Důvěru pro odvoz na letiště dostala stejná firma jako minule a tentokrát to již bylo bez problémů - autosedačka byla přítomna. Vše jsme krásně stíhali jen "gejt" ne a ne otevřít. Až 40 minut po plánovaném odletu nám oznámili, že letadlo má technické problémy, oprava potrvá několik hodin a díky tomu posádce vyprší okno, kdy mohou pracovat/pilotovat, takže poletíme až v 5 ráno. Měli jsme si vyzvednout voucher a možná dostat i hotel na ubytování, jenže pozice na konci fronty a vidina vlastní postele rozhodla a už pro nás vyrážel děda autem. Ještě proběhl zoufalý pokus o přebookování na jiný let a pak už jen cesta domů. Zatím tedy výlet nic moc:-)

Na druhý pokus to vyšlo. Budík na třetí ranní. Taxislužba, který se při objednávce moc nezdálo, že během dvanácti hodin jedu dvakrát na letiště. Voucher na checkinu jako omluva společnosti (paní nám dala hned 4 - prý je tak brzo otevřena jen ta nejdražší hospoda). A opět zdárný průchod rentgenem. Do odletu bylo cca 40 minut a tak jsme se jali to v té údajně nejdražší knajpičce pořádně roztočit. Ve voucherech jsme měli 800, ale nestačilo to ani na mizernou snídani pro dva - posuďte na fotkách sami. Porto café tedy nebrat. U posledního doušku kávy kvalitativně nijak nevybočující z šedého průměru, cenou ovšem již ano a to hodně, jsme si vyslechli poslední výzvu pro cestující společnosti Iberia a svižným tempem jsme dokvačili ke gejtu. Pasažéři byli na svých místech, i dvoumetrový Lukáš Rosol se dočkal odletu a tak se mohlo vyrazit. Odlepili jsme se cca v 5:15. Let byl klidný, nikdo, ani Hugo, nijak výrazně nevyrušoval a tak jsme po dvou a půl hodinách dosedli v Madridu. A začalo Španělsko. Přepážka, kde si nás měl vyzvednout řidič objednaného taxi byla zavřená a tak se volalo. Po 45 minutách jsme se konečně dočkali. Řidič ale neuměl ani slovo anglicky a "dětská sedačka" spočívala v tom, že sponou byly sníženy pásy tak, aby je Hugo neměl přes obličej. Alespoň že byt v centru v podkroví s výhledem na město je krásný.

Odpolední negace spánkového deficitu se lehce protáhla a tak jsme na první procházku vyrazili až něco po třetí hodině. Namířili jsme si to nejprve na Puerta del Sol a pak přes Monasterio de las Descalzas Reales a Teatro Real na Plaza de Oriente a ke královskému paláci. Park ležíci za palácem jsme už nestihli - Hugo spánkový deficit ještě nesmazal a dožadoval se návratu, případně vyžadoval "ťap ťap", což ne uplně všude v hemžícím se městě jde praktikovat. Přímý návrat domů jsme přerušili pouze dvěmi zastávkami v obchodech, aby jsme měli co jíst. Ještě jedna příhoda stojí za zmínku. Někde mezi Puerta del Sol a klášterem nás zaujala zmrzlina a jelikož jsem si ještě nepřivykl na zdejší mentalitu, nepochopil jsem zřejmě, kde se naléza konec fronty a postavil se prostě do hloučku před "barem". Když na mě nějakým podivným způsobem přece jen došla řada, začal na mě chlápek stojící vedle mě, který si frontu zřejmě poctivě vystál něco mluvit. V tu chvíli jsem zjistil, že moje španělština už asi nebude na stejné úrovni jako před šesti lety v Jižní Americe a jen jsem se hloupě usmál. Diskuze tedy skončila, já si vybral mangovou a ron con pasas a chtěl zaplatit. Nic po mě ale nechtěli - prý to zaplatil ten pán vedle mě, který mezitím odešel. Nechápavě jsme si to nechal zopakovat a když odpověď byla zase stejná, odešel jsem ven. Tam jsem chlapíka ještě zastihl, ten si mě vyfotil, usmál se mávnul na pozdrav. Asi jsme ještě pořád "ti chudí z východu", i když poslední ekonomický vývoj Španělska ... Každopádně to byl hezký zážitek na úvod a pokud tohle bude ten pán číst, tak že moc děkuju:).

Dnes jsme menším jižním obchvatem zamířili do Parco Retiro. Minuli jsme nádraží a botanickou zahradu a pak chvíli, nečekajíce tak veliký park, bloudili a hledali asi hektarovou nádrž uprostřed. To se podařilo a jako další cíl bylo zvoleno najití restaurace, kde se občerstvíme během Hugova zaslouženého odpočinku. Pár jich bylo hned u rybníka. Hned v první nám ohřáli oběd pro výše jmenovaného, který byl pozřen vzápětí na lavičce na druhé straně nádrže. Tím se také přiblížil čas jeho spánku a tedy i našeho, již nemálo vyhlíženého, jídla. Chvíli jsme ještě hledali podnik, kde by byl klid na spánek, zaparkovali vůz se spáčem a učinili objednávku. Výběr byl sice ve stylu bageta-sendvič-salát, ale vše čerstvé a neošizené a obsluha příjemná. Siestu jsme trávili četbou. Skončila samozřejmě probuzením Huga a hned chvíli po tom už nám nosil písek z nedalekého stojanu slunečníků nám do bot. Opustili jsme tedy hospůdku a se zastávkou v Palacio de Cristal jsme pomalu mířili ven z parku a tedy i domů. Před parkem jsme jestě rychle okoukli muzeum Prado a tentokrát severním obchvatem zamířili do naší čtvrti. Na krásném a hlavně živoucím Plaza de Santa Ana by byl hřích se nezastavit a nedat si třeba pivo a tak jsme to udělali. Pak už jen brambory, láhev vína a pivo v obchůdku po cestě a doma indická take away večeře z restaurace hned vedle našeho vchodu a pivo zdarma od inda během čekání na ni. Standard tedy Madriďáci stále drží :))

Ráno jsme vyrazili na zdejší pravidelný nedělní trh v El Rastro. No tedy ráno, v 11:00. Trochu jsme ho zase nemohli najít, ale nakonec jsme asi kilometrovou turisty i místními naplněnou ulici prošli celou, chyba ovšem byla, že jsme ještě neměli vybráno z bankomatu, protože stánkaři moc často platební terminály nemívají. I když možná to zas taková chyba nebyla - ušetřili jsme čas i peníze:) Na konci trhu to Hugo nezvykle brzo zalomil, takže plán byl jasný - co nejdříve najít klidné místo a využít té chvíle klidu pro nabrání vlastních psychických sil. To místo jsme našli až dole skoro u řeky v baru Atenas. Poobědvali jsme pivo, respektive víno a rozvaleni pod slunečníky čekali na Jeho vzkříšení. Dočkali jsme se asi po hodině, pak se pán naobědval, pohrál si v přilehlém dětském parku, kde se na pískovišti seznámil s jednou místní krasavicí, jejíž maminka ho pěkně dokrmila křupkami, a schováni ve stínu za parkovou zdí jsme se doplížili k jeho bráně. Bohužel to, že se momentálně jedná o jediný vstup do značně rozlehlého parku jsme si přečetli až při odchodu, takže jsme ho pěkně prošli tam i zpátky. Cestou zpět jsme prošli přes plaza de Espaňa se sochou Dona Quijota a místním bulvárem Gran Vía (alias Václavák) zamířili k Plaza Mayor (alias Staromák), kterému dominují jezdecká socha Filipa III a vedle ní postávající postavičky z kreslených pohádek - nás oslovil medvídek Pů, dostal euro a Hugo od něho balónek a asi i zážitek:). Btw - ta červená hlava nepatří žádné "teens", ale osobě 70+, a ve skutečnosti byla ještě zářivější. Odvaha se cení.

Den začal hezky, při vystupování z výtahu cestou z bytu se tento zacyklil a nepřestával otvírat a nasledně zavírat svoje dveře. Prchli jsme rychle na ulici. Venku jsme si to namířili na metro Embajadores, kde jsem po lehkém zaváhaní provedl nákup lístku za 1,70, prolezl turniketem (trochu jsem se bál jestli se po projetí kočárku nezavře), prodral se chodbami na nástupiště a následně zjistil, že musím na jiné. Opět tedy po schodech dolů, cesta chodbou a schody nahoru. Něco mě ale stále nesedělo - cedule na zdech ukazovali stanici Casa de Campo, kam jsem měl namířeno, ale vedle ní i šipku kamsi dál. Aha, jasně, vždyť Embajadores je přestupní stanice a ja jsem tedy na jiné lajně. Ta správná lajna ale byla alespoň půl kilomeru daleko - pěkným vykachličkovaným tunelem jsme tam šli. Pak už jen vlak a za půl hodiny naše zastávka. Výstup byl naštěstí jen jeden, takže nešlo zaváhat, ale bohužel bez jezdících schodů, které v případě cestování s kočárem nejsou vůbec k zahození. Už jsem ho bral do teplejch, když mě zachránila paní - moc jsem nerozuměl, ale pochopil jsem, že za rohem je výtah. Hurá a poděkování. Venku jsem se ocitl skoro v polích. Byla tam ale i šipka k Zoo, tak opět nebyl prostor pro zaváhání. Po čtvrt hodině jsme lehce před otvíračkou dorazili před brány Zoo, kde už číhalo několik tříd základních škol. Nechali jsme je tedy v klidu vejít a čas trávili sledováním poletujících čápů a plašením kachen. O Zoo se asi nemá cenu moc rozepisovat. Je to prostě Zoo. Zvířata, občerstvovny a tak. Za zmínku stojí asi jen to, že tu mají pandu velkou, kterou jsem asi viděl prvně, a že cestování po zoo s neukázněncem typu Hugo, který na jednu stranu odhazuje klobouk a na druhou utíká podlézt nejaký ten provaz či plot, kočárkem a přáním něco zachytit na kameru a foťák je dosti nadlidský výkon. Naštěstí na chvíli i usnul:) Po pěti hodinách mezi zvěří jsme uznali, že je čas odejít. Tentokrát ale pěšky, což bylo slabých 6 km a tak jsme si to různě prodlužovali a cesta převážně parkem to byla moc hezká. Při přechodu řeky mě zaskočili dvě věci - jednak minimum vody co v ní teklo a pak její název Manzanares, o kterém jsem nikdy neslyšel. Při vstupu do centra jsem se nechal zlákat návštěvou minule vynechaných zahrad vedle královského paláce a byla to chyba. Velká chyba. Prvních asi dvacet schodů mě s kočárem v ruce moc nerozhodilo, ty jsem čekal. Pak jich tam bylo ještě pár a začala zahrada, která nebyla vyloženě zlá, ale určitě nijak nevyčnívá mezi jinými Madridskými. Pak ale následovalo dalších dvacet schodů dolů a už jsem viděl před sebou finální vrcholovou pasáž (abych použil terminologii z hor) - asi 40 schodů vzhůru. Dal jsem to v tom vedru statečně bez zastávky a infarktu, ale kdoví jak byl daleko.

Ještě ráno jsem nevěděl kam vyrazíme, ale nakonec uzrála myšlenka na procházku podél řeky. Vyrazili jsme tedy opět přímo na jih a po asi jednom kilometru se k ní dostali. Že je tam park jsem věděl, ale že až takhle propracovaný, to ne. Většina trasy řeky v centru Madridu je obklopena parkem, nebo v místech, kde to již zástavba neumožnila, alespoň sítí stezek a mostů pro pěší/cyklisty. Těžko říct z které kapsy to bylo financované, skoro by se až nabízela hypotéza o Evropě a jejích vždy na "správný" projekt mířených dotacích, ale žádnou ceduli jsem neviděl, takže to nemohu tvrdit. Každopádně sumička to musela být nemalá. A teď o čem je vlastně řeč. V zřejmě hlavní části celého projektu, kterou jsem i prošel, je v šíři cca 250 metrů uměle zvlněná krajina, spousta záhonů, klikatících se stezek, několik dětských hřišť, pár kaváren, stovky+ lidí a na asi sedmi kilometrech délky 7 mostů a lávek pro chodce či cyklisty. Pod tím vším je ještě ukryto několik tunelů pro motorizovanou část občanů. Celé je to ale poměrně dost příjemné a být zastáncem joggingu a Madriďan, trávím tu nejeden večer a odpoledne. Na můj vkus by tam ale mohlo být více kaváren a pokud možno útulnějších. V místech, kde se řeka stáčí na sever stojí v jejím záhybu stadion klubu Atlético de Madrid. Není to nic extra, i když jeho strana přikloněná k řece je pěkně skleněná a docela hezká, ale hlavní věc proč o něm píšu je fakt, že je těsně u řeky. Zbourat ho zřejmě nechtěli a tak musel ustoupit park. Tam jsem ustoupil i já, přešel na pravý břeh a začal hledat místo, kde nakrmím a pak uspím šelmu. Naštěstí tam hned začínal parque de San Isidro a tak i když to bylo docela do kopce, dokázali jsme se tam dopravit. Zaparkoval jsem na travičce, odkurtoval Huga a ten samozřejmě vyrazil někam jinam, než jsem měl v plánu já - prozkoumal pár košů, prohnal holuby a vrabčáka a výstražným houkáním mě nabádal, že jako půjdeme za tím pánem se sekačkou. Chvíli jsem mu vysvětloval, že travička je lepší (hlavně pro mě, protože bych mohl sedět na lavičce a v klidu si číst), ale nezabralo to. Zkusil jsem to tedy přes jídlo a následné opětovné přikurtování. To zabralo. Asi minutu poté, co jsem ho i s kočárem přesunul z trávníku na chodník, tak abych ho mohl krmit, vysunuly se z trávníku trysky a stala se z něho jedna velká fontána. Oběd tedy začal v pravý čas. Čas mezi lžičkami byl často využit pro oznámení co budeme dělat dál - "ťap ťap". Přesunuli jsme se tedy do jiné, suché části parku, kde bylo i dětské hřiště (mimochodem, těch tu jsou stovky a nápadně se podobají - zřejmě slušná zakázka pro jednu firmu), tam jsem ho unavil, opět zasadil do kočáru a oklikou jsme se vraceli k řece. Najednou se pevný chodník proměnil v pochybnou stezku, z jedné strany se přiblížilo křoví a z druhé zeď, pak se objevila matrace, hrnec, bota a za rohem venkovní "ubytovna". Maník tam zrovna něco dělal, možná jídlo, možná dávku. Nebyl čas to ale studovat, radši jsem zrychlil a po nedalekých schodech s kočárem doskákal zpět do civilizace. To Hugo už dávno spal a já tedy mohl vyhledat místo pro svůj odpočinek. To se objevilo hned po návratu k řece v podobě kavárničky. Takže kávička, pivo, stále spící Hugo, přesun na druhý břeh do kavárny známé z neděle, kávička, pivo a teprve potom probuzený Hugo. Potom ještě jedno dětské hřiště a cesta domů a večer večeře s Lucčinými kolegy na Santa Ana, tentokráte v minipivovaru Naturbier s luxusním pivkem.

Dnes už má Lucka po služebce a tudíž vyrazíme všichni. Cíl je dnes velmi kulturní - výstava malíře Thyssena v Cézannově muzeu. Tak v zásadě to nebyly špatné obrazy, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že týdenním tréninkem bych docílil stejného výsledku, který by ale nikdo neohodnotil ani vzdáleně podobným obnosem. Dokud to byly jen krajiny, tak ty byly v pořádku, ale několik zátiší s jablky mělo dosti špatnou perspektivu (tedy ve smyslu optického jevu, ne výhledu do budoucna). Ale kdo jsem já, abych to hodnotil. Kulturní ignorant jako spousta z vás, kteří nepoznali prohozená jména - správně tedy Cézannova výstava v Thyssenově muzeu:). Po odchodu z muzea ještě Hugo zavítal na muzejní trávník a jako by tušil co je na cedulce napsáno, vyrval ji ze země a ohrožoval kolemjdoucí. Samozřejmě na ní bylo "nevstupovat na trávník". Tím vyvolal zatím jediný konflikt - z budky vyběhla ženská a s výrazem jako by někdo v Košicích pošlapával Českou vlajku začala něco pokřikovat. Zpacifikoval jsem tedy Huga, ceduli vrátil na původní místo a rychle jsme vyklidili pozice. Pak jsme přešli ulici (se zastávkou na dětském hřišti), vlezli do el Retiro parku, prohnali Huga po záhonech, ve známé hospůdce ho již značně nevrlého za vydatné pomoci číšníka nakrmili a během chvilky uspali. A byl zase na chvilku klid. Potom jsme prošli zatím neznámé zákoutí parku, opět zařádili na dvou dětských hřištích a severním obchvatem zamířili domů. Obchvat vedl přes kruhák nezávislosti s vítězným obloukem, obchod Prada (jen zvenku), národní knihovnu a již oblíbené náměstíčko svaté Anny s ještě, díky svému pivu, oblíbenější hospůdkou Naturbier.

Návratový den je návratový den. Nic zvláštního se nepřihodilo, tedy až na pár věcí. Ráno jsme v mezičasech mezi pacifikací Huga zabalili a ještě narychlo vyrazili do centra na v průvodcích opěvovaný trh a pokud možno i oběd. Trh byl hezký, ale už jeho poloha (vedle Plaza Mayor) a vyzáž (velká prosklená budova) nasvědčovali, že moc místních uvnitř nepotkáme. A taky že jo. Ceny za které by se nemusela stydět v druhém článku zmíněná restaurace na pražském letišti, chychotající se eurovíkendové slečinky, vystajlovaní fešáci a světe div se, žádná žena z domáctnosti nakupující suroviny na dnešní oběd. Jedna cena za všechny - jamónem a párátkem vymóděná oliva - 1 €/ks. Cestou zpět jsme jednu olivu, tedy její euroekvivalent, radši na Plaza Mayor dali Minnie za fotku s ní. Potom jsme chvilku pohledali místo, kde by se dalo najíst, ale marně - čas nás začínal tlačit. Takže zpět do bytu, místo oběda dopití vína v lednici a dojezení sýra od tamtéž, předodletová sprcha a šup před dům, kde jsme měli na 12:40 objednaného taxíka. Dole před výtahem se s námi ještě přišel rozloučit jeden z místních. Asi ale dlouho čekal a tak si lehnul na krovky. Taxík dorazil, po telefonické urgenci s půlhodinovým zpožděním, ale alespoň měl s sebou klasickou dětskou sedačku. Škoda jen, že jí neuměl připevnit k sedačkám a prostě ji tam jen položil a že prý jako jedem. Snažili jsme se mu vysvětlit něco o zbytečnosti takto použité sedačky, ale nakonec jsem ji tam radši zafixoval sám. Určitě ne dokonale, protože u autosedačky zřejmě chyběl nějaký díl, ale jakž takž držela. Hugo to naštěstí nezkoumal a pouze nám dovolil ho spícího přeložit do auta. Zácpa nebyla, takže na letišti jsme i s úvodním zpožděním byli s velkým předstihem, nechali dospat Huga a vychutnali si jednu plechovčičku pivíčka. Let byl také bezproblémový (jak z hlediska letu samotného, tak z hlediska interakce Hugo <-> ostatní). Madrid příjemně překvapil - čisté, fungující město, chodníky s kočárkonájezdy téměř všude, usměvaví lidé a nikde žádný problém (když zapomenu na babu u muzea a řidiče taxi na letiště). Čekal jsem, že ho budu srovnávat s Římem, ale dnes bych řekl, že spíše s Kodaní.