Složení: Pepa & Márty Trasa: Praha - Berlín - (trajekt Sassnitz - Trelleborg) - Malmö - Göteborg - Oslo - Trondheim - Bodö - Fauske - Trondheim - Otta - Lillehammer - Oslo - Bergen - Myrdal - Flam - Myrdal - Finse - Oslo - Göteborg - Berlín - Praha Celý výlet začal vlastně už třetího, kdy jsme se přesunuli z míst svých trvalých bydlišť do Prahy. Je zde ovšem nutné připomenout, že ačkoli jsme původně měli jet autem ve čtyřech, skutečnost byla taková, že jsme vyráželi dva a ještě k tomu vlakem. Ja osobně jsem ještě naposledy požil večer pár piv, abych měl 14 dni na co vzpomínat.

Tento den byl jednak ve znamení zařizování formalit jako pojištění, jízdenka, atd. a druhak v překonání vzdálenosti mezi Prahou a Oslem. Z toho plyne, že se neudálo nic zvláštního, až na několik drobností: To, že vlak Praha-Berlín měl zpoždění 45 minut nikoho nepřekvapí. To, že jsme si v Holešovicích neodpustili jedno točené také ne (později ještě jeden lahváč v Ústí). Pak nás v Berlíně decentně naštval úchylný telefonista, který před půlnocí neměl nic jiného na práci, než chodit po nádraží a hlasitě se vybavovat.

Druhý den expedice a v podstatě první den v Norsku začal již někde v Německu, ale pořádně jsme se probudili až ve švédském Malmö, kde jsme přestoupili na vlak do Göteborgu (ještě před Malmö jsme použili trajekt, ale bohužel jsme ani nepoznali, že už jsme na moři a tak jsem svůj první možný pohled na moře prospal). Začalo nás také udivovat, že vlak, na který přestupujeme, stojí vždy na tomtéž nástupišti. Zřejmě si nás dost vážili. Z Göteborgu jsme odjeli do norského Osla, přičemž nás cestou udivoval déšť, který směřoval jednou horizontálně a jindy dokonce lehce nahoru, prostě jiný krav jiný mraj. V Oslo jsme byli v 16:45, a byli tedy ve výchozím bodě našeho cestování po Norském království. Ještě je potřeba se pozastavit nad tím, že jsme, ač technicky zdatní, měli celkem často problémy s různými vymoženostmi, které k nám za 10 let bez komančů ještě nedorazili. Jednalo se především o zavíraní na záchodech ve vlaku, které nejenom, že bylo pro nás neznámé, ale hlavně pořád jiné. To samé platilo o vlakových stolečcích, které nás alespoň cestou zabavily a krátily nám nudu. Ano, myslíte si to správně, byli jsme za idioty, ale dařilo se nám to skrývat. V Oslo jsme nejdříve zamířili k informacím, kde jsme chtěli zjistit spojení do Trondheimu. O své angličtině jsem měl celkem dobré mínění a tedy jsem se toho úkolu zhostil. Stálo mě to nejenom několik kapek potu při domluvě, ale hlavně ztrátu toho dobrého mínění. Nicméně jsem to nakonec zvládl a zjistil, že odjíždíme v 23:05. Měli jsme tedy dostatek času na prohlídku Osla, které, jak jsme později zjistili, je celkem malé a těch pár hodinek na prohlídku stačí. Hodili jsme tedy batohy do úschovny a poté, co jsme si vzali mapku města, vyrazili. Zamířili jsme po hlavní ulici směrem ke Královskému paláci, cestou nafotili nějaké budovy a potkávali samé muzikanty, ale ne jako v Praze trosky, které lidi pouze připomínají. Tihle byli naprosto v pohodě s patřičným sebevědomím a hráli lidem pro radost. Prostě předzvěst nádherné, v Norsku všudypřítomné, dobré nálady. Při druhé fotce se Pepovi podařilo převinout filmek opět na začátek a protože na první fotce byl celkem supr barák, vraceli jsme se. Od paláce jsme si to šinuli směrem k Fragnerovu parku, který se rozprostírá kolem své dominanty - Vigelandova monolitu. Tam bylo opravdu nádherně a tak jsme tam trochu pobyli. Celý park, ostatně jako v menší míře celé Oslo, je okrášlen množstvím soch lidí oděných pouze Adamovým či Eviným rouchem a působí velmi hezkým dojmem. V parku jsme změnili směr a začali se pomalu vracet zpět k nádraží. Vzali jsme to podél pobřeží, které, což se dalo očekávat, hyzdil přístav. Podél početných mol s někdy dosti našlehlými jachtami jsme dorazili ke čtvrti Aker Brygge, kterou jsme po krátké době přejmenovali na čtvrť Chlastací. Nějak nám totiž nešlo pochopit, že ačkoliv jsme v celém Oslu neviděli jediného člověka konzumujícího alkohol, což odpovídá tamější prohibici, zde se pilo o sto šest a to i u venkovních stolečků. Potkali jsme také několik sloupů s vestavěnými monitory a ven koukajícími myšmi, které sloužili k předvádění nějakých prezentací. Zmiňuji se o tom především z toho důvodu, že se nám po několika pohybech a kliknutích myší následovaných modrou obrazovkou podařilo odhalit ten zdařilý systém, který běžel pod tím. Poté jsme ještě prošli přístav a zamířili opět k nádraží. U nádraží si Pepa zahrál na chudého Čecha a vylovil z kašny nějaké drobné a při tom si zdařile umyl nohy. To se ale již trochu smrákalo a nebyli jsme tak na očích, pouze nad kašnou se tyčící nahá socha nás nepustila z dohledu. Tím jsme fakticky ukončili první návštěvu Osla a v 23:05 odrazili od jeho břehů na sever do Trondheimu. Ve vlaku byly sice trochu problémy s místem, ale nakonec jsme se uvelebili na kraji vagónu na takzvané čtyřce. Nebylo to nic moc, ale nedalo se nic dělat ... jsme si mysleli. Přišel totiž, kde se vzal tu se vzal, průvodčí a prakticky beze slov nám zkontroloval lístek a pohybem ruky nás vyzval ať vstaneme. Čekali jsme nějaký problém a tak jsme si už v duchu připravovali obhajobu, ale průvodčí nohou sešlápl nějakou páku a jedno sedadlo otočil a nás tím potěšil, protože jsme měli rázem samotku. Čekala nás osm hodin dlouhá cesta.

7:16 Trondheim. I když bylo dosti slunečné počasí, bylo znát, že jsme povyjeli o dost výše na sever a proto v tuto ranní hodinu nebyla teplota pro nás z vlaku nerozhýbané a nevyspalé chlísty moc příznivá. Urychleně jsme se tedy rozhodli najít v co nejkratší době místo na spaní a vytuhnout. Naše nouze nás neomylně zavedla na návrší nad městem, kde se nacházel krásný park a my se přibližně do 12 hodin natáhli a opustili svět živých. V poledne nás probudilo slunce, které už začalo celkem nehorázně hřát a my zjistili, že ani zde nejsme před letním vedrem uchráněni. Po lehkém obědě složeného z vloček, ostatně nic jiného jsem mimo tuňáka v konzervě a chleba celých 14 dní nejedl, jsme sbalili věci a jelikož úschovna zde nebyla a zároveň jsme začali Norům velmi důvěřovat, a to je po zkušenostech z Čech velký problém, nechali jsme batohy schované v křoví a vyrazili pouze na lehko na obhlídku města. Podle opět na nádraží obdržené mapky jsme neomylně nalezli kostel Var Frue a poté katedrálu Nidaros, u které jsem málem spadl do roští, když jsem se ji snažil na svůj automat vměstnat celou a dělal tudíž neustále kroky vzad. Tam jsme se také rozhodli pronásledovat jednu slečnu, ale ta nám bohužel zmizela uvnitř katedrály, kam jsme namířeno neměli. Odtamtud jsme pokračovali na náměstí s uprostřed stojícím vysokým sloupem nesoucím sochu Olafa Tryggvasona a pak na pobřeží, které bylo o dost hezčí než v Oslu. Navštívili jsme rybí trh, který se skládal z jednoho stánku a očividně jsme byli středem pozornosti. Dlouho jsme přemýšleli čím to je a jediné co nás napadlo bylo to, že jsme byli zřejmě jediní v celém Trondheimu, kdo měl kraťasy. Provedli jsme také útok na zdejší McDonald za účelem konfiskace vody, ovšem tak debilně vytvořená umyvadla se málokde vidí, prostě vodu jsme z nich nedostali. Asi půl kilometru od pobřeží jsme zaregistrovali ostrov Munkholmen, který v minulosti sloužil jako vězení. Také jsme zjistili, že nás už nehorázně bolí nohy a v kombinaci s půjčovnou kol, která má stanoviště po celém městě, nebylo co řešit. Půjčovna funguje na principu nákupních košíku v Delvitě. Prostě vhodíš minci, vyndáš kolo ze stojanu, jedeš a v jiném místě kolo do stojanu strčíš, peníz vyndáš a je to. Naprosto geniální věc, která by se ale bohužel v Čechách realizovat nedala, protože by kola byla za chvíli očesána o vše co by šlo odmontovat, ale to jsme opět u mentality našeho národa, za kterou jsem se v těchto situacích styděl. Cestou zpět jsme se stavili na nádraží, zakoupili pohledy a zjistili další spoje. Při cestě na naše nocležiště jsme přejeli přes velmi starý, ovšem do dnes funkční dřevěný most a za ním kola odložili. Další věcí, která byla nad naše chápání byl výtah pro kolisty, jak jsme ho nazvali. Jednalo se o kolej vedoucí po straně silnice na prudkém kopci, u jejíhož spodního okraje byl automat na mince a unavený cyklista, který zaplatil příslušný obnos mohl počkat, až z podzemí vyjede malý stupínek, za ten se zapřít a nechat se vyvést až nahoru. Opět geniální vynález. Když jsme se navraceli k našemu bivaku, měli jsme přeci jenom trochu strach, jestli budou batohy na svém místě. Byly. Vyrazili jsme tedy ještě na obchůzku parku a zjistili, že nedaleko od našeho stanu se nachází pevnost Kristiansten, z které je nádherný výhled na celý Trondheim. Po nabažení se tohoto pohledu jsme se vrátili ke stanu. Večer začal docela pekelný liják a měli jsme co dělat, abychom stan vůbec postavili. Situace se totiž ještě zkomplikovala tím, že Pepa zjistil, že kolíky od stanu má doma. No supr. Podnikli jsme tedy v dešti malou bojovku a zahráli si na skauty přičemž jsme zjistili, že jsme dosti šikovní a kolíky jsme za chvíli měli ze dřeva, odlehčeného to materiálu. Také jsme se rozhodli, když už jsme byli takoví skauti, že nedostatek vody vyřešíme ešusem vystrčeným do deště. Po zatím stále chutnající večeři následoval tradiční mariáš, nebo spíš jeho paskvil, protože lízaný mariáš je opravdu velká slabota. Ale na výběr jsme neměli, když nás v tom Jeff nechal :), a tak jsme hráli jak o život a hlavně o sušenky. Spánek, který přišel hned po mariáši, byl konečně ten pravý. Po dvou nocích ve vlaku to byla opravdu spása.

Probudil nás do stanu se dobývající pes, byl ovšem neškodný a po našem zavrčení se lekl a utekl. Vstáváme až okolo půl jedenácté a chčije a chčije. Dáváme mariáš, náš to oblíbený sport, o poslední bábovku a i když celkem suverénně vedu 4:1, Pepa ještě s větší suverenitou vítězí 10:7 a cpe se bábovkou. Já pouze slintám. Když konečně přestalo pršet vyrážíme na trestnou výpravu pro vodu a u jednoho domu točíme z kohoutku. Naprosto bez problému. Po dnešním vydatném spánku naše důvěra v domorodce ještě vzrostla a proto necháváme stan stanem a vyzbrojeni jen nejcennějšími věcmi velíme k odchodu pro kola. Nejprve jedeme opět na nádraží pro informaci, kde se nachází hráz Leirfossen. Tu dostáváme a dozvídáme se, že za pomoci již zmíněných Sitybajků to bude pěkný výlet. Na kolech míjíme památník generalløytnanta Jørgena Bjelkeho a při přejíždění mostu Elgeseter sledujeme policejní hlídku v akci, zřejmě i zde je pár nehodných lidí. Pak si cestou ještě několikrát ověřujeme správnost naší trasy a zjišťujeme, že víc jak Norkám je rozumět Norům. Cesta vede po příjemně zvlněném povrchu bezprostředně podél řeky Nidelvy a tak se na kolech hezky šlape. Při míjení provazové lávky vedoucí na říční ostrůvek nám to samozřejmě nedá a jdeme ji testnout. Je již sice dosti zchátralá, ale úspěšně ji zdoláváme. Opět nasedáme na stroje a vyrážíme vzhůru k hrázi, která v sobě skrývá i vodní elektrárnu. U té si chceme zkrátit cestu a po snad 50° kopci složeného snad jen z bahna tlačíme kola asi 20 metrů. Už bych to nikdy neopakoval. Na hrázi se vybírá mýtné, ale jen pro motoristy. Vzdálenost od města se nám zdála poněkud malá a tak jedeme ještě podél přehrady nahoru. Všude jsou krásné lesy a neponičená příroda, což opět v porovnání s lesy 10 km od českých měst silně kontrastuje. Přehrada je sice malá, ale řeka tu má velký spád a tak je elektrárna zřejmě dosti účinná. Při cestě zpět nás z neustálého kodrcání na kolech, která mají mimochodem celogumové pláště, již řádně bolí prdel a tak volíme na prvním možném odložišti kol cestu pěškobusem. Ke stanu dorážíme úplně vyřízení, povzbudilo nás pouze to, že jsme potkali 2 Čechy s Češkou, ale ti nás neodhalili. Stan nacházíme opět neporušený a již náš názor, že Norové jsou fakt dost hodný a slušný národ, nic nezmění. Dáváme si trochu chrupky a okolo desáté večer za krásného světla balíme tábor a mizíme na nádraží, odkud nám v 23:10 odjíždí vlak do Bodö. Čeká nás 11 hodin cesty, což je rekord, který už překonávat nehodláme. Víme ale to, že Trondheim nám bude chybět.

Cesta byla v pohůdce, dokonce jsme i něco pospali. V 8:17 překračujeme polární kruh a Pepa mě okamžitě nasírá, protože jelikož seděl proti směru jízdy, byl o metr dřív za polárním kruhem, ale já si to kompenzuju tím, že jsem ho zase dřív viděl. Přibližně v devět hodin zahajujeme první polární mariáš a já bez jakýchkoliv ztrát vítězím v této hře, ale i v celém polárním turnaji. Ukázalo se kdo je na domácí půdě. Okolo desáté přijíždíme do Bodö, konečné vlakové stanici, a hledáme místo na noční přespání. Máme ovšem velkou smůlu, protože první park je plný, ale opravdu plný, much a druhý, který nacházíme až po velmi usilovném hledání je zas celkem malý a navíc mezi barákama. Už v 11:30 shodně konstatujeme, že Bodö je naprosto hnusný město. Je tu pařák jako kráva a slunce jako prase. Bodö nám trochu kazí celkový dojem z Norska, ale my jsme inteligenti a nenecháme si ho zkazit úplně. Procházíme městem a postupně ubíráme z hustoty našeho názoru na město a děláme i hezké fotky, které jsou hezké díky tomu, že z nich nesálá to teplo a nejsou na nich vidět mouchy. Nicméně i přes jakési usmíření se s městem volíme variantu XB40, která velí k opuštění města a počítá s přesunem do blízké vesnice Fauske. Vlak jede v 16:15. Bohužel ale jen ve všední dny a tak jdeme odpočívat do parku plného much. Vlak v 21:00 již máme plně pod kontrolou a za 40 minut se ocitáme ve vesnici, nebo spíše městečku Fauske, ležícího na pobřeží. Při hledání místa na spaní jsme napadeni plukem obzvláště jedovatých a útočných komárů, na které nic neplatí, o repelentech ani nemluvě. Po ztrátě šesti deci krve volíme jiný směr hledání a postupně se vzdalujeme útočnému roji. Potkáváme ovšem jiný roj, který útočí konvenčními zbraněmi a necháváme se lehko porazit. Jedná se totiž o osmnáctiny slavící Norky se zbraněmi v podobě lahví s alkoholem a s hrstkou nějakých mladíků, kteří se nám ovšem nemohou rovnat a i když naše ne zrovna dokonalá angličtina s jejich opilou angličtinou mají docela problémy v komunikaci, přes jejich finskou vodku se dorozumíváme celkem zdařile a jsme neustále obklopeni hrstkou dívek, jejichž dojem kazí jen jedna, zřejmě oslavenkyně, u níž se to ovšem dá pochopit, když se dutinou ústní částečně zbavuje obsahu žaludku. Pak Pepa ztrácí další body, a to, když nás děvčata pozvou na určitě milé posezení, tak odmítá s tím, že je unaven. V podstatě mu to dodnes mám za zlé, protože já jsem unaven nebyl a rád bych se byl oslavy, která by dozajista měla příjemný průběh, zúčastnil. Loučíme se tedy a zanedlouho nacházíme pěknou louku a stavíme stan. Snažíme se o totální hygienu, ale pro množství chaluh, jak jsme říkali řasám, je tento pokus zmařen a vracíme se do stanu. Zjišťujeme také, že severní šířka je znát a o půlnoci, při celkem slušném světle, tvoříme povedenou fotku.

Po probuzení jsme zjistili, že i když jsme měli domnění, že večer byly všechny komáři zpacifikováni, máme docela slušné štípance. Ale jinak tam bylo nádherně, tedy až na počasí, které se umoudřilo až po poledni, kdy jsme opět s pouze malou polní vyrazili na průzkum okolí. Původně zvolený cíl, jezero Røyrvatnet, byl po malém bloudění lesem, bažinami a mramorovým lomem a po nálezu překrásného vrakoviště dočasně odložen a posléze úplně zavrhnut. Prohlídka vrakoviště nám alespoň hodinku zabrala a my přemýšleli o plánu číslo dvě. Naše stále bystré mozky určili tentokráte směr opačný a s kapsami částečně zaplněnými růžovým mramorem jsme zamířili zpět do městečka a přes něj na opačnou stranu s cílem obejít fjord. Po zjištění, že tato meta by byla pro značnou, zprvu neodhadnutou vzdálenost, také těžko zdolatelná, volíme variantu číslo tři, která má lehce nekonkrétní definici. Zní: Vylézt rovně ze silnice do lesa. Bohužel se nám ani to nepodařilo, protože i když jsme první krok do lesa udělali, po několika metrech nás skutečnost téměř žádných cest umožnujících přístup do hlubšího lesa přinutila k návratu na silnici a podniknutí nouzového plánu. Nakonec jsme tedy zvládli jen romantickou procházku podél sladkého jezera Øvervatnet, které plynule přechází ve slané moře a na rozmezí je tedy voda sladko-slaná, úžasný zážitek. Tam jsme zdolali asi dvoumetrovou skálu a abychom si trochu zlepšili náladu, konstatovali jsme, že nalezené bobky jsou původu sobího, což se od shlédnutí opravdového živého soba až zas tak moc neliší. Poté jsme se opětovně velmi unavení navrátili asi v šest do stanu, povečeřeli standardní stravu, zahráli opět z mé strany bezchybný mariáš a pustili se do krátké meditace ve spacáku. Krátké proto, že nám v 21:40 jel vlak zpět do Trondheimu a my tedy ve Fauske strávili přesně 24 hodin. Ve vlaku nás uchvátila rozlehlost norských lesů, z kterých jsme nevycházeli z údivu. Trochu před půlnocí opouštíme polární území a končí tak má nadvláda v mariáši.

Tento den (jako skoro všechny ostatní) plynule přechází do dne dalšího. Hned z kraje dne nás vytočili nějací dva joudové, kteří po vlaku lítali jak utržené vagóny a nedokázali zavírat dveře. Díky naší strategické pozici v prvním vagónu jsme zřejmě zahlédli soba, nebo spíše sobici, která se ale ostatním pasažérům zkušeně schovala do křoví, ale nás obdařila pohledem na svá zadní kopýtka a zadeček. Tento zážitek kompenzoval ranní rozčilení z joudů. Píšu sice, že se to odehrávalo ráno, ale přesnější by asi bylo označení hluboká noc. Bylo to totiž přibližně okolo půlnoci. O půl druhé ráno, když jsme projížděli městečkem Mosjøen, jsme nemohli uvěřit svým očím. Skupinka mladíků si na trávníku rozdávala přátelský fotbalový zápas. Prostě když je světlo tak to jde. Pak jsme ještě hodili chrupana. V 7:40 jsme konečně dorazili do Trondheimu a mohli se trochu protáhnout. Na lavičce u řeky jsme posnídali, pokochali se pohledem na holuby a opět zjišťovali, že Trondheim je prostě nejlepší. Pak jsme ještě stačili koupit pohled pro Jeffa, který původně měl jet s námi, ale dal přednost snobácké dovolené ve Švédsku, a aby neměl nic ani z fotky na pohledu, koupili jsme mu pohled kreslený a ten jsme ve vlaku do Otty, který opustil Trondheim v 8:48, řádně zprznili. V Ottě na nádraží jsme byli hned odhaleni jedním Čechem, který to měl ale značně ulehčené mým trikem Rysy z Vysokých Tater. Trochu jsme poklábosili, vyměnili si zkušenosti a pokračovali každý po svých. Město Otta je zřejmě výchozím bodem pro výpravy do několika okolních národních parků, z nichž nejznámější je Jotunheimen. My jsme v rámci našeho přesvědčení nepodnikat komerční výpravy chtěli navštívit park Rondane. Na úvod jsme však chtěli shlédnout nějaké vodopády, kterých tu podle mapky nebylo zrovna málo, a vyrazili jsme podél levého břehu řeky, která se rovněž zove Otta, na jih, prošli jsme kolem jejího soutoku s řekou Lagen a pokračovali jsme dál a zanedlouho zjistili, že vodopád, k němuž směřujeme je na druhé straně řeky. O přeplavání nemohla být řeč a tak jsme chvilku přemýšleli o zneužití některého z rybářů, kterých tu bylo hojně, ale nakonec jsme pouze posvačili a začali šlapat zbytečné dva kilometry do města podruhé. Při naší druhé návštěvě Otty jsme jen rezignovaně seděli na lavičce, baštili banán a s mozkem zapnutým na půl procenta usilovně přemýšleli kam s námi. Podle hesla když nevíš kudy kam, zvol opačný směr, jsme zamířili na sever a po přibližně třech kilometrech začali vnímat hukot vody, neomylně ohlašující vodopád. Po několika desítkách metrů jsme ho spatřili a musím říct, že ačkoliv byl celkem malý, dokázal nás probrat z letargie a opět jsme byli ready. Vodopád se jmenoval Ulafossen a jak jsme později zjistili, jeho vody přitékají právě z parku Rondane. Když jsme se u vodopádu patřičně vyřádili a nafotili pár fotek, pokračovali jsme ještě kousek po silnici a poté zabočili doprava. Brutální stoupání nás nakonec vyplivlo u přehrady Uladammen, postavené roku 1878 a vysoké 12,5 metrů. Voda z přehrady, která, jak už název napovídá, je postavena na řece Ula, se přelévá přes několik vodopádů, z nichž poslední je právě Ulafossen a pak ústí do Otty. Jelikož jsme byli zase značně zmožení, což se začalo stávat každodenním pravidlem, zakotvili jsme na plácku u přehrady, postavili stan a odvážili se rozdělat oheň. Chtěli jsme dokonce opět provést totální hygienu, ale tentokráte nám v tom zabránila teplota vody, která jasně signalizovala nedalekou přítomnost ledovce. Ukuchtili jsme ještě na ohni pár polévek a spali jako zabití.

Ráno jsme si trochu přispali, zanechali zkušeně stan opět na pospas přírodním vlivům a v 11:15 odstartovali naši nejdelší túru v Norsku. O tom, jak bude dlouhá, jsme ovšem zpočátku měli jen mlhavé představy, které se vybarvovaly postupem času, a plně jsme prozřeli, když už nebylo cesty zpět. Nejsme ovšem žádní suchaři a slabčáci a tak jsme vyrazili velmi na lehko. Oba jsme šli v kraťasech, já jsem měl dvě mikiny a Pepa něco podobného, ale částečně nepromokavého. Po asi dvou kilometrech nás ukazatel pozval na prohlídku zemních pyramid Kvitskriuprestinne, které ležely na velmi velmi prudkém svahu, který jsme zdolali jen díky v noci nabytým silám. Ovšem stálo to za to a Pepa si dokonce nahoře ukojil svůj chtíč a hodil si cca 30-ti centimetrový balvan právě z toho prudkého svahu dolů. Naštěstí se to obešlo bez zranění a my mohli sestoupit. Při sestupu jsme byli podruhé odhaleni Čehůnama, ale opět kvůli triku, takže nelze mluvit o tom, že by se o to oni zasloužili nějakou přemírou detektivních schopností. Při následné sprosté tříkilometrové stoupačce vzhůru jsme si uvědomili, že jsme na horách, a snažili se kopce akceptovat. Vcelku se nám to dařilo. U Hytterovy chaty (pozn. 16. 6. 2017 – tady se zřejmě projevili tehdejší lingvistické schopnosti – „hytter“ = „chata“ :)) jsme vstoupili konečně do parku Rondane a projevili své detektivní vlohy. Neomylně jsme identifikovali pár drnů z Čech, které prozradilo jednak stanování a také kraťasy, které tu opravdu nikdo z místních nenosil. Pro navázání družby jsme jim na cestu vyryli: „Drni, jsme 20 minut před váma“. Po dalším asi pětikilometrovém mírnějším stoupání končí silnice a z mraku aut zde kotvících se valí davy takzvaných turistů. Všichni se soukají do nepromokavých a teplých oděvů a my v kraťasech a mikinách jsme pro půlku z nich zdrojem zábavy a pro druhou zdrojem obdivu. Možná, že jejich obleky mají něco do sebe, protože je 8°C a silný vítr, ale my jsme kluci z hor a vůbec nám to nevadí. Ani další změna počasí, při které během chvilky dochází k úplnému promočení mého veškerého oděvu, nám nemění názor na zbytečnost pláštěnek. Za užívání si těchto rozmarů přírody dorážíme k chatě Rondvassbu, ležící v nadmořské výšce 1173 metrů u jezera Rondvatnet. V této chatě je možnost ubytování a je startovním bodem pro túry do okolních hor, tyčících se okolo ní po všech stranách. Dáváme si čaj a provádíme částečné usušení oděvů. Dorážejí také naši známí drni a musíme konstatovat, že to jsou fakt drni, protože nás vůbec neodhalili. Na nástěnné mapě parku zjišťujeme, že pokud se nechceme vracet stejnou cestou, a to rozhodně nechceme, je dnešek ve znamení 30 kilometrů. Jsme v první třetině a to v kombinaci s promočením nebudí nejlepší dojem, ovšem přeci se nenecháme zastrašit. Po příjemné, v teple strávené hodince vyrážíme do druhé třetiny směrem k Peer Gyntově chatě. Překonáváme poslední stoupání nad chatu a po zadovádění si ve sněhu a tuna-fishové svačince se ocitáme v sedle s nadmořskou výškou 1380 metrů, kterou již zřejmě nepřekročíme. Dále pokračujeme ze začátku přibližně po vrstevnici, míjíme jednoduchou chatku určenou k nouzovému přespání a kocháme se krásným výhledem na okolní hory, jejichž vrcholky sice kvůli mrakům nemáme možnost spatřit, ale i tak je zážitek dokonalý. Později mírným sestupem, který ovšem obnáší chůzi po velmi ostrých kamenech, nebo vodou, dorážíme po cca 10 km k Peer Gyntovi. Chaty zde jsou tuším tři, jsou velmi nízké a jejich minimálně půl metru široké zdi jsou komplet celé z na sebe navršené břidlice. Možná to je jiný kámen, ale to zřejmě není důležité. Na lavičce si ujasňujeme směr dalšího postupu, trochu odpočíváme a načínáme poslední třetinu. Kousek od chaty za brodem u malého vodopádku stojí opuštěný džíp s klíčky v zapalování, další znak toho, že se v Norsku nekrade. Zpáteční cesta v podstatě neustále mírně klesá a je pekelně dlouhá. Ještě k tomu nás podruhé počasí odměňuje dávkou deště a my jsme durch podruhé, a aby toho nebylo málo, začíná se pomalu stmívat a my máme o své pozici velmi neúplné představy. Procházíme naprosto neznačenými lesními cestami, potkáváme stádo krav, které z nás jsou pěkně vykulené, a poté co začínáme poznávat krajinu u přehrady a máme dojem, že už jsme doma, pokračujeme ještě dobré dva kilometry serpentýnami dolů, kde je konečně známé rozcestí, ta samá přehrada jako ráno a samozřejmě i náš stan, o který se už přestáváme v Norsku bát úplně. Večer vaříme kotel polévky na nakradeném dříví a pochutnáváme si, protože za celý den jsme nejedli v podstatě skoro nic, a spíme, spíme, spíme….

Ráno nám ani moc nevadí, že venku je průtrž mračen, protože jsme rádi, že jsme ji nechytili včera na horách, a také můžeme alespoň bez výčitek svědomí odpočívat. Odjezd proto stále odkládáme, až se konečně počasí umoudřuje a my volíme vlak v 16:30. Opět neodoláváme a znovu si fotíme Ulafossen a potkáváme velké množství obrovských hub, které, jak později zjišťujeme, tady moc nejedí. V Ottě nakupujeme banány a sušenky, protože již nemáme o co hrát mariáš. Také odhalujeme, že námi vybraný vlak nejede a slibujeme si, že musíme proniknout do norského značení v jízdním řádu. Svačíme a odjíždíme v 18:57 do Lillehammeru. Já bohužel chytám nějakou špatnou náladu, kterou ještě zvýší průvodčí, který chce místenky. Rezignovaně platíme a beze slov jedeme až do dnešního cíle, kde se ocitáme v 20:12. V rámci pátrání po nocležišti, které nalézáme až úplně nahoře v lese nad městem vedle řeky Mesna nedaleko olympijských skokanských můstků, a které není tak zcela ideální, protože se nalézá v lese na hrbolatém povrchu, zjišťujeme, že ač světoznámé město je Lillehammer v podstatě taková větší vesnička. Po částečném zarovnání terénu stavíme stan a hrajeme mariáš o sušenky, v kterém se také projevuje moje nálada, a v podstatě stále prohrávám, což mě optimizmu zrovna nepřidává. V rámci totálního zdeptání mé osoby mě doráží slimák, lezoucí z venku po stanu. Já slimáky naprosto nesnáším a v mém stavu to znamenalo náznak amoku, který jsem ještě byl schopen regulovat. Slimák dostává pěstí mezi oči a odlétá v dál. Z dnešního dne už toho moc nekouká, a proto jdeme spát s přáním mé zítřejší dobré nálady.

Počasí je dnes pěkné už od rána a to mě také zlepšuje náladu, která se spánkem moc nezlepšila. Stan ponechán na pospas hnusným slimákům a my pochodujeme směrem ke skokanským můstkům, které jsou v obležení nejen japonských turistů, a zdoláváme 476 schodů pod vlastní můstek a 459 dalších až nahoru. Krásný pohled ze shora, který nám ukazuje celé městečko se řekou a údolím, ve mě zanechává už pouze náznaky špatné nálady. Také nás baví polský jouda, který svým rodičům oznamuje, že napočítal 1060 schodů. Zřejmě dobrý počtář. Technicky vyspělé Japonky nezůstávají za Polákem pozadu a po delším focení zjišťují, že nemají ve foťáku filmek, čemuž se společně s námi smějí. Cestou do centra nalézáme další nádhernou houbu, a to přímo mezi domy na křižovatce. Tentokrát ale Pepa neodolá a ulovuje si ji. Pokračujeme dále a uskutečňujeme kompletní prohlídku města, při níž odhalujeme skutečnost, že zde stále žijí z olympiády. Prodávají suvenýry s jejími motivy a zřejmě jim to při tom množství turistů stačí. Při zpáteční cestě se pokoušíme navštívit nějaký park, ale vstupné nám napovídá, že se jedná o skansen a tudíž se vstup nekoná. Před tímto skansenem svačíme a odhalujeme další Čechy s favoritem a hradeckou SPZ. Již opět dobrá nálada nám velí zanechat jim vzkaz, a proto jim za stěrače vkládáme lístek se vzkazem: „Prozradily vás kraťasy, drni“. Ve stanu krapet odpočíváme, balíme věci a odcházíme na vlak do Osla, který by měl jet ve čtvrt na devět. Před odjezdem dáváme ještě mariáš a to samé činíme i ve vlaku. Po dvou hodinách přijíždíme do Osla a snažíme se dozvědět spoje do Prahy. Jedna infoslečna nemá tak zákeřná data ve svém PC a druhá nám vytiskne pouze dopolední spoje, a než si to uvědomujeme je už pozdě, zavírají. Ve 23:11 podruhé opouštíme Oslo, tentokráte směrem západním a šinem si to do Bergenu. Průvodčí nám zase chce pokazit náladu místenkami, ale už se nedáme a s úsměvem, částečně hraným, platíme. Čeká nás osm hodin cesty a to je potřeba využít ke spánku.

Probouzím se při projíždění vesničkou Finse asi o půl páté a nemám slov. Venku právě probíhající sněhová bouře ve mě probouzí přesvědčení, že zde musíme cestou zpět vystoupit a přenocovat. Není vidět na krok, pouze chvílemi se trochu sníh rozestoupí a ukáže část okolí. Je to naprosto úchvatné. Pokračujeme dále. Zimní krajina se střídá s častými průjezdy tunelem a já zase usínám. V 7:00 nás vítá Bergen, vystupujeme z vlaku a je nám docela zima. Jako již tradičně vycházíme hledat plácek na spaní a ten nacházíme po třech kilometrech chůze na východ od nádraží. Máme štěstí, batohy nám budou dokonce hlídány, protože námi vybraný plácek se nachází na území místní univerzity. Svačíme a strkáme batohy do křoví. Poté vyrážíme na prohlídku města a než se stačíme vrátit do centra, počasí je naprosto nádherné, na obloze ani mráček. Nos nám najednou signalizuje známou vůni a my opět neomylně identifikujeme Bergenský pivovar. Procházíme postupně celé město se zastávkami u kostelů, muzeí a jiných historických budov, přicházíme k pobřežnímu parku s totemem uprostřed, navštěvujeme bohatý, leč smradlavý rybí trh a odpočíváme u pevnosti Hakonshallen, která zřejmě měla v minulosti za úkol bránit přístav, na který je odsud hezký výhled. Přitažlivé muzeum Lepry je bohužel zavřené a tak míříme rovnou na kopec nad Bergenem, na který sice vede lanovka podobná petřínské, ale my ho chceme zdolat po svých. Je to krpál jako kráva a s nadmořskou výškou a tedy i převýšením 320 metrů se z něho stává docela dobrý soupeř. Nicméně jsme nasadili takové tempo, že všechny předbíháme. Nahoře odpočíváme, kocháme se výhledem na Bergen, děláme pár fotek a sledujeme lidi. Při sestupu dolů objevujeme na skále hnízdečko, určené pro jisté specifické činnosti s naprostým soukromím a celým Bergenem jako na dlani. I při sestupu jsme značně rychlí a necháváme všechny za sebou. Pod kopcem potkáváme další známku velkého českého zájmu o Norsko a strkáme jí za stěrače pozdrav: „Čest hovada, co vy tady v Norsku? PS: Zejtra ve Finse.“. Byly to dvě felicie ze Semil a Liberce. Při návratu k univerzitě máme trochu strach z hlídače, ale buďto nás nevidí nebo mu to je jedno. Pohodujeme, mariášujeme, jíme a posléze spíme.

Dnes provádíme brzké vstávání a opět s trochou bobků okolo vrátnice se odebíráme k nádraží. Dnešní program je dosti komerční, ale slibuje zato velkou útratu. V 8:31 tedy odjíždíme do Myrdalu za účelem dalšího pokračování po speciální trati do Flåmu, trať je zajímavá hlavně svým velkým sklonem, množstvím tunelů, které se z větší části musely kopat ručně, a průjezdem okolo vodopádu, ke kterému v podstatě jiný přístup nevede. Bohužel ale na tuto trať neplatí naše celoskandinávská jízdenka a my si musíme připlatit 160,- NOK za zpáteční lístek. Vlak, který jsme hodlali stihnout, necháváme odcestovat bez nás, protože Japonců je opravdu hodně všude na světě a zabrali nám všechny místa. Při čekačce na další za hodinu jedoucí vlak lokalizujeme sprchu v nádražní budově, ale i přes velké úsilí se nám nepodařilo z ní vymámit teplou vodu. Odjíždíme tedy v pravé poledne dolů se zastávkou u zmíněného vodopádu, jež se zove Kjosfossen, a který se svou výškou 93 metrů budí celkem hrozivý a krásný dojem. Vodopádu jsme se rychle nabažili a zalezli zpět do vlaku. Muzika, později se od vodopádu linoucí, byla přisouzena všudypřítomným Japoncům s jejich úchylnými nápady a nebudila tedy žádné podezření, což byl náš první a jediný omyl. Dole u moře ve Flåmu svačíme a pozorujeme rodinku, skládající se ze dvou dcer ve velmi sympatickém věku, matky a flegmatického otce. Klid a pohodová atmosféra nás přesvědčují o odkladu odjezdu a vynecháváme proto jeden vlak zpět do Myrdalu a relaxujeme. Odjíždíme v 14:35 a při opětovné zastávce u vodopádu již chápeme smysl hudby. Při ní totiž jakoby ve vodopádu tancuje víla, jejíž krása není na tu dálku vůbec podstatná. V Myrdalu jsme v 15:34 a ta nádražní sprcha mi nedává spát. Proto odcházím na její podrobný průzkum a Pepa si jde lehnout nad údolí. Při průzkumu otáčím čudlíkem vně sprchy, na což následuje reakce pípotem z baru. Já přecházím do obrany a vracím čudlík zpět, pípot utichá. Konstatuji tedy, že se jedná o termostat regulující teplotu vody ve sprše, a pípot naznačuje placení. Jelikož je Pepa, pokladník zájezdu, s penězi pryč, a stejně je blbost platit za mytí, sprchuju se ve studené vodě, není to sice úplně ono, ale účel to v podstatě splňuje. Poté se tiše vytrácím okolo baru pryč za Pepou a při náročném a místy nebezpečném šplhání po skalách dělám pár bezvadných fotek údolí. V 17:34 odjíždíme do Finse a ve vlaku radši stojíme, abychom nemuseli zase nějakému maňasovi platit za půlhodinovou cestu místenky. V šest vystupujeme ve Finse, které se ale od minulého průjezdu dosti změnilo. Sníh tu sice je, zamrzlé jezero též, ale po fujavici ani vidu ani slechu. Ale i tak se nám tu líbí a už obhlížíme okolní kopce, na které závěji si uděláme tábor. Cestou na kopec nás sledují vlci (spíše to byli tažní psi, protože měli na řetězu uvázané boudy, ale jeden nikdy neví). Vybíráme si pěkné místečko nad nádražím pod přehradou s pitnou vodou, trochu rovnáme závěj a já se rozhoduji, že budu spát ve sněhu vedle stanu. Problém, stále nás v Norsku pronásledující, a to neustále vyrábění nových kolíků ke stanu, jsme pro dnešek fikaně vyřešili použitím kolíků včerejších, k čemuž nás vedla velká prozíravost. Ve Finse totiž stromy ani silnější keře nejsou. Jelikož netušíme, jaké počasí bude zítra, tak, i když je již šero, dokumentujeme zdejší krajinu a další hodinu trávíme novým sportem - karimatkováním. Poslední jízda byla soutěžní a jednalo se samozřejmě o to, kdo dojede dál. Já, anžtož jsem měl vysokorychlostní alumatku, jsem byl jasný favorit. Nebýt ovšem zasraných ovcí. V maximální rychlosti jsem totiž trefil vytátý dolík od ovčích bobků a Pepa mě málem musel odnést. Ve stanu zase mariáš, a když začalo pršet, musel jsem se svého plánu spát venku vzdát, což by, jak se v noci ukázalo, nebyl nejlepší nápad. Celou noc jsem totiž, kvůli velké zimě od země, nebo spíš od sněhu, spal na pod sebou zkřížených rukách. Z toho plyne jednoznačný závěr: Alumatka je sice dobrá na ježdění po sněhu, ale na spaní na něm je k hovnu (ovčímu).

Probouzíme se do nádherného počasí, opět na obloze není ani mráček. Chvíli pozorujeme na protějším svahu se právě probouzející výpravu, balíme a fotíme. Nakonec se rozhodujeme dobýt alespoň jeden norský vrchol. Ten se na první pohled tyčí nedaleko a proto se zdá, že jediným problémem je překonání značně rozbahněného svahu s potokem uprostřed. Ten s malými ztrátami v podobě mokra v botách necháváme za sebou a cestujeme napůl sněhem a napůl bažinou, kde si uháníme další mokro do bot. Hora se nám, i když směřujeme k ní, stále vzdaluje a z původně odhadnuté čtvrthodinky trvá výstup třikrát déle. Pepa to chce v půlce zabalit, pro nedostatek času do odjezdu vlaku, já však do něho nalévám novou víru a vrchol úspěšně dobýváme. Pohled na všechny strany stojí za tu námahu i mokré boty. Po zvěčnění se na akčních vrcholových fotografiích, volíme bleskový sestup dolů. Používáme boty místo lyží, a to celkem úspěšně, a během pěti minut jsme dole. Pouze na posledním svahu je mi udělena rotace a celý můj povrch těla se důvěrně seznamuje s v těchto místech velmi ostrým sněhem. V cestě nám opět stojí potok a Pepa ho se značným úsilím i ztrátami překonává skoky po kamenech. Na tři metry šířky potoku použil snad 30 skoků. Já mám již mokra dost a odcházím na delší, a jak se ukázalo i náročnější cestu. Nejenže musím nakonec brodit potok, ale musím dvakrát zdolat plot a jít asi 20 metrů po kolejích, kde není kam před případným z tunelu se vyloupnutým vlakem uskočit. Po příchodu na naši závěj se tak tak stačím vydýchat a dobalit a Pepa velí k ústupu na nádraží, odkud v 13:20 odjíždíme do Osla. V Oslu podnikáme další pokus o zjištění spoje do Prahy a tentokráte jsme již úspěšnější. Poté odcházíme na prohlídku ještě námi neprozkoumané pevnosti blízko Aker Brygge. Máme ještě pár hodin čas, a proto ji zkoumáme celkem podrobně. Před půlnocí se přesouváme na nádraží a za chvíli poté opouštíme Oslo a v podstatě celé Norsko.

Protože nám paní z informací našla móc hezký spoj, kterým budeme cestovat místo přibližně 25 hodin, více jak 36 hodin, nejsme moc nadšení a ranní přestup v Malmö také není nic příjemného. Máme tu pár hodinek času a tak vyrážíme na prohlídku města, ale jsme tak unavení, že nás to vůbec nebaví a proto měníme plán a začínáme hledat hospodu, ale máme smůlu. Pokud nějakou vůbec najdeme, tak je zavřená. Nakonec rezignovaně odcházíme na nádraží a vysíláme Pepu na lehko do města na lov, protože žaludky se začínají ozývat. Minimálně hodinu čekám na Pepu, který mě oznamuje, že jídlo nemá, protože zabloudil a do odjezdu již moc času nezbývá. Nasazuju tedy černé brýle a pouštím se do ulic velkoměsta sám. Můj nezakrnělý orientační smysl přináší úspěchy, kupuji jídlo a nějaké plechovky s pivem a v pravý čas dorážím k vlaku. Nastupujeme do něho, popíjíme pivko a odpočíváme. Bohužel jsou nedaleko nás nějací Němci a chovají se jak dobytci, což není nic překvapivého, ale ruší nám tím pohodovou atmosféru a my jsme na ně nasraný. Konečně najíždíme na trajekt a opouštíme kupé a také Skandinávii. Ve free duty shopu nakupujeme ještě ňáké to pivo a je naprosto senzační, jak se po dvou pivech na kymácející se palubě krásně motáme. Strašně nás to baví. Přijíždíme do Německa a projíždíme přes nudné roviny až do Berlína, kde jak zjišťujeme, nás čeká další překvapení. Máme tu totiž asi 6 hodin čekačku a to zrovna v noci, kdy není co dělat. Uléháme proto před nádraží do křoví a nasraně usínáme.

Po probuzení prožíváme další šok, jsme plní mravenců. Ale vidina blízkého domova a konečně chutného jídla nám dodává sil a nasedáme do vlaku do Prahy. Tam nám opět zvedá náladu, kdo jiný, než banda Japonců. Zase projevují své technické nadání a při průchodu vagónem, jenž má poloautomatické otvírání dveří (stačí jen naznačit otvírání a dveře se otevřou a za nějakou dobu sami zavřou), docilují sice po nějaké době toho, že se dveře opravdu otevřou, ale hrozně je překvapuje, a to snad desetkrát za sebou, že se dveře sami zavírají, a stále jim přivírají obličej mezi futra. No naprosto úžasně se bavíme a ke konci jejich představení se jim již hlasitě smějeme do očí. Další historka z vlaku již tak komická není, i když v podstatě asi ano. Někde v Německu si k nám přisedá starší žena s vnukem, a jelikož ten kluk je naprosto neuvěřitelné stvoření, které se těžko popisuje, začínáme na ně hlásit, protože nám stejně nerozumí (to je taková úchylka, kterou jsme si z Norska přivezli a v Čechách si museli ještě pár dní dávat bacha, abychom někomu neřekli, co si myslíme rovnou do očí). Před hranicemi ten ichtyl vystoupil a babča jela s námi dál. Ale poté co se nás česky na něco zeptala, jsme si uvědomili, že nám zřejmě celou cestu rozuměla a trochu se stydíme. Konečně jsme v Praze a hned rychlými kroky míříme do nejbližší nádražní restaurace na Holešovickém nádraží, kde si dáváme hlavně pořádné pivo a pivo a poté až jídlo. Končíme tedy své putování za krásami severu stylově tam, kde jsme ho začali.