Před několika lety jsme na něj koukali z Telfsu a pár dní na to i z Hohe Munde ( https://en.wikipedia.org/wiki/Hohe_Munde ) a zdál se přísný. A teď na něho přišel čas ... skoro třítisícový Rietzer Grieskogel https://en.wikipedia.org/wiki/Rietzer_Grie%C3%9Fkogel Ač to s účastí původně vypadalo velmi dobře, nakonec zvítězila tradice a v pátek ráno jsem vyzvedl Stopkina a vyrazili jsme na Plzeň, Mnichov, GaPa, Telfs a finální Pfaffenhofen. Za 5 hodin jsme byli na malém parkovišti přímo pod nástupní trasou k chatě Peter-Anich Hutte ( https://www.alpenverein.at/peteranichhuette ), která byla sice nedaleko, ale převýšení 1300 metrů si vybralo 3,5 hodiny. Ačkoliv jsme trochu riskovali s počasím, bouřka nakonec byla všude okolo, jen ne u nás a tak nás stihla jen krátká vydatnější sprška. Na chatě z nás měli radost, protože nikoho jiného už nečekali - zítra prý ale má být plno. Simona a Nina nám připravili neskutečné porce wiener schnitzelu a sýrových špeclí s cibulkou, že jsme se ten den pěkně zapotili podruhé. Spláchli jsme to pár kousky a šup do i na Stopkina krátké postele :) V sobotu byl budíček v 6:45, hned na to snídaně (a opět bohatá) a před osmou, zase s obavami o počasí (všechny apky v mobilu hlásili na odpoledne blesky), jsme odstartovali na vrchol, který byl sice na dohled, ale o 900 metrů výše. První kilometr po vrstevnici ubíhal krásně, pak se to už ale definitivně zkazilo a až na vrchol jsme se drápali jak horské kozy. Jaro má na horách své kouzlo, vše je zelené, sníh taje, potoky zurčí, ale nevýhoda zase je, že pod sněhem se blbě hledá stezka a potoky je nutné překonávat - oboje nás nemálo zdrželo a tak jsme na vrcholu stáli přibližně po stejném čase, který jsme včera spotřebovali výstupem k chatě. Stopkin samozřejmě v každém jen trochu šedém mráčku viděl smrtonosnou bouřku, ale pravdou je, že nám počasí zase vyšlo - nad námi mráčky, takže bylo příjemně a slunce nepálilo a viditelnost na všechny strany luxusní - na severu dominující Hohe Munde, dál v pravo od ní Karwendel, na jihu masa velkých hor táhnoucích se až k hlavnímu hřebenu s Itálií a všude mezi tím se převalující mraky - no krásné to bylo. Po nezbytném vrcholovém pivku jsme začali lehce před 12 sestupovat, stejnou trasou přešli hlavní hřeben a pak pro zpestření odbočili vlevo na sice značenou, ale v mapách neexistující stezku. Zavedla nás k ovcím, které byly buď hodně přítulné, nebo agresivní (z chybějící mimiky to nešlo poznat), každopádně ale byly hodně velké a když se objevili ještě dva berani s hlavou u země, přestalo mě zajímat, kde je cesta a šli jsme prostě pryč. Naštěstí se jim z jejich náhorního plácku nechtělo moc sestupovat a spokojili se s tím, že jsme zmizeli. Cestu jsme pak chvíli hledali, ale našli a po ní se dostali jestě k malému vyhlídkovému vrcholku nad chatou. U chaty jsme byli před 3 a ze samoobslužného bazénku jsme hned loupli jedno lahvové. Do večera bylo daleko a tak jsme odpoledne trávili venku na sluníčku (ano, na sluníčku - z bouřek ani deště nebylo celé odpoledne nic), popíjeli pivko a klábosili o samých důležitých věcech. Před večeří se trochu zatáhlo a začalo pršet, ale to už jsme měli hlad tak jsme stejně zalezli dovnitř. Nabídka byla standartní, nicméně pro mě byly navíc extra sýrové karbanátky s kyselím zelím a Stopkin si dal moje včerejší sýrové špecle - byla toho zase kupa. Následovaly zase nějaká ta piva a to bylo vše. Nicméně co se včera avizované plné chaty týče, zase z toho nebylo nic - pár lidí sice přišlo, ale jestli tam někdo spal mi není známo. V neděli jsme už nikam nespěchali, takže snídaně byla až v 8, následoval krátký nekomerční a dobrodružný sestup lesem kolem vodopádu a hlavně mimo cestu, poté nalezení správné cesty, ťapání dolů a odjezd. Pěkný výstup to byl a do budoucna víme, že na předpověď je třeba se dívat velmi kriticky.

Odjezd v 7 z Anděla byl drsný, ale když člověk neřídí a může to dospat, dá se to zvládnout. Po pár hodinách se ale ukázalo, že výběr místa na levé straně nebyl z nejšťastnějších. Zvlástě pak vzadu, kam nedosáhne klimatizace. Těšil jsem se na každý mráček, strom u cesty a natočení vozidla správným směrem - vedro bylo nesnesitelné, zvláště pak při pohledu na vedle mě a už ve stínu sedícího Stopkina, který se pořád provokativně divil, proč mi je vedro. Definitivně to ale ustalo až vystoupením z auta na konci údolí u chaty Alpengasthaus Breitlahner ( http://breitlahner-zillertal.at ), kde jsme měli čas na startovní pivko a hlavně jsme museli počkat na guida. A nebyl to guide ledajaký - byla to přímo legenda horolezectví, rodák z nedalekého Mayrhofenu a znalec místních hor Peter Habeler ( https://cs.wikipedia.org/wiki/Peter_Habeler ). K nám ke stolu na terase dorazil už s pivkem v ruce, vysmátý od ucha k uchu a hned se s každým přivítal. Na první pohled se dalo tušit, že tento 77-letý, drobný a šlachovitý týpek nebude rozhodně tím, na kterého bude nutné v kopcích čekat. Když jsme dopili a u aut přebalili, hned se nabídl, že nám vezme batohy, kam jen to půjde, protože má povolenku na vjezd do parku. Nakonec to bylo asi 2/3 cesty a poměrně značně nám tím ulevil. Následný zbytek výstupu k chatě byl už vlastně pohůdka, i když bylo docela vedro. Chata Berliner Hütte ( https://www.berlinerhütte.at ) je obrovská a v průběhu večera se od Petera dozvídáme, že je postavená někdy v půlce 19.-tého století jako výstavní skříň bohatého Berlína. Velikosti chaty odpovídala i velikost večeře - 8 druhů salátu (co kdo sní), polévka, hlavní jídlo a desert. Bylo jasné, že tady, i přes chystaný velký výkon, nezhubneme. Během večeře začalo venku slušně cedit a druhá hvězda zájezdu se ohlásila, že jsou na parkovišti a nějak dorazí nahoru. Dorazili dost pozdě, ale večeře na ně ještě zbyla, což dost ocenili. Já zase ocenil, že si mě oba pamatují z výstupu před 3 lety. No a pak si Radek Jaroš s Olgou sedli k nám a hlavně k večeři a tím začala nejvtipnější a nejzajímavější čast dne. Vybavuje se mi jen pár věcí - například, že na přednášce Davo Kraničara ( https://en.wikipedia.org/wiki/Davo_Karni%C4%8Dar ), který sjel na lyžích Everest, se ho Radek ptal jak to řešil s převlíkáním (těžko asi sjížděl v tom v čem lezl nahoru), ale on se několikrát vyhnul odpovědi a nakonec ho odbyl slovy, že by nejdříve musel něco znát o osmitisícovkách :))). Padla také kritika na čerstvý zářez Kláry Kolouchové v podobě výstupu na K2, kde PR jede na plno a skoro nikde se člověk nedozví, že to bylo s kyslíkem a se šerpama. Když se už dost pozdě (na to, že zítra ráno vyrážíme na vrchol) značně opivnění ubíráme do nocležiště, Peter stále sedí, vesele se baví postupně snad s celou restaurací a loučí se s námi jak se starými kamarády.

Plán byl vstát v 6, ale počasí naštěstí mělo rozum a deštěm nám dalo k dobru další hodinku. Snídaně formou bufetu byla podobně bohatá jako večeře a za chvíli jsme měli tak nafutrováno, že se výstup na kopec těžko představoval. Nakonec ale přece jen, za mírného deště, v 9 hodin vyrážíme. Pod chatou přecházíme divoký potok (ten který nám v noci krásně šuměl pod okny), za ním doleva a po chvíli už zostra stoupáme. Déšť ustává, což je příjemné, a 77-letý mladík nás táhne do kopce, což už příjemné tak není. Fakt nevím, kde se to v něm bere. Stoupáme po hřebenu vedle chaty poměrně dlouho, ale ta je pořád na dohled. Pak se celkem obstojná pěšina ztrácí mezi kamením a postup se zpomaluje. Po další hodině je tu zase změna terénu, sedáme na skálu, obouváme mačky a sedáky přicvakáváme k lanům. Máme 3 družstva, v každém 2 cepínisty (nevím jak to vzniklo, ale byl jsme doteď přesvědčen, že ledovec = mačky, cepín, sedák, lano a helma ... podle Petera tu ale s helmou chodí jen Němci :) a tak už mě vlastně ani moc neudivilo, že cepín má jen první a poslední v družstvu). Naše družstvo vede Peter a ja ho zkušeně uzavírám. Tempo je slušné, Peter nás ždímá bez slitování. Ledovec to není nijak velký, takže vlastně za chvíli jsme nad ním, kde nás čeká menší průser. Na cestu na už nedaleký vrchol nedávno spadlo velké množství kamenů a Peter další postup vídí jako moc riskantní. Takže Berliner Spitze, neboli III. Hornspitze ( https://en.wikipedia.org/wiki/III._Hornspitze ) se konat nebude. Chybělo nám nějakých 100 výškových metrů. Zatímco velkou část výstupu nám dělala společnost mlha, teď jako mávnutím proutku zmizela a my se kocháme výhledy. Je tu krásně, ale přece jen, skála nad námi není v idealním stavu, tak berem mačky na ramena, přecházíme ledovec na jeho východní okraj, odvazujeme se a pak "sjíždíme" dolů. Na kamenech dáváme sváču, fotíme, kecáme. Jelikož se ale po obloze blíží zase nějaké zlo, Peter nás popohání. A dělá asi dobře, protože asi půl hodiny před chatou začíná pršet a nepříjemně to klouže. Když z naší noclehárny, kde jsme se byli převléct a trochu usušit, dorážíme do restaurace, Radek s Olinou už hrají Člověče nezlob se a berou mě se Stopkinem do party. Byl to lítý boj a ačkoliv měli náskok, já vyhrávám, vypadá to, že dostanu od Radka panáka, ale nakonec prohrává Stopkin. Pak už jen opět vydatná večeře, mnoho piv a spoustu keců.

Tentokrát jsme již počasí nepřekecali a tak byl budíček opravdu v 6. Kruté ale nutné. Po rychlé ale vydatné snídani byl v 7 hodin sraz před chatou. Jelikož déšť stále nějaký byl, vyčkávalo se až do půl osmé. Původně jsme měli vyrazit na Schwarzenstein, ale Peter kvůli nejistému počasí a vetší blízkosti vrcholu vybral o 200 metrů nižší Schönbichler Horn ( https://de.wikipedia.org/wiki/Sch%C3%B6nbichler_Horn ). Od chaty se šlo po kamenných a v dešti kluzkých plotnách dolů k potoku, potom chvilku nahoru a vzápětí zase dolů k dalšímu potoku a pak už stoupání a stoupání. Peter nasadil příjemné, ale neúprosné tempo, během chvilky jsme byli na úrovni chaty, potom serpentýny a po místy ostrém hřebínku až na vrchol, který jsme obsadili okolo 11. Během výstupu se vystřídaly všechny druhy špatného počasí - déšť, mlha, zima, vítr, malé kroupy, ale na vrcholu se nám zase udělalo krásně a my se kochali úžasnými výhledy. Netrvalo ale dlouho a Peter zavelel k odchodu, což jsme se snažili nejprve zvrátit a poté, když jsme neuspěli, jsme prostě v 6 kusech v čele s Radkem dezertovali. Sedli jsme si pod vrchol, vytáhli svačiny a kořku a nechali zbytek odejít - proč prchat z míst, na které se hodiny plahočíme a na kterých je tak krásně, když k tomu není žádný důvod. Nakonec toho máme dost i my a začínáme sestupovat. Čas krátíme hlavně diskuzí o horách a o cestování obecně. Zároveň předběžně domlouvám Radkovu přednášku u nás. Když jsme skoro dole, odbočujeme ke spodnější chatě, kde by měli mít kávu (v té naší noblesní ji údajně nemají) a pak si k ní dáváme ještě tři piva. Sedíme venku na sluníčku, popíjíme a opět příjemně klábosíme - tentokrát už i o složitějších tématech jako je české školství či strava vegetariánů na osmitisícovkách 😀. Tři piva jsou dobré palivo a tak jsme na naší chatě opravdu rychle. Ještě než se rozprchneme převléct mě Radek nevybíravým slovníkem vyzívá na odvetu v Člověče nezlob se a já samozřejmě přijímám - bude krásné ho porazit dvakrát 😀. Zahajujeme tedy ještě před večeří, Stopkin jde rychle do vedení a umísťuje 3 figurky do domečku, pak ho ale všichni předeženem, vítězí Olga, po ní Radek a já a na Stopkina zase zbylo místo poslední - takže platíme panáka Olze i Radkovi 😀. V rámci boje jsme si ani nevšimli, že ostatní musí čekat až dohrajeme, aby dostali polévku, a Peter je z toho lehce naštvaný - uklidnil se ale rychle. Po večeři je to už jako obvykle - spousta piv a tlachání. Peter perlí s příběhem, kdy si kdysi, když vyrazil s klientem na tůru, zapomněl lano, nedal na sobě nic znát a pod nějakou záminkou se vracel na chatu, kde si ho musel za pár piv půjčit. V té době byl v Rakousku tím nejhlavnějším guidem 😀.

Původně měly výstupy gradovat a na dnešní odjezdový den byla v plánu Zsigmondyspitze ( https://www.google.com/search?q=zsigmondy+spitze ). Nevím kdo to plánoval, ale ve spojení s přejezdem do Prahy to byl totální nesmysl. Rozumně byla nakonec zvolena odlehčená varianta - bez batohů k jezeru Schwarzensee ( https://de.wikipedia.org/wiki/Schwarzensee_(Zillertaler_Alpen) ), které je krásné samo o sobě a ještě k tomu ty výhledy na hlavní hřeben Alp.... Cesta tam trvala přibližně hodinu, jezero bylo ještě částečně zamrzlé a my v uvolněné atmosféře fotili a kochali se. Pak jsme sešli zase k chatě, vzali batohy a zamířili opět k "chatě s kávou" na pivo. Dost mě zarazila vzdálenost - včera po těch pivech jsme to snad nahoru zvládli mnohem rychleji než dnes dolů :). Po pivku jsme zamířili zase níž, přičemž cíl bylo Peterovo auto, který se zase nabídl, že nám batohy sveze dolů. Na stejném parkovišti, jsme se poté rozloučili s Radkem a Olgou (která včera vynechala vrchol a místo toho sešla dolů do civilizace a pak zkusila vyjet autem také nahoru a vyšlo jí to - v restauraci ji klíče od závory půjčili) a odlehčeni odkráčeli až úplně dolů k "našemu" parkovišti. Tam při převlékání Ondra zkušeně výtahl z auta několik Peterových biografií a všechny je udal - při následné polévce v restauraci nám je Peter ještě podepsal. Nakonec jsme se s ním ještě rozloučili a tím to vlastně skončilo. Ještě je potřeba dodat, že v autě jsme zase seděli stejně jako při cestě sem - tedy já zase nalevo, tedy většinu času na západě a tím, že bylo odpoledne, zase jsem trpěl vedrem :)

Hochtor je zvláštní hora - nijak zvlášť vysoká (na Alpy) a přesto to rozhodně není vycházka na travnatý kopec. Má ale ještě jednu unikátnost - je to jediná hora na kterou jsem musel třikrát, aby mě pustila nahoru. Letos se to povedlo a jsem za to fakt rád. Odjeli jsme v pátek okolo poledne poté co jsem po Praze posbíral zbytek, tentokrát na naše poměry obrovské, čtyřčlenné výpravy. Cesta na rakouské hranice trvala zase o kousek méně, zrejmě proto, že usilovná práce ministerstva dopravy směřovala svou rychlou výstavbu - jednotky km za rok - do této lokality. Rakousko, zřejmě proto, že je proti Česku mnohem více rovinaté, má dálnici už skoro všude :) a tak jsme pod kopcem byli přibližně podle plánu a zbývalo už jen dojít k chatě. Předchozí pokusy probíhaly od severu a z nějakého důvodu jsme si mysleli, že cesta od jihu je tak nějak na pohodu. Úplně tak to ale nebylo, byl to řádný kopec a cesta taky žádná dálnice. Ale na chatu jsme se dostali. Sice už nevařili, ale pivo měli. Dali jsme jich několik, zahráli karty a na závěr s gay barmanem ještě rum. Sobotní ráno ukazovalo nějaké mraky, ale když jsem to srovnal s předchozími pokusy, bylo venku víc než nádherně. Po snídani jsme se tedy rozdělili na A a B družstvo. Béčko mířilo na Hochzinoedl (a my je skoro polovinu cesty mohli přes údolí sledovat) a naše A skupina samozřejmě na Hochtor. Netrvalo dlouho a zvedla se před námi stěna a my opravdu rychle začali nabírat výškové metry. Misty byla i pešina, místy to bylo lehce odjištěné, ale strmost se zastavila až v místech, kde jsme čekali vrchol. Ovšem ten se ukázal v dáli a čekala nás na první pohled hustá, ale ve finále pohůdková, místy vzdušná hřebenovka. Finálních asi 100 výškových metrů na vrchol bylo už za odměnu. Na vrcholu jsme vydrželi asi hodinu a víceméně marně čekali na to až se mraky odeženou - nestalo se tak, občas se to na nějakou stranu otevřelo, aby se daly udělat fotky, ale dlouho to nevydrželo. I tak jsme si to ale pěkně užívali. Díky strmému terénu nebyl sestup tentokrát o moc rychlejší než výstup a když jsme v půlce stěny zaslechli vzdálené hřmění, trochu se nám stáhly půlky. Shodou okolností mě s Vlastou přibližně na stejném místě bouřka vyhnala z prvního pokusu. Tentokrát to dopadlo o dost lépe. Tedy samozřejmě už jen tím, že nás to chytlo až na zpáteční cestě, ale také tím, že minule jsme ještě stihli i zmoknout. Tentokrát nás hory ušetřily. B tým už seděl na chatě nad prvním pivem a byl také náležitě spokojen se svým výkonem. Večer proběhl v podstatě stejně jako večer včerejší, jen s tím rozdílem, že barman si nás pamatoval a měli jsme u něho plus, což zohlednil u placení, kdy slevu na ubytování dostali všichni, ačkoliv nárok jsme měli jen dva :). Takže Hochtor se konečně vydařil, díky za to. PS: obě noci byly dost strašné - ač jsem spal u pootevřeného okna, vzduch byl v místnosti tak vydýchán, že jsem se vždy probudil bušícím srdcem a lapáním po dechu.

Termín jsme měli sice už od jara, ale do naplánování lokality se nějak nechtělo. Takže, když bylo pár dní před odjezdem a spousta chat před ohlášeným hezkým počasím byla plná, jsem na poslední chvíli ukořistil dvě místa na pátek na chatě Voisthaler ( https://www.voisthalerhuette.com/ ) s tím, že na sobotu si nás někdo bude muset vzít. Naštěstí ještě večer někdo odřekl a měli jsme místo i na sobotu. Bylo tedy rozhodnuto - pojede se na Hochschwab. Zase je to co do výšky tak i rozlohy relativně malé pohoří a ještě je kousek od Vídně, tedy i Maďarska a Slovenska - bylo to trochu znát, ale naštěstí ne na přeplněnosti, pouze na národnostním složení návštěvníků. V pátek se nám trochu zkomplikoval odjezd, pak jsem pár minut ztratil špatným odbočením a nakonec uzavírka, kterou Waze neznalo ?!?, nás definitivně odsoudili k tomu, že příchod na chatu bude za tmy. No ale terén udolím byl schůdný a tak jsme trasu značenou jako 2,5-3 hodiny zvládli přesně za hodiny 2. Na chatě jsme stihli jen čočkovou polévku, dvě lahvové a zahrát si Settlers ( https://www.svet-her.cz/spolecenske-hry/settlers-zrod-imperia ). Na sobotu bylo samozřejmě v plánu vystoupat na nejvyšší zdejší vrchol, zastavit se na pivko na chatě pod ním a udělat cca 10km okruh. Po snídani jsme vyrazili přiměřeným tempem dál do údolí, ale když nás začala dohánět partička naspídovaných Rakušáků, zrychlil jsem. Bylo to zrovna v místech prudkého stoupání, takže udržet vedoucí pozice bylo dost náročné, ale podařilo se. V sedle, kde se údolí láme a cesta chvíli pokračuje dolů, aby vzápětí odbočila na hlavní hřeben, to rakouský tým vzdal, protože měl v plánu dětskou variantu výstupu, tedy lezení ve stěně. My pokračovali také ke stěně, ale do míst, kde vedla chlapácká strmá cesta se žebříky a skoro-zabradlíčkem. Na ní jsme také potkali sestupující Čechy, kteří nám, jak vyplynulo z diskuze, vyfoukli místa na horní chatě. Na hřeben to netrvalo dlouho, celou cestu byly krásné výhledy a přímo na hřebeni, pod hlavním vrcholem stál žlutý bivak a vedle něho dva Slováci, s kterými jsme navázali lehkou družbu. Poté nás čekalo již jen pár výškových metrů na vrchol, kochání, pivo, kořalka, svačina a fotky. Za vrcholem na druhé straně byla už vidět moderní chata, ke které jsme poté zamířili a vzali to neznačenou cestou přes malý Hochschwab. Slováci už na chatě hráli "farára", což je lehce modifikované "prší" a tak jsme u piva pohráli s nima. Pak odešli a my se vyvalili s pivem na terásku. Když jsme byli řádně vysluneni, vyrazili jsme k "naší" chatě. Chvíli to bylo ještě po hřebenu, nebo spíš náhorní planině, pak ale cesta odbočila doprava a začalo se sestupovat. Tam někde jsme také dohonili a posléze i předhonili Slováky, šťastně dorazili na chatu a de facto zopakovali včerejší večer - pivo, pivo, pivo, polévka, pivo, settlers, pivo, pivo. Na poslední den jsme měli připravenou speciální variantu sestupu k autu, kdy jsme nejprve začali stoupat zpět na hřeben. Počasí bylo tentokrát naprosto luxusní. Modrá obloha, sem tam krásný mráček. Výhledy, občas srázy, ale začalo to být monotónní. Naštěstí přisla zase odbočka a poměrně dost přísná - i kamzík by se tam zapotil. Výškové metry ale mizeli po desítkách a za chvíli jsme ze skalnatého hřebenu byli mezi stromy a u nalezeného pramene se řádně osvěžili (bylo fakt dost vedro). Pak už se šlo jen lesem, ale auto bylo stále hluboko pod námi, takže opět strmý finální sestup lesem do městečka nás nepřekvapil, ale dost zničil. Rádler a polévka v penziónu byly tedy zasloužené. Poté nás už čekal jen za běžných okolností nudný přesun autem zpět do Prahy, ale to bychom museli mít v pořádku brzdy. Ty byly již řádně načaté - ne že by přestávali plnit svou funkci, naopak ještě přidávali audio stopu. A poměrně pestrou - od pískání, přes skřípot až po zvuky, které se vetšinou ozývají z kovárny. Tak jsem je moc nepoužíval, jel ekonomicky, předvídavě a brzdil motorem. Bohužel v kolonách a na semafórech ve městech jsem musel a chodci a kavárenští povaleči z toho měli zážitky. Musím říct, že jsem ho z té jízdy měl i já, respektive oba, a to poměrně silný :).