Stejně jako loni jsme s firmou vyrazili na Slovensko. Tentokrát bylo v plánu vystoupat na Rysy, k čemuž měla motivovat i přednáška provozovatele chaty Pod Rysmi - Viktora, která byla unikátem, protože přednášky vlastně vůbec nedělá. Viktor je rodilý pražák, který tam původně na chvíli utekl před Rusem a Komančem v 69-tém roce a už tam zůstal - https://www.pametnaroda.cz/cs/beranek-viktor-20220920-0 Na závěr nás poprosil o výnos nějakých věcí od Popradského plesa na chatu, což je taková tradiční záležitost (je tam přistřešek a v něm si každý, kdo míří na chatu, může nabrat). Pak se trochu popilo, ale jelikož ranní vstávání v Praze na vlak na Slovensko bylo fakt brzo (před 5) a zítra na výstup se bude vstávat také časně (před 6), šel jsem spát před 11. Druhý den ráno jsme po hotelové snídani vyrazili busem ke Štrbskému plesu a po krátkém organizačním briefingu zamířili k plesu Popradskému, kde už čekal Viktor. Ten už o hodinu dříve nabral v hotelu 3 kolegy dobrovolníky, kteří se přihlásili, že vynesou cca 20 kg. Ti byli už na cestě a Viktor na nás čekal s várnicí čaje na posilnění a proviantem, který by chtěl vynést. Já si do batohu naládoval 5 litrů mléka a šlo se. Celkově nás bylo přibližně 60 a to že jsem hned v úvodu zamířil do úderné skupiny není překvapením. V čele šel náš průvodce - bývalý SK reprezentant Peter Svatojanský a peloton uzavíral horolezec Peter Hámor, známý z loňského výstupu na Kriváň. Šlo se parádně, jen mě překvapilo, že Žabie plesá nejsou od Popradského tak úplně po rovině, jak jsem si pamatoval z výstupu před 15-ti lety. Těsně pod chatou byla lehce nepříjemná pasáž - prudké stoupání po sněhu, kde jsme potkali jednoho opravdového nosiče, který na zádech nesl 70, takže si nebylo na co stěžovat. Peter nad sněhem zůstal, aby případně pomáhal ostatním, takže jsem se ocitl na špici a tak dorazil i k chatě. Tam jsem za donesená mléka dostal pivko, chrstnul ho do sebe, na následném dalším sněhovém poli dohonil a předhonil kolegy, kteří pivo neměli a od té doby jsem už šel sám a první na vrchol. Na vrcholu bylo již pár lidí, ale nápor se teprve chystal. Obsadil jsem tedy zakoutí hlavního vrcholu a čekal na kolegy s kávovarem. Netrvalo to ani 15 minut a byli tam. Nad tatrou sa blísklo a oheň postupně ohřál moka konvici na nadmořskou výškou snížený bod varu a vyrobil jeden z na vrcholu požitých lahodných nápojů. Dalším bylo pivo a také letitý mix všech kořalek z mých zásob. Kříž na vrcholu nebyl, ačkoliv jsem si byl dost jistý, že před těmi 15-ti lety tam stál, a tak nebylo kam nalepit OTT reklamu. Jelikož jsem věděl, že budu nejrychlejší i cestou dolů, poseděl jsem trochu déle a kochal se. Potom rychlý sestup na chatu, kde jsme si vychutnali několik pivek, po kterých jsem dostal geniální nápad, že jim pomůžu něco dolů snést. K dispozici byl jen prázdný pivní sud, což mě bylo sympatické. Ukotvili ho tedy nejdříve pevně k takovým batohosaním, navrch dali můj batoh a já si to 15-ti až 20-ti kilové neštěstí hodil na záda. Hned první úsek (ten se sněhem) pod chatou prověřil stabilitu. I díky pivní korekci v nohách jsem to ustál bravůrně a hned poté, už na pevné skále, jsem pomalu ale jistě začal predhánět jednoho po druhém. Šlo se skvěle a dlouho jsem ani nevnímal, že nějaký naklad nesu, ale přece jen, cesta na Popradské není úplně nejkratší a tak jsem byl rád, když jsem za jednou zatáčkou uviděl přístřešek odkud se bere náklad nahoru. Pak jsem už jen seběhl dolů k plesu a za chatou složil náklad. Málem jsem se vznesl jak se zádům ulevilo. Na terásce před chatou už seděl Peter a další, přisedl jsem s pivem k nim a dobrou hodinu jsme klábosili a odpočívali. Průvodci to tou dobou už nějak přestali mít pod kontrolou a vlastně neměli přehled kde se naše skupina všude rozprostírá. Jediná jistota byla, že nahoře nikdo nezůstává, protože záda jistil Peter Hámor. Nakonec jsme přece jen museli vyrazit i my k autobusu u Štrbského, jeden nám ale těsně ujel a tak jsme opět museli na pivo :). Pak už jen cesta dalším busem, večerní firemní grilovačka před hotelem a druhý den výlet na Chopok, který byl komplet v mlze a tak jsme zase jen uvařili kávu a po chvíli se vrátili dolů. Nutno dodat, že Chopok jsme zdolali lanovkou, a byl jsem docela rád, protože z Rysů a hlavně z toho snášení sudu jsem byl dobitej jak pes.

Na Birnhorn jsem v únoru koukal při lyžování v Leogangu a říkal jsem si, že je to krásná hora, ale ne pro nás. Moc drsně vypadal. O měsíc později, když jsem plánoval letošní výstupy, jsem ze šuplíku vytáhl pár adeptů, které tam už nějakou dobu ležely a byl jsem docela překvapen, že ta drsná hora je v pořadníku. Nebylo co řešit (kromě rezervace míst), pojedem tam. Plány co do počtu účastníku byly velké, ale dopadlo to jako už mnohokrát. V pátek v 10 dopo jsme tchánovým pažoutem vyrazili jen dva - tedy já a Stopkin. Z parkoviště jsme vyrazili ve 4 a na chatě jsme se ocitli po 5 km a 1200 metrech převýšení za krásné 2 hodiny a 50 minut, ačkoliv chata tu cestu ohodnotila hodinami 3 až 4. Výkon to byl pro mě o něco větší, protože včerejší stranická schůze se lehce protáhla a dnes to bylo znát :). Na chatě jsme hned narazili na český pár a strávili s nimi zbytek večera. Myslím, že jsme si vzájemně docela sedli, protože o historky nebylo nouze a strasně rychle to uteklo. V sobotu při snídani jsme sledovali vrchol a vypadalo to, že za hodinku jsme nahoře. Byla to samozřejmě blbost, ale fakt to tak vypadalo. O půl deváté jsme vyrazili, celkem rychle vyskotačili na menší vrchol nad chatou - Hochzint 2246, potom prošli celkem rozložitou jeskyní na druhou stranu hřebenu a mrcasili se pod jižní stěnu Birnhornu. Ta sice vypadala z dáli drsně, ale jak to tak bývá, byla docela pohůdková. Než jsme na ní ale nastoupili, čekal nás průlez takovou menší jeskyňkou mezi skálou a odtávajícím sněhem. Zajímavé pasáže ta cesta nabízela, ale ta nejhustší byla teprv před námi, aniž bychom to tušili. Na vrchol to sice byla dřina místy s lehkými lezeckými pasážemi (dolů bych to jít fakt nechtěl), ale rychle to frčelo. U kříže jsme byli za necelé 2 hodiny a asi hodinu se bažili výhledy. Z vrcholu do sedla to byla taková lehce nepříjemná plotna se sutí, ale seběhli jsme to rychle a za 45 minut byli na dalším vrcholu - Kuchelnhorn 2500. Z něho byl krásný výhled na Birnhorn a jeho severní zvláštně zvlněnou stěnu. Vrátili jsme se potom zpět do sedla a strmě, ale po hezké pěšině sestupovali do údolí. Jenže když jsme se dostali k místu, kde opět nestihl odtát sníh, byl tam menší problém. Cesta byla sněhem zavalená, přes sníh to kvůli tvrdosti a prudkosti bez maček nešlo a tak se muselo traverzovat po skále, sestoupit a sníh nakonec překonat v místech, kde už nebyl tak prudký. Takhle to zní neadrenalinově, ale litřík se nám v těch místech do krve dostal :). Následovala již pohodová cesta, moc brzký příchod na chatu, po kterém nás od velkého množství piv zachránili Stopkinovi deskovky a .... piva s večeří. Po předchozí noci, kdy jsme byli v pokojíku sami, jsme již takové štěstí neměli a přidali nám tam dalších 5 kusů. V nědeli ráno pršelo, ale radar říkal, že brzy přestane, tak jsme po 8 vyrazili do mírného deštíku a opravdu po chvíli přestalo, ale byla mlha a pozděli dole v lese prádelna. V rekordním čase jsme se dostali k autu a okolo 10 už uháněli ku Praze.

V novém složení znovu po 4 letech na Bösenstein. Lokalitu jsem nevybral náhodou, je unikátní pro parkoviště kousek od chaty a jelikož pro Huga to mají být první pořádné Alpy, nechtěl jsem začít zhurta. Vyrazili jsme netradičně v neděli v poledne, cestou pršelo a ve finále nás trochu zradila navigace, která nás chtěla vést delší, ale zato mnohem horší cestou a ještě přes zátaras. Pravda, ušetřili bychom 8e za mýto, ale zřejmě bychom zůstali v bahnech lesních cest. Ale vyzráli jsme na to a před 5 jsme na parkovišti vystoupili do mírného deště. Bylo to jedno, chata byla asi 300 metrů od nás :). Průběh večera se značně lišil od těch večerů se Stopkinem a spol. Jednak jsem ze stejných a výše popsaných důvodů zarezervoval pokojík místo lageru, v kterém jsme se ocitli již lehce po deváté, ale hlavní rozdíl byl v počtu piv. Byl menší :). V noci byla krásná bouřka, dunělo to parádně, ale spáče to neprobudilo. Předpověď počasí na zítra mi ale trochu starost dělala, nechtěl jsem Huga při prvním výletě do pořádných hor tahat po hřebenu v dešti. Podle Windy jsme tam měli mít okno cca od 8 do 12, což bylo v rámci možností ještě ok, z vrcholu už vždycky nějak dojdeme. Ráno, po luxusní snídani v prázdné chatě jsme v 8:15 vystartovali, počasí vypadalo gut a tak jsme po krátké zacházce, kdy nás zmátl ukazatel, vyrazili do slušného stoupání přímo na Großer Hengst 2159, šli jsme stejný ohruh jako minule, jen obráceně. Bylo to rychlých 400 výškových metrů a Hugo dělal Stopkina a zevloval víc, než moje obavy z počasí dovolovaly. Z vrcholu vedla odpočinková hřebenovka až na Kleiner Bösenstein 2395, kde nelogicky chyběl kříž a blížil se zážitek dne. Cestou do sedla pod hlavním vrcholem nám stezku zatarasili 3 kozorohové. Šeptal jsem na Huga ať je potichu, aby je nevyplašil, ale bylo to zbytečné. Tihle byli nevyplašitelní. Leželi a leželi, takže jsme je museli obejít suťoviskem asi ze dvou metrů. Krásná zvířata. Pak už relativně rychlý výstup po hřebínku na vrchol a konečně delší přestávka, kterou jsem už dovolil. Bylo pivko i kořalička, tedy tradice stejné jako jindy. Ale byla i zima, a tak jsme po delší půl hodince pokračovali dál takovým techničtějším sestupem a loupli ještě čtvrtý vrcholek Hauseck 1982. Následoval sestup, poměrně náročné prodírání se kolem jezera kvůli zkompletování místních kešek (byly u každého vrcholu) a návrat na chatu zase okolo páté. K počasí ještě nutné poznamenat, že bylo de fakto krásně celý den a pršet začalo zase až v noci. Na chatě zase pivka, karty, matheso a v 9 jsme zase byli v posteli. Další den jsme ještě před odjezdem stihli obejít druhé, větší jezero a ulovit poslední, šestou kešku. Od jezera to byly krásné výhledy na vrcholky, po kterých jsme včera putovali. Zase se nám to povedlo a Hugo byl úplně nadšený a krásně unavený, že půlku cesty domů prospal.

U tohoto výletu jsem trochu zaspal se sepsáním, ale snad si vybavím některé detaily. Jelo nás nezvykle hodně - 4 a to hrozilo, že nás bude i 5, ale Luboš nepřekvapil a nejel :). O Wilder Kaiser jsem přemýšlel dlouho, ale vždy mě připadaly takový dost hustý. Letos se to ale nějak změnilo a naplánoval jsem tam pěkný přechod přes dvě chaty. V pátek to začalo hezky pivkem v restauraci u parkoviště a druhým neplánovaným pivkem přímo na parkovišti při přebalování, kdy mě zradil Ostravar a jeho Mustang v plechu po lehkém odložení na štěrk začal syčet a musel se tedy ztrestat. Pak náš čekal krátký leč výživný výstup k chatě, který strmostí připomínal výlet minulý, Prostě pořád a pořád jen hijé do kopce. Abychom si trochu odpočinuli, zavedl jsem skupinu hned z kraje na scestí a díky tomu jsme vracejíce se mohli chvíli jí i z kopce. Na chatě to od počátku bylo takové trochu divné. Obsluha na nás šeptala a v hlavní místnosti probíhala nějaká přednáška. Mysleli jsme si. Ale bylo to trochu jinak. Přišli jsme pár minut po začátku podávání večeří a to co přednášelo byl zřejmě provozovatel a popisoval celkem striktní proces všeho co nás při pobytu bude čekat. Samozřejmě jsme skoro nic nerozumněli, ale pán byl zřejmě místy i vtipný. Nicméně informace typu - tento stůl půjde pro polívku první, za ním tento, potom zase všichni od tohoto stolu pro salát atd atd nám moc k horské chatě neseděly. Docvaklo nám to až později - nacházeli jsme se v německé sekci Alpského klubu, tedy das ist in ordnung. Na závěr to završil výzvou k hromadnému zpěvu a přidat knírek a pravici vzhůru, bylo by jasné, kdo jsou jeho předci. Večeře byla ale dobrá, pro mě i vege varianta, takže se to dalo zkousnout. Nebyl to ale vrchol večera. Chata měla ještě několik podivností. Placení večer je na chatách lehce nestandartní a neosobní, ale to vem čert. Horší bylo, že se nám snažili vysvětlit, že batohy si nemůžeme vzít do pokoje (ano, měli jsme separé pokojík s dvěma palandami), nejnutnější věci si máme dát do plastové krabice a vzít s sebou a spacáky se musí dát na 30 sekund do mikrovlnky. Kdo má kovový zip (Šóťa byl ten šťastlivec), má smůlu a za drobný bakšiš si musí půjčit spacák erární. Prý tu totiž mají, nebo naopak nechtějí mít, štěnice. Das ist nicht in ordnung! No nic, s pivama jsme pěkně spali i mezi případnýma štěnicema a ráno nás čekala dobrá snídaně a odchod s plnou polní do hor. Ze začátku to bylo po krásné stezce, ale po hodině jsme došli k takové trochu vzdušné pasáži, se kterou Šóťa nebyl plně kompatibilní. Chvíli jsme se pokoušeli to zlomit, ale nešlo to. Šóťa to otočil s tím, že to zkusí jinudy a prostě se nějak na tu druhou chatu za hřebenem dostane. To jsme ještě netušili, jakou nám tímto chrabrým činem prokazuje službu. My se tedy začali pohybovat v jižní stěně dál na západ, vedro sílilo a terén se stával čím dál více feratózní. Prudké pasáže, kde se člověk pohybuje po štěrkopísku, není se moc čeho chytit a případné uklouznutí a dojezd do údolí by byl dlouhý, vzdušný a bolavý, nemám rád a i ty tu byly. Těsně pod vrcholem, kde se vzala, tu se vzala, bivakovací chajda tam stála. Pěkné by to bylo, tam přečkat bouřku :). Pak už jen opravdu nerozložitý vrchol s křížem, který byl tak nálepekprostý, že jsem si nedovolil tam dát ani tu svoji, trochu příkré stráně na všechny strany, speciálně na sever, kde jsme tušili naši další trasu a v dáli uviděli i chatu. No to bude ještě štreka - a měli jsme pravdu, jenže realita byla nakonec ještě o dost horší. Díky alkoholovým vrcholovým rituálům, byl sestup trochu jednodušší, ale museli jsme se dostat zase jižní stěnou zpět k místu, kde nás opustil Šóťa a vedro stále útočilo. Pak se už zdálo, že jen přejdeme suťoviskem dál na východ, přeskočíme na druhou stranu hřebene a v klidu doskotačíme k chatě. Jenže přeskočení hřebene se nekonalo, konala se taková podivně vzdušná ferata, furt nahoru a nemělo to konce. Výhledy ale byly, to né, že né. Trochu se už ale klepaly pacičky. Ale všechno jednou končí a tak jsme úzkým skalním průchodem zakončili výstup a po několikaminutovém rozvalení se v sedýlku začali sestupovat nekonečným suťoviskem dolů. Mě většinou na konci dne zbyde většina vody v batohu, ale v tomto pekle mě začala docházet už zde. Byli jsme sice v severním kotli, ale také se už blížil večer a slunce na nás začalo pražit od západu, aby nás dorazilo. Cesta vedla bohužel dost dolů, do stromoví, kde byl sice trochu stín, ale taky pěkná prádelna. To už jsme byli, nebo tedy alespoň já, pěkně rozebraný a to nás ještě čekal pěkný a docela dlouhý žebřík a finální výstup k chatě západní, tedy krásně prosluněnou stranou kopce. Sedli jsme si ke stolu do stínu a ztrestali radlera a pivo. Až po delší době začala opět komunikace :) A teď zpět k našemu zachránci, ať mu slunce vždy na cestu svítí ... Šóťa ten hřeben zkusil přejít, ale prostě nebylo kudy, tak na to hodil bobek, sešel na parkoviště k autu, objel horu na druhou stranu a chvíli po nás dorazil z údolí za námi. To bylo naše štěstí, protože plánovaný nedělní návrat zpět přes hřeben, i když trochu jinou a možná lehčí cestou, se nám fakt už nechtělo podstupovat. Druhá chata se tvářila trochu přívětivěji, ale zase se vynořil ordnung - fronta na recepci, rozdání lístečků na jednotlivá jídla a opět stejná antištěnicová procedura. A striktní vyhazov od piva a chilli-prší ve 22:00. Ráno jsme vylezli z pokoje, provedli základní hygienu a s lístečkem v ruce se chtěli nasnídat. Fronta až ven, dobrých 15 metrů. Prostě ordnung. Taková pásová výroba, u výdejního okénka odevzdat lístek, tea or coffee, standartní talíř s jídlem a další prosím. U snídaně někdo objevil štípance a bylo rozhodnuto, vezeme si domů dárečky. Google říkal, že odštěničení bytu stojí pěkný ranec. Pak už štípance na sobě viděl každý a plánovala se strategie jak s tím naložit, z které samozřejmě nakonec sešlo a žádné drama v podobě nezvaných nájemníků se také nekonalo. No a pak už naštěstí jen sestup k autu - dík Šóťa :) PS: tohle byla lokace o které asi jako o první úplně v klidu můžu říci, že tam už nikdy nepojedu :))