Při ranním vstávání jsem trochu zapochyboval, zda se mi do Konga opravdu chce. Přeci jen 5:00 je divný čas. V 5:14 jsem už ale věděl, že se už zase těším. To jsem ale ještě nevěděl, že zážitek z tohoto leteckého přesunu bude jeden z nejintenzívnějších. To, že jsme na odletu měli přes hodinu zpoždění kvůli jakési technické závadě a tím byl lehce ohrožen odlet z Paříže, tímto zážitkem rozhodně nebylo. Odlet jsem nakonec zaurgoval u Hefťáka, který do toho na Ruzyni má co mluvit a tak jsme po hodince letu přistáli spokojeně u Charlese de Gaulla, kde nás právě kvůli zmíněnému zpoždění už čekala "průvodkyně" a hned jak jsme se všichni (12) seskupili, chvátala s námi na druhý let. Sotva jsme se tedy stihli v hale vyprázdnit, už jsme se soukali do letadla, já do jedné z posledních řad. Už jak jsem se ocitl v druhé půlce letadla jsem uslyšel jakýsi podivný křik a posléze i identifikoval skupinku policistů okolo někoho, kdo stále opakoval něco jako "oalááá, l' komandant, oaláááá" tou divnou řečí, která se zove francouzština. Domníval jsem se, že ho brzo vyvedou protože se asi zbláznil, ale když se letadlo hnulo a on svoje představení oživil o zvuky z kategorie "záchvat padoucnice" a samozřejmě i přidal volume, jsem pochopil, že s námi definitivně letí. Trochu mě alespoň utěšilo to, že i přes předchozí strašení, že budu 8 hodin trpět vedle statné černošky, jsem vyfasoval jednu celkem obstojnou, u které jsem se snažil zjistit čeho se skřeky pána za nami týkají. Pochopil jsem, že to bude zřejmě nelegální přistěhovalec, který je eskortován zpět do vlasti, ale zbytek zastřela klasická anglicko-francouzská bariéra. Stále to ale ještě nebyl vrchol dne. Ještě při nabírání výšky najednou moje spolusedící změnila výraz a posunky naznačovala, že tam něco strašně smrdí. Já nic necítil a byl jsem si i celkem jist, že autorem zápachu nejsem. Pak už jen stihla vytáhnout papírový pytlík a decentně si do něho asi třikrát uplivla. Vrchol se stále blížil. Podivný smrad jsem po chvíli ucítil i já a když letadlo dostoupalo do letové výšky a zhasnul nápis "připoutejte se", eskorta začala odvádět imigranta na záchod, přičemž mu nedaleko ode me vypadl zdroj zápachu z kalhot. Naštěstí jeho tvar poskytoval jen malou šanci, že by se dokutálel až úplně ke mně, ačkoliv svou konzistencí pro to předpoklady měl, a tak jsem zůstal poměrně klidný, nicméně doba po kterou tento výrobek na podlaze vydržel než byl personálem odstraněn svědčila o tom, že se jedná zřejmě o premiéru a v takové chvíli je člověk rád, že je, jak se říká, při tom. Dalších 8 hodin se již nic zajímavého nepřihodilo. To ale neznamená, že by byl dnešním příběhům konec, ovšem již zdaleka nedosahovali kvalitou toho z letadla. Poté co jsme vtrhli z klimatizovaného letadla do ne tak vybavené letištní haly, kde bylo opravdu přelidněno, zaplatili 50$ za zprostředkování víz a i přesto vyčkali něco mezi jednou až dvěmi hodinami na naše pasy, které nás několikrát minuly, když s nimi úředník chodil sem a tam, jsme se museli nasoukat i s kufry a jinou bagáží do přistavené firemní dodávky, což mě zase připomnělo cesty se Strahova do Dejvic. To nějak dopadlo a my se s blížící se 8 hodinou pomalu začínali těšit na útulný pokoj se sprchou a postelí. O to víc nás rozhodil fakt, že recepční v hotelu o žádné rezervaci nevěděl a říkal, že má plno. Nepomohl ani nátlak a tak jsme museli vzít za vděk vilou, kterou tu mají k dispozici naši pákistánští kolegové. I když dělali co mohli, museli jsme většinou spát po dvouch na jednom letišti, což sice bylo o hodně lépší než nespat vůbec, ale přeci jen - původně jsme měli představy jiné. Tím byl ukončen příletový den, který většinou málokdy dokáže poskytnout tolik rozmanitých zážitků.

Aby se člověk mohl lépe vcítit do zdejší atmosféry, nějaké ty ceny by měl znát. Kdekdo by asi čekal, po vzoru asijských zemí, že chudá země rovná se levný život. Tady to neplatí. Zdejší frank má hodnotu přibližně 1/530 $ a nekoupíte si za něho nic. Nejmenší 25 franková mince je spíše na ozdobu a reálně se používá až bankovka s hodnotou 500, někdy se uplatní i kovová stovka. A teď tedy k cenám. Pivo (0,65 l) = 1000 až 2000 Voda (místní) (1,5 l) = 500 Voda (z Francie) (1,5 l) = 1300 Jogurt (ranní, v kavárně) (0,3 l) = 500 Jogurt (dovoz) (0,75 l) = 5500 Portské (0,5 l) = 5900 a více Francouzská bageta (0,75 m) = 150 Salát = cca 3000 Hlavní jídlo = 4000 až 10000 Noc v hotelu = 40000 až 200000 To asi tak pro představu vše.

Jen težko může člověk navštívit Kongo a nezajet se podívat na gorily. Osobně jsem v to při odjezdu ale přeci jen spíše doufal, než abych v tom spatřoval nějaký reálný cíl. Ovšem po příjezdu do Brazzaville a po prvních uspěších se začal tento výlet formovat a hlavně díky francouzsky mluvícímu kolegovi byl realizován. Každý, kdo se ocitl v podobné zemi, ať už v Asii, Jižní Americe, nebo zde v Africe, mi dá jistě za pravdu, že bez místního jazyka je v podstatě nemožné (a ve státě, kde turizmus nedosáhl ještě ani plenkového období, zvláště) se s nějakou rádoby cestovkou na něčem podobném domluvit. Jak už jsem ale zmínil, nám se to podařilo a tak se nás sedm vyvolených, a z evropského pohledu statečných, sešlo v sobotu ráno před hotelem Roayal. Místo pohodlného a podle slibů snad i klimatizovaného off roadu přijela zachovalá Toyota, která přes své nepopiratelné jízdní kvality dává opravdu malý prostor pro to, aby se sedm pasažerů, umístěných v zadním prostoru pro osm, cítilo se svou bagáží pohodlně. Nic tomu ani nepřidává fakt, že sedačky jsou asi 35 cm nad podlahou. Nicméně jedeme přece na gorily, tak něco vydržíme. Trochu pomalá jízda skrz příměstské špinavé čtvrti se brzy změnila na velmi rychlou plynulou jízdu po nečekaně kvalitní a naprosto rovné silnici a okolní krajina dostala optimisticky čistý a zelený ráz. Pouze dvakrát nás zpomalila mýtná brána s poplatkem 1000 F a jednou, díky písčité půdě a vydatnému dešti před x lety, stržená silnice na několika desítkách metrů. Po přibližně 100 km od Brazzaville jsme odbočili na polní cestu a hned to i využili k protáhnutí se. V přilehlé vesnici, kam jsme se šli mrknout, právě probíhala nějaká schůze. Přišel nás uvítat příjemný muž v saku a řekl, že se nemůžeme přiblížit, protože král místního národa Teke není slavnostně oblečen, ale že pokud chceme, tak při zítřejším návratu se u něho můžeme stavit. Domluvili jsme se na 14:00. Dále jsme již jeli po polní cestě. Těžko říci kolik to bylo kilometrů, ale krajina byla značně zajímavější a tak ubíhala rychle. První zastávka na vyhlídce nám v podstatě vyrazila dech. Neskutečně krásný a naprosto nečekaný zážitek. Vidět bylo několik desítek kilometrů daleko a samotné údolí se pod námi propadalo jistě přes 100 metrů hluboko. Pak se pokračovalo k jezeru, na které jsme z vyhlídky shlížely a kde bylo v plánu krátké koupání, což většina využila k ochlazení. Poslední dnešní přesun autem končil kousek od našeho nocležiště, kde stály na tuto lokalitu luxusní bungalovy. Uvítali nás správci tohoto areálu, ukázali, kde budeme bydlet a kde si můžeme uvařit. Následoval krátký odpočinek a po něm vrchol dne. V plánu bylo spatření malých gorilek, které tu jsou na převýchovu a jejich následné krmení v náruči. Byly nádherné, nic víc se nedá říct. Prostě je potřeba je vidět jinde než v zoo. Nicméně ukázalo se, že náš průvodce trochu lže. Krmení se nekonalo a tak vše končilo "jen" jejich pozorováním přes 10 metrů široký potok. Poté následovala procházka okolo tábora, kde jsme se mimo různých stromů seznámili i s informací, že hroch, který tu žije, se tekoucí vodou může pohybovat pouze proti proudu, protože nemá vyvinutý řitní svěrač a voda do něho proudící by ho zabila (této informaci jsme nehodlali uvěřit a proto momentálně čekám na odpověď z pražské Zoo). Další informace, že hroch vydrží pod vodou celý den, byla hned po návratu vyvrácena panem Googlem, který ale mimochodem o hroším svěrači mlčí. Závěr dne patřil již pouze špagetám, tuňákovi a lahvi rumu. Jo a také slibům a plánům průvodce: zítra za rozbřesku uvidíme hned za táborem červené antilopy, poté na řece krokodýly a hrochy a vrcholem dne budou dospělé gorily v džungly. Nebýt toho rumu, těžko by se nám v takovém těšícím se stavu usínalo. V pět tedy vstáváme a po poloúspěšném buzení průvodce se na antilopy vydáváme sami, je to opravdu kousek, ale po asi hodinovém čekání, kdy se už dostaví i náš průvodce, vybaven červeným tričkem, které je jistě při sledování zvěře nejlepší, vidíme něco s hlavou, ušima a nohama za křovím. Nebylo to špatné, ale další zvěř bude lepší. Rychlá snídaně, přesun o x kilometrů dál do vesničky Abio a nasednutí do pirogy, dlouhé uzké lodi, kde nás 7 plus průvodce a řidič sedí v řadě za sebou. Foťáky a kamera připraveny, ale za celou snad dvouhodinovou plavbu nic živého nezaznamenaly. Pak vystupujeme na břeh, kde je další tábor a pár ozbrojených ochranářů. Nastává ale zásadní problém dne a celého výletu. Po hodinové hádce je jasné, že gorily nebudou, protože už jsou nakrmené. Snažíme se ještě vyjednat jejich pozorování na jiném místě, ale už je vidět, že průvodce nemá snahu a bude se snažit dostat v termínu zpět do města, nicméně ještě slibuje a tak vynecháváme i výstup na dominantní kopec, čehož v tom vedru zas tak moc nelitujeme. Po další hodině vystupujeme z lodi na břeh, dobýváme se k zásobám v autě a čekáme co bude. Průvodce oznamuje, že se bavil se šéfovou a že prostě jedeme zpět. Po chvíli projíždíme kolem mostu, který je široko daleko zřejmě jediný a tomu odpovídá i množství vojáků, kteří ho střeží a kteří k vlídnosti už od pohledu mají hodně daleko. Bojíme se o to více, že naše pasy jsou na úřadě kvůli prodloužení víz, což trvá týden a více - zlatá, proti zdejší opravdu rychlá byrokracie v Rusku. K tomuto se váže příhoda z minulého víkendu, kdy jsme byli ve třech zastaveni hlídkou a kolega, který zapomněl pas na hotelu, musel po dlouhém vyjednávání a vyhrožování odvozem na stanici zaplatit 34000 (cca 65 $). V podstatě celý návrat zpět byl jedna velká hádka, kdy kolega, který jediný uměl francouzsky, to dával průvodci pěkně sežrat a ten po chvíli, již bez argumentů, pouze tiše trpěl další a další smršť slov. Osvobození se mu dostalo až příjezdem do královské vesnice, kam jsme přijeli sice o hodinu později, ale stále jsme byli očekáváni. Pomalu jsme se přesunuli před dům krále, byli poučeni jak se uklonit a jak se chovat a vstoupili. Jelikož král hovořil pouze svým jazykem, asi půlhodinový rozhovor probíhal přes dva překladatele a dozvěděli jsme se mimo jiné, že vládne území 340 km2, je placen státem a je rád, že se s námi mohl setkat. Dovolil nám ho vyfotit, s tím, že fotku mu musíme zaslat, a řekl, že od této chvíle se můžeme považovat za jeho syny. Takže jsme královští synové národa Teke. Ačkoliv jsme neviděli ani polovinu toho co agentura slíbila, shodli jsme se na tom, že i tak to byl hezký (i když dost drahý:)) výlet. Krásná příroda je opravdu ve velkém kontrastu se špinavým Brazzaville s doutnajícímí skládkami. A každopádně to byla i příjemná změna stereotypu hotel-office-hotel.