Tentokrát se odjezd velmi lišil, zvolili jsme totiž cestu vlakem, vlastně vlaky. Zatímco ten první, ze Zahraďáku, nás na Hlavák dopravil bez problémů a průvodčí i zavtipkoval. V tom druhém se měly dít věci. Ale postupně. Byl to RegioJet směr Split a my vystupovali někdy v 8 ráno v Oguljanu a pak busem do Zadaru. To byl plán. Když jsme nastoupili, měli jsme zpoždění už cca půl hodiny a moje očekávání typu "RJ je proti ČD něco extra" se rychle rozplynuly. Vagón byl ten tradiční starý hnusný přemalovaný na žluto (mimochodem špína je na té žluté fakt hodně vidět). Ale ok, byli jsme 4 v kupé, tak dáme pivka, vyspíme se a ráno budem v cíli. Dokonce na nás čekala v papírové tašce i večeře. Asi jako první mě zaskočil jídelní lístek. Ten byl v jedné verzi v papírové podobě přítomen na palubě a v druhé, úplně jiné, na webu kam vedl link z té první verze. To byl ale detail. Od růžového chlapce od pesonálu jsme se dozvěděli, že káva a zákusky se objednávají v jídelním voze, zbytek u něho. Jako proč??? Chtěl jsem si tedy objednat dvě pivka, ať nemá se mnou běhání, ale rozmluvil mi to, vše se začalo chladit až při rozjezdu vlaku, tedy vychlazené to bude asi až začne večerka😃. Nechladilo to ale ani v kupé, ale říkal jsem si "to se vysvětlí a vyřeší, přece nepošlou do Chorvatska vagón, kde nefunguje klima". Pošlou. Růžovák to sice několikrát zkoušel nahodit, ale bez úspěchu. Ach jo, no ale vyřeší to otevřené okénko. Po večeři, jedné teplé a druhé poloteplé plzni (nutno dodat, že kvalitě vagónu odpovídaly i ceny, taky z dob komunismu - plzen za 25, zákusek (fakt dobrej) za 10) jsme ulehli. Já si ještě četl, ale po chvíli mě začalo být nesnesitelné vedro, jako by někdo ještě přitopil. A ono fakt. Topení jelo naplno, jako v lednu při přejezdu Uralu. Prostě hovada. Bohužel to stále nebylo vrcholné číslo. I v tom vedru jsem nakonec usnul. Probudily mě strašné rány. Vlak stál někde v maďarských lesích, ptáci už lehce vítali den, bylo pološero a nějací ogaři opravovali náš vagón. Hlavně kladivem zřejmě. Takže klima nejede, oknem nic nefouká, topení topí a ve 4 ráno ti kladivem někdo tluče vedle hlavy. Do toho se ještě asi třikrát za noc rozhoukala nějaká poplašná siréna (spal jsem nahoře vedle repráku). Chorvatské celníky jsem už moc nevnímal. Něco chtěli a dostali. Na závěr se s námi RJ rozloučil hlášením, že za chvíli vystupujeme, tak jsme zabalili a spořádaně se postavili do uličky. Po chvíli jsem se podíval do mapy v telefonu a šli jsme si zase v klidu sednout. Do cíle cca 40 km. Po půlhodině zase hlášení, že za půl hodiny vystupujeme. To už jsem jim věřil. Zpoždění cca 2,5 hodiny. Bus už klimoval, tak už jsme mu vše ostatní odpustili. PS: některým jedincům se tou covid kampaní vymyly mozky natolik, že roušku nesundávají nikde. Kroutím hlavou, ale Darwin si s tím poradí😃

Pátek večer a celá sobota patřily lodím. Zatímco v pátek to byl jen rychlý přesun na večeři do Zadaru takovou malou nafukovací speedboat, v sobotu to byla celodenní jachtička s výletem k ostrovům Kornati, koupáním v krásných zátokách, pivíčkama na palubě, obědem v rybí restauračce pod olivovníky a také parádní teplou slivovicí. Vše super, až na jednu drobnost. Už na začátku druhé třetiny přestal fungovat jeden z motorů, což vedlo k tomu, že jsme se dosti plahočili a do přístavu dorazili za tmy a hlavně v době, kdy nám v hotelu končila večeře. Poprosili jsme ale alespoň o něco malého pro děti a personál nám ze "zbytků" připravil menší hostinu. Když jsme všichni dojedli, nebylo moc znát, že něco ubylo😃 Další den přibyl ještě jeden neplánovaný zážitek s lodí. Přesouvali jsme se k vedlejšímu hotelu k druhé skupině a já zvolil delší, ale víc osvěžující cestu po pobřeží, zatímco zbytek šel rozpálenou direttissimou, ovšem s klima přestávkou v pokoji. Druhou skupinu jsem náhodou potkal na půl cesty v restauraci a tak jsem se nimi ještě občerstvil. Při následném pokračování k jejich hotelu jsem někde o strom rozdrbl nafukovací člun s kterým jsem se celou dobu vláčel. Ach jo, moc jsme si ho tu neužili a repair kit tu nikde nemají.

Jako teď už to napsat můžu. Jsem strašně rád, že s námi nebyl Stopkin. Po rozbitém vlaku a porouchané lodi by si do třetice představoval to samé co já a ještě by to všem okolo pořád připomínal 😃. Ale s letadlem se naštěstí nic fatálního nedělo, možná proto, že to "do třetice" byl ten rozdrbnutý člun - v tom případě díky za to. Ale ještě v letadle jsem si říkal ... a je to tady. Nalétal jsem nemálo "majlí" a o dnešních turbulencích můžu v klidu říct, že sice nebyly extrémní, ovšem nadprůměrné ano, což s lehkou pověrčivostí vede k lehké formě strachu, která se ovšem na venek tutlá. Jak krásně se vzpomíná na ty top turbulence někde nad Tadžikistánem, které jsem po několika skleničkách vína zvládal s Budhovským klidem😃. Jinak tedy cajk, přežili jsme, dovolená to byla krásná a Chorvatsko je gut. Snad ještě jedna poznámka co se etikety stolování týče. Včera u večeře u sousedního stolu poučoval otec syna, že když upadne příbor na zem a ty ho zvedneš, je to největší společenské faux pas. Jako nechci polemizovat s tím jestli je to pravda, či ne. Jsem z vesnice, etiketu znám jen z pivních lahví😃, ale ta informace mě zastihla právě u třetího půllitru a tak jsem začal přemýšlet nad původem takového pravidla. Nic obhajitelného jsem nevydumal, pouze teorii, že zajisté jde jen o prvek koloniální nadřazenosti, který se dá shrnout jako "sluho seber to". Ale rád se nechám poučit😃.