Předpověď na náš víkend byla vlastně jedna velká bouřka prokládaná pršením. My, nebo alespoň já, tomu ale už vůbec nevěříme a cestou tam, kdy předpověď stále slibovala blesky hned jak vystrčíme paty z parkoviště pod horami, jsem musel uklidňovat lehce demoralizovanou posádku. Dopadlo to jako obvykle ... ani kapka, mráčky a příjemný a hlavně hodně rychlý výstup na chatu. Chata byla dosti speciální - obsluha byla téměř kompletně složená z českých holek, takže naše jazykové dovednosti nepotřebovali být uplatněny :). Jako obvykle jsme u piva strávili zbytek večera a relativně brzo šli spát do našeho čtyrlůžkáče. Jak se ale ukázalo, byl náš jen ze 3/4 a probudili jsme Germána, ale jeho chyba, šel spát moc brzo. Původní plán vyrazit ráno po hřebenu na jih a v neděli dát hlavní vrchol s výhodou sestupu na parkoviště jinou cestou vzal hned za své. Uvítalo nás totiž krásné, až ideální počasí a demokraticky se rozhodlo, že jelikož zítra už určitě bude fuj a hnus počasí, vyrazí se na Hoher Göll dnes. Hned za chatou, jen co jsme opustili kosodřevinu, začalo ostré stoupání a po necelých dvou hodinách, zatímco se ranní mlha převalovala v údolí na východní rakouské straně, jsme dosáhli prvního výrazného vrcholu Hohes Brett 2340. Do té doby to byla víceméně taková horská procházka, dále se už ale šlo po místy hezky vzdušném hřebínku, nahoru, dolů, sem tam nějaké to lano. To už ale byly všude mraky, takže propasti na obou stranách se milosrdně skryly. Hlavní vrchol byl u chaty značen jako 4,5 hodinový výstup, my to dali myslím za cca 3. Bylo tam krásně, bylo zase pivo, kořka a svačina, ale výhledy nepřišly ani po delší přestávce. Jelikož předpověď zase strašila bouřkou mezi 14:00 a 15:00, radši jsme vyrazili. Přece jen - hřebínek byl dlouhý, kovová "bleskosvodná" lana a sestupovat se začína vlastně až za Brettou. No ale zkrátím to, bouřka a ani žádné pršení zase samozřejmě nepřišlo a my v pohodě okolo čtvrté odpoledne dorazili na chatu, kde večer utekl poměrně rychle. Jednak díky zavíračce už po desáté hodině, ale také díky hře, kterou s sebou Stopkin vzal. Sice říkal, že je to na cca 40 minut, ale my to hráli dvě hodiny :). Němec tentokrát v pokoji nebyl a měli jsme ho tedy celý pro sebe. V neděli ráno bylo opět azuro a tak jsme (i přesto, že po snídani se to už začalo kazit) vyrazili na jih na vrchol Schneibstein 2276. Byl značený na dvě hodiny, ale už za 1:20 jsme stáli u vrcholového kříže. Cestou nahoru se vystřídaly všechny druhy počasí. Bylo vedro, duha, pršelo, mlha, vítr a a na vrcholu nás i trochu bombardovaly kroupy. Z nočního pršení bylo ale hlavně moc moc mokro, na rovinkách kaluže a jinde zase bahno, což samozřejmě vedlo k tomu, že fivefingers vlhkosti odolávaly jen stěží. Cestou dolů ale stejně začalo dost pršet a tak bylo jedno co před chvíli ještě bylo suché a co ne - poznamenal jsem si, že je nutné pořídit impregnaci a aplikovat ji všude, kde to jen půjde. Také to výrazně více klouzalo, takže jsme scházeli stejně rychle, respektive pomalu jako jsme stoupali. Na chatě jsme stihli ještě pivo a polívku, rozloučili se a ve stále trvajícím dešti sestupovali k autu, kde nás konečně čekalo sucho. Můj názor, že výlet se zase a opět vydařil, byl zejména Stopkinem neustále veřejně dementován, protože mu chyběly výhledy, ale i tak si myslím, že moc dobře ví, že by težko na ten víkend našel lepší aktivitu, protože prožít ho v mé společnosti je odměnou :). Jediný nedostatek celé akce spočíval v tom, že jsem doma zapomněl samolepky a nemohl dělat reklamu OTT :).

Letošní kurz pro začátečníky proběhl v Jeseníkách. V rámci ulehčení jsme v Dolní Moravě vyjeli těsně před zavíračkou lanovkou na hřeben, na chatě Slaměnka luxusně povečeřeli borůvkové knedlíky, kde bylo opravdu hóóódně borůvek a vyrazili vstříct nástrahám divočiny. Předpověď nebyla zrovna ideální, ale když budeme mít trochu štěstí, neměli bychom zmoknout. Díky tomu, že na trase je i jedna polská chata, nebylo třeba balit tolik jídla a tudíš se mi letos vešel do batohu i spacák - hurá. První den jsme v zásadě jen popošli cca 3 km a na vrcholu Podbělka jsme postavili stan. Díky všudypřítomnému borůvčí nebylo skoro kde. Trasa byla sice krátká, zato náležitě mokrá (čemuž nepomohlo ani zvolení lehce alternativní trasy) a moje fivefingers byly rychle úplně durch. Naděje, že do rána uschnou byla mizivá. Spacák jsem sice měl, ale karimatka se opět nevešla a tak jsem si na tvrdém terénu "podestlal" alespoň jednou PETkou s pivem zakoupenou na Slaměnce a spalo se nakonec docela dobře. Hugo byl zabezpečen výrazně lépe. Druhý den jsem navlékl mokré ponožky, nazul mokré boty, v poměrně velké kose jsme sbalili stan a mlhou vyrazili na sever. Krajina byla lehce hororová a věděli jsme, že v takovém počasí a ve čtvrtek tady určitě nikoho nepotkáme. Netrvalo dlouho a kde se vzal, tu se vzal, po cestě se blížil pocestný :). Pak se zažalo trochu klesat do sedla a vzápětí zase stoupat na hlavní cíl výletu - Králický sněžník. Kousek pod vrcholem jsou staré základy rozbořené chaty a hned vedle socha slůněte - takový místní highlight. Ještě kousek blíž k vrcholu se míjí pramen Moravy, kde se lze osvěžit. To ovšem přichází v úvahu jen v případě, že se teplota neblíží bodu mrazu - takže my jen fotili. Počasí bylo prostě stále naprd. Ještě několik desítek metrů pod vrcholem jsme neviděli již skoro dokončenou 33 metrů vysokou rozhlednu. Pak fouknul vítr a najednou tam byla. Na odpočinek nebyla chuť - spěchali jsme do tepla polské chaty Na Sněžníku, kde jsme si dali smažený sýr (jediné co jsem z jídelního lístku dokázal přeložit :)), pivo a limonádu. Počasí se pomalu začalo umravňovat, další nocležiště na Malém Sněžníku už nebylo daleko a tak nebylo kam spěchat. I tak jsme tam dorazili už ve 3 hodiny, chvíli hledali mezi borůvčím plácek pro stan a pak se báli co s nudou, protože do zalehnutí pořád zvývalo dobrých 5 hodin. Naštěstí to zachránili karty a večeře (luxustní stará gouda s chlebem:)). Třetí a poslední den, do kterého jsme se probudili, vypadal, že přichází s lepším počasím a tak se do stále mokrých bot lezlo již o poznání lépe. Zase jsme rychle sbalili stan a po hraniční čáře, mimo turistickou trasu začali klesat, nebo se spíše vlnit po hřebenu na jih. Zpestřením dne měla být rozhledna na vrchu Klepáč, ale zavřel ji zub času. Z Klepáče to už byl ostrý sešup dolů k rozcestí, poté doleva a ještě prudší sestup až dolů do civilizace - nejprve fakt strmou lesní stezkou a ke konci po asfaltu. V chatě Terezka jsme se osvěžili pivkem, objednali pizzu a já vyrazil ještě nahoru na protější svah k hotelu Vista, kde jsme měli zaparkované auto. Ucaprtaný Hugo hlídal stůl. Když jsem se vrátil s autem dorazila i pizza a tím byl výlet završen. Jako bonus jsme si pak ještě dali 5 jízd na bobovce, kde nás hned pozdravil obsluhující pán - byl to ten pocestný ze včerejšího dne:).

Zase jsme vyrazili ve třech, ale jeden člen byl nedobrovolně vystřídán - Stopkin ulehl s nemocí. Zamáčkli jsme slzu a vyrazili bez něho. Logistiku máme již za ta léta najetou, takže na chatu jsme v pátek dorazili podle očekávání. Cesta k ní ale byla poměrně vydatná - 800 výškových metrů asi na 3 km nás pěkně zahřálo. Naštěstí večery s blížícím se podzimem jsou už chladnější. Podzim ale přinesl další zvláštnost. S přikrádajícím se šerem začal les vydávat divné zvuky. Rychle jsme je ale dekódovali. V němčině nemají říjen a proto jelení říje může začít už v září. Na chatě parádní večeře (připadá mě, že rakouská gastronomie jde nahoru :)), "pár" pivek a spánek v lágru (díky covidu a nutným rozestupům-rozlehům bylo spousta místa). Předpověď tentokrát byla celkem přesná a ranní modrá obloha s několika bílými mráčky dávala tušit, že budou jak výhledy, tak žádný spěch před deštěm do chaty. Stejná, trochu i lepší, předpověď byla i na neděli a tak jsme vyrazili na sice nižší, zato náročnější vrchol Tieflimauer 1820. Výstup začal netradičně dlouhým klesáním, které následně vystřídalo ostré stoupání až na hřeben a poté po něm až na vrchol. A hřebínek to byl místy pěkně vzdušný. Na vrcholu jsme pobyli poměrně dlouho, protože nebylo kam spěchat. Cílem bylo jen dojít zpět na chatu a alternativně, po jižním úbočí hory, na které jsme právě seděli, dojít co nejdále na západ co nejblíže pod Kleiner Buchstein. Výstup až na něj nebyl časově možný. To se nám poměrně povedlo, otáčeli jsme to až těsně pod stěnou, kde stezka strmě klesala, obtáčela horu a na druhé straně zase ostře stoupala. Posvačili jsme tedy a vyrazili zpět, což byla dosti monotónní a vyčerpávající cesta. Nutno ale podotknout, že celý den nám zážitky vylepšovali jeleni. Do teď jsem si myslel, že řvou jen v noci, tady ale řvali téměř neustále celý den. Byli jsme rádi, že se pohybujeme po hřebenu 😃. Večer se nám povedl trochu delší. Po opět čtyřchodové večeři a několika nemálo pivech se stihly i karty. Zároveň, tak jako celý den a vlastně i víkend, probíhala předvolební čistě pravicová agitace 😃. Nedělní vrchol Tamischbachturm jsme stihli zase v úctyhodném tempu. V prvé řadě za to může naše stále rostoucí kondice, ale nemálo i panák na rozloučenou od provozního. Nevím, platilo před námi hodně lidí, ale dal ho jen nám. Asi poznal pravé, drsné horaly😃. Výhled z vrcholu byl excelentní. Tyhle víceméně solitéry v rozhledech často trumfnou i hory výrazně vyšší. Jako celý víkend samozřejmě dominoval Hochtor, který má pro mě pověst nedobytné hory, ale byl vidět v dáli i Dachstein. Pak jsme rychle seběhli nejprve k chatě, tam jsme dali radlera a potom ještě k autu. Fakt to odsejpalo a tak byl u parkoviště ještě čas na "meditaci" u potoka. A na závěr je nutné zmínit ještě jednu, dá se říci ultimátní věc. Ač to byla chata parádní, klidná, družná a s pěkným výhledem, za něco jsme jí museli srazit body. Suchý, venkovní záchod je sice zážitek, ale zase není potřeba mít všechno😃. Nicméně...je to malý návrat k přírodě😃

Jako nebyl to pravý horský výstup, spíš takový samovolně vyplynutý nápad v rámci rodinné dovolené. Na začátku byla lanovka na Dachstein, lépe řečeno pod Dachstein (naštěstí). To jsou místa, které nemám rád, ale respektuji je. Je tam strašná koncentrace lidí, kteří do tohoto vysokohorského prostředí nepatří a nezapadají. A být díky lanovce jedním z nich mě stresuje😃. Je tedy potřeba něčím ten nezasloužený "výstup" okořenit. Tady se hned nabízela A/B ferata na Gjaidstein, kterou jsme díky klasifikaci mohli podniknout všichni. Cesta na vrchol má dvě fáze. První je výstup na Klainer Gjaidstein, kde končí drtivá většina turistů, protože naštěstí sami uznají, že rifle, městská obuv a kabátky s kožešinovým límcem sem prostě nepatří. Je to zábavné, ale zároveň smutné něco takového pozorovat. Na menší z vrcholů cesta pořád stoupá a je tam pár těžších pasáží. Pokračování na hlavní vrchol, kam jsem nakonec vyrazil sám (dětem menší vrchol stačil též), už bylo o něčem jiném, vlnilo se to, ostré hřebínky byly a i technicky se to o půl stupínku ztížilo. I na této cestě byla většina naprostých amatérů, což ale posilovalo mé ego, protože jsem byl tak 3x rychlejší😃, prostě paráda. Další nepříjemný dopad výjezdu lanovkou je, že menší množství kyslíku člověk vnímá o dost více a dynamika dýchání byla fakt velká. Z vrcholu je nádherný výhled de fakto na celou východní část masivu. Pode mnou Simony hütte, od ní nahoru hallstattský ledovec až pod závěrečnou feratu pod Dachstein, který vlastně poprvé vidím v celé jeho kráse a jsem trochu rád, že tenkrát byla mlha a finální ferata byla díky ní "bezpečnější". Na druhou stranu od chaty se zase táhne ta zvlněná krajina, která mě zničila při další návštěvě této lokality. Krása😃. Sestup jsem si také moc užil, když jsem po ostrých hřebínkách předbíhal ty amatéry 😃 a cestou přemýšlel nad tou A/B obtížností. Podle mě to nemá mít vůbec značení ferata, ale chápu, že ho tam dali. Odradí to hodně lidí od výstupu a záchranáři mají čas pro ty, kteří to opravdu potřebují😃.