19.12.–21. 12. Sice míříme do Argentiny, ale nebyl dostupný žádný dobrý let, tak jsme to vzali s krátkou návštěvou brazilského Rio de Janeira. Rio má asi 6 milionů obyvatel. Není to hlavní město (Brasília) ani největší město (São Paulo), ale rozhodně je nejznámější. Vděčí za to obrovským kontrastům. Jednotlivé hustě zastavěné čtvrti se rozlévají mezi strmými horami porostlými tropickým lesem, moderní části střídá koloniální architektura. Mohutné skály a hory vybíhají až do moře a dotvářejí opravdu uhrančivý půvab Ria. Bohaté čtvrti se střídají s chudinskými favelami. Přestože asi 10 % Ria ve favelách vláda a policie nekontroluje, cítíme se všude mimořádně bezpečně. Koná se tu totiž zrovna zasedání G20, kde je i americký prezident (ještě Biden), a v ulicích je asi 25 000 vojáků. Bydlíme přímo na pláži Copacabana. Je opravdu krásná, překvapivě zde prakticky nevidíme turisty. Jen místní tu sedí na svých židličkách, popíjejí pivo nebo caipirinhu, nebo si kopou s míčem na pláži. Helenu jsme nikde neviděli, ani její horko a žár. Teda teplo bylo, ale moře je ještě studené. Vykoupal jsem se – to si nenechám ujít –, ale řekl bych, že je to takové Chorvatsko v květnu. Ale co jsme tedy vlastně viděli a zažili. Pão de Açúcar, česky Cukrová homole Skála, která se vypíná nad vodní hladinou ústí zátoky Guanabara, je jedním ze symbolů města. Svůj název dostala díky podobnosti s homolí cukru. Nahoru vede lanovka se dvěma zastávkami, ze kterých je skvělý výhled na město. Při rezervaci mě osvítil duch svatý a koupil jsem prioritní vstupenku, takže jsme se vyhnuli dlouhým frontám. Pivko s pohledem na postupně se rozsvěcující město byl parádní zážitek. Socha Krista Spasitele Tuto sochu si asi každý vybaví, když se řekne Rio. Toto místo je dokonce zařazeno mezi novodobých sedm divů světa. Kdysi byla největší sochou Ježíše Krista – 37 m i s podstavcem. Největší sochu mají ale dnes Poláci – ti vůbec ve všem nějak šlapou, na rozdíl od nás. Hlavní není samotná socha, ale její umístění. Stojí na vrcholu Corcovado (710 m n. m.) a je vidět z Ria téměř odkudkoliv, kde jsme byli. V noci je navíc osvícená. Z vrcholu bývá krásný výhled na celé město, oceán, Cukrovou homoli, stadion Maracanã i pláž Copacabana. Nahoru vede zubačka, ale Jonáš rozhodl, že půjdeme pěšky. Cesta vede krásným tropickým lesem v národním parku Tijuca. Byla to ale fakt makačka, protože se jde od moře, takže je to jako vylézt na Sněžku. Po asi 2,5 hodinách drsného stoupání jsme nahoře, ale výhled jako na Islandu. Jsme přímo pod sochou, vidíme jen její část a o výhledech nemůže být řeč. Naštěstí jsem ukecal Jonáše, a tak jsme zůstali ještě asi 30 minut, během nichž vítr rozehnal mraky. Plošina u sochy je vzhledem k množství turistů docela malá a každý se tam chce vyfotit, takže je to celkem boj. Ale jsem nadšený, že nás Ježíš nakonec odměnil a mraky rozehnal a panorama byla. Lapa Blíže centru je tato nádherná čtvrť, která připomíná Kubu. Byli jsme zde večer, najíst se a poznat noční život. Na každém rohu je nějaký bar, hospoda, restaurace, samba kluby nebo živá hudba. Prošli jsme Selarónovy schody – barevné mozaikové schodiště s 215 schody a více než 2 000 dlaždicemi z více než 60 zemí. Říkali jsme si, jak je to skvělé, a přitom vlastně taková blbost 😊. Vypadá to opravdu hezky, i v noci. Lidé tu posedávají, popíjejí drinky, čtou si nebo si povídají. To místo má opravdu hezký vibe. Na konci procházky jsme zapadli do místního hudebního klubu. Já miluju živou hudbu a je vidět, že Brazilci hudbou žijí. Skvělý zážitek na závěr noci. Santa Teresa Navazuje na Lapu. Zajeli jsme si na vyhlídku na město, podívali se na místní starou tramvaj a dali jsme si oběd v doporučené restauraci s výhledem na město. Protože začalo pršet, vzali jsme Uber a jeli zpět na hotel. Stejně už bylo potřeba se zabalit – brzy ráno totiž frčíme na letiště a pokračujeme směrem do Argentiny. ________________________________________ Střípky z cesty: • Jonášovi dorazila krosna v pořádku, ale moje zůstala v Londýně. Nechápu. Po dvou dnech však dorazila i moje, takže mám zase čisté ponožky a kartáček 😊. • Mluví se tu portugalsky. Každý mi říkal, jak je to stejné jako španělština. Houby. Nerozumím jim ani slovo. Není divu – je to podobné, ale jiné. Například ano je španělsky sí, portugalsky sim. Dobrý den je buenos días vs. bom dia. • Jídlo je pecka – Honza Kořán v Namibii básnil o steakovém masu picanha. Tak jsme si ho tady dávali a fakt mňamka. • Připadá nám tu bezpečno a nemáme žádný problém. Jediná výjimka byla, když jsem na ulici vyndal svůj nový iPhone 16. To byla chyba. Chtěli mi ho vzít kluci kolem 10–12 let za bílého dne na frekventované ulici. Jeden mi držel ruku a druhý mi bral telefon. Naštěstí jsem se jim v pohodě vytrhnul a nic se nestalo.

22.11.-25.11. San Carlos de Bariloche 22.11. proběhl ve znamení přesunu. Let z Ria do Buenos Aires a tam hodinový přejezd z mezinárodního letiště na národní. A tam nastupujeme na let do San Carlos de Bariloche. Bariloche je město v argentinské provincii Río Negro. Leží na úpatí And, na jižním břehu jezera Nahuel Huapi, mezi horami Otto, Catedral a López. Pro svou polohu v zelené horské krajině je významným střediskem cestovního ruchu s návštěvností zhruba milionu turistů ročně. V zimě (červenec, srpen) se sem jezdí lyžovat. Významný posun na mapě hned pociťujeme na telotě. Kraťasy vyměňujeme za kalhoty a z báglů vytahujeme mikiny. Příjemné je že je tu dlouho vidět, slunce zapadá až před 9h. Večer už jen stíháme se tu krátce projít a dát si večeři ve vyhlášené restauraci Alto El Fuego – skoro kilo prvotřídních steaků, Malbeck a pivko. Neskutečná mňamka a pak už jen spánek. 23.11. Ráno po snídani si půjčujeme auto u Hertz a vyrážíme na průzkum okolí. První zastávka je na pláži Playa Bonita u jezera Nahuel Huapi. Zrovna nám oběma nepřišly úplně dobré zprávy z práce, tak sedíme na břehu a pohled na jezero a zasněžené vrcholky And nás pomalu zase uklidňuje. Další zastávka je 30 minutový strmý výstup na vrchol Cerro Campanario. Mohli jsme jet lanovkou, ale řekli jsme ne. Maarthy by nás určitě pochválil 😊. Dal jsem si nahoře za odměnu vino caliente (svařák), fotíme se u vrcholového kříže a užíváme si panoramatické výhledy na jezera Nahuel Huapi, Moreno a okolní hory. Pohled na Patagonii je božský. Pak jsme kolem 14h hodiny dorazili do pivovaru Cervezeria Patagonia na břeu jezera a zde jsme neplánovaně byli až do večera. Jonášovi neudělali dobré jídlo a reklamoval to. Řešení reklamace zabralo asi 2 hodiny. Mně za ty 2 hodiny nepřinesli ani limonádu, kterou jsme objednávali asi 4x. Jonášovi za to ale nosili pivka, tak ho velmi veselého vezu autem na hotel a pějeme (já trochu pod tlakem, bo jsem jako řidič střízlivý 😊) moravské národní písně Má roztomilá Maruško, vem mě k sobě na lůžko. Nevezmu, ty jsi prase – včera si chtěl, dneska zase. U muziky su já chlap,doma koně žerú žlab. a já povím tatovi,dajte koně rasovi atp. 24.11.2024 Dnes vyrážíme autem na výlet po sedmi jezerech - Camino de los Siete Lagos. Jedná se o malebnou část národní cesty route 40 mezi městy San Martín de los Andes a Villa La Angostura. Bohužel jsme zapomněli, že nám v půjčovně říkali, že cesta bude otevřená až od 14h. V městečku Villa La Angostura jsme na uzavírku narazili – jel se zde totiž nějaký cyklistický závod. Ten dokonce neskončil ve 14 a poslední závodníci dojížděli mnohem později a silnice byla otevřená až od 16h. Dali jsme si ale pěkný trek v Národním parku Los Arrayanes mezi vzácnými stromy arrayány (je tu nejhezčí myrtový les na světě). Nešli jsme ho celý, ale vystoupali jsme na hlavní vyhlídky. Vůbec to byl pohodový den ze spoustou pěkných vyhlídkových míst. Nakonec jsme zvládli alespoň jedno jezero – Lago Espejo. Po cestě domů večeře a teď je 23:30 a na hotelu píšu tento blog a zítra ráno na letiště směr El Calafate a přesun do Chile, kde nás čeká legendární W track. Něco k městu: • Totálně tu frčí čokoláda. Výroben a prodej čokolády jsou tu desítky. Vyváží se do celého světa. Také jsme ochutnali – vlastně opakovaně 😊 • Dokoupili jsme pár věcí na plánovaný 5 denní trek horami. Já čepici a rukavice, Jonáš teplé ponožky. Uvidíme ale tipnul bych si, že se budou hodit • Vůbec zde není vidět, že si Argentina prošla zase nějakou krizí. Úroveň všeho je zde na Jižní Ameriku vysoká a spíš je to tu takové Švýcarsko. Jen teď všechno stojí díky hyperinflaci tisíce až milióny pesos. Nová vláda navázala kurz na dolar a tak cca platí 1 USD = 1000 pesos • Konečně tu občas využiju svoji základní španělštinu, jen to nesmí být nic složitého • Občas jsou tu zajímavé věci. Šli jsme jeden den do SPA – na recepci nám řekli, že tam SPA je, ale nemůžou nás tam pustit. Jen tam můžeme zavolat, ale nikdo to nebral. Ve druhé nám na recepci v přízemí řekli, ať jsem do 5. patra a tam nám vše vysvětlí. Tam nám vysvětlili, že musíme jít do přízemí na recepci zaplatit a pak se zase vrátit do 5. patra. Nepochopíš 😊 • Na náměstí tu byla každý den party pro místní s živou hudbou. Lidi tu venku často pijí Maté. Tak jsem si dnes také dal, Kdo nezná, snad nezapomenu dát fotku.

Dnes jsme se přesunuli do Puerto Natales v Chile. Budeme teď asi 4-5 dní offline, protože nás čeká legendární W track.

Torres del Paine (modré věže) - tři žulové věže, jež daly národnímu parku jméno, jsou ikonou Patagonie a patří k nejfotografovanějším místům celé Jižní Ameriky. Dá se sem dostat v rámci jednodenního výletu i náročného desetidenního treku. My volíme zlatou střední cestu a podíváme se na trekovou variantu nazvanou podle tvaru čáry trasy na mapě ve tvaru “W”. Standardně je to cca 100 km dlouhá cesta národním parkem, která se chodí za 5 dní. Zájem je tak velký, že je potřeba rezervovat 3-6 měsíců dopředu. Jenomže v té době to my ještě ani netušili, že pojedeme někam do Jižní Ameriky. Ale ChatGPT nám dala návod jak to zařídit a Copilot pro M365 napsal většinu mailů s agenturou a máme to zařízené. Jen půjdeme W express. Stejná trasa, ale musíme to ujít za 3 noci a 4 dny. Day 1 - 26.11. Vstáváme brzo ráno v Puerto Natales v Chile, kousek od hranic s Argentinou. První šok je, že nám na recepci nechtějí nechat krosnu, byť nám to o den dříve slíbili. Neumím si představit jak chodíme 4 dny s 25 kg a dvěma baťohy po horách. Nakonec jsme „supervisora“ hotelu ukecali. Ufff. V 7h už sedíme v autobuse, který nás veze ke vstupní bráně do národního parku. Kolem 10h jsme v našem prvním ubytku – Central camping. Vyzvedáváme si lunch box na cestu, necháváme si některé věci v kempu a vydáváme se na první túru. Jdeme docela nalehko. Před námi je cca 20 km s tisícimetrovým převýšením. Většina trasy stoupá ale pozvolně údolím a až na závěr přijde prudký výstup kamením. Máme nádherné počasí, cca 15C, svítí sluníčko a nikde ani žádný vítr, před kterým nás strašil Martin Pavlis. Během dne se stále ještě čas od času bavíme vtipem o studni a šípu (najdete mezi fotkami), kterým nám poslal Lukáš Příhoda, tak cesta pěkně utíká. Kolem 15h jsme dorazili na asi nejkrásnější místo celého W tracku. Nádherná modrá laguna mezi horami a nad lagunou se tyčí cca 2500 m vysoké věže Torres del Paine. S Míšou mívám všude sluníčkové počasí, ať jsme kdekoliv. S Jonem to třeba na Islandu bylo o dost horší. Naštěstí mi moje milá dala s sebou ručně udělané Argentina srdíčko, které mi nosí štěstí a je tak krásně. Fotím si ho u Torres del Paine. Jen mě Jonáš trochu překvapuje dotazem, proč to fotím, když jsme v Chile a ne v Argentině. Naštěstí Argentina srdíčko pro štěstí funguje bezchybně i pár desítek kilometrů za hranicemi. Pak už jen seběhneme zpět do kempu, kde dostáváme přidělený náš stan a kupón na večeři. Sice jsme mysleli, že budeme v hotelu, který nám poslala v odkazu agentura, ale stan je super. Na nohách vysoko nad zemí, je tam připravený spacák i polštář. Z Namibie už jsme na to i docela zvyklý. Po pár pivech a vínu se tu spí parádně. A v noci ty hvězdy na obloze – to byla krása…. - 44 130 kroků - 33,1 km - 915m výškových Day 2 Druhý den je největší pohoda. Cesta vede převážně podél jezera Nordenskjöld jen s mírným stoupáním a klesáním. Máme ještě hezčí počasí než včera a dohazujeme nohavice i mikiny. Jooo a mažeme se opalovákem SPF 50 – nejsme přece žádní nezkušenci, co se vždy někde spálí 😊. Máme krásné počasí a je to taková hodně vyhlídková část trasy. Cestou míjíme kemp Cuernos, kde si dáváme 2 pivka a doplňujeme vodu. Pohodlně docela v brzkém odpoledni docházíme do menšího kempu Francés, kde máme stan hned vedle malé recepce. Čekali jsme kohouta na víně, těžká červená francouzská vína, croissanty a bagety, ale je to asi tak francouzské jako náš hokejový brankář Francouz. Jen se to tak jmenuje a k jídlu a snídani jsou klasické lunch boxy – houska se sýrem a rajčetem bez ničeho a oříšky v pytlíku. Ale není si na co stěžovat, zase tu mají točené pivko. Je tu i sprcha s teplou vodou. Resp. měla by být – mně se nějak nepodařilo se s ním potkat, ale i studená sprcha přišla vhod. Zítra se těšíme na náročnější výstup na vyhlídku Britannica… - 34 669 kroků - 23,3 km - 477 m výškových

Day 3 – 28.11. Ráno nějak zásadně nespěcháme. Protože jinde nebylo možné přespat, budeme i další noc kempu Francés, což nám umožňuje si nechat vše nedůležité ve stanu a jít docela nalehko. Nicméně ono nalehko je takové ošemetné – stejně nejvíc váží voda a pivko s sebou na finální místo, takže úspora váhy není nic moc, ale ono se tu každých 100 gramů počítá. Co se týče vody, je to klíčová věc na cestu. Bez jídla to jde vydržet celý den, ale bez vody jen těžko. Naštěstí jsme na začátku dostali Welcome Kit, kde je láhev na vodu, vložka do spacáku a mapa – samé důležité věci. Po snídaní kolem 9h vycházíme. Začínáme s písní na rtech. Dnes je to „ Po kalíšku, po kalíšku. Hoja hoj, hoja hoj, vínečko je síly zdroj. Hola hoj, hoja hoj, abstinenci boj.“ Po necelých 2 kilometrech docházíme ke kempu Italiano. Ani tady to není o espressu, mozarelle, lasagnich a špagetách carbonara. Zde nemají vůbec nic a funguje jen jeden záchod ze šesti. Pak už celý den následuje jen stoupání údolím Valle Francés. Někteří chodí pouze na půl cesty k vyhlídce Mirador Francés. Odsud je nejlepší výhled na ledovec Glaciar Francés, ze kterého s ohlušujícím rachotem občas odpadávají seraky. Vrcholem je vyhlídka z nejvyššího místa mirador Britanico, odkud je vidět, jak na druhé straně údolí vše lemují ostré hřbety masivu Los Cuernos del Paine, další z kultovních cílů zkušených horolezců. Jonáš mě den předtím trochu vypytlil, že tu jsou jaguáři. Naštěstí před dnešním výstupem zde byla tabule ze zvěří, kterou můžete potkat a jaguár tam nebyl. Zato jsou zde pumy. Když jsem u vyhlídky Britanico prolézal houštinou k nejbližšímu potoku, abych vychladil naše pivka, tak jsem se po pravdě pořád otáčel a přemýšlel, co budu dělat, pokud tam bude puma. Naštěstí žádná puma, pivka jsem krásně vychladil a užíváme si výhledy ze skály na celé údolí. Zpátky už je to pohoda. Spíme zase v kempu francés. Dnes už žádný alkohol, jdeme brzo spát a vyrazíme v 5:30 před snídání. Až dnes totiž díky mapy.cz zjišťuji, že naše varianta expres totiž znamená, že nás poslední den čeká přes 30km a když nestihneme loď v 18:40, tak nemáme kde spát. - 31 284 kroků - 22,9 km - 543 m výškových Day 4 – 29.11. No člověk míní a pánbůh mění. Minulý večer nás večeře posadila k sobě s dvojicí ze Švýcarska. Otec s cca 20+ let synem. Pozvali jsem se párkrát navzájem na pivko a párkrát to vzájemně otočili. Bylo to zajímavé povídání – třeba Švýcaři také řeší předražené bydlení, na které je problém dosáhnout. Ale třeba evidentně jsou úplně jinde se školstvím. Mají třeba hybridní školu, kde se 2 dny chodí do školy a 3 dny do práce. Syn se věnuje private equity a chodí jak do práce, tak studuje. Mluví z nás nejlépe anglicky a na svůj věk respekt, co vše s ním můžeme probírat. Táta taky moc fajn týpek a bylo sympatické, že to absolvují spolu. Po 22h padáme do bezvědomí do postele a o vstávání v 5:30 nemůže být řeč. Ale v 7h se balíme, dáváme rychlou snídani a vyrážíme na dnešní dlouhou cestu. V 10h rychlou chůzí stojíme na břehu jezera Pehoe, kde se nachází kemp Paine Grande, odkud nám v 18:40 jede katamarán zpět do civilizace. Zapomněl jsem zmínit, že od rána se prudce zhoršilo počasí. Je zima a přišel fakt silný vítr, kterému říkáme Pavlisákovi větry. Říkali jsem si, že Martin přehání, ale fakt ne. Standardně byl vítr cca 40 km/h, ale poryvy větru až kolem 100 km/h a to je masakr. Nejen, že je zima a beru na sebe poprvé kulicha a asi 4 vrstvy oblečení. Ale místy je problém udělat krok dopředu nebo udržet v ruce mobil kvůli fotce. Teď si teprve vážíme, jaké štěstí na počasí jsme první 3 dny měli. Máme za sebou 10 km a další víc než 20 teprve před námi. Výškový profil nevypadá hrozně, ale je to pořád nahoru a dolů fouká vítr a výhledy nic moc kvůli špatnému počasí. Kolem 14h máme za sebou víc než 20km ve větru a zimě. Po 4 dnech toho máme fakt plné brýle. Ale závěrečná vyhlídka na ledovec Glaciar Grey z Mirador Grey je fantastická. Jak na zavolanou přestal foukat vítr resp, nepřestal ale fouká už méně fatálně, svítí sluníčko a výhled ze skály, na které je vyhlídka stojí za všechnu tu námahu. Na jedné straně ledovec zbarvený domodra, na druhé straně jezero se smaragdovou barvou (disclaimer: toto přirovnání nemá nic společného s kyjem s rubínovou hlavičkou z Jonášovi knihy Lady Fuckingham od Oscara Wilda) . Z ledovce se odlupují menší a větší kry, které plují po jezeře. Kolem krásné, vysoké a ostře vysekané vrcholky hor. Nádhera. Posledních 12km zpátky k lodi je už ale fakt na automat a na morál. Tempo se nám měřitelně snižuje, dochází energie. Vědomí, že ale nemáme moc velkou časovou rezervu a že nechceme spát této zimě někde za kamenem, tak nás dovedla s cca hodinou rezervou ke katamaránu. 30 min jízda po jezeře nám dává takový přehled o tom, kde jsem vlastně všude šli. Pak bus do Puerto Natales, vysněný steak (konečně ne žádný Lunch box!!!) a spát. V posteli jsme po půlnoci, ráno v 6h zase vstáváme na bus do Argentiny – El Calafate. Tam si už ale fakt musíme odpočinout. Bylo to náročné, ala za mě nejkrásnější trek, na kterém jsem kdy v životě byl a budu si to pamatovat do konce života. Credit to: - Martin, který mě pro W track nadchul a bez něj bychom tu nebyli. + varování o větru- bez toho bych si tu nekoupil čepičku, která se pak sakra hodila - Míša za vlastnoručně udělané Argentina srdíčko, které nám přineslo skvělé počasí - Lukáš za vtípek o studni a šípu - Jonáš za to, že je pro každou “špatnost” i když není moc nebo vůbec naplánovaná - ségra Věra za tip na skvělé trekové boty La Sportiva. Nejlepší boty na chození, co jsem kdy měl -58 650 kroků -38,9 km -1596 m výškových

30.11. přesun do El Calafate Jsme úplně vyřízení. Po víc než 100 km nachozených kilometrech místo odpočinku jedeme po 5h spánku na dlouhou 6h jízdu autobusem zpět do Argentiny do městečka El Calafate. Jednoznačně volíme autobus, protože před pár dny opačná cesta byl velký zážitek. Jediná možnost, kterou jsme tehdy našli byl taxikář, který vypadal jako Wesley Snipes z Blade. Zaplatili jsme mu víc než za letenku a asi 6km před hranicí s Chile zastavil s tím, že nás tady nabere jeho kámoška a že jí musíme zaplatit za asi 30km dalších 110 $. Tvrdil, že jinak budeme v háji – na hranici žádné taxíky nejsou, není tam ani signál. Tak jsme se domuvili se skřípěním zubů na 90$. Paní přijela, nabrala nás, po kilometru zastavila s tím, že musí do servisu a že nás vezme ještě někdo další. Tedy už třetí auto (už žádné označení taxi) a jedeme na první hranici. Nechal nás vystoupit s tím, že musíme říct, že stopujeme a že máme přejít hranici pěšky a zase nás nabere. Překvapivě to zafungovalo na jedné i druhé hranici. Chvíli jsem měl pocit, že nám do krosen dali nějaké drogy a pašujeme je nebo že nám ujede i s krosnama. No prostě tohle jsme znovu nechtěli zažít, tak jedem zpátky za pár korun mnohem raději busem. Ten má navíc na střeše Starlink, a tak jsme celou dobu online. V El Calafate jsme jen relaxovali v bazénu, popíjeli dobrou whiskey a u toho koukali přes velká prosklená okna na nádherné jezero Lago Argentina. Venku bylo tak větrno a ta whiskey byla tak dobrá… 1.12-2.12. Puerto Madryn Ráno jedeme na letiště a letíme do města Trelew na pobřeží atlantského oceánu. Cestou ale zjišťujeme, že tam nemáme žádné ubytování a nikdo z nás netuší, proč tam vlastně letíme a co tam budeme dělat. Po přistání navíc zjišťujeme, že to není u moře a že tam nic není. Tak operativně půjčujeme auto, Jonáš ruší ubytko v Trelew a jedeme do Puerto Madryn, ležící na pobřeží argentinské Patagonie, je známé jako brána k přírodnímu bohatství poloostrova Valdés, který je zapsán na seznamu UNESCO. Toto městečko láká milovníky divoké přírody na pozorování velryb jižních, lvounů a tučňáků v jejich přirozeném prostředí. Chci vidět tučňáky, tak vyrážíme na polostrov Valdés. Po cestě občas vidíme stádo Guanak (taková jakoby lama) nebezpečně blízko u silnice. První zastávka je v Puerto Pirámides – malá přímořská vesnička se zálivem, kde jsou nádherně fotogenické vlny a v jiném období je zde možné sledovat běžně velryby přímo ze břehu. Nicméně se za chvíli ukáže, že to byla zastávka první i poslední. Na cestě k tučňákům nás zastavili, že v noci pršelo a ne-asfaltová cesta není si v dobrém stavu. Že máme počkat, že probíhá kontrola. Někdy kole 13h nám oznámili, že bohužel – cesta je nesjízdná a máme jet pryč. Já ty tučňáky snad nikdy v přírodě neuvidím. Alespoň mám důvod se sem ještě alespoň jednou vrátit. Městečko jako takové je hezké. Sice není počasí ještě na koupání, ale restaurace na pláži jsou pěkné, procházka po mole a městem taky fajn. Jo, a mám tady první cache z Argentiny. Nejzajímavější je tady asi hotel. Vůbec nechápu, jak v takto malém městě mohla vzniknou takováto obluda velikosti Las Vegas hotelů. Navíc zaměstnanců víc než hostů, tak nevím, jak se uživí. Googlil jsem a už asi chápu – politika. Guvernér tu má své vlastní guvernérské apartmá, když přijede a je to kámoš majitele v době stavby. Jinak klasický SPA problém nás pronásleduje. Jdeme do SPA – seňor, lo siento. Está cerrado. Maňana… Je zavřeno, přijďte zítra. Tak jsme došli další den a jukněte na fotku… Tak teď už jen pár dní na závěr v Buenos Aires…

Buenos Aires – Paříž Jižní Ameriky Konečně jsme strávili 3 noci na jednom místě bez dalšího stěhování a hlavně je tu konečně počasí na kraťasy a na trička. Teď už je ale pátek 6.12., my sedíme v letadle na letu z Buenos Aires domů. resp. ještě tam máme nějaké přeskoky přes Madrid a Londýn. Fotky jsem vybíral rád, ale teď už mě pomalu dohání lampa brandy z Mendozy a psát se mi moc nechce. Tak jen stručně pár nesourodých vět. I když tu mají často mašiny na espresso, tak kafe je tu obvykle peklo a to je to první země, kde je ještě dražší než u nás. Šli jsme tak na espresso na Plaza Italia. Tam to musí být už podle názvu v pořádku. A taky bylo – skvělé espresso. Jen to bylo asi 15km pěšky tam a zpět a celý den pryč. Ale co by člověk pro dobré espresso neudělal. Bydleli jsme u obelisku v centru. V noci je krásně osvícený. V Buenos Aires je největší japonská zahrada mimo Japonsko. Byla opravdu moc hezká, ale v Japonsku to má stejně lepší vibe. Stále krásná dělnická čvtrť La Boca se stadionem, kde hrával Cavani nebo Diego Maradona a hned vedle moderní Puerto Madero s vysokými budovami a architektonicky povedeným mostem. Viděli jsme po cestě divné zvíře – králík s klokanem a kokrem dohromady. Na vyhlídku do skybaru nás nepustili, bo měl Jonáš žabky, a to prý vadí. A na vyhlídku Torre de Monumente jsme dorazili 7 min po zavíračce… příště. Beunos Aires je fakt hezké město… a každá čtvrť je totálně jiná. Konečně fungovala někde Spa se vším všudy. Měl ji na starost Sebastian – profík.