Po čtyřech stovkách kilometrů jsme v dnešním cíli. V hotelu, který je podle názvu přesně pro nás. Cestou nic zvláštního. Z Prahy až sem do Langenau jen dálnice a tempomat na 150 km/h. Jo a vlastně jeden shořelý kamión a za ním pěkná frontička. Naštěstí v protisměru.

Jednak je nutno dodat, že má luxusní polohu. Hned vedle mého "oblíbeného" řetězce. Další věcí, která mě zaujala je jeho logo, které nápadně připomíná jeden symbol, který jsme před rokem 89 vídávali docela často. Nejvíc mě ale dostal svým moderním přístupem k otvírání pokojů. Žádný klíč, žádná karta. Na papírku dostanete jen šestimístný pin. To bych jim uznal. Holt IQ hotel.

Bravůrně naplánovaný přesun do Itálie získal menší šrámy ve chvíli, kdy nás navigace v místě, kde jsem v odstavném pruhu ještě narychlo nalepoval švýcarskou dálniční známku, zavedla na dálnici rakouskou. Z vlastní zkušenosti vím, že v tu dobu nejhorší co se dá udělat je zastavit na nejbližší benzínce s úmyslem známku zakoupit dodatečně. Těm co tam na takové ptáčky čekají nic nevysvětlíte. Pár kilometrů Rakouskem jsme tedy profrčeli a bez problémů se ocitli ve Švýcarech. Poté v Lichenštejnsku, pak zase ve Švýcarech a těsně před tím, než se dálnice začne stáčet dolů na Lugano, jsme odbočili vlevo a hned zkraje začali nabírat metry v přísných serpentýnách. Naštěstí jsem měl čerstvě natankováno, protože spotřeba se úměrně zvýšila a hrozilo by nedosažení průsmyku někde ve dvou tisících. Pokud serpentýny na švýcarské straně byly přísné, tak ty italské byly krutopřísné. V zásadě vybudované v kolmé stěně. Nakonec jsme ale dolů dojeli a začali objíždět jezero Como. Docela jsme se na něj těšili, ale zastavit na kukačku nikde moc nešlo a v úzkých uličkách byl hustý provoz, takže se to strašně vleklo. Do místa dnešního noclehu ve vesnici Luisago jsme dorazili až cca v 6. Takže už to bylo v zásadě jen o tom najíst se, umýt a spát. A psát.

To že Němci a Švýcaři mají lepší dálnice, na to jsme si tak nějak už zvykli. Od jižního národa jsem ale přeci jenom čekal v tomto směru větší blízkost. Bohužel. Ani na jednom z tří stovek projetých kilometrů nebyl ani náznak vyjetých kolejí, natož skoky charakteristické pro D5. Škoda, člověk se tu vůbec necítí jak doma. Až do Janova to byla nuda, prostě opět tempomat, tentokrát ale jen na 130 km/h. Pobřežní dálnice vedoucí na západ do Francie, ale byla o něčem jiném. Tam kde nebyl tunel, tam byl most. Nic jiného se v zásadě nevyskytovalo. Pokud použiju české měřítko s cenou cca 400 miliónů za kilometr, pak by tu měl kilometr stát alespoň miliardu. Tak to ale asi nebude. Zastavili jsme až ve vesničce Eze mezi Monakem a Nice. Podle mapy jsem ji sám vybral jako jedno z klidnějších míst na cestě (podle zelené barvy, která tam převažovala). Možná to bylo opravdu klidnější místo, ale rozhodně nebylo klidné. Zaparkovaná auta lemující už příjezdovou komunikaci to ostatně potvrzovala a zaroveň dávala tušit, že parkoviště bude plné. Bylo. Naštěstí jsme ale Češi a tudíž jsme si poradili. Lucka si všimla, že je tam i továrna nejznámější parfumerie - Fragonard (já o ní slyšel prvně, ale to asi není směrodatné). No a tam bylo i parkoviště pro zákazníky. Tak jsme ze sebe zákazníky udělali, nakoupili nějaká ta mejdlíčka (to své Hugo vzápětí ochutnal), pak vyložili kočár a jako by nic vyrazili na prohlídku vesnice. Vesnice asi není ten správný termín, protože se tam nacházel vcelku nemalý hrad. Hugo se tam zcákal v kašně, pak se mírně obalil pískem v kavárně a s blížícím se večerem jsme se vydali překonat posledních pár kilomertrů do Valbonne. Vedlo nás to ale přímo přes Nice, kde jsem se v jednu chvíli ocitnul v jednosměrce - samozřejmě v opačným směru a trochu se zapotil. Naštěstí hlavní traffic byl už pryč a tak zatroubil jen jeden autobus. Pak už jsme se nějak vymotali, do hotelu Mercure Antibes Sophia Antipolis dorazili a vcelku dobře se vyspali. Hugo teda míň - řádil až do jedenácti a tak to právě teď dohání venku u bázenu, zatímco já u kávičky píšu.

Když se Hugo probudil, najedl se a skouknul pár dílů svých oblíbených seriálů, vyrazili jsme původně do Grasse, již zmíněné Mekky všech voňavkářů. Cestou jsem si to ale rozmyslel a zvolil méně frekventovanou destinaci. Vesničku v kopcích za Grasse jménem Cabris. A kopce to teda byly. Uličky tak akorát na jedno auto a středně vypasenou kravku, serpentýnky a stoupání místy odhadem až 30%. Stálo to ale za to. V městečku byl klid, u kostelíka krásný výhled a v kavárně ani moc nerozuměli anglicky, ani nebraly karty. Prostě únik (částečný) z civilizace se povedl. Jinak bydlení s Hugem v jednom pokoji má docela výhodu - člověk je tak nějak nucen zalehnout s ním a krásně se vyspí.

Včerejší faux pas s usednutím ke špatnému snídaňovému stolu jsme dnes nezopakovali, takže jsme si už nevysloužili nehezké pohledy obsluhy. Trochu i díky tomu jsme se lépe najedli a dopoledne bylo z větší části o trávení. Okolo oběda jsme ale vyrazili do hor. 700 metrů nad mořem vypadá jako nic moc, ale když je to od toho moře kousek, je to řádný krpál. Městečko Gourdon se to tu jmenuje. Mají tu kromě leteckých výhledů, které obsáhnou pobřeží od Nice po Cannes a kdyby nebyl opar, tak je vidět i Korsika, i velmi dobrou a netradiční zmrzlinu. Tymiánová i levandulová chutnala skvěle.

Po návratu z hor jsme ještě vyrazili na večeři do přímořského Antibes. Navigace říkala, že to bude 12 minut, ale bohužel nebyla obeznámena s večerní zácpou. Dali jsme to za půl hodiny. Tam jsme se prošli po hradbách chránících přístav (Hugo to projel na motorce), dali si pizzu v centru a cestou zpět k autu jsme potkali krysu. Přístavní město jak má být.

Mně a Hugovi tedy začala už pátečním odjezdem, ale Lucce oficiálně až dnes, poté co včera úspěšně ukončila dvoudenní služebku. To, že nestihneme check-out bylo jasné už při probuzení. Hlavní budík Hugo nezafungoval a přirozené probuzení v 9 nám jen tak tak zajistilo poslední snídani v hotelu. Někdy v poledne jsme vyrazili opět směr Antibes a opět se zácpou. Tentokrát ale nebylo cílem staré město, ale jižněji položený poloostrůvek. Našli jsme doporučenou menší plážičku s příjemnou hospůdkou, dali si vínečko (od doby, kdy jsem si přečetl, že tu tolerují půl promile s tím nemám problém), něco zakousli a Huga seznámili s mořem. Zdá se, že si budou rozumět. Pak už jsme zamířili do naší hlavní destinace - do Port Grimaud, kde budem trávit zbytek dovolené (tedy skoro). Zvolili jsme, asi jako většina turistů pobřežní silnici, po které to sice trvá místo hodiny a půl o hodinu déle, ale člověk, tedy kromě řidiče, se může kochat. Celé nám to ještě o půl hodiny prodloužil jeden šílenec (již zřejmě jinde, než mezi živými), který tam celkem slušně zlikvidoval sporťák. Díky pozdnímu vstávání a zácpám z toho nakonec byl celodenňák.

Bydlíme v Port Grimaud v takovém chatkovém a mobilhousovém městečku. Máme luxusní místo v tiché čtvrti, soudě podle přilehlého dětského hřiště. Tedy to jsme si mysleli, že to bude oblast ve dne sice zalitá dětským řevem, ale v noci klídek. Opak je pravdou. Právě to dětské hřiště se stalo v noci místem setkání nějaké deutsche-teens party, která, a hlavně vysokofrekvenční jekot jejích členek, nebyla s nočním klidem vůbec kompatibilní. Během dne jsme se dvakrát dostali k moři, kde si Hugo už i zaplaval a trochu se nalokal. Počasí bylo tak akorát, voda zpočátku studená, ale po rozhejbání příjemná, teplé sluníčko a svěží vítr. Večer jsme ještě stihli vyrazit do centra, které připomíná Benátky (prý, ja v nich nebyl), a dali si moc dobrou večeři s tomu odpovídající cenou. Chvíli po návratu do chatky to ale začalo. V naší "klidné" čtvrti začala diskotéka a zanedlouho poté se na dětské hřiště ještě nastěhovala včerejší partička. Dnes to ale zdá se vadí jen mě, Hugo a Lucka v klidu usnuli. Mám tak alespoň čas, s jednou nohou na dunící podlaze, na ontheroadování.

Tohle bude krátké. V podstatě se staly tři zásadní věci. Za prvé - na moři byly vlny (vím, že Romison s Podolákem by je vlnami nenazvali, ale normální lidi už jo) a když se Hugo vracel z tradiční projíždky na svém jednou lidskou silou taženém člunu na břeh, jedna ho dostihla a předčasně vysadila. Takže získal, možná zbytečně brzo, důležitý respekt k živlu (který Podolákovi s Romisonem chybí). Za druhé - podnikli jsme plavbu po zdejších Benátkách (ne Romisone s Podolákem, nejsou to ty nad Jizerou) a musím říct, že to byl dobrý nápad. Vyhlídková plavba vede z větší části okolo suchou nohou nedosažitelných obydlí a jim náležejících luxusních jachet. Přemýšlím o koupi. Za třetí - jak už titulek napovídá, německý dorostenecký tým je pryč. Buď odsun, nebo jim konečně začala škola. Hurá. Hudba, tentokrát v rytmu salsy, ale hraje v plném počtu decibelů standartně do 23:00. Začínáme si zvykat.

Dnes byl v plánu výlet do četníky proslaveného města Saint Tropez. I když byla také v plánu tradiční a před mnoha lety už jednou navštívená četnická stanice, díky probíhajícím trhům a velkému počtu lidí jsme ji nenašli (zas nějak moc úsilí jsme tomu nevěnovali). Díky usínajícímu Hugovi a nutnosti opustit halekající dav jsme ale nalezli krásný hřbitov, který by se dal nejlépe charakterizovat přítomností keramického věnce či květiny na každém hrobě. Při následném návratu a bloudění v hezkých uličkách jsme si ale uvědomili, že ST není jen o Té stanici, ale je to krásné starobilé městečko. Po návratu jsme podnikli ještě jedno vykoupání v moři, které už ale Hugo po včerejším zážitku sabotoval, i když vlny už byly menší:) Dnešní hudební produkce je ve znamení live music a šedesátých let. Převládá Beatles. Pro nás starší ideální:)

Dnes jsme za celý den neopustili tábor a větší část dne trávili změnou jinak velmi krátkých Hugových aktivit - modelína, vodovky, motorka a to pořád dokola. Až k večeru jsme vyrazili alespoň poznat jiná zákoutí areálu. A že je rozlehlý. Dali jsme si na pláži večeři a u Huga pozorovali, že vzal moře asi opět na milost, nahatý běhal do vody a zase zpět, když se blížila vlna. Dnes tu máme pro změnu živého Elvise. Už to nejsou pecky jako včera (mimochodem včera na závěr dali Highway to Hell od AC/DC), ale pořád je to k vínečku na terásce ok:).

Dnešek byl de fakto kopií včerejška. Až na pár detailů. Díky nefunkční pračce a několika prořezávajícím se zubům nejmladšího člena výpravy zase sešlo z výletu. Zato jsme se konečně dočkali změny počasí z už tak fádní dokonale azurové oblohy na zamračenou až uplně zataženou oblohu se všemi atributy bouřky, což ve finále vedlo k velké Hugově radosti, protože mohl konečně zapomenout na bolest, natáhnou gumáky (jsme připraveny na všechny rozmary počasí) a vyrazit do kaluží. Skoro si myslím, že pokud to nebyl jeho vrchol dovolené, tak v top 5 určitě bude. Večer se nesl v rytmech mixu několika dekád minulého století, od rock'n rollu po hard core disco. Po lahvince červeného jsem zjistil, že vše je stejně vlastně jen tango.

V úterý se kromě zhoršeného počasí nic zvláštního nestalo. Odpoledne jsme podnikli ještě jeden úspěšný pokus o návštěvu moře a stálo to za to. Hugovi se to ale moc nelíbilo a dal to názorně vědět tím, že demonstrativně usnul. Ve středu to s počasím bylo ještě horší a s Hugovými klubajícími se zuby zrovna tak. Moře jsme uplně vyloučili a odpoledne vyrazili autem do vnitrozemí. Původně pouze do Grimaud, ale Hugo usnul a tak jsme plán přehodnotili a cílem se stala záchranná stanice pro želvy u městečka Gonfaron. Vedly tam krásné serpentýny přes pohoří Maures a nebýt mlhy, určitě bychom se kochali krásnými výhledy. Počasí ale na druhé straně hor nebylo lepší a byli jsme rádi, že v želvým areálu se bylo kde schovat, občas to totiž cedilo dost ostře. Jinak vstupné bylo 12,5 E a za to jsme viděli mnoho druhů želv, od malinkých, až po půlmetrové macky a umět francouzsky, tak jsme se o nich i něco dozvěděli. Celkově to stálo za to. Zpět jsme se vydali jinou trasou a to přes vesničku Collobrieres. Čas, počasí a ani zase spící Hugo ale nepřáli zastávce a tak jsme pokračovali až domů. Opět to bylo o nepočítaném množství zatáček v příkrých svazích - krásný zážitek z jízdy (alespoň pro řidiče). Dnes, tedy ve čtvrtek a v poslední den u moře, se právě to moře nijak neumoudřilo a vlny zvedlo do metrové výšky. Když jsem je sledoval, vítr mě dosti extravagantně učesal, čehož jsem si samozřejmě všiml až v chatce u zrcadla. Odpoledne, když alespoň vykouklo slunce, jsme přece jen na pláž vyrazili. S bláhovou nadějí, že postavíme stan proti větru. Plážové stany jsou ale konstruované jen na vánek, to co fičelo tady drželo náš stan, pruty nepruty, přibitý k zemi. I přes to jsme si tam chvíli hráli s pískem a fotili. Až do chvíle, kdy se Hugo osmělil a chtěl se opět družit s mořem. Ovšem to z moře přišla zrovna taková ta větší vlnka, takže byl durch a šlo se domů.

Od dnešního dne se nic zvláštního neočekávalo. Checkout jsme podle plánu protáhli skoro o dvě hodiny, rozloučili jsme se s mořem (Hugo mu řekl "ty, ty, ty") a s menším zaváháním (zjistili jsme, že nemáme žádné "prezenty" a tak jsme ještě přibrzdili u nějaké vinotéky) jsme vyrazili opět přes Grimaud a hory k dálnici a po ní nejprve na západ a pak na sever. K francouzským dálnicím mám asi toto - jsou dost drahé (za několikahodinový průjezd Francií jsme zaplatili to samé jako v ČR za roční známku) a asi i díky tomu jsou stejně kvalitní jako zatím všude jinde kromě ČR. Našel se tu také konečně i jeden zoufalec, kterých jsou naše dálnice plné, který se za mě nalepil a zuřivě blikal. Za cca 2000 km to byl ale první exemplář. Do Bernu k Hance jsme dorazili až večer a dost vyčerpaní, takže jsme byli rádi, že zelný koláč byl už připraven k pozření a lahvinka vína vychlazena.

Hanka pro nás měla volné vstupenky na švýcarské mistrovství v učebních oborech, tak jsme šli. Musím říct, že kdyby měl Hugo lepší náladu, bylo by to mnohem zajímavější. Takhle jsme to ale po hodině a půl radši opustili a vydali se hledat klidnější místa. I tak jsme ale stihli zahradníky při stavbě zahrady, tesaře jak běhají po střeše, cukráře, kteří připravují něco co nám nedají ochutnat, policisty atd atd. Musím říct, že zdejší přístup k řemeslům se mě líbí. Trochu z toho čišelo to, co se u nás už asi vytratilo - hrdost na to být třeba zedníkem. Jelikož už Bern trochu známe (a taky jsme si nechali poradit), zamířili jsme do parku - růžové zahrady - s cílem Huga uspat a sednout si na kafíčko. Ovšem to bylo pořád támhle nějaké listí, tuhle zase kaštan, támhle zase kašna .... No trvalo to dlouho než zavládl klid a my se mohli na lavičce pustit do obědosvačiny. Ještě se spícím Hugem jsme po konzumaci zamířili k řece a přilehlému medvědáriu. Pípající fotoaparáty převážně asijských turistů Huga ne a ne vzbudit a tak jsme k tomu, aby uviděl medvěda, museli přistoupit sami. To se ale setkalo s velkou nevolí a chvíli byl větší atrakcí právě křičící Hugo. Od medvědů jsme kolem řeky (kde jen pomocí proudu a zajimavého mechanismu tři surfaři brázdili řeku Aare), poté po mnoha schodech a okolo Einsteinova domu dorazili zase k Hance domů. Ta na nás už opět čekala, stejně jako již připravený raclette. Pustili jsme se do něho a podobně i do několika lahví vína (to se zítra bude řídit).