Den zájezdu začíná dosti netradičně, a to ranním vstáváním do práce. Odlet do Marakéše přes Londýn je totiž stanoven na 21:55. čeká nás tedy plná pracovní směna s plným nasazením. Během dne ještě zajišťuju nějaká ta Eura od Luboše, abych nemusel jít měnit do města a také ubytování mých tří kytek - také u něho. Pak následuje (před pátou) úprk s Luckou domů, překontrolování včera sbalených báglů, sprcha, odvoz kytek a parking auta u firmy. Přeprava na letiště s plnou polní již dává tušit, že nás záda bolet budou. Ačkoliv nám je všem jasné, že letíme z Ruzyně, Kočka v Dejvicích přichází s nápadem, že odlétáme z terminálu JIH, což vyčetl v naší rezervaci. My (já s Luckou) mu to ochotně odsouhlasíme a tak když se za půl hodky vyloupneme v hale tohoto terminálu, nestačíme se divit, protože mimo nás tam nikdo, až na pár zaměstnanců, není. Dementujeme tedy před chvílí zbytku výpravy vyslanou zprávu a míříme na terminál SEVER 2, z kterého odlétají lety do zemí "šengenu". Bohužel ale náš startuje ze SEVERU 1. Procházíme tedy dlouhou chodbou, abychom se mohli postavit do podobně dlouhé fronty. Z báglů děláme kokony - většina za pomoci zřízence, pouze Pučák vlastnoručně. Jelikož jsme do fronty přicházeli postupně, jsme rozděleni na tři skupiny a proto když my v té první dorazíme k odbavení a žádáme odbavení celé skupiny, protože máme společnou rezervaci, psychicky labilní blondýna za námi to nezvládá a tak se trochu hádáme. Ustupuju, protože není důvod spěchat. V 21:30 jsme všichni vybaveni letenkami a hurá do haly. Letadlo má stejně 30 minut zpoždění a tak před "gejtem" usedáme nedaleko "naší" blondýny a čekáme. Pak přichází vlastní a ničím zajímavý let. V Londýně zalézáme do rohu velké haly, většina usína a já s Lubošem konverzujeme. Pak na hodinu usínám i já.

Světla: "Je čtvrtek večer, vyjíždíme z Teplic v 18:30. Balíme na poslední chvíli a zase nevím, jestli mám dost modelů na sebe :). V Praze na letišti je fronta na odbavení, jedna paní je poměrně nedůtklivá, protože máme hromadnou rezervaci a ona chce být v letadle asi první. Nakonec odlétáme s půlhodinovým zpožděním, možná i víc, takže asi ve 22 h, linkou 5496, Easy Jet, Airbus A319. Přesedáme v Londýně, Gatwick, kde musíme přespat až do 7:45. Odlétáme směr Marrakech se zpožděním, ale do Marrakeche dolétáme načas v 10:20, i když pilot se seknul a řekl, že je 12:20. Asi zapomněl, že časový posun je o hodinu zpět. Odbavení trvá pěkně dlouho, i když přepážek je několik. Po odbavení míříme k busu a utrácíme prvních 5 DH za cestu do centra. V centru měníme 300 EUR za kurz 10,863 za + EUR. Pak vyrážíme hledat hotel, je vedro k zalknutí. Hned se nás zmocňuje první skupina naháněčů a průvodců a tahají nás do hotelu Challah. Ten bychom našli i bez nich. Pan "hoteliér" - vykuk chce 60 DH za osobu včetně sprchy, ale pokoje se zdají být zablešené a nám se nechce brát hned první hotel. Přesouváme se dál a naháněči nás doprovázejí, sami vybíráme hotel Aday, 50 DH osoba + 5 DH sprcha. Pokoje pěkné a tak se ubytováváme. Pak jdeme na prohlídku města - dáváme si první džus za 2,50 DH a kroužíme dál ve vedru po trhu. Pak hledáme info ohledně busu. Něco přibližného máme a tak mastíme na oběd do centra do restaurace CHEZ… a máme zeleninový cous-cous (50 DH) a já polívku (8 DH), mátový čaj. Vydáváme se dál na obhlídku města, ke královskému paláci, do kobercárny (zahnal nás tam místní člověk). Na závěr jsme se ztratili v uličkách, protože už v 19 h je tma. Ještě se ptáme na nádraží pro odjezd do Imlilu - co člověk, to informace. Na náměstí probíhala taneční exhibice a my zamířili do hotelu, sprchujeme se. A někteří se nemohou dostat do pokoje. Klíče asi odnesl druhý hoteliér. Pučák zručně otvírá sponkou. Noc je poměrně nechutně horká, pečeme se. Sousedi (Frantíci) jsou dost hluční." Pozn. 2017: ja si z tohoto dne po 11 letech už moc nepamatuju. Snad jen to, že cesta byla úmorná, ale večerní atmosféra v Marrakechi byla nečekaně příjemná. Super výlet začal.

Honza: "Ráno se probouzíme kolem 6:30 a míříme na objednanou snídani do sousedního hotelu. Jsme usazeni na terasu plnou spících lidí. Dostáváme džus, čaj, kávu, omeletu, pain au chocolat, chleba, máslo, marmeládu, někteří snídají ještě crepes s medem. Potom odjíždíme předem objednanou dopravou (700 DH) do Imlilu. Starší Ford Transit, běžně tak pro 20 cestujících, je pouze a jen pro nás. Silnice tu nejsou nic moc, a proto cestování trvá mnohem déle než u nás. Přes 60 km/h se jede málokde. Do Imlilu přijíždíme kolem půl desáté. Na parkovišti plném naháněčů a taxikářů vystupujeme, zatímco náš řidič se věnuje vyřizování drobného karambolu, který způsobil místní trhovec. Následuje první odlapení naháněči a krmení uší o všem co pro nás jsou schopni udělat. Asi po půl hodině nahazujeme krosny na záda a vyrážíme do hor. Na konci Imlilu řešíme první dilema kudy se dát. Volíme po krátké diskuzi cestu přímou mimo silnici. Po prvním krátkém stoupání vylézáme na silnici u Aroumdu. Přes povodňové řečiště se dostáváme k prvnímu většímu výstupu. Ještě před tím ale odpočíváme pod kaštany, kde i zlehka posvačíme. Sledujeme procházející průvodce a šerpy s mulami. Konečně stoupáme do Sidy Chamharouch. Batohy nás slušně tíží a naše rychlost v tomto vedru není zrovna nejvyšší. Nejlepší kondici vykazuje, jak jinak, Světla, která i v útlumu všech ostatních dokáže komunikovat a vyprávět. Při vcházení do vesnice nás zastihuje drobný déšť. Necháváme se proto odlapit prvními naháněči a usedáme ke svačině. Dáváme si olejovky, chleba a sýr. Po sváče jdeme na obchůzku osady. Je to poutní místo muslimů. Je zde pár skromných příbytků, obchůdků a po objevení chudého pekaře zjišťujeme, jak jsme poprvé naletěli. Pekař totiž prodává chléb za 2 DH, zatímco vykukové v prvním obchodě nám ho prodali za 5 DH. Do poslední části osady se už nedostáváme, protože je přísně střežena a přístupná pouze muslimům. Zjišťujeme, že je to i jakési obětní místo, protože tam všichni vcházejí se živým zvířetem, nejčastěji slepicí, ale i ovcí, či kozou, a zpět se vracejí s již naporcovaným a zabaleným sáčkem. Dáváme si čaj, který je tu vařen ze zeleného listového čaje, cukru a máty. Po vypití konvice jdeme za ostatními a docházíme společně k názoru, že už dále nepůjdeme a protože prší, dnešní noc strávíme tady. Dochází tedy k prvnímu smlouvacímu výkonu Světly. Pán obchodník s koberci nám nabízí pro přespání svůj obchod a cení si ho na 400 DH. To ale Světlu nakopává k excelentnímu smlouvacímu divadlu. Všichni jen koukáme a nakonec v obchodě vybalujeme své věci k přespání za suma sumárum 200 DH. S Pučákovými ještě dáváme konev čaje od našeho hlídače a bavíme se nad tureckými dobrodružstvími Pučáka. Ostatní jsou na obhlídce osady a dávají si čaj venku. Nakonec, krátce po setmění, usínáme." Pozn. 2017: Cesta to byla náročná, jak ta na čtyřech kolech, tak ta pěší. Živě si ale vybavuju tu drsnou zkratku nad Imlilem a to jak pro nás byla "no way" zóna vzít si na pomoc muly. Dnes bych to udělal stejně.

Světla: "Vstáváme před 7 hodinou. Noc nic moc, tak do 23h bylo tu poměrně rušno a podlaha dost tvrdá. Krátce snídáme – chleba se sýrem a makovec. Vyrážíme až v 7:45. Lubošovi je blbě – lehký průjem a celková slabost. Po cestě musíme dost zastavovat. Je to horší a horší. Maarthy po cestě zvrací, je mu blbě. Pomalu míříme na chatu Refuge Toubkal (dříve Neltner) ve výšce 3207 m.n.m. Na jedné třetině cesty je malý stánek s pomeranči a vůbec klasickými šperky a hábity. Pokračujeme pomalu dál a slunce začíná pálit, i když je to lepší jak v Marakeshi. Průvodce tvrdí, že až je vidět chata, tak ještě zbývá hodina cesty. A je to tak. Vypadá z dálky jako pevnost. Cestou míjíme muly s batohy a turisty co jdou nalehko. Vlastně je to opačně, všichni nás předbíhají a my se ploužíme pomalu kupředu. Mezi 14-15 h je naše trápení u konce. Jsme na místě. Chata stojí 80 DH na osobu. Sprcha 10 DH. Půjčení vařiče na 1h – 10 DH. Ale to jen pro ubytované, nakonec to ale jde i pro ostatní. My, Luboš + Klára + Kočkinsz jdeme do chaty a zbytek do stanu. Objednáváme si večeři za 50 DH (tajine, polévka, dezert). Je na 19 h. Honzu bolí hlava a chvilku spí v našem luxusním pokoji asi pro 80 lidí. Sdílíme pokoj pravděpodobně s Portugalci nebo Španěly. S Kočkinszem vyrážíme na kratší pěší výlet za drahokamy a nastoupat pár výškových metrů. Drahokamy bez úspěchu, vracíme se za hodinu a tři čtvrtě. Ostatní už mastí karty, tak se přidáváme a přesouváme se směr jídelna. Hostina je královská – množství i kvalita. Polévka je mlaskačka, tajine - vařené brambory, mrkev, cizrna, maso. Dezert – meloun. Kromě nás večeří ještě Frantíci a nějaké rodinka. Obrovskou mísu tajinu se nám nepodařilo zdolat ani v sedmi lidech. Po večeři platíme místnímu provoznímu, který vše obřadně počítá na kalkulačce, a jdeme hned spát. Noc je náročná, spolubydlící vstávají asi už ve 3:30 a poletují tam s čelovkami. Takže spíš odpočítáváme minuty do vstávání. Plán je zdolat Jebel Toubkal 4167 m.n.m. a přesunout se zpět do nížin." Pozn. 2017: Jestli existuje peklo, tak tohle bylo předpeklí. Moc z toho dne nemám - vedro, kopec, zvracení, vedro, zvracení, stan.

Honza: "Ráno vstáváme v 6:00, abychom 6:30 mohli vyrazit. V chatě si domlouváme zanechání bagáže, lehce posnídáváme horalku a čaj. Kolem sedmé vyrážíme na Toubkal. Dýchání v této výšce se ukázalo být poněkud horším. Přibližně každých 50 výškových metrů jsme se zastavovali a uklidňovali náš rozhozený tlak :). Kolem 11 h jsme se vyhoupli do sedla hory, kde jsme se potkali s prvním pocestným :). Od něj jsme se dozvěděli, že cesta na Toubkal trvá odtud ještě 3 hodiny a není z nejsnazších. Poté scházíme z hory dolů, což se nám zdá podezřelé. Máme za to, že Toubkal vidíme a vysíláme tedy spojku – Pučáka s Kočkou na průzkum terénu mimo cestu po vrstevnici, abychom znali, co nás případně čeká. Holky jsou proti, čekají na cestě na skupinu turistů s průvodcem, kteří se šplhají z druhé strany kopce. Kočka s Pučákem hlásí dobrý terén a přehoupávají se přes hřeben odkud nad nimi ztrácíme kontrolu. Dorazivší skupina turistů v čele s průvodcem se zastavuje u Světly. Brzy je v celém výletu více než jasno. Průvodce se diví proč jdeme na Toubkal tudy a ne přímo z chaty. Cestičky, kterými chceme jít, označuje za pastevecké a pro laiky značně nebezpečné. Rozhodujeme se tedy zůstat, vrátit a celý výstup zopakovat druhý den. Teď už jen se dočkat Pučáka a Kočky a bude. Dočkáváme se ale až po více než hodině na poledním slunci, za což jim spolu s Olinkou lehce nadáváme. I oni uznávají, že cesta by asi nebyla „košér“ a nezbývá, než se tedy vrátit. Na zpáteční cestě ještě lehce odpočíváme na prohřátém kameni, kde se Světlou i krátce usínáme :). Na chatě si přiobjednáváme noc ve stanech, které ihned po příchodu stavíme a zároveň objednáváme k večeři kuskus. Do začátku večeře (do 19:00) pak mastíme žolíky. Povel vedoucího chaty k večeři byl jak startovní výstřel. Opět jsme si pochutnali na polévce s kari a chlebu a poté na kuskusu se zeleninou a omáčkou. Dezertem byl pro tentokrát čaj. Pak už jsme se jen domluvili na vyražení v 6:30 ráno a šli spát. Noc ve stanu byla oproti spánku v chatě super. Vyspali jsme se do růžova :)." Pozn. 2017: Spousta dřiny k ničemu:). K něčemu to ale přece jen bylo. Byl to naprosto nekomerční výšlap a také jsme zjistili, že ještě nejsme plně zprofesionalizovaní (a na tom jsme v dalších letech tvrdě makali:))).

Světla: "Okolo 5 ranní slyšíme první tlupu nadšenců jak si to ženou na Toubkal. Ještě pro jistotu kontrolujeme, jestli jdou skutečně cestou, kterou nyní považujeme za správnou. My vstáváme okolo 5:30 a počítáme, že nejpozději v 6 vyrazíme. Lehce jsme se opozdili, ale vyrážíme s nadějí, že konečně vrchol zdoláme. Přecházíme potok hned u chaty a stoupáme pěšinou za chatou doleva. Pohodlně stoupáme asi 300 m a pak se cesta mění v šotolinu, trochu ztrácíme směr, naštěstí si všímáme mohylek, které nás vedou přes balvany až k deskovým skalám. Průvodce nelhal, stoupání je až 40-ti stupňové. Vcházíme do prvního sedla a po cestě šplháme vzhůru, místy po šotolině. Po dalším prudkém výstupu vstupujeme do sedla, odkud je vidět poprvé pyramida Djebel Toubkalu. Lehce odpočíváme a pak vyrážíme na poslední etapu výstupu ze sedla doleva po hřebínku na Toubkal. Na vrchol dorážíme v 10:15, po 3:45. Pořizujeme pár fotek a v 11 h velíme k sestupu. Kočka, Pučák a Olinka vyráží severní cestou kolem trosek letadla. Zbytek výpravy vyráží stejnou cestou. Sestup trvá 2:15, takže v 13:15 jsme dole. Cestou obdarováváme pána vodou, protože v chatě prý došla a on vyráží na několik dní. Ještě potkáváme v jedné třetině cesty od chaty druhého borce, který vyrazil z Imlilu ráno a chtěl vyjít až na vrchol. Došla mu voda a tak se vrací dolů a vrchol zdolá druhý den. Pučákova výprava doráží okolo 13:45. Dáváme si omeletu na posilněnou (za 15 DH) a jdeme balit. V dálce slyšíme bouřku. Před odchodem ještě lehce sprchlo a tak čekáme, jak se vyvrbí počásko. V 15:40 vyrážíme dolů, bouřka se přibližuje a my přidáváme na tempu. Nad Sidy Chamharouch už téměř běžíme a začíná lejt. Vyndáváme pláštěnky a zastavujeme ve stánku u vesnice. Smlouváme se s pánem na noclehu v Aroumdu a po dešti sestupujeme dolů. Cestou potkáváme partu Čechů, co přijeli a cestují vlastním autem. Pán s oslíkem nám nabízí ubytování, ale je dost děsné, chce nám nabídnout jiné, ale vzdáváme to a půjdeme do Imlilu. Pánovi dávám 20 DH za průvodcovství a vyrážíme už za tmy po silnici (delší cesta) směr Imlil. Do hotelu přicházíme po 20 h a tma je jak v pytli. Bereme první co je k mání za 50 DH na osobu – sprcha společná. Peru, jsme špinaví jak prasata. Ani nevečeříme. Ráno zjišťuji, že od hotelu mám vizitku a je to hotel Lepiney a měl být za 40 DH na osobu. Ale už je to fuk. Večer si výprava kupuje čaj a nějaké jídlo. Je to poprvé co zjišťujeme, že matematika není silnou stránkou Maročanů (negramotnost 70-80 %). Sestup trval 2,5 h – rekord!" Pozn. 2017: Obvykle se píše něco jako "byl to mazec, ale stálo to za to". Jenže mě ten vrchol nějak vůbec neoslovil. Jako 4k dobrý, ale jinak prach, šeď, jednotvárnost a strašné vedro. Ale zas to nechci shazovat, zážitek to byl. A druhý, a možná i silnější, byl prostup tou potemnělou vesničkou. Úzké, tmavé a takové středověké uličky, z minaretu se ozývající "Allaaahu akbar" ..... takhle malinká dušička ve mě byla.

Honza: "Vstáváme opět na budík. Poměrně rychle balíme a vyrážíme do Imlilu. U boulangera kupujeme znamenité koblížky (2DH), které nás posilují na domluvu dopravy do Marakeshe. Vyrážíme nakonec dvěma taxíky značky Mercedes, v kterých se jezdí zásadně v sedmi (včetně řidiče). Cesta ubíhá rychle, a když dopíjíme kolu, tak už nás zase vítají načervenalé hradby Marakeshe. Cestou nás ještě baví pokus pana řidiče nás oškubat o další peníze za zavazadla a přímý dovoz k nádraží. Nakonec se domlouváme na 350 DH za všechny. U nádraží vyrážíme se Světlou na průzkum spojů. Laxní pán za okýnkem jednoho státního přepravce nám bez hnutí brvou říká, že bus jezdí každý den v 7:30, což v 9:20 není zrovna příjemné info. Světla si ještě odchází tradičně odskočit na nádražní toalety :)). Domlouváme se, že zjistíme, jestli nás nesveze nějaké taxi, nicméně brzy nás oslovuje jeden z nádražních naháněčů, který nás vleče k sousednímu okénku nám již známého laxního pána od státního přepravce, který snad ani nezměnil polohu za stolem. Rychle se dozvídáme, že do Tinerhiru odjíždíme v 10:00 za 110 DH + 10 DH za zavazadla. Autobus vypadá poměrně luxusně a vyráží na čas. Před odjezdem ještě vozidlo procházejí žebráci, prodejci a žebrající děti. Zkoušíme turecký med za 1 DH. Je výborný, chutná jak snickers bez čokolády. Na předměstí Marakeshe dochází ještě u benzínky k lehké opravě busu (vyčištění vzduchového filtru a omytí motoru). Cesta má trvat do 18:00. Přibližně v 12:30 stavíme na půlhodinovou přestávku, vybíháme si tedy dát něco k jídlu. Světla volí tajin, já kotletu. Po chvíli Světle donášejí lahodný tajin a mě talíř plný kostí. Něco málo z nich obereme, ale většinu necháváme a raději dojídáme pouze tajin. Ještě dochází k tradiční počtářské přestřelce u účtu a honem do busu, který v jednu startuje. Málem nám odjel bez Kočky, Luboška a Klárky, kteří se přes laxnost obsluhy zpozdily o asi 3 minuty, naskakují tedy do rozjetého a my uháníme dál. Lehce poprchává a v buse se evidentně líbíme průvodčímu, který nás během cesty obeznamuje se svým životopisem a upozorňuje na rizika, která na nás v Tinerhiru čekají. Všudypřítomné bandy naháněčů nás vítají i tady. Pravda, bus staví téměř u hotelu (L’ Oasis), přesto jdou raději hned 3 s námi. Po drobném smlouvacím výstupu se ubytováváme za 40 DH za osobu ve 2, 3 a 4 lůžkovém pokoji. Světla opět pere a potom vycházíme na trh, tentokráte pouze sami dva. Kupujeme si dva druhy melounu a u smutného chlapce poprvé zkoušíme místní specialitu – plody z opuncie, prodávají se 3 ks za 1 DH. Chlapeček smáčí opuncii i kudlu ve špinavé vodě v kyblíku, poté ji bravurně rozloupne a na nás je už jen polknout, jsou opravdu osvěžující. Po zaplacení hoch noří ruce do kýble a ze dna tahá drobné na vrácení. Všechny mu necháváme a vykouzlujeme na jeho smutné tváři alespoň na chvilku úsměv. Cestou zpět se stavujeme na netu, píšeme domů. Po návratu na hotel ještě absolvujeme ne moc zajímavé setkání s naháněči, kteří by nás rádi managerovali až do Sahary. S díky odmítáme, protože se nám jejich ceny moc nezdají. Po tomto náročném dni si ještě povídáme do půlnoci s Klárou a Lubošem u slivovice :). Pak už jdeme spát. PS: Z cesty jsem zapomněl na velmi podstatnou část cesty přes jakési pohoří, kde srázy kolem silnice byly několikasetmetrové a Světlu z toho polévalo horko. Zdáli se nám ale poměrně bezpečné, nicméně druhý den nás z tohoto omylu vyvedli." Pozn. 2017: Kde nic není, ani smrt nebere ... tento den jsem nějak vypustil. Asi byl fádní a plný autobusů. Zůstalo jen lehké mrazení z pozdějších záběrů havarovaného autobusu.

Světla: "Vstáváme podle plánu na 7 h ranní na recepci. Po ránu mě příjemně překvapí ranní stolice a i přesto jsme na srazu první. Vydáváme se zjistit cenu taxi do Rissani. Za taxi 500 DH a za grand taxi 45 DH, ale přes Errachidii a jen do Erfoudu. Okolo 7:30 jsme kompletní a vyrážíme na grand taxi směr Gorges du Toudra za 10 DH na osobu a chvilku čekání na auto vyplňujeme omeletou do chleba. Do soutěsky přijíždíme po 8:00. Údajně skála v nejvyšším bodě má 300 metrů. Procházíme soutěskou a při cestě zpátky Pučák kupuje šátek za 40 DH. Pak se ploužíme zpět směr Tenerhir. Potkáváme zřejmě Fr. nebo Šp. lezce. Ve vesnici ve stínu čekáme na taxi. Do prvního se nás vleze 6 a zbytek musí čekat na další do Rissani 7 DH za osobu. Zjišťujeme pohromu – ztratili jsme klobouky, takže jdeme na trh koupit nové. Jsem ohromena nízkou cenou 18 DH za kus, takže říkám pouze 15 DH za každý a chlapec okamžitě souhlasí. Pak se jdeme hromadně najíst. Tajin není, tak nám pán nabízí kuře a hranolky, pak ještě keftu. Vše je trochu zašlé, snad to „neodserem“. Nastává doba placení, a jak se zdá, je to velký oříšek. Pán počítá opravdu divoce, z cifer 50, 25, 8, 7 mu vychází 50 a 7 a konečná suma je pouhých 11 DH. To bohužel psychicky nevydržím a pánovi naši útratu přepočítávám a docházím k výsledku 44 DH. Pak už si každý počítá svou útratu sám a pán je nakonec spokojen. Měl štěstí, že narazil na solidní turisty, jinak by prodělal boty. Omlouval se, že arabské a francouzské počty se mu trochu motají :)). Pak už vyrážíme do hotelu pro bágly, pan hoteliér s námi laškuje a mastíme na taxi. Ještě předtím se nás pokusili lanařit večerní naháněči. Teď se nás ujímají „Dlouhé bydlo“ a „Ondřej Suchý“. Smlouváme, odcházíme a hrajeme divadlo kvůli ceně. Nakonec nás odvezou až do Merzougy za 1100 DH za obě taxi. Byl to boj. Vyrážíme v 13:30 – 1. taxi: 4 osoby + 2 naháněči + řidič, 2. taxi: 5 osob + řidič. Náš řidič trochu usíná a tak ho v řízení střídá Pučák a mění se až před policejní hlídkou. V Rissani se pokoušíme rezervovat bus CTM, ale neúspěšně. Jakýsi pán chce zálohu 100 DH za každého. Bláhový. Mastíme dál do Merzougy. Pán nás odváží do kasby l’Oasis, která ovšem není v Merzouze, jak jsme chtěli. Dochází k lítému boji, alespoň nás svézt na mrkačku do Merzougy. Pan hoteliér radí pohrozit policií. Nakonec se hádají i mezi sebou. Noc je usmlouvána na 20 DH/osoba – terasa + 130 DH za projížďku na velbloudu k dunám při úsvitu. Ještě objednáváme večeři a hasíme si to do pouště na duny. Chlapeček se snažil hrát na city při prodeji fosilií, že potřebuje na školu. Rvalo mi to srdce, ale nekoupila jsem. Pak už jsme jen čekali na večeři. A vyplatilo se. Večeře byla královská, brochette + frites, kalija – vejce, luštěniny, maso v jednom kotlíku, velký salát. Vynikající. Ještě jsem nakrmila místní kočičku – vyzáblou. Pojmenovala jsem ji Fenek. Po večeři jsme šli spát na terasu, ale písečná bouře nás vyhnala zpět do kasby a šíleného vedra." Pozn. 2017: Soutěska byla super, konečně jsme zase okusili chládek. Na placení se také nedá zapomenout, dodnes nechápu jak si ten člověk dokázal vydělat na živobytí :).

Honza: "Po nočním startu na záchod a šíleném vedru vstáváme v 4:30, abychom v 5:00 mohli vystartovat na velbloudech do pouště sledovat východ slunce. Pobrali jsme tedy pouze fotoaparáty a odvahu a šli na to. Karavana sestávala ze dvou částí – čtyřčlenné a pětičlenné. Pán nás postupně usadil na jednotlivá zvířátka. Světla jela první na albínovi, za ní jela Lucka, pak já a nakonec Maarthy. Asi půlhodinovou jízdou jsme dojeli pod nejvyšší dunu široko daleko, kde jsme sesedli a dál museli pěšky. Písek byl velice jemný a příjemně teplý na nohy, tak jsme využili nabídky průvodce, abychom sandále nechali na místě a dál šli bosi. Usadili jsme se na hraně duny a sledovali, jak vychází slunce. Byla to nádhera, která byla nečekaně rychlá. Slunce bylo po 20-ti minutách na obloze. Fotili jsme jak o život – nás, duny, slunce, velbloudy, prostě všechno. Po návratu zpět jsme u konévky čaje naší výpravu rozdělili na více skupin. Jedna s Klárkou, Lubošem, Kočkou a Oli s Pučákem vyrazila do Merzougy, já se Světlou jsme zvolili kratší procházku po vesnici a nejbližším okolí, Lucka s Maarthym nešli nikam. Cestou potkáváme mnoho dětí, žebrajících o peníze, ale jsme již k nim tvrdí. Ve vesnici nás odlapává naháněč z místního krámku se vším a pronajímač kol a snowboardů. Procházíme jeho krám, ale nic nekupujeme a odcházíme. Jdeme ještě kus za vesnici, ale polední Sahara je opravdu pekelná a tak se vracíme zpět. V hotelu to žije a všichni přítomní sedí v rohu místnosti a hrají na rozličné hudební nástroje. My se Světlou usedáme ke stolu a rozepisujeme tento čerstvě zakoupený deník :). Po dopsání první kapitoly Světla usíná na stole a tak se rozepisuju i já :). V hotelu jsou s námi 3 Japonci (2 holky a kluk). Od jedné se dozvídáme, že studuje v Polsku v Sopotech. Kolem druhé doráží taxi se zbytkem výpravy a zjevně roznemocnělým Kočkinszem. Údajné 2 km do města pro ně po přibližně 4 km skončili totálním kolapsem Kočky. 3x zvrátil a rozhodně nevypadal dobře. Uložili jsme ho do vodorovné polohy, objednali černý čaj, sůl, chléb a studené obklady na celé tělo. Takto vydržel až do odjezdu v 15:30, kdy pro nás dojel taxík. Za ubytování, vyjížďku na velbloudech, večeři a pití za celý den platíme přibližně 450 DH. Taxi nás odváží za 15 DH na osobu do Rissani. Kočka cestou ještě jednou zvrací z okénka. Vystupujeme u agentury, kde kupujeme lístky na bus. Obavy o místa se rozplývají ve chvíli, kdy dostáváme sedadla 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15. Ještě, že jsme neplatili zálohu. Kočka uléhá k odpočinku, a jak se později dovídáme i k masáži. My se procházíme po Rissani, kde za uložení Kočky musíme okouknout jeden místní obchod, nic nevybíráme a jdeme dál. Kupujeme novou mňamku za 1 DH – piškot slepený marmeládou a medem (kupujeme jich 5 na cestu). Zaplouváme do luxusně vypadající restaurace, kde poleháváme po lavicích a čekáme na garsona, objednáváme hranolky, brochet, čaje, džusy a vody a dále už svou pozornost věnujeme pouze Františce. Je slepá a značně pohublá. Světla záchranářka neváhá obětovat jeden piškot ve prospěch Františky, potom dostává i kus z Lubáskova brochetu. S obsluhou, porcemi ani kvalitou jídla nejsme ohromeni a v počínající bouři opouštíme restauračku i Františku. Ve 20:00 vyrážíme busem Eurolines do Fásu. Sedáme na jiná sedadla, než máme, čímž v Erfoudu děláme ještě drobný zmatek, ale Světla každý argument proti rychle umlčí :). Kromě noční hádky řidiče s jedním cestujícím a lehce znervóznělé Světle se už nic nestalo a my spali." Pozn. 2017: Uznávám, byla to komerce, ale východ slunce nad Saharou prostě pěkný je. Tedy nejen východ, Sahara je krásná. Ale umí středoevropana i řádně potrápit. Trochu, možná trochu víc, jsme se o Kočku báli. Vypadal hůř jak obvykle :)))

Honza: "V brzkém ránu (6:00) dorážíme do Fásu. Hned se nás ochotně ujímá taxikář a všech 9 nás skládá do svého mikrobusu Suzuki pro 5 lidí. Po drobné projížďce stavíme u brány do medíny a hnedle na druhý pokus kotvíme v hotelu Erraha, kde zanecháváme bagáž a valíme do víru medíny. Se Světlou dáváme ještě v protějším baru kávu za 5 DH. Zdejší naháněči jsou zde krapet agresivnější a jeden mě po odmítání dokonce napadá (slovně) za rasovou zaujatost, ale opravdu si s našimi třemi knižními průvodci vystačíme sami. Medína tady je opravdu úžasná, jsou zde prodavači úplně všeho – kůže, šatů, bot, ovoce, sladkostí, masa, oliv, grilovaných dobrot atd. Procházíme kolem všech těchto věcí, barvířskou ulicí, botovou ulicí, šatovou ulicí a v závěru narážíme na koželužnu. Je tu omračující smrad. Ale necháváme se přesvědčit, že z terasy vše uvidíme a smrad cítit nebude. Je tomu opravdu tak. Z terasy domu vidíme kompletní zázemí tohoto průmyslu a po pravdě nám z toho je zle. Obrovské kádě s různobarevnými náplněmi, pračky kůží a spousta lidí, kteří v tom všem stojí po pás a pracují. Potom se kůže suší na slunci. S průvodci, kterým za ochotu dáváme 20 DH, musíme projít jejich obchod. S různými scénami se dozvídáme, že nejlepší kůže je velbloudí, pak ovčí a pak kozí. Ženy neodolávají vábení velkého množství kabelek a tak začíná tradiční smlouvací cirkus. Dokonce odcházíme z obchodu, ale přesto jsme vtaženi zpět a za 180 DH se Světla stává majitelkou pěkného červeného kousku. Vracíme se pak na hotel, kde dospáváme manko. Kolem páté pak vyrážíme do světa znovu. Cestou k hotelu jsme před siestou ještě okusili plněný chleba lilkem, bramborovými plackami, omáčkou ze zeleniny a přelité šťávou. Pomlaskáváme si krásně. Pak už tedy usínáme a vyrážíme zpět až po 17:00. Rádi bychom konečně navštívili nějaký supermarket, který je jedinou možností nakoupení alkoholu v této zemi. Po pivu se nám všem moc stýská :). Po chvilce hledání taxíků (petitů) se Lubošovi na benzínce daří jeden odchytnout a pro zásoby jsou vysláni Kočka s Luckou. My všichni ostatní jdeme na noční procházku městem. Obcházíme hradby, navštěvujeme ghetto, ale jinak je to poměrně nudná procházka temným předměstím. Rozhodujeme se tedy vrátit do medíny, kde nakupujeme nějaké ovoce na druhý den a pak již jdeme směr hotel. S Lubošem opět propadáme vábení jídla a velké oči objednávají 2 chleby s 12 brochetkama. Ani to nemohu dojíst. Zbytek za asi hodinku doráží Olinka na terase, na které jsme se sešli k popití vína a piva. Jsme natolik vysílení, že olivky, 3 lahve vína a každý jedno pivo srkáme v pikosekundě a nezvyklí na alkohol se postupně vytrácíme do pelechů. Já s Lubošem vše kolem půl druhé uzavíráme." Pozn. 2017: Kdybych měl jedním slovem popsat město Fás, tak je to jednoznačně SMRAD. Totální. Zajděte do kafilérky a vynásobte 10x. Ale jinak to bylo opravdu krásné město s unikátní atmosférou. A pak ještě ty olivky na terásce. Lepší jsem nikde nejedl.

Světla: "Noc byla neuvěřitelně horká. Většina nakonec spala na střeše – terase. Jen já + Honza jsme spali v pokoji. Vlastně krásně mi schlo prádlo. Budíček před 7 h ráno. V 7:00 ještě dáváme kávu před hotelem a pak postupně třemi „petit taxi“ odjíždíme na nádraží. Naši trojičku (já + Honza + Kočka) pan taxikář-vykuk povozil o něco déle, takže jsme to měli za 12 DH (místo 9 DH). Vlak stál 76 DH, odjezd v 9 h z Fásu a příjezd do Rabatu 12:35. Po cestě spíme, hrajeme karty a tak. Vlaky jsou skutečně nadstandartní - klimatizované a čisté. Hlavní město má úplně evropský charakter. Široké bulváry a krásné bílé domy ze začátku století. Ubytováváme se v hotelu Berlín na hlavní třídě Mohammeda V. Hotel stojí okolo 60 DH za osobu, sprcha přes den 5 DH a od 20 h zadarmo. Odcházíme se naobědvat do „café de Jeunesse“, které má být v medíně. A skutečně je asi 200 od hotelu. Je tam neskutečné vedro, ale jídlo za hubičku. Objednáváme si tajiny, kuře s fritama, coucous. U jídla se neskutečně potíme. Pak se vydáváme na obhlídku města, kolem ambasád, do Chellahu – zbytky římského města + ráj koček (v Rabatu už jsou víc k světu), na větrnou bránu a kolem nádraží zpět. Pokoušíme se zjistit vlak do Casablanky. Měl by jet okolo 9 h. Vracíme se k hotelu a dáváme si vynikající točenou zmrzlinu a směřujeme dál do medíny a ochutnáváme místní placku s cibulí za 20 DH, pomerančový džus a různé croissany. Stavujeme se na hradbách nad mořem a hasíme si to trhy v medíně do hotelu. Je tu pěkné vlhko. Raději neperu." Pozn. 2017: Tohle byl návrat ze středověku. Příjemně vychlazeným vlakem, což byla oproti autobusu příjemná změna.

Světla: "Vstáváme v 7:30 a jdeme individuálně na snídani. Dáváme si na hlavní třídě croissant, pain au chocolat a kafe. Krásně proháněcí snídaně. Dokupujeme slané a sladké pochoutky na cestu a hasíme si to po 8:30 na nádraží. Vlak do Casablanky stojí 32 DH na osobu. Odjíždíme v 9 h a v Casablance port jsme v 10 h. Úschovnu zavazadel nemají a vlak do El Jadidy jede v 17:30 za 30 DH. Mastíme si to do druhé největší mešity na světě, minaret přes 200 metrů vysoký. Vstupné 120 DH. Jde pouze Kočka, Klára a Luboš. Prohlídka 11-12 h. Čekáme na ně ve stínu mešity a pak jdeme společně ubohým ghettem do centra. Cestou kupujeme sendviče s rybou. U centrálního náměstí se rozdělujeme. Z Casablanky jsme dost zklamaní. Jdeme s Honzou do baru a kupodivu mají pivo (za 15 DH), ale musíme si ho dát uvnitř :). S radostí! Pak jdeme na nádr, kde máme v 14:30 sraz. Jdeme s Lubošem a Klárou sehnat taxi. Pán nabízí směšnou částku 5000 DH, druhý 1500 DH. Jdeme pryč a nakonec nás odchytává taxikář pořádně vysmátý, a že nás tam vezme za 250 DH za taxi. Ještě si pěkně říhne a jdeme pro zbytek na nádr. Poroučíme si až do hotelu Bordeaux. Cesta ubíhá rychle a nakonec jsme rádi, že jedeme taxíkem až do hotelu. Hotel stojí 50 DH a je skutečně moc pěkný. Dohadujeme další plány a pak jdeme na pláž. Už se smráká, kupujeme rybí mix za 20 DH – vynikající. A touláme se městem. Kočka si dává zmrzku a ještě zastavujeme u paní v cukrárně na dorty a kafe. Paní zase neumí moc počítat. Ještě kupujeme ovoce a míříme do hotelu. Rozhodli jsme se spát na terase. Chvíli mastíme karty a jdeme spát. Je tu skutečně vlhko od moře, prádlo špatně schne." Pozn. 2017: Nebýt té krásné mešity, stála Casablanka opravdu za prd. Mešita to trochu kompenzovala, ale už to, že se do ní chodí za vstupné, ji na věrohodnosti moc nepřidalo. I při pozdějších výletech jsem si ověřil, že velikost mešity není důležitá. Důležitá je autentičnost, tedy to, že jste rádi, že vás modlící se muslimové pustí k sobě "domů" a vy můžete pokorně nasávat atmosféru.

Světla: "Vstáváme snad poprvé, jak chceme – bez budíku. Mám mokrý spacák, karimatku a nejdou mi hodinky. To je den blbec. Jdeme snídat. Evropská snídaně – croissanty, pain chocolat a nějaká sezamová biodobrota. Kafe má velice rychlé účinky. Musíme se rychle vrátit do hotelu. Mám to na krajíčku. Jdeme pak ještě vyměnit baterku do hodinek (10 DH). Asi okolo 11 h vyrážíme shánět dopravu na pláž Sidi Bouzid. Pán nás upozorňuje, že grand taxi nesmí ve městě stavět a posílá nás na bus č.2, za 3 DH. Obkroužíme město a pak musíme ještě kus pěšky. Pláž je lehce špinavá a plná. Půjčujeme si za 20 DH slunečník – spásný nápad, je vedro k padnutí. Jdeme do moře, má zvláštní zápach a je příjemně studené – Atlantik. Pak hrajeme všichni karty a po chvíli usínáme. Asi ve 14 h se budím, pálí mě nohy a už mě to tam neba. Postupně se probouzíme všichni a rozhodujeme, že pojedeme zpět. Nakonec se vydáváme grand taxi za 5 DH na osobu ve 4 h směr El Jadida. Taxikář nás vyhazuje u majáku, ale skutečně je to kousek od hotelu a cestou dáváme sladkou tečku. V hotelu nás přepadává ještě rychlý záchod. Po spršce hromadně vyrážíme večeřet. Nejdříve hledáme CTM-bus nádraží. Po 20-ti minutách chůze jsme na místě. Bus do Marrakeche nejede. Jiné linky. Taxi do Ben Gueriru nám nabízí za 500 DH za taxi. Nebo je možnost jet do Ben Mellalu v 7 h. Máme o čem přemýšlet. Jdeme do rybárny večeřet. Většina zůstává, Honza lehce večeří a pak jde se mnou na salát. Mám po dvojitém záchodu trochu strach. Dávám si polévku + salad varié a je vynikající. To vše za 20 DH. Setkáváme se se zbytkem, ale Honzu chytá hnačka a tak běžíme do hotelu. Je to na poslední chvíli. Vybíháme kupovat toaleťák a vodu. Večer rozhodujeme jet do Ben Mellalu busem. A odchod z hotelu je plánován na 6 h. Jdeme spát zase na terasu, lébrž je vedro. Venku zase vlhko. Kočka se nám přišel předvést, jak vypadá indián. Návrh na tanga zamítl se slovy, že by měl oheň mezi půlkami." Pozn. 2017: Už nevím čím to bylo, možná došla slivovice, ale naše trávící soustavy, jedna po druhé, začaly protestovat a chtěli domů. Je to vražedná kombinace - abstinující muslimský svět, pekelné vedro a hygienické podmínky neodpovídající směrnicím :))).

Světla: "Vstáváme v 5:30 a vyrážíme skutečně v 6 h. Po cestě kupujeme snídani. Na nádraží mě jistý blbec odkazuje k jiné přepážce. Poměrně dlouho čekám, ale říkal, že někdo přijde. Po další chvíli jdu za jiným člověkem a ten mi oznamuje, že bus v 6:30 do Ben Mellalu právě odjel. Mamlas. Jdeme tedy pro další variantu, zeptat se taxikářů za kolik nás odvezou do Azilalu. Chtějí 1000 DH za taxi, my bychom byli ochotni vzít oba za 1500 DH (maximálně). A tak začínáme na 600 DH za taxi. Blekotají o tom jaká je to dálka a kdesi cosi a tak jdeme na bus do Marrakeche. Opět za panem mamlasem. Povídá něco arabsky, vůbec nerozumím a on je arogantní. Přizvu na pomoc pana policistu, ten říká, že můžeme jet až busem 8-8:15 a lístek (37 DH) koupit až odjede předchozí bus. Potom s námi jde koupit lístky a pak oznamuje, že mu tím práce skončila. Nakonec vyjíždíme před 9 h a v Marrakechi jsme těsně před 12 h. Na nádraží Klára zjišťuje bus do Azilalu za 50 DH, odjezd v 12:10 a posledních 9 míst. Bereme. Nastupujeme, ale skoro do 13 h tvrdneme s busem na nádraží. Místo 2,5 h cesta trvá 3,5 včetně přestávky. V Azilalu jsme v 16:30. Hned nás chytá jakýsi naháněč a nabízí hotely, ale my už jsme rozhodlí předem. Hotel Souss má málo míst, zůstávají 4 a zbytek jde do hotelu Tissa naproti. Oba za 40 DH za osobu. Pokoušíme se směnit peníze, ale banka už je zavřena. Vydáváme se najít „restauraci“, opět se nás chytá naháněč, ale jdeme už do vybraného bistra. Nikdo zde neumí francouzsky, ale jídlo vypadá vábně. Polévka 3 DH, frity 5 DH, fazole 6 DH. Napráskneme se k prasknutí. Po večeři jdeme na krátkou procházku a kávu. Cestou potkáváme poměrně hubeného psíka. Ach jo. V hotelu hrajeme karty a jíme olivy a neskutečně drahý sýr, pláteček asi 7 DH. Mě brzo zmáhá spánek, ještě trochu peru a šupky dupky do postele." Pozn. 2017: Další plonkový den, jen cestování, přesuny, taxíky, nádraží. Ještě, že ho zpestřil ten jouda na nádraží :).

Světla: "Vstáváme tak abychom stihli sraz u banky v 8:15. Snídáme v pokoji jogurt a pomeranč a sladké pečivo. V bance měníme za 50 Eur. Pán chce, abychom vyměnili všichni najednou. Nechce s tím mít práci. Po výměně vyrážíme z dopravou, na nádraží. Grand taxi prý nejezdí ke kaskádám d’Ouzoud. Svezli by nás ale na konec města. Odmítáme. Opět se nás chytil náš naháněč a vede nás zpět na nádraží. Tam ho berou pod krkem a tak jdeme na konec města pěšky 2-3 km. Naháněč mastí s námi. Na nádraží chtějí samozřejmě zaplatit celé taxíky, i místa, co neobsadíme. Chceme jet s ostatními, ale tvrdí, že nikdo nejede. Jdu se zeptat přímo lidí. Hned se nás chytá dvojička, že by s námi jeli. Začíná divadlo a dohadování. Už odcházíme z nádraží. Paní se za nás hádá, je to divoký. Nakonec nám přiklepnou 2 taxíky a jedeme i s paní a pánem. Povídáme si po cestě. Vystupujeme spolu a domlouváme se, že pojedeme zpátky dohromady. Paní je hrozně moc obřadní. Jmenuje se Khadija a je fakt moc sympatická. Docházíme ke kaskádám. Nádhera, ale hrozně moc marockých turistů a prašné cestičky. S Khadijou se fotíme a slibujeme jí fotku. Potom se rozpojujeme a dáváme si sraz v 15:30 u restaurace. Vydáváme se k jeskyním a soutěsce. Je hrozné vedro, slunce praží. Cesta vede mezi jednotlivými bary a kempy oddělenými pouze rákosem. Potom už bary řídnou a jdeme vcelku sami. Docházíme k větší tůňce, ale ani tady voda nevypadá na koupání. Kalná a místy zasmrádá bůhvíco a navíc tu civilizace zanechává stopy v podobě odpadků. Dokulíme se do jednoho baru na vodu a hawai. Odpočíváme a pokračujeme kaňonem dál. Maarthy s Luckou zůstávají. My se asi po půlhodině chůze dostáváme k soutěsce. Je to opravdu podívaná. Vstup je placený, ale pánovi je jedno kolik – 1, 2, 3 DH. Dáváme mu za každého 1 DH. Procházíme o kus dál a fotíme. Pak se vracíme zpět. Jeden z turistů z jiné skupiny nás upozorňuje na makaky na skále. Je tam grupa tří. Pak trochu scházíme z cesty a motáme se okolo barů. Před 15 h dorážíme na výchozí místo a stoupáme mezi turisty vzhůru. U restaurace už čeká Khadija. Dáváme si ještě džus a pak vyrážíme shánět taxi. Naštěstí jich tam pár stojí. Hned dva zamlouvám a svoláváme smečku. Pučáci se nám lehce zakoukali do nádob na tajin, nakonec koupili dva za 60 DH (velikost na 4 porce). Naskakujeme do taxíku (90 DH za taxi). A mastíme (doslova – 120 km/h) směr Azilal. Naše taxi jede až do centra, Pučáci si nechávají zastavovat na trhu. Khadija se s námi loučí, manžel musí druhý den do práce a tak se nezdrží. Přejí nám šťastnou cestu a mizí někde v davu. První Maročan co se za nás hádal (asi i poslední). Jdeme do hotelu, dáváme rychlou sprchu a mastíme do „naší“ hospůdky na véču – opět polévka, fazole frity. Přichází ještě Pučáci, pak Lucka. Maarthymu je zase špatně. Zase jsme si pomlaskali. Po večeři jdeme ověřit bus na ráno do Marrakeche. Tak prý v 5 h a 6:30 h. Pán uměl bídně francouzsky, tak snad to klapne. Jdeme na procházku směr hrad. Luboš s Klárou se odpojuje, vypadá to na hnačku. Bohužel to potkalo i mě cestou zpátky. Mastíme s Honzou do hotelu, polévá mě studený pot. Je to o fous a ještě neteče voda, nemám čím spláchnout. Dopadlo to, ještě vybíhám ven za ostatními a za chvíli se vracíme mastit karty. Jdeme spát poměrně brzy. Vstáváme ráno ve 4:15." Pozn. 2017: Tohle byl, alespoň pro mě, nejpekelnější den. V té krátké Světlině větě "Maarthymu je zase špatně." se skrývala neskutečná muka - strašné křeče do břicha a samozřejmě časté návštěvy toalety. A to jsem měl za to, že jsem na trhu koupil větší než malé množství arašídů a všechny schroustal. Ještě několik let poté jsem měl na ně regulérní alergii - stačil jeden a už jsem se kroutil. Pokud se nepletu, tak ten den to odskákala i Lucka a tak asi nejhorší toaleta celého výletu byla řádně vytížená. Ale kaskády byly parádní :).

Pozn. 2017: Zápisky se nedochovaly a tak je to jen o vzpomínkách. Já si vzpomínám, že z nástupu do autobusu jsem měl po včerejším výstupu s arašídem velký strach, který se naštěstí nepřevrbil v realitu, a z úspěšného příjezdu do Marrakeche jsem měl zase velkou radost. Co se jinak ten den dělo už moc nevím, ale řekl bych, že se podobal příletovému dnu - náměstí plné lidí, stánků, jídla a bujarého veselí, byla totiž zase sobota.

Pozn. 2017: Tady se také zápisky nedochovaly, ale byl to prostě jen odlet domů. Z Marrakeche přes Londýn do Prahy. Tož hezké to tam bylo, i přes všechno to nedobrovolné vyprazdňování to byl úspěšný výlet. Nejvyšší hora Maroka a severní Afriky navštívena, takže můj cíl splněn. Ovšem je také zapotřebí dodat, že bez Světly bychom toho nestihli ani polovinu a utratili dvojnásobek. Byli jsme tak trochu na zájezdu s cestovkou, jejíž delegátka pro své klienty vše parádně vyřídila :).