provincii KlungKung. Sloni původně na Bali nikdy nebyli, ale v rámci tvorby turisticky atraktivních míst ruku v ruce se snahou zachránit vymírající slony na Sumatře, je nyní na Bali několik sloních parků, kde se dnes starají o více než stovku slonů. Od začátku našim raubířům slibujeme jízdu na slonovi a opice, tak je návštěva sloního parku v podstatě povinná :-). Celý park je moc hezký, viděli jsme slony se koupat a stříkat vodu, krmili jsme je mandarinkami. Když ale kluci viděli jak je slon ve skutečnosti veliký, oba dva se hrozně báli nastoupit, ale nakonec z toho byli totálně nadšení. Celkem jsme dostali 3 slony a vytvořili 3 posádky – já s Tomčou, Blanďa se Šimčou a babička. Jízda trvala celkem tuším 40 minut, během kterých jsme prošli parkem do přírody s výhledem na údolí s řekou obklopenou džunglí. Na slonovi je sedátko, tak je to celkem pohodlné a příjemné, ale ovšem jen do doby, než se jde z kopce. Opravdu nebyla sranda se na něm udržet a k tomu ještě potomka. Blanďa má od toho ruku samá modřina. Zážitek to byl ale pro všechny náramný. Po sloním parku jsme si jeli odpočinout do zátoky Blue Lagoon blízko přístavu Padangbai, odkud jezdí lodě na ostrov Lobmok a proslulé Gilys. Zrovna, když jsme se chystali odjet, chytil nás docela silný déšť, který ale včas přestal před poslední zastávkou – chrámem Pura Goa Lawah. Obecně v turistických oblastech je všude poměrně velké množství někdy méně někdy více otravných prodavačů všeho možné za několikanásobně vyšší ceny a je potřeba je buď ignorovat nebo dlouze smlouvat o dobré ceně. Stačilo zastavit na 2 fotky v PadangBai a přestože pršelo, koukám, že 2 asertivní prodavačky už prodávají něco manželce, která sedí v autě. Prý ale korálky nakoupila dobře... :-) Goa znamená jeskyně a opravdu ústředním prvkem chrámu je jeskyně, v které jsou tisíce netopýrů. Vstoupit přímo do jeskyně je zakázané, ale i z venku jsou poměrně dobře vidět. Po chrámu je vždy nutno chodit v Sárongu, aby měl člověk zakrytá ramena a kolena. U dětí to naštěstí nevyžadují. U chrámu ale zase otravní prodavači. Dostali jsme před vstupem od jedné náhrdelníky s tím, že jsou kompletně zdarma. Samozřejmě při návratu, že prý si musíme přece něco koupit, když máme náhrdelníky zdarma. Tak jsem jí je naštvaně hodil zpátky. Nejvíc mě dokáže naštvat, když dají do rukou něco naším dětem. Je to pěkné vydírání, počítají s tím, že to dítě bude chtít a rodič vyměkne. Od takových si ze zásady nikdy nic nekoupím - to bych musel být cip jak lampa (to je určeno pro ostravské kamarády a kolegy :-)). Přece jen jsme ale za něco peníze utratili. Měli tam hezké ručně na bambusu malované balijské kalendáře a mapu ostrova Bali, tak máme přece jen něco domů na památku. Pak už jen sedáme do auta, baštíme zakoupené banány. Po cestě každou chvíli vidíme někoho na motorce s několikametrovým bambuse nad hlavou. Prý se blíží svátek Galungan a každá rodina musí mít slavnostní Penjor před domem, a na to je právě ten bambus. Made pouští jako vždy svou oblíbenou Abbu a veze nás zpátky domů. Hezky strávený den plný zážitků…

Z pláže Sanur několikrát za den vyplouvají rychlé lodě na blízký ostrov Nusa Lembongan. Vzdálenost je zhruba 12km a cesta netrvá déle než 30 minut. Indonésie je obecně neblaze proslulá nespolehlivou lodní dopravou a lodní neštěstí zde nejsou zdaleka výjimečné. Ale měli jsme štěstí na klidné moře, neděravou loď a zkušeného kapitána a kolem 10h už přistáváme na ostrově. Nejsou tady žádná mola, tak je potřeba se malý kousek přebrodit na břeh, ale není to nic náročného a i s dětmi jsme za chvilku zase na souši. Nusa Lembongan je malinkatý ostrov asi 4km dlouhý a za den se dá pěšky projít kolem dokola. Ostrov začíná žít evidentně turistikou, ale primární obživa je tady pěstování mořských řas. Asiaté když něčemu nerozumí, vždy odpoví Yes. Asi jsem se to od nich už naučil a tak díky tomu, že jsem moc nerozuměl, co po mě paní v modrém tričku chce, ale odpověděl jsem pohotově Yes, ocitáme se najednou všichni na korbě auta a jedeme někam s potápěči. Jedeme docela dlouho, zaslechl jsem poznámku o zátoce hub (Mushroom Bay), jinak netuším, kde to je ani jak se dostaneme zpátky, ale všechny uklidňuji, že to je v pohodě a že to mám pod kontrolou. Přijeli jsme ale díky tomu do nádherné zátoky s bílým pískem a průzračnou vodou. Po koupání si jdu sednout na kafe a studovat, jak se dostaneme zpět do přístavu. Řidič se totiž na otázku, kdy pojede zpět, tvářil nejprve dost nechápavě a pak mi řekl, že pojede zpět ve 12h, ale přitom na rukou ukázal 6 prstů :-). V průvodci zjišťuji, že by měla existovat stezka po pobřeží až do přístavu a po cestě je navíc několik pláží – Tamarindová a další . Tak se zhruba v pravé poledne vydáváme ve strašném horku na cestu. Cesta tam nakonec nějaká byla, ale museli jsme opakovaně projít zahradou domu nebo hotelu, projít se mořskými řasami a rozhodně to nebylo 1 km, jak psali v průvodci. Ale všichni jsme to zvládli včetně statečných cestovatelů Šimonka a Tomáška. Odměnou nám byla asi netradiční cesta po ostrově, opuštěné pláže s nádherným koupáním, které jinak přístupné nejsou a na konci zbyl ještě čas na rychlé Mie Goreng (smažené nudle) v přístavu Jungut Batu a v 15h zase odplouváme zpátky do Sanuru a stíháme ještě odpolední koupání v bazénu doma. Kromě krásného koupání jsou zde vysoko na útesech pěkná vyhlídková místa, mangrovové lesy, chrámy, po mostě se dá přejít na Nusa Ceningan atp. – je tu co objevovat a v rámci 1 denního výletu na to nebyl prostor. Alespoň máme důvod se sem ještě někdy vrátit…

Dnes máme na programu 1denní výlet s naším oblíbeným taxikářem z Ubudu, který se jmenuje Made. Šimonek ale dostal průjem, má vysokou horečku a bolí ho bříško. Blanďa s ním tak zůstává doma a vyrážíme jen s Tomáškem a babičkou. První je na programu ptačí park a park plazů v městečku Batubulan. I když jsme ráno s Madem ještě v Sanuru sháněli léky pro Šimču, dorazili jsme do parku mezi prvními a je tu příjemně prázdno. V parku je skoro 250 druhů ptactva. Vše je rozděleno do 7 regionů dle původu – Sumatra, Bali, Jáva, Borneo atp. Jsou zde vidět plameňáci, pelikání, nádherně barevní papoušci, sovi, orli a spoustu dalších, které neumím pojmenovat. Zážitek je umocněn tím, že řada ptáků je naprosto volně a poletuje kolem Vás. Jsou zde pravidelně zajímavé ukázky např. nám ukazovali jak orli loví a je neuvěřitelné jak rychle a přesně dokážou kořist změřit. Je možné si nechat dát papoušky na hlavu a na ruku nebo na rameno, čehož jsme využili a máme super skupinovou ptačí fotku. Bonusem je komodský drak – postrach všeho živého na ostrově Komodo. Hned vedle je park plazů, kde je velké množství hadů včetně legendárního největšího jedovatého hada na světe – kobra královská, která může mít i 6metrů, požírá jiné hady a je i pro člověka smrtelně jedovatá. Kobra královská žije také na Bali. Dále krokodýli, želvy, leguáni, různi ještěři atp. Z parku se přesouváme do Tegenunganu, kde je krásný vodopád. Díky tomu, že je období dešťů, je v něm hodně vody a vypadá opravdu majestátně. Není k němu snadná cesta – vede přes několik kamenů pod vodou podél skalní stěny s jištěním pomocí provazu. Není to nějak zásadně obtížné, ale ještě s Tomčou v náručí to byla přece jen docela výzva. Ale koupání ve vodopádu stálo za to – příjemně osvěžují a ty výhledy na tropickou přírodu kolem – paráda. A vůbec nevadilo, že mírně prší. Poslední zastávka ve vesnici Tohpati, kde jsme se byli podívat na úpravu látek formou batiky a tkaní látek místním způsobem zvaným Itaka. Batika je opravdu náročná, je to všechno precizní a mravenčí ruční práce. Zde vytvářená batika spočívá v tom, že rozpuštěným voskem se namalují nejprve na plátno kontury. Vosk se vsákne a vytvoří pevné hranice, které se pak vybarvují barvami na látku. Malá batika trvá 3 dny a velká i 3 měsíce práce 2 lidí. A pak už nás Made veze domů, loučíme se s ním a děkujeme za spoustu s ním stráveného příjemného času – nevím, jestli se ještě uvidíme. Šimonkovi je už naštěstí přece jenom o něco lépe…

Naše ubytování v Padang Galak není u moře, a tak k moři jezdíme cca 5km taxíkem za cca 30 000 indonéských rupií (cca 55 Kč) k nejbližší pláží, která se nachází v letovisku Sanur. Toto místo jsme vybrali kvůli dětem. Pláže na západě Bali jsou obecně více bičované větrem a jsou zde vysoké vlny vhodné primárně pro surfaře – např. Kuta. Na východě je moře naopak chráněné ostrovy Lombok, Nusa Penida a Nusa Lembongan a je klidné s mírnými vlnkami a pozvolným vstupem do moře, což je pro děti to pravé. První návštěva moře v Sanuru byla docela zklamáním – voda daleko od břehu ani ne po pás, brzo na dně nepříjemná tráva. Později jsme ale zjistili, že je zde skoro dvoumetrový rozdíl mezi přílivem a odlivem a když je příliv, je vše v pořádku a koupání na zdejších plážích je fakt paráda. V plánování nám pomohla tato stránka http://magicseaweed.com/Sanur-Surf-Report/1272/Tide/ , neboť příliv a odliv není každý den ve stejnou dobu. Sanur je známé letovisko, ale méně rušné než Kuta. Pláž je dlouhá celkem zhruba 5km a vede po ní krásná promenáda, která se dá projít pěšky nebo projet na zapůjčeném kole. Každý den tak zkoušíme různá místa. Kolem pláží je řada warungů a prodejců všeho možného – Šimonkovi např. kupujeme do vody nafukovací kačenku J. Při jedné z posledních procházek Blanďa objevila v moři hada – fuj, ale prý není nebezpečný jako obvykle mořští hadi jsou. Protože je to to letovisko plné hotelů, je zde i řada nádherných restaurací a barů. Navštívili jsme i průvodce doporučený Linga Longa bar, kde je každý den živá hudba a každou neděli večer se tady griluje selátko. Trochu jsem podcenil to, že Tomášek se těžko srovnával s pohledem na selátko na rožni. Přece jenom sleduje prasátka Pepina a byl celej špatnej z toho, že tohle malé prasátko zabili, napíchli na rožeň a teď ho grilují. Ale prostě jsme predátoři a musí si na to zvyknout J. Prasátko bylo mňamkové.

Protože Bali není křesťanské, samozřejmě balijci neslaví žádné vánoce. Vánoční stromky jsou občas vidět jen v hotelových loby nebo v turisticky orientovaných restauracích. Bali dokonce není ani muslimské jako zbytek Indonésie. Indonésie je největší muslimskou zemí na světě, ale Bali je v tomto ohledu výjimečné a převažuje specifická balijská forma Hinduismu. To také ovlivňuje zdejší svátky. Shodou okolností jsme tu v době, kdy zde slaví druhý nejvýznamnější svátek roku – Galungan. Galungan je připomínkou vítězství dobra (Dharma) nad zlem (Adharma). Věří se, že všichni dávní bohové a předci v tuto dobu sestupují na zem a také se účastní oslav. Oslavám předcházejí samozřejmě důkladné přípravy. Již celý týden před Galunganem tu vidíme balijce na motorce vozit dlouhé bambusové tyče. Ty se zdobí kokosovými listy, květinami, dorty atd. a následně se staví před vchod každého domu podobně jako u nás májka. Tyto ozdoby se nazývají Penjor a symbolizují prosperitu. Letos Galungan vyšel na 17.12., ale z pohledu našeho kalendáře se svátek každým rokem stěhuje v čase. Galungan je totiž časově ukotvený vzhledem k balijskému kalendáři, který má jen 210 dní. V den Galunganu je vše zavřené, lidé tráví čas spolu. Alespoň v Sanuru byli místní hromadně na pláži. Made nám říkal, že když byl malý, tak se na Galungan hodně moc těšil, protože to byl jediný den v roce, kdy měl (kromě veverek) maso – zabíjelo se prase. Made nám od svojí rodiny dovezl z oslav Galunganu mango a různé dobroty. Nejlepší byl dodol – z rýže, jak jinak :-), ale černé a k tomu palmový cukr a oříšky. Moc dobré. Oslavy jsou ve skutečnosti 10 denní a skončily dnes 27.12. svátkem Kuningan - rodiny se scházejí dohromady k obětování darů duším svých předků, které se vracejí zpět na nebe. Od rána vidíme krásně nastrojené rodiny na motorkách s košíky obětin, jak navštěvují místní chrámy. Wati nám vyprávěla také o největším svátku na Bali “Nyepi“ - den ticha je oslavou balijského Nového roku. Podstata spočívá ve vyhánění zlých duchů a bohů z ostrova. Do půlnoci se bujaře oslavuje, všichni jsou svátečně ustrojeni. Po půlnoci nastane zásadní zlom – celý ostrov ztichne. Kdyby se totiž zlí bohové, kteří byli vyhnáni z ostrova chtěli vrátit, zjistí, že je ostrov prázdný. Všichni Balijci i ostatní jsou totiž 24 hodin jen doma. Nesmí se vycházet z domova, nesmí se svítit, nesmí se hlučet. Venku nejezdí auta, všechno je zavřené, nefunguje dokonce ani mezinárodní letiště. Pořádek hlídá hinduistická policie a narušitele nekompromisně trestá. Víra v nadpřirozeno je zde velmi silná. Říká se, že na Bali je až 100 000 chránů a dokonce každá domácnost má v domě svou vlastní svatyni. Součástí každodenního života je příprava obětin, které jsou následně umísťovány různě po domě a před dům. Obětiny jsou obvykle malé misky z palmových listů s rýží, s květinami a s vonnými tyčinkami. Každou chvíli vidíme balijky jak umísťují obětiny a zapalují tyčinky - je to povinnost každé balijské ženy. Po položení příslušný dobrý či zlý bůh ihned sestupuje na zem a načerpá esenci obětiny, čímž její posvátnost zaniká a obětina je ponechána svému osudu – obvykle je pošlapaná na zemi, což už ale nevadí a je to běžné. Pro dobré bohy jsou obětiny umisťovány na oltáře, kdežto zlým bohům se pokládají na zem. Jinak nám na potvoru zrovna Štědrý den vyšel nejhůře, jak mohl – Šimonek má vysoké horečky a průjem, babička je na tom jen o něco lépe. Klukům vysvětlujeme, že Ježíškovi trvá s těmi malými křidélky než dolétne až na Bali, a tak že tady bude Štědrý večer později :-). Druhý den to již vyšlo a 25. k nám na Bali take přiletěl i s malými dárky. Radost byla veliká.

Aktuálně jsme ubytovaní na jižním cípu Bali – polostrov Bukit, oblast Nusa Dua. Bukit je propojený se zbytkem Bali relativně úzkým pruhem pevniny a západní část tohoto úzkého pruhu má tvar půlměsíce a je to celé jedna dlouhá pláž. Rychlý rozvoj turismu zde pozastavil teroristický útok v roce 2005, při kterém výbuch bomby zabil kromě 3 sebevražedníků dalších 20 lidí. Asi i z tohoto důvodu je Jimbaran stále především rybářská vesnice. V Jimbaranu je největší rybí trh na celém Bali. Jezdí sem nakupovat čerstvé ryby a další mořské potvory i z různých lepších restaurací. Samotný rybí trh je neuvěřitelně zajímavý. Nepřeberné množství s různě velkými a barevnými rybami, jejichž názvy neznáme, krevety, mušle, chobotnice, sépie, krevety a další seafood potvory. Přestože je všude celkem nevůně a strašný nepořádek, tak samotné ryby jsou v naprosté čistotě v připravených nádobách a leží na ledu, který je stále doplňován. Stále tu také přiváží nové a čerstvé ryby. Kromě rybího trhu je tu i rozumně veliký normální trh se zelenou, ovocem a dalším sortimentem. Tak si tady dáváme ke snídani Bubur, nějaké mořské řasy s něčím a kupujeme domů kuře (neumí tu zvážit méně než kilo :-)) a banány. Ale co je tu nejlepší, to jsou restaurace na pláži s mořskými plody. Večer všude začnou vynášet stoly a židle a za chvíli je celá pláž kam až oko dohlédne plná stolů. Proč večer? Jimbaran je na západní straně, a tak je možné odsud pozorovat na pláži západ slunce, což je super kulisa pro výbornou večeři. Člověk si v restauraci vybere buď živou rybu, kraba, humra nebo cokoliv přímo z kádě nebo něco čerstvého na ledu. Pak už místní obsluha jen zváží zvolenou porci, spočítá cenu a jídlo putuje na gril a pak na talíř. Mňam, mňam, mňam. Protože je Jimbaran od nás jen cca 12km, byli jsme tu hned několikrát – někdy ráno na trhu a jindy večer na večeři. S Blaňdou jsme tu strávili i Silvestra. Trochu to pokazil déšť, ale i tak jídlo bylo super a byl to prima večer. Přestože pláž je dlouhá a krásná, na koupání to moc nebylo. Velké vlny a všude velké množství nepořádku.

Doma v ČR jsem skoro zapřisáhlý nemotorkář. Asi se jednoduše bojím v našem provozu a myslím, že 4 kola jsou prostě víc než 2. Ale v Asii… tady je podle mě jízda na skůtru to naprosto nejlepší, jak může člověk cestovat a poznávat. Navíc každý správný indonésan nejde ani 50m pěšky, ale vždycky na motorce. Bohužel na motorce neuvezu 5 lidí, zatím jsem zkoušel 3 – já, blanďa a jedno z dětí. I tak jsem si ale v Nusa Dua půjčil motorku a jezdíme s Blanďou ráno po okolí. Dnes jsem ale odjel na skoro celodenní výlet úplně sám. Cesta mě neplánovaně zavedla na pláž Pantai Padawa na jihu polostrova Bukit. Pláž je krásná a cesta sem vede uměle vyrobeným průsmykem ve skalách. Druhá zastávka byla v centrálním kulturním parku někde zhruba uprostřed Bukitu. V parku je obrovská socha Višňu a dalších zobrazení bohů, amfiteátr ve kterém běží série ukázek hlavních balijských tanců a hudby. Celý park se ale vlastně teprve staví a k dokončení mu podle všeho ještě dost chybí. Zážitky si tu tak odnáším hlavní dva. První je výhled. Park je na kopci, na asi nejvyšší místě Bukitu a je zde vidět na moře a v dáli je dokonce vidět nejvyšší hora – mocný Gunung Agung. Zrovna nebylo moc dobrá viditelnost, ale i tak jsem sopku viděl. Druhý zážitek byl záchod s vestavěnou anální sprchou – člověk odjíždí s takovým nějakým čistým pocitem :-). Hlavním cílem cesty ale byl jeden z nejposvátnějších chrámů na Bali – Pura Luhur Uluwatu. Tento chrám je přesně na druhé straně Bukitu, než bydlíme. Jeho krása je především v umístění na vysokých útesech na pobřeží, které jsou vytrvale a mocně bičovány vlnami indického oceánu. Jsou zde posvátné opice, a to je vlastně důvod, proč jsem tu sám. Opic zde není moc, ale jsou hodně agresivní. Prý je zde místní asi i trénují k tomu, aby lidem braly fotoaparáty, brýle, mobily a pak jim je za peníze vracejí. Přímo přede mnou opice napadla jednoho turistu. Já fotil jednu opici na zídce a asi po 2 fotkách se naježila, vycenila na mě zuby a zavřískala, že jsem utíkal snad 100 metrů. Přestože si myslím, že při opatrném přístupu to tak nebezpečné není a jel bych tam klidně znovu, byl jsem rád, že jsem nevzal s sebou děti. Tyhle opice můžou být fakt nebezpečné. Po cestě zpátky už jen jídlo ve Warungu, kde mají jenom prasata. Tam jsem si dal prasečí vývar, trochu kůže a trochu masa a k tomu pálivý Sambal a po cca 120km se vrácím za rodinkou a ještě stíháme večerní koupačku v Nusa Dua.

Nusa Dua je nejluxusnější část Bali. Nachází se na východním pobřeží jižního poloostrova Bukit. Nusa Dua je dnes skoro celá zastavěná obrovskými okázalými 5hvězdičkovými komplexy s ubytovací kapacitou mnoha set lůžek. Hotely jsou plné především Rusů a Japonců. Dvěma hotely Novotel Nusa Dua a Ayodya procházíme na pláž a někdy jim tak trochu závidíme krásné bazény, ale na druhou stranu bych neměnil a nechtěl bych strávit dovolenou v tomto umělém světě. V okolí se staví další a další… I v Nusa Dua ale člověk může stále nalézt autentické Bali. Například na oběd chodíme část do Warungu pro místní, kde jídlo stojí kolem 20 Kč a je naprosto skvělé. To samé v hotelu stojí klidně desetinásobek a myslím, že ani nemusí být tak dobré. Máme tady půjčenou motorku a kluci s nadšením se mnou na ní jezdí. Ráno se jezdíme zase projet s Blanďou po okolí a objevili jsme tak místní trh, přístav Benou, nádhernou pláž Gegar ve skalách, kde prakticky nikdo není. Při přílivu je ale bohužel celá zaplavená. Vedle nás bydlí mladý ruský pár. Myslel jsem, jak se před nimi vytáhnu, že jsem tu na 6 týdnů. Ale oni jsou tu na půl roku, přiletěli z Thajska a pak se chystají na Srí Lanku. Někdo se holt umí narodit J. V centru hotelových komplexů je obrovské nákupní centrum Bali Collections, ale ceny jsou hrozně napálené. Většinou nákupů tak děláme na ulici nebo v supermarketu Hardys Nusa Dua. Je tu lékárna, ale Šimonkovi horečky a průjem jsou již zaplaťpánbůh minulostí.

Poslední týden strávíme v oblasti Canggu na západním pobřeží Bali severně nad Kutou. Na přesunu z Nusa Dua do Canggu jsme se domluvili s naším oblíbeným Madem. Protože ubytko máme domluvené až od 16h, tak nás zavezl ještě na 3h krásnou pláž Balangan na západě Bukitu. Zrovna v noci mi ale strašně nepříjemně oteklo levé oko a nejsme schopný vydržet mrkání s ním, tak jsem celý den za piráta. Naštěstí to za 2 dny přešlo a dnes už úplně OKi. Výlet jsem si ale úplně moc neužil a koukám, až teď na fotky, jak to tam vlastně pořádně vypadalo J. Ubytováni jsme v krásném domě s bazénem, který jsme si na týden pronajali od české pohodové rodiny Lukáš a Martina se syny Jakubem a Matějem Černí. Všichni sem na Bali jezdili čím dál častěji na delší dobu, až se sem přestěhovali natrvalo. Více si můžete přečíst zde http://cestovani.idnes.cz/cesi-na-bali-cx4-/kolem-sveta.aspx?c=A130211_122015_kolem-sveta_tom . Nyní si postavili vlastní dům z kontejnerů a nám pronajali dům, ve kterém sami delší dobu bydleli. Po příjezdu nám všechno skvěle vysvětlili a na začátek nám nechali v domě jídlo na snídani, vodu i ovoce – česká pohostinnost je prostě vidět. Dům má skvělou atmosféru, protože je uprostřed rýžových polí. Vůbec tato oblast je dost kontrastní. Jsou to políčka s rýží, kterou obdělávají chudí farmáři a kolem těchto políček vyrůstají jako houby po dešti často honosné a luxusní domy, které si zde často staví přistěhovalci ze západního světa. Lukáš nám pomohl se zapůjčením motorek. Máme hned rovnou dvě a Blanďa už na jedné trénuje. Na pláž je to totiž přibližně 1,5 km a na motorkách je to rozhodně příjemnější. Protože jsme na západní straně, vlny jsou tu veliké a moře je vhodnější spíše pro surfování než pro koupání. Na plážích je černý písek. Dnes jsme navštívili i vzdálenější pláž Echo, která je v této oblasti jakousi Mekkou surfařů. Protože jsme na západní straně, jeli jsme večer všichni na pláž pozorovat západ slunce. Po něm jsem si sednul do kavárny s vodní dýmkou a píšu tento příspěvek. Zítra máme v plánu výlet do Kuty…

Z Canggu si děláme menší výlety po okolí. 7.1. jsem si zašli všichni na snídani do oblíbené restaurace Dabumito a odsud si nechali zavolat taksi (není to překlep, takto je to správně indonésky jazykem Bahasa) do Kuty. Kuta je široký pás několikakilometrové písčité pláže kousek od letiště. Zde začal veškerý turismus na Bali. Kuta je pro své vysoké a divoké vlny vyhledávaná především surfaři z Austrálie a dalších zemí. Společně s Ubudem je určitě nejnavštěvovanějším místem na Bali. Je tu díky tomu velké množství prodejců všeho možného. Naštěstí teď není sezóna, protože je období dešťů a lidé zde na pláži není zase tolik. Protože je více větrno a obecně horší počasí, na pláži i ve vodě je díky tomu docela nečisto a člověk se musí smířit s tím, že se koupe občas s nějakým kelímkem nebo kusem igelitu. I tak to byl hezky strávený den. 9.1. jenom s Blanďou sedáme brzy ráno na motorku a jedeme do cca 15 km vzdáleného nejposvátnějšího chrámu na Bali – Pura Tanah Lot. Tanah Lot je postavený na skalisku v moři. Když je odliv, dá se na něj dojít suchou nohou, ale při přílivu je chrám oddělen oceánem od pevniny. Traduje se, že pokud se sem přijde podívat nesezdaný pár, bude nakonec od sebe oddělen stejně jako chrám při přílivu. Naštěstí nám toto nehrozí. Uznávám, že manželství má přece jenom výhody :-). Do vnitřní části chrámu je ale vstup povolen jen pro hinduisty a turisté sem nesmějí. Přijeli jsme sem brzo ráno, abychom se vyhnuli prodejcům a davům turistů, kteří sem přicházejí celý den ale především sledovat západ slunce. To se povedlo, při příjezdu není skoro nikde ani noha. Až při odchodu se fotíme s místními turistkami, které jsou šťastné, že mají fotku s bledými tvářemi. Po cestě domů ještě pár fotek všudypřítomných rýžových polí. Doma odpočinek s dětmi a večer ještě jeden výlet do letoviska Seminyak, které leží kousek nad Kutou. Množstvím obchodů, restaurací, masážních salónů a hotelů Kutě ale může směle konkurovat. Při západu slunce sedíme s drinkem na pláži a užíváme jeden z posledních večerů.

Asi není žádným překvapením, že základním surovinou pro každé jídlo je rýže. Rýže se jí ke snídaní, k obědu i k večeři. I tak ale jídlo zde rozhodně není fádní a je velmi chutné díky různému koření a ingrediencím, které u nás běžně nepoužíváme. Wati nejčastěji používala čerstvou kurkumu, která vypadá jako kořen zázvoru, ale má oranžovou barvu, potom zázvor, chilly, česnek, šalotku, lístky s vůní citrónu a kokos nebo kokosové mléko. Nejběžnější jídla jsou: Nasi Goreng – smažená rýže s chilly, šalotkou a česnekem. Obvykle s kousky kuřete a vajíčkem. Mie Goreng – stejné jako Nasi Goreng, ale místo rýže jsou v jídle rýžové nudle. Nasi Campur – to je takový mix všeho možného. Kopec rýže a k tomu trochu od různých jiných jídel – obvykle satay, vajíčko, zelenina a smažená bůvolí kůže nebo chipsy z krevet. Ayam Goreng Lalapan – moje oblíbené. Do křupavoučka osmažené kuře a k tomu výborná pálivá omáčka Sambal. Samozřejmě jako příloha se podává rýže. Satay – moje asi úplně nejoblíbenější. Rýže a kuře – to není moc veliké překvapení. Ale je k tomu výborná ale opravdu výborná arašídová omáčka. Gado Gado – rýže s mixem různé lehce vařené zeleniny zeleniny včetně brambor. K tomu vajíčko, oříšková omáčka a posypané je to smaženou šalotkou. Urap Urap – toto není balijské jídlo, ale je původem z Jávy. Wati nám vařila hlavně jávská jídla, protože odtamtud pochází. Vařená zelenina se strouhaným kokosem a kořením. Rendang – hovězí vařené s kořením a omáčkou s kokosového mléka. Bubur – rýže ke snídani. Rýžová kaše s kokosovým mlékem, fazolemi a sirupem z palmového cukru. Kromě toho je to řada italských restaurací a není problém si dát pizzu nebo špagety od rodilého Itala nebo si pochutnat na rybě nebo darech moře. Z ovoce nám tu nejvíce chutná kromě banánů, mango – chutná tu úplně jinak. Rozdíl je asi jako jahody ze zahrádky od rodičů a z Kauflandu. Z méně známých dračí ovoce, hadí ovoce, papaya, rambutan (jako lyči ale chlupaté a s velkou peckou). Bali je také známé díky Duriamu, ale to už jsem si jednou vyzkoušel a nikdy více. Pokud člověk nechce 3 dny páchnout sám sobě, toto ovoce nesmí nikdy pozřít. Fujtajbl. Nejvíce mi to chybí pečivo. Protože balijci jedí ke snídani rýži, tak žádné pečivo nepotřebují. Sehnat se tu tak dá jedině toustový chleba nebo občas někde v pekárně pro turisty pekelně drahý chleba. Ale já bych chtěl rohlík od hankovce nebo alespoň od kabáta. Tak snad už za pár dní…