Vstávaní o půl třetí je peklo. Mnohem horší, je ale celý přesun. Tři kufry, kočárek, tři příruční zavazadla, Hugo, letištní fronty a mozek jedoucí ani ne na půl plynu. Ale zvládáme to a ještě dopoledne si dáváme už v hotelu pozdní snídani a snažíme se přestát poslední drobný problém - pokoj bude volný až ve dvě odpoledne. Pak už je to dobrý. Jídla je celý den a na všech místech strašně moc a spousta druhů, ale celkově nijak výrazněji nevyniká. Pivo Zorbas je slabá desina, ale chuťově nadprůměrná. Dá se tedy pít bez následků celý den:). Po západu slunce už ale přecházím na Ouzo a to je prostě tradičně výborný, takže se jich stíhá více. Upoutal mě tam taky jeden týpek. Byl jak z americkýho filmu 80-tých let. Mohl by klidně hrát po boku Arnolda. Ruce jak moje stehna a výraz, že potkat ho někde sám, pokládám peněženku a už diktuju přístup k účtu. Prostě sympaťák. Další velký zážitek přišel ve středu u snídaně. Zaujala mě jedna rodinka od vedlejšího stolu. Prasata k pohledání. Muselo by se to vidět, ale ve zkratkách. Talíře plné vajec, párků, fazolí, toustů přetékaly na stůl. Ve fazolích vymáchaná vajíčka položená na prostírání a posléze tamtéž oloupaná. On jedl nebo lépe řečeno žral tu zmixovanou kejdu z talíře dvěma vydličkama a co mu zbylo na rukách utíral do prostírání nebo do svých šortek a zapíjel to brčkem modro-fialovou břečkou. Ona takové prase nebyla, težko by to překonávala, ale inspirována byla dobře. Malé dceři namazala na toust fazole, přidala volské oko a ješte kus vajíčka vařeného, pak to celé zmáčkla, což samozřejmě vedlo k "pár" ukápnutím (ale ty dobře zanikly v té celkové spoušti) a dala ji to. Až na konci tohoto koncertu stolovaní jsme odhalili v jejich konverzaci zde se moc nevyskytující americký přízvuk a já si mohl oddychnout. On zapadal do mé opečovávané představy Američana, lehce afrohispánský výraz, basketballové triko, ulepené šortky a z nich koukal iphone. Když dohodovali, tak jsem ještě vyčkával, co na to bude říkat obsluha. Nikomu se k tomu stolu moc nechtělo, ale někdo přijít musel. Přišla mladá holka a se zoufalým pohledem koukala, kde začít. Pak si všimla, že to pobaveně sleduju a tak jsme se tomu oba zasmáli. Co taky jinýho s tím. Náš host náš pán. Taky tu mám pocit, že si spousta lidí původně ozdravný smysl pobytu u moře nějak špatně vykládá. Připadá mi, že cílem je se co nejvíc připálit (včera jeden měl tak dokonale "obtisknuté" brýle i s nožičkama, že se tomu jistě nehybně věnoval několik hodin), co nejvíc urvat z bufetu (tady přiznávám, že je těžké se udržet, když jste součástí "all inclusive" programu) a co možná nejmíň se hýbat (takže pobyt se tráví u bazénu, kde je jídlo a pitivo po ruce, a ke "vzdálenému" moři chodí jen ti nejzdatnější). Má to ale velkou výhodu, ač poměrně obrovský resort, u moře býva jen pár lidí a tedy klid :).

Rozhodně to nebylo tak, jak by se z titulku mohlo zdát, ale o tom později. Za to, že nám na poslední chvíli změnili hotel (i když za lepší), jsme ještě dostali zdarma na jeden den auto. A to chtělo využít. Hned ve středu večer, kdy jsme auto přebrali, jsme v očekávání romantické horské vesničky vyrazili do nejvýše položené vesnice Zia, kde jsou prý krásné západy slunce. Dorazili jsme tam akorát, ale po romantičnu nebylo v hordách turistů, kteří přijeli za stejnou atrakcí, ani stopy. Nepomohl tomu ani místní podnikatelský duch, který jinak jistě krásnou vesničku zakryl obrovským množstvím krámků, ve kterých jsou k dostání samozřejmě pouze "lokální" produkty. Je to tam dost podobné trase Malostranské - Staroměstské náměstí. No ale alespoň jsem si tam zjistil, odkud se vyráží na zdejší nejvyšší kopec. Ráno mě zazvonil budík v 5:40, v šest jsem už seděl v autě směr včerejší romantická vesnička a z ní po šotolině vystoupal ještě více do hor a zastavil se až před plotem jdoucím přes cestu. Couvání na nejbližší rozšířené místo byl první dnešní adrenalin. Pak jsem slupnul hrušku, vzal batoh, prolezl již zmíněným plotem a pokračoval po klikatící se cestě. Vybavil jsem si nějaký článek popisující výstup, kde autor píše, že je lepší jít rovně nahoru a vykašlat se na cestu. Takže hned po první zatačce a několika metrech, tam kde to vypadalo, že už někdo šel, jsem vyrazil hore brehom. Jelikož se už pěkně rozednilo, směr jsem mohl jakž takž odhadnout, ovšem olivovníky a nějaké křoviny tomu moc nepomáhali. Uź po pár desítkách výškových metrů (které mimochodem pěkně přibývaly), mě bylo jasné, že tudy správná cesta nevede. Ale ja se strašně nerad vracím a tak jsem dál stoupal. Musím říct, že v sandálích to místy byl urputný boj se třením a taky mě bylo jasné, že tudy to dolů nepůjde. Pak rostlinstvo ubylo a začaly výhledy. Ale vrchol jsem stále neviděl. Vyškrábal jsem se ještě takovou soutěskou a dostal se na skalnatý hřebínek vedoucí zřejmě k vrcholu. Odtud byly rozhledy zase mnohem hezčí a já konečně uviděl vrchol. Hřeben, který jsem právě okupoval na něj ale nevedl. Musel jsem se vyškrábat na jiný vrchol a doufal jsem, že kotel, který mě od vrcholu dělil půjde přetraverzovat. A šel, dokonce jsem se napojil na normální výstupovou trasu v podobě krásně vyšlapané cestičky a oddychl jsem si. Direttissima se tedy úplně nepovedla, ale i tak to byl jistě hodnotný výstup - prvovýstup severním hřebenem předvrcholu. Kdo z vás může říct, že to dal? :)) Pak už to šlo lehce a za padesát minut (od auta) jsem stál na vrcholu nejvyšší hory ostrova Kós, 846 metrů vysokém Dikeosu. Tam byly opravdu úžasné výhledy na celý ostrov i na ostrovy sousední, slunce bylo kousek nad obzorem, pofukoval větřík a já tam byl v tom příjemném chládku celou dobu sám. Takže pokud tam někdo někdy pojedete, určitě nevynechat. Po vykochání se, jsem ještě juknul do kapličky, těsně pod vrcholem a za dvacet minut sestoupil no normálce k autu. Poté jsem si prošel vesnicí tentokráte bez turistů a bylo to mnohem lepší, i když krámky to hyzdili pořád stejně. Do hotelu jsem dorazil okolo devíti, kdy se v našem pokoji zrovna vstávalo. A já už měl za sebou takový zážitek :)

Zdálo se, že na využití auta máme celý den, ale když se nad tím člověk zamyslel ... reálný odjezd v 11 a vrácení v 17 moc času na projížďku neskýtalo. A tak jsme to udělali na pohodu. Vyrazili jsme na západ podél severního pobřeží, pokochali se výhledem na nedaleké a toho času vyschlé a tedy dost nehezké slané jezero a na chvíli zakempovali na prázdné pláži. Vody bylo prvních cca 100 metrů jen 70 čísel a tak si Hugo připadal rovnoprávněji. Když se blížil čas spánku (bohužel ne mého), přesunuli jsme se do nedaleké a turisty-povaleči zřejmě nepoznamenané restaurace s krásnou terasou, kde měli luxusní tzatziki. Pak Hugo ještě pobavil stolovníky indiánskými pokřiky a několikanásobným adrenalinovým (ne pro něho ale pro nás) zdoláváním schodů, nastoupili jsme do auta a H usnul. Dali jsme si tedy okružní jízdu přes hory (a opět Ziu) a hlavní město Kós zpět k hotelu. Městem jsme jenom projeli, ale i tak jsme viděli dost uprchlíků, kteří v poklidu kempovali na ulicích v přístavu a rozhodně to nepůsobilo dojmem, který nám zproztředkovávají média. Ale na druhou stranu - z jednoho průjezdu těžko činit závěry. Další, už předodletový, den jsme opět věnovali moři a šetřili síly na ranní odjezd. Hotel brzkému odjezdu vyšel vstříct a zpřístupnil snídaní o něco dříve, což bylo příjemné. Co příjemné už nebylo, bylo malinké letiště snažící se pojmout a odbavit tech několik autobusů. S tolika zavazadly to bylo terno. Zvládli jsme to ale a po necelých třech hodinách dosedli na letišti v Praze.