Předpověď je poslední dobou špatná již tradičně, teď se ale bohužel naplnila. Nepšelo sice moc, ale byl to ten typ deště o kterém je každému jasné, že nepřestane. Takže ve 3 odpoledne sedíme v autě na parkovišti pod kopcem a nikomu se ven nechce i když je jasné, že to přijít musí. Cesta k chatě Ischler byla značená na 2 a půl hodiny, tedy jsme věděli, že i přes slabší jarní formu to za 2 dáme. A dali jsme. Ovšem úplně durch cugrunt. Chatařka byla stará škola, hned zatopila ve winterraumu a už se sušilo a v zápětí u stolu naopak hydratovalo. Cesta vzhůru přinesla i jedno zpestření - podařilo se mi zachránit dva nešťastníky, kteří se jen tak váleli vedle cesty, úplně promočení a promrzlí - 100€ a 20€ se jmenovali. Mohli jsme se tedy rozšoupnout 😃. Ovšem ani vylepšený rozpočet neodehnal náznaky trudomyslnosti některých členů výpravy a mluvilo se i o sobotním, tedy předčasném ústupu k autu. Musel jsem slibovat vrcholové azuro (to umím) a relativizovat předpovědi všech modelů. Nakonec s pátým pivem se uhrála alespoň plichta, tedy klasicky - ráno se uvidí. A ráno se vidělo - chcalo zas. Ale sporadický závan dat z internetu hovořil o tom, že někdy okolo 11 se vše vyřeší, svět bude zase krásný a my vyrazíme. Podařilo se - v 10:45 jsme vyrazili do mlhy, po čase přestáli jednu přeháňku pod stromy a pak už se začaly díky silnějšímu větru vždy na chvíli objevovat panorámata. Mlha ovšem byla stále ve velké přesile. K malému Schönbergu s obrovským křížem jsme se dopotáceli ještě ve větru a mracích, ale na velkém Schönbergu s malým křížem, který byl jen o kousek dál, už bylo o poznaní veseleji. Po pivním a kořalkovém obřadu se dokonce začala opona trhat a za pár minut bylo to skoroazuro, co jsem včera sliboval. Trudomyslnost tím definitivně skončila a vše bylo najednou zalité duhou. Tím se také zrušil záložní plán v podobě malého okruhu a šlo se na velký. Pokračovali jsme tedy sestupem na východ, pak na sever a následně na západ, kde v přibližně polovině dnešní trasy byla odbočka do ledové jeskyně. Ta překvapila a to pozitivně, byla rozhodně větší než se čekalo. Potom jsme pokračovali dál na západ, vynechali původně plánovaný Rauenkogel s C/D feratou (oficiálně kvůli nedostatku času z důvodu ranního špatného počasí, ale říká se i že jsme toho už měli dost) a přes sedýlko, které trochu zabolelo, zpět k chatě. Návrat nám oživili kamzíci, výhled na ledovec Dachsteinu, ale hlavně pivko na nečekaně prosluněné terásce u chaty. Následná jednodruhová plně vegetariánská večeře - čočka s mrkví a bramborem - hodně potěšila. Ne tedy všechny, ale mě ano. Piva a karty byli potom jasným závěrem dne. Neděle již vlastně nezajímavá, sestup stejnou trasou jako páteční výšvih k chatě. Bahno cestou nepřekvapilo, ale to, že sestup byl jen o minutu rychlejší než výstup, už ano. Takže zase jsem to moc pěkně naplánoval 😃 a i počasí udržel v jasných mezích (s jedním menším výkyvem).

Tohle byla taková letitá výzva. Už před mnoha a mnoha lety jsme se o tento kopec pokoušeli v rámci naprosto nevydařeného víkendu, kdy jsme původně mířili na Similaun, kde cca 10 minut po vystoupení z auta se někdo zeptal, jestli někdo čekoval, zdali je chata otevřená ... no, nebyla. Tedy se šlo zpět do auta a nějaký přítel na telefonu, Badis to myslím byl, nám našel Hochkönig s plánem jít ho z jihu feratou. Ubytko na Erichhutte bylo skvělé, ne už tak ranní výstup, kdy jsme v mlze došli pod stěnu, něco tam zkoušeli a pak se rozumně rozhodli se na to vykáknout. Tolik historie. Tentokrát jsme na to šli od severu. Tedy jelo se Budějovice, Linec, Salzburk, Werfen a pak ostře doprava nahoru až na parkoviště Dielalm v cca 1000 metrech. Parking byl placený, leč automat nefungoval a platilo se do poštovní schránky :) Výstup k chatě Ostpreußenhütte začal hodně zprudka, ale brzo se to zlepšilo a nakonec to bylo dost na pohodu. Cestou byli koníci, kravky, výhledy a pak na chatě konečně pivko a večeře. K večeři je třeba se vrátit - poslední dobou je to na chatách ohledně jídla velká paráda, ale tady to byla naopak dost tragédie (tedy alespoň co se vege verze týče). Personál i chatař samotný byli super, ale vykouzlit těstoviny s kečupem je docela zlo. Také jsme hrubě podcenili partu důchodců, kteří asi v domění, že je v lágru místa habaděj, si lehli každý jinam a my se museli poskládat mezi ně, ale nějak jsme to jak my tak oni zvládli. Snídaně byla o poznání lepší a i samotný start v 8 byl poměrně povedený. Věděli jsme, že to bude dlouhý výšlap a tak nemělo cenu moc otálet. Důchodce, kteří vyrazili chvíli před námi, jsme předhonili ještě chatě nadohled a před námi byl, zdálo se, již jen červenopunčocháč. Ten nám zdařile unikal, ale také se na nás začala dotahovat skupinka, která také spala na chatě. Takový trochu závod to byl :). Než být sprostě předhoněn, je lepší udělat uhybný manévr a k tomu se hodil blížící se minivrchol Gamskarkogel. Bylo to na něj jen kousíček, tak jsme to se Stopkinem vyhopkali, nafotili, kešku našli a nakonec tam vyfotili i tu stíhací skupinku, která si tam vylezla za náma. Tím se ale definitivně odvařili a opět jsme je potkali až o hodně později, když jsme začali sestupovat. Zatím nás ale stále čekal výstup, tedy nejprve sestup z minivrcholu a pak přes balvany a suťoviskem do sedla, kde poměrně zhusta foukalo, ale zase jsme už alespoň viděli na náš dnešní cíl, který ale byl nepříjemně daleko. Pak začaly galeje. Sestup ze sedla, pak nahoru dolu a nahoru dolu, sněhové pole, dolu, nahoru, sníh, pak taková drobná vzdušná pasáž a zase nahoru a zase dolu. Fakt peklo. Jediné pozitivum bylo, že červenopunčocháč, kterého jsem doháněl asi nezvládl orientaci v dosti nepřehledném terénu a sice byl furt přede mnou, leč úplně blbě. Pak ještě tedy nějaký ten snížek a do kopce, pak těsně pod vrcholem docela dlouhé žebříky a .... poměrně nudné vrcholové platu s chatou a spoustou lidí. Včera u piva nám také chatař řekl, ze se to chodí tak za 5 hodin a on že to dáva za 4. To bylo něco pro mě. Tak nějak jsem tušil, že to budu chtět dát pod 4. Ta představa se sice při prvním pohledu na vrchol ze zmíněného sedla lehce rozplynula, ale pracoval jsem na tom dál. Začalo sice trochu bolet koleno, ale čas je čas, tak jsem pelášil. No nebudu to protahovat, čas 3:57 mě uspokojil :) Pak jsem čekal na Stopkina a pak ještě hodně dlouho na zbytek. Na pivo, respektive radlera jsme tak dlouho nečekali. Vrcholový kříž je tady na takovém plácku pod chatou a ještě dál pod ním je už jižní stěna, která docela padá dolu a několik set metrů na západ ústí ta ferata, po které jsme to chtěli dát před lety. Výhled na jih parádní, byla vidět i chata, kde jsme tenkrát spali. A pak ještě dosti netradiční kulturní představení ... no za mě palec dolů určitě, ale já pro tohle nejsem cílovka. No a pak se už zase šlo dolů. Ještě jsem ulovil pár kešek, ale kamenný podklad a dobrých 1500 výškových metrů v nohách se začaly v koleni ozývat. Ale nebyla žádná hoňka, tak jsme sestupovali pomalu a dělali kochací přestávky. Na chatu jsme dorazili myslím někdy před 6 a vyvalili se na terasu - nejdřív sami, po chvíli už s pivem. Byli jsme docela sundaný a dorazil nás chatař - jestli by nám nevadilo, že dostanem stejný jídlo, že prý vetšina lidí spí jen jednu noc. No stejný jídlo nevadí, ale těstoviny s kečupem jídlo moc nejsou. Ach jo, ale co už, mávl jsem nad tím rukou a dal si pivo navíc. Noc už tentokráte byla bez důchodců, tedy místa dost a mohli jsme se rozvalit, ráno se nechvátalo, tedy kafíčko a snídaně dlouhá, pak k autu (koleno už naštěstí bylo zase v cajku) a hurá do Prahy s krátkou obědovou pauzou v Seegasthof Gamsjaga u Wolfgangsee.