Tak výlet nám odstartoval. První část výpravy již šťastně dosedla v Singapuru, nicméně jejich další přelet do Kota Kinabalu jim o pár, přesněji 20 hodin odložili. To je ta AirAsia:). Každopádně nás od podobných problémů dělí ještě několik tisíc kilometrů, jsme zatím na Ruzyni:).

Problémy na imigračním oddělení, kde se pánovi nelíbil můj v pase nepodchycený hair style, lehce vyžehlilo všudypřítomné nohomasážní křeslo. Taky jsme se tu o pár minut minuli s grupou číslo 2, která nastupovala na svůj opožděný let do Kota Kinabalu.

Takže Kuala je zkráceně řečeno jen jedno velké město, kde se nám za den a půl nepodařilo, až na pár výjimek, najít nic zajímavého. Ty výjimky jsou dvě: Petronas Towers, které se opravdu dají fotit a točit pořád, jsou se svými 450 metry prostě nepřehlédnutelnou dominantou města a je jen škoda, že lístky na můstek mezi nimi (170 metrů nad zemí) jsou rozebrány již ráno a tudíž se tam prakticky nelze dostat. Kuala Lumpur Tower to ovšem řeší. Lístky na ní už sice něco stojí, ale zase to vynahrazuje výhledem právě na výše zmíněné PT. Byli jsme tam i v noci a ten pohled "z letadla" je prostě parádní. Jinak tedy, jak už jsem řekl, město nic moc, ale možná jsme jen měli malou aklimatizaci a nenašli to podstatné. Každopádně kvůli KL jsme sem nejeli. Pozn 2017: Nějak jsem tehdy zapomněl popsat návštěvu Batu Caves, což jsou vápencové jeskyně nedaleko centra a hlavně důležité poutní místo. Po těch letech už to trochu vybledlo, ale obrovská zlatá socha, nespočet schodů a rozlehlá jeskyně s různou havětí (od opic, přes netopýry až po šváby) ještě ne. Taky jsme se tam najedli (viz foto) a napili mléka přímo z čerstvého kokosu.

Po Kuale, která tedy moc nenadchla, jsme se ocitli v nejvýhodnější části Malajsie, v Sandakanu a teď po luxusní snídani relaxujeme před chatrčemi v džungli. Konečně pohoda:)

Samotný Sandakan jsme vlastně ani nespatřili, hned z letiště jsme tágem uháněli na opačnou stranu, do Sepilogu, kde se odchovávají orangutani. Před jejich odpoledním krmením jsme stihli ještě procházku takovým pro turisty upraveným pralesem a vykoupat se v jeho 100% vlhkým vzduchu. Samotné setkání bylo o něco horší než to s gorilami v Kongu, ale asi jsem měl přehnaná očekávání. Prostě koukání na mladé orangutánky při krmení asi z 10 metrů. Následný neplánovaný výlet na krokodýlí farmu ale již trochu adrenalinový zážitek byl. Nejdříve samotným sledováním těch potvor a ještě dalších zvířat - byla to vlastně taková malá zoo - a poté dopravou zpět, protože bylo již pozdě a z té prdele toho moc nejezdilo. Krátce řečeno, pohled na 800 kg macka je prostě úchvatný. Pak jsme tedy přespali kus mimo civilizaci v předem domluvených chatkách a další odpoledne vyrazili do pralesa. Bylo to vlastně nic moc s večerní a ranní projížďkou na lodi a jedním nočním výletem do lesa. Asi nejlepší z toho byly místní vyhlášené nosaté opice. Bohužel samozřejmě pouze z dálky. Další den jsme se posunuli zase dál, ale to až příště.

Proti všem předchozím předpokladům jsme se ocitli v Semporně. Ač nemilovník moře, zítra asi neodolám.

Tohle byl tedy další milník v mém životě. Nejenže jsem strávil dvě noci v takových těch chatrčích na kůlech uprostřed moře, koupal a šnorchloval v moři, ale dokonce se mi to i líbilo. Každopádně to byly super dva osvěžující dny, které se nám snažil zkazit jen had, který se v lodi objevil, když jsme opouštěli ostrůvek, u kterého se šnorchlovalo. Těžko říci jestli tam přijel už s námi, ale asi ne, protože podobné stvoření jsme chvíli předtím potkali přímo ve vodě. Každopádně podle toho jak před ním utíkal kapitán, byla ta metr a půl dlouhá potvora jedovatá doopravdy. Ještě k tomu ostrůvku. Měl cca 70 metrů v průměru a nic takového jsem ještě nikdy neviděl. Bylo to přesně to, co se vidí v katalozích. Naprosto čistě modré moře s mělkými písčitými plážemi a korálovými útesy a uprostřed toho malý ostrůvek a hrstkou kokosových palem. Vše dokreslovala místní populace včele s malým špuntem nabízejícím nám kokos, pro který po jeho objednání vlastnonožne vylezl na alespoň 15-ti metrovou palmu, samozřejmě bez jakékoliv pomoci, a rezatou mačetou zručně rozsekl. Kokosové mléko bylo supr, ostatně stejně jako celý pobyt tam.

Se znalostí šnorchlingu už sedím o kus dál, v Tawau, a čekám na indonézský víza. Je vidět, že prostor ke změnám se vždy najde:).

Smutnej příběh tadle Indonésie. Zatím bych to nejradši zabalil a jel zpět do Malajsie. Tady se nás už snažej vodrbat, kde to jen jde.

Tak místní indiáni to trochu zachránili a začíná se mi tu líbit. Ovšem dnešní lákadlo na turisty (diamatovej důl) bylo opět velký zklamání. Uvidíme večer Dajáky (https://cs.wikipedia.org/wiki/Dajákové )?

Co k této části Bornea dodat. Je to o dost chudší kraj než ten malajský sever a to je vidět na všem. Začalo to tedy tím, že když na severu jsou filipínské tajfuny, pojedeme logicky na druhou stranu do Indonésie. Jakési předprůzkumy byly provedeny již z Prahy a jediná cesta k indonéskému vízu vedla přes malajské městečko Tawau (v Praze ho prostě nedají, pokud člověk nemá letenku – to, že by člověk mohl přijet i jiným dopravním prostředkem, nikoho nezajímá). V Tawau jsme tedy po hodinovém čekání a zaplacení na místní poměry tučné sumičky 170 ringitů (cca 850 Kč) vízum měli a já si říkal, že už jen za ten kus papíru v pasu to prostě stojí - člověk se s tím může chlubit a tak podobně :). Pak ovšem začala horší část, a co se týče dopravy tak rozhodně ta nejhorší z celé dovolené (na loňský bolívijský bus to ale zdaleka nemělo). Nejprve jeden speed boat do Nunukanu, tam nocleh nedaleko přístavu v poměrně nedůstojných podmínkách (den předem jsme spali v moři v chatkách na kůlech a teď docela hnusné pokoje, nezavíratelná okna - takže moskytiéra se stala nákupem roku - a koupelna spočívající v místnosti s hajzlíkem, kýblem s vodou a plecháčkem). Ráno zase speed boat, tentokrát už menší a vzdáleně připomínající rakev, do Tarakanu, odtamtud nějakým místním letadlem do Balikpapanu a tam hřeb večera - 20-ti hodinová cesta busem do Banjarmasinu. Možná, kdyby se řidič nehnal pralesem jak splašenej koník, tak jsme trpěli jen nepohodlím, takhle to bylo i trochu obavami o život. Banjarmasin - z něho se vyklubalo docela příjemné městečko, takže jsme po chvilce již měli domluvenou projížďku po místních kanálech - rozhodně horký kandidát na zážitek výpravy. Byl to docela mazec – stoka, kde plave skoro všechno (pro toho, kdo byl v Indii, by to asi byla čistá voda, ale já tam ještě nebyl a tak když mě koupající se děti zasáhly kapkou do oka, přemýšlel jsem, jak budu programovat jen s jedním), již zmíněné děti se tam vesele koupou, vedle toho dřevěné hajzlíky, samozřejmě bez filtrace, myjící se dospělí, dále peroucí a nádobí umývající ženy - proste vše. Ale vrchol všeho byl v tom, že skoro na všech domorodcích byla vidět vnitřní spokojenost. Další den, brzo ráno, jsme opět po řece vyrazili na plovoucí trhy, kde jsme i lehce posnídali nabodávajíc si koblížky rovnou z okolních lodí na ohřebíkovanou hůlku - dobrej systém v tom mají. Odpoledne jsme se vydali dál do vnitrozemí podívat se na Dajáky, ale polovina si dala dvoudenní trek ještě hlouběji a naše půlka se vrátila tentýž den. Za mě tedy nic moc. Další den jsme již opustili Banjarmasin a s ním i Borneo, nikoliv však Indonésii.

Lombok dobrý jo. Včerejší hotýlek a jeho koupelna s hajzlíkem na půl v džungli se mi asi natrvalo zaryla do paměti. Dnes Meno Island a až komerční západ slunce:)

Tak Baťa je i na Lomboku, konkrétněji v jedné díře na hlavní silnici z Mataramu na východ. Včera se mi podařila podivná věc. V přístavu Bangsal se přes půl hodiny hádat s místními arogantně debilními naháněči o ceně za odvoz na sever, až jsme nakonec odjeli na jih. Málem došlo i na krev. Řezat a řezat tuhle verbež. Nicméně jižní trasou jsme se dostali za mnohem menší sumu na v podstatě stejné místo a krásná rýžová pole, 20-ti metrový vodopád a východ slunce nad obrovskou sopkou Rinjani (3726 mnm) za tu hádku a delší přesun stály.

Odlet do Singapuru se nám nějak nedaří. Po hodinovém zpoždění nás vyvedli z letadla a tak budeme čekat dál, neznámo jak dlouho. Každopádně Bali se myslím vyvedlo. Dnes jsem byl okouknout vlny, ale surfovat to nešlo - měli malý prkna.

Včerejší pozdně noční seznámení se se Singapurem nebylo úplně příjemné. V předem rezervnutém hotelu jsem musel pětkrát měnit pokoj, protože někde byl extrasmrad z cigaret, jinde zase utržená sprcha. Dnešek už byl ale lepší (až na 4 hodinový odpolední lijavec), město má co nabídnout. Vrcholem večera byla gurmánská návštěva indické čtvrti a s přeplněným žaludkem teď míříme na vyhlášené night safari v místní zoo ( http://www.nightsafari.com.sg/visitor-info/park-experience.html ). Hektonewton je 100 kg.m/s^2 a SMRT je opravdu rychlá - http://www.smrt.com.sg (Super Mass Rapid Transport).