Dovolená podepsaná, letenka a auto zaplaceny. Vypadá to tedy, že se letí. Cíle byly stanoveny takto: * cíl naučný: přejezd autem přes řeku - nevím co k tomu říct, trochu se bojím, ale hlavně se těším :) * cíl turistický: těch je mnoho, ale asi nejvíc to bude sopka Askja a ledová jeskyně u Kverkfjöllu * cíl kulinářský: morčata tam nebudou, tak asi nadívaný puffin * cíl společenský: konečně nepotkat žádné Čechy (předem uznáno jako nesplnitelné) * cíl obecný: neustálé objevování zdrojů piva :)

S vědomím čekajícího hotýlku v Reykjaviku snáším již čtyřhodinové zpoždění v Kodani těžce. Budem rádi, když se do něj dostaneme ve 4 ráno tamního času. Doufejme, že teď to bude už jen lepší a lepší:). Zjištění dne: "Silent area" se od "quite area" liší v tom, že je v ní tma.

Sobota díky pozdnímu příletu byla hodně spací, přesto jsme v cca 17:00 měli nakoupené potraviny na x dní v postarším offroadu nějaké hodně východní značky a opouštěli Reykjavík směrem také východním k nějakému prastanovišti prvních Islanďanů. Cílem bylo dojet ke Geysiru, který sice už negejsíruje, ale vedle má kolegu, co to dohání. První seznámeni se s 4x4 v automatu proběhlo a brzy jsem už skoro nedupal na brzdu, vždy když jsem chtěl vyšlápnout spojku:). Poznatek dne: Tak Češi jsou i tady a to na každém kroku.

Neděle byla ve znamení pár vodopádů a splněným cílem byly Duhové hory, které opravdu hrají všemi barvami. Těsně před vjezdem do campu tu mají takový hezký brod, takže i toto jsem si už vyzkoušel a musím doporučit. Tam se odděluje zrno od plev a majitelé osobáků museli dojit zbytek pešky:). Poznatek dne: Správný offroad rozhodně projede hlubší vodu, než si v půjčovně myslí:)

Díky opravdu nehezkému počasí v duhových horách je opouštíme a přes nejdelší vnitrozemní "silnici" jedem na sever. Cílem dne je dojet co nejdál a nakonec se opravdu dostáváme za půlku. Nocujeme v chatě s venkovním termálním rybníčkem. Brodů bylo tentokrát více a jeden byl extrémní. Nebýt motorkáře v rybářských gumákách, tak tam přemýšlíme doteď:). Poznatek dne: Offroad nejenže projede víc, než si v půjčovně myslí, ale dokonce i to co vypadá naprosto nereálně.

Cílem bylo městečko Akureyri, ale nakonec jsme dokázali víc. Z monotónního sjezdu z místa noclehu do údolí nás vyrušil jen pan Štengele, který asi stále nečte maily a tudíž neví, kde se nacházím, s tím, že je u mě před barákem:). Akureyri je malé městečko s velkým přístavem, kde právě kotví Crown princess. Nicméně byla tam trochu nuda a tak po kafíčku jedeme směr Myvatn s malou zastávkou u Godafossu, takový pěkný kaskádky to jsou, něco jako Orlice na jaře. Myvatn, neboli jezero komárů, jejichž výskyt zatím potvrzen jen v omezené míře, jsme stačili jen objet a zakempovat nad lávovým polem. Poznatek dne: Nejen Islanďani jsou přátelští, ale i jejich zvířena. Pes sápající se do auta, nebo kočka se známkou, co v pustině přijde navštívit náš stan, jsou toho důkazem.

Středa byla konečně trochu akčnější, okolo Myvatnu jsme viděli, co jsme mohli a bohužel jsem si vzpomněl i na Pamposka a to když jsme navštívili Dimmuborgir - nějaký pseudokrátery. Pak byl ještě povinnostní výstup na dva krátery Krafly, večerní lázeň v podivné mazlavé vodě a konec. Poznatek dne: Už si dokážu živě představit, co znamená, když má někdo horkou půdu pod nohama. Je to fakt divnej pocit.

Dnes, tedy ve čtvrtek, to byla okružní jízda poloostrovem se zastávkou u největšího vodopádu. Pak parčík s rudou horou, severní pobřeží a na večer rybička v Húsavíku. Nic ovšem nepřekonalo ranní Dettifoss, tedy již zmiňovaný vodopád. Voda v něm byla šedá a naprosto neprůhledná, zřejmě nahoře vydatně pršelo či tálo, leží totiž na nejmohutnější řece Jökulsá á Fjöllum, podél níž máme zítra namířeno k Askje a možná až k Vatnajökullu. Poznatek dne: Jsou i drsnější řeky než Orlice:)

V pátek to tedy opět vyšlo. Byla Askja se svým opravdu neskutečným kráterem, byla i ledovcová jeskyně Kverkfjöll, nebo teda to co z ní zbylo, protože pár hodin před naším příjezdem se zřítila, a bylo hlavně offroad ježdění v délce cca 200 km s několika brody. Pěknej den to byl:). Poznatek dne: I se svíticí kontrolkou "chybějící brzdová kapalina" i se všemi odpovídajícími příčinami se dá pokračovat. Tedy lépe řečeno - musí se:)

V sobotu bylo cílem hlavně přežít (viz včerejší zážitek s brzdami, které se přes noc samozřejmě nespravily) a zdárně dojet zase dolů na hlavní silnici, kde by se dal tušit servis a hlavně benzínka, protože nejen stav brzdové kapaliny se začal přibližovat spodní hranici. Zároveň jsme si nebyli plně jisti stavem cesty mezi námi a civilizací, ale vše dobře dopadlo. Brody jsou už docela nevzrušivou záležitostí:) Poznatek dne: Ani upadlý a nadobro ztracený levý práh, ani 4 zmizelé šrouby (ze šesti) držící něco na kole, neovlivňují jinak skvělé jízdní vlastnosti vozu. Když se k tomu připočte excelentní umění řidičovo (trochu narušené zjištěním, že klíč na kola nepasuje na ty naše), máme tu nejrychlejší pohyb v dějinách islandského vnitrozemí:)

Neděle měla být o návštěvě ostrova Papey, kde měly být papuchalkové, ale prý tu řadí nějaká šelmička a tak tihle severní čutňáci zmizely na sever (chápu, je tam líp). Zároveň měla být o opravě brzd, ale i sem se dostal divný zvyk v neděli nedělat a tak lomíme rukama a pouštíme se dál na západ do městečka Höfn, kde by v pondělí již měli být připraveni nám auto opravit. Je to přes 100 km po pobřeží. V Höfnu ještě v informacích stiháme výstavu o ledovcích a místní fauně, ubytováváme se, knížka, spát. Poznatek dne: Pokud ovce voní/smrdí jako poloviční ovce, tak zřejmě strávila většinu života u různých stád (to mám z té knížky, celý den se totiž nic jiného nestalo:)).

Dnešek, tedy pondělí, byl zásadní. Jednak nám už fungují brzdy (klepající se kolo je prý v pohodě a do Reykjavíku asi dojedeme) a pak jsme zase dali jeden povinnostní highlight - ve všech průvodcích opěvovaný Jökulsárlón (kdo neví, tak je to jezero hned pod čelem ledovce odkud se odlamují kusy ledu a cestují na druhou stranu do moře a cestou tak nějak odtávají, takže si člověk při troše fantazie může připadat jako trochu více na severu nebo hodně více na jihu; samozřejmě, že mezi tím vším ledem jezdí člun). Dokonce jsem se dočet, že tím jak leží bezprostředně vedle té jejich hlavní okružní silnice, tak prý spousta řidičů, když se to před nimi zčistajasna objeví, dostane smyk, jak prudce dupne na brzdu. Teď ale zpět do reality. Hezký to je, i bych se nebál říct, že to je fakt super, nicméně smyk dostanu spíš, až mi vběhne do cesty sob, na kterého pořád marně čekám. Podobně krásné (vlastně díky tomu, že je bez čumilů, i krásnější) je ale i menší jezero vedle, ale to už je dál od silnice a musí se udělat pak ještě asi 10 kroků pešky. Nicméně je to každopádně něco co je potřeba na Islandu vidět - odmyslet si otylé rodinky v teplákách a kochat se pouze vodou, ledem, ptactvem a semtam tuleněm, nebo co to bylo za sympatickou potvůrku:). Po kochání proběhl ještě přesun do nedalekého parku Skaftafell, kde už teď stojí stan a zítra proběhne výlet. Poznatek dne: Když půjčovat auto v nejlevnější půjčovně, tak rozhodně při případné pozdější opravě čehokoliv nekoukat společně se servisákama autu na vnitřnosti. Nemuselo by se totiž potom už chtít za jeho volant usednout. Tu něco visí, tu zas šroubeček zmizel…

Výlet podle očekávání proběhl, ale mlha zapříčinila jeho nemalou degradaci. Když je místo výhledu na hory a ledovec vidět jen šedo v okruhu 10 metrů, tak to stojí za prd. Trochu to vylepšil vodopádek, který padal z krásné čedičovovarhanové skály a který byl nevyfocen. Nejvíce to však vylepšil večerní přesun do městečka Vík. Cestou se totiž překonává několik různě starých lávových polí z okolních sopek a člověk tak během pár desítek minut přeskakuje o stovky let. Od mírně zvlněné zelené krajiny, přes podivné mechem porostlé masy čehosi až po surovou černou lávu či prach. Poznatek dne: Je to fakt divný, ale ani 11 dní odloučení mě nijak nepřivádí do stavu těšení se do práce. Snad to přijde zítra:)

Středa začala rozvláčně. Čajíček, kostelíček, sendvíček, kávička, tu moře, tu vodopád. Jeden tuleň v moři, moře mladých papuchalků trénujících divná přistávaní na hladině připomínající pád, všudypřítomní rackové a jiná havěť včetně turistů. Až jsme malém prohráli závod s časem. Cílem bylo objet spodem letošní zastrašovatelku letecké dopravy, sopku Eyjafjallajökull, a obkroužit jí až na sever. Dva roky starý průvodce sliboval cestu, kde nestačí mít "jen" 4x4, ale i dostatečnou světlost, a právě letošní aktivita slibovala i možná něco navíc. Celkově je to po neasfaltu jen cca 20 km, ale nečekaně (průvodci už asi 10 dní nevěřím - píšou to amíci a je to vidět) se z dnešku stal nejadrenalinovější den. Hned v úvodu údolí začne brnkat na psychiku ledovcovou záplavou zdevastovaná krajina. V mapě vyznačené brody většinou již nejsou, protože tam není ani řeka. Ta ale teče jinde a brodů je víc a pár jich je i děsivých. Ledovcová voda má totiž tu špatnou vlastnost, že je šedá a tedy naprosto neprůhledná, tudíž nelze odhadnout hloubku. Těžkých brodů jsme projeli několik, ale před tím posledním jsem už zatroubil k ústupu. Úzké (řekněme 4 m) a o to hlubší koryto s velmi rychle tekoucí vodou prostě nelze dát. Půl hodiny průzkumu řečiště po i proti proudu nakonec přerušilo o dost horší (rozměrově) auto, které to napralo přímo do koryta, trochu se tam porochnilo a projelo. To mě vyhecovalo a prorochnil jsem to teda též. Mooooc adrenalinu to ale bylo. Takže teď jsme pod tou sopkou, jejíž jméno podruhé už prostě nedám, a doufáme, že se zítra hladina ještě nezvedne, není totiž jiné cesty zpět:). Poznatek dne: I vesnička s 23 obyvateli může mít svůj kulturní sál a i něco s nevyslovitelným názvem se může, i když to odporuje zákonům logiky, proslavit.

Ačkoliv byl v plánu výstup do sedla mezi dva ledovce (Katla a Eyjafjallajökull), z důvodů nízkých mraků se šlo "jen" na první kopec, páč by asi nebylo nic vidět. To ale byla chyba, jak jsme se chvíli na to dozvěděli. Po sestupu do tábora jsme tedy nastartovali chroustala a vydali se překonat při zpáteční cestě dnes ještě vydatnější brody. Koukali jsme na ty chudáky, kteří jeli teprve do tábora a v jejichž roli jsme ještě včera byli, jak zoufale přemýšlí kudy projet. Já jen okouknul, jestli vody není nějak o hodně více a s malou vynucenou zastávkou na přepnutí na 4x4 (pozn. 2017 – tenkrát to bylo moje první 4x4, takže jsem se ani nedivil, že přepnutí na pohon na všechna kola se realizuje z venku na konkrétních kolech otočením takové matice. Od té doby jsem to již neviděl, ani o tom neslyšel) jsem laxně profrčel a rád sledoval uznalé pohledy těch ještě se trápících. Pak tam stál stopující pár a tak jsme je vzali. Sdělovali jsme si různé zážitky a mimo jiné i to, že oni při přechodu sedla viděli ještě nevychladlou, krásně rudou lávu. A to byl ten okamžik, kdy jsem začal litovat, že jsme nahoru nešli. A lituju stále. Sdělili nám ale i další info, a to, že čerstvě jezdí na Vestmanské ostrovy půlhodinový trajekt a tak jsme jeli s nimi. Původně to nebylo v plánu, protože jiný trajekt z jiného místa trvá přes 3 hodiny. Ostrovy jsou zajímavé tím, že tam jsou sopky:) a novodobé Pompeje, tedy začínající vykopávky části vesnice zasypané v roce 1973 několika metry tefry. Samotná sopka je stále ještě patřičně horká. Poznatek dne: Pokud kehár udělá třeba jen náznak útoku, jde z něho i přes jeho malou velikost strach.

Deštivé ráno a jím zmařený cíl v podobě koupele v přírodní horké řece, k tomu víceméně prázdné kolo dávalo tušit něco o plonkovém dni. Kolo jsme po kávičce nakonec jen dofoukli (stejně ve výbavě není ten správný klíč na jeho výměnu) a vyrazili okouknout nedalekou minizoo. Ale ten den se prostě nedařilo - zoo byla zavřená. Pobřeží v tom počasí taky stálo za prd a tak jsme nepohrdli folkovým muzeem. Poté jsme ještě při cestě objevili zelené jezírko a sirnou oblast s bublajícím bahnem (ten pach zkažených vajec mi bude chybět). Na rozloučenou jsme si dali ještě jednu bahnitou offroad odbočku k černým útesům a jelikož to mělo být poslední divočení v terénu, patřičně jsem auto zaflákal. Tohle mě bude taky moc chybět:). Cílem dne byla večerní koupel v modré laguně, která je podle mě spíše bílá a po deváté večer, kdy odjíždí poslední bus, již není ani tak komerční, jak by možná většina předpokládala (i když vodní bar a bahenní masky by tomu mohly nasvědčovat:)). Poznatek dne: Kolo nikdy nebývá tak píchnuté, aby se s ním nedaly ujet ještě stovky kilometrů (pokud je čím ho cestou dofukovat).

Poslední to den. Nebylo už vůbec nic v plánu, tedy kromě formalit, a tak jsme byli rádi, že se cestou vynořila jedna zajímavost - most mezi Evropou a Amerikou. Poté, co jsem to shlédnul, musím říct, že pokud budete mít možnost se na něj podívat, rozhodně neváhejte a zůstaňte radši v nějaké příjemné hospůdce v Reykjavíku. Určitě jím věřím, že to přes co je most postaven, je ta pravá trhlina, ale tím to končí. Spíše to vypadá jako vybagrované koryto a určitě pocitově silnější je postavit se nad stejnou trhlinou (celý Island se totiž trhá) někde u Mývatnu, kde je trhlina úzká a pekelně hluboká a člověk si lépe představuje tu dřímající sílu v hlubinách:). Tady je na dně koryta pěkně vyšlapaný chodníček. Naštěstí bylo tak hnusně, že mi již tak mizerný zážitek nekazili žádní pištící turisté přebíhající mezi dvěma kontinenty. Pak proběhl check-in (už se zas těším na TFS) v letištním hotýlku a odvoz překonavatele brodů do Reykjavíku. Vysvětlování "kde máme levý práh" se v podstatě ani nekonalo, spokojili se s pouhým konstatováním faktu. Na závěr ještě reykjavická rybička, pivko a kávička, přesun busem, finální balení a pětihodinový spánek. Poznatek dne: Jelikož jsem již tedy v Severní Americe byl, mám o důvod méně jet někdy do prohnilého USA:)

Pokud tedy čistě shrnu, co se podařilo splnit z daných cílů, tak tu máme toto: • cíl naučný: Přejezd autem přes řeku – nevím, co k tomu říct, trochu se bojím, ale hlavně se těším :) Tak toto bylo splněno ve více než malém množství :). • cíl turistický: Těch je mnoho, ale asi nejvíc to bude sopka Askja a ledová jeskyně u Kverkfjöllu Taky splněno, i když jeskyňka nám spadla. • cíl kulinářský: Morčata tam nebudou, tak asi nadívaný puffin Poté, co jsem si přečetl, že puffin chutná jako hovězí játra, tak jsem toto vzdal. Ani jiné místní speciality, jako ovčí hlavy, jsem nezkusil. Pouze jsem si dovezl jejich smrticí nápoj Brennivín. • cíl společenský: Konečně nepotkat žádné Čechy (předem uznáno jako nesplnitelné) Samozřejmě nesplněno. Byli naprosto všude. • cíl obecný: Neustálé objevování zdrojů piva :) Tady jsem na celé čáře selhal - celkem asi 5 kusů :). Celkově se to ale myslím velmi vydařilo, a tak se můžeme všichni těšit na brzké video :). (pozn. 2017 – na video se i po sedmi letech stále těšíme)