Když se chystáte do dálných krajin s celou rodinou, největší obavu máte z toho, aby před odletem malé děti neonemocněly. Šimonek sice týden před odletem prošel lehkým nachlazením, ale zdálo se i podle paní doktorky, že do odletu bude OKi. Jenomže jsme ho mezitím nechali jen tak lehce nakouknout do školky, protože jsme nechtěli, aby přišel o společné fotografování a ouha - hned další den, den před odletem horečka. Snad to do druhého dne přejde. Dopoledne poslední schůzky v práci, dokup repelentů, vyzvednout Tomáška ve škole, telefonát s mojí mamkou a rychle domů - za 1,5h musíme odjet na letiště a nemám ještě vše sbaleno. Hned ve dveřích vidím, že to Šimču ani trochu nepřešlo. I když se mi nechce, Blanďa mě správně posílá se Šimonem na ORL. Na ORL ale mají zrovna polední pauzu a nechtějí mě teď vzít. Podaří se mi ale naštěstí sestřičku přesvědčit, že když budu hodinu čekat, můžu si z letenek udělat ledatak vlaštovky. Kontrola dopadla nad očekávání dobře, není to ani oblíbený zánět středního ucha, ani angína a není to prý ani na antibiotika a po pár dnech s vysokou horečkou by to mělo samo odeznít. To bude asi prima let. Domů, dobalit, Šimču nadopovat Nurofenem, zavolat taxi a hurá na letiště. První let do Dubaje jsme sdíleli s kdysiMiss Kristelovou, které většinu cesty brečelo dítě. Já bych tohle létání s dětmi zakázal. Naši kluci byli celkem hodní. Neprobrečeli dohromady více než hodinu a snad stojí jen za lehkou zmínku, že Šimonek opakovaně pozvracel půlku letadla včetně médi a kravičky na spinkání, maminky, asi 4 deky a všeho oblečení, které měl na sobě. Na druhou stranu to ale celou rodinu sblížilo s letuškou, která určitě velmi ráda pomohla s úklidem zasažených sedaček. Virtuální medaili za statečnost udělujeme naší mamince, která to vše zvládla na jedničku. Já to takto chytit z první, tak nebudu moc přemýšlet a rovnou omdlím. V Dubaji jsme naštěstí měli noční pauzu v hotelu hned naproti letišti, tak proběhl alespoň v rámci možností docela decentní odpočinek. Druhý den další zhruba stejně dlouhý let do Phuketu. Horečka sama vůbec neustupovala a jedině díky střídání Nurofenu a Paralenu byl Šimča vždy nějakou dobu převozuschopný. Svojí světlou chvilku měl na letišti v Dubaji, kdy prohlásil naprosto správně pána v bílém hábitu za šejka. Kde tohle vzal nevím, ale je to asi světák od přírody po tatínkovi. Let se určitě nedá označit za pohodový - šimča si stěžuje na bolest hlavy, bolest břicha, horečku, podráždění, ale zaplaťpánbůh je to bez zvracení! Jak málo někdy stačí k radosti. V Phuketu 1 den a 2 noci v hostelu Blu Monkey. Z plánovaného dne u moře samozřejmě sešlo, tak se pečeme v malém horkém pokoji a čekáme, až bude Šimčovi líp. Ale není, je to stále stejné. Po plonkovém dnu v Phuketu nás čeká přejezd rychlou lodí na cílové místo - ostrov Ko Lanta. Ráno nás taxík veze do přístavu k Rassada Pier. Kotví zde mnoho velkých moderních a skoro se dá říct luxusních lodí, které plují většinou do Krabi nebo právě na Ko Lantu. K našemu překvapení ale předem objednané lístky nejsou na žádnou z těch pěkných lodí, ale na takovou miniminilodičku, bárku, skořepinu. V tomhle máme plout skoro 100km po volném moři?? Kufry nám hážou bez nějakého většího zájmu o zachování jejich obsahu do lodě a my nastupujeme za nimi. Ihned povinně všichni dostáváme vestu. Nikdo neprotestuje a všichni si ji rádi bereme. Po vyplutí z přístavu se ukazuje, že počasí (vítr, den předtím lehký nečas) pro takto malou loďku není nic moc a je problém s vlnami. Loď neustále stoupá proti vlnám a následně se zase propadá obvykle se zneklidňujícím zvukovým efektem, jak narážíme dnem zpět na vodní hladinu. Houpe se to prostě jak na moři. Nikdo moc nemluví. Šimonek překvapivě nezvrací. Zato chlapík naproti nám je bledší než Edward z Twilightu a shání se naléhavě po záchodu nebo alespoň igelitce. To se mi zase jednou vymstilo pospíchání. Ty krásné velké lodě jedou na Kolantu 4-5h, toto je superfastspeed boat, která to má ujet za 2h. Abychom ale vůbec dojeli. Naštěstí zhruba po hodině a půl se moře uklidnilo a doplouváme k zastávce na legendárním ostrově Ko Phi Phi, kde se natáčel film Pláž a který byl v roce 2004 v podstatě srovnán se zemí ničivou tsunami. Pár lidí vystupuje, pár nastupuje. Kratší část z Ko Phi Phi na Ko Lantu už byla vysloveně pohodička a náš speedboat ukrajuje kilometry cesty s motory vytáčenými do červena. V přístavu jsem nejprve na chvíli ztratil Tomáška, pak náš odvoz, ale nakonec jsme se všichni našli a jedeme na vysněné ubytování, kde strávíme konečně skoro celý týden na jednom místě. Šimča se snad doléčí, Blanďa se dospí, Tomášek vyřádí v bazénu a tatínek se uklidní konzumací oblíbených piv Chang a Singha. Teď už bude vše OKi, už žádné špatné zprávy. V našem ubytku náš příjemně vítají, thajská paní vysvětluje, co a jak, a zní to všechno dobře do té doby, než začne vyprávět o tom, že jsme hned u tropického lesa a z lesa sem běžně chodí opice. Ale že to je v pohodě, opice se bojí vody a tak ať je když tak postříkáme vodou. Děti z toho mají radost, ale evidentně nám z toho tentokrát zbledla maminka, která se, po legendárním souboji s opicí o igelitku s prázdným kokosem v Monkey Forest Road v Ubudu na Bali http://mirek.ontheroad.to/show/ubud-2-dil-ryzova-pole-kolem-ubudu-a-opice , s opicemi vůbec nekamarádí. P.S. Než napíšu další zprávy, tak jen chci předem všechny uklidnit, že teď už je vše OKi a dovču si tu uživáme. P.P.S. Mno vlastně nějaké drobnosti jakože před naším domem byl dnes had, v Indonésii bylo před chvílí zemětřesení a hrozí tsunami a zítra nepůjde na ostrově celý den elektřina. Ale jinak je vše opravdu OKi :-). P.P.P.S.Ta fotka pláže je náš výhled z ložnice, což je fakt parádní!

Ostrov Ko Lanta jsou ve skutečnosti ostrovy dva: Ko Lanta Yai a Ko Lanta Noi. Turisticky je ale navštěvovaný víceméně výhradně jen Ko Lanta Yai. Ostrov je dlouhý asi 30 km a široký 6km. Západní pobřeží je lemované nádhernými plážemi a zde se nachází i většina ubytování. Na samém severu je hlavní přístav Ban Saladan, z které plují lodě do Phuketu, Krabi a Ko Phi Phi. Naopak na jihu je národní park a maják. Silnice u majáku končí a ostrov se tak nedá dokola objet. Sever v blízkosti přístavu je hodně turistický, pláže jsou lemované ubytováními a restauracemi. My jsme se rozhodli ubytovat v klidné jižní části. Na zdejších písečných plážích je vždy jen pár lidí, krásně čistá voda a neuvěřitelná pohoda. Na druhou stranu zde chybí standardní plážový servis s lehátky a slunečníky. Normálně ho nevyhledáváme, ale s dečkami by se zrovna docela šiknul. Obecně je Ko Lanta mnohem méně zasažená turismem než profláknuté Ko Samui, Phuket, Krabi atp. i když i to jsou nakonec pořád super místa. Kromě pobřeží je ostrov pokrytý původní tropickou vegetací, což se dnes už běžně nevidí. Ceny už jsou ale přizpůsobené turismu a např. cena oběda je obvykle jen o málo nižší než u nás doma. Naše ubytování je parádní. Máme vlastní domeček na kopci s venkovní sprchou, velkou terasou, kde je posezení, houpačka, zevlboye a hlavně nádherný výhled na tropický les a zátoku s pláží. Díky výšce je tu obzvlášť v noci celkem větrno, ale v tropech platí, že kde to fučí, nejsou komáři, což je nakonec opravdu velká výhoda. Na pláž je to ale přes kilák daleko a slušně do kopce/nebo z kopce a není tu restaurace. Řešíme to zapůjčením skútru. Už z Indonésie máme vyzkoušeno, že po vzoru domorodců to dáme celá rodina na jednom skútru taky – první Tomča, pak já, na konci je Blanďa a mezi mnou a Blanďou je natěsněný Šimča. Na skútru je to na pláž chvilička a kluci jsou z toho totálně nadšení. Na večeři buď jezdíme taky na skútru, nebo některé zdejší restaurace posílají pro hosty auto, které Vás odveze tam i zpět. I když většina restaurací je spíš jen taková bambusová chýše s venkovní kuchyňkou, plotnou a jednou pánvičkou, tak obvykle moc dobře vaří. Bývají nejčastěji u silnice na útesu a díky tomu je z nich dechberoucí výhled dolů na moře a romantický západ slunce k tomu. I naše děti vycítí romantickou chvilku, kterou se snaží obvykle podpořit nervy uklidňujícími větami „kdy už bude to jídlo?”, “táto, já už mám hlad“, „táto já to ale nebudu jíst“, „mámo, já chci něco jinýho“, „já chci sedět ale tam co sedí Tomáš“. To vše dokážou zopakovat s kadencí několika desítek opakování za minutu. Každopádně jsme rádi, že hned druhý den pobytu na Ko Lantě je Šimča v pořádku a ve zdraví si to tady užíváme. I díky té nemoci to tady pojímáme spíš odpočinkově než cestovatelsky. Ale i tak zážitky máme – kluci byli nadšení třeba z okružní jízdy po ostrově tuk-tukem, navštívili jsme původní přístav Old Town Ko Lanta, opravdu parádní byla snake show – je dost možné, že o tom napíšu ještě zvlášť nebo alespoň sestříhám video. Je tady celá řada dalších atrakcí, které ale nestíháme. Možná ještě někdy příště… Jinak opice jsou tu relativně běžně, zrovna dneska jedna byla až v restauraci, ale nejsou útočné ani otravné.

Obecně v celé Asii je hodně sledovaným sportem fotbal a k tomu má oblíbená Premier League. Nevím, jak to dělají, protože když se v Anglii hraje od 20:45, tady jsou skoro 3h ráno. Řada lidí tady má dokonce vytuněnou motorku se znaky svého klubu. Příznivci Manchesteru United jsou tady v drtivé převaze. Jen občas nějaký odpadlík s Liverpoolem nebo Arsenalem J. Je to paráda, když si třeba jedu koupit „gazolínu“ do motorky a s chlapíkem se společně radujeme nad aktuální výhrou proti Arsenalu. A třešničkou na dortu bylo to, že na večeři s námi v autě na korbě jeli britové a hádejte, odkud byli. No z Manchesteru! Jen se jim moc nelíbila moje výslovnost města Manchester. A to jsem si myslel, že je to ta správná Oxfordská. Asi na tom budu muset zapracovat J. A jako bonus jedna fotka pro Miloše.

V pátek 4.3. musíme už bohužel udělat Ko Lantě pápá a přemístit se blíže k letišti. Cílem je Phuket, kam jsme přiletěli a odkud také budeme odlétat domů. Z Ko Lanty na Phuket se musíme dopravit opět rychločlunem a máme z toho už předem vítr. Nakonec ale nebyl ani vítr ani vlny a byla z toho pohodová, klidná a rychlá plavba. Phuket je hodně velký ostrov v Andamanském moři. Je asi čtyřikrát větší než Ko Lanta. Je to jedna z nejprofláklejších destinací Thajska. Důvody jsou dva: první je zdejší noční život plný diskoték, barů a ping pongových show a druhým je západní pobřeží plné skvělých pláží. S dětmi noční život tohoto typu není kompatibilní, a tak se se věnujeme tomu druhému. Několik málo kilometrů od nás je asi nejznámější pláž ostrova – Patong Beach. Člověk si musí chvíli zvykat na přelidněnost, připomíná to tu lehce Makarskou v prvním srpnovém týdnu, a velké hotely a Burger King a Subway a spoustu aut a motorek. Jednoduše Ko Lanta je klidná a Phuket živý a rušný. Nejlepší je, když kluci v písku hrají hru na napouštění přehrady. Dle aktuálních statistik standardně jedno naše dítě zhruba 1x za 10 min něco potřebuje – čůrat, kakat, vysmrkat, obléknout, obout, dát napít, dát najíst, nudí se, hádá se, je někde krab nebo mravenec, je moc teplo nebo moc zima, chtějí někam jinam, než právě jsou atp.. Když jsou děti dvě, tak je střední hodnota nepřerušeného klidu zhruba 5 min, což není až tak moc. Ale než se po kyblíčkách napustí taková přehrada z písku, to nějakou chvilku zabere. Jenom podezřívám Tomču, že už to dávno prokouknul a s kyblíčkem posílá Šimču. Ale to neva, ale hlavně, že je klídek delší než 5 min J. Poslední den jsme dojeli na pláž Karon, která je odhadem tak 10km pod Patong Beach. Je mnohem klidnější, hotely jsou až za silnicí, která je odděluje do pláže. I voda je tady průzračnější a dá se schovat do stínu, který vrhají palmy. Mluví se tu výhradně rusky. A to mi Jon dával číst článek ve Forbesu „padá rubl, něco si přej“. Asi to s tou krizí tak hrozné nebude. Množství turistů tu ale asi nadobro zkazilo některé služby v čele s taxikáři. Za asi 3km chtějí opakovaně třeba 400 bahtů, což je asi 300 Kč. Skoro určitě se snaží cenu natáhnout, protože vidí, že jsme s malými dětmi a potřebujeme svézt. Ani usmlouvat to moc nejde. Stačilo nám jednu celou cestu z principu absolvovat raději pěšky a vracíme se k našemu odzkoušenému dopravnímu prostředku – máme motorku. Je vystaráno a taxikáři ať si škubou někoho jiného. Jenom řídit takto naloženou motorku v docela hustém a na první pohled chaotickém asijském provozu je na rozdíl od klidných silnic Ko Lanty docela výzva. Našli jsme díky tomu také parádní místo na večeři. U silnice jsou mraky motostánků a dělají tu za pár bahtů samé mňamky. Člověk si třeba vybere čerstvé krevety nebo chobotničku, za chvíli je to na grilu i na talíři. Někde jinde dělají kuřecí Satay, jinde grilují kukuřice, u jiného stánku zase připravují palačinky. Dokonce se s tím jídlem pak dá sednout na zem na takové rohože a s výhledem na západ slunce si děláme takový piknik. Trochu nám to zkazilo zjištění, že se to tak kolem docela hemží krysami, ale ani to nás nevyhnalo a v klidu jsme vše dojedli. Víceméně hned na náš hotel navazuje takový něco jako slum. Je to divné ležet si v bazénu na střeše hotelu a koukat dolů do nuzných příbytků z několika vlnitých plechů. Sice to vypadá, že tam není ani záchod ani sprcha, ale na druhou stranu z řady z nich vykukují satelitní přijímače. No a tohle píšeme už z Dubaje a za pár hodin budeme doma. Nějak to rychle uteklo.