Naše cesta probíhá jako na drátku. Všechny lety byly na minutku přesně a na každém letišti na nás čekal poslíček (neuvěřitelně! zvláště tady, v Jižní Americe) s cedulkou s naším jménem a odvezl nás do hotelu, dokonce ani zavazadla se nám neztratila. První noc jsme strávili v Limě - obrovské osmi miliónové metropoli, kde je takový smog, že ani přes den není vidět slunce, takže v noci to vypadalo opravdu pekelné... těžko hledat nějaké přirovnání k tomu, co jsme viděli při cestě taxíkem z letiště. Aši nejlepším přirovnáním jsou záběry z poválečného Iráku, které možná znáte z televize. Všude hromady sutin, bordelu, špíny a podivných lidí (zdráhám se napsat cikánů), kteří se buď snaží vás nabourat svým nejméně třicet let starým autem a nebo vám prodat cokoli od své sestry po drogy... Nicméně jedno poznání jsme už učinili - pokud místní lidé zjistí, že už vám nemají co prodat (a nebo o co vás okrást), jsou nakonec velmi milí a přátelští. V Limě jsme spali v hezkém hotýlku Espana že kterého to bylo kousek pěšky na nádherné náměstí plně koloniálních budov. Ráno zpět na letiště (budíček 3:30) a ještě jeden poslední let, jenom hodinku přes krajinu plnou pětitisícových And a totálně bez jakékoli známky civilizace a už jsme v Cuzcu, prvním čili naší cesty. Cuzsco je SUPER! Krásné, malebné, útulné, chtělo by se říct městečko (ale má 400 tisíc obyvatel) ve výšce 3400 metrů. S horskou nemoci zatím úspěšně bojujeme, je to neuvěřitelně jak se vám i po pár schodech může zamotat hlava a plíce nestíhají. Snažíme se to kompenzovat pitím a žvýkáním koky, ale zatím bez valných úspěchu - chutná a vypadá to jako bobkový list, ale čaj je to výborný. Po kolečku v různých cestovních kancelářích jsme si nakonec zaplatili i prohlídku Cuzca. Byli jsme k tomu trochu skeptičtí, ale nakonec se z toho vyklubal celodenní výlet po Inckých ruinách a továrně vyrábějící všechno možné z lamí vlny - od svetru po chlupaté předložky před krb (totálně úžasná, Martiny ráj -> ale cena 2500USD!). Potkali jsme tady i zajímavé lidí (všechno USA a nebo Austrálie), takže jdeme na večeři pokecat. Přímá je, že zítra jedeme raftovat na řeku Apurimac. Po krátkém školení od tři příjemných borců jsme se dozvěděli, že všichni ostatní odřekli a že jedeme jenom my dva - prý je to naše druhá svatební cesta, jak se o nás budou starat... Už se těšíme, takže za tři dny napíšeme, jaké to opravdu bylo.

Včera jsme s velkým očekáváním vyrazili na organizovaný výlet do Sacred Valley. Z fotek, které nám ukázali v cestovní kanceláří jsme byli celkem nadšení, ale bohužel jsme od 9 do 13 hodin stále jezdili od jednoho tržiště ke druhému. Nakonec jsme ale dorazili k incké památce Ollantaytambo. I přes to, že nás incké památky pomalu, ale jistě přestávají uvádět do stavu nadšení (protože Spanelove zničili co mohli a všechny vlastně vypadají úplně stejně - kopec, tráva a pár kamenů / ruin), musíme říci, že to stalo za to. Opustili jsme užvaněného průvodce s davy turistů a po téměř neznačené stezce jsme vylezli na úplný vrchol, kde nebyla ani noha, zato tam pršelo :). Ale pohled na údolí pod námi nám převýšení téměř 200 metrů bohaté vynahradil. Po cestě zpět do Cuzca jsme ještě navštívili pár historických míst, ale kromě vrcholku And, které se v dálce tyčily do výše 6km, nás až tak moc nic nenadchlo. Večer jsme ale v jedné uličce našli přímá restauraci, kde jsme si za 30 soles (210Kč) dali přímá měnu o několika chodech, což byla opravdu pěkná tečka za dnem. Dneska to byla ale naprostá paráda. Jsem totálně nadšený... Nejdřív jsem se na Martinů díval dost skepticky, když prosazovala výlet na koníčkách. Z téhle naprosto turicticke atrakce se vyklubal výlet jako řemen. Přemluvili jsme průvodce (14ti lety klučina), aby místo popojíždění po inckých ruinách, které jsme už beztak viděli, nás vzal na projížďku do hor. Můj koník se jmenoval Sangre (krev), Martiny Alasan (asi nic neznamená) a průvodcův Diablo (Ďábel), byli strašlivě hodní a klidní, jen pořád chtěli žrát, celou cestu kadili a do kopce používali reaktivní pohon (prdy..). V půlce cesty jsme si koníčky museli prohodit, neboť Martinův byl značně znaven :o) Vystoupali jsme od Cuzca (3200m) do jeho rodné vesničky Salkantay, položené v malebném údolí sevřeném vysokými horami. Nechali jsme se vyvézt co nejvýše do hor to šlo a potom hurá po vlastních. Nedal jsem pokoj do té doby, dokud se to nepodařilo! Poprvé v životě jsme stanuli vlastní nohou v nadmořské výšce 4000m. Vzduchu tam bylo opravdu pomalu a každou chvilku jsme museli zastavovat a lapat po dechu. Ale ta nádhera. Ten pohled do okolí je pro nás naprosto nezapomenutelný... Vše jsme završili krásným tříhodinovým sestupem zpět do Cuzca. Prostě paráda... Zítra tedy na Inca Trail... dnes jsme byli na přípravné schůzce, dostali mapku a tam jsme uviděli, že druhý den budeme stoupat z 3100 do 4200 metrů. Tak to asi chcípneme :) Ale to jsme přeci chtěli :D

Poslední 3 dny byly vážně nářez! Svěřili jsme své životy do rukou čtyř indiánů a vyrazili sjíždět divokou řeku Apurimac. Je úplně neuvěřitelně, jak tady všechno funguje. Pořád a pořád nás to nepřestane udivovat. Na jedné straně totální chudoba a na straně druhé služby o kterých si můžeme v Čechách nechat jenom zdát. Začalo to tím, že večer přišli na hotel tři typci, kteří nám začali přesně popisovat co se bude následující dny dít. A ráno, když jsme měli sraz v osm, byli tam. Paráda! Nevím, jestli jsme už napsali, že jsme byli na celé akci sami. Dělali si legraci z toho, že to bude nás druhý "honeymoon" - a on také byl! Auto, které přijelo, bylo jak z jiné dimenze - úplně nový Mercedes Tranzit, který asi 40km od Cuzca odbočil na prašnou cestu a jal se stoupat do sedla v 3800m. Následovalo 80km téhle cesty, která se neustále zhoršovala a chvílemi jsme vůbec nechápali, jak je možné, že tu funguje nějaká doprava. Mno doprava... spíše samé kamióny (prý tam jsou doly na zlato) a šíleně předělené náklaďáky, na jejichž korbě je tyč, u níž se tísni několik desítek lidí (čili autobus). Po pěti hodinách natřásání jsme se konečně dokodrcali k řece. Vyložili jsme celý proviant a následující dvě hodiny řešili, jak uvolnit zapadly Mercedes, aby mohl odjet. Následovaly tři dny hrůzy, nebo nadšení - záleží na tom, jak se na to chcete podívat. Nějak netušíme, jak napsat, jak to všechno, co jsme viděli, bylo úžasné a neuvěřitelně. Dokonalá divoká řeka, která každých pár set metrů padala do hloubek a vytvářela obrovské peřeje, lemovaná nádhernými horami tyčící se do výšek několika kilometrů, nad nimiž majestátně krouží kondoří. To se prostě nedá popsat, každých pár minut jsme z toho byli znovu a znovu uneseni. Sjíždění na raftu téhle řeky se dá nazvat jediné jako "velká jízda". Adrenalin nám koloval v krvi (občas sice trochu ředěné, když jsem se několikrát napil při tzv. "Body Raftingu"). Ale zážitek nebyl jenom z řeky. Nejneuvěřitelnější bylo, že se ti čtyři "indiáni" o nás starali takovým způsobem, že se tomu nevyrovná ani petihvezdickovy hotel. Třikrát denně teplé jídlo o několika vynikajících chodech. Steaky, ovoce, čerstvá zelenina... prostě sen. Aši si to neumíte představit, ale my jsme vážně nemuseli dělat vůbec nic. Jeden příklad za všechny. Poslední večer nám uvařili večeři (čaj se sušenkou, zeleninová polévka, boloňské špagety, ananas), o které budeme ještě dlouho všem vyprávět. Na břehu řeky (!!) nám postavili stůl, prostřeli jej čistým ubrusem, ozdobili květinou a servírovali nám večeři pro dva při svíčkách. Tenhle divoký raft byl prostě sen....bylo to sice i na naše poměry dost drahé, ale stalo to za všechny prachy! :-) Jsme zvědaví, co nás čeká dál...zítra vyrazíme na incké památky do Sacred Valley a pozítří na zádech koníčku půl denní vyjížďku po okolních památkách. Příště napíšeme asi až po Máchu Picchu (13.06.06).

Tak jsme to konečně viděli! Trochu jsme k těmto velkým a komerčně velmi oblíbeným "atrakcím" skeptičtí, ale musíme uznat, že Machu Picchu v nás zanechalo neuvěřitelný dojem. Nic působivějšího jsme ještě neviděli. Celý trek začal večerním setkáním, kde jsme se dozvěděli podrobnosti o plánované cestě a seznámili se s ostatními "účastníky zájezdu". Tohle přirovnání jsme použili záměrně, neboť naše skupina se ukázala být velmi různorodou. Několik párů v našem věku (většinou s pekelným vybavením typu stylově polobotky Niké) a dvě starší paní z Montrealu ve věku 58 a 66 let. Uff. Zbytek skupiny tvořili pouze anglicky mluvící jedinci z USA, Irska a Nového Zélandu. Když jsme po chvilce dostali mapku, na které bylo jasné vyznačeno, že překonáme výšku 4215m, nechápali jsme, jak to může většina vůbec přežít :). Druhý den ráno jsme poslušně čekali na hotelové recepci už v 5:30, kde nás měli vyzvednout a když ani v 6:30 nikdo nepřicházel, málem jsme propadli panice. Ale nic se nedělo, jenom malé zdržení. Už jsme si ale zvyklí, že tady v Cuzcu všechno funguje na minutky, tak se nám nedivte... Cesta autobusem, malá snídaně a sledování prvního fotbalu z mistrovství světa ve fotbale a hurá, už nás vyložili na parkovišti u brány do národního parku. Aši si to normální Čech neumí představit, ale v téhle obrovských horách je přístupových cest poměrně málo, takže je možné na každé z nich postavit malou celníci, kde vám zkontrolují lístek a musíte předložit i pas. Po "proclení" se naše skupina čítající 14 turistů + 2 průvodci a 16 nosičů vydala na mírně stoupající cestu do hor. Jenom se pozastavím nad nosiči. Jsou to malí Peruánci (do 165cm), věk mezi 17-55 let - všichni ale vypadající naprosto stejně :o), kteří dokážou na svých bedrech odnést desítky kilo. Oficiálně ale smějí "jenom" 28kg. Náklad je mnohdy několikrát větší než oni sami, ale přesto vás i v největším kopci předbíhají. A to myslím doslova. Cupitají, běží, skáčou... neuvěřitelně je, že většinou nosí jenon sandále a to napr. loni byl v nejvýše položených místech sníh! Předběhnou vás proto, že musí v poledne postavit dva obrovské stany a v nich vám servírovat oběd o několika chodech (vše vynikající!) a to samé večer s tím, e ještě staví pro všechny stany a vůbec se starají o úplně všechno. Vy si nesete jenom svůj batoh a jinak se nemusíte starat naprosto o nic. Není to to právě "vandrování", ale ono když překonáte za den několikrát výškový rozdíl několika set metrů, docela to bodné. První den bylo krásné a byla to hlavně příprava na druhý den, kdy jsme se totálně zničili. Třetí den jsme šli většinou v mracích, ale když už bylo něco vidět, zase to stalo za to. No a den poslední se vstávalo před čtvrtou, abychom už v půl páté byli na poslední kontrolní celníci. Tady na rovníku je 12 hodinový cyklus, slunce vychází a zapadá v šest. Takže jsme si pěkně nejméně hodinku postáli ve frontě a posléze se i prošli ve tmě. Všichni se hnali za vidinou vycházejícího slunce nad Machu Picchu, takže posledních 6km jsme téměř běželi v chumlu ostatních lidí, abychom nakonec byli odměněni krásným a úžasným výhledem do naprosté mlhy :D. Byli jsme z toho docela zoufalí, ani kolem procházející mýval nás moc nerozveselil... ale naštěstí se mlha do hodiny rozestoupila a to co jsme spatřili, mno... vážně, nevídané. Osobně nás kromě samotného města totálně fascinovaly hory a hluboká údolí, to se nedá popsat, nevíme, jestli to vyzní z fotek, ale nám to už nikdo a nic z paměti nevymaže. Nejsme moc historický zdatní, takže tohle povídání necháme na jiné. Nás osobně (hlavně Martinů) dneska bavily volně se popásající lamy, které vypadaly, že je Machu Picchu vůbec nezajímá, ale zato se nechaly ochotně fotografovat. Ještě, než dorazili kolem poledne davy turistů (v hlavní sezóně jich tam prý bývá i přes 3000 denně!), jsme absolvovali asi dvě hodiny trvající přednášku o celé historii této země a tohoto města. Následoval rozchod a volný program, který jsme využili k brutálnímu výstupu na horu tyčící se nad ruinami, že které byl neskutečný, až letecký výhled. Druhou část dne jsme si pořádně užili v přilehlém městečku Aguas Calientes ve venkovních termálních lázních s úžasným výhledem do okolí a příjemném pivečku v hrdle :). Celý výlet hodnotíme jako naprosto vydařený. Zkrátka jako vše zatím... jediné, co se tady snad dá celému Peru vytknout, jsou jejich záchody. Hrůza a děs. A to ani nemluvím o tom, že jakmile sejdete z nějaké cesty být i jen o metr, musíte si dávat opravdu pozor. Zítra si dáme celodenní výlet na horských kolech na snad posledních pár sútru po Incích, co jsme ještě neviděli a pak už hurá, Ekvádor... PS: vidět posledních 14min CZ proti USA a poslední gól Rosického, aby následně horskou chatou zněla La Republica Checa hymna, to vám málem vhrknou slzy do oči...

Dnes jsme časně ráno vstali, rychle posnídali a hurá na letiště. Nevím, jestli jsme už psali o tom, jací jsou Peruánci šílenci za volantem. Tahle ranní jízda byla vážně odvaž. Malém jsme přejeli jednoho psa a asi dva lidí. Šílený :) Pokud se nejedná o autobusy s turisty, jsou všechna auta v Peru alespoň 20-30 let stará. Nicméně to nikomu nebrání v tom, aby se neřítil ulici, co to dá. Žádná zjevná pravidla zde podle mě neplatí a chvílemi trnete hrůzou, že teď už nutné musí dojít k havárii. Ale i přesto všechno, jsme tady nikdy neviděli žádnou bouračku. Klakson se používá asi tak stejně často, jako řadicí páka. Takže každých pár sekund :o). Auta jezdí všude a je jich docela hodně. Nevím, na co jezdí, ale ať už auta stará, nebo ta nová, všechna strašně smrdí. Ale strašně. Takže jít po ulici, kde je pár aut je docela hnus a nedá se vůbec dýchat. Martina si včera dala nějaké pečivo, které zvenku vypadalo jako sladký loupák, ale uvnitř bylo mleté maso. Já to nejedl, ale protože ten obchod byl na náměstí a vypadal velmi seriózně, Martina ano. To mělo nejspíš za následek to, že je ji dneska celý den špatně a celou reportáž budu psát sám. Ona se z toho zatím snaží vyspat. Ale nemusíte se bát, není to nic vážného... Na letišti v Cuzcu jsme šli jenom s pasy, protože letenky jsme si koupily přes internet. Opět nezbývá, než obdivovat, jak tohle médium dokonale v Peru (a asi nejen tady) funguje. Oproti evropským společnostem si můžete rovnou vybrat i místo na palubě a nemusíte na odbavení trnout hrůzou, jestli budete sedět vedle sebe. Posunuli nám sice let z Limy do Quita o několik hodin (TACA let zrušila a tak jsme letěli s LAN), ale odměnili nás za to tím, že při letu z Cuzca do Limy jsme mohli pěkně letět v bussines třídě. Nikdy jsem ještě touhle třídou neletěl a musím říct, že to byla totální paráda. Toho místa. Ty obrovský sedačky. Dvě okýnka jenom pro sebe, juuu.... skoro bych chtěl takhle létat pořád. Ale za ty prachy... :(. A ještě takový malý postřeh - všechny letadla v Peru a Ekvádoru jsou Airbus, většinou A-320 a úplně nová. Opravdu příjemná letadla... V Ekvádoru na nás opět čekali na letišti a odvezli nás pěkně až do hostelu, kde teď bydlíme. Majitelka je Švýcarka a vypadá to, že zde bydlí jenom evropane. Quito je hlavní město Ekvádoru a vypadá už skoro normálně. Tím myslím, že při troše představivosti, bych klidně řekl, že jsem v nějaké horší čtvrti Berlína. Auta povětšinou americká, německá a japonská, ale při jízdě z letiště jsme viděli dva Favority a jednu Fabii. Docela překvapení ne? Zaběhli jsme kousek od hostelu do kanceláře, která nám zajišťuje výlet na Cotopaxi (jedna že sopek obklopující město), vyzkoušeli si vybavení (mačky, cepín a tak) a také si převzali instrukce a letenky na Galapágy. Co je ale dnes asi nejsilnější dojem, je to, jak mistrovství světa ve fotbale začíná hýbat celou Jižní Amerikou. Když řekněte, že jste z Čech, každý už ví a hned dodá... aaa, 3:0 proti USA! A to ještě před týdnem jsme naráželi jen na nechápavě obličeje. Jsme pro ne přeci jen trochu daleko. Nicméně dnes Ekvádor vyhrál již svůj druhý zápas a tím postoupil že skupiny dál. Neumíte si představit, co to tady vyvolalo za šílenství. Byl jsem snad jediný chlap ve městě co neměl fotbalový trikot v jejich týmových barvách. Na ulicích je asi milión lidí (tzn. všichni), všichni slaví, auta mají na sobě vlajky, no prostě národní svátek. Neumím si představit, co se tady stane, jestli postoupí ještě dál. Ted, jak tady píšu v internetové kavárně, vedle mě televize už hodinu ukazuje všechny vítězné góly proti Costa Rice... Tak jenom doufám, že i my postoupíme :). Ale doufám, že nebudeme hrát proti ním. Protože jinak jsou z nás chodící mrtvoly :D. V Ekvádoru je národní měna US dolar a ceny jsou příjemné nízké i pro našince. Taxík po centru je tak za 3,0$. Večeře nás stala 16$. Bus na rovník (nevím, jestli ho napsat s velkým R, ale je to opravdu Rovník) stojí 0,4$ a to je to asi 15km. Takže plán na zítřek je jasný. Pohoda, odpočinek a relax. Zajedeme se podívat na již zmíněný rovník (předpokládám, že to bude něco jako ten železný prut na Staroměstském náměstí) a potom zkusíme místní novou atrakcí - lanovku na jednu z místních sopek, prý je to hodně přes 4km. A v sobotu asi na místní vyhlášené trhy do Otavala. Takže v sobotu napíšeme znovu...

No to jsme si teda dali. Nechtěli jsme poslední den v Peru prolenošit a tak jsme si zaplatili výlet na kolech. Ale z téhle naprosto běžné činnosti se vyklubal opět silný zážitek. Začalo to tím, že nás posadili do běžného linkového autobusu, na jeho střechu přivázali kola a hurá, už jsme se řítili tímhle strojem (rok výroby 19?? a rychlost 30km/h) spolu s dalším padesáti Peruánci do hor. Naštěstí jsme měli místenky, ale i tak to bylo jedno, protože mi téměř pořád sedělo na rameni několik Peruanek s dětmi ve vacích. To by ještětak nevadilo, kdyby všichni místní obyvatelé nevydávali takové zvláštní pižmo, ale deodorant to rozhodně nebyl. Takže zážitek to byl rozhodně silný :). Kola byla od začátku na nás vkus dost terénní, ale netrvalo dlouho a pochopili jsme, že to není jen tak. Cesta se zpočátku malebné linula nádhernou krajinou směrem k horám. Její povrch vypadal jako naše antuka. Deset čísel hluboká a velmi prašná. Takže za chvilku jsme byli červení od hlavy až k páté a původní přímá nápad si vzít bílé tenisky vzal za své :o). Jedna malá zastávka na posledních ruinách a hurá, už jsme se řítili hlubokou rokli jen a jen z kopce. Takhle to vypadá přímá, ale ono není jet z kopce, jako jet z KOPCE. Šílenství. Hrůza... Chvilema jsme jeli téměř po holé skále kde brzdy nestíhaly, abychom se za chvíli propadali několik centimertu do již zmimene antuky. A to celé při sklonu cca 40%. Tisíc metrů dolů žádná míra. Větší jízdu jsme asi nezažili. Zajímavou zastávkou byly solné doly, kde místní obyvatelé těží sůl z vody, která vytéká z hor. Vypadá to asi jako tisíc maličkatých jezírek, která pomalu vysychají a mění se na sůl. I když jsme v téhle šíleně nadmořské výšce už skoro deset dní a máme dobrou fyzičku, každý kopeček se zdál jako hora a naše plíce opět nestíhaly. Ono to tady vážně není legrace. Stačí kousek do kopce a když zapomenete pořádně dýchat, rázem máte problém. Takže po pěti hodinách jsme s povděkem nasedli ještě jednou do místního autobusu směrem Cuzco a pižmo už nám ani nevadilo (my sami jsme byli jak čuníci). Zítra letíme do Ekvádoru, z mezipřistáním opět v Limě... Postřehy z Peru WC: toaletní papír se po utřeni zadku vyhazuje do koše - celkem nechutné, zvlášť, když je košík pěkně plný... s oblibou na to zapomínáme a potom v hrůze čekáme, zdali se mísa vyprázdní - zatím OK! Uff... Peruánci: Každý, i maličkate děti se vám snaží něco prodat. Cokoli... nenechají vás ani vteřinu na pokoji a pořád a pořád se snaží. Ti, co pracují v oblasti turismu jsou skvěle organizování a přesní. Ostatní pracují většinou na poli, žijí v hliněných domech (cihly uplácané z té antuky) bez oken a působí všelijakým dojmem (hrozně smrdí). Internet: Je prostě všude. Alespoň zde v Cuszu je skoro na každém (i hliněném) rohu. Ceny kolem 7kc/h. Všude možnost vypálení fotek na CD. Turistické agentury: Myslím, že se máme ještě hodně co učit. Vše tady funguje více než na 100%. Vše na minuty, skvělá organizace, výtečná jídla, paráda. Ale je to všechno o ceně (nadprůměrná). Vlak(y): Jeli jsme jenom jedním. Z Machu Picchu. Jel sice pomalu, ne víc než 30km/h, ale uvnitř stewardi jako v letadle prodávající nápoje v skvěle střižených oblecích. A to jsme jeli normální "backpackers" třídou. Ještě lahůdka. Tenhle vlak musí nastoupat více než 1500 metrů na několika desítkách kilometrů, takže používá zvláštní metodu padajícího listu. Chvilku stoupá hodně v před / chvilku pomalu couvá a pořád dokola. Jídlo: Národním pokrmem je morčátko (dokonce ho mají namalované i na vyobrazení poslední večeře Ježíše Krista). Jedno jsme ochutnali, ale nebylo nám z toho dvakrát. Martina si prý představila Ferdu (vzpomínka z dětství - prý dopadl podobně, ať to znamená cokoli). Jenom jsme ochutnali. Něco mezi králíkem a kuřetem. Divný...

Nejel bych na tuhle dovolenou, kdybych se nepokusil zdolat jeden z nejvyšších vrcholu And. Vždy jsme se zatím pouštěli pouze do horských treku, takže žádný sníh, pouze příjemné podnebí, atd. Ale vždy jsem si chtěl splnit tenhle sen a teď k tomu konečně došlo! V plánu byl třídenní výlet. První den začal celkem běžné. Přejezd jeepem z Quita do národního parku Cotopaxi a dále už na kole. Přivítala nás krásná krajina... něčím nám připomínala Šumavu - až na ty obrovské hory v okolí. Poměrně rychle jsme na kolech vystoupali na náhorní plošinu pod Cotopaxi, kde už to bylo úplně o něčem jiném. Taková neuvěřitelná a napůl měsíční krajina, všude náhodně poházené obrovské balvany a mezinimi tisíce barevné kvetoucích horských květin a volně pasoucí se divoké koně. Prostě takový zvláštní ráj. Cotopaxi naposledy vybuchla před 140 lety, takže známky toho, že se pohybujete po lávovém povrchu jsou stále velmi zřejmě. Bylo to něco naprosto jiného, než má člověk normálně možnost vidět (škoda jen, že nezbyl čas na výlet do města Banos, nad kterým se tyči stále aktivní vulkán). Ubytovali nás v takové horské chatce, kde nebylo vůbec nic, spíš to byl takový lepší přístřešek se dvěma matracemi. Lehce zapomenete na to, že jste ve výšce 4000m, ale pouze do okamžiku, než západně slunce, kdy teplota z příjemných 20°C rychle klesá směrem k nule. Takže v téhle chatce bylo pěkně frisno :). Mimochodem, před večeři jsme se seznámili se dvěma Holanďany, se kterými Martina strávila 2hod. hraním nějaké šíleně hry v kostky "Yatzee"... chápete tu hru někdo? My ani po dvou hodinách ne :D Druhý den po snídani jsme přejeli autem na parkoviště pod horskou chatu (refuge) na úpatí Cotopaxi. Tohle parkoviště je ve výšce 4600m, takže už to tam pořádně fouká. A to doslova. Sotva jsme zastavili, Martina otevřela dveře a fuuuuu, obrovský nápor větru dveře nevydržely a pěkně se vylomily z pantů :o). Mno, moc radosti z nás neměli... ale co, měli nás varovat. On ten větřík, co tam vál, to byl pan Vichr. Mám své zkušenosti s větry (ale ne tamtěmi :D) okolo 100km/h a tenhle by je klidně strčil do kapsy. Šli jsme jenom hodinku do husté strmého kopce k chatě, ale chvilema nás vítr srážel až na kolena. Chata leží skoro v pěti kilometrech, takže i ta hodinka cesty v řídkém vzduchu nám dala pěkně zabrat. Na chatě byla šílená zima - venkovní teplota kolem nuly a ta vevnitř taky :o). Nikde žádné topení, nic, jenom hromady paland až pro 80 šílenců, kteří zde přečkají většinou jenom jednu noc před výstupem. Odpoledne jsme přivítali základní výcvik v horolezectví. Oblékli nás do plně výzbroje - sedák, mačky, cepín plus další nezbytnosti a hurá na ledovec. Po krátkém úvodu do používání macek a cepínu jsme si mohli vyzkoušet i lezení po kolmé ledové stěně. Byl to zahul, ale přímá. Pak už jsme jenom jedli a odpočívali. Vlastně jsme celé odpoledne strávili ve spacáku - nejprve se snažíc zahrát a po malé večeři v šest večer i trochu vyspat před samotným výstupem. Trochu jsme byli vyklepání z počasí. Neustále pršelo, sněžilo, svítilo sluníčko, foukal severák... prostě počasí, do kterého by ani psa nevyhnal (což ovšem nevadilo dvěma liškám, které se vesele promenádovaly okolo chaty). Martině nebylo moc dobře, hlavně z té šíleně a neustávající zimy, takže jsme různé debatovali o tom, kdy a jak výstup vzdáme. Ale zase na druhou stranu, na chatu dorazily i výletníci mající hodně přes šedesát (to jsme ale netušili, že na vrchol nejdou) a pak jsme zase měli dobrý pocit, že to prostě musíme "dát". V podvečer dorazilo dalších třicet namaklych amiku v dokonale výzbrojí, takže jsme alespoň věděli, že na vrchol nepůjdeme sami. O půlnoci byl budíček, rychle naposledy na záchod (ono když máte sedák, venku fučí a teplota klesá k minus deseti, tak se vám zadek vážně nechce vystrkovat), malá snídaně, baterku na čelo, plnou výzbroj na tělo, cepín do ruky a jde se! Horská nemoc se přeci jenom trochu přes noc i na nás podepsala - probudili jsme se s bolesti hlavy a žaludkem mírně na vodě. Ale půlka ibuprofenu to srovnala a nezbylo nic jiného, než vyrazit. Nevíme, jak následující hodiny popsat. Všechna slova jsou vážně nějak málo na to, co jsme si prožili. Hrábli jsme si na dno svých sil a dost možná ještě dál. Alespoň pro vaší představu: Jdete do naprosto kolmého kopce, se kterým by se horko těžko mohla měřit černá sjezdovka v Alpách. Jdete v naprosté tmě, pouze za světla čelovky. Jdete uvázáni na laně s vaší milou a průvodcemJdete v teplotě, která klesá hluboko pod bod mrazu a spolu s větrem a mírným deštěm/sněhem na vás vytváří ledovou krustu Jdete oblečení naprosto do všeho, co máte, protože energie, kterou vydáváte je tak obrovská, že nějak nezbývá na vytápění tělaJdete bez možnosti smysluplné zastávky, protože se vlastně pořád jenom škrabete do kolmého kopce a závětří neexistujíJdete za neustálého nedostatku kyslíku, protože tu už žádný skoro není. Bez macek a cepínu je výstup naprosto nemožný. Tak touhle zábavou jsme dokázali vystoupat až do 5200m bez větších problémů - nepočítáme-li neustále a k ničemu nevědoucí lapání po dechu. Potom se u Martina začaly objevovovat první známky horské nemoci. Kupodivu Martina, která z počátku skuhrala a mrmlala nejvíc, začínala být ve svém živlů. Pomalu jsem ji začínal nesnášet :o). Po krátkém občerstvení (zmrzlý čaj - doslova, a který debil měl ten nápad si s sebou vzít karamelovou tyčinku, která zmrzlá na kost!?!) jsme ale stoupali dál. V 5500m už to ale bylo mnohem horší. Velká bolest hlavy, závratě a neustálý pocit na zvracení u Martina nám neumožnili dále pokračovat ve výstupu a nezbylo nám než se s výhledem na kráter sopky a s vrcholem rozlucit. Škoda. Ale i tak, 5555m je hezké číslo - rodinný rekord, památka a okamžik, který nám nikdy nikdo nevezme. Bylo to vážně maso. Uvidíme, zdali se ještě někdy v budoucnu do něčeho takhle náročného pustíme. Zítra máme volný den - že by zase lázně :o)? Myslíme, že si je zasloužíme. A pozítří na naší poslední stačí - Galapágy. Netušíme, zdali a kde tam bude přístup na internet, takže možná závěrečná část bude psaná z klidu a tepla domova. Uvidíme...

Máme za sebou několik pěkně vyvedených výletu do blízkého okolí hlavního města Ekvádoru Quita. Ale pěkně po pořádku. Beru zpět svůj názor na to, že Quito vypadá celkem jako evropské město. Takhle nám připadal první den z okýnka taxíku. Jakmile zabřednete do místní dopravy, rychle pochopíte, že jste na jiném kontinentu. Do autobusu i za jízdy neustále naskakují pouliční prodavači a žebráci a hlasitě se domáhají pozornosti. Asi to musí fungovat, protože lidé si občas něco koupi. Autobus reaguje na znamení, takže staví na každém rohu a proto není divu, že dnešních cca 65 km nám trvalo 3 hodiny. Nejvíc nás udivovalo, že si klidně jeden z cestujících několikrát za cestu nechal zastavit, aby si mohl nakoupit tu zeleninu, tam něco k pití atd. Co je tady opravdu cool, je to, že autobusy ve městě mají svůj vlastní střední pruh vozovky, takže se vyhýbají všem zácpám. Funguje to tak, že uprostřed petiproude silnice mají svůj zasklený nástupní ostrůvek, kde musíte zaplatit jednotné jízdné 0,25$ a projít turniketem a jet až na kraj města (pamatujete, že to tak bylo dříve i v pražském metrů?). Včera hned po ránu, protože bylo pěkně počasí, jsme se vypravili k místní nové vajíčkové lanovce, věrní své představě, že dnešní den bude odpočinkový. Lanovka nás pomalu ale jistě vytáhla z 2800m do 4000m, odkud byl báječný pohled na celé smogem pokryté velkoměsto. Vyhlídka u lanovky nám ale příliš nestačila a tak jsme se vydali i s pár nadšenci na nedaleký vrchol. Po hodině a čtvrt lezení po čtyřech do prudkého kopce a nemožnosti se nadechnout ve výšce kolem 4500m jsme pochopili, že vrchol, i kvůli hustým mrakům, neuvidíme/nezdoláme. Za to jsme viděli první sníh a několik kroužících a lovících dravců. Ani z téhle enormní výšky bohužel díky mrakům nebyla rozeznat ani jedna že čtyř sopek obklopujících Quito. Z ptáci perspektivy nás ohromila rozlehlost a umístění města, které je rozděleno do několika části rozdělených obrovitanskymi horami, že kterých se co chvíli přižene nějaká bouřka - ale i tak je tu stále příjemných 20°C. Dole u lanovky jsme se nechali okrást (již podruhé za tento den...) taxikářem a za pěkný 1$ jsme se svezli pěkných 300m :-). Pak už jsme si ale zamávali na zelený autobus (autobusy se zde nečísluji) a za hodinku jsme byli u "Mitad děl Mundo" = Polovina Světa, tedy místo, kudy prochází rovník. Leží tam pěkně a kýčovité městečko, které má za cíl vytáhnout z turistů co nejvíc prachu. Pravdou je, že sice všechno je tady za pakatel, ale zato se tady platí stále. Obrovský monument se zeměkouli a vyznačenými světovými stranami se nám ale nakonec líbil. Nemohli jsme si nevzpomenout na Cimrmany a jejich "teď jdu na Sever a teď jdu na Jih". Také nás bavilo balancovat jednou nohou na severní a druhou na jižní polokouli, to se hned tak nevidí. Místním (je to Karosa nebo ne...?) trolejbusem jsme dojeli až do centra. Jak to napsat kulantně..? Aši takto: špína, smrad chcanek i chcanky samotné, tuny lidí a odpadků a nikde nic extra k vidění. Ještěže jsme našli nádhernou gotickou katedrálu (Inglesia de la Basilica) že 16. století, která nám vzala dech. Moc větších katedrál než tato a Sv. Vít asi na světě není. Škoda, že nás odmítli pustit na prohlídku věží - ti hajzlove zavřeli 10 min. před oficiální zavírací dobou a nenechali se ukecat :-(. Slzičky jsme si vynahradili vynikající večeři. Jak vidíte, odpočinkový den byl docela vysilující, takže dnes jsme si dali opravdový relax v horských termálních lázních asi 65 km od města. Jak jsme již předeslali, cesta byla úporná. Z původní hodiny a půl se vyklubaly hodiny tři a ještě 2km pěšky do prudkého stoupání v dešti a zimě. To počasí si tady mezi těmi kopci dělá opravdu, co chce. V Quitu svítilo sluníčko a bylo 25°C a tady pršelo a bylo pár nad nulou. To už naše nervy (hlavně ty Martinovy) pracovaly na plně obrátky a do lázní jsme málem nedošli. Ale ta nádhera a pohoda, kterou jsme tady nakonec našli je nepopsatelná. Úžasné křišťálové bazénky s různé horkou až vroucí vodou tryskající přímo z vnitra sopky, nebo možnost se zchladit v přímo lázněmi protékající horské bystřině. K tomu pivečko a byla zase pohoda. Tak nás to vzalo, že i když chvilema docela slušné pršelo, vůbec se nám nechtělo pryč a po více než třech hodinách, když jsme opouštěli brány nám to bylo líto. Vydali jsme se na dlouhou dvoukilometrouvou cestu bahnem v dešti a jen jsme se modlili, aby někdo z místních návštěvníků (což byli ve směs rodiny s dětmi nebo turisté), měl to srdce a svezl nás k autobusu. Měli jsme velké štěstí na cestu zpět a stopli jsme si "místního" indického (opravdu z Indie) obchodníka s růžemi, který nás ve svém nádherném jeepu a s plynnou angličtinou dovezl až na kraj Quita. Tak zítra hurá na Cotopaxi! PS: Netušíme proč, ale i když kolem nás všichni vesele používají mobil, ten nás nedokáže najít žádnou síť - že by nějaká jiná, než umí nás tribandovy telefon? Kazdopádně nám teď nechodí žádné SMS a tak na signálu budeme asi až doma...