Tak jsme zase v Rakousku, pod Hochtorem na parkovišti a docela tu leje. Nicméně odchod nelze odkládat. Chata je 1000 metrů nad náma a čeká nás i kluzká ferátka:-)

Cestou na chatu se počasí umoudřilo, alespoň co se deště týče, a tak nám na feratě na lana a žebříky nepršelo, což byla bezpochyby výhoda. Ferata nebyla nijak technicky těžká, ale kluzký terén a stovky metrů pod námi ji objektivně dost ztížily. Nakonec jsme ale přece jen přežili a pokračovali lesem a houštinou k chatě. V závěru nás ještě trochu proplesknul déšť, ale to už nám náladu zkazit nedokázalo. Pivo se blížilo. A ne jedno. Spánek jsme zahájili okolo půlnoci.

Cílem výletu je bez pochybností Hochtor. Ovšem ranní pohled na něho nás přesvědčil, že dnes to nepůjde. Vrchních cca 300 metrů bylo permanentně v mracích a cesta vzhůru byla lehce leč nepříjemně vysněžena a to samozřejmě i v místě, kde se nalézá další ferata. U snídaně tedy proběhla rychlá změna plánu a byl vybrán jiný Hoch, který se zvedá na druhé straně chaty. Původně příjemné počasí se cestou nahoru trošičku pokazilo a tak jsme na vrcholu bojovali s malou vichřicí a hlavně zimou. Místy bylo až 15 cm sněhu a i proto nás dost zaskočil maník předdůchodového věku, který to vyběhl za námi v kraťasech a flísce a evidentně o dost rychleji. Pravda, nevydržel tam tak dlouho jako my a rozhodně nezvládl vypít pivo a panáka, což je náš tradiční "obřad", který je na jiných sluncem zalitých vrcholech o dost příjemnější:-)

Na vrcholu bylo, jak je již známo, nevlídno a tak jsme se na něm moc dlouho nekochali a zamířili po hřebeni níže, někam, kde nebude tak fučet. To místo jsme nalezli po nějaké době mezi borovicemi, trochu stranou od stezky. Dokončili jsme tam to, co jsme na vrcholu nezvládli. Dopili jsme zbylá dvě piva (vrcholové bylo jen jedno a tři jsme se o něj podělili), přidali další lok kořalky, něco skousli, ale hlavně ubalili a posléze vykouřili cigaretku, což na vršku, kde se čerti ženili, opravdu nešlo. Taková idylka s dole na paloučku se pasoucím kamzíkem to byla.

Toto byla jen zastávka na vyhlídce cestou dolů - tisíc metrů pod námi údolí řeky Enns jako na dlani. Zároveň bylo krásně vidět na Planspitze a její kilometrovou, téměř kolmou severní stenu, kde jsme stáli před dvěma lety, při prvním neúspěšném pokusu o Hochtor. Vrchol Hochtoru byl ale stále zapíchnut v mracích.

Včerejší večer už nebyl tak hezký jako předešlý. Jednak jsme přece jen smutnili, že jsme opět nezvládli podívat se po okolí z vrchu Hochtoru a také chata už nebyla tak krásně prázdná. Jak jsme se ale docela brzo vrátili z výletu, spánková únava nás tentokrát přemohla už v 8 večer. Od vstávaní v tu samou hodinu, jen ranní, by se dalo čekat, že člověk bude jak rybička - já byl ale pravým opakem. Poměrně dlouho mě trvalo se plně probudit, ale nakonec to dopadlo. Po deváté jsme vyrazili. Bohužel opět ne na Hochtor, na kterém panovalo poměrně hezké počasí, ale dolů k autu. Odjezdový den je odjezdový den a spojit ho ještě s výstupem prostě časově nevychází (možná kdybychom si přivstali, ale kdo to mohl tušit). Abychom se alespoň trochu prošli, vyrazili jsme místo na sever na jih a odbočkou na východ přes sedlo Sulzkarhund zamířili do jiného údolí. Ze sedílka byl krásný výhled jak do zmiňovaného údolí, tak hlavně na Hochtor, který se nám tam ukázal naposled.

Ze sedla jsme prudkým a místy bahnitým klesáním dospěli do širokého údolí, z levé strany lemovaným hřebenem Hochzinödlu, minuli salaš a lesní cestou pokračovali pořád níž a níž. U další chaty jsme potkali statného jelena čtrnácteráka - bohužel byl ale už ulovený a s vyplazeným jazykem si hověl na korbě náklaďáku. Odtamtud to bylo podél divokého potoka stejně divokým klesáním až dolů k silnici a po ní asi 3 km na západ k autu. Škoda, minule nás těsně pod vrcholem Hochtor odehnal přiřítivší se bouřkou a my měli co dělat, abychom před ní utekli do bezpečí chaty. Teď nás zase odbyl hned z kraje sněhem a mrakem. Tak snad do třetice to vyjde. Třeba za rok ... Pozn. 2017: Tak ani za rok, ani za dva a ani za 4 se to zatím nepovedlo. Třeba za rok ...