Expedice nesoucí toto jméno byla plánována původně na rok 2002 a z důvodu velkého podcenění byrokratické mašinérie a s ní spojeného shánění víz do matičky Rusy a následné rezignace vyústěné odjezdem na Fagaraš do Rumunska musela být o rok odložena. Proto jsme organizaci této expedice počali již koncem října 2002 a chtěli tím omezit případné s ní spojené nepříjemnosti. Spásou a značným ulehčením se stal po roce se z Londýna navrátivší Křivák a jeho kontakt na Rusa Evgenije z města Tomsk, které leží kousek od transibiřské magistrály mezi Moskvou a Irkutskem, a je z něho k Bajkalu "pouze" asi jeden den cesty vlakem. Svou pozicí je také ideální to lokalitou pro případné pozvání.

Úplný začátek jsem již tradičně prošvihl a po nástupu Maddoxe a Kočkinsze do vlaku v Praze a přistoupení Škvora a Stopkina v Pardubicích jsem se dostavil do vlaku v České Třebové i já. Z Třebové byl plánován i dodržen odjezd v 0:18, tedy již v pátek, otec ovšem s rezervou vyrazil z domu tak, že jsme na nádraží dobrou hodinu čekali, ale jak říká: "Lepší hodinu čekat, než aby to o 5 minut ujelo.". Ve vlaku, kam jsem přistoupil společně s dvěma kartónama gambáčů (nikdo jiný z Třebové opravdu nejel), jsem hned po způsobu ostatních, kteří již měli kus cesty za sebou a také tak vypadali, koupil "místní" Krušovice za 15,- a meditoval. Po nezbytném baleném cíčku od Křiváka jsme se postupně odebrali spát.

Po nezbytném brzo ráno provedeném česko-polském budíčku od celníku pokračujem jednak v cestě Polskem a také ve spánku. Vzbuzení po deváté hodině od Maddoxe již uznáváme jako oprávněné a znechuceně se hrabeme z pelechů. Trochu jíme a taky dostáváme od vedoucího našeho vagónu běloruskou celní deklaraci, které je pouze v ruštině a tak s ní docela válčíme (chtěl bych vidět jak to řeší cestující, kteří azbuku v životě neviděli). Lehce po poledni se dostáváme na polsko-běloruské hranice, kde okusujeme poprvé přívětivost Bělorusů. Nicméně vše probíhá celkem v pohodě a po vyplnění dalšího dotazníku s námi v Brestu jezdí několik desítek minut sem a tam, až nakonec vjedeme do haly za účelem výměny podvozků. Rusko je velké a tak musí mít i širší koleje :))). Poté co Stopkin fotí zvedání vagónů hydraulickými zvedáky, přibíhá k nám dělník, že focení je zde zakázáno, ale on že nám to za $5 povolí. Po kratší diskuzi na něj házíme bobek a začínáme dělat, že nerozumíme. Taktika po chvíli zabírá a zoufalec bez výdělku odchází. Vlakem prochází také bezpočet bábušek nabízejících "kurča" a jiné dobroty, ale my ještě stále dobře zásobeni z domova nic nebereme. Po dokončeném převleku podvozků pokračujeme dál Běloruskem a častými pohledy z oken, které ukazují stále jen standartní placatou krajinu, se ujišťujeme, že Bělorusko naší cílovou zemí nikdy nebude. A není to jenom krajinou, ale celkově na nás Bělorusko působí příliš "ošuntěle". Mimo šachové partie Stopkina a Maddoxe nás po odpoledním spánku probírá z letargie až Minsk, město vyrobené zřejmě v duchu komunistické architektury i dnes dělá tomuto směru čest. Až na pár světlích výjimek v podobě vydařených budov vidíme pouze "šeď velkoměsta". S dalšími krušovicemi příchází i tma venku a my netrpělivě čekáme na další, již poslední hranici. Rusko se blíží.

Rusko nebylo. Lépe řečeno bylo, ale hranice jsme vůbec nezaregistrovali (mezi Běloruskem a Ruskem existuje zřejmě nějaká dohoda), což mělo za následek žádné razítko v pasu a tudíž velký smutek. Cca v půl sedmé nás probudil náš "vedoucí" vagónu a my začali pomalu balit a připravovat se na výsadek v Moskvě. Při překotném sundávání batohu Stopkin přehlédl na batohu ukrytý kartón Géček a ten na nic se ho neptaje putoval na jeho rameno, ale naštěsti nezanechal vážnějších následků. Moskva působila z vlaku celkem zanedbaně a dá se říct, že taková tak trochu byla i potom, ale to bych předbíhal. Běloruské nádraží v Moskvě bylo ve stylu nádraží Masarykova v Praze, kde koleje prostě končí a za nimi je jen nádražní hala. V ní jsme složili bágly a polovina šla na obhlídku okolí. Metro i směnárnu, které byli naším prvořadým pátracím cílem, jsme našli sice hodně brzo, ale při pokusu vyměnit prachy jsme ztroskotali na spadlé síti. Bohužel byla spadlá zřejmě v celém bloku a tak jsme měli radost, když jsme jednu fungující směnárnu našli opodál. Mohli jsme tedy vyměnit dolary, koupit lístky do metra (5 jízd za 30 R), vrátit se pro ostatní a po vzoru "Jen počkej, zajíci" zalézt do metra. Při jízdě po schodech dolů si Křivák odlehčil tím, že si posadil batoh na postranní pás a dole vše z budky sledující bábuška ho nejdřív přes mikrofon hlasitě upozornila na jeho chybu a dole mu věnovala ještě ránu pěstí. Naštěstí mezi nimi bylo plexisklo a tak jsme jen uslyšeli ránu připomínající trhání Škvoorova batohu, který byl sešit první den ve vlaku pouze na rychlo poté co mu v Pardubicích upadl ze zad. Křivák byl nezraněn. Po okružní trase (jedné z mnoha Moskevských) jsme dorazili na Komsomolskaju, kde se nachází Jaroslavské nádraží, odkud nám pojede večer vlak do Tomsku. Tam jsme udělali s batohy stejný manévr jako na nádraží prvním a část šla hledat úschovnu zavazadel, kde nás měl čekat sedmý člen expedice, dřív přes Pobaltí vyrazivší Milan. I když úschovna nezapřela svou velikostí "Balšaju Rasiju", shledání s člověkem, kterého většina z nás nikdy neviděla, pouze já se Stopkinem jsme s ním byli před dvěmi lety na fesťáku v Třinci a Křivák s ním seděl jeden večer před odjezdem v hospě, proběhlo v desetimilónové Ruské metropoli naprosto bez problému. Chlísti se holt poznají všude :))). Za 45 R jsme nechali batohy batohama a vyrazili na lehko, pouze s foťákama a kamerou na Rudé náměstí. Lehká dezorientace na úvod znamenala delší trasu, ale zase jsme toho více viděli. Další zdržení nastalo v bance, kam se Křivák uchýlil vyměnit své libry, které v pouličních směnárnách nebrali (tam znají pouze dolary a eura). Tato banka ale nebyla jen tak ledajaká. Poté co se za Křivákem zavřeli dveře a on dlouho nevycházel nejprve přijeli policajti ještě s nějakým "generálem" a sháněli majitele auta stojícího před bankou tím, že do auta v pravidelných intervalech kopali, aby houkalo. Majitel na ně ovšem z vysoka ... .My, kteří jsme seděli před bankou na schodech a rozvíjeli teorii o autu s náloží, jsme posléze byli vykázáni nějakým kravaťákem a slabou angličtinou dál od budovy. Když už člověku vlastnícího troubící auto došla trpělivost a bez konverzace s policií s ním odjel a my zjistili, že je to sídlo i nějakého ministerstva, přijelo auto s majákem a na schodech začalo rojení. Všichni jsme očekávali ministra, ale vyšel Křivák, z čehož jsme měli radost ještě větší. Ten auto odmítl a po vzoru dělnicka-rolnicka zamířil mezi prostý lid, mezi nás. Ministr vyšel později, ale sám musel uznat, že byl až "druhej". Pak jsme již více méně neomylně mířili k cíli, který byl ale bohužel obehnán zátarasy a z důvodu bezpečnosti byli na náměstí, které mám v paměti vryto zejména z hodin výtvarné výchovy, vpouštěni pouze skupinky platících turistů. 200 R se nám zdálo moc a tak jsme tuto "plóšaď" a Kreml postupně obcházeli a nakukovali do něho z různých uliček. Navštívili jsme i obchodní dům GUM s úmyslem zakoupit pro Škvora batoh, ale bohužel, Rusové zřejmě tento druh zboží neznají. Po tomto dílčím neúspěchu jsme se v nějaké jídelně stavili na kus žvance a já se za 38 R slušně najedl i napil (pirožky se zelím a pepsi - na pivo bylo ještě brzo). Na druhé straně Kremlu jsme mimo jiné potkali zoufalce oslavující v nevelkém počtu éru komunismu. Pod Kremelskou zdí jsme chvíli poseděli a potkávali jednu svatbu za druhou. Potkali jsme i chlísta, s kterým se Křivák seznámil při nástupu do vlaku v Pardubkách a který jel také na Bajkal, ovšem organizovaně od Českých drah. Po ktátkém odpočinku jsme dorazili k řece Moskvě a měli v úmyslu ji po mostě přejít a na druhé straně se zase vnořit do metra. Ovšem blížící se bouřka nám tento plán změnila, a tak jsme se kolem chrámu Krista Spasitele se zlatou kupolí vydali hledat hospůdku. Pivo za 70 R jsme ještě tvrdě odmítali, ale po delším hledání již za 45 R přijali. To již jsem ale poté co jsem si sedl někde do čokolády byl nominován na hnědku a jak již to v takto veselém společenství bývá, z čokolády bylo pro zbytek večera hovínko. Pokus ošidit nás o jedno pivo se nezdařil a my vyrazili do metra. Z hlediska toho, že nám přebýval čas a jízdenka v metru není časově omezená, začali jsme v metru dá se říct lehce chaoticky kroužit a prohlížet si jednotlivé zastávky. Podle mě byla ovšem stejně nejhezčí "naše" Komsomolskaja. Když nás přestala bavit jednak prohlídka a druhak trápení Stopkina s Kočkinszem, kteří měli akutní potřebu navštívit jisté zařízení, vystoupili jsme právě na Komsomolské a dva výše zmínění neomylně zamířili k vysněné místnůstce. Po návratu ovšem mluvili něco o tom, že jít za keř by bylo lepší a že místní kadibudky jsou teda "numero uno primisimo", ovšem fotodokumentaci nepořídili a tak tato informace zůstává, možná naštěstí, nepotvrzena. Pak jsme skákli ještě na véču opět do jídelny, tentokráte přímo u Jaroslavkého nádraží. Já měl pro změnu zase pyrožky, teď ale se sýrem, a společně se salátem to bylo bratru za 80 R. Po večeři jsme zakoupili pití do vlaku (já nějaký "kvas", který nikomu nechutnal a já ho hned vypil), a šli řešit problém s jízdenkou (chyběla nám totiž jízdenka na asi 80-ti kilometrový úsek mezi Tajgou a Tomskem, Tomsk se totiž nenachází na hlavní trati a tak jelikož jsme kvůli slevě měli koupenu jízdenku až do Ulan-Ude, tento krátký úsek nám chyběl). Zkrátim-li to vypadalo to asi takto: nejprve si nás předali mezi šesti kasami a v té poslední nám řekli, že musíme buď na jiné nádraží, nebo do "Servis centra". Jelikož toto centrum bylo blíže zvolili jsme jej a těžko říci zda to bylo dobře nebo špatně. V době odchodu od pokladen to byla záležitost asi 20-ti minut, ovšem v tomto "centru" jsme se přes ruštinu i angličtinu dopracovali po dalších 40-ti minutách k tomu, že jsme sice byli snad pochopeni, ale stejně jsme nic nedostali. V tuto dobu, kdy jsme ještě zdaleka neznali Rusko natož ruskou mentalitu, to bylo pro nás dosti nepochopitelné jednání (ovšem delším časem stráveným v Rusku si na to musí každý chtě nechtě zvyknout a pochopit, že to není ruská zlomyslnost nebo jiná špatná vlastnost, ale prostě TO jsou Rusové). Rozhodli jsme se tedy jet na černo, případně to nějak domluvit ve vlaku, ale co to je 80 km v poměru k těm tisícům kilometrů, které přejedem, než se do Tajgy vůbec dostanem. Po této zajímavé zkušenosti jsme vyhledali nástupiště a zasedli opodál pod sochu Lenina, kde jsme se nechali od možná místní děvy vyfotit. Mrtvola nedaleko prkenně ležící na asfaltě se po příchodu policii a vydatné asistence svých kámošů "zvedla" a dá se říci odešla. Chvíli jsme ještě pod sochou "velikána našich učebnic dějepisu" meditovali, Křivák jí vyřídil pozdravy od mého táty a pak jsme odešli pro batohy do úschovny. Přibližně ve 22:00 jsme vyrazili k vlaku směr Tomsk. Ten byl již přistaven a tak jsme se po domluvě s naší průvodčí usídlili v kupé. Já, Stopkin, Kočkinsz a Škvoor v jednom, Křivák s Maddoxem byli u nějaké babičky a maminky s malou dcerkou a Milan byl v kupé společně s jedním klukem, holkou a starším pánem. Z úrovně vlaku jsme byli dosti příjemně překvapeni. Nejenže mělo kupé dveře, ale bylo tam i více místa než ve vlaku Praha-Moskva, což tedy bylo do jisté míry dáno širšími kolejemi a tedy i vagónem. No prostě to byla paráda a hlavně jsme se nemuseli v noci bát o věci jako ve vagónech, které jsou uvnitř bez dveří. Postupně jsme začali být tak unavení, že jsme někdy v jednu, poté co jsme za mírný bakšiš obdrželi povlečení, zalehli a vytuhli. Jinak vrátím-li se ještě k Moskvě jako celku tak mě překvapila její, zřejmě kvůli turismu udržovaná, čistota, ale nebýt Rudého náměstí, které je určitě chloubou Moskvy a za shlédnutí jistojistě stojí, nevidím na Moskvě nic vyjímečného, co by mne v budoucnu nutilo zopakovat její návštěvu.

Tento další, pouze vlakový den jsme nečekaně započali ve vlaku a to přibližně o půl desáté moskevského času. Tyto dny, kdy jsme pouze seděli ve vlaku a nic zásadního se v podstatě nedělo se vyznačovali tím, že minuty, nebo spíše hodiny, i kilometry nerušeně ubíhali a my je trávili jídlem, pivem, čtením, koukáním z okna, slivovicí atp. Přínosem bylo určitě to, že jsme si udělali obrázek o rozlehlosti Ruska, kde se vzdálenost nedá měřit v kilometrech, ale pouze v jejich desítkách nebo stovkách. K večeru, kdy se i Stopkin dostatečně vyspal, projíždíme Permem s řekou Kamou a pozorujeme vcelku dosti rozlehlou přehradu na ní. Poté, zatímco Křivák s Maddoxem a Milanem opíjí Rusa z Milanova kupé z důvodů nepříliš počestných a pramenících ze společně s Jůlií sdíleného kupé, Kočkinsz vyzývá Stopkina na šachový souboj o titul a celkem bez problémů prohrává. Naše kupé potom pokračuje hraním kozy a cca v půl jedné, kdy končíme a jdeme spát, bezkonkurenčně vedu. V tu dobu se ještě na chodbičce baví pár hodně mladých holek, což je vzhledem k pokročilé hodině pro nás matoucí.

Někdy chvíli poté co jsme včera usnuli jsme překročili Ural a tak se ocitli na jiném kontinentu a to přímo v Asii. I když to pro všechny z nás bylo poprvé nic hlubšího jsme nepociťovali. Den jinak ubíhal stejně jak včera, pouze místo Permu a Kamy jsme byli odpoledne upozorněni na Omsk s Irtyšem. Další rozdíl oproti předchozímu dni byl v tom, že karty jsme začali hrát již po poledni a to nám vydrželo až do večera. Ve vedení kozy jsem se sice udržel, ale mimo hluboce v mínusu umístěného Kočkinze jsme na tom byli všichni ostatní přibližně stejně. S Maddoxem se také rozhodujeme, že nevyužít takto dlouhé cesty vlakem by byl hřích a tak zahajujeme (nebo lépe - v něm pokračujeme) Bobříka nevystoupení. Ten spočívá v tom, že od soboty 22:44, kdy se vlak z Moskvy rozjel, ho až do Tomsku, kde budeme zítra asi v sedm ráno, nehodláme opustit a ani jiný vagón svou návštěvou nepoctíme. Oknem občas zahlédneme různé dělníky, ale snad jediní, kteří opravdu pracují a nesimulují pouze robotu opíráním se o své pracovní náčiní, jsou dřevorubci. A ti, alespoň podle toho co jsem schopen pozorovat, pracují pouze ruční pilou a sekerou. "No civilisation" se blíží. Další zajímavostí tohoto vlaku je naše "děžurná". Minimálně dvakrát denně vytírá celý vlak, na což se vždy převléká do pracovního, upozorňuje nás na zajímavosti kolem a vůbec je moc příjemná. Večer, nebo spíše už v noci, zveme Milanovu spolucestující, čtenářům známou již z části, kdy docházelo k opíjení jejich společného kupéčkového soudruha, k nám do kupé na víno. Z ní se vyklubává velmi příjemná Julie a my konzumujeme postupně litr vína, deset piv a půl litru mé jablkovice, takže se naprosto netakticky slušně nakalujeme poslední večer ve vlaku a těsně před tím než budeme vystupovat. Na spánek si necháváme necelé 4 hodinky a podle toho také asi zítra budeme vypadat. Ovšem vše zlé je k něčemu dobré a dopadá to tak, že Julie, která je z Tomsku s námi pojede ještě na další akci, ale to bych předbíhal.

Brzký budíček po včerejší, nebo lépe řečeno už dnešní akci nebyl zrovna to pravé ořechové a tak na nástupišti v Tomsku, kam jsme beze ztrát vystoupili, nebo jinak se ocitli, ani neregistruju loučení s Julií, ale přicházejícího Evgenije poznávám hned, ačkoliv se znají pouze s Křivákem. Následuje dosti srdečné přivítání nejen s Žéňou, což je zkrácenina jména Evgenij, ale i s jeho dvěma kamarády, kteří si "pro nás přišli" s ním, a jež se zovou Alexej a Saša. Alexej pracuje někde s družicemi a Saša je programátorem a technikem. Trolejbusem odjíždíme do Sašova bytu, který nám ho dává k dispozici po dobu našeho pobytu v Tomsku. Jelikož ale Sašovi neteče doma momentálně teplá voda a u nás je otázka koupele více jak prvořadá, odcházíme tuto potřebu vykonat do bytu Alexejova. Většinu věcí ovšem necháváme v bytě číslo jedna a bereme s sebou pouze věci koupací a dokumentační. Cestou kupujeme pelmeně, které hodlají naši noví přátelé uvařit, a vodku, kterou hodláme vypít. U Alexeje nás vítá jeho spolubydlící Žéňa a hned se společně pouští do výroby pelmeňů a čaje. V tu dobu již také bylo profláknuto, že jsem "hnusnej vegoš" a tak ačkoliv klasické pelmeně jsou s masem pro mě byl zakoupen druh bezmasý, plněný bramborami. I když jsem samozřejmě masové neochutnal, musím říci, že bramborové byli lepší. Jak již bylo řečeno, vodka byla přítomna též, a jelikož k pelmeňům i patří, rychle jsme "Ruský rozměr", jak se podle Rusů nejlepší vodka jmenuje, vyprázdnili a bez problémů se vrátili do hry, neboli "back to the game", jak někdo trefně pojmenoval doplnění alkoholu v krvi na normál. Následoval čajík, a to též kvalitní ruský, a potom střídání se v koupelně. Špíny bylo opravdu požehnaně. Po očistné kůře odcházíme směr město, trasu však volíme oklikou okolo řeky Tom. Tom svými na Rusko jistě ne příliš za všimnutí stojícími rozměry by se mohl v Čechách měřit pouze s Labem, či lehce rozvodněnou Vltavou. Chvíli se poflakujeme po břehu a když zjišťujeme, že most, na který jsme hodlali původně dorazit zůstává stále poměrně vzdálen, zabočujeme u válečného pomníku do centra. U památníku taktéž ruských rozměrů provádíme přestávku, kde se já věnuji převážně točení obětí do svého uměleckého videa a pozadí okolo procházejících slečen je téměř neustále přítomno v mém hledáčku. Po oddechu zvedáme pozadí svá a míříme po jakési hlavní silnici, kde ochutnáváme kvas přímo z cisteren, do centra. Tomsk je mimo jiné i město univerzitní a tak zavítáme i do parčíku jedné z nich, kde pro krásu "přírody" nemáme slov ani sil ji zahrnout do videosbírky. Na mysl se nám také dostává myšlenka, že zde máme zřejmě poslední možnost zakoupit Škvoorovi batoh a zachránit jeho záda od utrpení (ta nakonec stejně trpěla, ale tyto útrapy si gentlemansky zvolil sám). Obchody s tímto druhem zboží sice nacházíme, ale Škvoor ještě s koupí vyčkává a tak po prohlídce záchodů Evgenijovi domovské univerzity, které byli na způsob tureckých, kotvíme před touto univerzitou ve stánku s pivem a zjišťujeme, že pivo "Pražský standard" má k pražskému standardu hodně daleko a že v hospodě bez toalety se o něco hůře pije. Po několika pivech padá na mě a na Stopkina pokročilá krize a dožadujeme se odchodu, který ne že by byl zamítnut, ale byl ostatními spolusedícími naprosto ignorován. Situaci tedy řešíme několika výhrůškami, samozřejmě bez odezvy, a nakonec stagnujeme a Stopkin začíná hulit, zatímco já překonávám spánek pivem. A musím říci, že obě varianty zabrali. Když už jsou konečně unaveni všichni, balíme to a přemísťujeme se k domovu. Škvoor ovšem zapomíná ještě naposledy použít biozáchod nedaleko stánku a tak se z důvodu jeho odlehčení zastavujeme na pouti, která je v plném proudu a obsahuje, ostatně jako celý Tomsk, plno krásných osob hezčího pohlaví. U Saši ještě prohlížíme jeho fotky, popíjíme nějaké to pivko, Kočkinsz vytuhává na posteli ve velmi nepřirozené a nezáviděníhodné pozici a my ho zanedlouho poté následujme, ovžem každý v poloze sobě vlastní.

Konečně jedno ráno, kdy nemusíme brzo vstávat a tak si budíček užíváme až přibližně v deset hodin. Částečně lehce a částečně vydatně snídáme a trávime tak čas až do příchodu kluků. S nimi se pak přesouváme do bytu Alexejova, kde nás hostí čajem a filmem Kocour v botách, ovšem v zajímavém "remixu", v němž hlavní úlohu hraje ruská vodka a nelze tedy jinak, než že to je film poučný. Po představení odchází ruští bratři do města nakoupit zásoby jídla a, jak jsme po jejich návratu zjistili, hlavně pití, které použijeme pro nájezd na Alexejovu chatu asi 50 km na sever od Tomsku. Tato akce na dáče byla veřejně známa již před naším odjezdem z Čech a tak se na ní všichni těšíme jak malí kluci. Mezitím co jsou zásobovači pryč, dáváme vědět Jůlii, která, jak již bylo jednou řečeno, souhlasila s tím, že s námi na tuto chatu pojede, že odjezd z autobusového nádraží je ve 14:00. Také je potvrzena účast její sestry Ani, z čehož máme další velkou radost a tak je již teď jasné, že dnešek se prostě vyvede. Po návrátu kluků z města a po přiblížení se čtrnácté hodiny opouštíme byt a v klidu se přesouváme na autobusák, který sousedí s nádražím vlakovým, a na kterém nás čeká Alexejův otec s matkou a dávají nám od pouliční kapely zahrát jakousi písničku. Vítáme se s nimi a chvíli poté i s Jůlií a Aňou a po další chvilce ještě s Evgenijovou skoromanželkou Irinou neboli Irou, která s námi na dáču sice nejede, ale bude nás doprovázet po celé cestě na Bajkal. Díky tomu, že kluci prozíravě ve městě koupili jízdenky předem, se do jinak naprosto narvaného autobusu dostáváme a částečně i sedíme. Zde se již poprvé a zdaleka ne naposledy projevuje fakt, že mít s sebou někoho místního ulehčí cizinci několikanásobně cestování a celkově existenci v Rusku. Od odhánění místních pobudů až po zařizování věcí na úřadech. Úsek mezi Tomskem a Samusem, jak se jmenuje vesnice, která obsahuje Alexejovu dáču, překonáváme za 2 hodiny a platíme za něj 25 R. Samus je naprosto úžasná ruská vesnice plná pouze dřevěnných baráčků a s nádhernou uklidňující atmosférou a dáča, která nás po chvíli vítá je vybavena saunou, neboli baňou, bazénkem a ping-pongovým stolem a je jak jinak než krásná a už všichni vidíme jak se nám tam bude krásně popíjet Ruský rozměr. My, tedy Češi, seznamujeme Alexeje a Evgenije, tedy Rusy, s Jůlií a Aňou, tedy Ruskami, a krásně pohodujeme. Trochu hrajeme pinec a trochu sledujeme ptáka nad našimi hlavami, který nám připadá nezvykle veliký a kterému Rusové nevěnují skoro žádnou pozornost. Orel je tu běžnou záležitostí. Nakonec nás vedro vyhání k jezeru, jehož pobřeží je plné kravinců a my se psychicky připravujeme na setkání s Bajkalem, i když toto jezero je spíše takový rybník. Jelikož voda vlastní celkem pohodovou teplotu, čeká nás velmi pěkný zážitek v podobě Ani a Jůlie v plavkách, ale to se musí vidět. Já na břehu poprvé zkouším něco nacvičovat se stativem a pomalu začínám mít pocit, že asi táhnu zbytečně dvě kila na víc. Po kompletní či částečné hygieně vodu opouštíme a jdeme pomalu k "domovu", kde nás čeká další supr zážitek a to návštěva bani. Já osobně jsem již v jedné sauně byl v Estonsku, ale i když to i tam bylo skvělé, s tímto se to nedá srovnat. Teplota okolo 100 °C, zmlácení březovými větvičkami do ruda, studená sprcha, ledová voda v bazénu a to všechno třikrát je na večerní vodkovou párty zřejmě nejlepší příprava. Během tohoto obřadu nás poctívají návštěvou opět Alexejovi rodiče a přivážejí i na ruský poměr výborné pyrožky, s mjasom i s kartoškoj. Doráží také Jura a posléze i Žéňa a vodková seance může začít. Jsme tak nedočkaví, že nečekáme ani na ještě stále se v sauně smažícího Maddoxe a první tři rundy (byl to rychlý útok) pijeme sami stále s jiným přípitkem. Nálada je bezvadná, vodku zajídáme pelmeněmi, chlebem a nakonec mimo mě i šašlikem. Vodky máme 5 litrů a tak v domnění, že nám to bude stačit, pomocí alkoholu v krvi relaxujeme. Flašku střídá láhev a zatímco jeden konec stolu pěje za Jurovi hry na kytaru lidové i mezinárodní písně, náš konec se účastní konverzace s Jůlíí a Aňou. Já pouze v roli dokumentátora zachycuji zajímavé rozhovory nejmenovaných členů naší výpravy s těmito lepými děvami, z čehož mám upřímnou radost. Když dochází poslední láhev, začíná nám být úzko a tak zatímco již několik soupitců spí či pospává, vyráží několikačlenná výprava na noční, nebo lépe řečeno ranní, expedici k jezeru. Jelikož rozjařenost dosáhla jistého stupně, na teplotu ani na jiné jevy sloužící k zabránění vstupu do vody, jako například moje částečná averze k hlubinám, berou za své a všichni jak jsme tam opouštíme naše svršky a provádíme několik temp po hladině i pod ní. Cestou zpět jsme moc a moc rádi, že s námi šel i Žéňa, protože díky vodnímu vzkříšení se navracíme v trochu pozměněném stavu a nemůžeme tedy trochu trefit "domů". Člověk by nikdy neřekl, že bude v takovéto vesnici svítit v pět ráno víc jak jeden baráček. Nakonec tedy dorážíme a radost se opět objevuje v podobě dalšího Ruského rozměru, donešeného nevím od kud, ale z procházky, Aňou a Jurijem. Kalíme tedy i tuto butilku, Stopkin chodí v Jůliiných botách na podpatku, Křivák hulí v leže přede dveřmi a já si za Stopkinovi asistence rozdírám ze shora kloub na levé noze. Okolo osmé jdeme konečně spát.

Po náročné noci se probouzíme až o půl jedné a ačkoliv bylo vodky víc než moc, není znát skoro žádné neblahé účinky. Odpoledne relaxujeme, uklízíme a hrajeme ping-pong s nafukovacím dětským míčem (že by přece jenom nějaké následky byly ?). Se Škvoorem odcházím po chvilce do krámu koupit něco na zub a na vyproštění. Tedy pivo, cigára a limošku. I když nám moc nerozumí, pomocí posunků vše dostáváme a kolem na ulici se pasoucí kravky jdeme zpět. Okolo půl čtvrté přijíždí Jura na hodně našlehlé sajdkáře se starou německou přilbou na hlavě a maskáčem na těle. Jelikož má německé předky, vypadá dost věrohodně. V 15:54 nám jede autobus zpět do Tomsku a tak se tedy začínáme loučit s Jurou a Žéňou, který z Posolku pochází a tak tu zůstává. Jura nám ještě odváží bagáž k busu a "se slzou v oku" si navzájem máváme. Pivo na cestu ještě máme a tak nám mačkání se v celkem plném autobusu moc nevadí. Na další zastávce zažíváme "dežavů" a zprvu na nás opět mávajícího Žéňu a Juru s mašinou přisuzujeme větší hladině alkoholu, ale posléze tato romantická představa mizí a objevujeme ve zjevení reálný základ na motorce se zkratkou přesunuvších kamarádů. Cestou se opět celkem schopně "dostáváme do hry" a tak loučení s Aňou a Julíí v Tomsku není tak smutné. Veselejší je i proto, že je zde reálná možnost setkání se ještě večer. Odcházíme k Alexovi na byt, kde postupně okupujeme počítač a posíláme SMS a maily do Čech. Paralelně s aktivitou na PC pijeme výborný čaj, pivo a seznamujeme se se zbytkem ruské části Expedice Bajkal 2003 - Irinou, již na nádraží viděnou Evgenijovou skoromanželkou a učitelkou Svjetou, která se neustále každého z nás ptá jak se co řekne česky, stále se tomu směje a nakonec nás učí duráka. Během hry na mě "konečně" leze únava z předešlé příjemně probdělé noci a tak vítám Křivákovu variantu trávení večera, a tedy schůzku s Olgou, jeho učitelkou řuštiny na FELu, která z Tomsku pochází a je tu na prázdninách. Jdeme pouze my dva a Evgenij, který nás pouze dovádí na místo srazu a pak odjíždí se někam zbalit. Spicha si dáváme ve stánku naproti univerzitě, kde jsme v úterý požili nějaké to pivo. Olga přichází se svým klukem Sašou a jdeme na procházku do města. Cestou poznáváme prý klasické sibiřské počasí, rychlá průtrž mračen nás značně trestá a tak se místo seznámení se s místním Leninem zblízka uchylujeme nejdříve pod jednu stříšku, odkud nás ale vystrnadí jednak obyvatelka a jednak zaflakující déšť, a pak pod druhou. Ani ta nám však nevyhovuje a tak při zvolnění intenzity padající vody měníme lokalitu a míříme do čínské restaurace. Dáváme si pivko. Rozhovor s Olgou, která umí skvěle česky je hodně příjemný a tato změna mě velice osvěžuje. Probíráme s nimi i naši další naplánovanou trasu a pak i možné varianty cesty pro Křiváka a Milana, poté co se za necelé dva týdny rozdělíme a my odlétnem domů. Před půlnocí to balíme a Olga se Sašou nás doprovázejí do "našeho" bytu, od kterého máme i vlastní klíče, k Sašovi (ne k tomu jejímu :)). Tam s nimi ještě zvažujeme možnost návštěvy nějakého klubu, ale únava postihla již komplet celou naši skvadru a tak se s Olgou loučíme a domlouváme schůzku na zítra. U Saši ještě sledujeme Svéráz národního lovu (po návštěvě Alexovy chaty tomuto filmu rozumíme zase o kus lépe) a při filmu plynule, krásně unavení usínáme.

Vstáváme opět pozdě, okolo desáté a snídáme Křivákem nakoupené dobroty. Po dvanácté přichází Evgenij, Alexej a Sveta a po chvíli všichni až na Kočkinsze, Stopkina a mě odchází do města koupit konečně Škvoorovi batoh, vyměnit prachy a pokusit se zaregistrovat, což je v Rusku při delším pobytu na jednom místě nutností. My v bytě zůstavší nabíráme síly na již se přibližující život v divočině, koupeme se a já mažu resty co mám vůči deníku. Také trochu nechápeme jak mohl včera běžet počítač po celou dobu filmu, protože dnes pouštíme jen mp3 a kouše se se železnou pravidelností. Pozdě odpoledne příchází komplet ruské osazenstvo už skoro plně vybavené na cestu, Alexej i Evgenij koupili mimo jiné 100 l batohy. Dozvídám se také, že Saša nakonec kvůli práci s námi na Bajkal nejede. Do města se odchází ještě jednou. Tentokrát pro jídlo a tentokrát jdu i já. Dohadujeme se, že na 1,5 denní cestu do Ulan-Ude koupíme pro českou část 2 chleby, 3 litry vody a 4 litry vodky, to by nám snad mělo stačit. Venku trochu prší a tak mě Ira půjčuje nově zakoupenou "rybářskou" čapku, v níž vypadám jak zabiják a taky trochu jako idiot. Ve městě se dělíme na dvě grupy, Maddox odchází s Alexejem mrknout na foťáky a já s Irou a Evgenijem, kterému začínáme říkat Žéňa, jdeme pro jídlo. I zde se ukazuje jejich naprostá neznalost jakéhokoliv čundrování, a tak jim musíme spolu s po chvíli se navrátivším se Maddoxem radit kolik čeho koupit. Nákup je nekonečný, ale nakonec se i s pěti hajzláky vracíme a do odjezdu našeho vlaku již moc hodin nezchybí. Rusové odcházejí ještě domů se dobalit a náš zbytek konverzuje se Sašou a dobaluje též. Vlak odjíždí před půlnocí a tak ještě píšeme Jůlii, aby se s námi přišla spolu s Aňou na nádraží rozloučit. Okolo 22:00 nás Saša odvádí do Alexejova bytu, kde popoháníme balící spolucestovatele a po nezbytném společném focení před půlnocí odcházíme na nádraží. Aňa i Jůlie tam čekají, což nás opravdu hodně těší, a opět tím dokazují svoji srdečnou ruskou povahu. Za 24 R na osobu kupujeme lístky do 2 hodiny vzdálené Tajgy, která leží na Transibiřské magistrále, odkud již do Ulan-Ude máme lístek koupený z Čech. Stačí nám tedy dokoupit místenku. Celkem jednoduchá věc, ze které se ovšem vyklubalo jedno z největších dobrodružství cesty. Teď víme, že bez místních (Žéni a Alexeje) bychom v Tomsku či Tajze byli možná až doteď, ruská byrokracie je něco neskutečného a aby to člověk alespoň částečně pochopil, musí to zažít. V Tajze tedy hlavní vyjednavač pro věci železniční - Žéňa - odchází koupit naše místenky a přichází s informací, jejímuž účinku na nás se Moskevské trampoty s lístkem pouze vzdáleně blíží. Jelikož jediná mezinárodní pokladna pro tuto oblast je prý pouze v Tomsku, musíme se buď vrátit a místenku si nechat vystavit tam, nebo si zde koupit lístky celé (750,- za plackartu nebo 1200,- za kupé) s tím, že stejně nevíme, který vlak bude volný a do kterého se tedy dostaneme. Volíme variantu návratu s vidinou zaplacení pouze relativně malé částky (počítáme tak s 200-400). Naštěstí nám za chvíli jede vlak a tak se po dvouhodinové cestě a dvouhodinovém jednání v Tajze vracíme zpět dvouhodinovou cestou do Tomsku. Nejvíc co jsme dnes naspali bylo asi 1,5 hodiny drncavého spánku ve vlaku.

Příjezd do Tomsku začíná málem nestihnuvším vystoupením, protože rozespalí nezvládáme v celkem slušné kose rozhýbat svá těla společně s batohy a musíme tudíž držet dveře vlaku, abychom se ven dostali všichni. Na již celkem důvěrně známém nádraží zjišťujeme, že mezinárodní pokladna otvírá až v osm. Okupujeme tedy kout čekárny a uchylejeme se do hybernace a to každý v jiné, nepříliš líbívé, poloze. Stavy jsou to přesně takové, které nesnáším. Člověk je víc unavený, než je schopný snést a mozek se neustále vypíná a i když je náhodou zapnut, funguje na 10%. Nicméně těch pár hodin nějak přetloukáme a před osmou jde Žéňa k okýnku, kde je sice první, ale do osmi ho stihnou předběhnout dva lidé. S nastavší osmou hodinou sice k okýnku ženština přichází, ale víc pije kafe a telefonuje, než se věnuje zákazníkům a tak než se k ní Žéňa probojuje načínáme do vlaku zakoupenou vodku a nervózně lokáme. Loká nejvíce Škvoor, který se tak brzy "vrací do hry". Jak již to bohužel v Rusku bývá, Žéňa se u okýnka dozvýdá, že lístky pro nás vystavit lze, ale umí to pouze člověk, který má zrovna dovolenou a vrací se v pondělí. Taktizujeme tedy a vyrážíme do boje s jeho zástupkyní, která pro nás prý sice nemůže nic udělat, ale při osobní návštěvě u ní v kanclu, který hledáme mezi i v tuto ranní hodinu naplno fungujícími zbíječkami docela dlouho, spolu s kamerou, kterou hodláme použít v případě krajní nouze, a po cca půlhodinovém rozhovoru někdy přecházejícím do lehké hádky a prolínaném častými telefonáty na všechny strany nám dává za pravdu a říká ať počkáme, že si nás v čekárně vyzvedne. Po další půlhodině nás opravdu odvádí k jedné z kas a uvnitř dává rozkazy obsluhující ženštině. Potom odchází. My v domnění, že budem ke kase přizváni čekáme opět. Po čase ovšem čekání nadobro opouštíme z důvodu docházejících nervů a dereme se kupředu zpátky ni krok. Po také již z Moskvy dobře známém dešifrování našich jízdenek, které na mezinárodní pokladně zřejmě nikdy nevideli, dostáváme nabídku devíti jízdenek do jednoho a 2 jízdenky do druhého vlaku (asi hodinu po sobě) na zítra na brzké ráno. Oddáni osudu samozřejmě souhlasíme, ale cena 7200 pro nás 7 Čechů pouze za místenky Tajga - Ulan-Ude nás zaráží nejen svojí výší, přes 1000 R na jednoho je v porovnání s místenkou Moskva - Tomsk za 20 Euro opravdu dost vezmeme-li v úvahu, že se jedná a cca poloviční vzdálenost, ale i svou nedělitelností sedmi. Naše námitky v tomto směru ovšem jízdenky nám prodávající osoba odráží slovy, že místenky do vlaků směřujících na východ jsou dražší než do těch mířících na západ. Náš argument, že směr Moskva - Tomsk je taktéž východní není nějak akceptován a dostáváme další nabídku, nebo spíše ultimátum: "Berete nebo ne?". Je nám zřejmé, že nám nic jiného nezbývá a tak platíme. "Naši" Rusové si nakonec kupují pouze dva lístky (víc jich najednou není) za 1600 R, což je pro ně dosti zarážející cena. Tyto lístky jsou pro Iru a Světu a Alexej se Žéňou se ještě rozmyslí co dál. Pak odcházíme do Alexejova bytu se trochu najíst a hlavně vyspat. Po vynikající polévce, kořalce a salátu opravdu trochu pospíme a pak odchází kluci-rusové pro své lístky. Kupují nakonec lístky na vlak o 2 hodiny po nás a plánují ukecat průvodčího, aby je pustil do vlaku s námi. Před 18:00 odcházíme znovu na nádraží a znovu nasedáme na vlak do Tajgy a doufáme, že ačkoliv se nám v Tomsku líbilo, už se tam v příštích 24 hodinách nevrátíme. Vlak je ale tentokrát dosti plný a tak pohodlí jako ráno se nám již nedostává. V Tajze musíme čekat 6 hodin a protože město je to víc než hrozné, trávíme čas hraním kozy. Při příchodu k našemu přijíždějícímu vlaku Alexej zakopává o schůdek, které tu jsou rozmístěné dosti nelogicky, a padá přímo na obličej. Jeho těžký batoh ho následuje a ještě ho k tvrdé podlaze doráží. Následuje krev z nosu a pusy a ulomený zub, ale naštěstí nic co by Alexej nezvládl. Do vlaku se pak přes malé nepříjemnosti dostáváme, ale rozmísťují nás do tří různých vagónů. Křivák s Maddoxem spí spolu v jednom, Milan sám a Kočkinsz, Stopkin a já v druhém a Škvoor s holkama v třetím. Alexej se Žéňou nemají u průvodčích bohužel šanci a tak se s nimi loučíme čekáme je v Ulan-Ude. V našem kupé máme ještě večeřejícího devatenáctiletého studenta vojenské akademie - Pašu, který nás hned hostí a dělí se s námi o všechno co má. Pak jdeme rychle spát a dohánět spánkový deficit.

Sice nevím v kolik se budíme, ale den začíná stejně jak minulý skončil. Paša má připravenou snídani a jen čeká až se probudíme, abychom s ním pojedli. My jelikož ještě stále nejsme zvyklí na ruskou pohostinnost váháme, protože k snídani nemáme moc čím přispět. Nicméně Paša se nedá odbýt a tak jíme sušenou uzenou rybu, pijem jeho pivo, jime chleba s marmeládou a něčím jako Termix atd atd. Paša nám vypráví o sobě, že je bez rodičů a žil částečně na ulici a částečně u svých pěstounů až ho někdo vytáhl do armády a od té doby, že je na sebe konečně pyšný. Rusko je totiž narozdíl od Čech, a nechci zde říkat co je lepší, na své vojáky hrdé a ti požívají také patřičné úcty. Paša tedy začal studovat v Čeljabinsku vojenskou akademii a i když byl někde v půlce, jeho uniforma, v které se většina z nás během dne ocitla, vypadala na první pohled pro člověka neznalého jako šatstvo nějakého generála, samý odznak, vyznamenání, frčky. Během dne jsme přeci jenom něčím ke gurmánskému stolku přispěli, vodky jsme měli relativně dost, i když jak se později ukázalo, té není v Rusku nikdy dostatečné množství a stále nějaká chybí. Ovšem Paša nás překvapil, byl první Rus, který pije spíše pivo a tvrdý moc nemusí, nicméně s nami si samozřejmě dal, i když to nebyly takové boty jako u Rusů v Tomsku. Tak jsme se udržovali celý den ve stavu bujaré veselosti. Čas jsme trávili hlavně diskuzemi s Pašou, hraním karet a pitím. Paša nám také postupně rozdal své věci, ostrou patronou počínaje přes odznaky utržené z košile až po hodinky. Marně jsem mu vysvětloval, že hodinky opravdu nemůžu přijmout, ale argument, že u přátel to je tak, že vše je všech mě dostal a další starost byla co mu dát na oplátku, protože jsme do Ruska neodjížděli zrovna s plnými batohy dárkových předmětů. Nakonec jsme mu dali tak nějak to co jsme měli u sebe důležitého a co jsme zároveň mohli během další cesty postrádat, kudlu, tužku atd. Také se k nám do kupé během dne nastěhovali všichni naši spolucestovatelé a tak zábava pokračovala nejen díky na nádražích zakoupených piv, ale i hraním her, s kterými přišla Ira a Světa. Byla dvě družstva a vždy jedno vymyslelo něco co měl jeden člověk z družstva druhého předvádět a zbytek hádat. Já jsem to naštěstí pouze snímal na kameru a nemusel jsem se toho přímo účastnit, protože to bych byl naprosto špatný. S postupující noční hodinou odešli všichni, kteří nepatřili do našeho kupé spát a my s Pašou zůstali zase sami. Zase jsme hráli karty a bavili se víc než dobře, například Kočkinsz po prohrané hře musel sníst pytlík čaje, což se mu vůbec nelíbilo. Paša jel do Angarsku, kde jsme měli zastavit někdy mezi půlnocí a brzkým ránem a i když do tohoto přistání zbývalo ještě pár hodin, Paša se již začal strojit, další důkaz toho, že v Rusku hodina či dvě nic neznamenají. Loučení při výstupu proběhlo opravdu hodně srdečně a s ruským objetím. Ačkoliv jsme Pašu znali jen asi 24 hodin, doufali jsme, že ho ještě někdy uvidíme, protože to byl i po tak krátkém čase prostě kámoš. Paša se ještě vyptával jakou trasu okolo Bajkalu máme naplánovanou, že nás někde najde, ale rozlehlost Bajkalu prostě nedovoluje se někde po týdnu jen tak setkat. Saldátovi jsme tedy zamávali a s vycházejícím sluncem zalezli do postelí. Únava byla silnější než nutkání spatřit za několik hodin poprvé Bajkal, ke kterému jsme se rychle blížili.

Jelikož naše kupé bylo unaveno ze včerejška nejvíce, vzbudili nás až těsně před polednem členové naší expedice a my se mohli konečně kochat občasnými výhledy na Bajkal, který připomínal moře. Krajina kolem se konečně změnila na mě příjemnější hornatější a tak jsem strávil zbytek času, který nám zbýval do vysednutí v Ulan-Ude, u okýnka a dával jsem kameře co zabrat. V Ulan-Ude jsme měli v plánu sehnat do doby než přijedou Žéňa s Alexejem nějaký odvoz k poloostrovu Svjatoj Nos, který se nachází asi 300 km na sever. Hned při výstoupení se k nám nahrnul místní taxikář a nabídl nám svou cenu za odvoz, asi 6000 R, my jsme se mu vysmáli a snažili se dohodnout nějakou rozumnou cenu, něco sice slevil, ale nám to připadalo stále hodně. Nakonec jsme mu dali najevo, že má teda smůlu a šli jsme do nádražní haly. Tam jsme zjistili, že kluci mají zpoždění a dorazí místo za dvě hodiny po nás až za hodiny čtyři. Složili jsme tedy věci u jednoho ze sloupů a vždy někdo je hlídal zatímco ostatní se buď sprchovali (holky), nebo jedli či šli do města za výměnou rublů. Směnárna byla naštěstí hned před nádražím asi 300 metrů daleko. Vyměnili jsme tam už v podstatě vše co nám zbývalo a po návratu jsme zjistili, že taxikář prozatím dobrovolně a zadarmo odvezl Světu do města, aby se podívala jak jedou busy v domnění, že zjistí, že nic nejede a pojedeme s ním. Opravdu zjistila, že první bus jede až zítra, ale na druhou stranu zjistila cenu, která byla podstatně nižší, než řidičem nabídnutá. Dohodli jsme se tedy, že nás odveze za cenu jen o málo vyšší, než se platí za autobus, a to 3300 R, ale že nám ještě cestou ukáže jeden budhistický klášter a že nás odveze co nejdál to půjde, poloostrov Nos je totiž s pevninou spojen pouze relativně úzkým pásem písku a bažin a neví se jak bude cesta sjízdná. Po příjezdu opozdilců tedy hned nasedáme do jeho minibusu pro 11 lidí, ale spolu s řidičem a jeho spolujezdkyní nás je 13, ovšem kdo by řešil trochu nepohodlí na tak krátké třistakilometrové vzdálenosti. První zastávku děláme ještě na náměstí, kde je světoznámá Leninova hlava v nadživotní velikosti, nadživotní zde znamená asi šestimetrová. Pak jedeme ještě k bankomatu a dále míříme k Voloďovi, tak se řidič jmenuje, domů. Potřebuje si totiž doma dotankovat a vzít si věci na cestu. Pojedem to totiž nadvakrát, přičemž strávíme společnou noc na pobřeží. U něho se částečně seznamujeme s jeho rodinou a za chvíli míříme opět do centra nakoupit potraviny a jak jinak než vodku. Pak konečně vyrážíme. Hned kousek za městem zastavujeme u budhistického kláštera, jenž se tu zove dacan. Naše očekávání je trochu zkaleno odpadky, které se tu povalují v míře větší než by se slušelo. Jinak je to klášter moc hezký, i když trochu malý. Pokoukali jsme kolem, potočili modlícími mlýnky, pofotili a pak ještě zakoupili nedaleko kláštera burjatské národní jídlo - pózy, což jsou v podstatě větší pelmeně. Pak jsme jeli dál a jelikož se už blížil večer, Voloďa spěchal. Ovšem jeho spěch byl limitován kvalitou silnic a ta nebyla opravdu velká. V Čechách by takováto nebyla ani na mapě, tam to ovšem byla nejhlavnější silnice široko daleko. Asfalt zůstal za námi hned po výjezdu z města a tlumiče, ale i my dostávali pořádně zabrat. Měli jsme naštěstí s sebou pivo ve dvoulitrovém balení a tak jsme se jím snažili zmírnit naše nepohodlí, což se nám i dařilo. Když se začalo smrákat, Voloďa zastavil, abychom se najedli, a provedl to na jednom z posvátných míst, které se poznají podle mnoha různobarevných stužek omotaných všude kolem a bohužel i střepů, které ovšem místo spíše přibližují skládce. Ti, kteří nejsou postiženi odporem k masu jako já, pojedli pózy s chlebem a vodkou a ti druzí, tedy já, pouze chleba s vodkou. Tak jsme se také poprvé seznámili s pravdou, která praví, že v rusku je "vsjo balšóje", a s dvoucentimetrovými komáry jsme se museli vyrovnat. Voloďa nám také ukázal místní posvátný strom kedr, což je druh borovice, a jeho šišky obsahují jedlé oříšky - pinie. Alexej se předvedl jako vynikající šplhač a vylezl až na samý vrchol značně vysokého stromu, aby s ním zatřásl a my si mohli nějaké šišky sebrat. Pak jsme byli znovu nahnáni do auta a uháněli, tedy v rámci možností, k Bajkalu. Další zastávka byla provedena za již naprosté tmy na naprosto neznámém místě, kde nebylo vidět vůbec nic mimo i přes pokročilou hodinu stále otevřeného stánku s jídlem. To jsme nepochopili ani tam ani později na cestě, ale důležité bylo, že vše co tam měli, od uzených omulů (bajkalské ryby), až po sladké koláče bylo výborné a my se za pár rublů příjemně najedli. Voloďa nás ještě zavedl k potoku jenž tam tekl a my mohli vodu alespoň slyšet a nahmatat. Další zastávka měla být již poslední na pobřeží Bajkalu a tam jsme chtěli přenocovat. Po asi dvoustechpadesáti kilometerech, ale asi osmi hodinách jízdy, jsme tedy konečně dojeli do dnešního cíle a pouze za světla baterek začali stavět stany pro první noc v nich a zakládat oheň. Když bylo vše hotové pojedli jsme a samozřejmě popili a já šel brzo do nového Maddoxova stanu spát. Zbytek odpadal postupně a já je slyšel pouze z dálky, jak vysvětlují holkám sprosté české vtipy, učí je tancovat polku atd.

Opravdový vytrvalci ze včerejšího sezení vydrželi až do rozbřesku a podle toho také celý den vypadali a vnímali okolí. Já se budím z důvodu brzkého ulehnutí mezi prvními, nicméně stejně ne dobrovolně, a spolu s vedle mě ležícím Maddoxem na neustále křičícího řidiče o půl šesté svorně nadáváme. Voloďa se nás totiž snaží přimět v tuto drsnou hodinu k rychlému odjezdu. Nevím jestli něco svým hulákáním uspěchal, protože my se probíráme pomalu, pomalu i balíme a dlouho se seznamujeme s Bajkalem, který je po ránu přímo magický a probudit se ráno u jeho břehů je naprosto nádherný a nepopsatelný pocit, který ovšem nemálo hyzdí všude se povalující odpadky a střepy, důsledek sovětské výchovy. Také je provedena větší (Maddox) či menší (zbytek) koupel a protahujeme i snídani. Teprve poté vyrážíme na cca 140-ti kilometrovou pouť do Usť Barguzinu, což je široko daleko jediná větší vesnice, kde, jak její název napovídá, do Bajkalu ústí řeka Barguzin, která je někdy příčinou legendárního "vichru z hor", který, když vane, rozpoutává na hladině jezera peklo, tedy alespoň podle nastudovaných informací. Nálada v autě, kde si připadáme jak sardinky v konzervě, je nečekaně dobrá a záměrně udržovaná dalšími PET-lahvemi piva. Pouze Křivák se zábavy neúčastní a radši po velmi krátkém dvouhodinovém spánku hybernuje. Jak už to bývá, když je piva moc, musí se zastavit, ovšem řidiči jsou plémě hadí a zastávku neustále oddalují. Nakonec zastavujeme až pod pohrůžkou znečištění vozu a zrovna u nádherné pláže, takže nás zas musí neustálým troubením přilákat nazpět. Po provedeném vypuštění tekutin se nálada ve voze razantně mění a všichni až na mě velmi rychle tuhnou a já se bavím zaznamenáváním jejich klátících se postav na video, což ve voze pro odhadem 10 lidí, kde nás je 13 a k tomu 11 báglů není nic jednoduchého. Další zastávka je až kousek před Usť Barguzinem a to z důvodu hromadného focení. I když, jak jsem již psal, je Usť Barguzin široko daleko jediné městečko, to co vidíme, zdaleka neodpovídá našim představám. Čekali jsme lehce civilizované město a přitom projíždíme větší rybářskou vesnicí, kde jiný materiál než dřevo neznají. Ale to je vlastně příjemné překvapení, protože přesně za tím jsme sem jeli. Dřevěné nízké baráčky, prašné cesty, pobíhající psy, rybářské krámky plné ryb a chudí, ale spokojení, obyvatelé. Tam kde by v "civilizovaném" světě stál most je přívoz a musíme tedy hodinku počkat, aby nás motorový člun odtáhl na prámu spolu s dalšími lidmi a auty na druhou stranu asi padesáti metrového Barguzinu. Čekání se snažíme smysluplně využít a tak zatímco Rusové odcházejí sehnat někoho, kdo by nás za pár dní převezl k západnímu břehu Bajkalu na ostrov Olchon, zbytek zkoumá krámky a využívá zřejmě nadlouho poslední možnosti nakoupit nějaké potraviny. Uzeným rybám od místních lidí se prostě nedá odolat a tak u stánků , které by u nás doma hygiena zavřela dřív než by je prodávající stačili rozbalit, každý nějakého toho omula za 15 až 20 R kupujeme a rozhodně nelitujeme a za chvíli krmíme rybími kostmi žebrajíci psíky. Další zkušenost už není tak příjemná, ale je rozhodně poučná. Čekání totiž využíváme i k zaplacní našemu řidiči, který si místo smluvených 3300,-R za 11 lidí říká o 3500,- a platbou děláme největší chybu dne a nejspíš i celé expedice. O tom ale později. Další věcí, která rozhodně stojí za zmínku je panorama hor, které se před námi rýsuje. Jejich mohutnost a výšku jsme zdaleka nečekali a i když ve skutečnosti moc vysoké nejsou (vrchol má něco okolo 1800 m.n.m.), převýšení od hladiny jezera, která je ve výšce asi 450 metrů nad mořem, a malá šíře poloostrova činí z hor opravdové velikány. Začínáme tedy tušit, že nás zřejmě čeká namáhavý výstup a rozhodně se na hony vzdálíme od před odjezdem vzniklých domněnek, že nás letos čeká pouze pohodová cesta bez větších náročných pasáží. I když doba do odjezdu "trajektu" na druhý břeh byla docela velká, kluci pátrající po dopravě na Olchon převoz nestíhají a my musíme na druhé straně někoho zanechat, aby na ně počkal. Převoz vypadá tak, že velký prám pro asi osm aut a jejich posádky táhne malý motorový člun a má co dělat aby ho ve vodním proudu rozhýbal. Na druhé straně člun prám rychle objíždí a pomocí pneumatiky připevněné ke své přídi ho přiráží k molu. Je vidět, že to převozník nedělá poprvé. Svědčí o tom centimetrová přesnost, která se s tak těžkým břemenem často nevidí. Maddox dobrovolně zůstává na druhém břehu čekat na Alexeje a Žéňu a začíná první hádka s řidičem, který s našimi penězmi v kapse prohlašuje, že nás vezme ještě tak asi jeden kilometr a pak že nás vyloží. Domluveno ovšem bylo, že nás odveze až tam kde končí cesta. Olga, jeho závoznice a možná sestra se nás trochu zastává, ale to není nic platné. Nakonec nás odváží o něco dále než zamýšlel on, ale o moc blíže než jsme mysleli my k závoře národního parku, kde nás vykládá a Světa s Křívákem ho odhalují, že než jsme mu zaplatili, bylo vše OK, ale od té doby se chová jako hovado. On to po čase uznává, ale na našem výsadku se nic nemění. Toť tedy první a snad i poslední nepřijemnost s lidmi. Křivák poté se Světou napůl odjíždí a napůl odchází za Madoxem, aby tam nečekal sám a náš zbytek kempuje na hranici národního parku, hlídané dvěma vojáky. Po nějakém čase se vyjednávači vrací s tím, že loď pro převoz na Olchon zatím není a jediná, která připadá v úvahu je již 4 dny pryč, poté co odjela právě na Olchon. Rozebíráme tedy naši "politickou" situaci, přebalujeme bágly a přezouváme se konečně na pochod. Z rozboru situace vyplynuly 3 základní otázky. Za prvé, kde seženeme loď na odvoz. Za druhé, jak se dostat na poloostrov Svjatoj Nos, na který nám zbývá ještě tak 15 km a 6 hodin do tmy. A za třetí, kde je odpadkový koš. Jelikož jediní, kdo nám může naše dotazy zodpovědět jsou vojáci u závory, vysíláme další vyjednávací skupinu, které mám tu čest se učastnit, k nim. První a nejdůležitější otázka a požadavek se daří jakž takž zodpovědět a to tak, že jeden z vojáků volá převozníkovi (shodou okolností tomu samému co je na cestě) a s jeho zástupcem domlouvá předběžně termín, který je ale potřeba za 3 dny potvrdit, což nevíme jak budeme stíhat. Na druhý požadavek a tedy využití jejich auta nezabírá ani vodka s 200 R a třetí vyprchává úplně. Vyrážíme tedy na první dlouhý trek po rovině, ale jelikož holkám to narozdíl od Maddoxe, mě a pár dalších nepřipadá jako hezký výlet, tak po přibližně pětistech metrech stopují malou dodávku, která nás za 400 R všechny odváží po krkolomné cestě, která místy není nepodobná tankodromu, až na Nos, kde vysedáme a kocháme se opět krásným, zřejmě jako vždy, Bajkalem. Po vyrovnání se s řidičem a jeho odjezdu Alexej zjišťuje, že jeho sekyra zůstala v autě. Takže máme první ztráty, s nimiž se celkem bez problémů všichni vyrovnáváme. Pokračujeme cestou podél břehu na západ s úmyslem dojít co nejblíže k z mapy známému potoku, vedle kterého by měla vést cesta do hor. Po nějakém čase přicházíme na lehce civilizací poznamenané místo, kde potkáváme Čechy, kteří sem přicestovali s Adventurou a mají dnes za sebou výstup i sestup z hřebenů. Podnikli to ovšem bez batohů a i tak jsou někteří celkem zničení. No už se tešíme jak hory pokoříme sami. S krajany tedy trochu kecáme a vyměňujeme si zkušenosti. Zkoušíme také místního rybáře, aby nám prodal ryby, ale už bohužel žádné nemá. Slibuje nám, že se u nás zastaví zítra ráno až naloví. I když někteří protestují a chtějí založit tábor zde, jsou přehlasováni a pokračuje se ještě hodinku podél břehu, přičemž kamenitá pláž a křovinami zarostlý les nedává moc nadějí na příjemně strávenou noc. Ovšem nakonec se na nás s přicházejícím soumrakem usmívá štěstí a objevujeme palouček se zbytky tábořiště. Není tedy co řešit a tak pokus o vyslání průzkumné čety končí hned za dalším ohybem. Hlavní zapalovač Maddox tedy zakládá oheň a všichni se na další noc u Bajkalu připravují po svém. Škvoorův salám, který začíná jevit známky života, ale jehož je v této divočině zároveň škoda se zbavit, je nejprve napaden samotným Škvoorem a s postupující tmou i zbytkem výpravy. Kočkinsz, který si stejně jako Maddox pro nejen noční ulehnutí pořídil růžové lehátko, si stele přímo na kamenité pláži. Pak již skoro všichni okoušejí ne příliš teplotně přívětivou vodu Bajkalu a putují do ní celí, či alespoň z části, protože si jsou vědomi, že příští dva tři dny vodu moc neuvidí a to v kombinaci se značnou námahou ústí v tento jediný možný zoufalý mycí čin. Závěr dne, jako již tradičně, zdobý vodka se zbytky piva.

Jako vždy precizně zvládnuté vstávání v 8:00 s plánovaným odchodem v devět je narušeno nejen ruskou pohodou, ale i omylem některých členů pletoucích si tuto výpravu s dovolenou u moře a tak jsme nakonec rádi za odchod v jedenáct, protože podle odhadu budeme mít co dělat dostat se nahoru do tmy. Ti v devět připravení na odchod musí tedy dvě hodiny něčím přetlouci, ale to v tak krásné přírodě, kterou tu již nehyzdí jinde všudepřítomné odpadky, není problém. Problém ovšem je sílící slunce, které nám polední nástup do svahu rozhodně nehodlá ulehčit. Tesně před samotným odchodem nás ještě zadržuje ze včerejška známý rybář, který nám nabízí zrovna ulovené krásné ryby, ale co my s nimi na hřebeni. Opět je tedy musíme odmítnout. Konečně tedy začíná pochod, který nám dá pořádně zabrat, ale kvůli tomu jsme sem vlastně jeli. Hned po několika stovkách metrů holky, které jsme nechali výpravu vést, sundávají batohy ze zad s tím, že je na čase odpočinek, přičemž začínáme tušit, že pokud chceme ještě dnes na hřeben dorazit, musíme do stylu pochodu nějak razantně zasáhnout. Rychlý pochod holek s mnoha přestávkami je samozřejmě to nejhorší co se dá při výstupu udělat. Po další hodince putování po pobřeží a několika vynucených přestávkách dorážíme k potoku, podél kterého začínáme po nabrání vody stoupat a to místy i celkem strmě. Brzy holky ve předu střídá Milan, který se jako vůdce plně osvědčuje a svým sice pomalejším, nicméně vytrvalým tempem s minimem přestávek, značně zvyšuje celkovou rychlost pochodu. Se vzrůstající nadmořskou výškou, se mění i charakter okolního porostu a tak využíváme každé příležitosti pro doplnění vody, dokud nějakou potkáváme. Poslední tekoucí vodu míjíme těstně nad hranicí lesa a i když v ní žijí malí černí chlísti, chutná skvěle. Dále doplňujeme tekutiny, ale i energii a vitamíny, hojně zastoupeným rybízem, nejprve červeným a potom černým. Okolo čtvrté se dostáváme pod již značně prudký svah a slunce nás ještě zdaleka na pokoji nenechává a pot z nás jenom leje, ale jediné místo, kde se budeme moci vyspat nás zdraví z pěti set výškových metrů nad nami. Jak se terén ztěžuje, každý si volí tempo podle sebe, aby co nejvíce šetřil energií, jejíž rychlou ztrátu brzdíme mlsáním borůvek. Náhon na všechny čtyři se stává běžným. Postupně se tedy roztahujeme a já s Maddoxem, Milanem a Stopkinem se zbytku vzdalujeme. Težkou námahu nám značně kompenzuje překrásný rozhled při odpočívaní na celý záliv pod námi. Přibližně 150 výškových metrů pod hřebenem, kde se stoupaní zase pomalu zvolňuje, ale terén je skoro neschůdný z důvodu nestabilních šutrů se ve vrcholové eufórii ujimám vedení a chvíli poté, když na jednom z kamenů svačím čokoládu a čekám na zbytek, který se mi skrývá za skalním ohybem, najednou slyším podivný zvuk přecházející ve valivý šramot se značně se zvyšující intenzitou a pak již jenom Maddoxovo volání na zbyek za ním, že se na ně valí kámen. Všichni naštěstí uskakují, i když ani to není bez následků a Škvoor má celkem šeredně pořezanou ruku a lehce nohu. Kámen, který Maddox na nezpevněné stezce uvolnil nebyl žádný drobeček, měl okolo metru v půměru. Když tedy není koho pohřbívat, vyrážím dobýt hřeben, což se mi daří až po najití průchodu mezi hustou klečí. I přes blížící se tmu je výhled na všechny strany nepopsatelný a tak dělám na první pohled možná zoufalé záběry z vrcholu a tím získáváme i záběry jediné. Po krátkém odpočinku vylézám z křoví navigovat údernou skupinu Maddox, Milan, Stopkyn, Škvoor. Po jejich příchodu a odhožení batohů léčím rány naposled jmenovaného vodkou, a to jak zvenku tak i zevnitř. Medicína se samozřejmě účinkem nemíjí. Když zbytek výpravy ne a ne dorazit, vyrážíme jim s Maddoxem naproti, protože do setmění je to tak půl hodiny. Bez batohů se jde dolů mnohem lépe a tak když je přibližně v místě, kde jsem poslouchal pád Maddoxova šutříku, konečně nalézáme, bereme holkám jejich zátěže a spěcháme nahoru, aby jsme ještě do tmy stihli postavit stany. Vrchol hřebenu je pokryt hustou a až na pár průchodů naprosto neprostupnou klečí. Za tábořiště si vybíráme zákoutí, chráněné ze severu a západu, zakládáme oheň a ruské sestry vaří supr večeři a potom nás spolu s ruskými bratry zahanbují tím, že vědí o Křivákových narozeninách a mají pro něho flašku zvenčí obalenou březovou kůrou zdobenou vyřezáváním. Její obsah je ovšem ještě mnohem lepší a tak opět neměníme večerní alkoholový rituál a popíjíme. Nejen tímto opojením, ale hlavně značným vyčerpáním, všichni brzy odpadávají. Já, který si chci vychutnat ranní východ slunce v 1600 m.n.m, uléhám pod širák. Bohužel tím den neskončil. Někdy v noci mě začíná průběžně budit sílící vítr, ovšem definitivní vzbuzení mě obstarává někdo z naší party společně s deštěm. Lezu tedy za Maddoxem do stanu a usínám definitivně, tedy myslím si to.

Druhé probuzení obstarává opět vítr, samozřejmě jižní, a my po pohledu na jeho již slušnou intenzitu v kontrastu se stanem Rusů přibližně ze sedmndesátých let se rychle rozhodujeme přenést stany do závětří na druhou stranu. To ovšem obnáší manipulaci s promočenými a tedy slušně těžkými stany ve větru dosahujícímu zde na hřebenu obstojné rychlosti. Ani ještě stále trvající tma přesunu moc nepomáhá, nicméně přesun zvládáme v čase, za který se nemusíme stydět a jsme zase v závětří, na druhé straně hřebínku chránění pásem klečí. Nejnáchylnější stan, všichni vědí čí je, stavíme přímo v křoví a je tedy teď chráněn ze všech stran. Po zjištění, že jsme neutrpěli žádné ztráty v klidu uleháme do stanů a představujeme si jak dopoledne, až se vyspíme, vylezeme ze stanů do slunečného dne. Budíme se s Maddoxem průběžně, ale tomu, že by se počasí chtělo umoudřit, nic nenasvědčuje. Vítr i déšť sice trochu polevili, ale stále se nedá venku moc vegetovat a viditelnost 10 až 15 metrů je pro hezký výlet po horách nepoužitelná naprosto. Nudíme se tedy ve stanech a já se snažím doplňovat denník tím, že na něm neustále usínám. Teprve asi ve tři se dá ze stanů vylézt, což hned využíváme k rozdělání ohně, protažení se a odpočinutí si od kolegů z vlastních stanů. Srovnáni okolo ohně jako indiáni pojídáme co se dá a sušíme promočené věci. Hlavně Škvoor hulící jak fabrika Bělomorky s fusaklema na uších působí dojmem divocha nejtěžšího kalibru. Obdivujme také Iru se Svjetou s jakou skvělou náladou snášejí tyto nehostinné podmínky, v nichž i my už na něco zvyklí chlísti celkem rezignujem na okolí a jen tupě čekáme co se bude dít. Holky se neustále smějí, i když jsou promočené a je jim zima. Ještě, že stále máme vodku a tak se můžem vedle ohně zahřát i zevnitř. Před osmou hodinou večerní to již nudou nemůžeme s Maddoxem a Křivákem vydržet a odcházíme do mlhy na průzkum. Snažíme se najít nějakou cestu použitelnou pro zítřejší sestup, protože v obrat počasí moc nevěříme, a dolů vlastně musíme tak jako tak, abychom se nějak zvládli přepravit přes Bajkal na ostrov Olchon. Opět si ověřujeme, že pohyb v mlze je desetkrát složitější a zvláště pokud se člověk pohybuje mezi zmateně roztroušenými zakrslými borovicemi. Nakonec se rozdělujeme a vzájemně o sobě spíš jen tušíme než víme. Maddox ovšem hulákáním dává najevo, že cestu zřejmě objevil a že jí ještě prozkoumá dál. Něco tedy našel, ale nebylo nám dáno zjistit zda to bylo něco čím by se dalo někam dojít. Vracíme se tedy k ohni bez zjevného úspěchu, ale máme lepší pocit, že alespoň něco jsme vykonali, tedy procházku před spaním. Dáváme kafe a okolo desáté, kdy se zvedá vítr a opět sílí déšť, jdeme na kutě. Tam jsme ovšem pouze asi čtvrt hodiny a uznáváme, že Kočkinszův večerní nápad přesunout stany opět na druhou stranu nebyl zas tak špatný. Nevěřili jsme, že by počasí mohlo dělat takové psí kusy a každý den změnit směr větru o 180° a nemalou intenzitu zanechat, nebo zesílit. No prostě se na nás hnali dešťové kapky vertikálním směrem, tentokráte ze severu. Propásli jsme ovšem možnost přesunout se ještě za relativně příjemné smrště a vše jsme s Maddoxem pochopili, až když bylo skoro pozdě. Rozhodujeme se fungovat venku pouze v trenkách, přenést batohy a pak nesbalený stan s věcmi uvnitř. Stopkin to má o poznání horší a platí tak za pohodlí, které ve stanu, jako jeho jediný obyvatel má. Z druhé strany, kde shazujeme batohy, ze stejného místa jako noc minulou, se nám zpět pro stan moc nechce, nahříváme se u ohně jenž tam již ostatní rozdělali a vyrážíme pro stan. Hned jak vyjdeme ze závětří dostáváme několik větrných facek, Stopkina schledáváme stále naživu, secvičenými rychlochmaty na vytažení kolíků odlepujeme stan od země a snažíme se ho nedostat moc do vzduchu, kam má díky větru tendenci stoupat. Stan Koček a Škvorů nás ještě upozorňuje na lidské exkrementy nedaleko jejich stanu a my se snažíme je naším stanem netrefit. Totálně prochladlí a mokří ještě čekáme na Stopkina zda přesun zvládne sám nebo mu půjdem naproti, ale už je zde i on a tak lezeme do plátěnných příbytků a snažíme se zahřát. Nevím jak v kterém stanu, ale my s Maddoxem každý zvlášť. Snad již další přesun nebude.

A také nebyl. Den, kdy se tedy již musíme bezpodmínečně dostat dolů, začíná vcelku optimisticky, vítr i déšť polevily na více než snesitelnou míru a mlha se pomalu rozpadá tak, že je konečně zase vidět Bajkal pod námi. Chceme tedy naplnit včerejší rozhodnutí - začít pochod dolů co nejříve - a tak honem rychle něco pojídáme a balíme promoklé stany do promoklých batohů. Stále ovšem zbývá vyřešit problém, kterou cestou se vydat. Já jsem zásadně pro cestu původní, na které se mezi tím mlha opět zvedá. Hledat novou cestu, která podle mapy neslibuje lepší podmínky pro chůzi, nemá smysl. Maddox stále prosazuje cestu, jejíž začátek včera možná našel. Každý se tedy postupně přiklání k některé variantě a nakonec vyhrává kompromis v podobě Maddoxem (opět) objevené cesty, která se někde pod nejprudším svahem zřejmě napojuje na cestu původní a zdá se být o něco schůdnější. Plán cesty je tedy schválen a tak po dobalení okolo poledne zahajuji společně s Maddoxem sestup. Po sto metrech zjišťujeme, že pro výstup by to byla varianta nejhorší, ale pro sestup je ideální. Je totiž hodně písčitá a kolena nedostávají takový záhul, jako kdyby museli neustále vyrovnávat nárazy na tvrdé kameny. Je zde sice snad trochu větší možnost uvolnění kamenů, ale po Maddoxově předvčerejším "fopá" si určitě každý dá pozor. Nicméně situaci za mnou radši stále sleduju. Abych se mohl ještě vrátit nahoru pomoct holkám s batohem, volím rychlosestup, který je v dobrých botách i energeticky výhodnější, a napůl běžím dolů. První nejtěžší úsek zdolávám v rekordním čase a tak cestou nahoru potkávám poslední z nás někde v půlce svahu. Po Irinině výhře v losování, komu batoh vemu, mířím s jejím batohem ke svému, ale svaly už jsou cítit a tak to jde pomaleji. Dole po krátké přestávce pokračujeme již po mírnějším, ale stále dosti strmém svahu dolů a občas se zastavíme a počkáme na zbytek. Když se terén zvolní natolik, že již nehrozí vážnější nebezpečí nečího pádu, trháme se na dvě skupinky, kde ta první (Maddox, Stopkin, Škvoor, Milan a já) spěchá dolů připravit čaj a objednat ryby pro ostatní. V 15:00 přicházíme konečně k pobřeží, tam kde jsme ho predevčírem opustili. Měníme věci promočené od vysoké trávy, sledujeme Škvoorovo rozmočené chodidlo připomínající hadr na podlahu, píšeme vzkaz zbytku, že čekáme v místě, kde jsme potkali členy zájezdu Adventury, a další hodinu postupujeme po pobřeží k cíly. Já tam dorážím asi o hodinu později než ostatní, protože jdu po kamenité pláži, což je sice namáhavější a totálně se tím oddělávám, ale je tam nádherný klid a pohoda. Cestou sbírám mě se líbící šutry a jsem tak čím dál těžší, a to znatelně. Těsně před táborem na pláži odchytávám, nebo lépe řečeno oni odchytávají mne, dvě rusky a za rusko-anglicko-české konverzace je odvádím k již odpočívajícímu zbytku. Ony jsou tu taky jen tak ve stanech a je jich tu 65. Při příchodu k ostatním, již těžce lenošícím troskám, zcela vyčerpán opouštím z mé strany dosti chabou konverzaci a přenechávám ji jiným. A holky konverzovat chtějí. Ony sami lehce šikmookého původu evropského hocha zřejmě ještě neviděli a tak převlečeni za exoty poskytujeme místním představu o Evropě a její civilizaci. Myslím, že úspěšně. Sám se jdu smočit do Bajkalu a následně musím konstatovat, že to byla móc dobrá volba. Voda sice svými několika stupni nad nulou nedává moc možností se omýt natož zaplavat, ale po chvíli se vracím do ještě stále probíhající konverzace jako nový člověk. Za nějaký čas, kdy se u nás vystřídala ne zanedbatelná část družícího se tábora, ale i ta ustává a dlouhou chvíli si krátíme pomocí freesbee. Také zjišťujeme, že ryby dnes zřejmě nebudou. Po hodině nudy přichází Alex s Žéňou, na kterém je vidět, že na něho něco leze, a to nic příjemného. Jelikož voda v naší zátoce je na pití přinejmenším nevhodná, vyráží Maddox pro vodu o kus dál a já se Škvoorem jdeme naproti zbytku výpravy.Po půl hodině je konečně potkáváme, bereme holkám batohy a míříme zpět. V době, kdy v táboře popíjíme čajík, přijíždí auto a řidič shání lidi pro odvoz na Olchoň. Není to úplná náhoda, protože řidičem je člověk, kterého jsme tu již několikráte naháněli, ale i tak je to více než potěšující. Domlouváme se na ceně 10400 R, což je spodní hranice cen, o kterých jsme slyšeli, a ještě se necháváme jeho dodávkou odvést na pláž kousek od Usť-Barguzinu, kde nás zítra nalodí a odjezd tedy bude moci být v co možná nejrannější hodinu. Domlouváme to na 7:00 z pobřeží asi 0,5 km odtud. Prosíme ještě našeho řidiče a zítřejšího kapitána v jedné osobě, aby nám zítra koupil 10 chlebů, ten souhlasí a odjíždí. Pláž je v zapadajícím slunci překrásná a konečně i písčitá, dojem pouze kazí při ústí řeky trochu špinavá voda, která je ale zase na druhou stranu docela teplá, což hodně z nás využívá ke koupeli. Zakládáme oheň ze skromných okolních zásob dřeva, ale ten stejně i při velikém úsilí ne a ne zaplápolat. Silně kouřem vyuzení a posléze i najedení jdeme spát.

Budíček o půl šesté je poznamenán Maddoxovím spletením se o hodinu a tak vstávání v 6:35, když v 7:00 nám má jet z půl kilometru vzdáleného stanoviště loď, spolu s balením ještě stále nedosušených stanů je dosti náročnou záležitostí, kterou ještě posiluje fakt, že cesta k lodi je po písku a tudíž v podstatě dvakrát delší. Nicméně po vzoru ruské birokracie v půl osmé dorážíme k lodi všichni a vzápětí, poté co se rozsadíme po palubě asi 10-ti metrového člunu, vyplouváme. Jelikož jsme zatím v zálivu, zdaleka nečekáme to co má přijít a tak o možném vyprazdňování žaludků zatím jen vtipkujeme. Po cca dvou hodinách nás poloostrov Nos vypouští ze svého zálivu a dostáváme se na širý Bajkal, který na nás útočí jednak sílícím větrem, před kterým většina prchá do podpalubí, ale zejména stále většími vlnami, jejichž efekt na obsah vnitřností člověka podpalubní skrýš ještě umocňuje. Neohrožená expedice se tedy rychle rozděluje na ty, kterým méně vadí zima a stříkající voda všude kolem, a na ty, kterým vlnobití nepůsobí vážnější potíže a mohou být v klidu v kajutě. Já jsem ve skupině číslo dvě a tak většinu času trávím spánkem s občasným přesvědčením se, že ačkoliv mi zima normálně nevadí, působení studeného vichru s pravidelnou závlažkou není zrovna pro mne. Nálada na lodi se mění podle toho co se právě děje, a to z extrému do extrému. Lehce ji mrazí fakt, že začíná v půlce trati vynechávat motor, pak ji zase povznáší blížící se Olchon, ale vzápětí nastanuvší totální výpadek motoru přibližně v místech s největší hloubkou (ne že by mělo význam jestli se člověk utopí v pěti nebo v 1600 metrech, ale ta hloubka nepůsobí zrovna povzbudivě v době, kdy se člun nekontrolovaně pohybuje na třímetrových vlnách), jehož oprava trvá něco mezi čtvrt a půl hodinkou, dostává náladu hluboko pod bod mrazu. Náladu zachraňuje až Křivák, který naplňuje podstatu ranního vtipkování a dává rybám trošičku napřilepšenou (alespoň budou omuly ještě vykrmenější :))). Motor pak vypadává ještě jednou a stejně jako poprvé je opraven zřejmě údery kladivem, ale to už nás moc nerozhazuje a v klidu čekáme na přistání. "Přístav" nemá molo a tak shazujeme člun a kapitán nás i s batohy převáží ke břehu. Maddoxovi se to zdá pomalé a tak těch 10 metrů ke břehu brodí v odhadem 10°C vodě a dělá přenášením báglů člunu konkurenci. Po plném vylodění pojídáme dovežené chleby a přijímáme kapitánovu nabídku na možnost večerního rybaření. Pak odcházíme z dosahu silného větru mezi borovice, stavíme stany a při večeři se dozvídám, že kapitán klukům říkal, že v takto velkých vlnách ještě nejel a já mu jsem docela vděčný, že nám to nesdělil v době, kdy jsme se klátili na vlnách s vypnutým motorem. Právě večeře je tím co ruší můj dnešní KOPR a zlepšuje náladu. Ihned po večeři, v 18:45, odcházím na nedaleký krásný kopec udělat pár záběrů, odpočinout si od lidí a dopsat denník. Kopec je to tak nádherný, že mě nestačí jen jeho začátek, ale postupně dobýjím po hřebeni s krásným stálým výhledem na jezero i jeho vrchol, kde nemohu odolat pokušení natočit blížící se západ slunce. Turista, který mě do záběru leze mě sice štve, ale nakonec po něm kameny neházím. Těsně před úplným západem (asi 21:15) ke mě přichází Maddox a Křivák a tak se mám alespoň s kým podělit o tu nepopsatelnou nádheru. Čekáme až nám ohnivý kotouč zmizí za obzorem a pomalu scházíme dolů, kde mají kluci sraz s kapitánem pro odjezd na rybaření. To se bohužel pro silný vítr nekoná a tak se přesouváme k již rozdělanému ohni, vaříme polívku a brzo jdeme spát. Všichni doufáme, že zážitek z lodi byl po z Nosu se valícím šutru to nejhorší co zažijeme a nebude se to již stupňovat, například v letadle cestou zpět.

První probuzení asi v osm hodin hned ruším z důvodu větru a neviditelného slunce. Druhý pokus v 11:15 je již lepší a za Alexova lámání větví na oheň se soukám ze spacáku. Postupně tak činí všichni a Milan upozorňuje, že jsme asi ve čtyři ráno měli návštěvu psí smečky. Holky po chvíli přinášejí od sousedních kempařů oběd. Beraní maso se mě netýká vůbec a podobně je na tom většina Čechů, syrové nasolené ryby jsou už snesitelnější, ale ochutnávám je až po důkladném propečení na ohni, nad čímž zas Rusové ohrnují nos, holt jiný kraj jiný mrav. Nicméně ryby jsou nakonec vynikající. Potom mimo Maddoxe, který zůstává hlídat, odchází všichni hledat jeskyni ve skále, na které jsem včera byl, a po neúspěchu jde většina na mnou včera dobytý vrchol a já s Křivákem na skálu na druhé straně zátoky. Tato strana je oproti té předešlé zalesněná a o něco strmější. Při přechodu přes kamenitou až balvanitou pláž potkáváme asi dvoukilový kámen, který mě hned padá do oka a již má spočítáno, že se podívá do Čech. O kousek dále potkáváme další zajímavý exponát a podle jeho češtiny poznáváme, že se jedná o Čecha. Chvíli klábosíme a vyměňujeme získané zkušenosti a pak jdem každý svou cestou. My tedy hore na skálu. Po chvilce míjíme hrob 31-letého Rusa, který zde zřejmě spadl, a stoupáme stále výš. Když zjistíme, že dobytí vrcholu na této straně není zřejmě v našich silách (Křivák jde v sandálech a máme jen půl hodinky) rozjímáme na plácku asi 15 metrů přímo nad neuvěřitelně průzračnou vodou a sledujeme ostatní jak se v neúprosném slunci lopotí na drůhé straně, zatímco mi tu jsme krásně ve stínu. Na smluvenou třetí hodinu scházíme dolů do tábora, kde samozřejmě až na Milana s Maddoxem nikdo není. Jelikož už víme jak to v Rusku chodí, máme ještě dost času, než se ostatní vrátí a tak pro změnu zůstávám hlídat nocležiště já a Krivák, Maddox a Milan se jdou koupat do vody, která je v dosti nezanedbatelném teplotním kontrastu se vzduchem. Pozdě, ale přece se až na Rusi s Kočkinszem všichni vrací asi v pět a zbytek o další hodinu později (zpoždění 3 hodiny je ještě v normě :)). My v táboře popíjíme zatím čaj a přemýšlíme o ruském národě, který má vždy na všechno moře času. Jelikož jedna skupina se chce ještě dnes stihnout vykoupat na druhé straně ostrova, kde má být teplejší voda a kam se dnes chceme asi sedmikilometrovou tůrou přesunout, a druhá chce ještě vařit polévku, trháme se a spolu s Maddoxem a Stopkinem odcházíme směr západ. Původně na mapě vybrané místo srazu se skupinou číslo dvě ovšem obsahuje celkem solidní skalnatý sráz a tak postupujeme logickým, jihozápadním směrem po pobřeží asi půl kilometru k malinkaté pláži, která se mimo krásného písku honosí i jedním polorozpadlým teletem. Využíváme toho, že jsme ještě rozhycovaní z cesty a do avizované teplé, ve skutečnosti ale asi 12-ti °C vody rychle lezeme. Jelikož je nutné spáchat i hygienu hlavy, prodlužuje se pobyt v této mrazivé lázni na ne zrovna záviděníhodnou míru. Za bedlivé kontroly publika, které nás v zimních bundách sleduje z jakéhosi rodinného stanu, očistu dokončujeme a za pomoci vodky a spacáku opět nastavujeme tělesnou teplotu tam kam patří. Okolo desáté, kdy se pomalu začíná smrákat, nás dohání druhá skupina. Ještě chvíli hrajeme kozu o panáky vodky a my očištění zůstáváme spát dole u vody a později příchozí skupina staví stany kousek nad námi v lese a rozdělává oheň. Pár minut po vyhlášení večerky, volá Stopkin o pomoc, že se bojí svišťů, kteří dupou okolo i pod stanem. Jdu tedy k němu a i když žádné sviště nevidím ani neslyším (a na to aby to byly bílé myšky bylo vodky málo), přemisťujeme jeho stan o kousek dál a konečně jdeme spát.

I když opět nevstáváme zrovna pozdě (asi v devět), odchod nestíháme dřív jak v poledne. Mezi tím zkouším točit ze stativu, abych si mohl alespoň nějak omluvit jeho jinak zbytečnou zátěž. Maddox se Škvoorem také lezou do vody, jejíž teplota se opravdu nezměnila, a Maddoxovo růžové lehátko opět obrací pozornost skromného počtu lidí z našeho okolí na nás a hlavně na něho. Po návratu na pevninu jim pomáhám se zahřátím a tak pomalu ničíme další zásoby vodky. Když je tedy slunce nejvýše a nás čekající pochod vzhůru od vody nejtěžší, vyrážíme a za chvíli ničím nestíněni na rozlehlých loukách cítíme účinky slunce na našich oblyčejích. Naštěstí máme v dohledu les, což nás alespoň trochu pohání kupředu za jeho stínem, ale i tak jsou nějaké ty zastávky pod osamělými stromy nutností. Po dosažení hranice lesa trochu pookřejeme, pohybujeme se trochu rychleji a náladu nám ještě více zlepší vesnice, kterou je vidět za jeho koncem. Ovšem po přiblížení se k prvnímu stavení zjišťujeme, že to možná kdysi vesnice byla, ale dnes působí dojmem, jako by se přes ní převalila válečná fronta. Rozbořené domy, spáleniště, polorozpadlé dřevěnné molo a nakonec i dva lidé bezstarostně sedící na zápraží. Fakt jsem tomu neporozuměl. Ačkoliv jsme se chtěli ve vesnici občerstvit, musíme šlapat dál. Abychom nemuseli zase do kopce, volíme cestu po pobřeží, což se po chvíli ukázalo jako ne zrovna dobrý nápad, protože jdeme pískem a přibližně 300 metrů po něm nás neskutečně ničí. Míjíme jakýsi kemp, kde potkáváme muže na lehátku, který je lehce zvědavý na to, kde se tu v polodivočině najednou bere naše tlupa. Pár frází s ním prohazujeme a razíme dál. Za tímto "kempem", ovšem chtě nechtě musíme opustit pobřeží a vystoupat prudký kopeček na jehož hořejší části opět nemilosrdně praží slunce. Podle mapy by jsme dnes měli stihnout ještě jednu vesnici a tak doufáme, že bude alespoň o trošičku zalidněnější, abychom mohli případně něco nakoupit a pojíst. Po několika kilometrech po holých travnatých kopečkách se nám naskýtá nádherný pohled na očekávanou vesnici nedaleko před námi. Jak se blížíme blíž a blíž, vidíme, že vesnice je obydlená a krásně necivilizovaná, všechny domky jsou malé a dřevěnné, ulice prašné nebo bahnité a ze všeho dýchá atmosféra těžkého života místních lidí. Krámek tu ovšem mají a my jelikož nejsme po týdnu mimo civilizaci nijak rozmlsaní, kupujeme většinou pouze chleba-cihlu a pivo (přeci jen trochu civilizace tu je), na které se těšíme už příliš dlouho. Nevím, jestli místní chleba byl opravdu tak dobrý, nebo jsem jen dlouho neměl nic čerstvého, ale pravdou zůstává, že jsem ho snědl jen tak bez ničeho během chvíle. Jak tak sedíme před krámkem, kde mě opět nějaká místní žena zaskočila již mě důvěrně známou otázkou, jestli mám takové vlasy od přírody, nebo si je nějak upravuju, z nedalekého stavení se vypotácejí nějací dva místní bosí narvani a míří k nám, zřejmě se chtějí v krámku posilnit ohnivou vodou. Jsou lehce vlezlý, ale když nám vypráví svoje životní příběhy tak něvěřícně posloucháme. Jeden vcelku dost zná Československo (sem na dálný východ ještě zpráva o rozdělení nedorazila), protože sloužil na posádce v Bratislavě a když slyší, že jsme Češi, má očividně radost. Druhý zase říká, že za mlada dělal karate a jezdil i po světě ho předvádět, ovšem pak prý začal chlastat a vše šlo do háje. To, že nelže, dokládá sice nepříliš zdařeným kopem, z kterého ale jistý grif čiší. Pak se s nimi loučíme a vyrážíme zase dál, dnes již zřejmě pouze vyhledat vhodné místo pro nocleh. Nedaleko od vesnice velíme s Maddoxem doprava, tedy k pobřeží, kam se lehce zvrásněným písčitým terénem také dostáváme. Jdeme až k vodě, ovšem většina zůstává pod kopcem mezi borovicemi a rozdělává oheň. Voda je opět neteplá a tak dobrovolnosti na nabrání vody záhy lituji, ta se musí totiž nabírat alespoň dva metry od břehu, protože v ní plavou jakési neidentifikovatelné kusy. Pak sebou plácám na pláži na karimatku, poslouchám racky a pozoruju západ slunce, který je tu zdá se jeden z nejhezčích. S nastávajícím soumrakem se i já odebírám ke stanům a definitivně opouštím myšlenku na spánek venku, přeci jenom je tu od vody zima. Po nezbytné večeři jdeme spát a snad již ani nedoufáme, že by se mohl podařit brzký ranní odchod.

Toto ráno bylo co se týče teploty dosti rozporuplné, někomu byla kosa a někomu vedro. Lehce snídáme a pak se dělíme na dvě skupiny z nichž jedna, v níž je Maddox, Křivák, Stopkin, Milan a já, jde napřed po pláži s myšlenkou prozkoumat poloostůvek. V hrbolatém terénu máme tu čest zahlédnout sviště zblízka, ovšem kvůli jeho značné rychlosti ho stejně moc nevidíme. Postupně se ukazuje, že poloostov je dále než se původně zdálo a tak to spolu se Stopkinem vzdávám a jdeme soukromě na průzkum vesnice, která se nám mezitím vynořila na obzoru. Přibližně ve stejném místě, kde se se Stopkinem oddělujeme dohání zbytek i druhá naše část jdoucí po cestě, která se také rozhoduje pro návštěvu poloostůvku. Ve vesnici, která je oproti té včerejší o dost civilizovanější, nicméně stále na míle vzdálená od evropského významu tohoto slova, se snažíme vyhledat něco jako obchod a po seznámení se s místními sabakami z dálky i z blízka se nám to i daří. Kupujeme pivo, jak jinak, a takový noname pytel sušenek. S tímto nákupem se odebíráme před obchod doprostřed místní komunikace, která ještě asfalt nikdy neviděla a doufám, že ještě dlouho neuvidí, sedáme si do jejího prachu a pozorujeme místní ženy připravující dřevo na zimu, která tu podle jeho zásob zřejmě není zrovna mírná. Jak tak svačíme, přichází první somrák a lísáním se snaží upoutat pozornost a obstarat si nějakou tu sušenku. Jelikož se jedná o malého psíka, který nevypadá na to, že by nás přepral, nátlaku odoláváme (ne proto, že by jsme byli tak zlí, ale proto, že bychom se ho už nezbavili). Další příživník je už ovšem těžšího kalibru a okusováním mých šnerovadel to dává zřetelně najevo. Nakonec si dokonce zve své bratry, ale ani tak nás nezastraší. Jsou to malá jehňata, která to s příchodem hlavní skupiny vzdávají, ale psík nikoliv. Dokonce se přátelí s Kočkinszem, kterému to je po chvíli nepříjemné a odmítá mu dělat samičku. Když posvačí i později příchozí, opouštíme tuto vesničku a odcházíme přes louku, kde nacházíme pár žampiónů a která podle značení slouží i jako letiště. Po chvíli jsme na celkem luxusní silnici, která má dokonce občas i nějakou tu značku na svém okraji, a již neomylně šlapeme v horkém a dusném počasí do Chužiru, hlavního městečka ostrova, kam po šesti kilometrech, několika shlédnutých hrobečcích kolem cesty a přestávkách doopravdy docházíme, i když chůzi náš pohyb už moc nepřipomíná. Ovšem i v tomto případě je pojem „hlavní městečko“ dosti zavádějící, ale změna oproti dřívějším vesničkám je už zřetelně viditelná na každém kroku. Je zde vidět, že tu již vědí jak vydělávat na turistice a tak se tu dá již koupit v podstatě všechno. Jediné co tu chybí je bankomat, který bychom zrovna docela rádi viděli. Problém s penězi ovšem řešíme tak, že platí kdo je zrovna má. Sedíme tedy před jedním z krámků, snažíme se skrýt před sluncem pod slunečníky a po chvíly vítáme místní návštěvu. Sedá si k nám místni obyvatel-narvan a nejprve somruje cigatery a když mu Škvoor nabízí Bělomorky, chápe, že jsme socky jako on, ale bere si. Ovšem, když zjistí, že jsme Češi, začíná se rozpovídávat a my se dozvídáme, že sloužil na posádce ve Vysokém Mýtě a jak to postupně rozvádí, zjišťujeme, že si stále ještě myslí, že nám Rusko v 68-ém roce vypomáhalo. Nemáme sílu ani náladu mu toto jeho pro něj jistě příjemné přesvědčení vyvracet a máme radost, že jeho po chvíli příchozí kámoš, který sloužil také v Mýtě, to již má v hlavě v pořádku a je na něm vidět, že se za okupaci stydí. Krásně rozdílné dva pohledy lidí žijících čtvrt zeměkoule od České republiky na tuto událost. Křivák s Žéňou a Alexem odchází na průzkum možností odvozu do Irkutsku a zbytek se kochá sortimentem zboží v druhém krámu, které jsou ještě větší, než v předchozím, ale z důvodu nedostatku peněz kupujeme většinou jen chleba. Průzkumníci se za nějaký čas vrací s informací, že cesta busem stojí 320 R + 50 R za batoh na jednoho a pokud použijeme minibus místního soukromého přepravce a neoficiálního majitele ostrova Nikity zaplatíme 350 R, což je jednak levnější, ale hlavně minibusy jezdí častěji. Celkem jednoznačně se tedy rozhodujem využít Nikitových služeb a pár nás odchází jízdenky zarezervovat na 14.srpna ráno, odjet tedy chceme a musíme za dva dny kvůli letadlu z Irkutsku do Moskvy. V jakémsi turistickém středisku nejenom provádíme rezervaci, ale kupujeme i nějaké pohledy (pozdě ale přece). Cestou zpět objevujeme poštu, nutnou to instanci pro úspěšný manévr s pohledy, a bufet s místními specialitami. Vracíme se tedy ještě pro ostatní a všichni až na holky se jdeme do tohoto občerstvení najíst. Milí kamarádi, mě vykupují před nosem jediné bezmasé jídlo a tak večeřím Baliku 9, což je nakonec stejně nejlepší. Po tomto doplnění energie jsme tak akorát zralí na to někde zalehnout, čož už někteří dělají u stolu, ovšem všechno hezké někdy končí a tak je budíme a po vyzvednutí holek u krámku se přesouváme na naše dněšní nocležiště, na kterém se dlouho nemůžeme úplně dohodnout, ale nakonec parkujeme nedaleko pláže asi 100 metrů od vody v borovicovém lesíku. Pláž už není zdaleka tak hezká jako všechny ty, které jsme měli možnost okolo Bajkalu navštívit a je citelně okupována turisty. Jedny z mála věcí, kterými připomíná divokost okolní přírody jsou kostra krávy a psa, ležící nedaleko od stanů a hřiště. Dnešní den byl z důvodu velmi horkého počasí a nemalého počtu kilometrů ujitých po většinou prašných cestách docela náročný a tak po postavení stanů a pojedení nám netrvá dlouho a spíme.

Tento pohodový den začína jak jinak než pohůdkou a jediné co mě při vstávání vadí je slunce opírající se do našeho stanu. Něco málo vaříme na ohni k snědku a pomalu ale jistě se propracováváme k odpoledni, kdy mě čeká jediná obtížná část dne a dá se říci i expedice. Musím sesmolit a odeslat včera zakoupené pohledy, což s vyvinutím značného úsilí zvládám. Potom hraju se Stopkinem šachy, což je v podstatě šachová sebevražda, ale pochvala za dobře odvedenou prohru potěší. Po zápase tedy odcházíme na poštu pohledy poslat, což je také malé dobrodružství, protože tam nemají známky a tak slečně u okýnka necháváme peníze a doufáme, že pohledy časem dojdou. Jak jsem již předeslal, tento den byl takový odpočinkový a tak se nic zvláštního nedělo. Jediná kulturně-sportovní akce dne byla návštěva posvátného místa ostrova a celého Burjatského národa, místní skály čnějící z vody s názvem Šamanka. Akce to sice byla jediná, ale zase vydařená. Prolezli jsme na skále co se dalo a já protože jsem neměl ponětí, že budeme šplhat po skále jsem to absolvoval v sandálech, které poté co vydržely celé tři týdny bez úhony, mě chvíli na to, co jsem na vrcholku vydoloval malý kamínek na památku, praskly, což sestup ještě dvakrát stížilo. Pod Šamankou jsme ještě chvíli pokecali s Němci, kteří cestovali v okolí Bajkalu na kolech a chvátali jsme ke stanům. Již cestou nás zastihl déšť, který k večeru střídavě zesiloval a přestával a nám bylo jasné, že stany usušíme až doma v Čechách. Spát jsme šli jednak kvůli počasí a jednak kvůli zítřejšímu vstávání k odvozu do Irkutsku opět brzo.

Brzké vstávání tentokrát zvládají i Rusové, protože jim nic jiného nezbývá pokud chtějí stihnout odvoz a tak jsme v mikrobusu naloděni přesně na čas a zjišťujeme, že ten místní boss Nikita není žádný mafián v černých brýlích, ale celkem sympatický chlapík v teplákách. Řidiče fasujeme také dost dobrého, což se projeví jednak už chvíli po rozjezdu, kdy neomylně pouští Rammstein, i když mu je už určitě přes 40, ale zejména v úseku, kde probíhá něco jako stavba a objížďka je po louce, která je ovšem po nočním dešti rozbahněná takovým způsobem, že zde je plno aut uváznutých. Náš driver ovšem suveréně přidává plyn, dvojtým smykem se dostává zpět na cestu a jako by se nic nestalo pokračujeme dál. Ta tvrdá muzika se k němu a jeho jízdě opravdu hodí. Zastávku děláme až u trajektu, který zde převáží vozidla z Olchoně na pevninu, což je celkem příjemná záležitost a všichni ji rádi využíváme k protažení. Na druhé straně, tedy na pevninském Rusku :), to ještě zdaleka není s cestami lepší a asfaltka se přiblíží až s Irkutskem, kde nás řidič vykládá před vlakovým nádražím, my mu žehnáme a loučíme se s ním. No a co dělat teď, do večera daleko, v cizím městě, které nevypadá na nějaký kulturní zázrak? Jediná věc kterou musíme ještě zařídit se týká pouze Milana, Křiváka a ruských kamarádů. Jednak musí zajistit cestu domů Světě a sobě cestu do moooc vzdálené vesnice, kde žijí Žéňovi rodiče. My zítra časně odlétáme směr Moskva a letenku máme v kapse už z Prahy. Přes jisté obtíže u pokladny, které se ale zdaleka nedají srovnat s těmi z Moskvy nebo Tomsku, nakonec dosahují svého a máme tedy vše. Já se také pokouším přesvědčit místní bakomat aby me vydal 4000 rublů, ale ten je vypnutý a odmítá komunikovat. Až poté co si před ním nahlas postěžuju, že by se už mohl zapnout, tak činí a příslušný obnos mi posléze vydává. Teď je na čase vyrazit do města a lokalizovat letiště. Milan, který dnes není nějak ve své kůži se nabízí, že zůstane na nádraží a pohlídá věci zbytku. My zítřejší letci si je samozřejmě bereme s sebou. Loučíme se tedy s ním a sám se divím, jak může člověk, kterého znáte necelé tři týdny, přirůst k srdci (doufám, že to nezní moc úchylně). Naše pouť městem je ve znamení okupace většiny stánků, které cestou potkáváme, kde zaháníme smutek nad koncem expedice pivem (Baltika 9 je stejně nejlepší). S blížícím se soumrakem se k letištní hale opravdu dostáváme a probíhá loučení číslo dvě. Společně se fotíme, Světě podepisujeme desetirublovky a vzájemně se zveme na další setkání. Když tedy Rusové, pro než platí to samé jako pro Milana, s Křivákem odejdou, rozhodujeme se celkem rychle, že na tento prohloubený smutek už nestačí jen tak nějaké popíjení v hale, ale musíme vyhledat nějakou knajpu (možná ani ne tak vyhledat jako navštívit už vyhlédnutou hospůdku hned vedle letiště). Bereme tedy věci a za chvíli už sedíme v klasické IV s kelímkovým, ale točeným pivem. Po pár půllitrech se přátelíme s vedle sedícími chlísty, z kterých se klubou letištní technici a my doufáme, že nemají na starosti naše letadlo. Pivo prokládáme jejich vodkou, zkoušíme si jejich čepice, mě tam obtěžuje nějaká lehčí, zato však postarší děva a dostáváme se pomalu do stavu, kdy je nebezpečné mít na starosti nějaké své, ještě k tomu cenné, věci. Po zavíračce naštěstí jdeme do haly, ale cestou se k nám přidává nějaký voják a tak s ním ještě jdeme na pivo k baru. Já pak trochu bloudím po letišti, zatímco zbytek spí, tedy až na Stopkina, který bloudí taky ovšem na mě nezávisle a snaží se koupit DVD Svéráz národního lovu, přičemž platí žvýkačkami. Nakonec ovšem i my šťastně uléháme a ve stejný okamžik usínáme v rohu haly ne nepodobní bezdomovcům.

Toto vstávání je jedno z nejtěžších a moc se divíme, že nás nikdo v noci neokrad, protože by si toho těžko někdo z nás všiml, ale odlet letadla je docela silná motivace k tomu, aby se člověk dal do pohybu. Také velmi vítáme návštěvu známého ze včerejší pařby, který nám na ní slíbil, že nám dnes pomůže. Ačkoliv je to neuvěřitelné, zvládáme odbavení a později i nalodění na palubu letadla směřujícího do Krasnojarsku. Neletíme totiž přímo, ale s přestupem. Až na Stopkina s Maddoxem je to pro nás první sblížení se s letadlem z blízka a tak si nejsme jisti jak to vzhledem k té včerejší pitce dopadne. Máme ale zřejmě opět štěstí na šoféra, počasí a zřejmě jinou směnu technických pracovníků a tak je první let ohromující záležitostí. Máme dokonce to štěstí zahlédnout zasněžené vrcholky nějakého pohoří, zřejmě Altaje. Má neschopnost odtrhnout oči od okénka je příčinou toho, že prošvihávám občerstvení, což by samo o sobě tak nevadilo, ale pivo by mě teď fakt bodlo. Ovšem Stopkin mě to ještě oznamuje tak, že obsluhu viděl, ale že mě nechtěl rušit v pozorování krajiny. Za hodinu a tři čtvrtě jsme opět šťastně na zemi a po chvíli zavření v tranzitní hale, kterou nemůžeme opustit, což nám ovšem moc nevadí, protože dvě a půl hodky na přestup utečou rychle. Podmínky se ovšem záhy mění a odlet se z důvodu špatného počasí nad Moskvou posouvá postupně až přibližně o čtyři další hodiny a to už nám začíná vadit silně, protože máme hlad a tady mají jen takové ptačí porce za hodně peněz, kterých už také moc nemáme. Do dalšího letadla, kde se bude podávat večeře se tedy tešíme velmi velmi. Nakonec se přeci dočkáváme a za další chvíli už rolujeme na runway. Ve vzduchu nás letušky nepředstavitelně dlouho napínají a neustále s jídlem popojíždějí jako by nám ho nechtěli dát. Když nám ho konečně předají, mizí v nás i se solí a pepřem. Celkem dlouhý čtiřhodinový let si krátíme již tradičním sledováním krajiny pod námi a také pozorováním tří postarších chlápků, kteří celou dobu stojí u baru a lámou do sebe panáky tak, že po přistání musí Maddox jednomu z nich pomáhat z letadla. No a to už je 18 hodin místního času a my jsme v Moskvě. Tedy lépe řečeno na Moskevském letišti Šeremetěvo, což znamená asi 40 km od centra a to nemáme v úmyslu šlapat po svých. Ještě asi hoďku trvá než se dostaneme z letadla a dočkáme se zavazadel a pak se už rojíme v hale, kde nás neodbytný taxikář chce odvést za 400 R. To se nám zdá příliš a tak zapínáme ze včerejška už vzpamatovanou inteligenci a mapujeme terén. Výsledkem je přímo před letištní halou stojící autobus, který nás odveze k nejbližšímu metru za 20 R. Jízda Moskvou je také jedna z věcí, které stojí za to zažít. Kombinuje se tu provoz a počet pruhů velkoměsta s chováním řidičů z míst, kde projede jedno auto denně. V metru používáme lístek, který jsme tu koupili minule a stále platí a smažíme do centra zkusit štěstí na Rudém náměstí. Času už totiž díky zpoždění odletu z Krasnojarska nemáme nazbyt a chceme ho vidět jednak noční, ale hlavně otevřené. To druhé se ale bohužel opět nekoná, i když je už přístupné trochu více. Přímo na náměstí kupujeme od zrakově postižených pěti-matrjošky za 100 R a Stopkin beranici. Ještě před půlnocí nám jede vlak z Běloruského nádraží a tak se tam přesouváme. V nedalékém krámku kupujeme ještě vodu a jídlo na cestu a nezbytnou vodku domů a jsme definitivně bez rublů. Poslední drobné odchází ještě škvor utratit za Bělomorky a jim podobné "prvotřídní" cigarety, což se mu, sice po značném shánění, daří. Pak vlak zahouká a my můžeme jet a spánkem dohnat časový posun.

Tento den se toho už mnoho nedělo, lépe řečeno nedělo se nic. Každý byl už dost unavený třemi týdny spaní na zemi nebo ve vlaku, byli jsme poznamenaní čtyřhodinovým časovým posunem a další dvě pásma nás čekali dnes a moc jsme se už těšili domů na vanu a postel. Takže cestu jsme trávili převážně v leže, případně jsme hráli karty. Obavy na celnici z většího množství převážených cigaret a alkoholu, byly zbytečné a my se úspěšně dostali přes Bělorusko do Polska a do Varšavy, kde nás čekal přestup a jízda v nelehátkovém vlaku do Čech. Z důvodu nějakého zpoždění jsme tam stihli vlak, který jede trochu jinou trasou a já z něho můžu vystoupit nedaleko domova. Naštěstí byl prázdný a tak místenky, které jsme měli, ale na jiný vlak, nebyli potřeba. Opět jsme pohráli karty a postupně zaujímali rozličné spací polohy, ale žádná nebyla nic moc.

Tento den je tu už jen tak pro úplnost. Začal probuzením polskými celníky a pokračoval hodinu po tom mým rozloučením se a vystoupením v Letohradě okolo čtvrté ráno, kde na mne už čekali táta se sestrou. Následoval odjezd domů autem, rychlé sdělění nejdůležitějších zážitků, jídlo, vana a spánek. Ostatní pokračovali dál. Maddox vystoupil v Chocni, Kočkinsz se Škvoorem v Pardubicích a kolíňák Stopkin v Kolíně. Co dělali touto dobou kamarádi pokračující v expedici někde daleko na východě, Křivák, Milan, Žéňa, Alexej, Ira a Světa jsme neměli ponětí.

Co říci na závěr této doposud nejdelší expedice, kdy se myslím všichni z nás ocitli několikanásobně dále od svých domovů, než doposud byli? Určitě, že se opět mimořádně vyvedla a my si zase ověřili, že původní obavy našich známých z ruské divočiny a tamních obyvatel jsou zbytečné. Všude jsme naráželi jen na samé příjemné lidi, pouze řidič Voloďa dojem trochu pokazil. Dále je nutné poznamenat, že jsme získali nové přátele, kteří nám v mnohém pomohli, a bylo velmi příjemné s nimi trávit čas. I když zvyknout si na ruskou mentalitu byl dlouho problém :))), ale nakonec jsme to dokázali. Jinak návštěvou Bajkalu jsem si splnil, něco, o čem se nedá říci, že by to byl můj sen, ale mám z toho doteď velmi příjemný pocit a jak píšu většinou na závěr, rád bych se tam ještě někdy podíval, i když v tomto případě to kvůli vzdálenosti bude asi trochu težší. PS: Jelikož tento denník vznikal přibližně 9 měsíců (je tedy plně donošen :))), mám tu možnost ho dopsat právě v době, kdy jsem na služebce v Moskvě. A právě z toho důvodu musím poopravit své původní tvrzení o tomto městě. Moskva je opravdu hezké město i přes to co tu komunistický režim napáchal za architektonická zvěrstva. Myslím, že ukázkovým odstrašujícím příkladem je hotel Rossia hned vedle Kremlu a Rudého náměstí, který leží mezi krásnými velmi starými budovami a nechci ani domýšlet kolik jich muselo být zbouráno, aby toto monstrum bylo postaveno. Hotel zastiňuje nádherné chrámy, která kdysi tomuto místu výškou s přehledem dominovali. Dalším příkladem, jak by asi město nemělo vypadat jsou továrny zamořující vzduch vystavěné nedaleko centra. Ale dost kritiky. Moskva je hlavně o krásných, i když trochu megalomanských budovách, krásných, rozlehlých parcích a velkých vzdálenostech. Namátkou Lomonosovova univerzita, Park pobedy, Boulvar ring a samozřejmě Kreml s přilehlým okolím určitě stojí za její návštěvu. PS (2012): Teď, když původní deník byl komplet zmigrován na tento nový server je potřeba ještě doplnit informace Moskvy se týkající. Hotel Rossia ji už konečně nehyzdí a od roku 2006 je zbourán. Sláva. Po zbořeništi jsme měli šanci se projít (z důvodů ne příliš vznešených, které přímo souvisí s konzumací většího množství piva a absencí toalet) při naší další návštěvě Ruska v roce 2008, kdy jsme měli namířeno na Kavkaz. Ale o tom zas někdy jindy.