K chatě to bylo kousek - cca 6km a 500 převýšení, takže jsme bez problému stihli večeři a samozřejmě i pivka. Další den nás ale čekalo něco sice také krátkého, ale poměrně výživného, a tak jsme šli do soukromého pokojíku pro cca 10 lidí spát docela brzo. Vstávalo se lehce po 7, snídaně byla myslím nadprůměr a přibližně v 8:45 jsme vyrazili na jen 4km vzdálený vrchol Hochgölling. Problém byl v tom, že byl ale o 1200 metrů výše než chata a počasí i předpověď nic moc. Pršet ale nemělo, jen asi bude celý den mlha. První kilometr byl na pohodu a lehkým stoupáním jsme došli na konec udolí - obrovského přírodního amfiteátru. A začal mazec. Další 1,5 km bylo převýšení 600m, šotolina, serpentíny, šutry a sněhová pole a to nás dovedlo do sedla. Někde v horní části to Jonáš vzdal - náročný týden se na něm trochu podepsal :). A pak už "jen" posledních 500 výškových metrů po vzdušném hřebeni. Vedla tam i normální cesta pod hřebenem, ale díky mlze jsme se tak nebáli a tak jsme loupli hřebenovku a byl to místy docela mazec. Subjektivně to trvalo strašně dlouho ale nakonec jsme se ke kříži samozřejmě dopotáceli. Kosa tam byla jak v ruským filmu, viditelnost tak 20 metrů a Šóťa pořád nikde. Čekali jsme asi hodinu a půl a drkotali zubama, ale pozitivní na tom něco bylo - vyčekali jsme si rozhledy. Celá hora je taková trochu jako hřbetní ploutev - na jih i sever poměrně strmě padá a to ty výhledy ještě umocnilo. S opozdilcem, který si info na rozcestníku "nur für geübte" pomocí telefonu přeložil jako "pouze pro chovatele", ale naštěstí jestě oslovil technickou podporu (nás) a nešel tedy nakonec cestou pro "pejskaře", jsme dali ještě pivko a normálkou se začali vracet. Vedla opravdu kousek pod hřebenem a tak když jsme minuli ty nejtechničtější místa, o která jsem podruhé už neměl zájem, nedalo mi to a kvůli fotkám jsem vyšplhal zpět na hřeben a byl to dobrý nápad. Pak už stojí za zmínku asi jen pár detailů - začala se se mnou loučit podrážka jedné z bot, tak jsem byl trochu ve stresu. Šóťa během roku zase nevyladil kolena a sestupoval želví rychlostí. Zmíněný amfiteátr během dne ovládli lehce rozdovádění koně, takže nebylo úplně jisté jestli nedostaneme kopytem - nedostali. No a na chatě byl živý, zdravý a odpočatý Jonáš. Ještě zbývalo rozhodnout jestli neděli dáme na pohodu - důchodcovským tempem k autu, nebo naopak závodní 15km okruh s +1000 a -1500 převýšením. Pivo a adrenalín rozhodly - zítra se zrušíme. Spát se tedy šlo zase brzo a budíček byl na 6.

Ráno jsme to zvládli skvěle a opravdu brzo vyrazili. První metry byly cajk. Asi 20 metrů jsme sestupovali od chaty k potoku, pak "stoupající vrstevnice 😃" a hned na to total brutal 1000 metrů převýšení asi na kilometru a půl. Naštěstí východní stěna, takže sluníčko nás nemělo možnost mučit ještě víc. Oproti včerejšku totiž bylo 90% azuro. Ale byly tam i pozitiva a nebylo jich málo. Výhledy na včerejší horu potvrdily moji domněnku ze září, kdy jsem ji spatřil z dálky. Je to vizuálně hora formátu K2 light, což fakt nesouzní s relativně lehkou dosažitelností. Byla tam i jezera, odrazy hor v nich, romantika, svačina. No a taky druhý, opět dost dominantní vrchol. Tam se projevily dvě věci. Jednak výhoda toho, že Jonáš včera vrchol nedal a tudíž mu na dnes zbylo jedno vrcholové pivo, a také síla dnešního slunce. Namazali jsme se až po technickém sestupu na plošinu s dalšími jezery a jak následující dny ukázaly, bylo to pozdě 😃. Klíčové ale bylo, že zlomový bod, tedy vrchol, vydrželo jak Šóťovo koleno, tak moje podrážka. Náhorní plošina byla orientačně náročná a také zdlouhavá, pak následoval rychlý příkrý sestup, kde jsem podrážce nedával už žádné šance a přesto vydržela, a za malým vertikálním i horizontálním ohybem čekala chata. Bylo už půl páté, tedy čas, kdy obvykle už při návratu překračujeme hranice do ČR. Tady nás ještě čekalo jídlo, pivka, sestup od chaty, dlouhááá procházka kolem jezera a na závěr sestup, z části po žebřících, podél Wilder Kaisser vodopádů. Šel jsem radši trochu napřed, protože jsem tušil, že mi někdo bude lehce nadávat😃. V 8 jsme byli na parkovišti a podrážka už držela jen na špičce a patě. Kousek jsme popojeli do restauračního zařízení na kávičku a pak úplně dobití vyrazili domů. Nikdo nebyl ve stavu, že by to dořídil až domů a tak já přebíral řízení někde před Linzem s tím, že se odvezu k Lipnu, kde mě shodou okolností navazoval teambuilding. Měl jsem třesavku, navigace zvolila úplně nestandartní cestu po vedlejších silnicích a tak jsem si cestu do půlnoci náramně užil. Ale furt lepší než zbytek, je čekala ještě několikahodinová cesta domů.

Špatným předpovědím počasí už dávno nevěříme a tak jsme vyrazili, i když měly být kapky z bleskama. Od parkoviště jsme vyráželi okolo půl šesté a to za mírného deště. Byl sice mírný, zato vytrvalý, často i s větrem a tak jsme trochu promokli :). Potěšila nás proto chata přibližně v půli cesty k naší chatě. Jídlo sice neměli, ale pivo samozřejmě ano. Na terásce jsme tedy počkali až doprší a po vrstevnici pokračovali vzhůru :). S večeří na chatě jsme se už rozloučili. Nakonec ale díky naší rychlosti a zřejmě chybným údajům na ukazatelých jsme ještě jídlo dostali a to poměrně luxusní - knedlíky, kde byl v těstě zamíchán špenát a sýr. V sobotu to před snídaní vypadalo dobře, ale během ní se rozpršelo a my u karet a rádlerů vyčkali na desátou hodinu, kdy radar ohlašoval konec zalévání. A pak jsme vyrazili. Nejprve dolů k jezeru a poté rychle nahoru až do sedla. Bylo ale nutné překonat dobrých 150 výškových metrů ve strmém suťovisku a to byl tedy záhul. Jelikož jsem získal středně velký náskok, odskočil jsem si zatím nalehko na menší vrcholek vpravo a pak jsme zase společně vyrazili nalevo na vrchol hlavní. To už byla v zásadě jednoduchá příjemná "procházka", kdy cesta vedla kousek pod hřebenem a dalo se na něj odskakovat na výhledy. Na vrcholu už bylo dobře, krásný dřevěný kříž, výhledy byly (i když Stopkin remcal, že jsou málo výhledové :)), pivo i kořku jsme popili a pak sestoupili na druhou stranu, obešli kopec a zase vystoupali do sedla (tentokrát severního). Jelikož času bylo dost vyběhli jsme ještě na jeden vrchol s tentokrát ocelovým křížem a opět s parádními výhledy. A pak zase dolů, pivo, večeře, pivo, pivo ... spát. Prostě nudný den :)

Scénář se tak trochu podobal červnovému výletu, zase se nešlo v neděli nejkratší cestou dolů na parkoviště, ale opět jsme mířili vzhůru. Ovšem výkonostně to bylo úplně jinde, tak na 60%. Šlo se ale skvěle, prakticky bez zastávky jsme po "chodníku" dorazili ve skvělém čase na nedělní vrchol Schöttelkarspitze, kde byly i dvě lavičky!, výhledy na všechny strany a i pár kapek spadlo. Od teď to už začalo být zajímavější, nejprve takový úzký, ale úplně bezpečný hřebínek, potom krátký výstup na vrcholek následovaný kamenitým sestupem do opět travnatého terénu. Pak nám stál v cestě ještě jeden vrchol, který se dal sice obejít (což ti méně zdatní učinili :)), ale já jsme si ho vyběhl - měl tam i kratičkou "lezeckou" pasáž. Z něj byly výhledy samozřejmě nejlepší, protože Stopkin ani Šóťa je vidět nemohli :). Na druhé straně jsme se zase sešli a pak nastal dosti monotonní, finální a hlavně dlouhý sestup zpět k autu do Krunu. Bylo i docela vedro, které s ubývající výškou zesilovalo a tak jsme byli rádi za ledovou vodu řeky Isar, kde jsme se těsně před odjezdem mohli řádně smočit.

Po týdnu ve vedrech v Českém ráji jsme nějak nemohli uvěřit té zimě a mlze na Pomezkách. Mraky byly všelijaké a tak jsme radši ještě zalezli prozkoumat Trautenberka. A byl to dobrý nápad, jednak pivo potěšilo, ale také jsme přečkali jednu malou přeháněčku. První den byla cílem chata Jelenka, která není daleko a tak jsme alespoň zvolili tu nejvíc "hardcore" trasu, tedy hřebenovku po modré. Je pravda, že počáteční výstup podél sjezdovky byl vydatný, ale pak už to bylo rozpačité. Nepoznávali jsme ani hřeben (neměl moc hřebenový, nýbrž spíše plochý charakter) a ani vrcholy (tedy nakonec ano, pouze podle tyče v lese). Byla to taková hezká procházka lesem a občas mohly být i výhledy, leč nebyly, bo mlha. Jen co jsme zalezli do chaty, spustila se přeháňka mnohem vydatnější a delší ... holt plánovat se musí umět. Z chaty mám zatím takové zvláštní pocity. Na jednu stranu jsem příjemně překvapen, že máme pokoj a ne společnou místnost (jak naznačovala rezervace), je tu sprcha, ale personál je sice milý, ale strašně laxní - třeba po dlouhém čekání si všimli, že nemám pivo, tak roztočili nové, pak 10 minut nic a "jejda, já na to zapomněl" a natočil zase nové a toho polovětráka vypil sám. No uvidíme co snídaně. 😃

Tak snídaně se nesla v podobném duchu - tedy všechno v cajku, ale.... No a samozřejmě za mě vždy mínus za to, že máslíčka v obalu, marmeláda v obalu, tavený sýr, paštika i med v obalu, chleba v lepším případě včerejší. Venku taky nebylo nic moc, viditelnost tak 20 metrů, ale alespoň nepršelo. A tak jsme začali stoupat - vzpoměl jsem si na Stopkina, tomu by se to líbilo - pořád stoupání a nic není vidět. Sněžku jsme poznali až podle zprava se připojující "dálnice" s davy poláků ... ano, i v tomto počasí jich tam bylo plno. Na vrcholu už to bylo trochu psycho, silný vítr, viditelnost tak 10, do toho, jak už to na Sněžce bývá, rodiny s kočárky ... no zdrželi jsme se jen pár minut a po "dálnici" pelášili dolů ke Slezskému domu. Tam tradičně bývá počasí nejhorší a opět nezklamalo, přidal se déšť a vítr výrazně zesílil. Věděl jsem ale, že stačí popojít pár desítek metrů, zmizet v kleči a počasí se zase uklidní, a tak se i stalo - pouze s malou přestávkou, kdy proběhl Hugův pokus o nasazení pláštěnky a já ho pak musel až do zmíněné kleče přidržovat, aby neuletěl i s ní :). Další zastávka byla Luční bouda. Tam nás jednak čekalo výrazné zdražení (to se dá pochopit), ale hlavně inovace, která by se dobře vyjímala v nějaké městské moderní restauraci, ale do hor se to nehodí (alespoň podle mě). Stručně řečeno - na stole je QR kód, "pod ním" se skrývá jídelní lístek, z kterého se dá jídlo/pití hned objednat a i zaplatit. Servírka bez výrazu (možná to byl robot) to za chvíli přinese a po vyprázdnění zase odnese. Toť vše, taková továrna. Vtipný prvek se skrývá u placení - v době, kdy si člověk objednává a platí už je "by default" zaškrtnuto spropitné 10%. A já hlupačka si myslel, že spropitné se dává ve výši, která odpovídá zážitku z jídla a vstříctnosti personálu a proto se platí/dává až při opouštění lokálu. Za mě Luční bouda úplně ztratila veškeré kouzlo. Potom rychle nahoru ke kapličce a dolů na Výrovku, kde naštěstí ještě vládnou normální poměry. Za hřebenem se zároveň značně vylepšilo počasí a tak bylo hned veseleji. Po pivku na Výrovce jsme si to namířili uzavřenou stezkou přímo do Modrého dolu a užívali si klid bez lidí. Z Modrého dolu, to už bylo jen kousek do dolu Obřího, kde jsme se usídlili v naší oblíbené Boudě v Obřím dole, skvěle popili a pojedli, karty zahráli a i procházku na konec obřáku stihli. Spaní bylo obdobně jako minule ve slaměnném domku, který ale za těch pár let prošel inovací a už je to vlastně chatka s otýpkami slámy uvnitř - luxus větší, zážitek menší.

Spalo se tam ale opět krásně. Nikam jsme nespěchali a tak jsme si to okolí po parádní snídani pěkně užili. Kravky, myši, pavouci, kůrovci atd atd. Pak už zbývalo se jen dostat do Pece na autobus, naobědvat se, odlovit pár kešek a když si Hugo všimne, tak i parkrát sjet bobovku. No, všimnul si. Předtím jsme se ale ještě vyhli davům mířícím k lanovce chytře zvolenou trasou po druhé straně Úpy. Toť vše, výlet se povedl.