Po sobotnim necekane rychlem presunu z Prahy do Bernu ke kamaradce Hance za 6:20 (cisty cas) a par lahvich cerveneho jsme dnes vyrazili spolecne na jih do Sionu. K transferu jsme zvolili cestu skrz hory autovlakem. Misto navstevy tradicni mety turistu jiz v poledne ochutnavame pivo v mistnim minipivovaru od ceskeho sladka Tomase a jen diky ve Svycarsku povolenemu pul promile za volantem muzeme po hodine testovani vyrazit k nejvyssi prehrade sveho druhu (ted nevim presne jakeho:)). Je to 30 km po ostrych serpentynach porad vzhuru a teplota klesa z 24 na 12. Diky Tomasovym znamym se dostavame zadarmo i dovnitr 285 metru vysoke hraze. Po navratu dolu probehla jeste vecere s vinkem a opet dochutnavka v pivovaru, fasujeme jeste po dvou litrech psenicneho pivka a klasickeho lezaku a vyrazime jiz nocnim Svycarskem zpet do Bernu. Zitra budou medvedi:)

Pondělí mělo tři hlavní cíle a nutno hned úvodem říci, že se všechny podařilo splnit. Nejprve jsme skouknuli medvědy v jejich příkopu a pak si dali vedle nich speciální pivko. Takže dva cíle hotovy. Průchod starým městem s výšlapem na kostelní věž stál taky zato. Pak už následovalo (co se Bernu týče) jen loučení s Hankou a jedno meruňkový na cestu (nevím jestli jsem to už psal, ale tady je takovej zákon, že řidič musí mít minimálně půl promile :)).

Řádně připraven na cestu jsem tedy do navigace zadal Huttwil a po lehké zácpě v Bernu a 45 minutách jsme tam i dorazili. Vesnice je to nezajímavá, od zbytku světa ji odlišuje jen možnost ubytovat se v jurtě (což činíme), okolo které pobíhají ovce, velbloudi a v noci ježek. Ještě mě tam fascinovala v Čechách neuplatnitelná fičura - bistro bez obsluhy, neboli "zaplať do kasičky za to co si vezmeš". Jelikož jsme v oblasti Emmental, tak ráno navštěvujeme jednu sýrárnu (zajímavé, leč komerční), nějaký hooodně dlouhý a stále funkční dřevěný zastřešený most a přes hory přejíždíme do Thunu, okolo jezera do Interlakenu a poté do Wilderswil, kde bleskově přebalujeme a nasedáme na vlak-lanovku na Schynige Platte, kde budeme dnes spát a odkud jsou ty vůbec nejvíc nejlepší výhledy na stěnu stěn - Eigerovskou nord wand a samozřejmě na Mnicha s Mladou paní v sousedství. Když Eiger opět po roce vidím, opět mě běhá mráz po zádech jen při pomyšlení, že bych ho z této strany chtěl vylézt. Po pětichodové večeři se kocháme západem slunce a čistou oblohou, která slibuje zítřejší pěkné počasí.

"ráno" jsme vyrazili ze Schynige platte na okružní výšlap po hřebeni. Na jedné straně člověk kouká na o kilometr níže položená interlakenská jezera a na druhé straně se mu ukazují v celé kráse Eiger, Mönch a Jungfrau. Když se k tomu připočte nádherné počasí, je na krásný výlet zaděláno. Odpoledne se vracíme na chatu, pivně se občerstvujeme a cestou na horní stanici zubačky zjišťujeme, že moje jediná manželka prošlapala střevíce. Kde se vzalo, tu se vzalo, přímo ve stanici je testovací centrum bot Lowa, takže si necháváme poradit a na zítřejší trek si zadarmo půjčujeme jedny luxusní, přičemž vrátit je můžeme přímo tam, kde zítra budem, tedy v Grindelwaldu. V klidu tedy nasedáme a sjíždíme dolů do civilizace a po malém nákupu přejíždíme do již zmíněného Grindelwaldu. Tam dlouho neváháme a bereme místo v kempu s výhledem na Nord wand. Ps. Nechtělo se mě na focení vstávat a tak je to s drátama:)

Po noci strávené v autě v mrznoucím Grindelwaldu vyjíždíme již v 7:55 vláčkem o kilometr a půl výše - na Jungfraujoch, kde je observatoř a všelijaký ty serepetičky pro turisty. Bohužel vlak je ze dvou třetin zaplněn Japoncema, což s sebou samozřejmě přináší, to co každý zná - neustálé cvakání foťáků, permanentní pokřikování a postrkování. Některé Japonky jdou v kozačkách a jedna má s sebou kufr na kolečkách. Zastávka přímo v severní stěně Eigeru mě trochu zklamává. Jednak už není otevřená jako dřív, což je určitě bezpečnější, komfortnější a splňuje to ISO, ale bohužel sklo hodně okrádá na autentičnosti. Následuje konečná a úprk Japonců za nejlepšíma fotkama. Komu by vadilo, že při tom průvodkyně ohrožuje deštníkem ostatní. Když nás jejich společnost přestane bavit, vyrážíme po vyrolbované cestě na Mönchsjochhütte a necháváme je spěchat lovit další fotky do přeplněných domácích alb-disků. Po necelé hodině tedy dorazíme za neskutečně krásného počasí na chatu do 3650, dáváme si pivko a specialitu Käseschnitte - asi kilem sýra zalitá topinka na polévkovém talíři. Za chvíli vyrazíme zase dolů.

Cestou zpět z Jungfraujoch jsme z vlaku vystoupili hned poté co vyjel z Eigeru a asi 2 hoďky šlapali přímo pod jeho stěnou. Zblízka už je sice vidět že stěna není homogenní ani úplně kolmá a na ceduli je i popsaná první výstupová trasa, která se zdá býti logickou a úplně jasnou. Ovšem jen do doby, kdy si tam představíme sebe :). Abychom stihli další vlak a ušetřili kolena při sestupu do údolí museli jsme posledních 20 minut běžet z kopce, ale stihli jsme to. V Grindelwaldu jsme se ubytovali v hotýlku Regina, od kterého jsme měli lístek na Jungfraujoch v MP (marketing package:)) a který, ač pětihvězda, vyšel díky této akci poměrně výhodně. Následovala saunička a bazének. Ráno jsme po bohaté snídani a vínku na terásce s výhledem na hory vyrazili na prohlídku městečka. Mě teda zaujal hřbitov (stává se mě to pořád častějc), kde všechny hroby měly nápad. Úplně nejlepší byl hrob s dřevěným cepínem. Pak jsme ještě prošli mrazivou soutěskou s ledovcovou řekou na okraji města, kde jsme se příjemně vychladili a poté opustli toto krásné údolí.

Z Grindelwaldu jsme vyrazili pres Interlaken a Mairingen do krasneho stoupani na Grimselpass lezici ve vysce 2165 metru nad morem, coz je o dobrych 1500 vyse nez Meiringen. Megan si to samozrejme daval bez obtizi a zdrzovaly ho jen supici bavoraci. Tesne pred dosazenim sedla je osemaforovana odbocka do prava, kde je jednosmerny provoz k jeste vyse polozene prehrade Oberaarsee (2303) - od x:00 do x:10 se jezdi tam, od x:30 do x:40 zase zpet. Na kopci nad prehradou lezi chata a pod ni u vody parkoviste. Puvodne jsme se chteli jen pokochat a zase odjet, ale den se chylil ke konci a my jsme netusili, kde budeme spat - tak jsme zakempovali primo tam. Zapad slunce za nejvyssi horou bernskych alp Finsterahornem (4274), pivko i jidlo v chate byly luxusni :). Jelikoz spime na vychodnim konci prehrady, slunci trva znacnou dobu, nez prekona hradbu kopcu a zacne hrat, coz ma za nasledek, ze z auta vylezame az v 10 do stale nemale zimy a jdeme hodinu k ledovci na protejsim konci. To uz ale slunce zase pali a chladny vzduch z ledovce je prijemny. Na tak odlehlem miste bych cekal jen par nadsencu, ale bohuzel je zdejsi lokalita zrejme znama nalezy krystalu a tak novodobi zlatokopove se sekacky a kladivky tlucou do kamenu, cimz rozhodne nezapadaji do jinak klidne atmosfery hor. Kdyz pak jeste vidim jak jeden z nich doluje sutry nad cestou a celkem bezohledne pousti nemale sutry dolu po svahu pres cestu do vody, mam sto chuti mu to naradi nekam narvat :). Kdyz si to ale clovek odmysli, je tam krasne. Pak jeste jedno rychle pivko pred cestou :) a uz sjizdime zpet na Grimselpass a odtud na druhou stranu hor k silnici smerujici do Italie (cca 1700) a pote do dalsiho sedla Furkapass (2436). Diky skvelemu pocasi a paradnim silnickam je to krasne pojezdenicko:)

Po vcerejsi jizde pres Svycarska sedla jsme s kratkou zastavkou v Churu dorazili do Vaduzu az za tmy a nemeli jsme moralku hledat ubytovani nejak dlouho. Vzali jsme hned to druhe, pricemz prvni byla hromadna nocleharna a to fakt ne :). Bohuzel v hlavnim salu hotelu probihala nejaka neidentifikovatelna oslava a spolu s auty z ulice se pekne doplnovala v dodavkach hluku. Ja byl ale z rizeni a pivka prijemne unaven a tak me to od spanku neodradilo:) Rano jsem musel poprve vybrat penize, protoze hotel byl jedine misto kde nam nevzali kartu. Pak jsme se jeli podivat na mistni hrad - bohuzel ho jeste ale obyvaji aristokrati a ti nas dovnitr nepustili. Dalsi co Svycarsky pruvodce o Liechtensteinsku prozradil bylo zimni stredisko Malbun, vysoko nad Vaduzem. Tam jsme se jen rychle pokochali vyhledy na hory v opet luxusnim pocasi a predpokladajice podobne zakony jako ve Svycarsku, dali jsme si pivo, aby cesta domu lepe utikala. Pak uz si pamatuju jen benzinku se zastavkou na zachod, kratky usek rakouske dalnice bez dalnicni znamky, Drazdanske fanousky na dalnicich kolem Mnichova a o pul osme vecer Prahu (Vaduz - Praha = cca 4:50)