Tak je to tady, Uganda se přibližuje, i když fyzicky jsem se od ní zatím vzdálil, a to do přestupního Amsteru. Smutný je, že "kofí šopy" si cestu na letiště stále nenašly:).

Zas to byl celý den v letadle, ale dalo se to. Z Afriky byla vidět "jen" Sahara, ale zato poměrně krásně. Pak už se setmělo a po chvíli s náma pilot trochu plácnul o zem. Následovala ani dlouhá ani krátká fronta na vízum, převzetí dvou kufrů :) a shánění řidiče. Moje jméno na plakátu nešlo přehlédnout, ale držela ho asi metr vysoká slečna, která mě předala naštěstí standardně velkému řidiči. Ten byl rozpovídaný a tak už o Ugandě vím i co jsem nechtěl :). Každopádně vlastní i "cestovku" a tak jsme zase o krok dál k safari :). No a teď hotel. Srovnám-li ho se svým bytem v Praze, tak na rozlohu jednoznačně vyhrává. V hlavní místnosti, by se asi vešlo menší badmintonové hřiště a do koupelny v klidu kulečníkovej stůl. Pak má ještě takovou komůrku :). Ještě zítra uvidíme, jak se předvedou se snídaní, ale zatím se mě tu moooooc libí. Už jsem taky uměl, jak se řekne "ahoj" ale během administrace na recepci se to někam vypařilo :).

Na úvod jedna malá náboženská poznámka - včerejší řidič a jeho rodina popírá všechny zažitý pravidla, že katolík, protestant a muslim je něco naprosto neslučitelného. U něj je to tak, že matka je katolička, bratr muslim a on s otcem jsou protestanti. A pak že to nejde. Den byl ale dnes jinak mnohem zajímavější než včerejší, nejdřív byl problém najít office, protože v mailu jsem měl informaci o budově jen jednu - Bugolobi. Až tady jsem se ale dozvěděl, že je to celá čtvrť a v kombinaci s tím, že je to úplně nová budova to nedávalo moc šanci, aby to taxikář našel. No ale po menším hledání to dal. Trošku mě překvapily značně offroadové místní hlavní silnice, ale asi to patří k pojmu Pearl of the Africa. Nakonec mě taxikář trochu natáh, ale moje chyba, měl jsem se informovat na místní ceny dřív :(. Uvnitř budovy mi veškerá organizace nápadně připomínala všechny prodělané služebky (pro neznalé - nikdy se nejednalo o západní Evropu). Hned na recepci musí člověk poznat, že nejdůležitější člověk v celé budově je vratný. To je prostě fakt a je třeba se s tím smířit. Když jsem se probojoval dovnitř, začalo další tradiční kolečko s připojením notebooku. Vždycky je to tak, že ačkoliv příjezd se řeší minimálně několik dní dopředu, na připojení notebooku nikdy nejsou připraveni. Na druhou stranu je nutné říci, že to proběhlo rychleji než v Moskvě a do oběda jsem byl plně online. No a pak začala hlavní zábava. Prakticky co jsem na testovací platformě zkusil, s přehledem nefungovalo. Pěkně jsem si to sumíroval a analyzoval, abych měl náboje na večerní meeting. Na ten přišel skvěle naladěný team a uvolněnou atmosféru jsem narušil až já suchým konstatováním, že to prostě nefunguje jak má a tudíž nejde dělat business :)). Vážné tváře vydržely ale jen chvilku, rozdali se úkoly a zase bylo veselo. Nejlepší vtip, aniž bych to jako vtip zamýšlel, jsem udělal já, když jsem chtěl od nich blíže specifikovat domluvený termín zprovoznění té platformy - "tomorrow morning". Ten totiž nemá daleko ke španělskému "mañana" a z toho mě jde, při představě kvůli průtahům se nekonajícího safari, mráz po zádech. Na závěr nutno dodat, že dva úkoly ze tří se jim podařilo splnit ještě před odchodem a pevně doufám, že až ráno přijdu, bude i ten poslední. Večer po návratu na hotel jsem chybně vešel do steak housu a jelikož jsem nechtěl dát najevo, že jsem udělal chybu, vnitřně jsem si řekl, že si dám alespoň pivko. Nakonec jsem si dal dvě a dokonce tam měli i něco bezmasého, takže to byl úspěšný večer.

Dnes nic zvláštního, pouze ranní plán "vyrazit pešky a trochu se rozkouknout" mě trochu nevyšel. Hned kousek od hotelu mě ulovilo moto taxi a já po dobré snídani neměl potřebu se bránit. Tak jsme jeli nejdřív do směnárny (ještě budu muset ověřit, jestli měla opravdu dobrý kurz, jak sliboval) a pak zase druhým směrem do ofisu. Asi mě zase kluk opálená trochu natáhnul, ale suma za odvoz postupně klesá :). V práci to bylo zase vtipný, začaly vylejzat různý kostlivci ze skříní, a když večer postupně začali lidi odcházet, začal jsem se jich už trochu bát. Bylo jich moc, ale nakonec jsme to doplácali do nějakýho reportovatelnýho stavu:). Pak jsem si ne úplně jednoduchou cestou objednal, nebo spíš bylo mě objednáno taxi a dnes svižnou jízdou byl za chvíli na hotelu. Ovšem zas to bylo až o půl devátý, tudíž program byl jasný - pivo, jídlo, pivo, umejt (možná) a spát.

Ráno se mě podařilo odmítnout všechny taxíky (i moto) a vyrazil jsem po svých. Cílem byl na hotel navazující komplex obchodů, kde jsem chtěl hlavně koupit kredit do telefonu. Obešel jsem toho dost, až nakonec jsem si z jednoho obchodu odnesl konečně místní pálenku Waragi (http://www.ct24.cz/svet/96816-waragi-ugandska-palenka-po-ktere-se-nemusite-probudit/) a žvejkačky. Oproti ostatním patokům evropských a amerických značek se tato vyznačuje příjemnější cenou (350ml za cca 50 Kč (6000 Ugs)) a, jak jsem posléze zjistil, i zajímavou chutí - asi jako naše borovička. Pít se to jednoznačně dá :). Hon za kreditem ovšem tak úspěšný nebyl - všude měli jen jiné operátory, ale Warid nikde. Holt jsem se smířil s tím, že volání odložím zase o den, vyrazil po svých do práce, a když mě to přestalo bavit, mávnul jsem na již oblíbené mototaxi. Opět se ukázalo, že cena stále dramaticky klesá - teď to bylo za 5000 Ugs (cca 40 Kč). No, a když jsem byl před firmou, všimnul jsem si malého dřevěného stánečku, kde bylo i logo Waridu, přiskočil jsem tedy a zakoupil kredit za 10000 Ugs (posléze, když jsem poprvé volal (do ČR!), jsem zjistil, že to nikdy nemůžu provolat - nechápu z čeho Warid financuje svůj business). Pak už to bylo tradiční hádání se, kdy já jsem říkal "funguje to" a oni zase "máš to špatně". Nakonec jsme se na nějakém řešení dohodli a zítra snad bude už podpis (první ze dvou:(). Večer jsem měl domluvené dvě schůzky, s Ronnim (něco jsem mu vezl z Čech) a Tomem - řidičem co mě vezl z letiště a co vlastní agenturu na pokoukaní se v divočině. Naštěstí má kanclíček hned vedle hotelu a tak jsme se domluvili, že mi zítra pošle plán na víkend - jsem na to zvědavej. Trochu se mě vybavil loňský výlet v Kongu, protože i tento pán na mou otázku "Je mi jasné, že nejde vidět všechnu zvířenu, ale co můžeme reálně vidět?" odpověděl, že všechno a zas mě vyjmenoval skoro celou africkou (a možná i jinou) faunu. No každopádně to bude zajímavý - jeden běloch, řidič a dva strážci s puškama :). Pak už následovalo jen Waragi (dnes jsem jím nahradil pivo), červenej trpaslík a spánek.

Takže dnes to byl den plný zvratů. Začalo to už ráno, když mě jinak spolehlivý budík odmítl probudit a já díky tomu musel oželet ranní návštěvu města. Následovalo to, že jsem se přestal bát na motorbajku, nebo spíš jsem se naučil ten strach ignorovat a za jízdy jsem točil, takže pro ty kdo tuto problematiku znají: "Brzo bude video". V ofisu mě opět přivítal vratný a opět jsem musel vytáhnout notebook, aby si opsal sériové číslo, to tady tak prostě funguje - třeba když jdu do hotelu, musím projít rámem jak na letišti. Ovšem prohledávání batohu se omezuje jen na to, že se otevře a nakoukne se do něho přibližně jako do páchnoucího kýblu, když já v rámu zapípám a usměju se tak je to ok, pokud se neusměju, tak mě ochranka sáhne jednou na kapsu, podruhy na lýtko a tím se končí. Mít v boční kapse granát, nikdo by to nezjistil. Pak už to byly celý den diskuze o tom, že oni chtěli "vilu", i když si objednali jen "baráček", a že jim v ní chybí "autíčko" atd. Nakonec jsem je přesvědčil, že první fázi předaní podpísali a v 17:00 jsme se vrhnuli na další. Ovšem když jsem jim nový "baráček" postavil a oni začali otvírat dveře, tak se jim propadnul celý "pozemek". Celý to šlo do pekla a já se začínal loučit se životem. Co naplat, že "baráček" na propad neměl vliv, že už předtím to měli celý podkopaný… V devět večer jsme to zase celý nahodili a zítra budeme pokračovat. Během dne jsem ještě řešil odjezd na safari. Včerejší nabídka, dnes konečně vyčíslená, mě moc nenadchla - 745$ mě moc nebavilo. Můj návrh srazit to na 400 zase nebavil je a tak jsme se přátelsky rozešli. Naštěstí jsem měl tip na jiného řidiče a ten mě hned na úvod zmrazil také cenou. Za to samé chtěl hned od začátku 400. Tam jsem ani nechtěl vyjednávat. Večerní schůzka na hotelu to ještě potvrdila, a pokud se něco joooo nepo.... tak v sobotu "very early morning" vyrážíme. No a teď k tomu nadpisu. Už je to tak. Hned ráno na mě v ofisu čekala, vůbec mě nechtěla opustit a celý den tam se mnou byla. Chtěl jsem ji vzít s sebou na hotel, ale na to je moc slušná. Tak tak - z takové té podlahové elektrické zásuvky na mě ráno vykoukla malá žabka. Vůbec nechápu, kde se tam vzala, protože rozhodně nedělám někde nad kanálem, nebo kousek od potoka, řekl bych, že asi zabloudila, což se mě dnes večer po dvouch Nile beerech stalo málem taky - nezvykle silný byly.

Dnes to bude krátký. Pracovně se vše podařilo dotáhnout do konce, na závěr proběhlo velké loučení, a jelikož jsem skončil nezvykle brzo - cca v šest - rozhodl jsem se dojít do hotelu po svých. Původní šero se během několika minut, jak už to na rovníku bývá, proměnilo v černou tmu a bylo dost těžké sledovat auta okolo, kolemjdoucí a díry v zemi. Každopádně po 4 kilometrech jsem byl u cíle. Ještě jsem nakoupil z Čech objednané kafe a Waragi a na hotelu zaplatil účet, zabalil si, dal si zase dvě pivka a teď jsem ready na spánek, zítřejší brzké vstávaní a odjezd na safari.

Sečteno podtrženo, ugandský safari se s konžským srovnat nedá. Tady člověk opravdu "dostane" to co si objedná a zaplatí. Snad pouze zběsilá jízda řidičů lehce připomínala akci v Kongu - po vjetí do parku se asfalt proměnil v udusanou cestu, kde jíl v kombinaci s právě probíhajícím obdobím dešťů nevěstil nic dobrého. Netrvalo dlouho a při vyhýbaní se zapadlému autobusu jsme zapadli též. 400 km od zítra velmi potřebného letiště jsem byl lehce nervózní. Když už bylo v jílu celé kolo a nepomáhala ani pomoc asi 20-ti lidí (dalších 10 starších lidí sedělo na břehu a zpívalo nějaký gospel:)) jsem začínal být nervózní vice. Naštěstí za námi ve frontě uvízly i opravdová sem se hodící auta, která nás začala vytahovat. Pak jsme se přes prasklý provaz a i řetěz dostali jejich skombinováním k tomu, že jsme se ocitli na "pevné" zemi. Následně proběhl i podobně úspěšný boj s autobusem a my pokračovali k vodopádům. Dobrý to bylo, ale jelikož jsme spěchali stihnout loď, jen jsme se u nich otočili. Cestou zpět jsme potkali ten samý a opět zapadlý bus, který se chtěl raději vrátit bez návštěvy vodopádů a začal se otáčet, kde neměl. Tentokrát byl uvězněn nadobro. Následnou, opět zběsilou jízdou jsme dorazili do kempu, kde, dřív než jsem začal něco řešit, jsem si dal pivo - jednak kvůli žízni, ale hlavně na uklidnění. Tam jsem se taky dozvěděl, že Češi sem moc nejezdí, ale mají je tu rádi - utratí moooc peněz za pivo:). Pak mě Robert hodil k řece kousek od kempu, kde jsem se nalodil na loď a podnikl parádní asi 3-hodinovou plavbu po Nilu, přičemž okolo byli sloni, stáda hrochů, prasata bradavičnatá, antilopy, krokodýli, bůvoli, opice a samozřejmě nespočet ptáků. Otáčeli jsme se pod vodopádem, na který jsem před pár hodinami koukal svrchu. O zpestření se postaral hroch, kterého jsme lodí trefili. Vypadal, ze on s tím měl menší problém než my. Pak už následovala jen večeře, hodně piv, ochutnávka waragi (místní nevěděli, že už jsem jednu láhev během týdne ochutnal:)), družba s místními a pak jsem málem narazil do bradavičnatýho prasete. Ráno budu muset zkontrolovat stopy, jestli se mě to nezdálo:).

Po předchozím dnu bych již nepotřeboval vidět nic dalšího a byl bych nadmíru spokojen. I přesto byl druhý den ještě o úroveň či dvě výše. Vstávalo se v 6:15, ale díky tomu, že jsem šel spát před desátou, mě to moc nevadilo. Cestou na snídani jsem si ověřil, že prasata se tu povalují i teď a tudíž včera jsem musel být úplně v pohodě. Pak jsme celkem rychle vyrazili autem zase k řece, kde nás trajektem převezli na druhý břeh a po pár minutách jízdy to začalo. Nejdřív jedna antilopa, pak stádečko, potom velké stádo bůvolů, po chvíli zase slonů. Do toho všude pobíhající antilopy několika druhů, v dálce a po chvilce i hned vedle auta dlouhé krky a nohy žiraf. Ptáci, z nichž jsem polovinu nikdy neviděl ani na obrázku. Následoval výstup z auta a procházka k řece, kde se koupali hroši. Na závěr se nám podařilo společnými silami vypátrat i lvici, která po „útoku" několika klaksonů opravdu nerada musela vyskočit z křoví, vztekle mrskala ocasem a občas zavrčela (ačkoliv jsem se samozřejmě na šelmu těšil nejvíc, byl to díky provedení asi nejslabší zážitek). Při návratu se nám ještě hned vedle cesty, cca 3 metry ode mě, ukázal lehce nasraný slon. Pak už jen opět rychlá jízda zpět, cestou záchrana (odvoz z parku do nejbližšího města) skupinky anglických studentů s učitelem, kterým se uvařilo auto, oběd v Masindi, zácpa v Kampale a nakonec pohodový příjezd na letiště v Entebbe, kde jsem převzal zase kufr s proviantem putujícím na můj pas do Čech (vůbec jsem nevěděl co vezu – „nebyl čas ptát se kdo je kdo“ :)). V letadle film, vína a asi spánek :).