Po loňském zdolání vrcholu Ďumbier (asi 2100 m) jsme se letos, po loňském konstatování, že výstupy i na nejvyšší vrcholy Tater nám již nepřináší ten pravý požitek, domluvili, že zkusíme něco lepšího, něco co bude stát opravdu za to. Protože někteří básnili o kráse Dolomit a také proto, že je to poměrně nejsnáze přístupné “přestřítisícové” pohoří, rozhodli jsme se vyrazit tam. Bylo nás celkem šest (z toho dvě dívky) a nastala zcela logická otázka jak se tam dopravit. Po výborných zkušenostech se stopem, a po ujištění pracovníka jedné cestovní kanceláře, že lístek autobusem přijde nejméně na tisíc korun tam, jsme se rozdělili do dvojic, domluvili si místo a čas srazu, a podle vlastního uvážení každá dvojice vyrazila. Sešli jsme se bez větších problémů do dvaceti čtyř hodin. A tak byla naše Expedice Marmolada 1997 konečně v plném počtu. Konečně jsme vyrazili. Děvčata však byla krátkým výstupem k lanovce tak unavena, že se rozhodla obětovat 12000 lir (za osobu) a svézt se. My drsní muži byli rozhodnuti využít první větší výšlap jako zkoušku naší kondice. Přidali jsme jim do kabinky naše batohy, pevně rozhodnuti, že jako správní muži zdoláme svah vlastní silou. Zatím, co již stoupali pohodlně vzhůru a mávali nám povzbudivě z kabinky, kývnul na nás šéfik od lanovky, ať si naskočíme, že pojedeme gratis. Tím jsme samozřejmě nepohrdli a octli se tak náhle ve Cool Raiser (2.050m). Bylo nám až stydno, že jsme se do výšky větší, než Sněžka vyvezli lanovkou. Tady se nám teprve ukázaly Dolomity ve své plné kráse. Nahoře bylo zcela božsky, ale jen do okamžiku než se zcela odnikud vynořil mráček, z kterého další asi tři hodiny velmi intenzivně pršelo. Protože déšť k večeru neustal, ale právě naopak nás zaléval hektolitry vody. Rozhodli jsme se strávit první noc v horách v blízkosti lanovky. K našemu rozhodnutí nemalou měrou přispěl i jakýsi kouzelný dědeček jehož hlavním posláním bylo zabránit turistům v přespání v chráněné oblasti. I my neznalí italštiny jsme z jeho slov a gest pochopili, že tudy cesta nepovede a stany se stavět nebudou. Počkali jsme až odejde a postavili stany na samé hranici chráněné oblasti. A příhodně alespoň jeden ukryli do dolíku, aby nebyl vidět. Zmoženi únavou prvního dne jsme rychle vybalili a nastal ten správný čas pro oslavu začátku expedice a převyprávění prvních dojmů z hor a ze stopu. Druhý stan naší pozvánku k oslavě, podepřenou flaškou české značkové lihoviny Fernet z nepochopitelných důvodů odmítl. Taková maličkost nás však nemohla ovlivnit a Fernet putoval do našich žaludků. Déšť s přibývající nocí neustával a tak jsme se rozhodli stan vypnout o něco lépe. K našemu zděšení jsme po vyskočení ze stanu přistáli v nejméně dvacet centimetrů hlubokém bazénu. Řeknu vám, přenášet plný stan o dvacet metrů do kopce po vypití láhve Fernetu, v naprosté tmě a v cizích horách je úkol poněkud složitý.

Nádherné ráno. Nemá cenu ho nějak popisovat, neumím to a i kdyby jo nikdy to nepopíšu doopravdy věrohodně. Jestli to chcete poznat, jeďte tam. První ráno a první katastrofa. Dejmal je po včerejší oslavě naprosto neschopen zvládnout dnešní plánovanou trasu. Zkouší to statečně, ale po dvou kilometrech se značným převýšením je jasné, že dnes hřebeny nepokoří. Válečná porada, rozhoduje následovně: Dejmal se pokusí vyspat a dát se do pořádku a ostatní vyrážejí zdolat první vrchol. Náš první výstup. Nádherné počasí přetrvává. Statečně stoupáme poměrně dobrou cestou a tušíme, že to nejlepší nás teprve čeká. A už je to tady. Naše skupina se díky zdání poměrně dobré cesty poněkud rozdrobila. Ondra s Martinem vyrážejí do žlebu po pravé straně, traverzují sutí a získávají první zkušenosti s jištěnou cestou (via ferrata). Divný název, ve skoro kolmé stěně jsou zasekány skoby spojené ocelovým lanem. Co chvíli narážíme na plně vybavené lezce, začínáme si tu připadat v keckách a bez jištění oproti nim dost divně. Pod tímto dojmem necháme získání zkušeností na později a vracíme se k původní cestě. Do sedla dorážíme asi s dvacetiminutovým zpožděním. Holky už jsou nahoře v sedle. Kde je Bulda nevědí. Naposled byl spatřen jak se v půlce stěny vydává doleva. Najednou se objevuje asi padesát metrů nad námi a nedbaje na naše upozornění, bez jištění nebezpečně, a za rachotu několika skal, které jen tak mimochodem sráží do propasti pod sebou, slézá k nám. Sedlo, konečně první sníh. Vyrážíme porazit vrchol. Zanedlouho opět narážíme na lana. Překonáváme několik prvních úseků, ale po svačině jsme se všichni až na Evičku rozhodli ukončit výstup. Sestup je poměrně rychlá záležitost, takže po několika desítkách minut, nalézáme Dejmala s foťákem u jedné jeskyňky s podivným zvířetem uvnitř (které zarputile odmítá vylézt a nechat se vyfotit). Zdá se, že je ze včerejší pitky již zcela zotaven, a tak se při vaření obědo-večeře schází “válečná rada”, aby se rozhodlo co dál. Někteří z nás jsou po skoro zdolání prvního vrcholu, značně otřeseni, a tak se nakonec, po krátké debatě podpořené odnikud se vynořivším kouzelným dědečkem (ten zase zopakoval svůj kousek, kdy mává zběsile rukama a vykřikuje:”no tende … police…), domlouváme na tom, že veškeré své síly vrhneme proti našemu hlavnímu cíli: Marmoladě. Z plánovaného několika denního přechodu “Gruppo di Sella”, tedy nebude nic, snad příště. Ale dlouho netruchlíme a už plánujeme cestu k Marmoladě.

Večer spíme zase v St. Christině, a ráno se autobusem přemísťujeme asi o 20km dál do vesničky Canazei. Za zmínku z téhle cesty stojí snad jen ďábelsky se smějící řidič, který se v zatáčkách baví tím, že schválně najíždí tak, aby co největší část autobusu byla nad propastí, z čehož nás chytá hrůza. Pár horolezců na okolních kolmých a zcela jistě neslezitelných stěnách, vnáší do našich řad zmatek. Určitě nechceme jít prvních pár kilometrů po silnici, volíme proto cestu po značce okolním lesem. Pokračujeme údolím a nadále přetrvává nádherná scenérie okolních hor. Za zmínku stojí snad jen koupání u nádherného (byť umělého) jezu. Poté přichází prudké stoupání k cíli dnešního úseku a našemu základnímu táboru pod Marmoladou (Contrin). Zjišťujeme, že je tu jedna ubytovna, hospoda a směrem k Marmoladě nádherná kaplička, za kterou stavíme na louce stany. Po krátké večerní procházce po okolí uleháme, zítra nás čeká zdolání vrcholu.

Je nádherné ráno a všechno nasvědčuje tomu, že bohové jsou dnes dobytí vrcholu Marmolady nakloněni. Vyrážíme co nejdříve, abychom co nejdéle unikali působení horkého červencového slunce. Asi 2 hodiny stoupáme prudkými serpentinami v kamenitém terénu a poté nás očekává suťové pole, podél kterého se dostáváme k prvnímu sněhu. Ještě jeden žebřík a jsme v sedle. První část cesty máme za sebou. Bohužel se začíná kazit počasí. Většinu obzoru pokrývá podezřelý opar. Zde také potkáváme poměrně velké množství lidí, ale zdá se že naším směrem jich příliš nepůjde. Zdoláváme první úsek jištěné cesty. Místy chybějící části lan nejsou výjimkou, ale v zatím poměrně jednoduchém terénu nejsou ani problémem. Dostáváme se k prvnímu kritickému místu výstupu. Před námi se tyčí asi 6 metrová stěna a hřeby po kterých se původně lezlo jsou ohnuté a nevyhlížejí příliš stabilně. Tající voda zde ve stínu namrzá a bez jištění to nevypadá příliš dobře. Bohužel máme jen pět metrů lana a jednu karabinu na šest lidí. Martin s Dejmalem jdou první. V tuto chvíli se začíná zcela vážně debatovat o tom, že otočíme. Ve chvilce se vyprofilují dvě skupinky. Dejmal, chce jít zpět, a Plavčík nás nutí lézt vzhůru a používá argumenty typu: “Posledně jste mi slíbili, že vylezeme až nahoru …” Nakonec, hlavně proto, že jsme si jisti, že jsme tak ve třetině cesty, lezeme dál, ač ve skutečnosti jsme tak v osmině … Když vylezeme nad stěnu cesta začíná vypadat schůdněji a tak pokračujeme v cestě. Pravdou je, že cesta dál vypadá jednoduší než návrat. Doufejme, že z vrcholu povede schůdnější cesta. Vytrvale se horší počasí i stezka, ale tak složité místo už nepotkáváme. Opět místy chybí lana či kusy žebříků, někdy i v dost krkolomných místech, ale na to už jsme si zvykli. Když se dostáváme na hranici souvislého sněhu začíná se hlásit první únava, ale k vrcholu už není daleko. Jsme na vrcholu. Krásný výhled, společná fotka na vrcholu je bohužel jedinou povedenou, protože se krátce po nás na vrchol přihrnuli mraky. Rychle jíme železné zásoby a sestup druhou stranou zahajujeme v naprosté mlze. Tato cesta je značně jednodušší a proto se pod skálu dostáváme v rekordním čase. Jsme na ledovci a čeká nás tři kilometry dlouhá pouť sněhem k nejbližší chatě. Vypadá to, že pěkně zmokneme. Už je to tady, bohužel ne déšť, ale kroupy. Teď už i Ondra s Martinem uznává, že není zrovna počasí na kraťasy, které byly výhodou při výstupu. Naše skupina se roztáhla do značné délky. Potěšení z jízdy po ledovci neodolal nikdo z nás. A klouzat se dva nebo tři kilometry z kopce stálo zato. Úplně promočení a značně vyčerpaní jsme přistáli v nejbližší chatě. Posilnili se a nastal poslední problém: Jak se dostat zpět do základního tábora na druhé straně hory. Návrh na cestu dolů k jezeru, okolo hor a nahoru údolím, kudy jsme šli včera je zamítnut a vyrážíme znovu do sedla. Neustále poprchává a začínají nám docházet síly. V mlze a dešti dostoupáme do sedla kde nyní naprosto nikdo není a po druhé straně zpět ke stanům. S ubývající výškou se citelně otepluje. Dolů dorážíme celkem klidně. Ještě koupel v pramenu horského potoka, a můžeme v klidu vychutnat dobytí vrcholu. V místní horské chatě Bulda vaří na zápraží a ostatní tráví příjemný večer s výborným italským pivem ve společnosti Sharon Stone.

Den po výstupu. Cítíme se celkem v pohodě jen Martin s Evičkou a Alčou prospali, kvůli vodě ve stanu, část noci na tvrdých kamenech kapličky. Neustále mrholí a nevypadá to na zlepšení, takže o pár dní uspíšíme náš odjezd k moři.