První hodiny na Sicílii byly dosti strašné. S odstupem to tedy hodnotím jako adaptace na Itálii (ještě k tomu tu nejjižnější), ale bylo to fakt tragické. Začalo to skoro hodinovým čekáním na kufry a pokračovalo v půjčovně aut. Automat na lístky s pořadovým číslem, my měli 45 a na řadu právě přicházelo 26 s rychlostí min 10 minut na auto. To nebylo dobrý. Venku vedro, kufry, děti. Lucka po čase trochu zahrála na city a tak jsme díky bambínu po půl hodině předběhli frontu a očekávali rychlý odjezd na pláž. Nebylo tomu ale tak. Paní dosti laxně začala něco vyplňovat, na chvíli i odešla na parkoviště zkontrolovat jestli je tam to auto (mají v tom evidentně systém) a pak jsme došli do finále. Paní chtěla kreditku kvůli záloze. Dal jsem ji tedy svoji debitku a to se jí nelíbilo (v podmínkách to opravdu měli). Tak tedy Lucka dala svoji kreditku. To se paní také nelíbilo, protože se Lucka nejmenuje Martin. Co tedy dál. Nabídla nám dvě možnosti ... buď Lucku zapíše jako druhého řidiče (10 euro na den => 100 euro), nebo nám změní rezervaci na Lucku, což bude levnější. Vzápětí ale druhou možnost vzala zpět, protože rezervace byla udělána přes stránky Ryanair a tudíž to nejde. Půjčili jsme si tedy auto v nejlevnější půjčovně, za cenu půjčovny drahé. To jsme museli oslavit zchlazením v moři na nedaleké pláži s následným odjezdem pod Etnu do Rifugio Sapienza ( https://www.rifugiosapienza.com ). A tam už bylo vše krásné - relativní chládek, hory, moře v dáli, klídek a pohoda. Druhý den jsme ráno moc neotáleli, nasedli na lanovku, která nás z 1900 vyvezla do 2500, a pak ještě vyšli na nedaleký vrcholek Montagnola (něco přes 2600). Výhled na hlavní vrchol byl z těchto míst už krásný, platit za jeep ani jít pěšky nahoru s vědomím, že k hlavnímu kráteru nás stejně nepustí, jsme už nechtěli a tak jsme se chvíli kochali výhledy na všechny strany, pomalu sestoupili dolů a lanovkou zase k chatě. Zajímavé na lávovém poli bylo to, že se tam z neznámého důvodu dařilo beruškám - pod každým větším kamenem jich byly desítky, což Bertu fascinovalo i u kamene číslo 63 :). Od chaty jsme ještě podnikli krátkou procházku ke kráteru Silvestri, obešli ho a jali se autem přepravovat do dalšího obydlí. K Etně je třeba ještě poznamenat, že je tak rozlehlá, že už je to vlastně pohoří a jako sopka to působí jen z větší dálky nebo z letadla. A taky, že je dobře komerčně vytěžená. Po chatou velká parkoviště, stánky, občerstvení, lanovka nelevná, jeepy ještě méně, o průvodci ani nehovořím. Horní stanice lanovky je tak krásně řešená, že během výstupu a nasledného nástupu člověk jako bludištěm musí projít kolem všech prodejců a pultů s jídlem, že málokdo odolá. Jen my odolali - i když vlastně také ne, koupili jsme pohled :)

Do dalšího ubytování jsme se museli propracovat objetím Etny a stálo to za to. Villa je poměrně vysoko a tedy teplota byla stále příjemná, zároveň je mimo klasický turistický ruch, má velký bazén, výhled na Etnu a luxusní velké pokoje. Bazén jsme měli večer sami pro sebe, pak parádní večeře a spánek. Ráno jsme opět museli využít bazén a zůstali jsme u něho s pivkem celé dopoledne. Pak byl ale čas se zase přesunout, tentokráte do Taormíny, ale při cestě byla ještě soutěska Alcantara, což je prostě řeka se studenou vodou mezi skálama - komerčně opět dobře vytěžená :). Ale na schlazení to bylo výborné.

Taormína je krásné historické městečko ležící na poměrně prudkých svazích nad mořem - začína na 0 a táhne se až do 250 metrů nad mořem. Krásné uzoučké uličky plné turistů, výhledy na moře i Etnu. Peklo ovšem nastane pokud máte hotel v centru a navigace vás v těch primárně hezkých, z pohledu řidiče ale nepříjemných a jednosměrných uličkách pořád navádí k nějaké bráně (Porta Catania) se zátarasem a občas vás nechá ve štychu, když ztratí signál. Byla to škola couvání a udržení se v klidu. Nějakou souhrou náhod jsme se ale po hodině chaotického ježdění městem ocitli před správným vjezdem do hotelu a po zaparkování nám zřízenec potvrdil tento problém - navigace navigují na začátek asi kilometrové pěší zóny, která vás k hotelu lehce klikatě dovede, ale samozřejmě bez auta. Hotel Timeo byl ale luxusní, dostali jsme obrovský mezonet s dvěma koupelnami, chvilku si oddychli a vyrazili na krátkou prohlídku města před večeří. Zároveň jsme zjistili, že kousek nad hotelem v starém řeckém amfiteátru https://en.wikipedia.org/wiki/Ancient_theatre_of_Taormina v těchto dnech probíhá filmový festival https://www.taorminafilmfest.it/en/home , na kterém má přebírat cenu například Nicole Kidman. Ne že by nás to nějak oslnilo, ale vysvětlovalo to ty davy turistů a hlavně ochranku a provizorní plot před hotelem, které jsme museli vždy překonávat a pohybovat se před za plotem stojícím davem, čekajícím na filmové hvězdy. Doufám, že si vyfotili i mě. Večeře s několika lahvemi vína a výhledem na Etnu a moře byl čirý luxus se vším všudy. Spalo se potom dobře. Jelikož hotel je poměrně vysoko a daleko od moře a tedy i od hotelové pláže, jezdí tam celý den, tam a zpět mikrobus, do kterého jsme po snídani nasedli, 10 minut se proplétali dolů a pak zabrali lehátka. Celý den byl tedy o koupání, ležení, trochu čtení, delšího obědvání v restauraci kousek nad pláží a krátkého dvojtého nadávání na Huga, který mě jednak včera u bazénu zlomil brýle a dnes odnesl boty od moře k asi 10 metrů vzdáleným lehátkům a já si nepříjemně spálil chodidla. Večer jsme se do pokoje dostali docela pozdě a všichni dost zdrchaní. Na klasickou večeři v hotelu tedy nebyl ani čas ani pomyšlení a já vyrazil do ulic ulovit nějaké mňamky z pouličních hospůdek. Večeři jsem pořídil za malý zlomek ceny večeře včerejší a z větší části to byla místní sicilská specialita - aranciny, tedy plněné smažené rýžové koule. Třetí den v Taormíně byl náš poslední, tedy jsme po snídani zabalili, nechali kufry v pokoji s tím, že nám je během dne odnesou do auta, prošli se po již zmíněném amfiteátru a mikrobuskem se zase přepravili na lehátka. Od včera se to lišilo jen tím, že jsme využili hotelový benefit a projeli se lodí podél pobřeží se zastávkou na koupání v průzračné zátoce. Později odpoledne jsme to zabalili, odjeli zase do hotelu pro auto a čekala nás asi dvouhodinová cesta na nejjižnější část ostrova.

Před přejezdem na jih jsem se trochu "bál" kolik zase zaplatíme za italské dálnice, ale byli jsme příjemně překvapeni. Placený úsek byl jen před Catanií a stál 1,7 eura a pak už jsme mýtnými bránami jen projížděli - stály tam, vypadali funkčně, ale zřejmě nejaký mafián ještě nedal souhlas :). Když jsme se přiblížili k městečku Noto, sjeli jsme z dálnice a po chvíli dorazili do ze starého statku předělané residence s krásnou zahradou, sadem a bazénem - prostě Villa Favorita. Dlouhá večeře proběhla za hřmění cikád a ukončila jí až Berta, když na železné židly hodila záda na dlažbu. Ač to vypadalo hrozivě, byla z toho jen boule a modřina. Další den bylo v plánu navštívit barokní městečko Noto https://cs.wikipedia.org/wiki/Noto , které sice leželo nedaleko, ale s našimi ranními starty jsme se tam dostali až před polednem, což bylo teplotně hodně super. Víc než památky mě tedy začalo víc zajímat, kam si sedneme na pivo a to se po chvíli opravdu podařilo. Potom jsme okoukli katedrálu a naproti ní stojící radnici, pomocí googlu našli restauraci na oběd a ve stínu slunečníků se najedli. Tím bylo navštěvě města učiněno za dost a přesunuli jsme se na Spiaggia di Vendicari, kde nás trochu obelhal nějaký naháněč pasující se do role parking mastera, který pak chtěl 3 eura. Poděkoval i za 2, ale když jsme se z pláže vraceli, už tam samozrejmě nebyl a tedy auto, jak sliboval, nehlídal. Od auta se muselo jít asi 15 minut pěšky po lávce přes zarostlé močály a myslím, že to stálo za to. Pláž byla velká a čistá a lidi ji zaplnit nedokázali, takže byl i klid. Voda byla hodně teplá a i 100 metrů od břehu relativně mělká. Večer jsme se zase přesunuli do vily a povečeřeli. Tentokrát se Berta držela zpátky a tak jsme večer ukončili prostým dopitím lahve. Dobrou noc nám ještě přiletěla dát cikáda a pár ještěrek. Poslední den v této klidné lokalitě jsme se rozhodli strávit v bazénu, který byl na hlubším konci třímetrový a dalo se tam hezky potápět. Po obědě nás čekal nejdelší přesun - až do 200 km vzdáleného Agrigenta. Cestou jsme projeli ještě další dvě historická města - Modicu a Ragusu a poté pokračovali podél moře na západ.