Přilítáme do hlavního města Windhoek. Překvapuje mě, jak je to tady všechno vyspělé a skoro srovnatelné se standardem u nás. Namibie žije z turismu, z těžby uranu, diamantů a dalších věcí. Navíc je to bývalá německá kolonie a vůbec mám pocit, že je to dodnes takové Německo v Africe. Půjčujeme 3 auta Toyota Hilux, které s námi budou celou cestu. Ubytko, nákup zásob na týden a večer ochutnáváme v Joe´s Baru steaky ze zebry, antilop Kudu a Sprinbok. Pak vodní dýmka v Chicago baru. Druhý den po snídani vyrážíme na cestu. První zastávka je v centru u německého kostela, obdivujeme krásnou architekturu moderních budov. Další zastávka je už na cestě mimo hlavní město v Hot Springs - žádný šlágr, vypadá to jak u nás na plavečáku za komančů a jídlo naprosto příšerné. Večer dorážíme do Waterberg Platau Camp. Poprvé tady kempujeme - k večeři Honza udělal výborné fazole na plynovém vařiči. K tomu pivko - paráda. Kempy jsou tu fajn - většinou spoustu prostoru, dostupná elektřina, grilovací místa a sprchy s teplou vodou. Noci jsou tu chladné, ale vzal jsem si s sebou péřový spacák, tak to docela jde. Ráno si dáváme zase snídani na vařiči. Překvapení - objevili se u nás chytří paviáni a jeden ukradl jablka z auta a druhý z druhé strany všechny banány z bedny. O jídlo tu bude asi boj... Po snídani vyrážíme na příjemný trek s krásnou vyhlídkou na okolní krajinu. Potkáváme tu na cestě dokonce další čechy. Po treku čerpáme 119l do naší Toyoty, ať máme dost paliva na cestu. Trochu mě překvapil divočák mezi mnou a čerpací stanicí. Nakonec se jich objevilo i víc. Pak míříme k Hoba meteoritu. Hoba je meteorit nalezený roku 1920 v pohoří Otavi. Předpokládá se, že na Zemi dopadl zhruba před 80 000 lety. V době nálezu vážil cca 66 tun, od té doby ale začal rezivět a rozpadat se, takže má nyní „jenom” 60 tun. Meteorit nebyl přemístěn z místa dopadu (důvodem jsou především značné rozměry a váha) a namibijská vláda ho vyhlásila za národní památku. Jedná se o největší meteorit, jaký byl dosud objeven. Skládá se z 82,4 % železa, 16,4 % niklu a 0,76 % kobaltu, s malými stopami dalších kovů. A pak už frčíme do Etoshy na safari...

Jedním z hlavních cílů celé cesty je národní park Etosha, který je vůbec jedním z největších národních parků v celé Africe. Rozloha je neuvěřitelných 22 270 km2. Docela pozdě večer jsme dorazili do dobře chráněného kempu Namutoni, kde jsme rozložili stany a hned pelášili na noční "game drive". Měli jsme neuvěřitelné štěstí, protože kromě nosorožců, slonů, antilop jsme viděli i hyenu a hlavně krále zvířat lva. Byl tam i se svojí lvicí a ještě jsme stihli pářící se období. Zrovna nedávno mi Míša říkala, že lev to zvládne i 40x za den a já zároveň dohledal, že průměrně trvá styk 10-30 sekund a lev lvici na konci kousne do krku. To vše jsme viděli na vlastní oči a dokonce dvakrát. Lev byl vlastně docela nedaleko kempu, tak jsme rádi za to, že je kemp obehnaný dráty pod napětím a jsme tam tak v bezpečí. Byla to pecka, jen nám byla neskutečná zima. To by člověk nevěřil, jaká zima v této obasti může v noci být. Druhý den ráno v klidu vaříme na našich vařičích snídani a už v našich autech projíždíme skoro celý den národní park. V parku jsou čas od času "water holes" - jezírka s podzemní vodou a k nim chodí zvěř pít, tak není ani velký problém zvířata najít. Viděli jsme moje oblíbené žirafy, slony, antilopy všech možných druhů, pštrosi, zebry, buvoly a dokonce přes cestu přešel obrovský nosorožec. Z bezpečnostních důvodů je absolutně zakázáno vystupovat kdykoliv z auta, přece jen člověk neví, co odkud vyskočí. Na pozdní oběd a na záchod tak zastavujeme v kempu po cestě. K večeru naprosto spokojení vyjíždíme za brány parku. Jediná nepříjemnost je, že nám z nepochopitelných důvodů kontrolují na výjezdu ledničku a zabavují to nejlepší - slaninu, nakrájené maso atp. - co se dá dělat, strážce parku bude mít asi večeři... Autorem části fotek je Honza Kořán s profi výbavou a profi čuchem na kompozice, díky!

Od národního parku Etosha se přesouváme do oblasti Brandberg, což je horský masiv. Jeho vrcholem je Königstein (2573 m n. m.), který je zároveň nejvyšším bodem v zemi. Na úpatí hory se nachází městečko Uis, ve kterém býval cínový důl, jenž byl zavřen, čímž místní obyvatelstvo přišlo o hlavní zdroj příjmů a hlavní obživou je dnes turistika. Oblíbenou praktikou je evidentně snaha prodat nám nějaké předražené kamení, ale jsou tu všude cedule, že je to nezákonné a že nám to stejně zabaví na letišti, tak jim kamení necháváme. Především jsou zde návštěvníci, směřující k vrcholu Königstein nebo k prehistorickým skalním malbám - je jich tu prý zdokumentováno dnes cca 50 000. Cesta k nim vede malebným horským údolím s rozmanitou flórou a faunou. I my máme za cíl návštěvu zdejší nejnavštěvovanější malby - White Lady (více než 2000 let stáří). Ubytko máme pod stany v Brandberg White Lady Lodge. Večer stíháme ještě pěknou procházku vyschlým korytem řeky. Já se ted občas rozhlížím, jestli někde neběží na nás divoký slon nebo hyena, ale dobře to dopadlo. Druhý den ráno vyrážíme s průvodcem na příjemný cca 2h trek k této malbě. Mezi evidentně černými lidmi je zde zobrazena žena bílé barvy pleti. Ale nejspíš to není ani žena a není ani bílá, je to šaman pomazaný nějakým bílým blátem. A pak už jen sedáme do aut a míříme na dlouhou cestu k Pobřeží Koster (Skeleton Coast). Cesta vede krásnou krajinou, kolem hory. Dali jsme si oběd na vařiči v stínu stromu. Jonášovi se tady podařilo poprvé zapadnout v písku, ale lanem nás vytáhlo během chvilky druhé auto. No ale abych nezapomněl - asi největším zážitkem byla samotná cesta do Branderbergu. Žijí zde ještě domorodé kmeny Himba a Herero. Jak muži, tak ženy si nechávají hruď a břicho holé. Ruce a nohy žen mají ozdobené robustními náramky, které mají jak estetickou, tak praktickou funkci. Slouží jako ochrana končetin před útokem zvířat. Jsou natření speciální pastou, které se říká Ojitze. Jedná se o směs červeného jílu a zvířecího, nebo rostlinného tuku . Himbky díky jílu chrání svoji pokožku před drsnými pouštními podmínkami a hmyzím bodnutím. Ojitze si nedávají pouze na kůži, ale také do svých spletených copů na hlavě. Jíl jim ve vlasech zaschne, a tak se na první pohled zdá, že mají doslova kamenné vlasy. Ženy často stojí u silnic a mávají prázdnou lahví od vody. Chtějí vodu a když tak i nějaké jídlo. Za plechovku fazolí a kukuřice a vodu se s námi rády fotí.

Pobřeží Koster (anglicky Skeleton Coast) je název 500km dlouhého úseku západního pobřeží Namibie, který je známý jako jedno z nejnehostinnějších míst na světě (domorodci ho v jazyce nama označují jako „Místo, které Bůh stvořil v hněvu“). Pobřeží Koster dostalo svůj název jak podle četných koster lachtanů a velryb, tak podle vraků ztroskotaných lodí. Pokud některé plavidlo uvízlo na mělčině u pobřeží Koster, byla jeho posádka v pasti: na volné moře se nemohla dostat kvůli silnému příboji a ve vnitrozemí byla Namibská poušť bez zdrojů vody a potravy. Tato oblast nabízí jedinečnou kombinaci divokých pláží, dun a skalnatých útesů, které tvoří neuvěřitelné a fotogenické scenérie. Skeleton Coast je také domovem mnoha druhů zvířat, včetně tučňáků, tuleně, slonů a leopardů, kteří se dokázali přizpůsobit drsným podmínkám. Studený Benguelský proud brání vlhkému oceánskému vzduchu v přístupu k pevnině, proto srážky v oblasti nepřesahují 10 mm ročně. Časté jsou mlhy a silný vítr. My jsme se přijeli k večeru do oblasti známé jako Mile 108. Juknuli jsme na moře, zkusili, že je fakt sakra studené, odjeli z čáry přílivu a rozložili náš tábor tentokrát v divočině. Přece tady nemůže nic nebezpečného žít. Jen teda je fakt divné, že v písku je každou chvíli nějaká kost nebo lebka nějakého zvířete. Vlastně jsem to ještě nikde nepsal, ale naše auta mají vše pro kempování. Jednoduše rozložitelné stany na střeše auta, plynová bomba s vařičem, lednička, nádobí a sedátka i stoleček. Je krásný večer, dáváme večeři a koukáme na neskutečnou oblohu plnou hvězd - díky aplikaci StarWalk se mi podařilo najít i Jižní kříž a pak jdeme docela brzo spát. V noci nás budí silný vítr, až jsem si myslel, že nám někdo bouchá na stan nebo že vedle spícímu Honzovi vlezla do stanu nějaká černoška. Ráno se budíme do hrozné zimy, všude kolem je mlha, stan a vše včetně spacáku nasáknuté vlhkostí. Navíc zjišťujeme podle čerstvých stop v písku, že kolem nás v noci kroužila nějaká kočkovitá šelma resp. jedna normální a jedna velká. Dozvídáme se později, že to byla nejspíš hyena - ta naštěstí na člověka prý útočí až ve spánku. Ale ty větší stopy byl nejspíš desert lion - pouštní lev https://www.theguardian.com/environment/2019/jan/28/lions-adapted-hunt-seals-seabirds-namibia-study . Úplně mi z toho není dobře, že jsem šel k ránu na záchod a kolem mě možná kroužil lev nebo hyena. Každopádně balíme náš tábor a jedeme na sever hledat vraky lodí. Šipka Winston Wreck varuje, že je potřeba sjet ze silnice a zapnout 4x4. Dlouho dobu to vypadalo, že to bez problémů projedeme, ale najednou naše auto zapadá do písku, druhé za námi taky a jen třetí stihlo včas zastavit. Bereme lopaty a kopeme auta ven. Ale čím víc kopeme, tím víc narážíme na vodu a auta se spíš potápí do takového bahna s pískem. Nakonec se nám podařilo po několika hodinách naše auto vyprostit, ale Tomášovo už leží celé na břiše a ani se nehne. Při pokusu o vytažení naším autem nám praskla i tažná lana. Kluci dojeli nakonec pro pomoc do nejbližšího kempu. Četa zkušených černochů s pořádnými hevery to nakonec zvládla a po cca 6-7 hodinách zaplať pánbůh odjíždíme. Já si v mezičase s Jonášem došel alespoň vyfotit vrak lodi Winston - za těch 50 let z něj ale moc nezbylo. Přes ztracený den stíháme ještě navštívit největší kolonii tuleňů na světě v Cape Cross (cca 250 000 tuleňů na jednom místě - děsnej smrad). Úplně zničení nacházíme ubytování v cca 100km vzdáleném městě Hentiesbaai, kde je překvapivě super restaurace a zajímavá černošská hospoda s výdejem piva přes mříže. BTW že tu Němci po tom, co nejen tu provedli, pojmenují hospodu Blitzkrieg, to bych teda nečekal. Ráno odjíždíme a po cestě už v klidu přijíždíme k vraku angolské rybářské lodi Zeila, která zde ztroskotala v roce 2008 a je tak dobře zachovalá.

Swakopmund je přístavní město při pobřeží Atlantského oceánu. Swakopmund se nachází na okraji národního parku Namib. Swakopmund je jedno z mála míst v Africe, kde se mluví německy. Průměrná teplota v červenci je 15 °C, chladnější podnebí způsobuje Benguelský proud z Atlantiku. Jinak řečeno je tu před den zima a večer a v noci kurva zima. Naštěstí tu máme 3 noci v baráčku v 3 řadě od pláže pro všech 9 lidí, tak si odpočineme a vyspíme v posteli. Vůbec si tu nepřijdu jako v Africe, služby včetně jídla na skvělé úrovni, všude čisto, bezpečno a vše nově postaveno, opraveno. Pereme, myjeme auto, sušíme stany a připravujeme se na další etapu cesty. V mezičase jsme se byli podívat na plameňáky, zajezdili si na čtyřkolkách v dunách, vyfotili obří dunu 7 a zítra 11.7. odjíždíme brzo ráno zase do divočiny... Jo a ulovil jsem tady svoji první namibijskou kešku!

Tak jsme si užili trochu luxusu a německé civilizace a míříme zase do divočiny, tentokrát na jih do nejstarší pouště světa Namib. Navštívili jsme postupně 3 místa a 3 kempy. Je to tu opravdu takový konec světa. Z kempu mizí elektřina i Internet, pak teplá voda a v posledním kempu už netekla už vůbec žádná voda. První místo byl kemp v pohoří Naukluft. Stihli jsme tu krásný půl denní trek který nás nejprve vedl na vrcholky a pak kaňonem řeky zpět. Málem jsem se ale po, když nám v informacích řekli, že si máme dávat pozor na hady, že tu mají kobry a černé mamby. Těch se zrovna bojím asi nejvíc. Naštěstí je tu fakt zima a větrno, tak jsou hadi neaktivní a žádného jsme nepotkali. Podruhé jsem se málem po, když jsme museli přeručkovat po řetězech část kaňonu s vodou. Naštěstí to bylo dlouhé jen cca 6m a ne moc vysoko. Ale já tohle prostě nějak pořád nemám rád. Večer jsme luxusně pogrilovali. Každopádně byla tu fakt extrémní zima s nocí kolem bodu mrazu a velký vítr, tak jsme šli spát už asi v devět. Noc v zimě taky nic moc, navíc kolem nás řádili paviáni, kteří prozkoumávali, co jsme nechali kolem auta k jídlu a lezli do popelnic. Další den pořád zima a strašně fouká, tak jsme zvolili výlet do vinařství. Zajímavé, jak někoho napadne dělat v poušti víno. Každopádně tomu odpovídá výsledek. Dělají tu rum bez cukrové třtiny, ledové víno bez mrazu. Sklípek si udělali pod úrovni pár metrů vzdálené řeky a překvapení, že je to vytopilo. Ledové víno nakonec tak špatní nebylo, ale jinak spíš bizár než vínovitý zážitek. Odpoledne stíháme ještě přejezd do dalšího kempu a procházíme si zajímavý Sesriem Canyon. Večer zase grilovačka, pokecali jsme o Jitce Zelenkové. Kolem pobíhali v noci tentokrát šakali. Poslední den procházíme 2 treky v pravé pouštní oblasti s dunami. Deadvlei u Sossusvlei s obrovskou dunou Big Daddy a přírodním zázrakem - zkamenělé stromy, které jsou staré více než 160 miliónů let. Update: pak se ukázalo, že nejsou zkamenělé a jen 1000 let staré, ale i tak super. Druhý trek je cca 4km ke krásnému údolí s dunami - Hidden Vlei. Sice je to značené, ale chodí se velmi málo lidí a člověk má poušť pro sebe. Večer ubytko v Neuhof Campsite Portion 2. Tento kemp je úplně konec světa - žijí tu jen asi jen manželé s tlupou dětí, jsme jediní hosté. Nic tu není - jen záchod a i tady pak dochází voda. Ještě že máme vše s sebou, Na poslední kempovou noc je to ale vlastně super. Dopíjíme poslední pivka, dojídáme poslední párky, koukáme na západ i východ slunce nad Afrikou... Zbytek zásob včetně Nutely jsme dali ráno rodince - měli z toho opravdu velkou radost a frčíme zpět do hlavního města a pak domů...

Cesta zpět do hlavního města Windhoek byla nekonečně dlouhá. Auto má v sobě zatraceně otravné pípání, když překračujeme rychlost. Na této cestě je ale povoleno 100 km/h a nám to pípá už při 85 km/h. Vyrážíme v různých časech, tak jsme se domluvili, že na sebe počkáme na první benzínce. Ukázalo se ale, že možná dobrých 200 km a 3h cesty žádná benzínka není. O to větší zázrak byla po 2h cedule Coffee Shop - Němec tu asi s černoškou a jejich dcerou uprostřed ničeho vaří skvělé kafe a pečou mafiny v takové skleněné jakoby "troubě" jen na sluníčku. A taky tu funguje Internet! Každopádně odpo jsme v pořádku v hl. městě. Večer společná večeře a vodní dýmka v baru Chicago. Přijela sem zrovna náhodou nějaká známá DJka. Tak byl plný klub a k tomu jsme tam byli snad jediní se světlou barvou kůže. Ráno už jen odevzdáváme v půjčovně auta, cesta na letiště, teď dopisuji poslední slova a jdu se naboardovat do letadla. Ještě možná napíšu v letadle pár zajímavostí a v Douhá vypublikuju.... Střípky z cesty - Vlastní měna namibijský dolar NAD (1NAD = 1,17 CZK), ale má přesně stejnou hodnotu jako RAND v JARU a tak klidně někdy z bankomatu dostanete NADy a někdy RANDy. - Namibie je rozhodně na africké poměry bezpečná a vyspělá. - Cenově je vše tak 2-3x levnější než u nás. Už ani pivo nemáme doma levnější. Třeba ale paní na úklid v domě vydělává tak cca 5000 NADů za FTE, což není žádná pecka. - Většina zvířat na člověka fakt asi jen tak nezaútočí. Jen Lev by se asi moc nerozpakoval. Nebezpečná je ještě hyena - prý si ze stanu klidně vytáhne dítě a Tomášova známého tu prý dokonce hyena skalpovala, protože usnul u ohně a spal na zemi a ona si ho chtěla odtáhnout. - Mají tu neuvěřitělně dobře upravené prašné cesty. Pravidelně je upravují, dá se jet na nich bezpečně 100km/h+. - Všichni tu mluví skvěle anglicky, je to jejich první jazyk. I když je to tu spíš jinak takové německé. - Pytlačí se bohužel stále i v národních parcích. Relativně nedávno přímo v parku zabili skoro všechny černé nosorožce kvůli rohu. Tak ten co zůstal ho má pro jistotu upilovaný. - člověk tady lépe vidí jak je voda pro nás lidi důležitá. A tady je jí fakt všude málo. - perfektní je stejné časové pásmo jako u nás. žádný jetlag!