Výstup na Kriváň byl součástí teambuildingu v Tatrách jako jedna z dobrovolných aktivit. I tak se na něj přihlásilo přibližně 40 kusů z celkového megapočtu 250 lidí a bylo tedy jasné, že pokud na něj chci i já, budu muset alternativní trasou. A ono to nebylo težké vymyslet. Zatímco skupina šla nejkratší trasou přímo na vrchol (start na parkovišti u Tří studniček), já si vybral trasu asi o 2 km delší - přes Jamské pleso. Tím, že čas i místo startu jsme měli stejné, ale já to měl o 2 km dál, se hned vynořila i motivace - být na vrcholu první. Vyrazili jsme o půl osmé, já sám a skupina v doprovodu asi 4 horských průvodců z nichž jeden byl světoznámá legenda Peter Hámor http://peterhamor.com - to, že jsem šel sám mělo i menší úskalí. Během předešlého večera jsem se sice procházkou kolem hotelu snažil adaptovat na medvědí divočinu, ale být úplně sám v přemedvědovaném lese je trochu něco jiného. Přispělo to ale ke zvýšenému tempu, ruce od tleskáni trochu bolely, ale trenky jsem nakonec převlíkat nemusel. Když jsem prošel nejtemnější část trasy a ocitl jsem se u plesa, odkud se už jen strmě stoupalo, věděl jsem, že ještě chvilku a budu z hustého lesa v kleči a ještě o kus dál opustím medvědí teritorium definitivně. Sice mě přestaly popohánět medvědí stíny, ale zase jsem začal pochybovat o stupních vítězů - slunce sice pálilo ale radši jsem ještě přidal. No nebudu to napínat, když jsem dorazil na hřebínek a otevřel se mi pohled na druhou stezku, po které kráčelo do kilometru roztažené kachní družstvo, věděl jsem, že mám vyhráno. Nicméně bylo nutné nepolevit, náskok nebyl zas tak velký. Do cíle zbývalo už jen takové to dětské lezení po šutrech a nějakých 300 metrů výšky. Samotný vrchol byl tou dobou lehce v oparu a tak najednou příjemně překvapilo, že už nebylo kam stoupat. Zlatá v kapse. Sedl jsem si na vyhlídkový kámen za vrcholem, dál od lidí a kochal se - opar totiž zase zmizel. Jak jsem cestou spěchal a nebyl tedy čas na nic jiného než na dupání, uvědomil jsem si někde v půlce, že jsem vlastně ještě nepil a tak jsme si řekl, že to zkusím dát bez vody celé. A ono to šlo. Težko uvěřit, ale na vrcholu jsem žádnou zvláštní žízeň neměl. Cestou jsem ani moc nejedl, jen jednu tyčku a tak jsem kochání prokládal včerejším chlebem a vodou. Když začaly přicházet známé tváře, přesunul jsem se k nim a vyndal z batohu to nejcennější - pivo. V některých očích byla vidět závist, ale jsou věci, o které se v určitém časoprostoru nelze dělit :). Byla i kořalička, fotky a při tom jestě pořád docházeli opozdilci. Po hodině na vrcholu už začala být trochu zimička. Příjemné bylo, že většina skupiny se spontánně rozhodla, že dolů půjde stejnou cestou jako jsem šel já nahoru, ale u Jamského plesa se dá doleva a dojde na pleso Štrbské, kde je vyzvedne autobus. Já tedy sice nepůjdu sám, ale alespoň v komorním složení - většinou s těmi co toho mají plné brejle, tedy zapadnu :). A komorního složení se zůčastní i Peter a tedy bude příležitost pohovořit. Nechtěl jsem se ho ptát na to na co se ho zřejmě všichni ptají pořád dokola - Himaláje, osmičky atd atd. Tady jsme v Tatrách a tedy přirozeným tématem jsou medvedě - zaroveň jsem tak nějak věděl, že mě to téma zajímá více, než mě bude zajímat až se vrátíme do hotelu :). A dozvěděl jsme se toho dost - stěžejní byly asi dvě věci ... není to pro turisty nafouklý problém, medvědů je prý opravdu, opravdu hodně a pak, že existuje apka do mobilu, která v nějakém intervalu vydává ultrazvuk, což méďu upozorní a lidi to neruší (jako rolničky třeba - z kterých prý koncem sezóny horským vůdcům hučí v hlavě :)). Medvědů je tolik, že někde je místo jednoho samce v údolí samců 40. Na dotaz, že jestli jich je tolik, tak pravděpodobně jsou i někde poblíž, řekl, že jo. Že třeba když monitorovali medvěda s obojkem, tak ten spal celý den deset metrů od turistické stezky. Takže poučení z toho - odskakovat si do křoví jen s největší opatrností :). Také chodí často do vesnic, kde je už zažitá tradice, že ráno se klepe na venkovní dveře zevnitř, pak se opatrně nakoukne ven a šup s dětmi do auta. Vlci také přemnoženi - stává se, že vlčice s vlčaty v rámci tréninku zadáví pár kusů ovcí bačovi před očima a za bílého dne a zase prchne. Takže veselo tam na Slovensku mají - zatímco úředník situaci jistě podrobně analyzuje a koncem další pětiletky možná konečně odstřel povolí. O další zábavu se postaral kolega, kterého začaly opouštět obě podrážky. Nejprve jsme fixovali mým škrtidlem a poté padlo několik mých a Peterových obvazů a lepících pásek. Cestou proběhlo i několik převazů, ale nakonec jsme můmii (viz foto) k parkovišti dostali :). Takže lékarnička v horách může najít vícero uplatnění :). Zase tedy vydařený výstup ozdobený ještě horolezeckou legendou. PS: Na té poslední fotce je opravdu to co si myslíte - a bylo jich tam víc :)

Výstup na vrchol Javoru se zrodil jako doprovodný program k jinému večernímu vrcholu. O tom později. Ale i přesto se z něho vyklubal seriózní výšlap. Vlastně bylo vše. Jezero, dva vrcholy, tři piva, i vosa mě zvládla píchnout ... prostě dokonalost sama😀. Převýšení nějakých 600 (od Mooshutte), vzdálenost něco přes 16 a i s těmi pivy, polívkou a focením jsem to dal těsně pod 4 hodky. Díky středě nebylo ani moc turistů. Pouze na vrcholu, kam vede lanovka, byla hustota větší. Nejprve mě tedy při sestupu z malého Javoru vtáhla Chamer hütte. A tam to bylo krásné, klídek, žádná lanovka a jen opravdoví turisté a po sestupu nečekaně i Berghaus Sonnenfels s českou servírkou. A taky tam bylo hezky - hlavně výhled do údolí. No a pak to přišlo - hodinový přejezd do Chamu, kde v malém (řekl bych, že sál byl tak 15x15) klubu L.A. Cham zahráli Soulfly ( https://www.soulfly.com ) a před nimi ještě Seasons in Black ( https://www.seasonsinblack.com ). No sekec mazec to byl - Max Cavalera sice lehce zestárnul a obalil se, ale hraje pořád jak za mlada. Připadal jsem si tam nejmladší - drtivé většině tam muselo být přes 40 :). Původně jsem stál asi 2 metry od pódia, ale když začali hrát, postupně jsem musel vyklidit pozice - kotel se vařil a to já tedy nemusím. Na konci jsem byl úplně, ale úplně durch, ani nitka nebyla na mě suchá. I peněženka durch. A to jsem celou dobu jen stál. Pak rychle do auta, abych nechytl zácpu a dvě hodiny domů. No pěkné to bylo - oba zážitky. Ale tentokrát byl ten kulturní určitě lepší. Škoda jen, že Stopkina jsem na Maxe nenalákal - mohl mít zážitek na celý život :).

Stopkin sice cestou autem brblal, že je po nemoci a že to asi nedá atd, ale nakonec z toho nebylo nic. Jel jak motorová myš. No ale to předbíháme. Páteční odjezd hned ráno po deváté skýtal velkou časovou rezervu a vidinu stihnutých piv na chatě. A tak se i stalo, výstup z parkoviště, který byl značen jako tříhodinový výšlap, jsme zvládli za hodiny dvě. Bylo to furt brutálně a konstantně do kopce - na 5,5km 1000 výškových metrů. Tedy furt přes 18%. Takže večeře i 4 kousky do nás jen spadly a šlo se docela brzo spát. Na čemž bylo zvláštní to, že už v lágru nebyly žádná místa vedle sebe (i když ráno se ukázalo, že byly) a chatař nám určil nocležiště tak, že pro mě vybral 3-místnou kóji, kde byly už 2 holky, a Stopkina uložil na druhém konci s nějakými pány. Hustý. Přes všechny spací nesnáze jsme v 7 vyskočili jak srnky, rychle na snídani a už v 7:45 jsme stáli na startovních blocích a hned nato vyrazili. Jak se ale po půlhodině ukázalo, oba jsme si z včerejsího brífingu odnesli jiný závěr. Maximalistický a reálně neuskutečnitelný plán byl, že od chaty po C-feratovém hřebenu pod vrchol a pak D-feratou na něj. V sedle pod hřebenem jsem tedy já zamířil přes feratový hřeben v domnění, že tak to Stopkin chtěl, a Stopkin zase mířil cestou pod hřebenem, tedy rychleší trasou hned k vrcholu. Tedy ne že bychom šli každý jinak, jen jsme si museli ujasnit plány a vybrali ten správný - tedy spodní variantu a útok na vrchol. Až k němu to byla cesta takovou zvlněnou krajinou bez výhledů, kterým bránilo jak počasí tak okolní hory. Ale mraky se začaly trhat přesně ve chvíli, kdy jsme už od vrcholu byli co by kamenem dohodil a když jsme ho uviděli, reakce byla jasná - to nedáme. Stěně do kolmice moc nechybělo. No ale zas nebyla moc dlouhá, tak jsme ji přeferatovali nakonec. Ale byl to docela mazec. Nahoře byl dosti jednoduchý kříž, nějaké nefunkční budovy - zřejmě pozůstatek staré lanovky k níž patřil i nedaleho stojící sloup, na kterém viseli dělníci a za pomoci vrtulníku ho rozebírali - a můj ze zad upadlý batoh. Normálně jsem ho po dokončení feraty chtěl sundat a popruh tou dobou zřejmě visel na posledním stehu. A tak upadl. Tou dobou jsem ho měl právě tři dny. Jinak byl super, ale držení na zádech je taková zásadní vlastnost batohu, že to nelze přehlížet. Naštěstí jsem měl na sedáku přicvaklou odsedku, kterou jsem původně ani nechtěl brát, a ta svou délkou skvěle nahradila oba ramenní popruhy, jen trochu víc tlačila. Pak tedy pivko, kořka, výhledy a po tentokrát lehčí feratě okolo dělníků po hřebenu na západ s krásnými výhledy na ledovec a Dachstein nad ním - bohužel trochu hyzděnými lanovkou a zvýšeným turismem. Sestup to byl poměrně dlouhý, okořeněný lanovým mostem díky kterému jsme neviděli odbočku k tunelu ve skále, kterým se musí projít abychom se dostali do našeho údolí. Takže jsme slezli ze skáli na ledovec až kousek pod lanovkou a vraceli se do míst, kde tunel podle mapy byl. Byl tam, ale cca 30 metrů po žebřících nad námi. Taková spíš štola to byla. Na druhé straně tunelu nás nejprve vyděsily cedule jak je to danger, ale byl tam slušný chodník, i když nad srázem. Po chvíli následoval sestup po dosti zničené "cestě" do takového kotle se sněhem, pak nahoru a byli jsme zpět u rozcestí pod feratou. Někde v těch místech nám bylo jasno, že ranní ambice (dát ještě C-feratový hřeben) byly dosti amatérské a k nám se tedy nehodící. Dál jsme šli ve svých ranních stopách a finále jsme si chtěli zjednodušit obejitím hory nad chatou druhou stranou, abychom se vyhnuli výstupu do sedla. Na mapě to bylo jasné, v zásadě vrstevnice, ale realita byla dosti jiná - takové to nahoru dolu, co mapa nezachytí. Po 10 hodinách 14km a 1300 metrech převýšení, jsme rádi uviděli chatu a dorazili přesně na večeři. Pak se opakoval včerejší scénář, jen s tím rozdílem, že asi kvůli předpovědi dorazilo méně lidí a tak jsme s panem Stopkou mohli zase spát vedle sebe :). Nedělní sestup jsme si obzvláštnili lehkou oklikou a sestupem jiným, východněji položeným údolím. Bylo tam vše - ovce, mlha, déšť, sluníčko, vítr, duha, jezero i fake občerstvení, tedy chata, která z dálky byla jasnou hospůdkou, ale majitel o tom ještě asi nevěděl, nepřijal nás a říkal, že "privat". Ale měl tam malý bagřík, který tam mohl dostat jedině vrtulníkem, takže respekt. Pivo ale neměl a tak jsme museli sestoupit ještě níž, kde už byla chata opravdová a právě otvírala. Rozveselili jsme se tedy dvěma kousky a polívkou a tak trochu přes hřebínek se přehoupli směrem k našemu autu. Tož zase pěkné to bylo.

Předpověď opět špatná, ale i přes Stopkinovu neopodstatněnou důvěru ve zpravodajství vyrážíme v pátek dopoledne. Nakonec ve třech a Šóťa nás v autě vítá slovy - možná uhoříme. Jeho zánovní bmw totiž svolávají do servisu kvůli závadě, ale on to zatím nestihl. Plzeň, Mnichov, Mayrhofen a spěcháme do Stilluptal, protože máme domluven odvoz z parkoviště dál do údolí. Zde ale proběhl jeden z vrcholných zážitků výletu. U vstupu do údolí závora a mýto 10e. Na tom nic zvláštního, tak trochu jsme to čekali. Závora ale otevřená, v budce nikdo. Ještě vystupuju z auta a okukuju, kde by se dalo zaplatit. Ale nikde nic. Nebudem tam tvrdnout a tak nastupuju a jedem. Silnička se klikatí a v jedné takové potkávame exota číslo jedna - neumí couvat a tak zatímco jedno odpočívadlo je za ním asi 10 metrů, musím nakonec couvat já asi 30 a jen do míst, kde je to trochu širší, takže i následné míjení se je trochu adrenalin. Ve stejném míste nás dojíždí černé auto a aniž bychom to zatím tušili, jede v něm exot číslo dvě. Ten se odkopává až výše, kde už se údolí rozestupuje a začínají na nás blikat. Tak zastavuju a stáčím okénko, spolujezdec jde k nám a hned z první na nás začne řvát. Samozřejmě německy, takže v našem autě nikdo netuší o co jde. Rozumíme jen "cálen". Ano, neplatili jsme, ale jen proto, že nebylo komu. Když se vyřval, tak odjel. A nám to celý víkend šrotovalo - co tak hrozného jsme mohli provést, aby to vyvolalo takovou idiotskou reakci. Taková akta X to jsou. Se závěrem - byl to prostě kokot. Pak už ale bylo vše růžové, rychlé pivko u parkoviště, telefonické popohnání taxíku a i příjemný taxikář, který nás hodil o dobrých 7km dále. Zmokli jsme jen malinko a opět v rekordním čase byli na chatě. Stopkin sice o dobrou půlhodinu pomaleji, ale to jen tím, že kamzíkům spásal maliny a borůvky. Večer opět tradiční, ovšem v netradičně narvané chatě - i stůl jsme museli sdílet. Ačkoliv jsem dával k diskuzi cíl sobotního výstupu, dopadlo to podle původních plánů - Grüne Wand Spitze, která vypadala, že je kousek nad chatou, ale cesta na ní se různě klikatila a tak jsme se na vrcholu ocitli v čase přibližně odpovídajícím ukazatelům. Abnormální trochu bylo i to, že tentokráte jsme nepotkali ani živáčka - všichni z chaty buď sestupovali, nebo mířili od chaty k chatě. Ta nejbližší byla naše stará znamá Greizer Hutte, která se o nás tak hezky starala tenkrát v červnu 2007 při výstupu na Gigalitz a Grosser Loffler. Tyto dvě hory jsme měli celý víkend pořád na očích a vypadaly fakt drsně. Opět také zklamala předpověď a my se celý den mohli kochat nadprůměrným sluníčkovým počasím. Jelikož nebylo kam spěchat, tak jsme na vrcholu poseděli, pokoukali a rozvláčně a s mnoha přestávkami sestupovali zpět k chatě. Nad ní na skále byl ještě winterraum a vyhlídka a tak jsme to vzali přes ně a opět se dlouze kochali. Následující neděle už přitáhla to avizované špatné počasí a tak při ranním sestupu z chaty jsme se záhy ponořili do mraků, cestou pohovořili s ovcemi a kravkami a dole v udolí si ze samoobslužného "baru" dali pivko. Poté v chatě, u které nás vyhazoval taxík, ještě další pivo a polívku a už nás čekalo "jen" těch 7km k autu. Pneumatiky nám exot z pátku nepropíchal a tak bylo veselo a kávička a štrůdlík. Stopkin si pro jistotu, aby nebyl povolán na místo řidiče, dal ještě další pivko :). Cestu až na první českou MOLku jsem odřídil já a byl to také zážitek - skoro celou dobu pochcávalo.

Ačkoliv to začátkem sezóny nevypadalo, nakonec se podařily standartní 3 výjezdy. A postupně rostl i počet účastníků. Tentokráte jsme vyrazili ve čtyřech do našeho oblíbeného Karwendelu. Výstup k chatě byl zpestřen tím, že jsme na ní sestupovali, a to proto, že jsme kvůli času využili lanovku z Innsbrucku přímo na hřeben. Hned v kabině jsme byli nuceni lehce panikařit, protože nikdo nazaplatil za parkování a hrozila pokuta, v extrému třeba i odtažení auta. Pokladní v přestupní stanici lanovky nás ale uklidnil - parkoviště patří provozovateli lanovky a zaměstnanec, který kontroluje auta má teď zrovna dovolenou. Hurá, štěstí nám přejne, ale snad jsme si ho nevyplýtvali hned tímto zádrhelem. Od horní stanice jsme vrstevnicovou a velmi vyhlídkovou cestou vyrazili na východ. Innsbruck byl přímo pod námi. Pak se stezka přehoupla na druhou stranu hřebene a hned zmizel pocit z blízké civilizace stejně jako signál telefonu. Následoval rychlý výstup do sedla a pod námi už bylo táhlé údolí, v jehož závěru byla zatím neviditelná chata Pfeis hutte. Ve stejném směru, jen o kousek dál, se tyčil náš zítřejší cíl - Hintere Bachofenspitze slibující nevšední zážitky při výstupu a více vpravo a jen kousek od nás Rumer spitze, tedy hora, kterou jsme minule (v září 2016) se Stopkinem vyhodnotili jakožto "nedatelnou" a která bude fakultativním cílem na neděli. Ale to bylo všechno ještě daleko a chata zároveň docela blízko. Vyslali jsme tedy zvěda Šóťu do chaty a se zbytkem jsme na lehko "vyběhli" na vrchol Gleirschtaler Brandjoch nad sedýlkem. Vedlo tam ocelové lano, takže to nebylo těžké. Ovšem bez něho by to trochu hard bylo. Těsně pod vrcholem byl poměrně pěkně zařízený bivak a i vrchol samotný byl zdařile vyvedený. Nepobyli jsme tam dlouho a za chvíli jsme mazali za zvědem. Ten už popíjel pivko a hned hlásil ať se jdeme okamžitě nahlásit a zaplatit nocleh - paní je prý lehce nevrlá, protože je 18:15 a check-in byl do 18:00. Jako nevěřil jsem tomu, ale byla to pravda :). Dostali jsme ouřední lejstro, kde bylo vše - kdo jsme, co jsme, kde co a v kolik jíme a kde a v kolik spíme - das ist ordnung. V 18:30 byla večeře. Polévka dýňová a luxusní. Těstoviny jakožto druhé jídlo byly mírným zklamáním. Pak pivka, chilli-prší - tedy již z minula Stopkinem vylepšené klasické prší - kdo prohraje, dává si plátek chilli (začali jsme domácí červenou a posunuli se k habaneru) a v 22:00 večerka. Když jsme chtěli alespoň dopít pivo, paní nám začala utírat stůl a hrozilo, že dostaneme hadrem přes hubu. No alespoň se vyspíme.

Jako nebylo úplně jasné, co nám tato hora dnes nabídne, ale s ohledem na jisté jednotlivce bylo nutné hlásit, že je to v pohodě, a to, že na mapě je ikonka ruky na laně, je prostě nepodstatná věc. To co se vědělo bylo, že vrchol je relativně blízko, počasí výborné a tedy zřejmě nebude kam spěchat, abychom se na chatě odpoledne moc nepřiopili. Myslím, že start byl někdy v 9, po vydatné snídani s rozpečenými houskami a příjemné překvapení bylo, že ač lezeme jižní stěnou, budeme většinu času pěkně ve stínu. Stoupalo se rychle. Kleč, tráva, kameny, hnusné suťovisko a pak nad námi skála, na které bylo nutné často zapojit i přední náhon. Jako nebyl to uplně chodecký terén, ale vlastně bez problémů jsme to v klidu a docela rychle zvládli na vrchol všichni. Rozhledy byly a to krásné. Na severu jeden z příštích cílů - Birkkarspitze, na východě před lety dosažený Bettelwurf, na jihu snad zítřejší Rumer spitze a daleko na západě byla tušit Hohe munde, taktéž krásný a v minulosti dosažený vrchol. Prostě idilka - jen bylo nutné splnit všechny vrcholové povinosti. Takže - pivo, kámen do kapsy, kořka, samolepka na kříž, vrcholové foto a loni přibyvší alespoň jedna lekce duolinga (na vrcholech totiž bývá oproti chatám dobrý signál). Potkali jsme tam také borce, který ráno přijel na kole, to nechal někde v údolí, vyběhl na jeden z vrcholů, pak po neznačeném hřebínku na další, další hřebínek a byl u nás a zatímco my měli dolů namířeno po stejné - výstupové cestě, on po dalším vzdušném hřebínku odběhl na další vrchol. Hustý. Sám bych to dal též, ale pocit odpovědnosti za skupinu mě to nedovolil :)). No a tak se sestoupilo a cestou zevlovalo a i přesto jsme na chatě byli docela brzo, což se ale ukázalo jako výhoda - stihli jsme před večeří ještě několik her chilli-prší. Večer se lišil od toho včerejšího jen tím, že s námi u stolu seděli nějaké rakušandy (které si ale hned po večeři odsedli k někomu zábavnějšímu - poslouchat české kecy a koukat na to jak trpíme s papričkami v ústech je zřejmě nezaujalo). Jinak špenátová polévka opět nadstandart a druhé jídlo bohužel z houbami, takže těžký podstandart. Zavíračka opět v 22:00 a jelikož jsme neměli dohráno, přemístili jsme se ještě na pár minut do smradlavé botárny.

Už jsem naznačoval. Rumer spitze byla výzva. Podle popisu UIAA I a ve vzpomínkách z minula byl východní hřeben ještě hluboko zaryt s nálepkou "pro nás nechoditelné". Jenže letos byla situace jiná - hora se nabízela cestou k autu a "nabrané zkušenosti" z posledních let velely se o ni pokusit :) Po opět vydatné snídani jsme vyrazili o něco dříve než včera a za pár desítek minut stáli pod zmíněným hřebenem a nad námi se klikatila cesta vzhůru - samá skála a suť, ve vyšších partiích byla tušit i tráva, takže by to po překonání prvních desítek strmých metrů mohl být choďák :). Trochu jsme váhali a rozhodl to za nás nějaký polostařík, který šel okolo a my se ho ptali na obtížnost. Okem zkušeného nás projel a řekl, že jo, že to dáme. Tak bylo rozhodnuto. Veterán mezitím zamířil také k vrcholu a nutno říci, že rychlost měl obdivuhodnou a za chvíli nám zmizel z dohledu. Cestička se postupně stočila více k severu, kde už by nebylo příjemné uklouznout. Tedy ono by to nebylo příjemné nikde, strmost byla velká a kameny ostré, ale severní svah dával záruku, že by to dlouho nebolelo. Obtížnost se ale za chvíli opravdu snížila a ruce si mohli odpočinout. Netrvalo dlouho a dorazili jsme po travnatém hřebínku na travnaté sedlo. Nad námi se docela hrozivě tyčilo posledních cca 100 výškových metrů. Já na to chvíli koukal a po pár minutách měl jasno - dál nejdu. Ostatní dva (ten čtvrtý to celkem rozumně vyhodnotil už při nástupu a vysral se na to) váhali. Takhle jsme tam provařili myslím skoro hodinu se závěrem, že na to prdíme a jdeme dolů. Když v tom, kde se vzal tu se vzal, stařík právě vyrazil sestupovat z vrcholu. Nejdřív si tam popovídal s kamzíky - fakt netuším jak se tam dostali, ale jsou to kamzíci, takže asi tak. A pak bez použití rukou prostě sestoupil k nám. Vypadalo to tak easy, že nás to (včetně mě) přemluvilo k pokusu o vrchol. A ono to vlastně fakt easy bylo - až na pár pasaží, kde bylo nutné se více soustředit, ale skála byla poměrně pevná a tak jsme na vrcholu byli cobydup - tedy ne tak rychle jako ten před námi. Z vrcholové knihy jsme se dozvěděli, že ten páprda (Hans Hölbling) sem chodí poměrně často a později jsem ještě zjistil, že letos na jaře udělal výstup číslo 2000. Respekt největší. Zápis v knize máme vedle něho :). No ale zpět k hoře. Stála za ten stres - pod námi Innsbruck, na druhé straně chata a za ní včerejší vrchol. Byla tam i keška, ale nenašli jsme ji. Jelikož jsme batohy nechali v sedle, tak nebyla ani vrcholová kořka, ale asi bychom ji stejně nedali - na to byl sestup dost obtížný. Ale zvládli jsme i ten. I když objektivně byla asi nejtěžší ta vrcholová pasaž, subjektivně bych řekl, že největší peklo byl sestup přes suťovisko nad severní stěnou. A pak už se mazalo jižními svahy celého masivu na chatu Rumer alm na pivo a dlabanec. To bylo pro mě asi největší překvapení výletu. Stopkin, který za normálních okolností má tempo lenochoda, celou cestu střídal běh s rychlou chůzí a jen jednou zastávkou, že já, mistr sestupů, jsem mu sotva stačil a úplně mě tím vyřídil. Co si zobnul neprozradil. Pak už jen poslední tříkilometr, zjištění, že pokuta za parkování se opravdu nekoná, kávička a hurá na Prahu. Tož nakonec dobrá sezóna to byla :).