Tak bohužel...zítra nemůžu do práce. Musím se podívat na Londýn. Ale jen na 5 dnů.

Let nebyl ničím vyjímečný. Byl jenom dost večerní a tak jsme se těšili na předem objednané taxi a rychlý přesun do bytu ve Watfordu. Nikdo na nás ale nečekal a tak jsme řidiče ještě museli dobrou hodinu nahánět. Nakonec samozřejmě dorazil a v pořádku nás dovezl. Cestou jsem ale už trochu usínal. Před vchodem do bytu hlídkovala policie, takže tu bude určitě bezpečno. Klíče na nás čekaly v obchodě pod bytem.

Kdo by se hnal do Londýna, když ve Watfordu je taky krásně :). "Ráno" jsme se z bytu v prvním patře vykodrcali až před polednem. Jelikož ale cíle nebyly velké, stačilo to. Zamířili jsme do nedalekého shoping centra, kde po lehkém obědě Lucka zůstala a já vyrazil uspávat Huga a poznat trochu širší okolí. Během dvou hodin jsme obkroužili Watford, využívajíce k tomu převážně parky a po asi 8-mi kilometrech se navrátili. Byl to trochu boj s časem, protože mapu jsem neměl a v telefonu s navigací začala docházet šťáva. Byla to ale hezká procházka. Jednak jsem viděl několik velkých šedých veverek, ale hlavně byla všude slyšet ta pravá angličtina, tedy ne američtina. Sice jim díky tomu moc nerozumím, ale na poslech se mi to líbí :)

Nevím jestli se za těch 13 let, co jsem tu byl poprve a naposled, Londýn tolik změnil, jisté ale je, že se změnil můj pohled na něj. Jen namátkou - tenkrát jsem Big Ben porovnával s Orlojem na Staroměstské radnici a nevyšel z toho zrovna dobře. Teď vidím, že to bylo úplně zcestné. Big Ben je prostě krásná místní dominanta a je naprosto nesmyslné ji s nečím porovnávat. Ale k věci. Ranní odjezd do centra se nám již tradičně moc nepovedl - dorazili jsme tam někdy o půl dvanácté a to už se o ranní procházce hovořit nedá. Vystoupili jsme na Leicester Square a prodrali se na Covent garden, kde se Hugo naobědval a my si dali kafíčko (moje espresso čekajíce na cappuccino bohužel stihlo vychladnout). Potom jsme zašli na Trafalgar a okolo Downing street a Big Benu na druhou stranu Temže k London Eye. Tam konečně Hugo usnul. Pokračovali jsme po místní náplavce pořád na východ, cestou si dali pivo a palačinku, minuli několik pamětihodností a mostů a při pomalu zapadajícím slunci dorazili k Tower bridge. A ten za návštěvu Londýna stojí. Samotný Tower na druhé straně řeky je trochu utopený v moderní zástavbě, ale most je mimořádná dominanta. Přešli jsme po něm na levý břeh s cílem vypustit právě se probudivšího Huga v docích Svaté Kateřiny. Tam se nachází i stará hospoda jménem Dickens Inn, kde jsem si na baru při čekání na pivo vyzkoušel, že zde neplatí kdo dřív přijde ..., ale kdo dřív křičí. Nejsem v tom dobrý a tak jsem čekal docela dlouho :). Pivo Dickens Ale ale za to stálo. Pak jsme obešli, díky expozici umělých máků všude okolo, neuvěřitelně ucpanou cestou Tower a nasedli na metro v Tower Hill. Čekal nás ještě přestup na vlak na Euston Square a pak přímým, bohužel ale dnes mimořádně se courajícím vlakem do Watfordu. Toť vše. Krásná to byla procházka, která značně opravila můj prastarý pohled na Londýn. Nicméně ten mě dnes trochu připomínal Moskvu - tak uvidíme co zítra.

Tak potvrzeno. Až na pár drobností jako například moderní skleněnné budovy a nápisy v azbuce, je to tu prostě hodně podobné Moskvě. Široké ulice, vysoké šedé domy okolo, krásné parky, poházené odpadky, řuština okolo, bezohlední cestující v metru, ne uplně bezbariérové přestupy v něm atd. No ale zase od začátku. Dnes, když jsme opravdu chtěli vyrazit brzo, si jemnostpán přispal a vstával v 9, tedy v době, kdy jsme původně chtěli vyrážet. Nakonec jsme tedy z Watford Junction odjížděli zase někdy v 11 a na okraj Hyde parku, kde jsme měli sraz s Jendou, jsme dorazili před 12. Představoval jsme si ho jinak (ten park, Jendu už znám dlouho), čekal jsem zalidněnou zkultivovanou zelenou plochu s pravidelně zasázenými stromy, ale opak byl pravdou. Je to krásná a rozlehlá louka s alejemi, sem tam člověk se psem nebo na bruslích, hodně vodní plochy a na ní kdákajícího ptactva. Taková idilka na nedělní procházku se psem. Nebo i s Hugem, ale ten není tak poslušný jako pes a tudíž to idilku trochu kazilo. Zejména, když si to namířil napříč tou nezkultivovanou a samozřejmě mokrou zelení a já ho byl nucen zase ulovit. Mokří jsme byli oba. Nakonec jsme ale zdárně dorazili do Serpentine baru, kde jsme Hugouše nakrmili a sebe napojili. Pak už následovala procházka. Hugo spal a my se kochali. Na chvili jsme opustili park, když jsme šli vyprovodit Jendu, který šel shopovat, využili toho na nákup sendvičů, které jsme, už zpátky v parku, na lavičce zkonzumovali. Pak jsme ještě zvládli malý okruh parkem ke Kensingtonskému paláci a s přibývající tmou se nasměrovali k Science muzeum, kde jsme v nejnižším patře určeném pro děti strávili poslední hodinu před zavíračkou. I když pro děti ... myslím, že bych si tam s těmi technickými hračkami vyhrál i sám. Před šestou nás vyprovodili ven a my zase nabrali směr Watford. Do prvního vlaku jsme se nevešli, ten druhý nás už pojmul.

Zatímco někteří statečně, i když asi zbytečně, vypískavali našeho tragikomického prezidenta, my měli v plánu výlet do již mimo Londýn ležícího St Albans. Tentokrát už jen s Hugem, Lucka byla v práci. Musím říct, že tip to byl více než dobrý. St Albans se nachází těsně mimo dosah Londýnského mhd, ale z Watfordu tam za 5 liber (zpáteční lístek) jede přímý vlak. Z tamějšího nádraží, nebo spíše zastávky je to jen kousek do k místnímu opatství přilehlého parku. Ten rozhodně není malý a tak když jsme ho přešli a konečně objevili dětské hřiště, kde by se Hugo mohl trochu vyřádit (vlastní park byl sice krásný, ale nekompromisně promáčený a skafandr Hugo neměl), byl pomalu čas oběda. Naštěstí hned vedle hřiště byla taková příjemná kavárnička, kde jsem si dal největší sendvič svého života za 4,90, pivo se žábou, mrkvový dortík a kávičku. Skoro se mi nechtělo odcházet, ale musel jsem, Hugův spánek se blížil. A to velmi rychle, zalomil to venku asi po 100 metrech. Projeli jsme tedy park zase zpět a vystoupali ke katedrále. Je docela obrovská. Pak jsme projeli městem až nahoru ke kostelu Svatého Petra, tam jsme lehce zakroužili a sjeli zase dolů. A okolo katedrály a přes park jsme mířili pomalu k vlaku. Tou dobou Hugo již měl za sebou standartní dvě hodinky a tak jsem se ho jal asi půl hodiny před odjezdem vlaku budit. Bezvýsledně. Mezitím namýchané mléko jsem tedy vypil sám. Neprobudil ho ani přijíždějící vlak, ani nástup do něho, kdy chvíli ležel hodně hlavou z kopce, ani při zavírání pískající dvěře, ani ze školy se vracející a výskající omladina a nakonec ani výstup z vlaku ve Watfordu přes několik schodů. Probudil se těsně před naším zdejším domovem po třech hodinách a docela svěží. Na mléko si ale musel počkat až do bytu. Bohužel až večer jsem zjistil, že cestou z parku k opatství jsme minuli (dokonce dvakrát) jednu z nejstarších hospod v Anglii - Ye Olde Fighting Cocks. A já cítil, že mě tam něco táhne, ale když Hugo spal ... :)

Poslední den výletu začal preventivním balením, ale i přesto jsme se celkem brzo dostali ven. Cíl byl jasný - Cassiobury Park, za ním ležící městečko Croxley Green a přilehlé vodní kanály. A důvod? Před 13-ti lety jsem tam pár dní pobýval u kamaráda. Park začínal pár minut chůze od domu a hned na jeho okraji se nacházelo dětské hřiště. Jelikož Hugo už umí poměrně jasně formulovat svůj názor, museli jsme zastavit. Rozkaz "Hřiště, jít" zněl jasně. Atrakce sice byly ještě kontaminovány ranním deštěm, ale to prostě nevysvětlíš. Kdyby bylo nejhůř, náhradní oblečení bylo v kočáře. Nejhůř naštěstí nebylo a tak jsme po prozkoumání všeho co hřiště nabízelo (kromě velké kaluže) mohli zase pokračovat dál. Šli jsme dál parkem, na konečné metra Watford jsme ještě nabili Oyster card pro pozdější použití a přiblížili se k řece Gade, jejíž vody se někde pod Heathrow vlévají do Temže. Ačkoliv není nijak široká, je značně využíváná houseboaty, přičemž většina z nich působí dosti statickým dojmem. Podél řeky jsme pokračovali do Croxley, kde jsem bez potíží (ale po velmi důkladné předchozí přípravě) identifikoval obydlí, kde jsme tenkrát přespávali. Pak jsme měli v plánu oběd, ale nebylo kde si ho dopřát. Sešli jsme tedy zase ke kanálu a začali se podél něho zase vracet domů (večerní odlet nevybízel zrovna k velkým cestovatelským experimentům). Když jsme dorazili zase do parku, začal Hugo usínat a jen tak tak jsem do něho stihl vpravit pár lžiček studených špaget. Aby mu nebylo líto, že má studený oběd, dal jsem si za trest ještě v Croxley koupené pivo a s již spícím Hugem po chvíli míjel krásnou kavárničku, kde by nám jídlo určitě ohřáli. No ale špatný timing. "Doma" jsem Huga nechal spát na verandě a dobalil věci. Ve čtyři přijel taxík, vyzvedli jsme Lucku v práci a s předstihem dorazili na Heathrow. Pak už jen příjemné čekání v dětském koutku, bezproblémový let a cca v 11 večer jsme byli úplně doma.