Jojo, opravdu si místama připadám jako na tripu, hlavně když jedeme z hotelu do práce, ale pěkně popořádku :) Co se človeku vybaví, když se dozví, že bude cestovat 19 hodin s dvěmi přestupy do Pákistánu? Nevím jak člověku, ale mě se okamžitě vybavilo neskutečně dlouhé sezení z větší části v ne úplně nejnovějším letadle se zkrčenýma nohama. Větší část znamenala ovšem téměř celou cestu. Pouze do Paříže jsme letěli s OK a pak dál už s Gulf Air. Kdyby si snad někdo myslel, že vše horší začne až odletem z Paříže, velmi by se mýlil. Někoho by možná nepřekvapilo, že letiště v Paříži neoplývá zrovna dostatečným počtem orientačních cedulí, mě ale ano – dvě hodiny na přestup se ukázaly jako tak akorát. Hlavně ve chvíli, kdy jsem se na check-inu dozvěděl, že na cestu do Pákistánu potřebuju zvací dopis (naše asistentky tuto informaci zřejmě nepokládali za důležitou). Nakonec mne ale do letadla vpustili s tím, že problémům se bez dopisu stejně nevyhnu. Další přestup měl být v Bahrajnu, kam už jsme cestovali strojem horším, ale stále jakž takž v evropských normách. Pět nebo šest hodin cesty naštěstí krátila televize a knížka, takže to až zas tak hrozné nebylo. Jídlo bylo také dobré (pozřel jsem kuřátko :) ). Do Bahrajnu, od kterého jsem si sliboval nějaké zážitky, jsme přiletěli za šera, které tam nastalo nezvykle brzo, ale jelikož nás stejně nepustili ven, bylo to jedno. 6 hodin čekání jsem vyplnil telefonováním do Čech a sháněním faxu, kam by mě mohli zvací dopis poslat. Vše dobře dopadlo a jako bonus jsem se dozvěděl, že na pákistánské vízum potřebuju jednu fotku, kterou jsem samozřejmě s sebou neměl :). Už jsem toho ale měl dost, dal jsem si pivko za 5 doláčů a šel koukat asi hodinu až dvě na podlahu – docela dobrej relax :). Maník s pivama ale neměl drobný na vrácení a tak řekl ať se pro zbytek peněz vrátím až dopiju. Proč bahrajnovci nevěřit? Nakonec dolary stejně neměl a dal mě 4,20 euro, takže jsem ještě vydělal :). Dál už jsme letěli něčím sice převelikým, ale trochu rozvrzaným. Už před startem se od pravého křídla ozval zvuk lehce připomínající cirkulárku, která nám ho právě nařezává. Člověk ale v těchto končinách musí být trochu otupělý a zvukům neznámým nepřikládat význam, který nemá plně potvrzen :). Když letadlo provedlo zážeh a zatlačilo nás do sedaček, začalo vydávat další vrzavé a praskavé zvuky, ale jak jsem řekl, člověk se na to musí vykašlat. Já si vždy říkám, že pilot přeci není magor, aby letěl s letadlem, které nechce doletět :). Další tři hodinky jsme tedy měli o zábavu postaráno a já se začal připravovat na komunikaci s úředníkem v Pákistánu (po zkušenosti z Turkmenistánu mi něco říkalo, že to nebude zas tak úplně lehká záležitost). Po přistání, v pět ráno místního času, jsem vstoupil na Pákistánskou půdu, ve městě Lahore v Punjabské provincii, cca 20 km západně od indických hranic. Letiště se nijak nevymyká ze standartu, je jen trochu jednodušší, ale vše funguje jak má (možná líp než v Paříži :) ). Vízový úředník v tu dobu už obsluhoval mého kolegu, který z Prahy odlétal o dvě hodiny po mě a přiletěl dřív, připojil jsem se tedy k němu a čekal problémy. Nakonec jsem byl mile překvapen, stačilo říct, že fotku prostě nemám a on si ji vystřihnul z kopie pasu :). Samozřejmě jsme museli vyplnit dva formátem jiné, ale obsahem skoro stejné dotazníky a počkat cca dvě hodiny (byrokracie je v těchto zemích na vzestupu). Naštěstí máme jako firma dělající na vládní zakázce výjimku a za vízum nic neplatíme, ne tak Holanďan, který čekal na vízum s námi. Říkal, že ho sem firma poslala namontovat jednu trubku do elektrárny. Byl to neskutečný kousek – fotku ani kopii pasu neměl a když to po něm úředník chtěl, jen řekl, že nemá a pokud ho nepustěj, tak nebudou mít elektriku a smál se. Dál to nějak nehodlal řešit. Co tedy úředníkovi asi zbývalo ... Pasová kontrola už byla formalita, zavazadla jsme také obdrželi a tak už zbývalo jen najít řidiče, což nakonec také nebyl problém – sám se přihlásil, vzal nás do hotelu Sunfort a já poprvé zažil pákistánské rodeo na silnici. Myslel jsem, že z Moskvy už jsem na ledacos zvyklý, ale mýlil jsem se. V Pákistánu stejně jako v Rusku mají silnici rozdělenu na několik pruhů, které ovšem nepoužívají, v Rusku však tyto pruhy používají pouze pro ten směr, ke kterému jsou určeny. V Pákistánu tak činí pouze auta (a to si ještě nejsem plně jistý), motocykly a kola jezdí klidně v protisměru. Do toho si přimyslete neustálé troubení oznamující tomu před vámi, že jedete, britskou jízdu po druhé straně a řidičovo telefonování a SMSkování. Není nic divného, když před vámi najednou kolista prudce změní směr, vy ho vytroubíte a to je vše. Tady platí pravidlo, že kdo je první, má přednost. Kupodivu to docela funguje – taková jízda bez pravidel, ale fair :). Hotel už nebyl nic zvláštního – klasický evropský standart. Spánek jsme však museli ještě odložit, protože od 9 se v hotelu koná pravidelný krátký meeting, na kterém jsme měli v plánu jediné - pozdravit se s projekťákama a odejít hají. Na závěr je nutné dodat, že prasklá plechovka s pivem v kufru nijak zvláště nepotěší. Ještě méně však v zemi, kde se pivo cení zlatem :).

Představa prosklené výškové budovy v obchodní čtvrti města se se vzdalujícím centrem pomalu rozplývala a v hlavě se začali objevovat vzpomínky na budovu v Ašchabadu stojící v chudinské periferii. Poslední zatáčka a před námi se objevilo asi třípatrové staveniště. Hlavně ať se neopakují ašchabadské záchody. Vystoupili jsme tedy z auta, z klimatizovaných 20 do krásných 45, prošli z trubek svařeným a strašně úzkým turniketem a pohledem ozbrojené, ale jinak neškodné, stráže kontrolováni jsme mezi stavbu provozujícími dělníky obešli budovu a po nezajištěném schodišti vystoupali do druhého patra. Toto jediné dokončené patro patří společnosti, pro kterou tu dodáváme software. Před vstupem dovnitř si každý musí nasadit slušivé modré igelitové návleky na boty - jakýsi druh hry na čistotu. Za dveřmi ještě musí proběhnout k ničemu sloužící zápis do knihy příchozích, kde si každý může napsat co uzná za vhodné - třeba Kačer Donald. Vlastní office se dělí na serverovou "neobydlenou" část, sociální zázemí, nutno uznat, že evropského a tedy zaplať Alláh neašchabadského typu, a prostornou kancelář, kam by se vešel odpovídající počet pracovníků potřebných k nasazení a podpoře našeho systému. Vešel by se, ale pouze pokud by byla vybavena i dostatečným počtem stolů. Tři čtvrtě míst tedy zabírají místní s mě unikající, nicméně možná existující náplní práce a zbylých cca 12 míst je určeno pro česko-ruskou jednotku, jejíž počet je silně variabilní a lehce se zvyšující s blížícím se termínem odevzdání. Dále je nutné poznamenat, že kombinace moderní, ve své podstatě pohodlné kolečkové židle, mělkého stolu, hladké, klouzavé podlahy a pracovní doby sestávající z dvoumístného počtu hodin je něco co se při troše dobré vůle dá směle nazvat moderním mučením a přitom se stává standardem. Nohy neustále skrčené pod stolem a přitom stále v pohotovosti, protože nikdy nevíte kdy vám židle na té krásné podlaze odjede, a ruce samozřejmě ve vzduchu. Prostě ergonomik by zaplesal :). Teď ale aby to nevypadalo, že si stěžuji, nebo, že se mě tu dokonce nelíbí. Tak to určitě není. Celé toto lehce stresující prostředí má jednu vše zastiňující výhodu - člověk vidí, že se opravdu něco děje a den za dnem má za sebou opravdu hmatatelné výsledky, což při tradičním programování, trochu srovnatelným s pásovou výrobou, nikdy nezažije.

Cíl jediného volného dne v týdnu, tedy neděle, byl jasný - vidět zdejší, co možná nejvyšší hory. Alespoň Nanga Parbat z dálky. V tomto směru jsme už několik dní předem lobovali u řidičů i u jejich bosse, až jsme nakonec dostali příslib, že v neděli vyrazíme. Je pravda, že nám připadalo, že slovo hory jim nějak nejde spojit s městem Lahore, ale mysleli jsme, že se jen vymlouvají. Čas přistavení vozu byl stanoven na 8:00. Přibližně v 9:00 jsme už byli netrpěliví a volali osazenstvu hotelu Holiday Inn, které jsme měli cestou vyzvednout. Ty nám řekli, že právě mluvili s řidičem a že zrovna míří k nám, kde bude do 10 minut. Za čtvrt hodiny nám volali zpět, že řidič přijel, ale k nim. Takže pak dojel k nám a zpoždění hodinu a půl již nemělo narůstat. Ujeli jsme ale sotva 5 metrů a volal nám projekťák, že začíná meeting. Naštěstí to spravil jen krátký rozhovor, v kterém se ukázalo, že naše účast nutná není. Tož tedy vzhůru na Himaláje. Aby byl čtenář obeznámen s geografickou situací, nutno poznamenat, že Lahore leží přibližně 150 km jižně od Nanga Parbat. Proto nás tedy poměrně zaráželo, že míříme stále na jih. Zřejmě nějaké hezké hory nacházející se ve stínu Himalájí. Cesta ubíhala velmi zvolna, jelikož město v zásadě nikde nekončí, a pokud ano tak jen na chvíli a hned krátký úsek s políčky střída opět vesnice, která se ale ničím neliší od okrajových částí Lahore. Člověk má tedy pocit, že je stále na periférii. Další důvod pomalé jízdy byl v tom, že hned jak člověk vyjede na okraj města, končí asfalt a cesta velmi často připomíná tankodrom. Pouze již zmíněné krátké úseky mezi vesnicemi jsou stále pokryty asfaltem. Po hodině a půl a 50 km jsme z "hlavní" silnice odbočili doprava a vjeli do centra městečka Kasur. Po krátkém bloudění jsme dorazili před mešitu (Baba Bulleh Shah), zaparkovali a krátce si ji z venku prohlédli, potom jsme ji obešli a navštívili i Bulleh Shahovu hrobku. Vzpomínám si na stále silný pocit bosých nohou na dlážděné podlaze rozpálené sluncem. Pak proběhla ještě krátká procházka městečkem, kde byla hromada krámků, lidí, zvířat, ale nic co by připomínalo, alespoň vzdáleně, horu. Dotaz směřující na řidiče Fajíze, byl tedy zřejmý: "Kde jsou hory?". Odpovědí bylo, že nás čekají na další zastávce kousek za městem. Hory za městem nebylo nic jiného než jeden možná dvacet metrů vysoký kopeček, na jehož vršku se nachází hrobka Baba Kamal Chishti. Jisté uspokojení jsem ale při výstupu pocítil a výhled a později procházka po vršku, který byl docela rozlehlý a členitý, mne utvrdili v tom, že řidič nijak perzekvován nebude. K2 to není, ale vše lepší než všude přítomná rovina. Dláždění v okolí hrobky pálilo ještě více než u té první a tak její návštěva byla ještě o něco kratší. No a jelo se domů. Cestou zpět jsme si opět přetrpěli nedokonalosti silnice a kousek od hotelu si nechali zastavit na večeři. I přes velké vedro a trochu jiný cíl cesty než byl námi očekáván to byl krásný výlet. Sezení v kanceláři nebo v hotelu bylo již dost.

Jednoho večera jsme se rozhodli, že nekulturnosti bylo dost a že vyrazíme alespoň na krátkou projížďku městem. Hlavní cíle byly tržiště a staré město. V hotelu jsme si tedy objednali taxíka (16 rupií za km + 160 za hodinu (cca 60 rupií za dolar)) a vyrazili směr nejznámější trh - Ichhra. Já jsem od toho nic nečekal, protože jsem byl zvyklý z Maroka, že to má sice atmosféru, ale to je asi tak vše, kolega ale trval na svém. Nechali jsme se tedy vyložit na kraji tržiště a začali se potulovat úzkými uličkami až jsme občas ztráceli přehled, kde se nacházíme. Žádné překvapení se nekonalo a nic jsme nekoupili, akorát jsme pro místní byli velkou atrakcí - jeden evropan s kudrnatými blond vlasy a já :). Obchůzka byla krátká, řidič čekal a kolega to ještě stále nepochopil a upřednostnil před krásami velkoměsta ještě další tržiště, které bylo od old taunu již kousek. Naproti tržišti byla "vyhlášená" fůt strýt, kterou jsme nechtěli vynechat a tak jsme do ní zamířili. Vyhlášená fůt strýt nebyla nic jiného než běžná ulice s trochu více krámky s jídlem a uzavřená pro auta. I když tu již atmosféra přímo lákala k ochutnávce, vydrželi jsme a jediné co jsme podnikli, bylo pózování pro místního klučinu, na kterém jsme úplně viděli, že se ještě několik let bude chlubit tím, jak potkal ve městě dva podivíny a jako důkaz mu bude sloužit právě tato fotka. Pak jsme zaveleli k místní pevnosti, řidič zprvu sice nerozuměl a vezl nás ke stadiónu, ale nakonec jsme šťastně obkroužili old town a přijeli k bráně, která vede na náměstí, ze kterého lze pokračovat nalevo do pevnosti, nebo napravo do mešity. Pevnost již byla v tuto hodinu zavřená, tak jsme zamířili k mešitě. Ta ovšem také právě zavírala, ale bránou před jejím náměstím jsme bosí ještě prošli a mohli na ní alespoň pokouknout. Dovnitř by nás, jako pohanský psi, stejně nevpustili. Prohlédli jsme si tedy alespoň hlavní náměstí, v noci pěkně nasvícené, a ještěrku, která vedle nás proběhla po zídce. Tím skončil noční výlet. I když jsme neviděli ani pevnost ani mešitu, výlet stál za to. Konečně jsem si uvědomil, že Lahore nejsou jen v podstatě nezajímavé čtvrti, kde leží hotel a office, ale že centrum je opravdu krásné. Bylo by opravdu škoda se sem nepodívat ještě ve dne.

Jednoho dne, ani nevím, kde se to vzalo, byl odjezd do práce stanoven až na 11:15. Toho se nedalo nevyužít k denní procházce okolo hotelu. Pozdější probuzení, opožděná snídaně, venku sluníčko a krásných 40 stupňů. Přidal se i kolega a tak já vybaven kamerou a on foťákem jsme zamířili na nedaleký "liberty market", což je jakýsi velký, napůl rozestavěný (jako ostatně všechno tady) půlkruh, který je, jak již název napovídá, po okrajích vybaven krámky. Ovšem zase to ale není, co bych od toho čekal. Prostě směsice různých krámků a takový ten místní tradiční nepořádek. Nákupní půlkruh ale naštěstí na druhé straně doplňuje nemalý park, kde už procházka byla o něčem jiném. Tady se zase pákistánská nechuť k přehnanému úklidu jeví jako dobrá vlastnost, protože park nepůsobí umělým dojmem, i když ruka dřívějšího britského kolonizátora je i zde stále patrná. Nicméně jako celek je to velmi příjemné místo. Lidé si leží, kde chtějí (ne jako v některých evropských parcích, kde člověk musí chodit jen po vyznačených stezkách), zvířata tu volně pobíhají a drobní živnostníci se s vámi nejdříve dají celkem dobrou angličtinou do řeči, pak nenápadně začnou předvádět cvičenou opičku a když člověku dojde, že aniž by zakoupil vstupenku, objevil se na představení, z kterého se zadarmo neodchází, musí se už jen smát. Ještě, že jsme "prachatí běloši ze západu" a ani jejich přemrštěná cena pro nás není něco rujnujícího :). Naše váhání, kolik mu asi dáme vyřešil sám majitel opičky - 200 za osobu (cca 75 Kč). Za drzost dostal pouze 300 za oba. Nutno ovšem dodat, že opička uměla hodně věcí a kdyby mě netrápila myšlenka, že to zrovna asi není její představa o životě, líbilo by se mi to mnohem více. Další atrakcí, tentokrát neplacenou, jsme se stali přímo my. Místní, až doteď líně polehávající ve stínu stromů, se začali shlukovat okolo nás a sledovali, jak si dva bílí cvoci fotí cvičenou opičku. Opravdu jsem si připadal jako "tlustej němčour", který právě vyjel lanovkou na Dachstein, natáčí si hory okolo, aby mohl doma ukazovat na jaké hory "vylezl". Určitě bych se raději setkal s touto opičkou někde při výstupu na Nanga Parbat, ale ... Na závěr ale jeden, alespoň pro mě zajímavý, postřeh. Když jsem si s opičkou podával ruku, bylo to opravdu jako kdybych držel za ruku člověka. To bylo na tom dnu asi nejhezčí, pak už byla jen práce a práce.

Tohle bude krátké. Dnes jsem se rozhodl, že si poprvé zajdu do hotelové restaurace na večeři. Nebylo s kým jít a tak jsem o tom ještě chvíli sám se sebou diskutoval. Nakonec hlad a chuť na něco tradičního zvítězili. Objednal jsem si Palak paneer, což je zdejší druh sýra vařený ve špenátu a místním koření, podávaný s čerstvým indickým chlebem a malým salátem. Pro jistotu jsem si dal i pivo, kdyby se to nedalo jíst (samozřejmě nealkoholické - proč? protože Pákistán). Po 20 minutách přinesli na první pohled sice nevzhlednou (jak už to u špenátu bývá), ale zato voňavou mňamku. Z koření jsem poznal jen zázvor. Dál už se to nedá popisovat, byla to opravdová, příjemně pálivá dobrůtka.

Trochu fungující systém (ne že by pouze 'trochu' fungoval, ale 'trochu' to měl na svědomí :)) a trochu naše tajné modlení zapříčinili, že vedení souhlasilo s naší celodenní nepřítomností na pracovišti. Cíl byl jasný a již alespoň tisíckrát omletý - hory. A jelikož naší současnou destinací je Pákistán, je zřejmé, že nepůjde o nic jiného než o Himaláje. Vyrážíme v sobotu v devět večer. V plánu je být do půlnoci v tři sta kilometrů vzdáleném Islamabádu, tam rychle přespat a brzo ráno stejně tak rychle do hor. Plány se ale dobře plánují, ale již hůře realizují. V Islamabádu jsme po jedné ráno, krátce bloudíme (policajti, kterých se chceme jen zeptat na cestu, nám preventivně dávají pokutu/úplatek) a místo spánku si dáváme noční výhled na mešitu. Za chvíli jedeme dál. Teď už ale pouze řidič a náš pákistánský kolega Feroze vědí kam, tedy my v to alespoň doufáme. Probouzím se až když auto stoupá do kopců a slunce pomalu osvětluje okolní krajinu. Vypadá to dobře a já po dvou týdnech v horké rovině trochu ožívám. Testuju i okolní teplotu a i ta se zdá býti příjemná. Teď už jen aby se vynořili skály. Po čase, který se dá jen těžko odhadnout se začínáme motat po jakési vesničce (později zjišťujeme její název - Murree). Je šest ráno a "naháněči" už fungují, běhají za námi do kopce i z kopce a nakonec se jim podaří nás nahnat do jedné "útulné" hospůdky, kde i přes velmi ranní čas je docela plno. Feroze objednává snídani a my naštěstí stíháme zrušit jídlo a dáváme si jen čaj. Bylo to dosti prozíravé, protože přinesená kozí noha ve žluté vodě nedělá mému žaludku dobře ani na dálku. Ani čaj není nic moc, protože ho hyzdí škraloup ze zřejmě kozího mléka. Ten ale statečně piju, čehož za chvíli lituji - křeče ale naštěstí nejsou dlouhodobého charakteru. Když se Feroze začíná tvářit, že toto je jako cíl cesty a že uděláme nějakou procházku po okolí a to bude vše, začínáme jednak tušit něco shnilého a hlavně Ferozeho vyvádíme z omylu - pojede se dál. Feroze tedy slibuje, že vyjedeme k hotelu Green ( https://retreathotels.pk/green-retreat-nathiagali.php ), který se nalézá v 17 000 stopách (toto číslo si zapamatujte). Následuje řidičův a Ferozův spánek v autě a naše dvouhodinová procházka po městečku za doprovodu místního průvodce. Pak spáče budíme a valíme dál. Naštěstí má kolega Míla na hodinkách výškoměr a tak můžeme kontrolovat jestli realita alespoň trochu odpovídá slibům. Proč to prodlužovat. Silnička stoupá, motá se ve strmých srázech a vzápětí zase klesá, opice nás zdraví a když dojíždíme k hotelu, tak Mílovi hodinky ukazují cca 2500 výškových metrů. Lze uznat, že to není žádné přesné měření, ale 2500 metrů a 5500 metrů (17 000 stop), je chyba kterou nelze vytvořit ani při měření výšky odhadem. Jsme dosti zklamaní. Moc hodinovou cestu jsme podstupovali jen za podmínky, že uvidíme hory, ne kopce, ale pětitisícové hory. Je deset dopoledne a my máme na výběr, pokračovat dál, kdy není vůbec jisté, že jsme schopni dosáhnout v rozumném čase nějakého cíle, nebo na koních vyjet na místní vrchol Miranjani (2992 m), odkud by měla být vidět slibovaná hora Nanga Parbat. Není o čem přemýšlet a smlouváme koně - nakonec 700 rupií za jednoho (230 Kč) na cca 3 hodiny. Po dosti nebezpečném, hodinu a půl dlouhém výstupu, kdy skoro celý čas je pod námi na jedné straně propast a cestička je z obou stran ohraničena asi půlmetrovým ostnatým plůtkem (nikdo neví proč), jsme na "vrcholu". Je tu opravdu krásně, ale co znamená 2700 metrů vysoký kopec v himalájské oblasti, kde ani není vidět do dálky (a tedy ani Nanga Parbat :() kvůli oparu. Začínám si ale uvědomovat, že by bylo škoda si tím nechat zkazit zážitek z jinak nádherného místa, kde to dýchá pohodou - pasou se tu koně, krávy, pár místních hraje kriket (v dolíku na vrcholku je zřejmě nejlepší rovina široko daleko:)) a několik bílých turistů si tu užívá klid. Zatímco tedy ostatní fotí a fotí, já sedím a sedím a koukám do dálky, kde se v oparu snažím marně najít alespoň obrysy té nádherné hory. Chvíli se také bavím s člověkem z Islamabádu, který si sem vyšlápnul jen tak s hůlčičkou. Bavíme se o Pákistánu - o tom jak je dole hnusné vedro a tady na horách nádherně, trochu o Kašmíru a situaci tam, atd. Pak je tu čas na ústup. Necháváme zase osedlat koně a ty nás po chvíli odvádí dolů. Cesta je to sice rychlejší, ale o to nebezpečnější. Jednu chvíli, kdy kůň musí odbočit mimo cestu, kvůli spadlému stromu, mu klouže noha a já svůj pád zachraňuju jen křečovitým držením. Koník to nakonec ustojí, jen sedlo je potřeba srovnat. Zbytek cesty si už jen přeju ať jsme dole, kopýtka nám totiž kloužou stále častěji a v propasti by mě asi nikdo nenašel. U hotelu nám zase začíná civilizace, majitelům koní je diško 800 rupií málo, objednaný čaj v hotelu chutná jak, když dáte jednu lžičku čaje na galon ... Ještě tedy chvíli sedíme u hotelu a pak se přesouváme do auta, v kterém zase budeme trávit x hodin. Další zastávka je zase až v Islamabádu, kde v dlouho hledaném hotýlku večeříme (já dvě nealko pivka a místní specialitu - pálivou čočku s chlebem). Totálně unavený jsem v jednu ráno v hotelu. Těžko se výlet dá vyhodnotit jako úspěšný, ale i přes všechny ty nedostatky se mi to líbilo - můžu říct: "Viděl jsem Himaláje (i když jen z dálky a v mlze:)).". ... PS (20.5.2017): Kdo tehdy mohl tušit, že 4 roky po naší návštěvě dopadnou kousek odtud, v Abbottábádu, Usámu bin Ládina. Možná jsme ho v horách potkali :)).