Tak takhle prázdné letiště jsem ještě neviděl. 3 obrazovky, na kterých bývají informace o odletech a vejde se na nich jen několik následujících hodin, byly zaplněné jen dvě a pojali odlety pro celý jeden den. S rouškami to nakonec nebylo tak horké. Prořídlý personál nosil roušky asi podle toho jak se zrovna vyspal a tak i my je pomalu přesouvali na krk v domění, že je třeba se nalokat vzduchu, protože nás čeká tříhodinový let v nich. Ale ani na palubě to nebylo nikterak přísné. A ještě ke všemu nám vítr přál a zvládli jsme to o půl hodiny rychleji. Při výstupu klasika ... 80% lidí vstane hned jak letadlo zabrzdí a pak ve startovních blocích čeká čtvrt hodiny, než se letadlo otevře. Tak to je vždy a je to stejná jistota jako 33% pro agenta Bureše ☹️. Pak jsme převzali na první pohled zánovní Citroen C3. Na pohled druhý to už ale nic zánovního nebylo a trochu to i jelo. Letiště tu je v severovýchodní části, kousek od hlavního města a jelikož naše budoucí tři hotely jsou spíš na jihu, vzali jsme to po severním pobřeží na Kopria beach, kde jsme pobyli a ti co se nenamazali se pěkně připálili. Byl jsem to já😀. Pak jsme museli přejet ostrov přímo na jih a v cestě nám stála jeho nejvyšší hora Attavyros s 1215 metry. Je jasný, že pro Stopkina to není hora, ale je to v zásadě čistých 1200 metrů převýšení a to se počítá. Podle mapy tam vede silnice, tak jsme to zkusili. A právě tady C3 prokázala své kvality. Ani přes bravůrní práci řidiče se nedostala výš než do 750. Kombinace vyšeptaného motoru s odhadovaným objemem max 1,2 litrů a místy příkré a dosti rozbité cesty nám nedala šanci. Z následného kilometrového couvání mě ještě bolelo za krkem😀. Pak už jen sjezd do města Lardos, hotel, bazén, večeře. Vše prázdné, jsme tu jen my a jiná také česká rodina😀.

Oficiálně je díky covidu hotel dost přísnej. Realita je ale taková ... no řecká. Všude desinfekce, značky pro rozestupy, ale realně se z toho dodržuje jen to, že přísnost je jen na personál. Musí mít a opravdu má roušky a ti co manipulují s jídlem i rukavice. U toho jídla to jde ale do extrému. Nejsem žádný zelený aktivista, ale když kvůli covidu neudělají znovunaplnění plastových kelímků (pivem, limonádou ...) a vždy vydají kelímek nový, je to už trochu na hlavu. Zároveň vydávání jídel je trochu pomalejší ... místo švédských stolů, je tu pultový výdej. Člověk musí říct/ukázat co chce a je mu to nandáno na talíř, což někdy, hlavně když je na řadě Čech, který ještě nepostřehl, že čeština není světový jazyk, vede ke komickým situacím. Tedy spíš tragikomickým. Když někdo řekne "brambory" a ukáže na ně, je to úplně v cajku. I personál se něco naučí😀. Slovo "stačí" je už napováženou. Ale třeba celá věta "tohodle ještě kousek a pak už to bude všechno" o autorovi něco vypovídá. No nic, to jsou zase ty jistoty, jedem na výlet.

Včera odpoledne jsme si nechali v hotelu doporučit nějakou blízkou pláž. Byla opravdu kousíček a vůbec nebyla špatná - Glystra beach. Další den už měl být celodenní výlet, ale bazén před pokojem nás lehce, až do odpoledne, zdržel. Prvním cílem bylo občerstvit se v Mojito beach baru, který byl zmíněn v průvodci. Dobrá volba. Poklidná venkovská atmosféra, posezení ve stínu, jídlo středomořské, obsluha milá a ceny lidové. Jako bonus tam byla ještě kočka, pes, hamaky a vedle nich venkovní, jistě podle normy vyvedená elektroinstalace - nebylo kam tak krabice hned na kořen stromu. Zároveň tam měli pláž, oblázkovou. Ta má proti písku jisté výhody (člověk z ní neodchází s pocitem písku všude), ale i nevýhody (takový kámen se na slunci vypeče o nemálo stupňů více, což vede k nedůstojnému poskakování u dospělých a nekončícímu breku u dětí). Ale jak jsem psal, má to i výhody😀. Pláž byla zároveň dost prudká, takže na plavání gut, na ráchání se nic moc. Další cíl byla pláž ještě více na jihu, tentokrát písečná. Díky tomu, že je fakt daleko od civilizace jsme čekali, že nás tam moc nebude, ale realita předčila očekávání. Offroad cesta (pro naši C3 to bylo na hranici možností) odradila i to málo turistů, co na Rhodos už dorazilo, a o kilometry písku jsme se dělili jen s pár místními. Krása. Covid má i svá pozitiva😀. Když jsme se dostatečně připekli, jeli jsme k domovu. Do hotelu mezitím dorazila další várka turistů, z Litvy. Zase jsou ty večeře složitější. I když posílili personál, výdej jídla už je stresující😀 Btw ... posila v personálu je i černoch, který i v tomto vedru má na nohou dost zateplené boty. Může se to takhle dnes vůbec napsat, není to rasistické?☹️. Každopádně tento příslušník lidské rasy je jeden z mála, který umí dobře anglicky. Ps: hmyzí sbírka. Saranče je jasné (ale bylo fakt velké). To druhé jsem viděl prvně, délka cca 8 cm, ruce jak lopaty a mělo to v nich sílu. Identifikoval jsem to jako krtonožku.

Ráno mě překvapil u ranní kávy černoch dotazem jestli ji chci černou. Může se takto ptát? A mohl bych já? 😀 No milk, black lives matter !!! 😀😀😀 Odjezd se nám opět opozdil (ale zítra to už odladíme). Cílem byl nejjižnější cíp ostrova, kde se potkává Středozemní a Egejské moře a je tam v době odlivu možné přejít na ostrov (nebo poloostrov?). My tam ovšem byli v době přilivu. Další specifikum tohoto místa je, že tam dost fouká a to láká různé větromilce, typicky kitesurfaře. Vpravo, tam kde opravdu fouká, jsou profíci. Vlevo loseři😀, ale i ti to docela umí. Bylo tam fajn, ale jak už jsem psal, foukalo. A tak Hugova náhlá, o to však akutnější potřeba návštěvy wc byla příjemným zpestřením a únikem před větrem😀. Cestou do hotelu jsme se zastavili na pozdní oběd v městečku Lachania v restauraci Platanos. Česky by to bylo asi "Pod platany" - a to bylo to příjemné. Klídek vedle kostelíka, stín, tekoucí voda. No a večer nad bazénem úplněk, Jupiter a Saturn.

Na nejzápadnějším výběžku ostrova leží vesnice Monolithos, nad ní pozůstatky hradu a pod ním zastrčená pláž Fourni. Cíl byla ta pláž. Ale zastavili jsme se i hradě s krásným výhledem a trochu nebezpečnými srázy. Ve stánku u parkoviště pod ním jsme útratou cca 10 euro nastartovali post-covidovou živnost místních podnikatelů, odbrzdili auto a sjeli dolů na pláž. Ta byla oblázková, krásná a zase skoro bez lidí. Byla ale i dost vlnitá, takže místo plavání to bylo jen o blbnutí se člunem. Dnes bylo nutné nechat děti dospat a tak, když se čas nachýlil, vyrazili jsme trochu oklikou nazpět. Vzali jsme to okolo přehrady Godoura po značně offroad cestě, kde to byl zase úplně jiný svět. Vyprahlost krajiny zmizela a vše okolo bylo svěží a zelené. Tedy než jsme vystoupili z klimatizovaného auta. Venku bylo skoro 40 a my vzápětí moc svěží nebyli. Chtěl bych tu dnes skoro plnou přehradu vidět na podzim, to bude asi smutnější pohled. Po večeři v hotelu jsme podnikli ještě výlet do vedlejšího města Lindos. Bílé domečky, úzké uličky a nad tím vším hrad. Bohužel už zavřený (kvalitním vysacím Audi zámkem 😀), ale i tak byl od hradeb krásný výhled.

Budíček v 5 byl nutností. V Alpách se přispat dá a na vrchol jít až za plného slunce, ale tady by to byla sebevražda. V 5:10 jsem už seděl v autě a vyrážel směr vesnice Embonas odkud vede diretissima severozápadní stěnou. Plán byl zaparkovat v 500 metrech (doufal jsem, že vyjedu do 600, ale nakonec jsem to nerisknul), vyběhnout za 40 minut nahoru, nafotit, rychle dolů a v hotelu být cca v 8. To byly plány. Bylo zvláštní uhánět tentokrát lehkou a jako vždy nadupanou C3 potemnělým cizým ostrovem. Prvních 30 minut jízdy jsem nepotkal ani živáčka. Až ke konci pár aut mířících za prací. I když vlastně...potkal jsem dva do sebe zahryznuté jezevce a pár metrů na to malého zajíce. Z auta jsem odstartoval v 5:57 a začal prudce stoupat po značené cestě, vše vypadalo skvěle. Když jsem odbočil na stezku, značení začalo slábnout a definitivní tečku mu dal plot v cestě. Dal jsem se tedy vlevo, drásal se asi 100 metrů trnitými keříky a pak se zjevil žebřík, díky němuž se dal plot překonat. Pak už to byla kombinace GPS a zdravého rozumu. Drápal jsem se tedy vzhůru po kamenech, někdy zase mezi trny keříků a často bohužel suťoviskem. Moc jsem se těšil na zpáteční cestu, strmé suťovisko v barefootech je super věc. No nakonec jsem to dokázal, i když to nebylo 40 minut, ale přesně dvojnásobek. Vrchol samotný nestojí za nic, je dost plochý, výhledy tedy nic moc, ale hlavně velkou jeho část ještě zabírá observatoř s velkým oploceným pozemkem. Největší zážitek z něj byl asi míjení elektrické rozvodné skříně. Ta se totiž zamlela a něco uvnitř zadupalo. Dolů jsem chtěl jít opravdu po značené cestě, snažil jsem se hodně, ale prostě žádná není (v mapě tedy je, ale realita je jiná😀). Chvíli jsem se jí tedy snažil držet pomocí mapy a GPS, ale bylo to marné. Šel jsem tedy podle sebe a vyhýbal se suťoviskům. Ne vždy to šlo a několikrát jsem blbě uklouzl, ale nic dramatického. Pak jsem uviděl žebřík přes plot, přelezl a místo toho abych se zase drásal křovím na původní stezku jsem šel rovně dolů a udělal jsem dobře. Za chvíli tam byla polní cesta a pak už jen rychle k autu. Cesta dolů trvala též dvojnásobek plánu. Toť vše. Místo plánovaných 2,5 až 3 hodin to bylo něco málo přes 4 😀. Vrchol sám o sobě tedy nic moc, ale pocit z jeho dosažení vynikající a vydržel až do večera😀.

Nic mimořádného, pouze už se tu začíná projevovat post-covidová migrace lidí na jih. Pláže už přestaly být "soukromé" a začíná to být klasika. A tak jsme si vybrali ještě k tomu jednu z komerčně těžených pláží, hned pod hradem v Lindosu. Když už, tak už. Byla krásná, ale jsme rozmlsaní z prvního týdne, takže lidi blíž jak 15 metrů je diskomfort😀. Hned vedle pláže byla příjemná restaurace, tak jsme i pojedli a poté na lehátku pod slunečníkem vytrvali až do západu slunce.

Přece nebudem na jednom místě. Jižní část ostrova byla prozkoumána, tak je čas přesunout se víc na sever. Když jsme opouštěli hotel, místní animátorka Marta, tak trochu italsky střelená, se s námi šla osobně rozloučit. Prý druzí klienti v sezóně ... skoro slza ukápla😀. Cestou jsme zastavili na Aghati beach. Byla zase krásná, dlouhá a písková. Její potenciál ale zabíjí to, že skaliska vlevo jsou pokryty střepy. Nevím z jakého důvodu, ale je jich tam kvanta a až se přesunou do moře a pár lidí se pořeže, bude to konec. Hotel ve Faliraki byl už na první pohled větší, tříbazénový a zatím též poloprázdný. A s luxusním výhledem z terasy v restauraci. Druhý den po přesunu bylo třeba zvolnit a tak si Berta nasadila poměrně vysokou horečku na celý den a trávila ho převážně spánkem. My ostatní jsme se na střídačku pohybovali zásadně jen po areálu - pivo, aquapark, pivo. Zde je vlastně nutné poznamenat, že narozdíl od předchozího hotelu, kde jsme měli polopenzi, zde je již (bohužel) all inclusive a tedy nutkání ho využít. Já ho v Řecku využívám zásadně v podobě ouza 😀. Nedaleko od hotelu (ostatně jako skoro všechny lokality na ostrově 😀) se nacházejí lázně Kallithea. Původně jsme jim přiřkli ještě prefix termální, což se po příjezdu ukázalo jako omyl. Je to prostě zátoka, kde vyvěrá několik pramenů, které se ukázaly jako léčivé, což dává důvod oblast oplotit a zpoplatnit. Nicméně 5e za osobu a děti zdarma je v pohodě. Kromě poplatku se tu moře liší ještě tím, že tu prakticky není pláž, pouze schůdky po skále přímo do hluboké vody, což je trochu strašidelné, ale zvyknout se na to dá. Dále je tam na slunečné straně zátoky ještě restaurace s příjemným posezením ve stínu a celé je to architektonicky laděné někam na blízký východ. Vydrželi jsme tam až do západu slunce a když jsme se pomalu začali připravovat k odchodu nejlepší zážitek dne právě přicházel. Interprety fyzikální komedie byly dvě místní náctileté dívky, které zřejmě chtěly přeplavat zátoku, ale v batohu měly suché oblečení a požadovaly po něm, aby suché zůstalo. Jedna tedy vlezla do vody (všude byla hloubka, tedy plavala) a druhá ji do zdvižených rukou dala batoh. Zabublalo to, batoh zůstal suchý, ale jeho přenašečka měla pod vodou problémy s dýcháním. Archimedes, jejich předek, by zaplakal 😀. Poslední den v tomto hotelu jsme se vydali na pláž Tsambika. Lidí bylo pomálu a úplně vlevo pod skálou byla obrovská písčitá duna, která lákala ke zdolání. Nebylo to lehké, písek klouzal, propadal se, ale hlavně byl výtečně rozpálený. Také tam poměrně dost foukalo, což v okamžicích, kdy vítr zvedl i mračno písku bylo hodně nepříjemné - tisíce malých jehliček do té části těla, která byla proti větru. Vysoko vysoko přímo nad námi (to jsme tedy zjistili, až když jsme tam dojeli a došli) byl klášter zasvěcený panně Marie z Tsambiky, která je patronkou žen, kterým se nedaří mít děti. Autem se vyjelo sice dost vysoko, ale ještě nemálo schodů zbývalo na pěší výstup. A právě na těch schodech, jsme potkali jednu, která to vzala fakt vážně a lezla všechny ty schody po kolenou. Tak snad jí to pomůže. Odzhora byl parádní výhled na všechny strany a i přímo na 300 metrů pod námi ležící kousek pláže, kde jsme ještě před chvílí byli (a vzdorovali větru).