Letos jsme s Jonem vybrali jako hlavní a jediný cíl naše protinožce - Austrálii. I když cesta zabrala více než 1 den, tak i díky vysněnému Airbus A380 na cestě Praha->Dubaj to uteklo celkem bez potíží. Let do Melbourne ale nebyl náš poslední, v Melbourne jsem jen přespali a hned zase sedáme do dalšího letadla a letíme do srdce Austrálie - nehostinná pouštní oblast v okolí městečka Alice Springs. Alice Springs je město o něco menší než Kolín, žije tu poměrně velká komunita původních Austrálců. Díky nim je zde poměrně velký problém s kriminalitou, ale naštěstí my jsme žádný problém nezaznamenali. Ač rozhodně nezastávám ani trochu žádné rasistické názory, objektivně Austrálci nic nedělají, tloustnou z dávek, podobají se více opicím než lidem a nepěkně páchnou :-). První den v Alice Springs jsme v podstatě prospali, cesta sem byla opravdu náročná. V sobotu 26.11. si půjčujeme káru a jezdíme poznávat okolí. Popravdě je to lehce zklamání a většinu místní atrakcí jsme nazvali "vojeb". Šíleně vysoké vstupné a v zásadě nic moc zajímavého za to. První atrakce je pozůstatek telegrafního sloupu z 19.století. Asi jedině Arnold J. Rimmer by byl nadšený :-). Další zastávka je takové miniZoo s několika hady, krokodýlem Fredem a pár ještěrkami. Nebylo to úplně špatné, ale žádný zázrak. Největší vojeb dne (no, možná druhý po zapůjčení auta) byl Alice Springs Desert park, kde ve volné přírodě mají být k vidění všechna zásadní zvířata Austrálie. Vstupné 30 AUS (1 australský dolar = 20 Kč). Po hodině chození polopouští jsme viděli 1 dosluhujícího klokana, prdel ptáka Emu a asi 3 mouchy. No a poslední vojeb dne byla večeře - mix grill pro dva. Dostali jsme dohromady 2 minižebírka z krokodýla a asi 5cm kus masa z klokana. Ještěže alespoň pivo tady mají docela dobré. Další den už ale máme stejně v plánu Alice Springs opustit a pojedeme offroad cestou pár set kilometrů k největšímu monolitu na světě Uluru přes snad krásný kaňon Kings Canyon.

V neděli ráno po perfektní snídani v Alice Springs v Cafe 32 vyrážíme do cca 350 km vzdáleného Kings Canyon. Po cestě máme naplánovanou řadu highlights, ale po předchozí zkušenosti s turistickými "vojeby" jsem si nechal od recepční poradit kam jet a čemu se naopak vyhnout. První zastávka je Ellery Creek Big Hole. Naprosto neuvěřitelné místo - uprostřed vyprahlé pouště se najednou z ničeho nic objeví mezi skalami přírodní jezírko s příjemně chladnou vodou, kterou člověk při 40C opravdu ocení. Asi hodinu se tu koupeme a pak zase zpět do auta a jedeme dále. A navíc to bylo zadarmo - v Austrálii nám to přijde jako neuvěřitelná věc. Po cestě ještě pár zastávek - barevné skály v Ochre Pits, další jezírko v Orniston Gorge a pak první a poslední osídlené místo po cestě - Glen Helen. Na vysvětlenou - Austrálie je obrovská, ale opravdu obrovská a přesto zde žije jen o něco málo více obyvatel než je dvojnásobek ČR. Navíc drtivá většina obyvatel žije v hlavních městech jako je Melbourne, Sydney, Perth, Cannbera atp. To znamená, že zbytek Austrálie je tak řídce osídlen, že můžete jet i stovky kilometrů a nikdo tam nebydlí, není tam nejen Internet, ale ani signál mobilního operátora, voda, elektřina - prostě nic. Ale jednou za pár set kilometru potkáte místo, kde žije rodina, má obvykle pozemek o rozloze statisíců akrů půdy a poskytuje kolemjedoucím základní služby - benzínka, jídlo, voda, možnost si zavolat satelitním telefonem. Něco jako bylo v seriálu Skipy je náš kamarád :-). Každopádně jsme úspěšně večer dojeli do Kings canyon, kde jsme se ubytovali. Večer narušilo jen to, že jsem Jonášovi musel hledat ztracený Forbes. Jak je jindy v pohodě, toto ho evidentně naprosto rozhodilo, ale nakonec byl moc rád, že jsem ho přivezl z místní restaurace (no jo no, nechal jsem ho tam já :-). Druhý den se vydáváme ráno na nejdelší trek v Kings canyon. Bylo to opravdu nádherné místo viz fotky, jen v tom šíleném vedru to byla fakt výzva a to nemluvím o tom, že den předtím jsme se chytře na poušti nenamazali opalovacím krémem ani si nekoupili čapku na hlavu, což dělají všichni ostatní. Ať žije úpal :-). Odpoledne přesun do Ayers Rock, kde nás čeká největší highlight střední Austrálie - Uluru. Ještě něco k řízení: - jezdí se vlevo - jsou tu časté srážky se zvířaty. Většina aut má proto na předku kovovou nárazovou konstrukci. Naše auto ji nemá. - Na silnici člověk může potkat divoké koně, velbloudy, klokany, dingo atp. - My jsme potkali psa Dingo, divoké koně, ještěrky a Jonáš zabil několik celých hejn ptáčků, kteří se nepochopitelně vrhali před jedoucí vozidlo - Přestože máme to nejvyšší pojištění, tak např. pojištění neplatí pří srážce se zvířetem za rozbřesku nebo soumraku, kdy jsou zvířata nejaktivnější - silnice jsou v podstatě stále prázdné

Ayers Rock (28.-30.11.) Ayers Rock (austrálsky Uluru) je nejobjemnější monolit na světě. Rozměry cca 2,5 X 3,5 km s výškou 350m. Je zajímavý tím, že kontrastuje s okolní pouštní rovinatou krajinou. Pískovec Ayersovy skály je bohatý na horniny obsahující aluminium a křemičitany. Tím získává načervenalý nádech. Celý objekt je znám tím, jak během dne mění své barvy od oranžové přes jantarovou až ke karmínové, tak jak postupují sluneční paprsky. Proto je velkým místním lákadle pozorování Uluru buď při západu slunce nebo východu slunce. Jsou na to zde dokonce vyhražená 2 místa vzdálená od sebe skoro 20km, jedno pro sunrise a druhé pro sunset. Zvládli jsme oboje a jako jo... není to zrovna úplně kulervoucí zážitek, ale je to pěkné. Celé území okolo útvarů Ayers Rock a Kata Tjuta patřilo odpradávna domorodému lidu Anangů, kterým byla v roce 1985 celá oblast Australskou vládou navrácena. Protože jsme stále na poušti a ještě dále od jakékoliv civilizace, je zde potřeba dodržet řadu základních pravidel: zajistit si dopředu ubytování, protože jsou zde omezené kapacity, vyrážet na treky velmi brzo ráno, protože po 11h je zde zakázáno se po okolí pohybovat z důvodů neuvěřitelných teplot mezi 40-50C, mít pokrývku hlavy, mazat se opalovacím krémem a pít hodně vody (doporučen 1 litr vody na 1h trekování), mít síťku na hlavu kvůli mouchám. S naším přístupem není asi velké překvapení, že nemáme z výše uvedeného seznamu skoro nic :-). Ubytování řešíme na místě, booking.com hlásí, že nejbližší volné ubytování je více než 500km daleko. Nakonec jsme našli pokoj v předraženém hotelu, kde není v ceně snídaně, neuklidili nám pokoj, nefungují sprchy - prostě zase "vojeb" :-). Chybí nám docela i ta síťka proti mouchám. Všude lítá velké množství agresivních a neodbytných much. Rozhodně nejsou plaché jako jejich české kamarádky - lezou vám do očí, do pusy, do nosu, je těžké je odehnat. Většinu treku tak chodíme mávajíc ruka a většina kolemjdoucích se síťkami se nám škodolibě směje. Za mě to jsou druhé nejhorší mouchy, hned po Jordánských :-). Nejdelší trek jsme absolvovali v Kata Tjuta, což je 30 gigantických dómů ležících 42 km západně od Uluru. Bohužel jsme si úplně nepřivstali, na trek vyrážíme kolem 9h a už je horko jako na Sahaře. Ještě, že se tu čas od času dá z tanku doplnit voda. První trek nás dovedl do oblasti, jejíž název jsem zapomněl, ale s Jonem jsme to pracovně nazvali "mezi kozy" - schválně jestli poznáte, která fotka to je :-). Pak jsme přejeli kousek autem a vyrazili na Karingana lookout a Karu lookout trail s cílem obejít celý cca 10km okruh. Je už ale opravdu hodně hodin, ceduli se zákazem treku po 11h hrdinně obcházíme, s vypětím sil docházíme na Karingana lookout, které se nachází v sedle mezi 2 dómy a je z něj krásný výhled do okolí na obě strany. Tady to ale otáčíme s tím, že začíná bolet hlava, cítím spáleniny na obličeji a bude vůbec výzva dojít skoro v pravé poledne zpět k autu. Zvládli jsme to, ale měl jsem toho plné kecky a zbytek dne jsme nebyli schopní dělat nic jiného, že spát a alespoň na chvíli skočit do bazénu. Přes všechny strasti to tu byla každopádně zajímavá zkušenost, ale pouště už bylo dost a ráno 30.11. odlétáme do Sydney, ať máme nějakou změnu a trochu odpočinku od much a vedra.

Sydney (30.11.-2.2.) Sydney - australské město měst. Je to nejlidnatější město v celé Oceánii s populací kolem 4,5 miliónu obyvatel. Sydney se rozkládá na pobřeží Tasmanova moře. Ústředním místem je Sydney Harbour, přístav tak hluboký, že zde běžně kotví ty největší zaoceánské lodě jako je např. Queen Mary 2 nebo Carnival Spirit, která zde dokonce právě kotví. V přístavu se také nachází krásná budova Sydney Opera House a Sydney Harbour Bridge - gigantický ocelový oblouk s délkou více než 1km, po kterém se dá dokonce s jištěním přejít na druhou stranu. Bydlí zde Jonášova kamarádka Bára, tak nám poradila, kde se ubytovat. Je to čtvrť Manly, kde se nachází krásné pláže jako Manly beach nebo Shell beach, spoustu barů a restaurací, ale zároveň stačí kousek popojít nebo popojet na kole a člověk je v přírodě v parcích, kde je mimo hlavní ruch. Z přístavu se do Manly člověk dostane nejlépe pomocí místního lodního MHD - ferry. Jon nám ho zpestřil lahví šampáňa, takže 40minutová plavba rychle utekla :-). S ubytováním jdeme z extrému do extrému - tentokrát místo drahého hotelu máme skromný pokojík v hostelu se společnou sprchou a jednou postelí pro oba - alespoň se s Jonem budeme mít možnost více sblížit :-). Ale zase je to odsud všude blízko - za pár minut jsme na snídani, na pláži, v půjčovně kol, u přístaviště ferry. Zažili jsme toho tady hodně - výhled na celé město ze Sydney tower, projížďka na kole stezkou Manly scenic walkaway, která je jen pro pěší a je samé schody, prohlídka Hyde parku, koupačka na Manly Beach, likvidační tour de báry s Bárou, Janou a Zuzkou atp. ale spíš mám teď chuť napsat pár prvních dojmů ze Sydney než popisovat navštívená místa. - Sydney je krásné - Sydney je překrásné - Sydney je jedno z mála míst, kde si umím představit nějakou dobu žít. Byl jsem na hodně místech po světě, ale delší čas bych chtěl strávit asi jen buď ve Vancouveru, na Bali nebo právě v Sydney - je tu opravdu velké množství Asijských přistěhovalců - i když zde žije 4,5 miliónu lidí, nepřijde mi tu nepříjemně rušno - teď tu začíná léto a je krásně, v zimě je prý cca 6C, ale fouká nepříjemný vítr - myslím, že multi-kulti zde není problém, naopak celkově obohacuje např. včetně pestré fusion kuchyně - Sydney přístav je nejhezčí přístav - je tu draho, ale opravdu draho podobně skandinávským zemím - je tu řada různých příkazů a omezení převzatých z USA, od vízové povinnosti po otravné omezení prodeje alkoholu nebo rozhodování arogantních vyhazovačů před barem, koho vpustí a koho ne. - lidé jsou tu hrozně v pohodě v ostrém kontrastu např. s vystresovaným davem lidí čekajícím na ranní metro na I.P. Pavlova Ještě jsme pro Vás čtenáře udělal rozhovor s Jonem. "Jaké jsou tvoje hlavní 3 dojmy ze Sydney?" - Sydney je boží - Sydney je přirozené a uvolněné - V Sydney je naprostá pohoda

Gold Coast (3.-4.12.) V sobotu 3.12. vstáváme ráno v 6:30, poté co jsme šli spát asi ve 4h. Nebylo to ani trochu nic příjemného, ale není to poprvé a asi ani naposledy, kdy je potřeba silou vůle potlačit kocovinku a vyvinout nějakou aktivitu. Balíme se, checkoutujeme hostel, pěšky na ferry, ferry do centra Sydney, z centra vlakem na letiště a v 10h odlétáme do Brisbane. Na letišti si půjčujeme auto a vyrážíme na několikadenní road trip z Brisbane do Sydney. Máme málo času a Brisbane nás úplně moc neláká, a tak směřujeme rovnou do cca 100 km opěvovaného Gold Coast, což je prý nejkrásnější kus pobřeží Austrálie. Po cestě jsem Jona ještě ukecal na návštěvu Lone Pine Koala Sanctuary asi 30km od letiště. Je to spíš takové zoo s volnými výbehy, ale já byl docela nadšený. Mají zde primárně hodně medvídků koala, které jsem viděl poprvé v životě. Překvapilo mě, že většinově spí objímajíc eukalyptové stromy, ale oni opravdu prospí 18-20h denně. Tasmánský čert i pes Dingo také zrovna vychutnávali polední odpočinek. Super byla návštěva velkého výběhu, kde je stádo klokanů. Je vidět, že jsou na velké množství lidí zvyklí a dovolili se nám se k nim úplně přiblížit. Ale najednou z ničehonic se něco stalo a několik desítek klokanů začalo ohromnou rychlostí skákat pryč. Skákající stádo bylo pro mě opravdu zajímavým zážitkem. Skoro jsme je předtím podezřívali, že jsou tak zlenivělí, že už ani skákat neumí. Pak jsme sedli do auta a za hodinu dojeli do Gold Coast. Gold Coast je pro mě lehce zklamání. Je to klasické turistické komerční letovisko s množstvím hotelových komplexů. Zajímavé je rovnou mnohakilometrovou pláží, která je lemovaná vysokými moderními budovami. Zvláště z místní vyhlídky Gold Coast Skypoint v 77. patře je to asi jeden z nejhezčích městských výhledů, které jsem kdy viděl. Městem také teče řeka s mnoha kanály a z výšky to tak celé vypadá báječně. Jeden pohodový den v Gold Coast byl tak akorát a v pondělí 5.12. ráno zase vyrazíme dále...

Byron Bay a Springbrook National Park (5.12.-6.12.) Na cestě z Gold Coast máme v plánu navštívit národní park Springbrook, který je přibližně hodinu cesty z Gold Coast směrem do vnitrozemí. Národní parky se tu evidentně navštěvují hodně po americku, vždy se k něčemu přijede autem a odtamdud vede cca 200-400m dlouhá upravená cesta k nějakému viewpointu a to je vše. Navštívili jsme tak pěkný vodopád Purling Brook Falls, Natural Bridge - jeskyně s vodopádem, vyhlídku Canyon Lookout, poměrně nic moc vyhlídku s jinak docela očekávání vzbuzujícím názvem Best of All Looukouts :-). U této vyhlídky byl ale krásně stavěný stožár s anténama, takže jon byl poměrně spokojený :-). V zásadě žádný z těchto "highlights" nebyl nic superspeciálního, ale vnitrozemská tropická vegetace byla příjemnou změnou oproti poušti centrální Austrálie, velkoměstům nebo plážovým destinacím. Dokonce jsme tam potkali skorohada viz obrázek. Odpoledne jsme dorazili do Byron Bay - oblíbené místo surfařů. Hned po příjezdu se dost zkazilo počasí, které nakonec vyústilo v nejostřejší bouřku, jakou jsem kdy zažil. Po mnoho dlouhých hodin se bouřka přibližovala, oddalovala a zase vracela. Údery blesku musely zasahovat místa nedaleko nás, protože to bylo opravdu jak, když se Zeus už opravdu nasral :-). I paní domácí ráno říkala, že to ještě nikdy nezažila. Nefungovala elektřina, internet ani mobilní síť, vše bylo ale po pát hodinách opraveno. No my jsme to přečkali docela dobře - asi 3 hodiny jsme ochutnávali piva a vína v místní restauraci a pak si v bottle shopu (alkoho tu nelze koupit ve standardní prodejně ani supermarketu) koupili domů ještě Pinot Gris a nějaká ta pivka. Tím pádem druhý den vstáváme o několik hodin později, než jsme plánovali, a tak cca 10km LightHouse trek kolem pobřeží až k vysoko postavenému majáku absolvujeme jako vždy v pravé poledne, kdy se všichni normální lidi koupou :-). Ale nakonec i na plážové povalečství na nejhezčí pláži WategoBeach došlo. Byron Bay se mi moc líbilo, má svoje kouzlo, nádherné pláže, žádné hotelové megařetězce. Neda se říct úplně, že je to nekomerční místo, ale je prostě stále surfařské... Za mě palec nahoru.

Cesta z Byron Bay do Melbourne (7.12.-8.12.) Byron Bay bylo skvělé místo, ale máme necelé dva dny na přesun do 800 km vzdáleného Sydney, kde musíme vrátit auto a přeletět do Melbourne. Takže ráno po snídani vyrážíme na cestu. Zastavili jsme se postupně v městečku WoolGoolga, které mělo být údajně vypadat jako Indie, protože zde žije silná komunita Indů - Sikhové. Městečko ale vypadá úplně normálně australácky snad s výjimkou nově postaveného chrámu Sikhů GURU NANAK SIKH GURUDWARA, kam jsme se zašli podívat. Další zastávka byla v Coffs Harbour, kde jsme se byli podívat v místním přístavu. Pár loděk tam sice opravdu bylo, ale možná i díky špatnému počasí to v nás nějaké zásadnější emoce nevyvolalo. Původně jsme chtěli přespat v další větším pobřežním městě Port Macquarie, ale počasí je špatné a je stále ještě vidět, tak jsme se po procházce kolem pláže, která je lemovaná krásně namalovanými kameny (Austrálie je obecně hodně o kamenech :-) rozhodli popojet naslepo ještě dál. Jonáš vybral nic neříkající městečko Forster a vybral dobře. Po probuzení jsme si dali snídaní v kavárničce na břehu moře a zakončili koupáním - příjemné ráno. Cesta z Foresteru dále patřila k tomu nejhezčímu z celého road tripu - tropická vegetace, cesta mezi jezery, zvlněná krajina - opravdu hezké. Sice nemáme času moc nazbyt, ale v Melbourne nás už čeká jen chladné počadí kolem 15-20C, tak jsme si zastavili ještě na hodinu na oběd a na koupačku v městečku Newcastle (spoustu míst se tady jmenuje stejně jako v Anglii). I když se nám odtamtud nechce, tak Google odhad času příjezdu na letiště nás už začíná lehce znervózňovat. Začíná to být na krev. A to se mi podařilo ještě špatně odbočit a ztratit tak dalších 15 minut a navíc nám dochází palivo. Přijíždíme na kraj Sydney a pořád to vypadá ještě jakž takž stihnutelně. Ale cesta na letiště je přes celé město, vede dokonce přes centrální Sydney Harbour Bridge, ale vypadá to s dopravou jako na Jižní spojce v 8:30 ráno. Přes všechno vracíme auta letišti asi 15 min před časem, kdy se zavírá check-in. Pelášíme tam, je tam sice velká fronta ale ufff, naše letadlo má asi 20min zpoždění což se sakra hodí. Docela v poklidu tak čekáme v dlouhé frontě. Nicméně na přepážce se dozvídáme suše (you missed your flight), bylo to v podstatě jen o 5 minut, ale prý i když má let zpoždění, přepážka se uzavírá dle původního letového plánu. Naštěstí jsme museli zaplatit jen servisní poplatek 50AUS a sedáme na další letadlo asi o hodinu později. Do hostelu Ritz for Backpackers dorážíme tak pozdě v noci, ale stihli jsme ještě jedno uklidňující pivko a hurá - nakonec jsme to zvládli a jsme v Melbourne!