Hugova prvni cesta letadlem se obesla naprosto bez potizi. V podstate se da rict, ze si toho moc nevsiml a behem pristani se zacinal chystat na odpoledni spanek. Letistni halu a taxik prochrupnul komplet. V pronajatem byte nas uz cekal majitel, pomohl nam vynosit veci a vysvetlil nam co kde a jak. No majitel ... spis student, ktery pronajima pronajaty byt:-). Vse je tu ok. Krasny vyhled do parku, piano, mapa Bordeaux na stene, drevenny orel v koute ... jen ta koupelna je takova mala spelunka.

Plan na nedeli byl jasny - dopoledni prochazka a odpoledni prochazka. Nakonec se z toho ale vyklubala prohlidka cele Kodane. No cele teda uplne ne, ale Japoncu jsme potkali hordy, takze jsme museli videt, nebo alespon minout i spoustu hajlajtu. V cca 10 hodin jsme vyrazili nedalekym parkem na sever a posleze to stocili na vychod smerem na kodanskou pevnost Kastellet, ktera ma tvar peticipe hvezdy s diky pouzitemu stavebnimu materialu je i ruda. Jinak je to ale prijemne a klidne misto s vyhledem na more. No a kdyz uz jsme byli tam, skocili jsme okouknout i malou morskou vilu. Je to takova opravdu mala vila na kameni v mori a porad se okolo ni toci hodne Japoncu. Asi nekde od nich pochazela. Odtamtud jsme podel pobrezi a zname (pry) sochy orajici bohyne, ktera promenila sve ctyri syny ve voli (to se stava ostatne i dnes a ani to nemusi byt bohyne), aby toho za noc zvorala (v tom puvodnim smyslu slova) co nejvice, a to uzemi pak dostala (asi od jineho boha) a mohla na nem hospodarit, ke kralovskemu palaci Amalienborg, kde prave probihala patricne vojenskou hudebni skupinou ozvucena vymena strazi v, jak uz to u hradnich strazi byva, nevojensky vypadajicich, ale jinak dobre vypadajicich uniformach. Pak uz se blizila hodina obeda a tedy odchod do bytu. Odpoledne jsme jinym parkem vyrazili na jih, minuli vyhlidkovou vez Runde torn, ktera je bez schodu a tudiz kocarek-friendly a na kterou tedy priste vyrazime, a po seversky klidnych pesich zonach dorazili k parku Tivoli, coz je po te pani sedici na kameni asi druha vec, kterou je treba videt, kdyz tu clovek je. Je to neskutecna hustota poutovych atrakci, ale prekvapilo me, ze to nepusobi nijak "kolotocarsky". Naopak je tam docela prijemne, i kdyz trochu draze (to pry ale v cele Kodani, ale zatim nemuzu porovnat). Jen pro predstavu, pivo v baru u akvaria za 50 dkk (x cca 3.5). Vsude vriskaji prave padajici nebo otacejici se lidi, coz je v primem kontrastu s klidem rybnicka a jeho obyvateli - kapriky a kachnami. S blizici se sedmou hodinou jsme prohlidku ukoncili a se zastavkou v marketu mirili k prechodnemu domovu.

*no article*

Zdá se, že dnešní cíl byl splněn. Došli jsme až ke kanálu Stadtsgraven. Cesta tam sice vedla vesměs rušnými ulicemi, ale stálo to za to - nikde ani živáčka (no pár jich tam bylo), jen pár kachen se tam prohánělo po hladině. Cestou jsme si ale všimli (tedy já si všimnul - Hugo měl tou dobou již zalomeno) jedné zřejmě typické věci. Ač jsou Dánové na první pohled cyklistický národ, dokáží se na bicyklu bravůrně pohybovat pouze v horizontálním směru. Jakékoliv vybočení do směru vertikálního jim činí značné potíže. Specifickým oříškem jsou pro ně nájezdy na mosty, které by každý středoevropan stále považoval za naprostou rovinu. Nutno tedy dodat, že zmíněný fakt je spíše než fyzickými indispozicemi zapříčiněn tím, že téměř všechna kola jsou tu prosta přehazovacího zařízení, což je v této ploché krajině pochopitelné.

Tak ji maji i tady. I s Barunkou.

Od kanálu jsme si to namířili na západ, minuli jsme opět Tivoli, okoukli autopůjčovnu, kde budu ve čtvrtek vyzvedávat auto a přes další krásný parčík Orstedsparken, kde nás fotografoval asi pět minut japonský paparazzi (když jsem se otočil na druhou stranu, neváhal nás oběhnout a fotil dál - docela nepříjemné), do botanické zahrady, která je tu volně přístupná a spíše budí dojem obyčejného parku - tedy až na tu druhovou rozmanitost a cedulky s popisky. Určitě tam zajdeme ještě jednou. Chvilku jsem si představoval, jak by asi takovýto koncept volně přístupné zahrady dopadl v Praze, ale raději jsem toho zanechal. Další odlišností tohoto "parku" bylo, že nebyl tak uplně průchozí a tak v jeho rohu kousek od našeho bytu byl pouze plot, který bych jindy jistě letmým skokem překonal, ale dnes mi v tom bránil kočár a Hugo v něm. Naštěstí má Google zmapovanou Kodaň precizně a tak jsem východ našel raz dva. Pak to již bylo jen pár (stovek) kroků a po zastávce v marketu jsem byl doma. PS: bydlíme tu v prvním patře bez výtahu a uplně mě to tahání kočáru stačí - začínám soucítit se všemi, kteří to (nebo ještě horší) mají každodenně.

Ač rozlohou nevýznamný (cca jako Záběhlický Hamrák), atmosférou úžasný. Byl to cíl dnešního dne, a to původně pouze kvůli denní plánované kilometráži, ale jsem rád, že to dopadlo. Vyrazili jsme asi o půl druhé, kdy nebe získalo až kýčovitý poměr oblaků a slunce, a přes již známý park Ostre Anlaeg si to namířili na jeho protější stranu a přes silnici na hřbitov Holmens (dnešek měl být hlavně o duchovnu). Navštívil jsem už mnoho hřbitovů v různých zemích (to zní jako nějaká uchylka ... no možná i je) a i tady mají své, musím říct příjemné specifikum. Ale o tom až později. Ze severního cípu hřbitova jsme přešli pěšinou podél jezera Sortedams do parku Faelledparken, který je obrovský a vejde se na něj jezero, nekolik dobře upravených fotbalových hřišť, dopravní hřiště, skatepark, kavárnička atd atd. Asi bych to přirovnal k Letné, jen je to na rovině (jak jinak) a je tu čisto (jako ostatně v celé Kodani). No a odtud to už bylo kousek do parčíku Kildevaeldsparken. Tento park je díky své odlehlosti a malé velikosti poměrně klidným místem a fakt, že je trochu izolován od okolního světa samozavíracími brankami, dodává místní fauně asi více klidu, tudíž se tam kachny v klidu na břehu vyhřívají a veverky po stromech i po louce běhají. No dost romantiky - prostě je tam hezky (a nebo jsem si musel najít opodstatnění tohoto cíle:)) O specifiku hřbitova v dalším článku.

Z parčíku jsme odešli stejnou brankou a po trochu jiné trase se vrátili do Faelledparken, ale tentokráte ho prošli jinudy, hlavně podél jezera a poté zamířili na jihozápad na Assistens kirkegard, tedy hřbitov, kam se původně pohřbívali oběti morové epidemie, ale jak poté plynul čas, stal se módní lokalitou pro poslední nocleh a leží tam kromě H. Ch. Andersena i rodina fyzika Bohra. No a teď k těm hřbitovům. Jelikož přes něj vede několik cyklostezek, viděl jsem tam několik piknikujících, odpočívajících (s jistotou mohu říct, že nešlo o ten poslední odpočinek) až spících lidí a obecně to místo nemělo nádech ponuré atmosféry, mohu z toho vyvodit, že zde kombinaci parku se hřbitovem dovedli k dokonalosti - je to prostě lokalita ideální pro odpolední siestu i pro ranní běh. Sami jsme si tam na jednom hrobečku pohráli (tedy já ne, ja pil pivo, ale Hugo mít lopatičku, tak se snad podívá i dovnitř). Poté jsme přes nějaký místní light-Bronx došli k jezeru Peblinge, které na severu plynule navazuje na jezero Soerne a to zas na již známé Sortedams a okolo botanické zahrady dorazili domů. A ještě na jedno jsem dnes přišel - pořád mě tu zarážela velká koncentrace cykloservisů. Nechápal jsem proč jich tu tolik je. Až dnes jsem si to spojil s tím velkým počtem cyklistů a hned to dávalo smysl. Pouhé tři dny mě to trvalo :)

Dnes jsme vyrazili už před jednou. Okolo botanické a ze včerejška známých jezer jsme se postupně dopracovali do zahrady královských dánských veterinařů, kde za zmínku stojí určitě záhon růží. A poté, s jednou malou odbočkou do slepé uličky, až do parku Frederiksberg garden, který je podobně rozlehlý jako včerejší Faelledparken, ale je hlavně takový divočejší a zarostlejší. Těsně před vstupem do něho na mě "zaútočili" tři studenti, kteří v rámci nějaké studie hráli na kolemjdoucí, že jeden z nich (luxusně oblečený a vymydlený) je čerstvě vyhozený bankéř a žádá lidi, aby mu finančně přispěli. Když o tom zpětně přemýšlím, bylo tam spousta znaků, že se jedná o vtip, ale v tu dobu mě to nedošlo a klasicky jsem je odbyl: bla bla bla, nejsem odsud, nemám peníze. Když jsem odešel, začala druhá část představení, jejich odhalení. Přiběhli za mnou, omluvili se a vysvětlili o co šlo. No a pak chtěli jednu maličkost - popsat pocity, které jsem měl, když mě oslovili. Bavit se ale o vnitřních pocitech v angličtině určitě není moje parketa a tak jediné slovíčko, které mě v tu chvíli proskočilo mozkem (společně s vlastním ujištěním, že je opravdu jedno co jim odpovím) bylo confused. Řekl bych, že zmatení v tu chvíli byli asi víc oni :). Pak jsem jim ještě řekl, že jsem je neodhalil proto, že nejsem zdejší a nevím co tu je a není normální. Tomu jsme se potom všichni zasmáli a já pokračoval. Na druhé straně parku již měla být zoo. Neměl jsem v úmyslu jít dovnitř, na to nebyl čas, a tak mě příjemně překvapilo, že tam mají pro kolemjdoucí vytvořeno pár čumend. A tak jsem viděl (Hugo neviděl nic, protože chrněl) nejdřív slony a poté co jsem zahradu obešel na druhou stranu, tak i nosorožce, zebry, žirafy a nějaké ty antilopy. Myslím, že tím byl dnešní plán splněn a překročen. Od nosorožců jsem pokračoval napříč parkem Sondermarken a náhoda (nebo osud) tomu chtěla, že jsem se ocitl přímo u pivovaru Carlsberg, což je v každém městě příjemné zpestření, a tím byl již překročený plán překročen znovu. Pak už nás logicky nemohlo čekat nic zajímavějšího a tak jsme přes Enghave a Skydebanen parky dorazili k jezeru Sankt Jorgens, kde jsme chtěli posvačit. Každý svou přesnídávku, Hugo jablečnou, já double brown stouta s osmičkovou voltáží. Oboum nám to šmakovalo (jen jsem zjistil, že tu nějak nezvykle silně namačkávají korunky na lahve - klíčema jsem to nedal, ale lavička mě zachránila). No a pak už jen cesta domů.

Dnešní ambiciózní plán neměl (při zpětném zamyšlení) naději na úspěch a tak se nebylo čemu divit, že jsme stihli jen zlomek. Nicméně i tak to byl hezký výlet. Začali jsme, tentokrát již komplet všichni tři, protože business trip Lucce skončil, rozvláčnou snídaní a místo zrychleného přesunu pro auto jsme zvolili procházku parky. Skóre hned z kraje bylo tedy cca -2 hodiny. V Budgetu nás obdarovali zánovním Yarisem 1.6, v zásadě je to trhač asfaltu, a se stále opakovanou mantrou "cyklista na silnici je něco jako polobůh a běda jak mu nedáš přednost" jsme vyrazili vstřict nepojištěnému nebezpečí. Ačkoliv hlavní cíl byl na severu, jeli jsme na jih, a to z důvodu přiblížení se k mostu spojujícímu Dánsko se Švédskem. To se ukázalo jako další víceméně zbytečné zdržení, protože jsme ho pořád měli proti slunci a stále nějak daleko. "Uvidíme ho lépe z letadla" řekli jsme si a už definitivně zamířili, opět přes Kodaň k severu s tím, že první zastávka (již obědová) bude v Louisianě v museu moderního umění. Původně jsem chtěl čas prohlídky muzea strávit venku v parku, protože tento obor mě nechává poměrně chladným, nicméně restaurace chytře umístěná až za turnikety můj názor změnila. Vstupné 110 DKK a oběd buffet stylem 119 DKK se bohužel nebo naštěstí nevymikají místnímu standartu. Nutno ale dodat, že pro nemasožravce měli co nabídnout a bylo to moc dobré. Když jsme dojedli a Hugo náležitě zaprasil stůl a přilehlé okolí, tiše jsme se vytratili a dotrávili venku v parku, kochájíce se oblohou z MS Win. A pak to začalo. Jedna sekce věnovaná Arktidě neměla s moderním uměním (naštěstí) až zas tolik společného a tak hlavně vycpaný lední medvěd, videa ledovců a zvuky vychřice mě (a myslím i Huga) docela zaujali. Zvláštní místo zaujala i zrcadlová místnost (viz foto), kterou těžko popsat jinak, než jako "nekonečný vesmír". Druhá sekce, věnovaná už nevím čemu (a je to asi jedno) utvrdila můj názor na tento druh tvorby. Obrazy typu "načmárej co můžes a pak to jestě opatlej čimkoliv" bych ještě bral - přeci jen nějaký čas s tím dotyčný strávil, ale typ "geometrie základní školy" je u mě vrcholem. Zde si vybavuju dvě velkolepá díla - černý čtverec ve žlutém a samostatný černý čtverec (tady nutno ocenit autora prvně jmenovaného, že alespoň zná více barev). Na závěr jsem se uklidnil v parku a bylo zas dobře :). Pak jsme pokračovali do již nedalekého Helsingoru, který je znamý hradem Kronborgem, kde údajně žil Hamlet. Bohužel hrad se právě nemálo rekonstruoval, ale i tak to bylo pěkné pokoukání. Ze tří stran je obklopen mořem a švédský Helsinborg je jako na dlani (více vzdálené od těla). Pobyt na nádvoří nám ještě zpestřili všudypřítomní Japonci, chovající se přesně podle hesla "není duležité vidět, ale vyfotit". Pod hradem v přistavu jsme si dali kávičku a pivíčko a se zbytečným pokusem ještě někde na pobřeží zakempovat jsme vyrazili stále na sever. Bylo ale již dost pozdě, otočili jsme tedy oře a nejdříve okreskami a poté dálnicí se navrátili do Kodaně. Za parkování do rána před bytem jsem sice zaplatil nemálo korunek, ale i tak si nejsem jist, že to bude bez pokuty - nestojím uplně ve vymezené zóně:) Ještě je potřeba doplnit komentář k poslední fotce - Pivovar Nymburk prostě expanduje až do místních obchodů.

Dnes jsme vyrazili jen lehce po vypršení parkovací doby, tedy někdy po deváté. První zastávka byla hned za hranicemi Kodaně, ve Frilandsmuseet, kde se nachází skanzen. Bohužel jsme si neověřili otevírací dobu a čekat 20 minut se nám nechtělo. Jeli jsme tedy dál, k hradu Frederiksborg. Po procházce parkem, jsme si společně s Japonci prohlédli venkovní prostory hradu a pokračovali zase procházkou parkem a zámeckými zahradami. V zahradní kavárně jsme si za 40 DKK dali chleba se sýrem a kávu, přebalili Huga a u té příležitosti zřejmě ztratili jeho botu, ale to jsme v tu dobu samozřejmě nevěděli. Jelikož další cíl nebyl nijak výrazný, vyrazili jsme na okruh kolem jezera Arreso, což byla projížďka hezká, ale bez nějakého výraznějšího zážitku. Pak jsme vybrali další zastávku v městečku Frederikssund, kde by měla být k vidění vikingská vesnice. Opravdu tam byla a hned bych se v jednom z asi 5 domků na týden zabydlel, ale asi bych to nevydával za nějaký highlight. Procházka z vesničky zpět do městečka podél pobřeží, ale stála za přijetí sem. Nakoupili jsme potraviny, zjistili, že nám chybí bota (tedy jen Hugovi) a cestou zpět k Vikingům a našemu autu ještě Hugo zvládnul v nestřeženém okamžiku zahodit svou rozečtenou knihu - něco o poznávání zvířat. Naštěstí byl jeho čin relativně brzy odhalen a kniha posléze zachráněna ze spárů domorodých ultramladých zoologů, kteří by ji jistě brzo našli. Byl to tedy den plný ztrát a naštěstí i jednoho nálezu :) Pak jsme osedlali koně a zamířili zpět do Kodaně. Tam jsem zaspaje jednu odbočku, trochu pobloudil, ale díky pánům z Googlu jsme po chvilce byli doma, vyložili jsme věci a pak už jsem sám odjel vrátit auto. Jelikož v půjčovně bylo již po zavíračce, byli jsme domluveni, že auto nechám před officem a klíčky hodím do k tomu určené urny. Takže stav je takový, že auto jsem vrátil, ale žádné lejstro o vrácení nemám - jsem tedy trochu nesvůj. Ale zřejmě je to jen kvůli zvyku na české poměry, kde síla papíru již čestné slovo rozdrtila. Tady určitě ještě platí. Doufám :))

Jelikož se nám nikam moc nechtělo (a také proto, že do Lucky se pustil nějaký bacil), strávili jsme většinu dne v bytě. Až někdy okolo druhé jsme vyrazili směr přístav Nyhavn s cílem podniknout nenáročnou a o to možná zajímavější okružní projižďku lodí. Hned zkraje jsme byli postaveni před problém, se kterou společností se na prohlídku města z rybí perspektivy vydat. Byly tam dvě a jak už to bývá, jedna dražší a druhá levnější, jedna s frontou, druhá bez ní. Co bylo ale nezvyklé - frontu bych čekal u té levnější, zde to bylo naopak. Výsledkem byla tedy jasná volba - berem levnější bez fronty. Na první pohled nevýhoda námi vybrané společnosti - nezakrytá loď - se podle mě nakonec ukázala další výhodou, protože výhled nebyl logicky ničím omezen. Zakoupili jsme tedy lístek pro dvě osoby za 40 DKK/os a až poté se jali řešit problém co s Hugem, když kočárek na palubu neberou a on se težko v klidu vydrží jen tak kochat. Zvítězil geniální nápad (škoda, že nebyl můj), a to že každý pojedeme na projížďku v jiný čas a druhý bude v té době kroužit s Hugem po souši. Jediný problém, který napad měl, byl pouze jeden palubní listek, přičemž slečna, která nám ho prodala, z něho dva udělat neuměla. Jen nám řekla, že to na lodi nějak vysvětlíme. A taky že ano. Je to prostě jiná mentalita a na to, že by někdo chtěl podvádět nemají prostě nastaveny procesy. Prostě když se sápeš na palubu, tak se logicky předpokládá, že sis lístek předtím asi nějak koupil. No nic, prostě Lucka se na palubu bez problémů dostala a ja zatím vyrazil do poslední neprobádané oblasti Kodaně, a to k parlamentu sídlícímu v budově bývalého královského paláce Christiansporg. Budova je to dosti velká (i když se to těžko s naším parlamentem srovnává), ale uředníci filtrující a přerozdělující peníze ve státě největším daňovým zatížením ze zemí OECD potřebují nějaký ten prostor. Celkově to byla ale hezká hodinová (musel jsem stihnout loď) procházka okolo i v budově samotné, ale i v přilehlém parku královské knihovny. Po té hodině jsme se na palubě lodi s Luckou vyměnili, ona odkráčela (myslím, že dost rychle, protože začínala být zima) s Hugem domů a já začal sledovat představení "Kodaň z vodní hladiny při západu slunce". Jako v každém městě, i zde to prostě stojí za to nasednout na loď a uvidět město zase z jiného úhlu. Mimo to, že to bylo obecně hezké, jsme uviděli i malou mořskou vílu ze zadu, což bez lodi moc nejde, a také největší kontejnerovou loď světa, která zrovna v Kodani kotvila (ta sice ze země vidět jde, ale neměli jsme v úmyslu k ní již pěšky dojít). Dalším zajímavým zážitkem byl průjezd několika relativně úzkými kanály, po jejichž stranách, jedna vedle druhé, stály zakotveny lodě všeho druhu i stáří. Od luxusních moderních jachet, až po obyčejné dřevěnné rybářské loďky a jednu již dokonce potopenou. Zážitek byl ještě zpestřen právě se topící ženou, kterou místní kolemjdoucí už vytahovali, a tak jsem se zase oblékl a do vody neskákal. Jelikož sedačky na lodi byly lehce vytápěné, bylo mi příjemně. Horší to ale bylo po zakotvení, kdy nerozhýbané tělo muselo vyrazit do zimy. Nebýt krámku na půl cesty, kde jsem si teda, když už jsem tam byl, koupil pivko, asi bych nedošel :).

Tentokrát jsme vyrazili už dopoledne, před dopoledním spaním. Od jisté doby se den dělí na jiné úseky než tomu bylo dříve. Teď jich zpravidla mívá 7, a to ráno, dopolední volno (Hugo spí), den, odpolední volno (Hugo spí), večer, večerní volno (Hugo spí), noc. Cíl byl vytyčen přesně, a to jako návštěva skanzenu v Lyngby, což je městečko na sever od Kodaně, kam ještě dosahuje MHD (a kam jsme ve čtvrtek dorazili před otvíračkou). Cesta vlakometrem byla krátká a pěší přesun k muzeu zrovna tak, prostě za chvíli jsme z centra Kodaně byli před vstupní branou, kde nás překvapil volný vstup. Chtěli jsme si tedy koupit za 10 DKK alespoň mapku rozlehlého areálu, abychom alespoň nějak přispěli na provoz, ale asi na nás poznali, že jsme z chudé části Evropy a dali nám jeden lehce poškozený (dvě šmouhy o velikosti cca 2mm) výtisk zdarma. Sice byl v dánštině, ale pro orientaci to stačilo. Budov tam bylo opravdu moc a všechny byly skvěle udržované (alespoň je vidět kam ty daně jdou), byla tam kovárna, mlýn, na louce se pásli kravky, jinde bečely ovce či si něco mektal kozel. Byla tam i stará mlátička obilí, kterou znám od dědy a babičky z vyprávění. Tady byla ovšem funkční a v plném provozu. Vstup měla pouze usušené klasy obilí, kdežto výstupů měla několik - vymlácené obilí se sypalo do různých pytlů (zde těžko říct jestli v každém byla roztříděná jiná kvalita, nebo hrály prostě jen zástupnou roli), sláma se hned pěchovala do otýpek a pak tam byly ještě dva nebo tři výstupy, které se mě nepodařilo identifikovat - zkusím se babičky pozeptat. Další ze zásadních budov bylo skromné (co do nabídky, nikoliv co do ceny) občerstvení, kde jsme primárně nechali ohřát jídlo pro Huga a když jsme tam už byli tak jsme si dali pivko. Bohužel to byl jen takový vodnatý bublinkatý Tuborg, ale žízeň zahnal. Když jsme se historie nabažili, odešli jsme opět na vlakometro, tentokrát ale delší procházkou, až na další stanici přímo v centru Lyngby, kde jsme si ještě před odjezdem stihli dát v tureckém fast foodu něco dobrého. V Kodani jsme na centrální stanici přestoupili na čistokrevné metro, které tu jezdí bez řidiče a je tedy krásně vidět tunel před soupravou, a popojeli ještě na zastávku Christianshavn, kde jsme se prošli parkem, Hugo si pohrál na dětském hřišti a pohoupal na houpačkách všeho druhu a podél kanálu došli k mostu, přes něj k parlamentu a po pěších zónách a nakonec parkem dorazili domů.

Cílem tohoto díky odletu krátkého dne byl "pouze" výstup na vyhlídkovou věž, následný lehký shoping a odjezd na letiště úzce spojený s odletem. Vyhlídková věž Rundetaarn je chytře umístěna uprostřed města a je zajímavá tím, že na ní nevedou schody (ani výtah), ale stoupá se šroubovicí se 7,5 otáčkami, takže lze na ní zamířit i s kočárkem. Výsledný dojem, ale kazí fakt, že těsně pod vyhlídkovou plošinou přece jen pár (desítek) schodů je. První typ člověk v dobré víře překoná s kočárkem v náručí, ale hned na to je definitivně zastaven finálním uzoučkým točitým schodištěm, kde již má problém i průměrně rostlý američan. Nahoře jsme se tedy prostřídali a i přes popsané peripetie byl celkový dojem skvělý - výhled je na celé město a jako bonus jsme ještě viděli právě odjíždějící Mærsk Mc-Kinney Møller, tedy již zmiňovanou největší kontejnerovou loď světa. Internet sice píše, že odjela už v noci do švédského Göteborgu, ale není to pravda. Pak jsme se jali šopovat a to se zaměřením na to co je pro Dánsko asi nejtypičtější, tedy Lego. Sice jejich dětská edice startuje u dvouletých dětí, ale Hugo je napřed, tak to k Vánocům určitě ocení:). U té přiležitosti jsme si také všimli, že tu nějak v obchodech postrádají detekční rámy proti zlodějům, což opět evidetně souvisí s jinou, tedy lepší morálkou. Uplným vrcholem byl obchod, který se rozkládal ná více patrech, přičemž v přízemí, kam byl volný vstup a tedy i výstup nebylo po prodavačích a kase ani památky. Zase jsem si chvíli představoval takto (ne)vybavený krámek někde v Praze. Za jak dlouho by asi tak byl "uklizen". Nakonec jsme pořídili popelářský legovůz v hračkářství, kde oproti nedalekému originálnímu obchodu Lega měli výrazně nižší ceny, k tomu vedle v pekárně moc dobré bagetky, mezi pár kapkami deště přichvátali domů, rychle se najedli, dobalili a nasedli do objednaného taxíku, jekož řidič nepříjemně útočil argumentem, že jsme si objednali fix-price odvoz a přitom na nás 20 minut čeká a že mu to nikdo nezaplatí, což měl pravdu, protože Lucka mu celkem jasně vysvětlila, že je to jeho problém, protože v objednávce o sankci za čekání nebylo ani slovo. A aby se přestal uplně cukat, sprdla ho, že ačkoliv šlo při objednávce vybrat přistavení vozu s dětskou sedačkou, tak po zaplacení přišel mail, že to nepůjde. Řidič byl pak už jako beránek a já si říkal, že jsou situace, na které se velká slovní zásoba a plynulý projev hodí :). Na letišti nám díky jiným pravidlům, než v Praze, zabavili kočárek hned z kraje, takže již notně unavený Hugo hrdinně přečkal zbytek času do odletu v nákupním košíku a i přesto byl v letadle opět hodný a laškoval se slečnami za námi (a bohužel taky se španělem vedle mě). Zřejmě Oersted, jehož jméno letadlo neslo, a který něco věděl o elektromagnetismu, mohl za to, že ještě před odletem plný GPS signál hned po startu skočil na nulu a tak zamýšlené trekování letu jsem nemohl realizovat, ale i tak vím, že jsme letěli přes Německo:).