Tak a je to zase tady. Rok utekl jako voda a i když jsme si s Mirkem říkali, že se na MVP Summit už možná znovu nevypravíme, nakonec vše dopadlo dobře a po roce jsme zase v Redmondu. Přemýšlím co vlastně o letošním výletě napsat a jak jej zahájit… vlastně jsme si říkali, že je vše stejné, jako v minulých letech – nikdy jsem nebyl tolikrát v nějakém městě tolikrát jako v Seattle/Bellevue/Redmond. Ani se mi nechce věřit, ale už jsem zde po čtvrté a tak to tu všechno znám… Den 01 Cestu jsem letos geniálně prospal a kromě krátkého přestupu v Paříží (kde nám kupodivu neztratili kufry) jsem spal celou cestu. Částečně kvůli únavě z předchozích dní, částečně díky „kamarádovi“ jménem Stilnox, který mě spolehlivě kdykoli na 6-8h zabije J. I když po pravdě musím říct, že při přeletu nad Grónskem to s námi asi 30min tak ošklivě házelo, že mě to dokonce probudilo… po příletu jsme zamířili do místní půjčovny aut a po 15ti minutách (tohle mě nikdy nepřestane bavit, jak rychle a levně se tu dá půjčit auto) jsme odjížděli cca 35mil za Seattle do nákupního outletu Tulalip. Tady už to důvěrně známe a tak zbytek dne trávíme nákupy nejrůznějšího druhu – tentokrát ovšem perfektně připraveni a vybaveni seznamy věcí, které je potřeba zakoupit pro naše ženy, děti, kamarády a bůh ví koho ještě J. Po příjezdu na hotel Westin jsme poklidně souhlasili s přihlášením se do klubu hotelového řetězce – ani nevím proč jsem odpověděl že ano a díky tomu nás upgradeují do obrovského apartmá v nejvyšším patře, které podle ceníku stojí 550$/noc. Mno, to si nechám líbit J. Kdyby venku nebylo tak hnusně, tak bychom si výhled na downtows Bellevue a jezero užili víc, tak snad ráno… kolem 22h nás zabíjí jet lag a tak jdeme spát. PS: Snídaně v Americe jsou boží! Nemusím potom celý den už vůbec jíst :) Den 02 Původní plán byl dnes vyrazit autem do 3h vzdáleného Portlandu, kde žijí naši kamarádi. Nakonec ale kapitulujeme, protože venku je kolem nuly, neustále prší, mraky jsou nízko nad zemí, prostě typické Seattle počasí. A protože podle Wikipedie je v Portlandu zajímavé jen to, že tam jezdí české tramvaje, auto vracíme a přecházíme rovnou z hotelu po malém mostíku přímo do nákupního centra Bellevue Square. Tady je sice dráž než v outletu za městem, zato je tu mnohem víc obchodů, mnohem lepší výběr a tak netrvá dlouho a jsme ze všech stran obtěžkáni plnými taškami. Troufám si říct, že mám zase na rok nakoupeno. A to si dovolím zopakovat to, že oba s Mirkem nesnášíme nakupování, ale to, jak to tady funguje a za jaké ceny se zde nechá nakoupit, to je prostě jiná dimenze a dokonce i my dva tomu podléháme a nakupujeme tak, že Mirek večer na pokoji asi hodinu řeší, jak to všechno do toho kufru dostane a převeze domů :). Málem bych zapomněl ještě na jednu příhodu – před navrácení auta do půjčovny se vypravujeme do Redmondu do Microsoft Company Store. Jedná se o obchod jen pro Microsoft zaměstnance, případně ve výjimečných případech i pro jiné lidi – např. v době summitu pro nás MVPíky. Jsou tu mnohem lepší ceny než normálně a tak se tu výhodně nakupují licence. Máme ale limit jen 150$ na osobu, takže po chvilce odjíždíme s několika licencemi Windows 7 apod. Jsme trochu zklamáni, v obchodě vlastně nic nemají a tak kupujeme opravdu jen licence. To v nákupním centru objevujeme kromě nám známého Apple Store i Microsoft Store a po pravdě, jsem totálně ohromen. Nevím, jestli to dělá ta obrovská obrazovka kolem celého obchodu, ale vypadá to tam úžasně a i když bych nikdy nevěřit že to někdy řeknu, tak Apple Store vedle toho vypadá tak nějak „ušmudlaně“. Tady naopak mají absolutně cokoli, co si dovedete ve světě Microsoftu představit – všemu vládne Kinect, doplňky pro Kinect, hry pro Kinect, atd. Opravdu cool místo, doporučuji vidět. Večer je Welcome Party, kde dáváme pár pivek, kecáme s dalšími českými MVPíky a díky jet lagu jsme kolem desátý spolehlivě v posteli a usínáme. Den 03 Venku je zase hnusně. Nikdy jsem si nemyslel, že je někde hnusněji než u nás, ale je – v Seattle. Brrr L. Jdeme na vystoupení Steve Balmera, které nás nechává zcela chladné. Nedozvěděli jsme se zhola nic, Steve ani nebyl tak vtipný jako jindy, takže nuda :(. Co si z toho pamatuji asi nejvíc, je dotaz jednoho z posluchačů: „Steve – mohl bys nám říct něco o budoucnosti Windows 8? Máme tu všichni podepsané NDA, tak bys mohl pustit nějakou tajnou informaci, ne?“ Odpověď Steva: „Víš, v době Twitter a Facebooku si zde připadám spíš jako na tiskové konferenci a tak vám bohužel nic tajného neřeknu…“. Na jednu stranu ho chápu, ale mrzí mě to… tak nějak s nostalgií vzpomínám na vystoupení Billa Gatese. Ten nikdy nemluvil o konkrétních věcech, ale představoval vize, to kam si myslí že se svět IT bude v příštích letech posouvat… prostě takový vizionář. Steve je místo toho jen takový buldozer-obchodník, který možná dělá svoji práci dobře (nejsem schopen posoudit), ale já s nostalgií přeci jen raději vzpomenu na Billa. V poledne se přemísťujeme do jedné z restaurací ala sport bar okolo hotelu a díky vstřícnosti obsluhy sledujeme fotbalový zápas Premier League mezi Chelsea a Manchaster United. United nakonec prohrávají 2:1 a tak mám odpoledne vedle sebe smutného Mirka… J. Míříme na první přednášky v Redmondu, které jsou všechny o cloudových službách Microsoftu – je to celkem zajímavé a tak nám odpoledne utíká jakoby nic. Večer přijíždí kamarád Luděk, který už několik let pracuje tady v Microsoftu, nejprve nám ukazuje svůj dům kde bydlí, krátce se pozdravíme s jeho ženou a dětmi a končíme v roztomilé „zaplivané“ Redmond putice, kde si dáváme křidýlka, hamburgry a několik „pinch“ kbelíků piva a překvapivě jsme kolem desáté večer na pokoji a spíme.

Den 04 Bože, tady je tak hnusně! Venku prší, sněží, fouká silný vítr, fuj… i když je venku tak hnusně, nedá se nic dělat a s Mirkem vyrážíme na přednášky do Redmondu. Tentokrát za to vezmeme pořádně a zodpovědně a jsme opravdu od rána až do večera na všem, co nás zajímá. Den tak utíká hrozně rychle a protože vše, co se dozvídáme je pod přísným NDA, nemohu se s vámi ani podělit o nějaké zajímavé detaily... co je ale zajímavé hodně je večerní závěrečná party. Každý rok se koná někde jinde a každý rok je to velmi povedená akce. Pamatuji na jeden rok, kdy se akce konala v muzeu sci-fi, jindy v muzeu hudby, nebo loni v jedné velké herně v centru Seattle. Letos nám Microsoft překvapil velkolepou akci na místním baseballovém stadionu. Což bude asi tím, že XBOX skupina v Microsoftu tento tým sponzoruje. Nápad to byl super, musím říct že všechno bylo připraveno na jedničku až na jeden drobný problém - stadion má pouze tenkou a asi plátěnou střechu, takže i když jste jakoby schováni před rozmary počasí, ve skutečnosti jste pořád venku. A vzhledem v počasí v Seattle tam byla pekelná zima :(. Tím pádem se u kapely, která hrála vlastně venku nikdo moc nezdržoval, prostě to nešlo. A tak to kolem 23h večer balíme a jdeme spát… Den 05 Poslední den v Seattle. Ráno bleskově balíme, suverénně se jdeme nasnídat na stejné místo v hotelu jako vždy a až při odchodu s hrůzou zjišťujeme, že už nám Microsoft snídani už dnes neplatí a že jsme se nažrali zadarmo na nějaké úplně jiné akci :o). Rychle míříme za posledními nákupy a potom na poslední dvě přednášky, které osobně vede General Manager Exchange skupiny a který nám nastiňuje pravděpodobný vývoj Exchange v dalších letech. Po přednáškách míříme z Bellevue na letiště v Seattle… nejprve poklidně postáváme na autobusovém nádraží, popíjíme Starbucks kafe a čekáme na nějaký autobus. Ten ale přijíždí až po 30min a oznamuje nám, že na letiště je to s ním ještě 45min, což nás dost vystresuje, do odletu letadla nám zbývá jen 90min. Vystupujeme tedy z autobusu a snažíme se chytit si taxík, který jako na potvoru nikde. Nakonec se ale povede jeden najít, takže sedíme v taxi, řítíme se 80mph po dálnici směr letiště (na USA naprosto neskutečná rychlost), kde se nakonec v klidu a poklidně odbavujeme a odlétáme směr Los Angeles. Tam se ztrácíme na letišti, což se mi ještě nikdy nestalo! Problém je v tom, že nám všichni tvrdí, že letadlo je vypraveno společností Alaska, což není pravda a nakonec a bohužel zase na poslední chvíli přejíždíme skrz rozestavěný kus letiště autobusem na terminál, kde operuje Delta se kterou doopravdy letíme. Při cestě autobusem mám možnost vidět poprvé v životě pěkně zblízka Airbus A-380… no a jak se tak snažím pořídit dychtivě nějakou fotku tohohle monstra, tak si v autobusu nechávám pas a letenku… !!! … naštěstí na to ale přicházím po několika vteřinách a tak se do autobusu stihnu vrátit a pas a letenku získat zpět. Fuj, v tenhle moment by se ve mně krve nedořezal… zbytek dne je nuda. I když musím říct, že 6h let z LA na Hawai mě svojí délkou překvapuje a poprvé si uvědomuji, jak daleko od domova že jsme se to vydali. Přistáváme před půlnocí, na letišti na náš čeká Luděk s autem a odváží nás na náš zapůjčený byt v Kihei na ostrově Maui.

Neuvěřitelné – probouzíme se na Hawai a počasí nestojí zase za nic! Zataženo, viditelnost na prd a i když je teplo kolem 28C, tak na koupání nemáme ani pomyšlení. Ani se mi nechce věřit, že je to na Hawai možné! Rovnou prozradím, že počasí se během dne ještě zhoršuje a v pozdním odpoledni začíná velmi silný déšť. Ach jo… :(. Ráno vstáváme těžce a dlouze – jednak díky dalšímu časovému posunu (-11h od Prahy), jednak díky tomu, že jsme se hned první večer stihli na v jednom z místních barů pěkně „upravit“ :). Nakonec se ale vypravujeme autem na celodenní cestu kolem východní části ostrova. Asi bych měl napsat, že jsme si nepůjčili nějaké obyčejné auto, ale Jeep Wrangler. Na papíře a možná i fotkách to vypadá celkem cool, ale ve skutečnosti se jedná o docela pěkný vrak, který má 100% najeto kolem půl milionu kilometrů. A mimochodem nemá pevnou střehu, zadní okýnka apod., což v momentě tropického deště vždy ten kdo sedí vzadu opravdu ocení. A protože si tady deště ještě užijeme celkem dost, tak je asi jasné, že to nebyla optimální volba. Ale co, zase je to strašná legrace a kolem auta neustále kolují nějaké vtípky… vrcholem je nicméně situace, kdy nám v největší průtrži mračen přestanou jít stěrače. Zkoušíme co se dá, ale pořád nic. Nakonec mě napadá spásná věta: „Did you tried to turn it off and on again?“. Kluci na mě nechápavě zírají, ale po vypnutí a zapnutí auta začnou stěrače zase fungovat, což považuju za výbornou historku :D. Ale zpět k dnešnímu dni – vyrážíme od našeho bydlení směrem na severovýchod na silnici jménem Hana Road, která se kroutí pralesem a víceméně kopíruje pobřeží. Ač to není na její konec více než 40mil, strávíme na ní nakonec skoro celý den. Pořád je kde se zastavit, na co koukat. Jedeme vlastně pořád pralesem z různých druhů bambusů a tak pořád zastavujeme, občas si koupíme nějakou dobrotu z místního ovoce a zase jedeme dál. To, že jsme v USA si uvědomujeme v momentě, kdy navštěvujeme krásnou botanickou zahradu, která se nechá celá absolvovat v autě! Je to normální? Tady asi ano… na konci této cesty se v městečku Hana rozhodujeme dokončit východní okruh kolem ostrova (místo pohodlnější cesty zpět) a pokračujeme dál po té části ostrova, která je turisty zcela opomíjena – není tu vlastně vůbec nic a krajina chvílemi připomíná Skotsko, chvílemi jsou vidět stopy sopečné aktivity, chvílemi opuštěná stavení a krávy a to je tak vše. Ale líbí se nám tu... Po dalších několika mílích zastavujeme u kaskády vodopádů jménem „Seven Pools“ – tady se koupeme a užíváme si dovolenkové pohody. Doteď sice počasí nebylo nic moc, ale při návratu k autu se hrozivě zatahuje a po chvíli začíná pršet. Nejdřív lehce, potom velmi silně. Bohužel tak musíme zrušit plánovaný trek do bambusového pralesa a k vodopádům - pokud to vyjde, vrátíme se sem s Mirkem poslední den na Hawai. Zbytek cesty je dost nepříjemný – prší čím dál víc, ochlazuje se a my to máme skoro 40mil po prašné a velmi klikaté cestě domů (připomínám, že nemáme okýnka a tak). Nakonec to ale zvládáme a kolem desáté večer dorážíme dost vyčerpaní domů. Tentokrát nemá na zábavu nikdo náladu a tak jdeme spát s přáním, že ráno snad bude líp…

Malá vsuvka na začátek - přečetl jsem si po sobě včerejší zápis dne a ještě se vrátím k jedné věci, která nás s Mirkem na USA neskutečně vytáčí – jedná se o neuvěřitelné množství zákazů, příkazů a omezení. Pokud jedete na po silnici autem, každých pár metrů je nějaká cedule, pokud jdete na pláž, nemůžete tam skoro nic a tak bych mohl pokračovat v podstatě donekonečna. Co nás ale opravdu rozčílilo, bylo následující situace – pijeme si v baru pokojně pivo, když tu přijde vyhazovač a řekne nám, že podle místních zákonů se právě zavírá. Koukáme na něj trochu nevěřícně, v baru je kolem 100 lidí, přece nás nemůže vyhodit. Omyl – do 5ti minut jsme všichni venku… Mirek si sebou chtěl vzít úplně plné pivo, které si před chvílí koupil, ale u východu mu ho sebrali s tím, že je to opět zakázáno, že na ulici se nesmí pít. Stojíme tedy před barem (plus několik dalších desítek lidí) a řešíme co dál, když tu se objeví policejní auto a z něj na nás huláká místní policista, že se máme okamžitě rozejít. Tak to už je vážně moc… a perlička na závěr – asi 100m od nás je takový menší supermarket, který má otevřeno 24h denně. Myslíte si, že si tam můžete koupit alkohol? Můžete, ale jen do 22h, potom smůla. A že byste si vzali třeba flašku na pláž? Absolutní nesmysl a podle mě by vás rovnou zavřeli. Ach jo… vzpomínáme na různé země, kde jsou na pláži bary, většinou se tam dá koupit i něco k jídlu a prostě panuje pohoda. To tady nepřipadá v úvahu – alkohol, cigarety nebo cokoli jiného na pláž nepatří. Tečka. Zato všude pobíhají psi, které si sem Američané zjevně berou sebou, kteří kadí a čůrají na pláži a to zjevně nikomu nevadí. Ač mám doma psa Emmu, tak tohle nechápu, tady pes nemá co dělat… Den 07 Když jsme šli včera psát – pršelo. Doufali jsme, že ráno bude hezky, ale bohužel není. Prší a to velmi vydatně. Místní nám tvrdí, že v Kihei kde bydlíme je souhrn ročních srážek 14mm, čemuž ale odmítáme věřit, podle mě to napadlo třeba za hodinu. Co teď? Nakonec vyrážíme na výlet na jedno z nejmokřejších míst na světě Iao Valley. Toto údolí se nachází na východním úbočí sopky Puu Kakui a díky místnímu klimatu a vanoucím větrům od moře zde v podstatě neustále prší. Což nám ve dni, kdy prší na celém ostrově nakonec ani moc nevadí. Až skoro na konec údolí vede cesta pro auta a od parkoviště je zde vyznačeno několik stezek, které se proplétají kolem místní říčky a na několik vyhlídek. I když viditelnost není nic moc, přesto je to velmi hezké a magické místo, které nám něčím připomíná Machu Picchu. Protože nám místní stezky nestačí, činíme odvážné rozhodnutí, na tajno odbočujeme po jedné z lesních pěšin a vyrážíme na několikahodinový trek místním deštným pralesem. Nejprve se škrábeme bahnem a v dešti do kopce, potom do ještě většího kopce a potom jdeme ještě několik kilometrů lesem. No a nakonec… nakonec prostě nic :o). Jsme pořád v mlze a tak nevidíme vůbec nic, než občas nějaký ten exotický strom, ovoce, atd. Ale stejně nám to nevadí, i když jsme nakonec promočení až na kůži. Bylo to náhodou fajn a užili jsme si dost legrace. Hlavně Mirek, který vyrazil jen tak v sandálech a to opravdu není v hodná obuv pro takovéhle šplhání promočeným pralesem. Zase jsme celkem unavení, takže ještě jdeme na pizzu do jedné z místních restaurací a kolem desáté jdeme spát.

Na ráno – dokonce na 7:30 - máme s Luďkem domluvené šnorchlování. Mirkovi se plavat nějak nechce a tak vyrážíme sami. Nejprve jsem to chtěl taky vzdát a v 7h ráno ani nelézt z postele, což jsem si ale bleskově rozmyslel v okamžiku, kdy Luděk z kuchyně volá – vstávej, je nádherně a svítí sluníčko. Tak teda konečně, JUPÍ! A opravdu, venku je božsky. Modrá obloha, skoro žádné vlny, prostě ráj. Teď jsem si tak uvědomil, že jsem ani nic nenapsal k našemu ubytování. To je na Hawai docela drahé a hotelové pokoje jsou kolem 300USD/noc. Naštěstí jsme ale od lidí z Microsoftu dostali doporučení na server VRBO, který zprostředkovává pronájem letních bytů. Zadáte si počet lidí, koupelen, termín a už si vybíráte. Díky tomu bydlíme v luxusním a obrovském bytě se dvěma ložnicemi, dvěma koupelnami, velkým obývákem a kuchyní + internet, balkón s výhledem na pláž, která je asi 30m od domu. Paráda a to vše za 110USD/noc. A to je na 3 lidi totální pohoda. Tenhle server mohu jen doporučit. Přesně v 7:30 se naloďujeme na extrémně rychlý člun, který nás odváží na několik mil vzdálený korál, který vyrostl na zbytku kráteru sopky Molokoni. Tam se asi hodinu potápíme, plaveme a vůbec si užíváme léta. Korál po pravdě není nic moc, ale vůbec mi to nevadí. Co mě ale totálně dostává je to, že kolem nás jsou všude v moři velryby a tak každou chvíli nějakou z lodi pozorujeme. No a když se poprvé ponořím pod vodu, tak nevěřím vlastním uším – slyším velryby, jak si spolu povídají. Takový ten zvuk kombinace sonaru a skřípění, jaký znám z televize. WoW! Prý sem také jezdí na dovolenou… naloví a nažerou se někde v moři a potom připlavou na Hawai, kde 3 měsíce téměř nejedí a jen si užívají teplého moře, sexu a vyvádí mláďata. Konečně chápu, proč pořád vidíme na balkónech směrem k moři lidi s dalekohledy – prostě pozorují vynořující se velryby. Máme štěstí a pozorujeme dokonce jednu velrybu jak si vyskočí nad hladinu a jako ve filmu sebou plácne zase zpět. Nejlepší zážitek se ale teprve blíží – opět nasedáme na loď a přejíždíme na jiné místo, kde jsou prý želvy. Nečekal jsem od toho nic moc, ale nakonec jsem byl naprosto ohromen. V moři kolem lodi jsou desítky obrovských želev, velkých třeba jako stůl. Pomalu si proplouvají mořem, jednou za 10-15min se nadechnou a zase v klidu plují dál. Některé naopak spí na dně, kde prý potom vydrží až 5h bez vzduchu. Miluju želvy, dřív jsem je i choval, takže jsem naprosto u vytržení. Jedinou želvu, kterou jsem dosud v moři viděl byla jedna jediná na Galapágách, ale tady jich jsou desítky. A tak se potápím, plavu kolem nic až na jeden metr (blíž se nesmí) a ony mě se stoickým klidem ignorují. Ty jo, tohle byl jeden z nejlepších zážitků v životě. Odpoledne bereme auto a vyrážíme na vrchol sopky Haleakala. Je to docela velká sopka, má 3055m, takže i když jedeme autem (jak jinak v USA, silnice vede až na samý vrchol), cesta trvá skoro 2h. Ač vyrážíme za slunečného počasí, tak kolem vrcholku jsou neustále nějaké mraky. Bohužel se z pláže nedá odhadnout přesně, zdali je nahoře hezky či nikoli a tak vyjíždíme a modlíme se, aby tam bylo něco k vidění. Místní krátery patří prý k jedněm z nejkrásnějších na celém světě. Asi se modlíme málo a tak když po 2h stojíme na vrcholu, ocitáme se na pekelném místě, kde je teplota kolem nuly, hustě prší, všude mraky a není vidět ani na metr. Uděláme jen jednu rychlou fotku zase jedeme dolů k moři. Nakonec končíme na několika plážích, kde pozorujeme surfaře a windsurfaře na moři, plaveme a panuje totální pohoda. Bohužel večer Luděk odlétá zpět do Seattle, takže ho s Mirkem kolem 21h vyhazujeme na letišti, loučíme se a odjíždíme do našeho bytu, kde jdeme ihned spát, ráno chceme zase brzy vstávat.

Čeká nás poslední den na Hawai a protože vlastně už není co objevovat, rozhodujeme se s Mirkem, že zkusíme navštívit znovu místa kde už jsme byli, ale kam jsme se nemohli dostat a nebo nebylo kvůli počasí nic vidět. Ráno kolem sedmé rychle snídáme a opět vyrážíme na vrchol sopky Haleakala. I když to zpočátku vypadá velmi nadějně, na vrcholku je jen o trochu líp, než včera. Do pr***. Celí zoufalí postáváme na vrcholu skoro 90min a modlíme se, aby se mraky protrhli. Chvilkama to vypadá že nám chybí nad mraky jen pár metrů, chvilkama dokonce vidíme i kusy ostrova, nicméně hlavní atrakce – kráter – ten je bohužel pořád zahalen tajemstvím. Škoda, tohle nás opravdu mrzí… Sjíždíme ze sopky dolů a vydáváme se na východní cíp ostrova po prašné a velmi málo upravované cestě do Kipahulu. Tady už jsme byli, koupali jsme se v jezírkách „Seven Pools“. Tentokrát si ale cestu tam i zpět s Mirkem totálně užíváme. 30mil špatné cesty, šotoliny a bůh ví čeho je v Jeep Wrangler absolutní paráda a tak si například v rychlosti kolem 30mph dávám plynulý smyk všema čtyřka kolama a vůbec blbnu co to dá. Konečně chápu, k čemu bylo tohle auto vyrobeno… Z Kipahulu vyrážíme na 6,4km dlouhý trek, který vede nejprve kolem několika menších vodopádů, potom bambusovým pralesem a nakonec končí u nádherného, podle nás tak 100m vysokého vodopádu Makahiku. Dá se pod ním i koupat, takže tam blbneme, fotíme se (a zpětně zjišťujeme, jak jsme pekelně po zimě tlustí) a je nám fakt dobře. Kupodivu nás ale nejvíc nedostává zmíněný vodopád, ale spíš bambusový prales. Je to snad první věc na Hawai, kterou jsem nikdy nikde neviděl, Jedná se o absolutně neprostupnou hradbu do výšky cca 15m, která je zvenku nádherně zelená a zevnitř tmavá a tajemná. Nemůžu se zbavit dojmu, že je to ten samý bambus co mi roste doma na zahradě a tak teď už chápu, že se nemusím divit, že ten doma je kolem 4m - ještě má chlapec co dohánět. No a potom už jen cesta domů kterou si zase užívá Mirek, balení a honem na letiště, čeká nás 27h dlouhý let domů přes Los Angeles, New York až do Prahy. Snad to nějak přežijeme, přeci jen je to okolo celé země…

Můj závěr z Hawai je asi celkem kontroverzní a věřím že se mnou hodně lidí nebude souhlasit, ale mě prostě Hawai zklamala. Nenašel jsem zde nic, co bych už neviděl někde jinde na světě a většinou lepší. Pořád přemýšlím čím to je, že má Hawai takovou pověst a podle mě je to proto, že sem jezdí Američané, kteří nic jiného neznají a nikde jinde nebyli a tak jen říkají – Hawai, wow... Jediné co jsem nikde jinde neviděl je bambusový prales, ten byl vážně neuvěřitelný. Jinak pláže jsou krásné, dlouhé, písečné a bohužel taky totálně nudné. Pokud nejste surfař, nebo Americký důchodce, asi vás to mna nich zklame. K tomu všechna ta nařízení okolo… hory jsem také viděl krásnější, sopky taky… Takže můj závěr z Hawai je takový, že se mi tu líbilo, bylo to fajn a jsem rád že jsem to mohl vidět, ale po pravdě – letět tu obrovskou vzdálenost bych asi znovu nedělal a asi to nikomu ani nedoporučil. Pokud chcete něco podobného a mnohem bližšího, doporučuji Madeiru, která se mi v mnohém líbila mnohem víc. Kdo chce vidět sopky, tak jeďte na Sicílii a nebo do Chile. A pokud chcete absolutní bombu a nevadí vám sedět 2 dny v letadle, tak rozhodně New Zealand, který je lepší absolutně ve všem. PS: Tenhle text píšu z letadla někde na Grónskem. Nemám tu bohužel k dispozici internet, což mě trochu štve - na všech vnitrostátních letech v USA už internet mají všude a dokonce za rozumnou cenu kolem 5-7USD. Chci do tohoto příspěvku ještě nahrát nějaká videa která jsem na Hawai natočil, ale udělám tak až z domova…