Netradičně, za cenu budíku v 5:30 a volnosti, vyrážíme v 7:00 dodávkou ze Smíchova. Ranní cesta dvacetdvojkou zmoklou Prahou mě bavila. Jsou tam po cestě super baráky, na které jindy není čas kouknout. Teď prší i na dálnici, ja sedím na místě spolujezdce a kupodivu se nebojím. Bude to tím, že z řidiče Ládi vyzařuje dokonalý klid. Ještě tedy cca 5 hodin cesty, pak kousek horským taxíkem a hurá k chatě. Doufám, že bude počasí na jinou cestu k chatě přes ferátku.

Ačkoliv předpoklad byl, že se k taxíkům pod chatou dokodrcáme za 6 hodin, nestalo se tak. Tou dobou jsme ještě postávali v obrovské dvouhodinové zácpě někde u Mnichova - nějaký umělec s náklaďákem najel na provizorní oddělovač pruhů a tak v místě, kde bylo kvůli stavbě zůžení do dvou, udělal krásný jeden pruh. Ještě, že jsme neřídil a mohl jsem se tedy věnovat jak příležitostné konverzaci tak i četbě. Láďa se též nenudil, periodicky volal chatařovi, aby nám posunul taxíky, a Radkovi, aby zjistil, kde je. Ten to ale moc nevěděl a ani nevěděl kam přesně má jet. Nakonec to nějak dopadlo a potkali jsme se s ním a jeho přítelkyní Olgou na odbočce u Neukirchenu do údolí Obersulzbachtal. Pak už to bylo jen kousek na parkoviště, kde čekal zbytek. Celkem nás tedy bylo 13 plus dva bergführeři. V 16:15 nás za 14 e taxi vyváží o 1000 metrů výš k nákladní lanovce pod chatou, do které jsme hodili batohy, a pokračovali o dalších 600 metrů výš do chaty Kürsinger Hütte. Už cestou začíná sněžit a tak si říkám, že ferata se ruší, a že kraťasy také nebyl uplně dobrý nápad. U ostatních to ale mělo úspěch. Lehce před šestou jsme na chatě. Sněží pak s přestávkami celý večer a tak o 180° změněné předpovědi neradi začínáme věřit - místo sunshine summit day se na nás chystá foggy & windy varianta. No nic, u piva se seznamujeme, večeříme a pak se v pití pokračuje. Radek při pohledu z okna často vzpomíná na Chorvatsko, kde se ještě před pár dny slunil. Spát se jde téměř hromadně až před půlnocí s 5 pivy a 4 panáky, jejichž rundy Láďa pořád objednával, což vedlo k intelektuální konverzaci (hlavně mezi Lukášem a Láďou) jestli formulace "kulich, čepice" uvedená v instrukcích byla správně zvolená a nemělo tam být "kulich nebo čepice, helma". Také se řešilo, jestli pád z nákladní lanovky by byl případně hrazen pojišťovnou. Prostě standartní večer, který se od jiných večerů na Rakouských chatách moc nelišil :)

Ráno tu máme, ještě před probuzením, první zranění. Láďa spadl v noci z postele. Z metru šedesáti po hlavě na dřevěnou podlahu. Někdo by to nerozdejchal, on tomu nevěnuje ani moc pozornosti. Těžko říci jakou roli v tom hrál včerejší alkohol a jakou roztahování spoluspáčů, každopádně je pravdou, že žádný, ani sebemenší zátaras ta postel neměla. Před chatou je krásných -2°C, viditelnost, že by psa nevyhnal, pěkných 20 cm sněhu a v závětří lehce pofukuje. Ideální čas vyrazit na ledovec si trochu zaskotačit. Ještě proběhne kontrola vybavenosti (jen po materiální stránce, po psychické by to v tomto počasí dopadlo hůře) a jde se za našimi bergführery do mlhy. Víceméně jdeme pořád dolů, což je po zasněžených kamenech nádherná záležitost. I přesto k dalším zraněním zatím nedochází. V nejnižším bodě naší dnešní cesty překonáváme několika skoky ledovcový potok a pak stoupáme vstříct trhlinám. Je to těžké najít takovou, do které se bude hezky padat a tak jdeme, už navázáni, ještě pěkný kus. V místě, kde je okolo nás víc trhlin, než ledu, nacházíme tu naši. Zatím ji známe jen z venku, ale brzy se s ní seznámime důvěrněji. Jako první tedy musíme, ještě před pády, vybudovat "štand", který v reálné situaci sice mít nikdy nebudeme, ale pro nácvik se to zdá být jako dobrá volba. Naši průvodci se nás ptají na šrouby do ledu. "Co to?" "Nemáme." Naštěstí oni mají alespoň dva a tak se přivazujeme k ledovci. Pak začíná teoretický výklad, v kterém se brzo ztrácím (a asi nejen já) a tak se těšíme na praktické ukázky. První půjde Lukáš. Stejně, jak vyplynulo z včerejších rozhovorů, je tu proto, aby se už nevrátil (dostal to jako dárek od manželky, jeho kamarád Honza, který tu je s ním, od ní dostal navíc kudlu, ostrou:)). Lukáš tedy jako jde a jako náhodou spadne do té díry. Má výhodu, že za ním jde jako jeden z našich průvodců a zakleknutím ho na laně zachytává. Zatímco ho jednou rukou drží, druhou cepínem buduje již reálnější "štand" - toten mann - cepín zahrabaný ve sněhu kolmo k lanu, na cepínu přidělaná smyce, jejíž jeden konec ze sněhu čouhá. Ke smyci přidá karabinu. Pak k lanu přiváže prusíkem další smyci z kulatého lanka cca 5-6 mm a cvakne ji do té karabiny. Tím lze přenést váhu visícího na ten cepín ve sněhu, sám se odcvaknout z lana, svůj uzel s okem přes další karabinu přicvaknout zase ke "štandu" - jako zálohu a začít vlastní záchranu. Nebo si zajít na kafe či frťana. Pak je potřeba k jinému cepínovému štandu přidělat další lano (případně druhý konec toho původního, na něj prusíkem lanko, pak hned za prusíkem klasický uzel (proti povolení, protože oba konce toho lanka budou táhnout tentokrát proti sobě). Na jednom konci lanka se udělá oko, zachraňující osoba se k němu cvakne a jde očíhnout trhlinu zblízka a také toho nešťastníka dole. Výhodou vždycky je, když ten nešika je při vědomí. Pokud není, můsí se k němu slanit, jinak se mu hodí jen lano, přičemž konec zůstává pořád nahoře, a on se k němu přicvakne - tedy pokud má volnou karabinu. Lano se natáhne a na volný konec lana se zase prusíkem (tentokrát je to už ale vyšší dívčí, protože ho nelze vytvořit provlíkáním, ale surovým uvázáním) přidělá druhý konec lanka (k prvnímu je přivázán zachraňující) a může se začít nově vzniklým kladkostrojem s vytahováním. A to tak, že se volného konce lana chopí všichni, kdo mohou, a na pokyny zachraňujícího periodicky tahají, zatímco on vždy posune prusík po laně (a také samozřejmě tahá), tak, aby ten co je dole, byl vždy chráněn proti případnému dalšímu pádu v případě například uklouznutí těch nahoře. Poměrně dokonalý, na první pohled složitý, ale v zásadě jednoduchý a logický systém. No a tímhle jsme si v obou rolích prošli všichni. Tedy až na bergführery, což je logické, protože by je možná neměl kdo zachraňovat, Radka, který prohlásil, že se tomu úspěšně 20 let vyhýbá a tak nevidí důvod, proč to dělat teď a hlavně, že mu to zakázala produkce, a Olgu, které se nějak nechtělo. Možná se bála, že ji tam Radek nechá:)). Ja si šel skočit jako poslední a, možná abych to obzvláštnil větší dramatičností, nebo prostě jen z blbosti, jsem si nevzal rukavice. Zato jsem si vzal kameru. Pád byl ... no prostě pád, který nakonec Lukáš, můj zachránce, zbrzdil. Bylo to spíš rychlé, než nepříjemné. Pak nahoře začala záchranná akce a já měl čas natočit útroby poměrně děsivého prostoru. Zvuky z venku jsou slyšet jen velmi tlumeně, zatímco led vydává dosti strašidelné lupání a křupání. Když dorazilo lano, měl jsem toho už dost. A pak to drama začalo. Když mě začali vytahovat, uvědomil jsem si, že buďto budu hrát pytel brambor a zřejmě mě potupně vytáhnou hlavou dolů, nebo se budu přidržovat lana, přičemž prsty, ty bez rukavic, budou právě mezi ostrým tvrdým ledem a mou vahou napjatým lanem. Potupně jsem vypadat za žádných okolností nechtěl, vybral jsem si cestu krve. Led působil jako škrabka na brambory a velmi obratně sloupával na spoustě míst tu nejsvrchnější vrstvu kůže. No trhlina byla dostatečně hluboká a tak byl čas přemýšlet, kde mám lékárničku. Když jsem vyjel nahoru, označkoval jsem červenou barvou cestu k batohu a to nejhorší zalepil. A aby to nebylo viděl, šoupnul jsem to do rukavic, což kdybych udělal o deset minut dříve, nebylo by o čem psát. Pak jsme ještě rychle vyzkoušeli záchranu napřímo. Tedy žádný "štand", žádný uzlíky apod. Prostě jdeme jako na laně a ten první tam zahučí. Shodou okolností zase Lukáš:). A pak zbytek prostě surově táhne, až vytáhne. Asi jako o té řepě. Tato varianta ale samozřejmě přichází v úvahu jen u většího lanového družstva. Když jsme dovádění měli dost, vyrazili jsme jinou cestou na chatu, kde čekalo zázemí, pivo a jídlo. Netrvalo dlouho a navázalo se na včerejší tlachání. Panáků sice nakonec nebylo tolik - 2, zato piv bylo víc - 6. Také dorazili papaláši z národního parku, takže Láďa panákoval na dvou frontách. No a také došlo k jedostrannému, nicméně platnému konsenzu, a to, že snídaně je ve 4 a odchod v 5. Prý by mělo být zítra líp, o fous:).

Nekecali, ve čtyři opravdu v noclehárně začal pohyb. Můj spánek s ověřenou technikou - špunty v uších - ale narušilo až Radkem otevřené okno. Když jsem špunty vyndal, zaslech jsem už jen něco ve smyslu, že to počasí asi moc dobré není. Nálada u snídaně odpovídala aktuální hodině - přežvykovalo se a tupě zíralo na ubrus. Dodanou energií nakonec tělo začalo komunikovat s okolím a připravovat se na realitu v podobě odchodu do tmy. Když jsem lehce před pátou stál v plné zbroji před chatou, říkal jsem si jestli jsem náhodou při balení batohu nezoptimalizoval oblečení příliš. Venkovní teploměr ukazoval -2°C, ale jelikož stejný údaj ukazoval kdykoliv předtím, moc jsem mu nedůvěřoval. Rozbité sklíčko sousedního tlakoměru mou nedůvěru také podpořilo. Bylo to stejně jedno, v pět se prostě vyrazí a když bude nejhůř, zavolám si vrtulník:). Naši průvodci ještě těsně před odchodem okem skoukli jestli jsme dostatečně okarabinováni a osedákováni a husím pochodem se přes pod sněhem krásně ukryté kameny začalo stoupat stejnou cestou, kterou jsme se včera vraceli. Koleno bylo naštěstí v pořádku a nebolelo. Tedy prvních 100 metrů, pak už jsem při každém kroku (a že jich bylo) trochu zatínal zuby, což byla pro mě premiéra, protože doteď jsem se na horách vždy jen smál ostatním, kteří pokulhávali:). I přes to se ale až k ledovci šlo poměrně dobře. Člověk si zvykne i na bolest pokud je konstantní:). Na okraji ledovce jsme utvořili včerejším pobytem v trhlinách ověřené družstvo, tedy Helmut, Honza, já, Olga, Radek, Honza, Lukáš a Láďa. Toto pořadí dávalo naději, že pokud se něco nepo...., měl bych na vrchol dorazit dříve než Radek, což bude v životopise vypadat dobře:). Díky velkému množství sněhu vůdci rozhodují, že mačky zůstanou jako závaží v batohu. Ve stejný čas s námi z chaty vyrazilo i několik dalších družstev a tak se hned u překračování první trhliny, vytvořila ne uplně krátká zácpa, což Radek komentoval slovy: "No a takle přesně je to poslední dobou na Everestu.". Dalších několik hodin výstupu se dá shrnout do několika hesel - Konstantní bílo všemi směry (takže se i hůř drží rovnováha:)). Helmut si asi myslí, že je na závodech. Je to prostě furt a furt do kopce. Helmut je přesvědčen, že nikdo z nás nemá sebemenší problém s chvátáním do kopce v hlubokém sněhu a tak i v krátkých pasážích, kdy nejsme vyloženě prvním, a tedy stopu vyšlapávajícím družstvem, nelení a asi aby si pokecal, často odbočuje z vyšlápnuté cesty a chvíli jdeme nesmyslně paralelně s jiným družstvem, abychom se vzápětí zase ujali vedení. Musím zdůraznit, že teď už tak nadšený z toho, že jsem před Radkem nejsem. On by určitě vyšlapával líp:) V místech, kde ledovec lehce ubere na sklonu, znepříjemňuje nám postup pro změnu větší koncentrace trhlin. Takže Helmut sonduje terén před sebou hůlkou a my za ním na laně poslušně kličkujeme bílou tmou. Ale díky bohu za trhliny, alespoň zpomalují tempo. Ve chvíli, kdy získávám ničím nepodložený pocit, že vrchol již nemůže být daleko, vítr na pár okamžiků rozhání mraky a ukazuje realitu v podobě ještě pěkných 300 výškových metrů. Také je krásně vidět nádherně strmé stoupání do sedla mezi oběma Venedigery. Je tedy potřeba se posilnit, musli-tyčka je ovšem zmrzlá, z vody je krásná ledová tříšť, ještě že od Lukáše koluje zatím nezamrzlá ohnivá voda. Také je zajímavé sledovat, jak se jednotliví členové expedice vypořádávají s vyprazdňováním močového měchýře, zvláště, když vůdcové striktně trvají na tom, že se nikdo nesmí od lana odcvaknout. Nejefektivněji to reší samozřejmě ostřílený borec Radek a od něho v tomto směru zřejmě proškolená Olga, a to bez úkroku stranou. Jiní ten úkrok, či dva udělají, ale v zásadě tím na sebe jen víc upozorní:). Bohužel se asi posilnil i Helmut a tak po chvíli začíná běh do sedla. Ačkoliv se ho snažíme brzdit co to dá, tempo drží velmi slušné a tak jsme celkem rychle v sedle. Jít to sám, myslím, že by bylo několik zastávek na filmování:). Nahoře je ale krásná rovinka a tak lze relativně brzo dočerpat kyslík, kterého tu je již o poznání méně. Aby to ale nebylo tak romantické, díky tomu, že nás přestala chránit hradba hor, jsme vystaveni opravdu velmi silnému a hlavně brutálně nárazovému větru. Je to pošušňáníčko. Láďa hlásí, že na vrchol je to ještě půl hodiny. Ačkoliv jindy má moji plnou důvěru, tentokrát mu nevěřím ani ň a následný postup mi ještě dá za pravdu. Také se Radka ptám, jestli mu to tu alesoň trochu připomíná výstup na K2 a on jen tak zavrní. Myslím, že si to užívá - neřád:). Je to zvláštní. Člověku se nechce do kopce, protože to je do kopce, ale zároveň nechce stát, protože fouká jak sviň a mrzne až praští. No a tak zase jdeme a jak obcházíme náš cíl, vítr začíná více skotačit. Je to fakt mazec a nostalgicky vzpomínám na výšlap na Elbrus, kde se sice fakt špatně dýchalo, ale vítr skoro nefoukal. Tady to se mnou mává zepředu dozadu a zleva do prava, v hlubokém sněhu se místy bořím, místy kloužu, kleju jak dlaždič (stejně mě v tom řevu nikdo neslyší) a zažívám po bolavém kolenu druhou premiéru - moc bych si teď přál dlouhodobě ignorované a zatracované hůlky, abych vylepšil mizivou stabilitu. A do toho to lano, které jde za Helmutem a které nedovoluje odpočinek (ono stejně težko říct jestli bych si dovolil odpočnout, když za mnou jde holka:)). Jsou to galeje, ale mají konce. Na finálním hřebínku paradoxně fouká o něco méně, díky sněhu není tak ostrý a hlavně je poměrně krátký, takže ho překonat nečiní žádné potíže. Pak ještě pár metrů a není kam stoupat. Euforie, vrcholový kříž, gratulace, objímání ... proto se na kopce chodí. Vrchol je poměrně minimalistický, co se rozlohy týče, a je designován tak na jedno až dvě lanová družstva. Nás tam ale ve stejnou dobu dorazilo krapet víc a tak ti méně šťastnější (kteří neměli běžce Helmuta), trochu potupně čekají pod vrcholem na svůj okamžik slávy. Nekontrolované focení a objímání nám trochu zamotává lana a stáváme se jedním společným klubkovým družstvem. Bylo by dost zajímavé, kdyby někdo hupsnul dolů. Mám s sebou samozřejmě i vrcholové pivo, ale tento zážitek tentokrát odkládám do teplejších končin. Počasí se chvílemi jakž takž vylepšuje a je vidět široko daleko, ovšem hory žádné, ty jsou v mracích. Stojíme totiž na maličkatém ostrově a všude kolem nás je bílé moře mraků. Za námi doráží i delegace z parku Vysoké Taury s jeho ředitelem v čele (obrazně, v čele jejich družstva jde samozřejmě také nějaký vůdce) a všichni se chtějí vyfotit s Radkem. Se mnou vůbec, ačkoliv jsem tam byl přece dřív než on:).

Když jsme se nabažili těmi krásnými výhledy a hlavně, když jsme začali lehce zamrzat, bylo na čase přenechat vrchol těm ve frontě za námi, kteří mrzli stejně jako my, ale bohužel těsně pod vrcholem. Helmut nás tedy opět navázal, tentokrát s polovičními rozestupy, což jsem nepochopil, protože se šlo o poznání hůře. Hřebínek jsme přeběhli jedna dvě a mohli jsme si vychutnávat pohled na ty, kteří ještě supí nahoru. Dolů se šlo samozřejmě o dost líp a hlavně rychleji, ale pořád to v tom větru a hlubokém sněhu nebyla úplně procházka po pláži. I tak jsme po chvíli dorazili do sedla a sestupem z něj jsme se opět propracovali do mlhy. Docela jsme mazali, takže jsme ten ledovec s množstvím, cestou dolů lépe viditelných, trhlin pěkně prosvištěli a objevila se skála. To mám na ledovci taky moc rád ... po delší době zase pevnou zem pod nohama. Tam jsme se zbavili lana a dál pokračovali naprosto samostatně. Nejprve se muselo vystoupat tak 50 výškových metrů na hřebínek oddělující nás od chaty. Měl jsem silnou vůli, teď kdy nás nespojovalo už lano, nedovolit Radkovi, aby mě nějak výrazněji do toho kopečku utekl. Vůle nestačila. I přesto, že já zapojil vše co mě z energie ještě zůstalo, Radek působil dojmem, že se prochází právě po té pláži a i tak mě o pár metrů utekl. Ale určitě to bylo pouze tím bolavým kolenem, nebýt jeho, ukázal bych mu o čem je pořádný celoroční trénink u počítače:). Sníh je měkčí než kámen a tak se koleno začíná ozývat zase až teď. Do toho kopečku to ještě jde, po následující rovince též, ale stačí nějaký schod a výskám bolestí. Radka tedy přestávám pronásledovat (vrcholový souboj jsem stejně vyhrál:)) a soustředím se na správnou torzi a ohyb kolene. Za celou další hodinu cesty na chatu ale ideální styl nenacházím, nicméně vidina piva na blížící se chatě, stejně jako zbytek výpravy blížící se ke mě pro změnu zezadu, mi nedovolí zvolnit, což samozřejmě nemůže vyústit v nic jiného, než že to pivo na chatě opravdu stíhám. Radek ho stíhá také, ale navíc stíhá i polévku:). Na pivní přestávku je málo času, protože dole na nás zase čekají taxíky a nebudou čekat věčně. Láďa nás tedy popohání a tak s vidinou kulhání vyrážím mezi prvními. Koleno teď bolí už hodně, protože se ostře sestupuje a zasněžené kameny stále krásně kloužou, ale i tak je pro mě Láďovo předběhnutí potupnou záležitostí. Nutno dodat, že mě utekl o spoustu koňských délek (cca 200) a že svůj důchodový věk má už spoustu let za sebou. Přesto se pořád, ač marně snažím ho dohnat a zjišťuju, že v extrémní zátěži to koleno ani nestíhá bolet, tak alespoň doháním nějaké místní mladé floutky:). U dolní stanice lanovky čekáme na batohy a zbytek skupiny. A také konečně vidíme Gross Venediger v celé jeho kráse. Je to opravdu monumentální hora tyčící se jako pyramida vysoko nad chatou. Dojem kazí jen to, že tento výjev je k shlédnutí pouze na dveřích taxíku, realita je stále zahalena v mracích. Taxík nás pak odváží fakt dlouhým údolím zpět na parkoviště, kde si s Honzou dáváme plzničku, nasedáme do aut a pokračujeme do Neukirchenu, kde proběhne zakončení našeho výletu Radkovou veřejnou přednáškou. Všichni zaparkujeme před hotelem, kde vyprávění bude probíhat, Láďa jde dojednat ubytování a Lukáš vyskladňuje z auta nemalý zbytek slivovice, který vzápětí začíná kolovat a po chvíli mizí. Taková oslava přežití asi. A Radkovi se alespoň bude líp mluvit:). Potom se vrací Láďa a že prý bydlíme v jiné, nedaleké budově a že si máme přeparkovat. To už bohužel nikdo nemůže, přejíždí tedy jen Láďa, který o oslavu přišel. Ubytování v penziónu je po těch třech náročných dnech příjemné. Bydlím s Honzou z Chrudimi, máme velký apartmán, manželskou postel a další dvě lůžka na palandě. Hned z kraje padá rozhodnutí, že když jsme vedle sebe spali už dvě noci, budem pokračovat i dál a budeme tedy sdílet společnou postel. Sprchu ale ne. V té se střídáme. Po zkulturnění by se asi krásně dalo zdřímnout, ale hlad je silnější a tak jdeme na večeři a pivo do hotelu. Potom se přesouváme do sálu, kde se to už chystá a zaplňuje místními posluchači. Objednáváme další piva a vyčkáváme. Pak se mikrofonu ujímá pořadatel s Láďou, což není moc zajímavé (pro mě), protože je to německy. Po nutných formalitách a gratulacích předávají slovo Radkovi, který je na tom s němčinou stejně jako já a tudíž mluví česky a Láďa překládá. Přednáška docela odsejpá, Radek krátce popisuje výstupy na všech 14 osmiček a lehce představuje svůj další projekt, tedy Seven Summits, který jsem já zahájil už v roce 2008 výstupem na Elbrus. Na Elbrus se Radek chystá letos na podzim a v současné době má splněny "jen" dva vrcholy. Čumulangmu, která se nepočítá, protože jí dostal "zdarma" z předešlého projektu :) a Denali, které zvládl letos v červnu. Dá se tedy říci, že zatím to máme nerozhodně. Jelikož jsem se ale rozhodl, že dokončení projektu zatím odkládám, dá se předpokládat, že mě Radek trochu uteče. Zase :). Přednáška, ačkoliv se spousta vtipů a detailů logicky ztrácí v překladu, má samozřejmě úspěch, Radek s Láďou si pak sedají k nám, popíjíme a Radek se přiznává, že na začátku omylem klikl na pro jiné účely připravenou prezentaci, takže se tam nechtěně objevily i detaily z umrzlých prstů a podobně. Několik odcházejících návštěvníků se zastavuje u našeho stolu a loučí se s Láďou a gratulují Radkovi. Láďa pak jen tak mimochodem vždy prohodí něco jako - "Jó, tenhle byl na třech osmitisícovkách.". Nakonec se s Radkem loučíme i my (na snídani se neuvidíme, protože tu náhodou Olga potkala svou kamarádku a jdou snídat k ní) a jde se spát. S Honzou pak v posteli ještě dlouho kecáme a po půlnoci, každý striktně na své půlce, usínáme.