26.10. León Letošní expedice dosáhla asi maxima nepřípravy. Balím si v noci 4h před odletem. A v zásadě jen vím, že se s Jonem (v Nikarague známý jako Emílio 😊) podíváme někam do střední Ameriky. Letenky máme do Panamy s přeletem do Nikaraguy a pak se nějak uvidí. Začíná to hrozně. Letadlo má na letu z Amsterdamu technickou poruchu s brzdovým systémem. Čekáme v letadle asi 3h na opravu, ale nepovedlo se a čekáme další 2h na nové letadlo. Po přistání v Panamě, kde jsme chtěli přespat a máme již zaplacený pokoj, zjišťujeme, že nesmíme vstoupit do země, protože nemáme očkování proti žluté zimnici. Naše batohy jezdí někde na pásu na letišti a nemáme se k nim jak dostat. Trávíme celou noc na zemi na letišti v tranzitní zóně v brutální zimě. Všechno je zavřené, připadám si jak Tom Hanks ve filmu Terminál. Nakonec po skoro 2 dnech na letištích přistáváme úspěšně v hlavním městě Managua. Dozvídáme se další pecku – do Nikaraguy teď žádní turisté nelétají, protože je zde špatná bezpečnostní situace. Jsou zde rozsáhlé demonstrace proti levicovému prezidentovi Danielovi Ortegovi. Demonstrace tu má trochu jiný rozměr než u nás. 300 mrtvých, 200 nezvěstných, tisíce zraněných, je nasazená armáda. Je doporučeno sem vůbec nelétat. Co se dá dělat, kostky jsou vrženy. Taxíkem jedeme do prvního cíle – krásné koloniální město León. Nachází se na severovýchodě země. Bývalo to hlavní město a založil ho již Francisco Hernández de Córdoba. Nicméně ho zcela zničil výbuch sopky v roce 1610. Nový León je postaven o něco dále od této sopky. V Leónu jsou krásné uličky s barevnými domy, centrem života je rozsáhlé náměstí, jehož dominantou je Katedrála Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie, která je největší a nejstarší v celé střední Americe. Nejlepší je, že se dá jít nahoru na střechu – pěkný zážitek a super výhledy. Prvních pár postřehů: • Je tu velmi levno. Pěkné ubytko se snídání za 150 Kč na osobu a noc. Jídlo za desítky korun. • Fakt tu nejsou žádní turisti, vůbec žádní. • Skoro nikdo tu nemluví anglicky. I u nás v ubytku paní mluví jen španělsky. • Mají tu perfektní rum Flor de Caňa • Lidi jsou tu fajn, necítíme se jakkoliv v nebezpečí. • Platí se tu měnou Cordoba (10 Cordobas = 7 Kč), ale běžně přijímají všude americké dolary. P.S. Když někde vidíš demonstraci v podobné zemi, tak uteč. Já se samozřejmě dostal z ničehonič doprostřed takovéto demonstrace a nenapadlo mě nic lepšího než to jít fotit a natáčet, nakonec mě odvedla armáda do bezpečí. Kdy už dostanu rozum, zpětně mi to přijde jako dost blbej nápad :-).

27.10.-28.10 Las Peňitas a Cerro Negro Jeden den jsme se rozhodli strávit na pláži v asi 20 km vzdálené vesničce Las Peňitas. Zvolili jsme místní autobus jako dopravní prostředek. Člověk si musí zvyknout, že čas tu plyne jinak. Čekáme v autobuse snad hodinu, než se naplní a můžeme se rozjet. Mezitím chodí po autobuse prodavači, tak zkoušíme různé „mňamky“ – obvykle to jsou různě usušené a ochucené banány, placky atp. Bohužel jsme nevystoupili správně a dojeli až do nějaké vesničky Poneloya. Je vidět, že sem dříve asi jezdili turisté, ale teď tu není ani noha, jen my. Tak se chvíli procházíme po pláži s černým pískem, dáváme kolu a houpání v síti a nějaké to jídlo v místní divné restauraci, kde jsme zase sami. Bohužel odsud nic nejezdí, jen autobus, který zase přijede bůhví kdy. Tak jdeme pěšky po pláži až do Las Peňitas. Dorazili jsme tam až k večeru, ale koupání ve velkých vlnách a pivko Toňa proběhlo. Pak začalo pršet a zachránil nás taxík, kterým jedeme zpět do Leónu. Další den nás vyzvedává auto, kde sedáme na korbu a jedeme k vulkánu Cerro Negro. Je to zde jedna z hlavních atrakcí. Krásná aktivní sopka, která vybuchla naposledy v roce 1999. Nahoře u kráteru stačí hrábnout pár centimetrů do písku a teplota je kolem 70C. Pár desítek centimetrů do hloubky už je to prý i několik set stupňů a někdy si tak místní v písku prý pečou jídlo. Tato sopka opravdu asi úplně nespí… Kromě samotného výstupu, který je maximálně na 2h a poskytuje nádherné výhledy do okolí i do samotného kráteru, tak nejlepší je sjezd dolů tzv. volcano boarding. Dole u auta každý z nás vyfasuje velké prkno, které si táhneme na zádech a ve finále bude sloužit jako sáňky. Nahoře si bereme ochranné oblečení, roušku, brýle a rukavice, dostáváme instrukce, jak jet a brzdit. Nejvyšší dosažená rychlost je prý 92 km/h. Při pohledu na příkrý kopec dolů tuto rychlost fakt nechceš. Mám stažené půlky a vůbec se mi dolů nechce. Normálně se fakt bojím. Ale pak na mě přijde řada a nedá se nic dělat, rozjíždím se dolů a s hrůzou sleduju několik set metrů dlouhý svah příkrý více než 45 stupňů. Je to fakt fičák, dá se trochu brzdit nohama, ale je problém se udržet na prkně a nespadnout. Sjezd trvá asi 40 sekund a jsem fakt rád, že jsem dole a nerozsekanej. Uff, bylo to super, ale máme pocit, že si zasloužíme večer pár panáků Flor de Caňa 😊.

29.-31.10. Granada. Granada je jedno z nejvýznamnějších měst Nikaraguy. Město založil už v roce 1524 Francisco Hernández de Córdoba a pojmenoval ho podle svého rodného španělského města Granada. Podle mnoha pramenů se jedná o nejstarší koloniální město ve středoamerickém regionu. Během koloniální nadvlády Španělů panovala mezi Granadou a dalším významným nikaragujským městem Leónem rivalita. Roku 1610 výbuch vulkánu Momotombo zničil město León a Granada získala dominantní postavení. Granada má velice zachovalé historické jádro města, kde se nachází mnoho budov z koloniálního období. Z mého pohledu je samotná Granada hodně podobná Leónu. Kromě procházky historickým centrem jsme vylezli na zvonici Iglesia La Merced, ze které je skvělý výhled na město v dáli s mohutnou sopkou Mombacho. Nám to trochu ještě navíc zpestřil krátký déšť. Pak jsme prošli ulicí La Calzada, která je slavná barevnými domečky a tím, že tady v noci přepadávají cizince, kteří jdou do města od trajektu, do části plné barů a restaurací na břehu jezera Nikaragua tzv. Zona Turistico. Jenomže jak tu nejsou žádní turisté, tak bylo vše beznadějně zavřené a nikde ani živáčka. V průvodci se píše, že po setmění odsud jedině taxíkem, je to nebezpečné. No a ono se mezitím opravdu setmělo a taxíka, aby tady člověk pohledal, když je tu liduprázdno. Naštěstí jeden opravdu náhodou jel kolem, a i když nás obral známou fintou, že cena byla za osobu a tak máme zaplatit dvakrát tolik, tak jsme rádi, že nás zavezl bezpečně do centra. Další den jsme si půjčili auto a projeli vesničky s bílými domy (Puntas Blancas) Diria a Catarina, odkud jsou krásné výhledy na jezero Laguna de Apoyo. Sjeli jsme i dolů k jezeru a vykoupali se společně se super večeří a oblíbeným pivkem Toňa. Večer po setmění jsme ještě vyjeli na vulkán Masaya. Je to jeden z mála plně aktivních vulkánů a v noci je vidět, jak se v kráteru vaří láva. Je to docela působivé, ale v zásadě pár minut stačí a pak již není na co koukat. Ono stejně se tam smí pobývat jen 15 minut kvůli jedovatým výparům.

1.-3.11. Ometepe Z Granady jsme chtěli lodí přejet na ostrov Ometepe lodí. Jenže nejsou turisti, nejezdí lodě. Ometepe ale určitě nechceme vynechat, tak přejíždíme autem do Rivas/San Jorge a odtud již trajekt vyplouvá. Jinak Ometepe je ostrov uprostřed sladkovodního jezera Nikaragua, což je největší jezero ve Střední Americe. Nachází se v tektonické propadlině. Je fakt obrovské - má rozlohu 8430 km². Dosahuje maximální hloubky 70 m. Leží v nadmořské výšce 32 Na Ometepe jsou 2 sopky: vyšší aktivní Concepción s výškou cca jako naše sněžka a menší Maderas 1394m. Ostrov je jen řídce osídlen, všude tropická vegetace. Pěstuje se tady káva, tabák a banány. Jonáš našel super pecka ubytko v dřevěné chatce přímo v džungli. Ubytování provuzuje britka Meg, která se do Nikaragui přestěhovala natrvalo. Pomohla nám s výlety, vysvětlila na jaké pavouky a hady si dát pozor. Naštěstí kromě coral snake jsou ostatní nejedovatí. Je tam jeden, který se maskuje jako coral snake, ale není to coral snake a není jedovatý. Jen to poznáte jedině tak, že ho zvednete a zespoda nemá červené proužky 😊. Snídá se příjemně ve venkovní kuchyni, v lednici jsou pivka, chatička má terásku s houpačkama, odkud je výhled na Concepción. A večer těch hvězd…. Fakt pecka! Jeden výlet jsme si udělali na motorkách. Pro mě trochu výzva, protože se scooterem se prý ostrov nedá projet. Je tam cesta bez asfaltu plná kamenů a děr. Tak si bereme plnokrevnou motorku. Sedím na tom poprvé v životě, ale díky ježdění na čtyřkolkách na Tunis Dakaru mi to nakonec nedělá tak velký problém. Na cestě se různě zastavujeme. Nejlepší byl vodopád San Ramon. Je to 3h výšlap. Jen pro zkušené motorkáře je možné si to zkrátit o půlku s motorkou. To byl mazec – do teď nechápu, že jsem se tam někde nevysekal. I tak to byla docela vyčerpávající pěší trasa do kopce s tropickým terénem. Ale ten pohled stál za to. Za odměnu nad vodopádem byla navíc duha! Koupačka ve vodopádu byla taky super. Pak mnoho kilometrů na motorce dokončit okruh a tak tak jsme stihli už jen krátké koupání v přírodním jezírku Ojo de Aqua. Poslední den jsme si dali. Výstup s průvodcem na vulkán Maderas. Výška 1392m možná nezní tak hrozně, ale začíná se skoro z nuly. Supertěžký terén – všude bahno, kluzké kameny, průvodce občas prosekává cestu mačetou. Nahoru 4,5h, dolů 3,5h. Minimum odpočinku. Takto vyřízený jsem snad ještě nikdy nebyl. Navíc jsme si zapomněli koupit něco k jídlu, a tak jíme po cestě jen banány a místní ovoce. Odměnou byl výhled po cestě na Concepción a na hoře na lagunu v kráteru. Chtěli jsme po hikingu odjet a stihnout poslední trajekt, ale fakt to nejde. Měníme plány a zůstaneme ještě noc. Přes Whatsup si ze z restaurace voláme o nějaké jídlo. Majitel nám osobně na motorce přivezl urgentně kýbl polévky, co vařila jeho žena. Měl jsem 5 porcí 😊. Hned nám odjel udělat ještě burger, nachos a fajitas. Všechno jsme snědli, dali pivo a usínáme úplně zničení asi ve 20h a spíme do rána jak zabití.

4.11. San Juan del Sur Poslední den v Nikaraguy trávíme kousek od hranic v plážovém městě San Juan del Sur. Ceny už jsou tady přece jen vyšší a pár turistů tady kromě nás také je. Já si dnes udělal ještě malý výšlap na vyhlídku na celou zátoku. A zítra náš čeká přesun do Kostariky. Jsem zvědavý, co nás tam čeká. Každopádně jsem rád, že jsem dnešní noční s podporou pár rumíčků 😊 dohnal tento blog a Maarthy mě snad třeba pochválí. Už mi to ale moc nemyslí, tak nic chytrého už asi dnes víc nenapíšu 😊.

5-6.11. hranice, mlžný prales Monteverde, přejezd k jezeru a sopce Arenal Tak dneska máme v plánu definitivně opustit Nikaraguu a strávit posledních pár dní v sousední Kostarice. Jen jsme si o ní nepřečetli vůbec nic, tak vlastně vůbec nevíme, kam a jak tam jet kromě vlastní hranice. Naštěstí má Jonáš kamaráda, který má v rodině velvyslance, a ten nám ochotně poslal perfektní seznam doporučení včetně mapičky s vyznačenými cíli. Na autobusy nemáme čas, taxíky tam jsou už moc drahé, tak narychlo půjčuju přes rentals.com auto, které si máme vyzvednout hned v hraničním městě Peňas Blancas a vrátíme ho v hlavním městě San Jose. Přechod přes hranice byl překvapivě v pohodě. Ani nevím, kde to přesně bylo. Spousta bláta, spousta okenék, kde chtějí tu dolar, tu dva a tu pár razítek. Mezitím spoustu bláta na cestě a spousta různých naháněčů, kteří prodávají lístky na autobusy, nabízejí směnu peněz atp. A najednou jsme v Kostarice. Vyzvedáváme auto v půjčovně Alamo a míříme přes do deštného pralesa Monteverde v centru Kostariky. Po cestě ještě oběd v menším městě Liberia a malý trek v národním parku Rincón de la Vieja. Naše připravenost se zase projevila. Do parku po hrozné cestě, kde jsme s užili 4x4 (jako ostatně i jinde mimo hlavní trasy) takovým Dakar tréninkem, jsme dorazili hodinu před zavíračkou a ještě ze špatné strany, kde skoro nic zajímavého nebylo. Jen opice na stromech docela nepříjemně se na nás tvářící, nejhorší vodopád z celé dovolené a bublající sirné kaluže, z kterých rychle bolí hlava 😊. Do Monteverde jsme dorazili večer. 114 km je skoro na 3 hodiny, i když Emílio to rychlou jízdou docela zkrátil. Je tu na místní poměry docela zima, Monteverde je skoto 1400 m vysoko v horách. Druhý den ráno jdeme do parku Selvatura, kde je cca 3 km procházka deštným pralesem. Pěkné je na tom to, že jsou tam i 100 m dlouhé závěsné mosty a člověk je vysoko nad korunami stromů. Je to takové vzdušné, což mi obvykle nedělá moc dobře, ale nakonec jsem to nějak zvládnul. Jonáše to moc neba, dostal přes noc rýmu a potí se jak buvol. Asi žlutá zimnice nebo malárie. Uvidíme…. Je to všude ale tolik lidí, převážně starších turistů z USA, že vidět tu nějaké zvíře je v podstatě nemožné. Ale příroda krásná, tak hodnotím jako celkem fajn a vyrážíme hned na další cestu autem k vulkánu Arenal. Víme, že je to vzdušnou čarou cca 20 km. Ale navigace ukazuje najednou 3h. What the fuck!!?!! Přímá cesta je jen pro koně. Jediná možná cesta je kolem velkého jezera Laguna de Arenal. 112 km, 3h 20 min. No to je teda zase překvapení… Ale zase jsme po dojezdu získali zaslouženou odměnu. Termální bazénky přírodního původu s výhledem na vulkán Arenal je superpecka!

7.-8.11. Arenal, San Jose Jonášovi dneska není vůbec dobře. Předchozí večer jsem mu pomáhal jeho rýmičku přepít v bazénovém baru pomocí parádního drinku Old fashioned, jak mě to naučil v Las Vegas Dvořka. Je potřeba do toho ale dát zakouřenou Whiskey. Nejblíže se nám to povedlo s dvojitým panákem Chivasu. Každopádně tato léčba nepomohla a Jonášovi je dneska hůř. Vůbec nevím, čím to je, ale ani mě z nějakého důvodu není moc dobře. Každopádně budeme muset zůstat o den navíc. Tak jsem si zašel alespoň do 3km vzdáleného parku, kde byla pěkná procházka kolem řeky, po cestě potkal leguána a pak jsem svištěl zpátky sledovat zápas ligy mistrů Juventus vs Manchester United. Neuvěřitelný obrat na závěr, vítězství 2:1 – to je potřeba oslavit pár rumíkama. Obsluha mě tu trochu lituje, protože na vedlejší obrazovce hraje naše Plzeň s Realem Madrid a asi každých 10 minut mi hlásí, že jsme dostali gól. Ale zpět k cestám. Jonáš se dává do kupy, tak jsme tu zůstali déle a já zatím autem jezdil trochu po okolí. Všemu tu vévodí vulkán Arenal (1670m). Ještě před pár lety bylo možné sledovat v noci rudé erupce lávy. Dneska se již sopka trochu více zklidnila a díky oblačnosti je asi vůbec problém ji někdy vidět celou i bez erupcí. Pod sopkou je ohromné jezero Arenal, které jsme objížděli na cestě z Monteverde. Byl jsem se tu podívat v „Mistico Arenal Hanging Bridges Park“, což je obdobná atrakce jako v Monteverde. Příroda opět krásná, ale všude tolik turistů, že tam člověk potká tak leda mravence. Každopádně čas utekl a nezbývá než už dojet až do hlavního města San José, odkud letíme do Panamy a pak domů. Jonáš sice pořád není úplně OK, ale uklidňuju ho, že malárie ani dengue ani žlutá zimnice to nebude, bo podle popis příznaků by mu muselo být už dávno mnohem hůř. Po cestě jsme se stavili ještě v parku La Paz. Pro mě tam největší zážitek s kolibříkama. Jednak tam volně všude létají a sosají v květech, tak mi tam nějaká paní dala takovou plastovou tyčku se šťávou, tu jsem držel několik minut před sebou a pak přilítli hned 2 kolibříci a krmil jsme je tak z ruky. Jsou docela malého vzrůstu a křídla mají fakt dost rychlá. San José – přijíždíme v noci. Všude zácpy. Máme ubytko mimo centrum a je to tady asi chyba. Hotel je uzavřený ze všech stran vysokým plotem a ostnatým drátem. Vstup hlídá ochranka. Všude kolem bydlí lidé a mají taky mříže s ostnatým drátem. Za mřížemi jsou auta, zubní klinika, dětský trampolína. Dokonce i nějaký divnobar vypadá tak, že za vámi zavřou mříže. Šel jsem jen jednu ulici z hotelu koupit vodu a za tu dobu mě otravovali (naštěstí ne přepadli, to zas tak horké nebylo) hned 3 lidi. Jeden mi při placení úplně bezostyšně nakoukl do peněženky. Ještě, že zrovna přijela policejní hlídka na kontrolu. Fuj, tady nechceme být, kupujeme letenku hned druhý den na ráno a frnkneme o den dřív do Panamy a stihneme alespoň návštěvu průplavu. Jinak ke Kostarice: • Platí se Colóny (1000 COL = 37 Kč). Colón je španělsky Kolumbus • Je tu docela draho ve srovnání s Nikaraguou a někdy i s námi • Pro mě je Kostarika docela zklamání a jednoznačně je pro mě lepší Nikaragua • Kostarika mi připadá, že se tam všechno přizpůsobuje, aby to byla ideální dovolenková destinace pro starší americké turisty. Třeba Monteverde mi přišlo trochu jako takový Špindl. Neříkám, že je to špatné, jen ne autentické. • Obecně se tu člověk domluví docela běžně anglicky, což je na druhou stranu fajn. • Najít tu nějaké zvíře je výzva a v podstatě vždy se to povedlo jen mimo turistické parky. Potkali jsme i místního nejagresivnějšího hada (Oriole snake, délka 3m, aktivní je ve dne). Je na fotce. Hodně kouše, je agresivní, ale není jedovatý.

9.11.-10.11. Panama Poslední den strávíme v dalším státě střední Ameriky – v Panamě. Rozhodně alespoň na první pohled je hlavní město ekonomicky někde úplně jinde. Centrum města je plné výškových budov, hotelů, sídel nadnárodních společností a vůbec si tu trochu připadám jako v dalším státu USA. Ulice jsou plné řetězců jako Subway, KFC, Danny’s, Burger King, MacDonald atp. Historie Panamy je celá ovlivněná geopolitickým zájmem USA. V 19. století byla dnešní Panama součástí Velké Kolumbie. Jenomže Kolumbie nechtěla USA povolit postavení panamského průplavu. V roce 1903 tak Panama získala nezávislost krytou námořnictvem USA. Na oplátku američané převzali stavbu průplavu po neúspěšném francouzském pokusu, při kterém umřelo 22 000 lidí na malárii a žlutou zimnici. USA na oplátku získali výhradní právo na průplav a jeho okolí včetně přijmu z něj a právo ho vojensky chránit. Až koncem dvacátého století byla podepsána dohoda, která slíbila do konce století převést právo na průplav Panamě. Významnou epizodou byla vláda Manuela Noriegy, který se dokonce dostal do vojenského konfliktu s USA v roce 1989. Američané za pomoci 24 000 vojáků a bombardování hlavního města konflikt rychle ukončili a nastolili proamerickou vládu. Dnes je příjem Panamy z 80% tvořen poplatky za použití průplavu (miliardy dolarů ročně) a z finančního sektoru. Panama má druhou největší bezcelní zónu na světě. Průplav je cca 80 km dlouhý, z části se využívá sladkovodní jezero, které je ale výše než hladina moře, tak je zde soustava zdymadel, které obrovské lodě přesouvají mezi různými hladinami. V roce 2016 se průplav významně rozšířil (stavba asi za 120 miliard Kč) a projedou zde dnes i obrovské kontejnerové lodě, kterým průplav zkrátí cestu třeba i o měsíc. I když plavba kanálem stojí i více než 300 000 dolarů, stále se to dopravcům vyplatí. My jsme se na průplav podívali na zdymadle Mirador Miraflores, které je kousek za hlavním městem. Po cestě na hotel jsme ještě projeli nejznámější místa Panama city a pak už hurá domů do Prahy. Příjemná zpráva nakonec je, že mi právě přišlo potvrzení o kompenzaci z KLM ve výší 16 000 Kč za zpoždění, takže jsme letěli v podstatě zadarmo. To potěší 😊. Jóóó a abych nezapomněl. Honza Kořán mě naučil na parádní rum Abuelo a Abuelo se vyrábí v Panamě, takže jsem samozřejmě nezapomněl ochutnat a nakoupit :-).