Hned na úvod, ještě v Praze, musím napsat následující, poměrně humorný zážitek. Naštěstí má dobrý závěr, takže opravdu do USA a Kanady odlétám, ale měl jsem namále… Letos v září jsem byl s Martinou na dovolené v Kanadě. Protože jsem byl líný jako vždy, nechal jsem veškeré „papírování“ zcela na Martině a jednoho dne se tak dozvěděl nepříjemnou zprávu o tom, že sice mám víza do Kanady, ale jen pro jeden vstup (netušil jsem, že něco takového vůbec existuje)! A už tenkrát mě napadlo – KRUCI - v termínu, kdy pojedeme na MVP Summit, je přece ve Vancouveru zimní olympiáda a to by jistě stálo za to se na ni jet podívat. Je to asi 3h jízdy autem, to určitě stojí za to! Hmm… MVP Summit se blížil a my začali pomalu zkoumat, na co bychom se na olympiádu mohli jet podívat, komu fandit. Nakonec jsme vybrali hokej a začali shánět lístky. Jenže ouha, žádné nebyly. A tak jsme to zklamaně pustili z hlavy a byli docela naštvaní jak je možné, že je pro celou ČR k dispozici jen 500 lístků na všechny disciplíny! Věci ale rychle nabrali na spádu v momentě, kdy se zničehonic ozval z USA Luděk s tím, že se mu nějakým zázrakem podařilo sehnat lístky na hokej, parádně přímo na zahajovací utkání CZK-SVK. Cool! Jenže ouha, my vlastně nemáme víza… co teď? Nebudu to zbytečně prodlužovat – dali jsme dohromady všechny potřebné doklady (a že jich je) a v pondělí 1.2.2010 je odevzdali na ambasádě v Praze. Měli na to 10 dní a proto jsem se už tehdy ptal na to, jestli to opravdu stihnou. Garantují vyřízení do 10 pracovních dní, což je těsně před naším odletem, v pátek 12.2.2010. Dny plynuly a my si ve čtvrtek najednou uvědomili, že stále nemáme pasy a že nás vůbec nikdo nekontaktoval. A začal docela nervák, na jehož konci slavnostně držím pasy i s vízy do Kanady v ruce po té, co jsem je úřednici Kanadské ambasády na poslední chvíli vytrhl z ruky těsně před tím, než je 2 dny před odletem dala do obálky a svěřila České Poště. Uff… kdybychom pasy nedostali zpátky včas, nemohli bychom nejen do Kanady, ale vtipně ani do USA, protože v pasech máme samozřejmě víza i do USA. Možná namítnete, že tam už víza nepotřebujeme, což je fakt, ale potom musíte vlastnit biometrický pas. A ten vám na počkání neudělají, takže bychom byli pěkně v ***. No, ale nejsme a tak za 4h sedám do letadla a s Mirkem, Honzou a Pavlem letíme směr Amsterdam -> Seattle až do sídla Microsoftu, do Redmondu.

Tak už jsme v USA. Je to zvláštní a vlastně nevím proč, ale Microsoft se rozhodl všech 1.300 MVPíků, kteří na konferenci dorazili ubytovat místo v Seattle jako vždy v Bellevue, což je takové předměstí Seattle. A musím uznat, že velmi krásné. Neznám přesnou historii tohoto města, ale tipnul bych si, že je úzce spojena s firmami právě jako Microsoft a další z okolí, protože vše je úplně nové, nablýskané a také poměrně drahé. Ale nám to nevadí, ubytování platí Microsoft, tak co. Hotel Marriot ve kterém některé z nás ubytovali hodnotím jako naprosto dokonalý hotel, který zářil novotou a kvalitou všude, kam jsme se podívali. Z Čech jsme přiletěli čtyři a už dopředu jsme byli domluveni, že nedělní odpoledne, resp. podvečer využijeme k nákupům v nedalekém outlet centru Tulalip. Chvilku trvalo, než jsme si půjčili auto a mohli jsme vyrazit. Co mě dostalo, byly rozdíly v cenách mezi jednotlivými půjčovnami – první nabídka od Hertz na 2 dny zněla na neskutečných 300USD, nicméně další od AVIS už byla ok – rozumných 100USD, tedy 50USD na den včetně pojistky. Možná si řeknete, co je na tom zajímavého, proč tady popisovat nějaké nákupy? No, kdo byl v USA, tak ten mě jistě chápe. Ono totiž existuje nakupování a NAKUPOVÁNÍ. A v Americe je to opravdu zážitek, který nenechává naprosto nikoho chladného. Ty ceny a ten přístup – to se musí zažít. Oblečení které u nás stojí dlouhé peníze se zde dá pořídit za pár korun – doslova. Což mi přijde jako obzvlášť vtipné v momentě, kdy jdete nakupovat s bandou lidí z IT, kteří většinou naprosto neřeší co mají na sobě a nakupování je pro ně sprosté slovo, které pro ně reprezentuje činnost, které se snaží jakýmkoli možným způsobem vyhnout. Např. Mirek – ten je vždy naprosto v klidu a tyhle věci ho moc nezajímají, nicméně když vlezl do prvního obchodu, kde mohl nakupovat totálně zlevněné věci na syna Tomíka, něco se v něm změnilo a den na to, když v GAPu zjistil, že je Happy Monday a že je vše o 45% levnější (dokonce i na již zlevněné věci), tak se v něm probudil nakupovací démon, o kterém jsem si doteď myslel, že jej v sobě mají jen ženy :). Ale co, hlavně že jsme všichni spokojeni a tak teď máme totálně plné kufry co nejdou zavřít, vezeme tuny oblečení nejen sobě a svým rodinám, ale občas i nějakým kamarádům :). Druhý den, tedy v pondělí 15.2 ještě nebylo nic na programu a tak jsme se vypravili do centra Seattle. Chtěli jsme se zase jednou podívat na Space Needle, ale byla ještě mlha a tak jsme se nejprve Monorailem a následně pěšky vydali jen tak courat po městě. Navštívili jsme místní trhy, první světový Starbuck a pomalu začali řešit, jak se dostat zpět do Bellevue. Protože jsme měli dost času a udělalo se krásně, řekli jsme si, že zkusíme najít autobus a poznat tak místní hromadnou dopravu. Hehe, to byl teda nápad. Popisy autobusů jsou naprosto zmatené, nikdo nic neví a dokonce ani řidiči jedné linky nevědí, kde jezdí linka druhá. Už jsme to chtěli asi 3x vzdát a jet taxíkem, ale Yes|No aplikace na iPhonu nás vždy poslala na další hledání autobusu :). A vyplatilo se – nalezli jsme autobusové nádraží, nasedli do autobusu a alespoň pro nás nastalo totální překvapení – autobus zamířil do hlubokého tunelu ze kterého se vyklubalo místní metro. Pominu-li to, že jsem vůbec netušil, že v Seattle nějaké metro je, tak co mě totálně oddělalo bylo to, že vnitřek tubusů mezi kolejemi je vyasfaltován a tak tu vedle sebe jezdí soupravy metra a autobusů. Zajímavý nápad… asi je jen škoda, že metro má podle mě tak 5 zastávek a pokrývá tak jen malou část centra města. PS: Ještě jedna drobnost – všimněte si zákazu na jedné z fotek. Z toho tady rostu. Všude je milión zákazů, příkazů a omezení a pro nás Evropany jsou někdy zcela nepochopitelné. Například tenhle. Ok, chápu, že se tam nemá přecházet – ale kam asi?? PS: Všude jsou nápisy o Green Thinking – tedy o tom, jak máte žít zeleně. Jezdit místo autem autobusem a tak… a přitom se tu tolik plýtvá vším, že je to až neskutečné. Občas je to ale opravdu lahůdka, např. když na ceduli s nápisem Green World svítí v pravé poledne asi 50 žárovek J. A to pomíjím to, že autobusem tu jezdí kde kdo, ale běloši to rozhodně nejsou :o) Už bych mohl skončit, ale večer jsem se tady poprvé pohádal v hospodě, a tentokrát velmi, velmi důrazně. Nejprve se servírkou, posléze s manažerem celé Rock Bottom restaurace. Ono je to asi takhle – všichni jsou všude neskutečně milí a ochotní. V obchodech, když si chcete něco koupit – to je prostě ráj. Jsou na vás milí, příjemní a chovají se tak, že pochybuju, že se tohle někdy dostane někdy k nám. Ale na druhou stranu, jakmile byste chtěli Američanovi sáhnout na peníze, tak to je potom zle. Nechali by si kvůli centu snad opravdu vrtat koleno. No a teď k tomu, co se nám stalo… v restauracích tu mají pravidlo, které je jak odněkud z jiné planety – pokud je vás víc než 8 lidí, potom vám automaticky naúčtují poplatek 18% za to, že je vás moc. Uff – chápete to? Já ne… ale co, tohle pravidlo znám leta a prostě to beru tak, že je to tu jejich law a tak to neřeším. Jenže… další čeští MVPíci se ozvali, ať jdeme na pivo. Přiletěli zrovna z domova a byli tak v jetlagu a tak chtěli jít dřív domů. Díky tomu došlo k situaci, kdy nás u stolu sedělo 8 jen asi 15min. Nepřišli jsme spolu, neobjednávali jsme si spolu a dokonce jsme spolu ani neplatili. Nicméně to bylo jedno a museli jsme každý zaplatit 18% za to, že je nás moc. Fakt dementní pravidlo a nakonec jsem byl v podstatě nejvíc zaskočen tím, jakou scénu a hádku byl manažer ochoten absolvovat jen proto, aby ta procenta uhádal. Což mě vzhledem k tomu, jak to tu jinak funguje, opravdu nemile překvapilo. Výsledek je tedy ten, že jsem prohrál a příště si budu hlídat, aby nás nikdy nebylo víc, než 8 lidí :)

Nervy s vízy do Kanady jsem sepsal už v jednom z předchozích článků, takže to můžu přeskočit a jen napsat, že jsme ve středu 16.2 hned v ráno v 7:40 naskočili do vlaku a vydali se ze Seattlu do Vancouveru. Možná si řeknete, proč jsme proboha v USA jeli vlakem a nejeli autem? No, s tímhle nápadem přišel Luděk a musím uznat, že to byl super nápad – chtěli jsme se vyhnout zácpám na hranicích, chtěli jsme kalit ve Vancouveru a neřešit, kdo bude muset řídit a to se nám, vlastě i díky cestě vlakem povedlo :). Vlak provozuje společnost AMTRAK a jedná se o poměrně luxusní přepravní prostředek. Jasně, není to na úrovni jako např. Pendolino, ale je to kvalitní a příjemný vlak plný příjemných kožených sedaček a čistých záchodů. Vlak jel celou dobu překrásnou krajinou, což i díky tomu, že bylo naprosto úžasné počasí, vytvářelo krásný cestovní zážitek. Začalo to překrásnými pohledy přes mořský Puget Sound na zasněžené vrcholky v Olympic National Park a pokračovalo překrásnými loukami a lesy podél pobřeží dál na sever k Vancouveru. Průvodčí každou chvíli hlásili nějaké zajímavosti z okolí, takže jsme viděli starou, zrezavělou Maďarskou loď z 1. světové války, nový americký křižník a dokonce i letadlovou loď. Super! Vancouver nás přivítal neprosto neskutečným počasím. Průzračný vzduch, modrá obloha a hrozně moc sluníčka. V tomhle počasí se procházet Vancouverem, to je jako sen. Tohle město je podle mě jedno z nejhezčích měst na světě vůbec (míněno z moderních měst), je tu neuvěřitelně čisto a celá architektura města je koncepčně pojata tak, že dohromady tvoří celistvý a velmi příjemný pocit. Díky tomu, že je město umístěno na úpatí překrásných hor, které mají nádherně pocukrované vrcholky přecházející do hlubokých kanadských lesů až k zátoce u které se Vancouver rozkládá, jedná se o opravdu krásné místo, kde to vypadá, že je opravdu možné, aby i takhle velké město žilo tak nějak v souladu s přírodou. Nevím samozřejmě, jestli to tak opravdu je, ale vypadá a působí to tak. A teď si k tomu představte, že organizátoři olympijských her uzavřeli pro auta v podstatě celé centrum města a tak se všude pohybujete naprosto svobodně pěšky. Díky tomu je celé město plné lidí kteří vypadají, že si olympiádu opravdu užívají a tak po několika minutách pochopíte, že se tu děje opravdu něco zvláštního. Máte pocit, že celé město tak nějak pulsuje, elektrizuje a žije jen a jen olympijským svátkem. Díky tomu, že Kanaďani jsou normální a nejsou to takoví bubáci jako Američani, všechno je hned milejší a krásnější – ženy na ulici se na vás usmívají, mají radost, když se za nimi ohlédnete. To v USA by vás za to snad i zavřeli L. Prošli jsme v podstatě celý downtown od Robson Street až po olympijské centrum, kde kousek od moře hoří olympijský oheň. Udělali pár fotek a i když jsem se nejprve bál, co budeme od 12-20h ve městě dělat, nakonec jsem byl hodně moc rád, že jsme tam jeli s takhle velkým předstihem a měli šanci si tenhle sváteční Vancouver „osahat“. Jedinou věc, kterou podle mě Kanaďani nezvládli byl Olympic Store. Obrovský obchod, kde se dali koupit věci s logy olympiády. Bohužel se tyhle věci nedali koupit nikde jinde a tak u obchodu vznikla obrovská fronta na několik hodin. Kvůli ní jsem se do obchodu vracel ještě jednou po hokeji, abych si mohl něco málo koupit. Ale to je vlastně jedno… protože… jdeme po ulici kolem Olympic Store, slyšíme češtinu a tak automaticky říkáme: „Dobrý den“. A najednou koukáme - von je to Bosák... jdeme ještě asi 10m a najednou Mirka napadne, že bychom se s ním mohli vyfotit. Luděk šílí, že jsme trapáci a že tohle fakt ne... tak to nejprve vzdáváme, jdeme ještě asi 10m a potom Mirek vytahuje iPhone, spouští aplikaci Yes|No a ptáme se, jestli se máme vyfotit, nebo ne. Aplikace říká Yes, což se okamžitě mění v Mirkův jekot Yééééééés - běžíme za ním, prosíme o fotku, chvilku s ním kecáme, všechno v totální pohodě. Vtipný bylo, že tam byl s nějakým sportovcem, po kterým neštěkl ani pes :o). Ale jeho přítelkyně se culila, podle mě měla radost, že je Jaromír tak slavnej i ve Vancouveru :D Před hokejem se posilňujeme v baru nedaleko stadionu a kolem osmé večer vyrážíme na hokej. Jsem překvapen, kolik je kolem nás Čechů a Slováků – nejprve stovky, potom tisíce. Dokonce mám v jednu chvíli na stadionu pocit, že je hlediště plné jen občanů naší země a našich bývalých bratrů. Panuje skvělá atmosféra – lidé se zjevně přišli bavit. Mexické vlny, zpěv, bučení – všechno, co má k utkání tohoto typu patřit. Jsem nadšen, že i když Slováci nakonec dostali na budku, jsou v pohodě a i když je to určitě mrzí, tak neprudí, nechtějí se ptát, ba naopak! Paráda. Kéž by to takhle vypadalo na hokeji a fotbale i u nás, to bych jednou mohl chodit na utkání třeba se svým synem a nemusel se bát, že nás někdo napadne a kdoví co ještě. Další věc, která mě překvapila je to, že se všude dá koupit alkohol. Pijeme proto poměrně rychle velké množství piva a určitě nejsme jediní, ale i tak je všude pořád skvělá atmosféra a žádný byť i sebemenší incident. Máme skvělá místa – hned za českou střídačkou a když jdou hráči do šaten, máme možnost je poplácat po ramenou. Během utkání dokonce slyšíme i povely trenéra Růžičky. Super! Z vítězství máme hroznou radost, máme pocit, že jsme sem nejeli nadarmo. Bavím se s postaršími Kanaďankami na lavičce kde sedíme o Jardovi Jágrovi – nejprve se mu smějou, že prý je už moc starý, ale na konci utkání, když z celého zápasu Jarda udělal Jagerman show, tak už nám ho závidí a vzpomínají, že to býval a vlastně občas ještě je, nejlepší hráč hokeje na světě. PS: Zaujalo mě, že se nehrála ani jedna hymna. Ani na začátku a ani na konci, třeba pro vítěze. To bych tam totiž hrdě stál a možná bych u toho i brečel. Takže je to vlastně asi dobře :) Po hokeji spěchám ještě jednou nakupovat do Olympic Store, který je před půlnocí naštěstí poloprázdný a potom už jenom kalíme, kalíme a kalíme :) až hluboko do noci, kdy nám jede vláček zase zpět do Seattlu. Tentokrát máme dokonce 1. třídu, takže celou cestu zpět pohodlně prospíme. PS: Nikdy jsem nebyl osobně na hokeji, vždy jsem jen koukal v televizi a tak jsem byl hrozně překvapený tím, jak je to šíleně rychlý sport. Neskutečný. Hokejisti mají můj obdiv, že se dokážou vůbec zorientovat v dění na hrací ploše – nám to dělalo obrovské problémy :). Nejdřív jsem si myslel, že je to tím alkoholem, ale nebylo. Fakt! J. Uprostřed stadionu visela obrovská kostka na kterou se neustále promítal TV přenos a když jsem se koukal na ni, ještě se to dalo stíhat. Když mi ale oči sklouzly zpět na hráče na hřišti, byl jsem ztracen J. Fakt zajímavý, nechápu, že v hokeji platí něco jako strategie a taktika – je to tak šíleně rychlý, že fotbal je proti tomu hra pomalých želev :) Jsem hrozně rád, že jsem tam byl. Nejen ve Vancouveru, ale celý tenhle „package“ byl opravdu fajn a moc mě to bavilo. I díky bezva Mirkovi a bezva Luďkovi :). Cesta, Vancouver, hokej, prostě vše. PS: Ještě jednou díky Luďku za lístky – DÍKY!

Tak nějak nevím, co k Las Vegas napsat. Kdybych měl být 100% upřímný, tak prostě napíšu: "Las Vegas... no ty vole!". A je v tom vlastně obsaženo úplně všechno :o). Přiletěli jsme sem včera, 20.2 a hned na letišti jsme pochopili, že tohle místo není úplně normální. Ven z letištní haly se valily davy lidí s venku místo obvyklých autobusů jen obrovská fronta na taxíky, do kterých nás organizovaně usměrňoval pán k tomu zjevně určený :). Taxi nás odvezl k hotelu Mirage, kde jsme ubytovaní. Tenhle hotel patří k největším ve Vegas, ale na to jsme přišli až v momentě, kdy jsme vstoupili do přijímací haly. Byla obrovská! Došli jsme na check-in, získali klíče od pokoje a vydali se na výlet. Pozor ale, nebyl to výlet po Vegas, ale na výlet po hotelu k části, kde jsou naše pokoje. Dostali jsme k tomu účelu i mapku, které jsme se nejprve smáli, ale později pochopili, že bez ní bychom byli ztraceni. Cesta od recepce vedla halou dobře několik set metrů dlouhou, kde byly všude tisíce lidí, kteří hráli všechny hazardní hry, které si dovedete představit. Mezi tím desítky restaurací, nákupní centra, umělá řeka i s ostrovem, neskutečné! Připadal jsem si jako Alenka v říši divů… když jsme se nakonec po cca 15min dostali do našeho patra, tak už jsme se tomu smáli – hotel Mirage je tak obrovský, že hala (resp. 3 haly) od výtahů jsou tak dlouhé, že máte problém dohlédnout na konec. Je tohle vůbec možné? Jen pro představu, podle nás by se do hotelu Mirage v klidu vměstnalo takových 6-8 paláců Kodaňská, kde máme sídlo firmy :D. To, co jsem teď popsal s hotelem Mirage, tady ale funguje naprosto se vším. Chcete na nádraží Monorailu? Chcete na jakoukoli atrakci? Pak potom se vždy musíte vrhnout do nějaké obrovské budovy a prokličkovat casinem o velikosti Václavského náměstí. Kdo mě zná, ví že dost přeháním, nicméně tentokrát si to spíš ještě vynásobte a získáte představu o tom, o čem mluvím. Neustále dokola nás to znovu a znovu dostává – ty budovy jsou opravdu šíleně veliké a kdo neviděl, nepochopí. Zkusím ještě jeden příměr – znáte obchodní centrum na Chodově? Tak super. Vynásobte jej tak 3x a umístěte ho do každého z těch obrovských hotelů v centru Vegas. K tomu si ale představte, že jsou všude hrací automaty, rulety a kdo ví co ještě. Tohle se nedá popsat – na fotkách to tolik nevyzní – ale je to tak. K tomu všemu co jsem tu popsal platí ještě jedna záludná věc – vše je tu postaveno a uděláno tak, abyste se lehce dostali dovnitř, ale nikdy se už nedostali ven. Neexistují zde přímé cesty, pořád musíte kličkovat, přecházet z parta do parta, zcela chybí jakékoli navigační panely… výtečně vymyšleno! Obecně není k městu jako takovému zase až tolik moc co psát, to je spíš lepší vidět a nebo ještě lépe zažít. Všechno, co zde můžete navštívit je více, či méně kopie něčeho, co je někde jinde na světě. Do té doby, dokud se kopíruje něco starého, tak mi to přišlo celkem normální. Ve chvíli, kdy jsem ale na vlastní oči uviděl Sochu Svobody v modelu téměř 1:1 a za ní také téměř 1:1 kopii centra New Yorku s budovou Chrysler (!), začal jsem se smát – Američané si dělají repliky vlastní Ameriky :). Vydali jsme se od hotelu kolem atrakce Mirage Volcano, která večer po 18h každou čtvrthodinu chrlí oheň při obrovské audio-vizuální show. Dál jsme prošli skrze malou kopii Benátek (hotel Venetian) – jezdí tu dokonce gondoly na umělých kanálech – a nakonec pomocí místního Monorailu (něco jako nadzemka) jsme přejeli o kus dál do města a pěšky se vydali po hlavní Strip třídě zase zpět k našemu hotelu. Viděli jsme obrovskou pyramidu, hrad Walta Disneye, Sochu Svobody a repliku centra New Yorku, obrovskou sfingu… až jsme kolem Hard Rock Cafe došli ke kopii Eifellovy věže. Neměří sice 300m jako v Paříži ale je i tak hodně vysoká. Vyjeli jsme na vrchol a podívali se na centrum Las Vegas pěkně z vrchu. Měli jsme štěstí a viděli, jak v jezeře u hotelu Bellagio probíhá dech beroucí show plná světel a tryskající vody. Fakt úžasné, mrkněte na video. PS: Místní taneční kluby jsou něco, co přesahuje rozsah chápání. Dodnes jsem si myslel, že to, co je v New Yorku je nejvíc, ale není to tak. NY má obrovskou atmosféru, ale tohle je prostě víc. Kluby, které jsme viděli a jeden, kde jsme se byli bavit, to se prostě nedá popsat. PS: Je šílené, jak se tu chce každý bavit. Což znamená cokoli, co vás pod tím termínem napadne. Ale opravdu cokoli… od uměni a fakt zajímavých koncertů (Santana, Cher, Celine Dion, Blue Man Group – ti všichni tu mají denně vlastní koncert a show) až po alkohol a hazard všeho druhu. PS: Co je ale opravdu neskutečné, je to, jak jsou oblečeny dívky, které ve Vegas vyrážejí za zábavou. Vypadá to jako povinné oblečení – minisukně a vysoké podpatky. Někdy je to až šílený, protože je tu velmi obvyklé, že se takovéto ženy shlukují do skupinek 5-8 a vyráží za zábavou, což prostě mozek normálního muže nikdy nemůže zcela pobrat :o) Prostě Las Vegas je… no ty vole! PS: Viděl jsem a byl jsem ve Studiu54! Coool!! PS: Dávám sem ještě jednu fotku, takhle to vypadá uvnitř, hned když vylezu z výtahu :) (omluvte kvalitu fotky, ale ono se nikde nesmí fotit, tak to Mirek fotil dost narychlo)

Dnes ráno jsme si přivstali a vyrazili hned po ránu do města. Měli jsme totiž v plánu navštívit celou řadu míst a tak jsme je chtěli všechny stihnout… Hned na začátek jsme se vydali na Stratosphere Las Vegas Tower, která je kousek od hlavní Strip třídy, zhruba na polovině cesty de starému a původnímu centru Las Vegas. Mirek se chtěl na tuhle věž hrozně moc podívat a já jsem to tak trochu nechápal. Nepřišla mi jako nic moc… myslím tím, že mi nepřišla nějak extra vysoká, tak proč na ni jezdit. Co mě ale nakonec totálně zabilo, byla informace o tom, jak je tahle věž vlastně vysoká – neskutečných 350m! Podle Wikipedie to dokonce podle původních plánů měla být nejvyšší budova světa, ale nakonec, kvůli nedalekému letišti, byla tak vysoká stavba zamítnuta. Nicméně i tak se jedná o hodně vysokou budovu. Vtipné na tom vlastně je hlavně to, jak mi Las Vegas a jeho obludně obrovské budovy pokřivily vnímání J. Z věže jsme prolezli co se dalo a úplně nejlepší byla možnost chodit po horní vyhlídce úplně venku na čerstvém vzduchu, ne jen na prosklené vyhlídce, jak to většinou bývá. Protože jsme v Las Vegas a tím pádem je asi všechno možné, můžete na samém vrcholu Stratosphere Tower navštívit tři atrakce. Jedna vám simuluje pád z budovy, druhá vás posadí do sedačky a roztočí na propastí a poslední s vámi vyjede na samotnou špičku budovy a pak vás pošle neskutečně rychle dolů. Jsem sice na podobné kraviny celkem ujetý, ale tohle na nás bylo moc a tak jsme si spíš jen tak fotili ty chudáky, co se rozhodli některou z „radostí“ absolvovat. Z ptačí vyhlídky na městem jsme se přesunuli do starého centra Las Vegas, k úplně původním kasinům. Po pravdě to ale nebylo nic moc a tak jsme se jen najedli, prolezli jednu hlavní třídu a zpět na hotel, kde nás ve 12h měla vyzvednout limuzína! A taky že jo! Chvilku po 12h přijela typická černá americká limuzína a odvezla nás na nedaleké letiště, kde jsme po zvážení a absolvování instruktážního videa nasedli do vrtulníku a vydali se směr Grand Canyon. Musím říct, že mě překvapilo, že jsme neabsolvovali žádný extra cecurity check, nic – prostě jsme přišli, nasedli do vrtulníku a letěli – jakoby se nechumelilo. Vrtulník se bleskově zvedl do výšky kolem 350m a zamířil přes celé Las Vegas k nedalekému pohoří u města a dál směrem ke Grand Canyon. Let vrtulníkem byl úchvatný, mimojiné i proto, že jen cesta tam trvala přes 45min. Zpátky to bylo kvůli protivětru dokonce o několik minut víc. Měli jsme tak úžasnou možnost si prohlédnout nejen Las Vegas, ale také další krásy okolí – a to nejen přírodní. Byl jsem neskutečně nadšený z přeletu nad přehradou Hoover Dam. Tahle přehrada bývala dost dlouhou dobu největší na světě a když jsem viděl to 170km velké jezero, které se díky této přehradě vytvořilo, znovu jsem se musel sám sebe ptát na to, jak to, že my taková maličká země, veliká jako tohle jezero (obrazně myšleno), jak si vůbec můžeme myslet, že někoho na světe zajímáme. Zvláštní pocit. Jakmile jsme minuli přehradu, otevřel se před námi pohled na Grand Canyon. Řeka Colorado tady vytvořila obrovské koryto, které hraje všemi odstíny červené barvy. Určitě jste to někdy viděli na obrázkách, nebo v TV, takže to nebudu moc popisovat. Mě jen zaujalo, jak šíleně veliký ten kaňon vlastně je. Z vrcholků skal na kterých jsme stáli, dolů k hladině řeky Colorado je to něco kolem 4000ft, takže asi 1300m. A tahle obrovská díra má 9km na šířku a asi 270km na délku. Tedy alespoň to říkal náš průvodce. Po pravdě – kamkoli jsme dohlédli nebylo nic jiného, že červené skály a hluboký Grand Canyon. Vrtulník nás vyklopil u turistické atrakce jménem Skywalk. Někdo tady vymyslel, že nad propasti vybuduje most v podobě podkovy, který bude mít prosklené dno a kdo bude mít zájem, může si užít trochu adrenalinu. Přešli jsme tedy Skywalk, proběhli se po okolí a udělali pár fotek a už jsme zase seděli ve vrtulníku a letěli směr Las Vegas. Cestou zpátky jsme letěli nad úplným centrem Las Vegas a to jsem si opravdu užil. Paráda… Téměř by se mi chtělo skončit, ale nakonec jsme ještě večer zažili pár zajímavostí… nejprve jsme šli na hudební show Blue Man Group, což je trojice chlapíků, kteří dělají zajímavé vystoupení plné hudby, bubnování a jemné, inteligentní zábavy. Tuhle partičku poznáte jednoduše proto, že jsou úplně celí modří J. Byl to opravdu zážitek a jsem moc rád, že jsme vyrazili. Protože se ale koncert konal v prostorách hotelu Venetian, nějak jsme zabloudili a nestačili se divit. Uvnitř budovy jsme nalezli dokonalou kopii italských Benátek. Řeku (ve třetím patře), gondoly, budovy a náměstí s umělou oblohou, která nejen že vytvářela pocit pohybujících se mraků, ale posléze dokonce nějak vytvořili i iluzi zapadajícího slunce a červánků. K tomu hudebníci hrající italskou muziku… fakt neuvěřitelné a když jsme šli s Mirkem domů na hotel, bavili jsme se o tom, jestli jsme někomu schopni vůbec předat to, jak je to celé šílené a hlavně OBROVSKÉ. A shodli jsme se na to, že pravděpodobně ne, že se to musí zažít. Takže naše doporučení je jednoduché – budete-li mít někdy čas a budete-li chtít zažít něco šíleného, vyrazte do Las Vegas. Stačí na víkend, pátek a sobota – to to tady umí opravdu žít! No a to je konec zápisků z téhle cesty. Bylo toho dost a v podstatě se dá říct, že jsme zažili tři země a tři kultury – tu puritánskou Ameriku okolo Seattle, úžasnou a oslavující Kanadu na olympijských hrách ve Vancouveru a totálně hříšné a bavící se Las Vegas. Všechno mělo něco do sebe a takhle si to dát během 10 dnů je rozhodně zajímavý zážitek a srovnání…