19-20.11. Přílet do El Calafate a ledovec Perito Moreno Letošní expedice společně s Jonem míří do nejjižnějšího cípu světa, který jsem kdy měl možnost navštívit - Argentina. A hned první destinace je extrémně lákavá a hluboko pod obratníkem kozoroha - oblast Patagonie,konkrétně městečko El Calatafe. Oblast ledovců, vysokých a strmých hor, neustálého vichru, ohromných jezer. Nejprve se tam ale musíme nějak dostat. Protože je Argentina nepředstavitelně rozlehlá, nezbývá než využívat místní leteckou dopravu. To, co na mapě vypadá jako malý kousek je obvykle mnoho a mnoho stovek kilometrů. Na 18h dlouhý přesun do Buenos Aires přes Londýn tak rovnou navazujeme dalším letem do El Calafate. Trochu se toho předem bojím, protože tištěný průvodce i kamarád Martin Pavlis varovali před nutným přesunem mezi 2 letišti, které jsou od sebe vzdálené několik desítek kilometrů. Hrozí zpoždění letadla, zácpy, demonstrace a navíc nepoctiví taxikáři. Protože v Londýně bylo podezření na manipulaci se zavazadlem neoprávněnou osobou a v Argentině se tu zrovna chystají volby nového prezidenta, prodařilo se nám potkat hned všechna tato 4 nebezpečí, ale i tak jsme nakonec náš let stihli. V letadle se vedle sedící němec hodně divil, že nemáme zajištěné ubytování ani let zpět. Na výstupu z letadla jsme potkali mladou češku, která v Argentině studuje a divila se úplně stejně, což mě hodilo lehce do nepohody. Sdíleli jsme s ní taxíka do města a dala nám některé cenné informace například o černém trhu s dolarem. Oficiálně člověk dostane za dolar cca 10 Kč, na černém trhu i 15 Kč, a to je už celkem rozdíl. Ubytování jsme nakonec našli i bez rezervace v příjemném a levném hostelu Lago Argentina (což je název obrovského jezera, na jehož březích vyrostlo městečko El Calatafe s přibližně 17 000 obyvateli). Pak už jen zajistit výlet na druhý den k ledovci, vypít láhev červeného argentinského vína a sníst 400g parádní argentinský steak a s obrovskou únavou padáme do postele. Druhý den ráno vyrážíme z blízkého autobusového nádraží autobusem do národního parku Los Glaciares podívat se na jeden z největších patagonských ledovců Perito Moreno, který má rozlohu 250 km2 a stále roste. Zajímavá je především jeho část, která zasahuje do jezera Lago Argentino. Ledovec zde vyčnívá úctihodných 75m nad hladinu a čas od času se pořádný kus utrhne a s rachotem padá do vody. Už to skoro vypadalo, že my se tohoto zážitku nedočkáme, ale nakonec se přece jen zadařilo :-). Ledovec je možné obhlížet z lodi nebo procházením se po mnoha několikakilometrových uměle vybudovaných dřevěných stezkách s nádhernými výhledy. Stihli jsme oboje a vydatný argentiský steak k tomu. Krása ledovce, která místy hraje až do skoro nadpřirozených odstínů modré, se nedá slovy popsat. Proto už jen přikládáme pár fotek. Ten samý den ještě sedáme na autobus a přemisťujeme se do dalšího ještě menšího patagonského městečka El Chaltén. aktualizace 28.11.: přidáno video

21.11-22.11. aktualizace: přidáno video El Chaltén je v podstatě malá vesnice o několika desítkách stavení. Nachází se 220 km od El Calafate. Je to ale jedno z nejnavštěvovanějších míst Argentiny, protože se nachází v podhůří nádherných andských vrcholů Fitz Roy a Cerro Torre a začíná zde mnoho nádherných treků místní překrásnou přírodou s výhledy právě na tyto přísné horské vrcholy. První co nás překvapilo, bylo to, že nám nefunguje mobilní síť a jsme bez telefonu. Internet funguje navác v zásadě jen několik minut denně. Jonáš to nazval rádiovým klidem a po té, co jsme se s tím smířili, tak se vlastně radujeme, že je to nejlepší možná zpráva a otravné chytré telefony můžeme s klidem nechávat odpočívat v kapse. Ráno jsme si trochu pospali (teda hlavně já :-) a vyrazili na jeden z těch delších treků až kolem 11h dopoledne. Cílem je laguna de los Tres, která je přímo pod Fitz Roy a je odsud přenádherný výhled na lagunu, na zasněžené úbočí okolních hor, na nebezpečně špičatý Fitz Roy, do údolí i okolní hory. Výhledy jsou ostatně krásné po celou cestu. Trasa je dlouhá tam i zpět asi 21km, většina je takřka po rovině, ale poslední 1,5km je opravdu slušné peklo s převýšením na této vzdálenosti o cca 4OO výškových metrů. Ale výstup rozhodně stojí a to. Podle průvodce je třeba na cestu tam 5h. Opravdu nám to celkově zabralo tam i zpět s řadou zastávek 10h a vracíme se do El Chaltén až kolem 21h večer. Práda ale je, že tady to vůbec nevadí. Jsme na jihu, polární den tu sice ještě není, ale sluníčko zapadá odhadem až 1,5h před půlnocí. Vracíme se tedy za světla. Navíc po celou cestu se bylo na co dívat a dokonce jsme potkali lišku. Po návratu umíráme hlady, tak Jonáš vybírá jednu z prvních restaurací a vybral skvělě. Mix gril různých druhů mas, krupáku a klobásek měl určitě několik kilogramů a všechno neuvěřitelně chutné. Den na to nás tak všechno bolí, že jsme se rozhodli jen tak courat po městě, zkusit maté, číst s knížku a dát si na zahrádce pivko. Jen to pivko neklaplo - byl zrovna zvolen nový prezident a alkohol se nesmí podávat až do večera. Tak třeba někdy příště. Máme trochu problém, jak se odsud dostaneme. Nemáme letentku, nefunguje mobil ani Internet a jediné místo, kde prodávají letenky, hlásí celý den nefunkční rezervační systém. Celkem narychlo a tak trochu neplánovaně nakonec odjíždíme večer do El Calafate, tam ještě více narychlo v restauraci kupujeme noční letenky, voláme taxi, přesun na letiště, let do Buenos Aires, další let do Salty na severu Argentiny. Je ráno, po celé noci jsme úplně vyčerpaní, ale jsme na severu a v pěkném hotelu si užíváme teplo a bazén na střeše. Čeká nás několikadenní road trip, ale o tom zase někdy příště...

23.11-24.11. Salta a cesta do Cafayate Přesunuli jsme se o několik tisíc kilometrů na sever Argentiny do provincie Salta. Je to tu vše výrazně jiné než na jihu. Kvitujeme obzvláště změnu teploty na krásných 28 stupňů. První den jsem strávili regenerací spánkem a zevlováním u bazénu na střeše hotelu. Zajistili jsme si ale alespoň auto na náš plánovaný 4denní road trip. Je to malý Chevrolet - stejné auto jako Opel Corsa. Čeká nás s ním několik set kilometrů po zpevněné prašné silnici bez asfaltu, tak jsem na to zvědavý. Druhý den ráno si auto s dvouhodinovým zpožděním vyzvedáváme a vyrážíme do cca 200 Km vzdáleného městečka Cafayete. Protože v průvodci píšou, že po cestě není kde se se občerstvit, tak zastavujeme v krámku u cesty. Chlapík chtěl ale za 2 vody a 4 banány asi 1200 Kč, tak jsme ho poslali někam a zásoby nakoupili jinde. Tato část cesty je po krásné asfaltce a je neuvěřitelně rozmanitá. První část je úrodná, pěstuje se zde primárně tabák. Chovají tu ve velkém kozy. Příjemná zastávka byla v Posta de Las Cabres na ochutnávce kozích sýrů nebo u jezera v Cabra Corral na rybičce. Pak se začne krajina dramaticky měnit a projíždíme nehostinným průsmykem Quebrada de Cafayate. Skály jsou všude zbarvené až do krvavých odstínnů červené a člověk má chuť každých 100m někde zastavit a fotit tu nádheru. Skály zde tvoří různá zajímavá uskupení, a tak zastavujeme např. v ďáblově hrdle - la Garganta del Diablo, kde se nádherně rozléhá zvuk, El Fraile - skála ve tvaru mnicha atp.. Pak už k večeru příjíždíme do našeho cíle - Cafayate, které je druhou největší vinařskou oblastí Argentiny po Mendoze. Také nás vítá v okolí všude vinná réva. To asi budeme muset degustovat :-).

Cafayate je krásné městečko s přijemnou atmosférou. Centrem je náměstí koloniální architektury s řadou restaurací, vinných barů a vévodí mu katedrála Nuestra Senora del Rosario. Našli jsme tu také krásné ubytování v Hotelu Killa. Rustikální styl, výhled na okolní hory, venkovní bazén, příjemná paní majitelka (po dlouhé době s někým mluvíme anglicky), která nám dává řadu typů na výlety v okolí i restaurace, kdo dobře vaří a vinice, kam jet degustovat. Jonáš navíc domluvil pěknou slevu na ubytko, tak se rozhodujeme tu zůstat 2 noci. Hned první den po příjezdu si užíváme steak "bife de chorizo" a červené víno, po kterém nás druhý den slušně bolí hlava. 25.11. Autem jedeme asi 10 kilometrů za město směrem k Rio Colorado na výlet k místním vodopádům po prašné cestě. Vodopády nejsou kdovíjak krásné ani velké, ale tady obzvláště platí "cesta je cíl". Celou dobu jdeme zvláštním skalnatým údolím řeky Rio Coloradu, z které je teď jen malý potůček, ale na jaře se prý mění v dravou řeku. Je hrozné vedro, chytře jsme se vyrazili přesně v pravé poledne. Všude samé skály a kaktusy. Vodopády jsou dohromady tři. K prvnímu se dá dojít snadno a dá se tu krásně vykoupat - krásně osvěžující. K dalším dvěma je nutné čas od času spíše lézt po skalách nebo překonávat potůček Rio Colorado. V mokrých botech to není nic moc snadného, ale dali jsme to a došli až na konec k těm posledním. Ještě jsem zapomněl napsat, že s námi celou dobu šel jako průvodce asi 12 letý místní kluk Fernando. Na konci jsme řešili jestli mu dáme 50 nebo 100 pesos a on si nakonec řekl o 200 a ještě chtěl odvézt do Cafayate. To je tak, když si člověk nedomuví cenu předem... Po návratu na hotel máme asi něco jako úžeh, tak jsem šli na chvíli spát a po probuzení vyrážíme na degustace na vinice, které jsou za městem. Trochu popít a řídit je tu prý OK, tak jedeme autem. Víno tu roste v neobvyklé výšce cca 1800m nad mořem. I když je tu sucho a horko, je tu dost podzemní vody, která se rozvádí mezi vinice. Kromě standardního červeného Malbecku se zde hodně pěstuje bílá odrůda Torrontes - přjemně svěží a ovocná. Bohužel je 19h a vinice jsou všechny od 17h zavřené :-(. No nic budeme muset degustovat ve městě a plánujeme se sem vrátit druhý den ráno na cestě do Cachí. Ve městě večeře, 1., 2. a 3. lahév bílého. Zavíráme jako poslední kolem půlnoci celou restauraci. Na cestě na hotel ale objevujeme otevřený bar na náměstí s živou hudbou. Sedáme ke stolu a rovnou dostáváme rovnou bez ptaní další litr vína. Zpěvák se v mezipauze ptá od mikrofonu odkud jsme, Jonáš v dobré náladě běží k mikrofónu a kříčí "La Republica Checa!!!" Za chvíli to s námi skanduje celá hospoda a po té ještě několikrát "La Republica Checa!!!", "La Republica Checa!!!", "La Republica Checa!!!". Zavíráme jako poslední i tento bar a zpěvák s kapelou se s námi přišli osobně rozloučit. Ale už spát, další den brzo ráno vstáváme a musíme jet. 26.11. 10h - bolest hlavy, hrozná bolest hlavy, motá se hlava, všechno je špatně, mám problém dojít na WC. Žaludek jako na houpaččce. Přehnali jsme to, už nebudeme nikdy pít. Konec. Tečka. Už nikdy žádný alkohol. Jonáš na tom není lépe, spíš naopak. Snaha ho probudit se setkává s neúspěchem. Nemá to cenu, to nejde, jdeme ještě spát. 13h je to o něco lepší, ale na řízení to pořád není. 15h opouštíme hotel. Na náměstí jeden kopec grilovaného masa a 16h vyrážíme. Čeká nás skoro 160Km do města Cachí a jak bude vypadat silnice netušíme. Sedám za volant a už po 15 minutách toho mám plné brýle, ale nakonec se to trochu srovnalo. Ještě na výjezdu z města potkáváme skupinu cyklistů. Když nás zahlédli, začali sborem křičet "La Republica Checa!!!", "La Republica Checa!!!" :-) Po asi 10km asfaltky cedule konec asflatky. Najíždíme na "La Cuarenta" - čtyřicítka, Ruta 40 - silnice silnic. Táhne se přes celou Argentinu o úctihodné délce více než 5000km. Bohužel je z velké části bez asfaltu. Jen udusaná hlína s trochou štěrku. Prostě něco pro náš "terénní" vůz Chevrolet alias Opel Corsa. Po cestě jen pár zastávek. Je to velmi nehostinná ale fotogenická krajina - natáčela se zde část hvězdných válek z planety Tatooine. Občas potkáváme městečka duchů - poslední obyvatelé místo opustili a potkali jsme například i opuštěnou benzínovou stanici viz foto. Po asi skoro 5 hodinách ale nakonec večer bez karambolu vjíždíme do městečka Cachí. Ubytko, krátká večeře a konečně postel a spánek. Jinak při večeři k nám přišel chlapík a s velkým úsměvěm říká "La Republica Checa!!!", "La Republica Checa!!!". Jsme tu díky jednomu bujařejšímu večeru evidentně už známí po celé provincii :-).

27.11. Cachí - La Poma - San Antonio - Salta Pro jednou jsme vstali opravdu brzo a kolem 9h vyrážíme po doplnění nádrže z městečka Cachí. Čeká nás skoro 400km a cesta se má ještě výrazně zhoršit a navíc má vést přes vysoký průsmyk mezi nejvyššími vrcholky And. Nevíme, kde jsem tu informaci sebrali, ale shodujeme se, že to může být až 3800m. Stoupáme opravdu slušně a po asi 60km zastavujeme ve skoro 3000m vysoko položené vesničce La Poma, kterou průvodce doporučuje navštívit. Celkem nic zajímavého tu ale není, tak si tu alespoň dáváme jídlo. Předkrm klasická argentinská empanada - těstová taštička obvykle plněná mletým masem. Hlavní jídlo je překvapivě ryba - překvapení je to díky tomu, že standardně v restauraci neumí anglicky a my zase neumíme španělsky :-). Je ale výborná. Po obědě se ještě ptáme na cestu. Pan domácí s nedůvěrou kouká na naše auto a ne moc přesvědčive říká, že by to možná mohlo i jít. Ale prý ať si dáme pozor na nadmořskou výšku. Může se nám začít motat hlava a hrozí ztráta vědomí. Hned je potřeba přestat řídit. Co blbne - ve 3800 jsem už párkrát byl a když člověk nedělá nic namáhavého, na omdlévání to není. Ruta 40 se začíná opravdu zhoršovat. Čím dál užší, čím dál víc kamení, čas od času do konce musíme přejíždět řeku nebo spíše naštěstí teď jen říčku. Při každém průjezdu je ale voda čím dál hlubší a hlubší. Poslední průjezd byl už opravdu těsně pod čárou ponoru, ale dopadlo to dobře. Ve výšce 3850 děláme snímek obrazovky iPhone v aplikaci altimeter jako důkaz o nejvyšším bodě, kam jsme vyjeli. Jenomže co to? - cesta nás vede pořád nahoru. Po chvilce jsme ve 4000m. Cesta je stále užší, pod námi se začínají objevovat prudké srázy, stále stoupáme docela strmně vzhůru. Občas je na silnice kámen, který evidentně spadl zezhora, občas utržený kraj silnice. Už několik hodin jsme nepotkali žádné auta. Kde to sakra jsme a kdy tomu bude konec. Jonáš za volantem trpělivě ukrajuje kilometr za kilometrem. Výškoměr 4500m - to už není legrace, opravdu nám může začít být špatně. Až po 14h dosahujeme konečně nejvyššího bodu Abra del Acay ve výšce 4962m! Kdyby jsme si předem přečetli průvodce, tak nevím nevím jestli bychom se toho odvážili - je to jeden z nejvyšších autem dostupných průsmyků na světě. Pak už se silnice jako had klikatí naštěstí směrem dolů. Po cestě pak potkáváme divoké lamy, které nám přebíhají přes silnici. Další zastávka je v ošklivém důlním městečku San Antonio de Los Cobras. Za ním už začíná jen altipláno, solné plošiny Salinas Grandes, ale na to není už čas - někdy příště. V San Antoniu je konečná "vlaku do oblak", který sem vozí turisty ze Salty. A my byli tím pádem ještě vysoko nad oblaky :-). Do Salty je to ještě asi 150km, ale naštěstí už z věčí části po asflatce. Při průjezdu Quebrada del Toro vidíme asi nejkrásněji zbarvené hory, které jsem si kdy viděl. A nakonec večer, byť za deště, dorážíme do Salty. Po dvou pivech Salta jdeme unaveni brzo na kutě.

30.11. a 1.12 Buenos Aires Argentina je ohromná země s velmi nízkou hustotou osídlení. Je to dané i tím, že skoro třetina obyvatel této 40miliónové země žije v hlavním městě Buenos Aires. Nejprve jsem ani nevěděl, zda se mi chce trávit nějaký čas ve velkomněstě, když všude jinde bylo tak krásně. Je potřeba ale říct, že Buenos Aires je opravdu krásné město plné nádherné koloniální architektury, velké množství zelené, širokých bulvárů, atmosferických kavárniček. Občas to něčím připomíná Havanu a chvilkami zase Paříž. Celé město je rozděleno do jednotlivých okrsků - tzv. barrio. Postupně jsme navštívili: Puerto Madero - bývalý přístav. Teď je z něj krásné nábřeží s velkým množstvím kaváren a restaurací. Na pozadí je vidět downtown s vysokými budovami. Panorama také výrazně ovlivňuje skvost modení architektury - most Puente de la Mujer. San Telmo - čtvrť krásných historických budov. Srdcem je něměstí Plaza Dorrego, kde se prodávají starožitné předměty všeho druhu, sedí se v příjemných kavánách a tančí se argentinský národní tanec - tango. La Boca - dělnická čtvrť. Nachází se zde stadión slavného fotbalového klubu Boca Juniors. Z Boca Juniors hrával dlouhé roky u nás v Manchesteru United například skvělý útočník Carlos Tevez. Úspěšný prezident klubu Muricio Macri se dokonce před pár dny stal překvapivě prezidentem celé Argentiny. Čeká se od něj řešení řady palčivých ekonomických problémů včetně skoro 30% inflace. Fanouškové Boca Juniors jsou velcí rivalové dalšího městského klubu River Plate, který reprezentuje jinou sociální skupinu města. Příslušnost ke klubu se tu bere velmi vážně a v okolí stadiónu je řada domů celá namalovaná v barvách klubu. Součástí La Boca je také ulice Caminito, která je proslulá svými malými a pestře barevnými domy. Montserrat - zde je primární atrakce náměstí Plaza de Mayo. Zde se konali historicky všechny důležité demonstrace včetně těch na podporu Evity. Zajímnavý je například růžový vládní palác Casa Rosata. Řada budov v Argentině je růžová, protože přimíchat volskou krev bylo zde vždy nejsnáze dostupné barvivo. El Obelisco - 67m vysoký obelisk z roku 1936. Je jakýmsi pomyslným centrem Argentiny (ne geograficky, jen symbolicky). Bydlíme přímo u něj. Recoleta - s nejslavnějším hřbitovem na světě Cementerio de la Recoleta. Není to jen hřbitov. Je to město ve městě, je to sbírka architektonických skvostů, je to místo odpočinku slavných osobností včetně slavné Evity - manželky pezidenta Peróna. Poslední večer, poslední parillada (kupa masa), poslední steak bife de Chorizo, poslední víno Malbeck (ano, předsevzetí už nikdy nepít alkohol nevydrželo resp. vydrželo zhruba celých 43,5h :-) 2.12. Letíme domů

28.11. V Saltě prší, tak jen ráno vracím auto do půjčovny. Oběd na náměstí, krátká prohlídka kostela Iglesia San Francisco a večerní přelet do Iguazu. Hranice Argentiny, Brazílie a Paraquaye - máme v plánu se zde podívat na prý nejkrásnější vodopády na světě, tak se už těšíme.

29.11. Jsme ubytovaní v hotelu doslova uprostřed deštného pralesa a dnes nás čeká návšteva vodopádů Iguazu. Ráno jsme vstali proti plánu asi o hodinu později, ale pak se ukázalo, že nám iPhone ukazuje chybně o hodinu navíc, tak se tím ztráta zase nahnala. Jsme totiž jen několik málo kilometrů od hranice s Brazílií, kde je opravdu o hodinu více a iPhone evidentně chybně určil časové pásmo. Vodopády Iguazu jsou největším systémem vodopádu na zemi. Je jich dohomady kolem 200. Podle wikipedie je zde průtok vody v období dešťů 6500 m³/s. To je pro mě číslo, které si nedokážu ani představit, ale pocitově je to prostě strašně ale strašně strašně strašně hrozně moc a ještě více vody. První dojem po vstupu do parku byl spíš mírné zklamání. Spousty turistů, organizované zájezdy, další a další autobusy lidí. Až snad příliš mnoho zázemí včetně turistického vláčku. Zpětně to ale nehodnotím špatně. Díky systému vybudovaných mnoha kilometrových lávek se člověk sice cítí lehce nesvobodně, ale na druhou stranu se dostane na místa, která by jinak byla nepřístupná. Například je člověk na vybudované pozorovatelně přímo nad zlomem, přes který přepadá vodopád. Každý tak v podstatě z jednoho metru může plně vnímat tu neuvěřitelnou sílu nekonečného množství vody, které přímo Vašima nohama padá s neuvěřitelným rachotem desítky metrů hluboko. Druhou výhodou je to, že přes ohromné množství turistů není pravděpodobně zásadně narušem místní ekosystém. Zahlédli jsme slušně macatého hada, který se plazil přes cestu a rychle zmizel do nepostupného porostu. Viděli jsme tukana v koruně stromů. Všude kolem se také potuluje mnoho nosálů, kteří se ale vůbec nebojí a naopak mi ukradli celou tyčinku Corny. Vrcholem je Garganta del Diablo - ďáblovo hrdlo. Největší a nejhlubší z celé kaskády vodopádů. Pro mě to byl největší zážitek z celého dne. Vlastně se to ale nedá žádným slovem dostatečně popsat. Prostě jsem jen stál a zíral, co se to pode mnou děje a u toho si říkal, že snad mají ty sloupy pozorovatelny opravdu spolehlivé základy. Ono se to nedá skoro ani vyfotit. Padající voda vytváří jakousi mlhu a fotka se mi nepovedla snad skoro žádná. Video snad bude lepší. Pozdní odpoledne ještě u bazénu a ráno letíme do Buenos Aires. Už se nám to krátí.