22.11. Let do Ekvádoru a ztracené krosny Po několika letech zase pořádná výprava. Tentokrát se s Jonášem chystáme do Ekvádoru. Příprava se smrskla už jen na zakoupení letenky a průvodce a na ostatní není nějak čas. Ještě den před odletem to vypadá, že odletím sám, protože Jonášovi KLM zamítla kontrolu Covid očkování (ano, v USA je stále vyžadováno) kvůli přestupu v Atlantě. Ale nakonec vše dopadlo dobře a po letech Praha -> Amsterdam -> Atlanta -> Quito -> Guayaquil jsme večer v úterý 22.11. v pořádku na místě. Naše kufry resp. krosny už takové štěstí neměly a ztratily se prý někde v Altantě. Co naděláme, tak už jen taxi na hotel a jdeme totálně unavení spát. 23.11. Guayaguil Největší město Ekvádoru s vice než 2 milióny obyvatel, na jihu od rovníku, pobřežní město u ústí řeky Guayas. Původně jsme se tu nechtěli zdržet, ale musíme čekat na zavazadla a jsme oba trochu polo nemocní, tak jsme alespoň prošli to nejzajímavější: • Promenáda Malecon 2000 – za mě žádná hitparáda • Čtvrť Las Peňas – malé barevné dřevěně baráčky na jednom z mála vrchů ve městě. Nahoru vede 444 očíslovaných schodu a kromě výhledu na město je tam kaple svaté Anny a maják a vlajka Ekvádoru. • Lanovka – přes řeku je 250tis. město a mezitím jen jeden stále ucpaný most. Vyřešili to tu elegantně 4 km lanovkou, která převeze za den až 40 000 lidí. Asi největší zážitek máme z toho, že tak velké město, navíc turistické, je takové poloprázdné a polomrtvé. Evidentně cestou na Las Peňas má být mraky barů a obchodů, ale skoro vše je zavřené, v ulicích mnoho policistů či sekuriťáků. Když už někde něco prodávají, mají vše za mřížemi. Tak kontrolujeme MZV a čujeme, že je něco špatně. A taky že jo. V zemi vrcholí boj mezi drogovými kartely a je zde vyhlášen výjimečný stav, zákaz vycházení v noci a prezident povolal ozbrojené složky do ulic. Nemá se sem jezdit. My si prostě umíme vybrat. Koupili jsme si alespoň čisté trenky a plavky a asi s úžehem jdeme v 16h spát. Další postřehy: • Nemají vlastní měnu, vše jede v dolarech • Zaplatit kartou je porod – cash is the king • Nemáš zavazadlo, nemáš krém na opalování, na rovníku se spálíš. Krém na opalování nikde nemají – jen v lékárně, ochranný faktor 100. • Spoustu lidí nosí roušky a respiratory i venku – Covid ještě všude neskončil

24.11. Puerto Lopez – pobřeží a pláže Je ráno, nemáme pořád zavazadla, nemáme plán další cesty, nemáme auto, nemáme další ubytování, nemáme nic. Po několika telefonátech s Deltou přislíbeno, že budou 14h na letišti – to jsem teda zvědavý. Co se týče plánu – vygooglil jsem, že asi kilometr od nás je zázračný pan Christopher z Trips and Dreams a ten vše vyřeší. Tak jsme tam zašli – čekal jsem cestovku, ale byl tam jen španělsky mluvící majitel hostelu ale dal nám Christophera na telefon a stal se zázrak – našel nám výlet na Galapágy s vice než 50% slevou, objednal letenky a naprosto vše pro další cestu. Pak už jen koupačka v bazénu v hotelu, návrat za Christopherem s osobním setkáním a placením, cesta na letiště, převzetí zavazadel (fakt dorazily!), půjčujeme auto a mizíme z Guayaquil do cca 3h vzdáleného Puerto Lopéz si užít 2 dny klidu a pohody na pláži. Cesta nám ukázala úplně jiný Ekvádor – evropská auta střídají Lady a Tuk-Tuky, vysoké moderní hotely bambusové chýše a základní cihlové domky. Vidíme po cestě řadu míst, kde vypalují lesy resp. krajinu. Hoří i přímo u silnice a kouř cítíme v podstatě po celou cestu. Mimo město jsou i jiné ceny. Zastavili jsme někde neznámo kde a 2 mega porce jídla i s pitím stálo 8,5$ - v hotelu ve městě stál 11$ jeden míchaný drink. Dojeli jsme v pořádku do městečka na pláži Puerto Lepez, i když už po tmě, jdeme dát jedno pivko a spát. Pivka jsem dal nakonec dvě, bo jsme tu potkali český starší pár, který žije už 35 let v USA a teď jsou tu na výlětě za známým američanm, který tu tráví důchod, tak jsme s nimi chvíli popili a příjemně pokecali. 25.11. Puerto Lopez – poprvé kousnutý resp. poprvé kousnutý psem Ráno jsme oba nevyspalí po náletu komárů. Oba jsme to vyřešili zcákáním se Predátorem kolem 4h ráno od hlavy až k patě a pak byl pokoj. Stejně se budím kolem 7h, tak vyrážím na ranní rybí trh, o kterém mluvil česko-americký pár. Je to asi kilák od našeho ubytka. Mraky modrých lodiček rybářů se vracejí k pobřeží, prodavači se snaží ty větší rovnou prodat, ty další putují do stánků na zpracování. Všude pobíhá spousty lidí, kolem létá mnoho ptáku čekající na to co upadne a pobíhá spoustu pohublých psů na to samé. Už jsem se chtěl vrátit, ale pak jsem se rozhodl, že potřebuji udělat fotku celého pobřeží z mola. Vůbec netuším proč, ale z ničeho nic na mě zezadu zaútočil středně velký bílý pes a několikrát mě kousnul do levé ruky. Pomohli mi dva místní chlapíci a psa odehnali. Naštěstí to není moc hluboko, ale musím říct, že to není vůbec příjemný zážitek. S bolestí a v šoku se vracím na ubytko a bojím se každého psa, co jde po ulici. Doma jsem to ošetřil, ale uvědomil jsem si zásadní problém – nemám očkování proti vzteklině a nevím nic o tom psovi. Několik hodin tak trávím v nemocnici (už nikdy nebudu nadávat na ty české) – 3h v čekárně, vevnitř asi 3 lidi bezvládně ležící na zemi, křičící dítě s modrou rukou, mraky lidí a doktoři koukají na monitoru na zápas Ekvádor vs Holandsko. Jediná fungující snad lékařka neumí ani slovo anglicky. Utřela mi dezinfikované rány špinavým hadrem, napsala recept na Ibuprofen a ať přijdu, až když budu mít příznaky vztekliny. Zbytek dne googlim, co mám dělat. Vlastně už mám jasno, bo tu očkování prostě nedostanu, ale za poslední roky tu umřelo naštěstí na vzteklinu jen pár lidí. Na 99,9% mi nic nebude, na 0,1% umřu bez šance na přežití poměrně nepříjemnou smrtí zhruba za 6-8 týdnů. Ekvádor a vánoce bych si měl ale užít tak jak tak. No budu se trochu modlit a trochu zapíjím obavy pivem. Jinak s Jonášem jsme zkusili jít hledat psa, co mě kousnul (zásadní je totiž vědět, zda je naočkovaný a zdravý), ale bez úspěchu, ale alespoň jsme si to tu prošli a dali moc dobrou rybičku a pivka. Pláž je jakoby ok, ale nikdo se nekoupe – je to studené – oceán a fouká docela vítr. 18 je tma a 6h se rozednívá – no jo, asi rovník.

26.11. Okolí Puerto Lopez Puerto Lopez – ráno zase zkoušíme hledat psa, ale nikde není. Vyrazili jsme tentokrát autem – tak nějak se v něm cítíme nejlíp a nejbezpečněji. Zajeli jsme ještě na vyhlídku Mirador Puerto Lopez odkud je pěkný výhled z výšky na celý záliv. Je tam restauračka, tak jsme dali rovnou snídani – koule z banánu a k tomu vajíčko a maso s omáčkou. Jonáš dostal navíc plesnivý čaj – je to tady prostě přece jen jiný kraj. Kolem oběda vyrážíme autem na nejkrásnější Playa de Los Frailes. Překvapilo nás, že jsme přejeli jeden kopec a všude kolem nás je dlouhé kilometry naprosto umírající krajina. Dlouho tu nepršelo a uschlo úplně ale úplně vše kromě kaktusů. Nebýt vysvětlení od Václava Klause, tak by si skoro člověk mohl myslet, že ta klimatická změna tu opravdu už je. Pláž je zpoplatněna 2USD, ale je fakt krásná, písek super příjemný a voda tak akorát. S Jonášem jsme si vyšlápli i na vyhlídku na útesu, z které je krásný výhled. Na zpáteční cestě ještě oběd v lokální restauračce v letovisku Machalilla. No letovisko – všechny restaurace z Google jsou zavřené a na plážích naprosto nikdo není. Vrcholí to večerem u nás v Puerto Lopez. Jdeme na večeři do centra – už z dálky hraje všude živá hudba, všude to bliká a svítí, před restauracemi naháněči. Je víkend, párty, teď to tady asi žije. K našemu překvapení je tu cca 15 restaurací a fakt snad ani jediný host, jen my. Člověk by si řekl, že budeme alespoň rychle obsloužení, ale takto to tady fakt nefunguje. Např. objednané pití s cca 90% pravděpodobností dostanete až po jídle a nebo někdy taky vůbec. WTF - nechápu proč je takový problém dostat jedno pivo nebo colu. Snídaně den po té trvala 1,5h a na začátku objednaného černého čaje a kafe jsme se vůbec nedočkali. A to jsme byli zase jediní hosté. Jo a ještě pode mnou rupla houpačka. Vypadalo to, že mě Jonáš jde rychle zachránit, ale šel mě vyfotit 😊. Večer mě bolela záda, ale den po té už o tom nevím. 27.11. Road trip Puerto Lopez -> Guayaquil Po nečekaně dlouhé snídani se loučíme se Sofií (francouzská libanonka, která žije 7 let v Ekvádoru a provozuje tu Café Madam a naše komáří ubytko) a vyrážíme zpět do Guayaqil, ale tentokrát volíme delší cestu po pobřeží. Všechna městečka vypadají velmi podobně jako Puerto Lopez – neútulná a prázdná. Zastavujeme v živějším Montañita, které je známé tím, že tu znásilňují turistky. Dáváme kafe, pár fotek na pláži. Auto nám neukradli, tak frčíme dál. Krajina je nehostinná, sucho tu řádí všude, občas někde plantáže banánovníků a vinice. Chtěli jsme se zastavit na oběd u jezera Lago de la represa de Chongon, ale po 30 minutách to vzdáváme. Navigace nás vždy navede někam, kde nejde pokračovat – jednou brána, jednou bagrem zasypaná silnice. Naprosto neuvěřitelné je že tu vede někam do nowhere úplně nová silnice s cyklistickou stezkou jako od pirátů v Praze, ale nikdo zde nejezdí. Narážíme dokonce na luxusní přechod pro chodce , který spojuje vypálenou zemi na jedné straně a neprostupné keře na druhé. Proč/Jak/Kdo- nechápeme. Jonáš nedobral antibiotika a asi se mu vrací angína, tak ho vezu na hotel a jedu do nemocnice znovu zkusit očkování proti vzteklině a pak vrátit auto. Docela pěkná soukromá klinika, vstup na pohotovost je zablokován masivní mříží a za ní voják s bouchačkou. Vysvětluji Yo nececiso ayuda para la rabia, por favor. Me morido un perro en la calle. Uff, pustil mě dovnitř a za 5 minut mluvím s anglicky mluvící doktorkou. Vysvětlila mi, že vláda nemá peníze a vakcínu na vzteklinu tu nikde nedostanu. Nemají vakcíny teď ani na základní věci jako je tetanus. Chce mi zavolat taxi a prý hlavně ať nechodím po ulici. Proč? Před 6 dny jí zabili a okradli kolegu lékaře v ulici, kudy jsem přišel. Vůbec teprve z jejího vyprávění teprve chápu, co se tu děje. Ve městě tu zabíjí násilně nízké desítky lidí za víkend. Probíhá i boj mezi policisty a kartelem. Asi před měsícem kartel vyhodil do povětří 2 policejní stanice a zaútočil na policisty v ulicích. Proto je tu výjimečný stav a zrovna teď nás tu chrání před hotelem policejní auto plné policistů. Už nikam večer nejdu a dávám si pivko na terase v hotelu a zítra Galapágy!

Galapágy – San Cristobal a Española (28.-30.11.) Galapágy je název ekvádorského souostroví 19 sopečných ostrovů, větších než 1 km² a zhruba stovky menších, ve východní části Tichého oceánu asi 1000 km západně od pobřeží Ekvádoru. Souostroví je tvořené z kuželů mladých sopek. Některé jsou činné dodnes. Jsou proslulé pouze na těchto ostrovech žijícími, zvláštními endemickými druhy zvířat, např. prehistoricky vyhlížejícími ještěry a obřími suchozemskými želvami. Žije tu na všech ostrovech dohromady pouze cca 30 tis. lidí. Vůbec je tu ochrana přírody většinou na prvním místě. I Darwin nazval Galapágy posledním rájem na zemi. Naše plavba začíná až zítra, ale Christopher nám poradil, ať přiletíme o den dříve a užijeme si obydlený ostrov San Cristobal, na kterém je letiště. A byl to dobrý nápad. Stihli jsme se projít po městě, najít minipivovar Prague, vykoupat se na pláži s lachtany. Jsou to mírumilovná zvířata, ale velikostí přece jen budí respekt. Vtipné bylo, že si jeden pár na pláži roztáhl deku, přišel lachtan a lehl si na ní a nemohli ho z ní dostat. Další den začíná naše 3 denní plavba Katamaránem mezi ostrovy. První den je program na našem ostrově a vycházka na Mirador Cerro Tijeretas, kde jsme byli o den dříve, tak jsme skončili zase u piva Prague a bylo to fajn 😊. Jinak dopravu na katamarán zajišťuje nafukovací člun Zodiac a u ostrova se pak koná mokré nebo suché přistání podle toho, jestli je tam molo nebo ne. Katamarán má 8 kajut pro 16 lidí. Je tu americký pár s Amazonu s ženou s velmi chlupatýma nohama, samotný švýcar, pár z Rakouska, starší ale velmi vitální manžele z Argentiny. Nás průvodce říká všem na palubě „rodina“. Jinak náš průvodce Galo má dost vojenský přístup a vždy se rozezní siréna a za pět minut se musíme sejít na briefing. Tam nám vždy říká další program: např. 6:15 snídaně, 7:00 wet landing, 9:30 onboard, 10:00 snorchling atp. Další jeho oblíbená věta je: pravidla jsou pravidla. Každopádně toho o Galapágách ví opravdu hodně a ke všemu měl co zajímavého říct. Vzdálenosti mezi ostrovy jsou docela velké, a tak přesun probíhá většinou v noci. Hučí motory, jeden den musely být asi i obrovské vlny, protože jsem se houpali celou noc jak na houpačce. Mořskou nemoc jsme nedostali, ale spát se v tom moc dobře nedalo. Každopádně ráno jsme na ostrově Española – po vylodění procházíme ostrovem a pozorujeme místní floru a faunu. Zvířata se na Galapágách vůbec nebojí. Pozorujeme lachtany, mořské leguány a spousty ptáků – např. albatros geniálně ukrývá své mladé mezi kameny. Vůbec nejsou vidět. Odpoledne šnorchlování – je to pro mě výzva, ještě jsem nikdy na moři nešnorchloval z lodi a jsem z neplavecké rodiny. Ještěže mě Ondra Výšek trochu natrénoval na Maledivách. Každopádně zvládnuto – krásný zážitek. Večer na palubě whiskey a jedeme dále…

Galapágy – Floreana 1.12. Po další bezesné noci jsme ráno zakotvili u břehů ostrova Floreana. Ostrov má rozlohu 173 km² a je to šestý největší ostrov Galapág. Jediným sídlem je Puerto Velasco Ibarra, kde žije okolo stovky stálých obyvatel. Na ostrově je totiž jediný a velmi slabý zdroj pitné vody, také se o něj při osidlování vedli vždy tvrdé boje. Dopoledne jsem se prošli po ostrově. Kromě klasických lachtanů jsou zde k vidění obrovské želvy, kareta obrovská, tučňák galapážský, plameňák atp. Dopoledne jsem stihli ještě šnorchlování. Severně od Floreany se nachází zatopený sopečný kužel zvaný „Ďáblova koruna“, který je oblíbeným místem šnorchlování a potápění. Minule jsem nestihl napsat, že je tu přes den sice příjemných cca 28C, ale moře je sakra studené. Kdo by to na rovníku čekal. Naštěstí je na lodi možnost si zapůjčit neopren (wetsuit). Tentokrát bylo šnorchlování pro mě ještě větší výzva. Docela vlny, protiproud, nutnost obeplout celé skalisko. Ale za to podvodní svět byl nádherný – pode mnou plavala želva, viděli jsme i žraloka a spousty nádherných ryb všech možných barev a tvarů. Odpoledne jsem se zastavili v zálivu na severu ostrova tzv. Post Office Bay pojmenovaný podle toho, že zde byl v roce 1793 umístěn dřevěný sud, v němž námořníci nechávali poštu. Tradice se dodnes dodržuje. Mohli jsme napsat pohled, ten dal náš průvodce do igelitového pytle a nechali jsme ho na místě. Opačně jsme procházeli poštu, která je tam k doručení a každý si bral pohledy pro svoji zemi nebo město s tím, že je doručí. Bohužel žádný pohled do České republiky jsme tam nenašli, skoro jsem se těšil, že něco doručím. Jsem tím pádem taky zvědavý, jestli pohled, který jsem tam nechal já, vůbec někdy dojde k adresátovi. Odpoledne jsme přejeli takovým autobuskem do centra ostrova. Vnitrozemí je úplně jiné, hodně zelené. Prohlédli jsme si tam kromě jiného obrovské želvy. Pak už zase jen večerní drink a loď odplouvá do Santa Cruz. Zítra naše putování po Galapágách končí.

2.12. Z Galapág až do Amazonie Galapágy byly opravdu nádherné a zážitek na celý život. Díky Martinovi Pavlisovi a Markovi Foltmanovi za silné doporučení Galapágy nevynechat. Každopádně zde nebyl Internet a tak blog dopíšu až zpětně. Vlastně spíš dnes píšu jen, ať všichni víte, že jsme v pořádku. Večer jsme dopluli s naším katamaránem k ostrovu Santa Cruz, takže klidná noc bez houpání, ráno v 5:15 snídaně a v 6:00 se už loučíme s „rodinou“ (vysvětlení příště) už nás čluny Zodiac vezou do přístavu. Stíháme ráno ještě krátkou procházku k želvám a pak už musíme do autobusu. Ostrov je docela velký, přístav je na jihu a letiště až na severu, a to do konce na dalším malém ostrově Baltra. Něco přes hodinu jedeme autobusem, pak krátký přejez lodí na Isla Baltra, pak další autobus a už jsme na letišti. Let přes Guyaquil do hlavního města Quito. V Quitu se zdržíme jen pár hodin, ve 23h nám jede noční autobus do Amazonie. Jsme celkem unavení z cesty a další noc bude taky asi dost bezesná, tak si tu na pár hodin bereme pokoj v hostelu a odpočíváme. Quito je snad nejvýše položené hlavní město na světě, kolem 3000 n.m., a je to fakt znát. Procházka do kopce nebo cesta po schodech s krosnou do 4.patra dá zabrat. Protože za 35 minut jede autobus, dnes už končím. Jsme v pořádku, těšíme se na Amazonii a fotky z Galapág určitě ještě budou.

Amazonie – 3.12.- 6.12. – hledání anakondy Po šíleném přesunu z Galapág (pro představu postupně loď, zodiac, autobus, přívoz, autobus, letadlo, letadlo, taxi, autobus, autobus, kánoe – jediný přístup je po řece) přistáváme po asi 32h cesty uprostřed amazonské džungle v našem ubytování Siona Lodge v oblasti Cuyabeno u hranic s Kolumbií. Je to dohromady asi 6 chatek, venkovní kuchyně a zevlingové místo s 2 hamakami a výhledem na západ slunce nad jezerem Laguna Grande. Je tu s námi el capitan (řídí kánoi s motorem), průvodce s mačetou a kuchařka. Co se týče dalších turistů, tak je tu dalších 8 lidí z Holandska, Belgie a Ekvádoru. Poslední dva dny jsou nejlepší, protože to už jsme zde z hostů jen já s Jonášem a máme všechno tak nějak “privátní”. Střídají se chvíle klidu v hamace s výlety do nitra džungle. Mají různou podobu – často jezdíme lodí různými rameny řeky a sledujeme dalekohledem papoušky, ary, tukany, volavky, opice, lenochody. Ptáčků různých barev, velikostí a tvarů je ohromné množství a většinu z nich si po názvu ani nepamatuji – moc se mi líbil skořicový ptáček. Je těžké je vidět, průvodce nám ukazuje zeleným laserem kam se dívat a i tak občas nic nenajdeme. Fotit ptáčky v koruně iphonem taky nejde. Naštěstí má průvodce super foťák a nahrál nám fotky. Krásné fotky ptáčků jsou z našich výletů, viděli jsme je, ale autorem je náš průvodce. Moc mě bavilo plavání uprostřed jezera při západu slunce se skákajícími rybičkami a kajmany kolem. Teda do vyprávění o turistce, kterou napadl kajman při stejném koupání. Kajmani zde mají až 5m. Noční procházka džunglí, kdy jsme zjistili, že tarantule žijí hned kousek za ubytkem. Výlet za domorodým kmenem Bolívar. Pak mě bavilo pátrání po anakondě. Vzali jsme si holínky, vystoupili v močálu, průvodce prosekával cestu mačetou a brodili se často po kolena v bahně v kanálech řeky. Anakondy zde žijí docela běžně s délkou kolem 6m. Anakonda je těžká, a tak žije právě zabahněných oblastech v mělkých kanálech s vodou. Lépe se tam pohybuje a umí se dokonale v bahně maskovat. K usmrcení lidí dochází jen výjimečně, Anakonda lidí prý ignoruje nebo se schová. Pokud ale člověka napadne, nemá sám žádnou šanci. Ptali jsme se, co by udělal, když by někoho z nás napadla. Prý by ji strčil 2 prsty do prdele a ona pustí. No nevím 😊. Každopádně jsme ten den nenašli, ale zázrakem jsme objevili anakondu při cestě z ubytování. Za to jsem moc rád, krásná tečka. Spíš sem dál hodím pár zajímavostí a myšlenek: • Příroda je úžasná. Třeba je zde strom, který pro mravence poskytuje takové malé šošolky, kde se ukrývají. Ti zase jak lezou po stromě uvolňují kyselinu mravenčí. Strom kyselinu vstřebá a přes kořeny pošle do půdy a fakt v okolí cca 2 metrů neroste vůbec nic. Strom má tak místo pro sebe v džungli je boj mezi stromy o místo a o světlo. • Termit není mravenec. Termit žere dřevo. • Je tu i mravenec Bullet Ant, který na škále bolesti kousnutí 1-4, je 4+. Prý mezi domorodci v rámci proměny z chlapce na muže se nechává schválně chlapec kousnout do prstů, aby uměl překonat velkou bolest. • Domorodý kmen má svého šamana. Ten až na ojedinělé případy je jediným doktorem. Když je někdo nemocný, jde za ním. Rituálem spojeným s pitím odvaru z liány Ayahuasca vidí auru pacienta, vidí, kde je problém a navrhne léčbu. Místní vědí přesně jaká bylinka k čemu slouží. Oni věděli například, že chinin léčí malárii. Dokonce prý i sem přišel Covid, ale nikdo mezi domorodci nezemřel – pili pravidelně nějaký odvar z něčeho. Šaman svoji znalost nikam nepíše, ale přenáší se z mnoha desítek generací na další generace. Jen nám s Jonášem přišlo, že je až trapné, jak se takto důležitý člověk stává na chvíli atrakcí pro turisty. Ale pro domorodce je to jeden z mála příjmů, ale satelity a televize a elektřinu a záchod chtějí mít už i tady. • Ekvádor chytře chrání přírodu pomocí udržitelného turismu – např. žádné používání zdrojů džungle. Jídlo se sem musí přivézt a odpadky zase zpět do města. Zároveň to všem přináší příjem a zaměstnání. Celé je to všude na světě ekonomika. Džungli můžete vypálit a něco tam pěstovat a nebo jako tady udržitelný turismu. • Covid – to celé narušil. Konec turismu na delší dobu. Průvodce (zaměstnanec rezervace) nedostal za celou dobu ani korunu, jen asi kilo rýže, litr oleje a kilo čočky. Možná to u nás s tou pomocí fakt přeháníme. Na černo se káceli některé drahé stromy – je tu třeba mahagon, domorodci zase používali otrávené šípy a lovili zvěř. Bez turismu by překvapivě bylo asi brzy pro džungli. • Není tu Internet ani signál (což je pro nás nejlepší, jen nevím, jak dopadl fotbal), elektřina z generátoru byla jen 18-22h. Spojení se světem je nějaký druh pevné bezdrátové telefonní linky na solární panel. • Komárů a všeho kousacího hmyzu je tu mraky, ale tolik komárů jako bylo letos v Kunraticích tu zase není. Vlastně teď jsem první den zase ve městech a mám z toho trochu šok. Za těch pár dní jsem si zvyknul na zeleň, život kolem, méně lidí, méně ruchu, žádný telefon a miliardy aplikací. Asi člověk stejně patří pořád víc do přírody než do města. A hlavně je toho potřeba k životu vlastně strašně málo. https://www.vitalia.cz/clanky/ayahuasca-liana-smrti/ https://en.wikipedia.org/wiki/Paraponera_clavata

Naše expedice se chýlí pomalu ke konci, tak už se budeme pohybovat v okolí hlavního města Quito. Ráno jsme si zašli na snídani do Mercado Central – prodávají tam čerstvé ovoce a maso a všechno možné. Zároveň je tam spousty stánků, kde Vám připraví jídlo nebo čerstvý džusík. Pak nádherná basilika Basilica del Voto Nacional, kde je možné se dostat až na horu k věžím a je zde krásný výhled na město. Pak půjčujeme auto Kia a vyrážíme za město. Nejprve zatavujeme u Mitad del Mundo (střed světa) asi 26 km severně od centra Quita. Je to místo, kde rovník protíná důležitou ekvádorskou silnici – Panamericanu. Rovník je zde označen žlutou čárou. Čára vede přesně prostředkem památníku. Z každé strany památníku je značka s písmenem světové strany na které se zrovna člověk nachází. Nahoře na památníku je umístěna zeměkoule. Dalším cílem jsou největší trhy ve městě Otavalo a kolem vulkanické laguny Cuicocha. Jonáš musel ale přes den hodně pracovat, tak do Otavala přijíždíme po zavření trhů a přístup k jezeru je nakonec taky zavřený. Pak hledáme ubytko, ale ubytko se Spa, má zavřenou spa. Dnešní odpoledne se úplně nepovedlo. Druhý den jsme to ale dohnali. Na trhu je mraky místních výrobců – šály, ponča a svetry z Alpacy, taštičky krásně zdobené, kožené věci atp. Ani jsme nic moc nechtěli kupovat, ale nakonec toho máme tolik, že nevíme co s tím. Smlouvá se tam, tak ještěže mám s sebou Jonáše 😊. Laguna Cuicocha byla nádherná. Dali jsme si tam procházku na místní vyhlídky, které jsou na stezce kolem jezera. Jsme tu ale pořád 3000m n.m.+, tak cesta do kopce dává zabrat. Ještě jsme stihli dojet do Quita a lanovkou Teleferico vyjet z okraje centra města po východní straně sopky Pichincha k vyhlídce Cruz Loma. Je to jedna z nejvyšších lanovek na světě, zvedající se z 3 117 m na 3 945 m. Vše bylo ale v totálních mracích a neviděli jsme ale naprosto vůbec nic. Nevím proč, ale celou cestu se mi honí hlavou básnička, kterou vyprávěl nedávno Kozub "Až jednou se ti vyčasí, poznáš, jaká pyča si."

9.-10.12. Cotopaxi a Papallacta Ekvádorem prochází, stejně jako západním pobřežím celé Jižní Ameriky, nejdelší horské pásmo na světě – Andy. Na hory jsem se moc těšil, ale nejde stihnout vše – za chvíli letíme domů a nebyl ani čas na aklimatizaci. Tak jsme se jeli alespoň podívat pod nádhernou sopku Cotopaxi - 5 897 m. Při vstupu do národního parku nás odchytla nějaká paní a říkala, že do parku není možný vstup bez lokálního průvodce, i když nechceme na vrchol. Prý musíme dát každý 40$.To se ukázalo jako lež a snaha nás obrat o peníze. Dali jsme si tu pěkný trek k Laguna De Limpiopungo, odkud bývá nejlepší výhled na vrchol Cotopaxi. Dnešních 18 000 kroků je ve výšce skoro 4000m opravdu vydřených. Pak jsme vyrazili na nejvyšší místo, kam se dá dojet autem, ale naše Kia někde kolem 4300 m prostě už nejela dál a museli jsme zpět. Navíc začaly padat kroupy. Jinak pod Cotopaxi běhají divocí koně a je na ně pod horou krásný pohled. Cotopaxi nebyla vidět úplně celá, bylo trochu pod mrakem, ale párkrát se nám přece jen z části odkryla a zasloužený výhled se konal. Teď jsme v termálních horských pramenech Papallacta, asi 55km od letiště. Hned jak to dopíšu, jdeme se před spaním vykoupat do horkého jezírka přímo před naším pokojem. A zítra frčíme na letiště a domů…