Covid-2 nám trochu zamíchal kartami. Původní lokalita za Innsbruckem, ke které vedla cesta přes zatím uzavřené Německo, musela být narychlo změněna. Štěstí nám přálo a sehnali jsme chatu kousek pod Liezen. Měla i další plus - od parkoviště to bylo 10 minut, což se nám tentokrát hodilo, protože Šóťa nemoh vyrazit dřív než ve 2. Cesta proběhla bez problémů a s několika zastávkami a tak jsme už před devátou seděli na chatě http://www.edelrautehuette.com u piva. Pozdní příjezd se ale bohužel promítl i do pozdního spánku (hodinu po půlnoci) a tedy i trochu těžkého vstávání. I to se ale podařilo a okolo deváté jsme vyrazili k vrcholu. V plánu bylo až 6 vrcholů, ovšem táhli jsme se jako smrad a na hlavním vrcholu Grosser Bösenstein jsme stáli někdy okolo 1 odpoledne a severovýchodní vzdušný a rozeklaný hřebínek na Sonntagskarspitze nenasvědčoval tomu, že bychom časové manko dokázali stáhnout, spíše naopak. Zvolili jsme tedy druhou variantu (původně nechávanou na neděli, ale předpověď stejně nevěstila, že někam vyrazíme) - na jih a poté přes dva vrcholy na východ a dolů k chatě. Šlo se hezky, počasí přálo a ani čas nás už netlačil, tak to bylo hodně o svačinách a kochání se. Při sestupu z Großer Hengst jsme potkali sedící ženu hrající si s dvěma mobily nad níž stáli další dva lidé. Málem jsme je jen tak minuli, ale Stopkin si přece jen všiml, že něco nehraje. A nehrálo - měla něco s kotníkem a manželovi ani na chatu se nemohla dovolat. Naše několikaslovná zásoba plynné němčiny nedávala moc prostor ke komunikaci a tak jsme nabídli pomoc v podobě dojdutí na chatu a zmobilizování manžela s dosti nezapamatovatelným jménem - něco jako "šafr ingo". Naštěstí jsme ho potkali v půli cesty a tak naše záchranná mise skončila skoro dřív než začala. To, že jsme mohli zraněné nabídnout alespoň obvaz nás napadlo ještě později. Večer byl ve znamení útlumu, piv a brzkého spánku. Tentokrát, kvůli špatné předpovědi, ve skoro prázdném lageru. Neděle už byla zamračená a tak jsme zvládli jen procházku okolo dvou jezer. I tak jsme zmokli, ale k autu to byl kousek tak to nevadilo. PS: chtěl jsem otestovat chůzi v horském terénu v barefootech. Na vrchol jsem vyrazil tedy v nich, težké boty přibalené do batohu a předpokládal jsem, že po kilometru se přezuju. Nakonec jsem to v nich ale dal celé a i když to na kamenech bylo někdy náročné, celkový dojem více než dobrý. Nohy byly v lepším stavu, než jak obvykle bývají z pohorek.

Cíl byl daleko, bylo nutné vyrazit včas. Tedy start byl v pátek v 9 a cesta přes Mnichov svištěla podle plánu. I s přestávkou jsme u přehrady Schlegeisspeicher byli po třetí hodině a to jsme ještě před ní 15 minut čekali, než nás úzkým tunelem pustí nahoru. Byl tam totiž kyvadlový provoz a mýto 14e. U parkoviště nad přehradou byl ukazatel, že na chatu Friesenberghaus je to 2 a půl hodiny. Po dvou minutách další ukazatel a jen 2 hodiny. Jsme holt rychlý. Potom to už byla jen celkem pěkná cesta do kopce a přes několik vydatně napájených horských potoků a za 2 hodiny jsme na chatu opravdu došli. Přivítali nás luxusní tříchodovou večeří a jelikož bylo nevlídno pojistili jsme zdraví několika pivy a dvěma panáčky. Šli jsme zároveň docela brzo spát do šestilůžkáče ... cca v 11. Díky covidu byla v noci poměrně velká kosa. Nejsou totiž deky a vložka do spacáku, kterou s sebou vozíme toho zas tak moc nezachránila😀. Snídaně končila v 8, což nás donutilo vstát v rozumnou hodinu, stihnout ji a v 8:48 vyrazit k 2,5 hodiny vzdálenému vrcholu. Cesta ubíhala rychle a tak jsme si odskočili i na Petersköpfl 2679. Ten byl bez kříže, zato pokrytý stovky mužíků, od miniaturních až po skoro dvoumetrové. Pak už se cesta začala radikalizovat a místy to byla dráha pro kamzíky. Občas se přidali sněhové jazyky - prostě vysokohorský terén. Pár desítek metrů pod vrcholem se krásně přiostřil hřebínek, ten jsme přehopkali a pak už se z mlhy vynořil vrcholový kříž. Radost byla, ovšem nulové výhledy ji lehce degradovali. Pak přišel čas na tradiční rituály - focení, šutr do kapsy, pivo, multimix kořalka z placatky a také letošní novinka ... OTT samolepka na kříž. Rituály ovšem neproběhly stoprocentně, Stopkin odmítl vypít pivo. To bývá známka vážné situace a tak jsem mu uvěřil včerejší slova, že mu není uplně dobře. Dostal aspoň dvojtou kořalku. Cesta dolů se odehrála bez zranění a Stopkin ještě jednou potvrdil svůj stav, když na rozcestí pod Petersköpflem zamířil přímo na chatu a do postele, zatímco já jsem si dal ještě malý okruh nad jezírkem. Udělal chybu, protože hned záhy se mi z blízka ukázala celá sviští rodinka😀. Večer se šlo hned po dvou pivech a jedné hře Jaipur do postele - tentokrát jsme měli dvoulůžák, zimu podobnou a tak to Stopkin na noc pojistil zapůjčením deky, péřovkou a čepicí. Když jsem před půlnocí zjistil, že je obloha úplně vymetená a plná hvězd, musel jsem zase ven trochu pofotit. Neděle měla zase jako obvykle jediný cíl, dostat se k autu a do Prahy, ale vzali jsme to trochu oklikou přes chatu Olpererhütte a udělali jsme dobře. Sice jsme trochu zmokli, obklíčila nás smečka ovcí a polévka na chatě byla skoro za 8 (a to si ještě Stopkin dal würstlovou, protože se těšil na párek, ovšem párek už neměli, takže měl vodu s nudlemi - cena samozřejmě zůstala), ale výhledy na modrozelenou přehradu, hraniční pás hor s místy, kde jsme byli vloni, byly krásné. Olpererhütte je od parkoviště ještě dostupnější, což mělo za následek, že cestou dolů jsme začali potkávat lidi nezapadající do tohoto prostředí. Pozná se to podle několika věcí - tihle lidé už nezdraví, často jsou oblečení například jako pán na obrázku - krásné bílé tepláky a deštník a nebo mají znuděný, případně zdrcený výraz "kdy už tam k***a budem?" 😀. Dole jsme ještě okoukli tu obrovskou přehradu, ze které chytře udělali atrakci - po její hrázi vede několik ferat, slouží i jako lezecká stěna, skáče se tam bungee a po laně nataženém přes údolí se dá přejet na lišce - flying fox. Hráz má přes 130 metrů, takže všechny zážitky budou jistě intenzivní, leč ne pro nás 😀.

Lokalita, původně vybraná na jaro a několikrát kvůli covidu přerezervovaná, se ukázala býti parádní i na podzim. Respektive ... vybrána byla hlavně pro ty, kteří rádi na hory, ale nemají rádi výšky :)) ... a to se úplně nepovedlo. Ačkoliv kopce to jsou v absolutních hodnotách malé, hřebínek má pasáže pěkně ostré, vzdušné a nekompatibilní se závratí. Takže jeden z nás se vracel ze hřebínku zpět a šel nám naproti druhou stranou, takže v číslech toho dal více než zbytek (jak výškové metry, tak vzdálenost - respekt :)). Výlet to byl ale zvláštní i v jiných věcech. Hlavně nemohl jet můj dlouholetý skoromanželka horský souputník a místo něho jel zase úplný nováček (nerovná se amatér, pouze s námi byl poprvé) a pak jsem také testoval nový druh obuvy ... a osvedčil se na jedničku s hvezdičkou. Cesta tam byla prostě cesta tam. To už nemá cenu popisovat - dálnice, benzinka, kafe, dálnice, parkoviště. Výstup k chatě vedl do kopce, lesem a občas byla vidět Zugspitze. To nejzajímavější z celého dne se odehrálo až na chatě. Paní nás už vítala - de facto na nás čekali s večeří a práve ta večeře byl vrchol dne. Seděli jsme na terásce, pivíčko, zapadajícím sluncem červeně nasvícená Zugspitze a paní přinesla dvě půlky kuřete a pro mě luxusní zapečený lilek. Pak standartně pár piv a spát do díky covidu a špatné předpovědi počasí soukromého desetimístného pokoje. Sobota měla ukázat slunce jen lehce dopoledne a po obědě měl přijít lehký deštík a bouřky. Zataženo ale mělo být prakticky celý den. Nikdo se tedy nevybavil opalovacím krémem, což se ukázalo býti velkou chybou. Celodenní azuro nás pěkně doopálilo, až to večer pěkně bolelo :). Ráno jsme vyrazili na okruh nad chatou a to ve směru hodinových ručiček, parta důchodců-čekatelů vyrazila na stejný okruh, ale opačným směrem. Můžeme se tedy vzájemně případně zachraňovat :). Hned za chatou se stoupalo vzhůru, ale po široké cestě, protože nad námi byla ještě vrchní stanice lanovky. Hned nad ní ale začaly skály, občas bylo nutné zapnout 4x4, ale až na vrchol Grubigstein 2230 a kousek za něj byla cesta pohodová a bezpečná. Pak se ale začal hřebínek vybrušovat a srázy hlavně do severního kotle nebyly malé. Tam někde nastal ten zlom a jeden z nás to otočil. Dál hřeben připomínal dost rumunský Fagaraš - jižní svah často travnatý, ale na sever padák strmě dolů, občas nějaké to lano. Výhledy byly úžasné, hřebínek se ani moc nevlnil a tak jsme zanedlouho byli na vrcholu hlavním, tedy na Gartner Wand. Cestou jsem už občas budil pozornost díky botám a občas jsem i zaslech (po Martinově překladu) něco v tom smyslu - "to jsem zvědav, jak to na druhé straně sejde dolů". Je pravda, že hned za vrcholem se hřeben prudce lámal dolů a zároveň neztratil nic na své ostrosti. Jenže stejně jako já jsem netušil co se v botách skrývá, nemohli to tušit ani ostatní. A musím říct - byl jsem z nich naprosto nadšen. Díky tvrdší podrážce došlapy už nebolely jako v barefootech minule a díky vzorku a Vibramu dokonale seděly na jakémkoliv terénu - dělám jim reklamu zdarma :). K vrcholu je ještě třeba dodat, že chvilku po nás tam dorazila i ta parta skorodůchodců a je nutno přiznat, že měli za sebou více výškových i skutečných metrů, takže z našeho sporného výkonu je potřeba vyvodit důsledky :). Po tom strmém sestupu jsme se ocitli o skoro 400 metrů níže, času bylo dost a tak místo toho abychom zamířili údolím k chatě, vyběhli jsme ještě nalehko na travnatou Bleispitze 2225. To už se k nám ale blížil "ten který to otočil" a tak jsme na něho v sedle počkali. A čekali jsme dlouho, protože si na Bleispitze chtěl vyběhnout též. Ale lepší čekat zde, než nad pivem na chatě :). Dlouhé čekání nám ale paradoxně ušetřilo dost času. Originál cesta k chatě totiž vede dolů údolím a nahoru k chatě se otáčí poměrně hluboko (cca 220 metrů) pod ní. Já si ale během válení v trávě všiml, že z udolí, mnohem výše než je oficiální odbočka, se odpojuje stezka a kopírujíce vrstevnici míří přímo k chatě. Bylo to trochu riziko tam odbočovat, protože v žádné mapě jsme tu stezku nenašli, ale během dalšího čekání jsme zaregistrovali jinou skupinu, která tam odbočila (i když i na tu dálku bylo vidět, že váhají). A tak bylo rozhodnuto. Volba to byla nakonec dobrá i přesto, že stezka nebyla z těch vyšlapanějších. Byla tam místa, kde už kleč začínala vítezit :) Po příchodu na chatu bylo pivo, opět nadstandartní večeře, pivo a potom zlomový okamžik - Šóťa si objednal žeton na sprchu. Po chvilce váhání jsme do toho nakonec šli všichni. A nebylo to zlé, mohl by se z toho klidně stát nový standart našich výprav, ale nechci předjímat. Je tedy nutné doplnit, že jsme do sprchy šli každý zvlášť a nebyl tam ani časový překryv :). V něděli ráno po bouřkové noci byla nulová viditelnost, ale po snídani už to bylo 20 metrů a když jsme sešli dolů k autu, pražilo zas sluníčko a to hlavně do včera ožehnutých zátilků. V plánu bylo ještě nějaké jezero, ale Eibsee přímo pod Zugspitze nebyla dobrá volba (parkoviště, mrtě lidí atd) a tak jsme zastavili až u Walchensee. Byla to menší zajížďka, ale stála za to. Klídek, pohoda, trochu zima, kachny, kafíčko a po porušení zákazu vjezdu i Šóťou ulovená jedna "keška".