Let byl krátký, a tudíž proběhl beze spánku. Po absolvování tradičních kontrol na letišti, z nichž pouze pasovka vyčnívala nezvykle dlouhou kontrolou dokladů, a vybrání peněz z bankomatu si nás podle očekávání odchytl taxikář. Slibujíce několik možností ubytování v městečku Echmiadzin, kam jsme měli namířeno, nás už soukal do auta a za 5000 AMD nás tam ještě za tmy dovezl. Škoda jen, že ubytování nedopadlo a my teď čekáme společně se sabakami v parku na první paprsky, které to tu trochu oteplí. Je totiž docela kláda:). Alespoň, že za nedalekým prastarým kostelem v dáli vylézá Ararat.

Nakonec se dnes zadařilo. Po rozednění nás zametačka ulic dovedla k 24/7 shopu, kde kromě piva a chleba neměli nic zajímavého. Už dlouho jsem nepil pivo v 6 ráno:). Pak jsme navštívili místní nejstarší kostel (byl parádní) a pomalu zamířili k "autobusáku". Měli jsme štěstí, hned nám jel bus do vesnice Ashtarak poblíž Aragatsu, kde jsme původně chtěli přestoupit na další, ale s námi cestující bábuška nám domluvila taxi až nahoru pod kopec za 10000. Původně nás chtěla pozvat na kafe, ale když jsme pokračovali dál, dala nám alespoň meruňky, limonádu a sušenky. Děkujeme….

.... Řidič po chvíli škrábání se do kopce přestal býti veselým, ale nakonec nás po 25 km a s vařící se vodou v chladiči dovezl do cíle - jezero Kari, 3200 nad mořem. Aby byl veselejší, dostal 15000. Tam jsme díky značné zimě hned zapomněli na stan a zamířili do penziónku, kde nám představili převeliký pokoj za cenu také 15k, což se těžko dalo odmítnout. Schrupli jsme si, otestovali (neúspěšně) benzínový vařič a v hospodě vodku popili i sýr s chlebom pokušali. Teď ležím s Vlastou (tím Vlastou) v manželské posteli a oči se mi klíží - je potřeba se dospat. Zítra vstáváme v 6 a jdeme na vrchol.

Ranní budíček byl stále odkládán kvůli všudypřítomné mlze, takže vstávání proběhlo v 7:40 a odchod po snídani přesně v 9. Nejprve jsme zamířili, opět díky mlze, k vedlejšímu vrcholu, který jsme sice dali, ale museli sestupovat. Pak jsme se motali v mlze přes sněhová a kamenná pole, ale nakonec po 2,5 hodinách dorazili na jižní vrchol Aragatsu. Když nám tam ale začali vstávat vlasy a kovový stožár začal vrnět, pochopili jsme, že je třeba prchat - vidět stejně nikam nebylo. Do toho se přidaly ještě kroupy. Chvátali jsme tedy po normální cestě dolů, přičemž ještě větší rychlost nám dodal blesk kousek od nás.

Po sestupu k chatě jsme rychle pojedli a vyklidili pozice. Čekala nás ještě 16 km túra k pevnosti Amberd. Počasí nás ale znovu vytrestalo. Začalo to kroupama a skončilo pěkným deštěm s blesky okolo. Ale šlo se dobře. Občas na nás vyběhli ovčáčtí psi, ale naštěstí na ně platila Stopkinova hůlka. Pak se dokonce i vyčasilo, byla vidět kýčovitá duha a my začali osychat. Těsně před cílem nás to ale zalilo znova a my doufali v něco, v čem se osušíme. Byl tam ale pouze stánek, tak jsme dali pivo, čaj a čerstvou rybu, postavili stan a teď v něm posloucháme, jak na nás zase útočí kapky. Snad se dovnitř nedostanou.

Dnes jsme se probudili do krásného rána. Na jedné straně se tyčil turecký Ararat v plné parádě a přímo u nás pevnost. Posnídali jsme, popili čaj, kafe, pivo a místní koňak, prolezli pevnost a pod ní ležící krásný kostelík, rozloučili se s majitelem a vyrazili po stezce údolím do vesnice Byurakan. Cestou byly nádherné výhledy, potkali jsme dva Čechy mířicí nahoru a trochu na nás doráželi mladí býčci. Teď sedíme nad vesnicí na louce a kocháme se.

V Byurakanu jsme hned potkali krámek nejen s pivama, ale také Moskviče, který nám po chvíli pomohl identifikovat bus do Jerevanu, a tak jsme se už v 5 ocitli na tamním nádraží. Do Khor Virap, chrámu na jih od Jerevanu, který je u tureckých hranic a nejblíž k Araratu, už ale nic nejelo, tudíž jsme oslovili taxikáře. Chlápek to byl příjemný, cestou se mnou neustále hovořil a dokonce nám koupil ovoce. Měl ale jednu vadu, nevěděl, kde ten náš cíl leží a tak jsme zase bloudili. To, že Khor Virap není tolik zajímavý, jsme zjistili, až když taxi odjelo. Teď ležíme ve stanu vedle chrámu a komáři nás už nekoušou, protože je odehnal vítr, který nám mlátí se stanem a nedá se usnout:)

Když večer utichl vítr, začal někdo vedle nás hulákat a smát se. Možná to byl místní kněz s kamarády. No, a když utichlo i toto, zřejmě jsme chvilku pospali, ale v 5 mě vzbudil budík načasovaný na východ slunce. Když už jsme tu, chceme alespoň zvěčnit Ararat v ranní záři. Škoda jen, že se východ konal až v 6. Stejně se ale už nedalo spát - někde poblíž zahájil sólo nevrlý kocour. Ararat jsme ale nakonec zachytili v plné parádě. Díky časnému budíčku jsme už v 8 byli na cestě a i přes tuto brzkou hodinu nás slunce dosti trýznilo. V nedaleké vesnici Pokr Vedi nás ale čekalo zatím nejlepší setkání s místními.

V Pokr Vedi jsme narazili na malý krámek a jako obvykle zakoupili pivo, vodu a nějakou zeleninu. Když jsme ale chtěli před krámkem posnídat, majitel houknul na mladýho a už nám uvnitř chystali stůl. Židle přinesli z obýváku, vnučka přihodila mísu meruněk a jablek a my se krásně nacpali. Abychom se nějak revanšovali (a taky, že jsme měli chuť), koupili jsme ještě flašku koňaku za 4000. No a v zápětí jsme už nalívali i jemu. A začala družba. On donesl kafe, proběhl další panák a Stopkin ubalil cigáro. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že nepohostit cizince je celovesnická ostuda. Pak nám ještě zařídil taxi do Garni.

Taxi nás odvezlo do Garni, ovšem zvolilo zkratku přes hory, která místy byla dost offroad. Zvládlo to ale výborně. V Garni jsme vyhledali jediný hotel a za 15000 se ubytovali. Po již opravdu nezbytné koupeli jsme okoukli městečko, něco málo nakoupili a přesunuli se do hotelové restaurace s úžasným výhledem do údolí. Pojedli jsme rybu, zeleninu, pivo, kafe atd, pohráli karty a zbytek večera se opět neúspěšně snažili rozchodit benzinový vařič.

Po vydatné hotelové snídani jsme zaskočili do nedaleké antické památky. Pěkně si tenkrát uměli vybrat místo pro chatu - tak luxusní výhledy má málokdo. Pak jsme se přes největší vedro ukryli i s pivem do hotelu a pohráli karty. Ve 4 hodiny jsme ale zase vyhledali taxi a vydali se na prohlídku 10 km vzdáleného chrámu Geghard, který je částečně vytesán ve skále a stojí určitě za návštěvu. Pak jsme zase odjeli zpět, opět pivo popili, zakarbanili a v 10 unaveni jdeme spát. Takže dnes nic moc, ale zítra to začne - pokusíme se odtud přejít k jezeru Sevan - 40 km a hory pres 3500.

Po snídani v Garni jsme se rozloučili s majitelem hotýlku a na nedaleké křižovatce vyhledali Ludvíka, našeho včerejšího 70-ti letého taxikáře se žigulíkem, který s námi ještě udělal kolečko po městě v rámci hledání plynové bomby (benzíňák stále odolává). V nepochopitelné euforii jsme koupili tři bombičky na plnění zapalovačů. Pak nás tedy Ludvík hodil do vesnice Geghard (dost jinde než stejnojmenný klášter), kde jsme zahájili přechod hor a také odložili zmíněné bombičky:) Pod nebem bez mráčků a ve 35 stupních jsme několik hodin šlapali stále vzhůru a potkali několik milých lidí, kteří nás navigovali dál.

U jedněch lidí, kde jsme se opět ptali na cestu, jsme pobyli trochu dýl. Pozvali nás na kafe, dostali jsme i ovoce, a když jsme vytáhli ráno koupený, ale již použitý koňáček, připutoval na stůl i sýr s chlebem. Pěkné posezení v jurtě, kde spí tři lidi se slepicemi a s minimem věcí. Při odchodu jsme jim zbytek koňaku nechali a pokračovali dál k jezeru. Tam jsme původně chtěli zastanovat, ale díky komárům jsme změnili plán a pokračovali. V nedaleké "vesnici" o několika jurtách jsme zase poseděli, dostali kafe a odměnili je ibalginem, protože jednoho z nich dost bolel zub. Když odehnali sabáky, šli jsme zase dál.

Potkali jsme ještě několik lidí, kteří nám vždy ukázali směr k našemu dalšímu cíli, sopce Azhdahak, ale stále jsme nemohli najít pramen na doplnění zásob vody. Nakonec jsme ale potkali člověka, který nás zavedl k napajedlu, kde voda stříkala přímo z nějakého vodovodu. Bylo už i dost pozdě a tak jsme tam i zastanovali a dokonce, světě div se, rozchodili i benzíňák, takže byla teplá večeře. Pak už jen karty a v 10 zahájení spánku.

Vstali jsme o půl osmé a neúspěšně se pokoušeli rozjet benzíňák a během toho nás tiše navštívil pes. Všimli jsme si ho, až když byl 5 metrů od nás, ale úspěšně jsme ho zahnali. Vyrazili jsme až v 10. Pak se 4 hodiny nedělo nic zvláštního, pouze jsme dupali stále do kopce. Na vrcholu jsme ale zjistili, že to není hlavní vrchol a další hodinu šli dolů a zase nahoru. Z vrcholu Azhdahaku byl ale úžasný výhled jak do jeho kráteru s jezírkem, tak po celém okolí, takže totální únava se trochu upozadila:). Pak jsme kráter obešli a na druhé straně sestoupili 300 metru 45-ti ° suťoviskem, což byl docela zážitek.

Naším, tedy východním směrem, ale nebylo ani památky po nějaké cestě. Tekl tam ale potok, který zákonitě musel směrovat do jezera Sevan, našeho cíle, a který nás přivedl ke srázu. Zatímco jsme dumali zda zastanovat nad či pod, přivál vítr mlhu, která zakryla nejen do té doby pálící slunce a nastala tedy zima, ale i veškeré okolí. Přemýšleli jsme, z které strany na nás přiběhne smečka vlků, ale po chvíli se mlha zase rozplynula a tak jsme sestoupili na plac pod námi, zastanovali a… dokonce uvařili. Během karbanu se z venku ještě ozývaly podivné zvuky, ale medvěd ani jiná krvežíznivá šelma lokalizována nebyla.

Ráno se dokonce podařilo zase uvařit a tak den začal veseleji. Vyrazili jsme před desátou, sledovali potok a až po delší době uviděli ovce a i baču. Oddychli jsme si, šli jsme správnou cestou. Vzápětí nato jsme v dálce uviděli nějaké přístřešky a zamířili k nim. Nejprve nás samozřejmě uvítaly sabáky, ale hned na to jejich majitel. Nevím, kolikátá to byla věta, ale určitě jedna z prvních kterou nás pozval na panáka. Nemohli jsme a ani nechtěli odmítnout. Je už asi jasné, že nezůstalo u koňáčku jednoho a zároveň na provizorní stůl putoval chléb, sýr a zelenina. Pak se přihnal déšť a my se museli schovat…

...Tím, že jsme zalezli pod střechu, se ale otevřely dveře další fáze hostiny. Nabídnuli nám smetanu. Neradi něco odmítáme a tak jsme řekli, že trochu ochutnáme, načež každý obdržel plný polévkový talíř. No, díky chlebu - ucpávadlu jsme to spořádali, ale už jsme přemýšleli, co to s námi udělá a jak daleko stihneme dojít:). Na rozloučenou jsme ještě vypili kávu a zase pod jasnou oblohou rozvláčným krokem pokračovali dál. Po asi hodině se "bohužel" objevila další osada, kde sice neměli koňak, ale pohostili nás vodkou (a samozřejmě vším ostatním). Ruštinu sice ovládal jen otec, ale i tak jsme příjemně poklábosili.

Pak už to bylo jen asi 5 km po rozbahněné cestě do první vesnice. Občas sprchlo, ale celkově bylo krásně. Ve vesnici jsme se zeptali na taxi, rodinka nám ho zavolala a čekání nám ukrátila zase kafem:) - jsou tu fakt neuvěřitelní lidi. Řidič nás pak hodil k prvnímu kempu u jezera Sevan, my si za 20000 vzali domek s teplou vodou, kde teplá voda netekla, koupili jídlo a pivka a "odpočívali" až do půlnoci. Před spánkem jsme ještě neúspěšně lovili obrovského pavouka. PS: první dnešní hostitel se dost divil, že nemáme zbraň, když přece v horách odkud jsme přišli a nocovali, jsou medvědi a vlci:)

Dnes jsme nikam nespěchali. V klidu jsme se vyspali, vyhnali pavouky z batohu a po desáté objednali odvoz do města Sevan. Tam navštívili krámek a nechali se odvézt do hotýlku u pobřeží. Příjemný pokojík s krásným výhledem z terásky na jezero ovšem až do večera odmítal vydat teplou vodu, i když jsme to po něm výslovně a několikrát vyžadovali. Tragičtější ale byla obsluha v hotelové restauraci, která dělala, že nás nevidí a lístek jsme dostali po více než půl hodině. Jídlo ale bylo dobré. Koupili jsme i vínko a na terásce si zahráli prší. A že tu zapršelo - sprchlo tak, že během 2 minut se ulicí valil potok.

Večer jsme ještě stihli obhlídnout klášter přímo nad naším hotelem, odkud byl výhled na jezero ještě mnohem lepší než z terasy:), opět zakusili zoufalé číšníky při večeři a konečně se dočkali teplé vody a mohli se umýt.

Dnešek byl hodně jednoduchý. Po snídani si nás odchytl první taxikář a za fér cenu 100/km nás hodil do Ijevanu, kde jsme chtěli pokračovat v nicnedělání. Hned po vysednutí jsme zapluli do blízké kavárny a odešli až pod hrozbou blížícího se deště. Pak jsme, hledajíce hotel, prošli město několikrát tam a zpět, ale nakonec jsme ho našli, byl přímo uprostřed, zatím nejlevnější, zároveň s nejlepší koupelnou a jmenoval se Mosh. Vcelku rychle jsme ale pokoj opustili a zamířili na pivko, kde jsme pod slunečníky a posléze ve třech schovaní v jedné záchodové kabince přečkali opět jednu neskutečnou průtrž mračen. Pivo ale bylo dobré.

Snídaně na hotelu nebyla a tak jsme po sbalení se zamířili hned do "včerejší ranní" kavárny. Ta ale byla lehce zdecimovaná včerejší průtrží a tedy zavřená a tak jsme museli do jiné, která, jak se ukázalo, disponovala wifinou a tak jsme tam poseděli déle, než se na snídani sluší. Pak jsme vzali tágo (opět 100/km) a se zastávkou u kláštera Goshavank odjeli k druhému jménem Haghartsin, kde jsme původně chtěli postanovat a zítra pěšo pokračovat do Dilijanu. Ovšem další průtrž mračen nám plány změnila a my se vetřeli do postaršího busu plného dětí, který nás do Dilijanu zdarma zavezl. Tam již bylo slunečno.

V Dilijanu nás hned odchytl místní lišák, který hubu nezavřel, a my bez náznaku odporu byli během chvíle ubytováni v centru města v sice zatím nejdražším (3x8000 se snídaní), ale zato i nejkvalitnějším pokoji. Slovo centrum je ale zavádějící, okolo bylo pár polorozpadlých budov, banky a asi dva obchody a při hledání restaurace jsem na chodníku kopl do prasečího žaludku. Restauračku jsme nakonec našli (evropského typu a tedy i s evropskými cenami), pojedli tam a při placení odmítli zaplatit objednaný, ale nepřinesený čaj, čemuž se dost divili - prý to nejde z účtu smazat. V přilehlé kavárně jsme ještě tradičně popili pivko a zahráli karty.

Dnes jsem ztratil nový brejle, lépe - dnes jsem přisel na to, že je nemám. Tudíž držím smutek. Ráno nám pan domácí udělal parádní snídani, my se rozloučili a pádili na hlavní štráse čekat na maršrutku. Taxikáři nás přesvědčovali, že s nimi to bude lepší, ale my se nedali. Dali jsme pivko, pokecali s čechama a po hodině rezignovali a mávli na taxikáře. Nepříliš jasně jsme dohodli cenu a tak místo 5500 jsme mu v Tsaghkadzoru dali 8500. Tam jsme kafíčko vypili a pstroužka pojedli a vyrazili ke klášteru. Cestou nás chtěl nějaký taxikář natáhnout, ale podruhé by to už bylo moc. Hodili jsme na něj bobek a šli dál.

Klášter jsme záhadně obešli tak, že jsme museli nejprve překonat kopřivy a posléze plot, abychom se k němu dostali. Místním jsme ale podezřelí zřejmě nebyli. Pak jsme pokračovali dál cca 2km k lanovce, která nás měla vyvézt na vrchol hory, kde jsme chtěli přenocovat. Nebylo kam spěchat a tak jsme ještě poseděli u pivka. Lanovka nás ale zradila a vyvezla nás jen o 300 výškových metrů - druhy úsek něpremával a tak jsme zbývajících 600 výškových museli vyšlápnout po svých. Zvládli jsme to v luxusním čase, nahoře ještě tak tak stihli západ slunce za Aragatsem, který ale byl lehce v mracích, uvařili a zalehli.

Probudili jsme se vedrem, ale všude okolo byla mlha, pouze nad námi pálilo slunce. Sbalili jsme stan a mlhou si razili cestu do míst, kde jsme tušili včera spatřené obydlí. Šli jsme sice loukou, ale plnou drnů, s velkým sklonem a úplně mokrou. Asi to byl nejtěžší terén, co jsme tu zdolávali. Ovšem horší nás ještě čekal. V prvním obydlí nás uvítali jen psi, ale to už byla mlha rozestoupená a my si to namířili k dalšímu. Tam už to proběhlo jinak - kafe, vodka, podmáslí, chleba a pomidory a na závěr s námi do vesnice poslali dva syny a dceru na koních, aby nám ukázali cestu. Zprvu byl terén podobný jako ráno.

V nižších polohách, kde začaly keře, se to ale razantně změnilo. Začalo to drásajícími keři a pak se přidali šípky a jiná havěť s trny. Do toho se keře měnily v les a neprostupnost gradovala. Ještě, že koně před námi menší stromky lámali. Pak jsme ale ztratili i ty koně a drali se křovím na vlastní pěst. Nakonec jsme ale přece jen ze zarostlé stráně vypadli na ucházející cestu a po té se dopravili přes jednu pivní zastávku v hotýlku při cestě do vesnice Ararat a tam stopli volhaře, který nás hodil do větší vesnice a odtamtud jsme maršrutkou dojeli do městečka a pak tágem do Jerevanu. Unaveni, od keřů znatelně pořezaní a, řekněme si to otevřeně, nevoňaví jsme se ocitli ve velkoměstě.

Původně jsme na hlavním Jerevanském náměstí chtěli donekonečna postávat opření o sloup, ale postupně nám začalo docházet, že to není řešení. Zahájili jsme tedy hlasování (mimochodem ve třech je to fakt efektivní) a určili priority. Vyhrál tradičně co nejlevnější a nejlepší hotel co nejblíže centra. Zbývalo ho tedy už jen najít. Oslovený taxikář nás už málem polapil slibujíce krásné ubytování skoro zadarmo daleko za městem, my mu ale naštěstí odolali a šli na sever. Po cca 100 metrech nás dohonil mladík, který slyšel náš rozhovor s taxikářem a poradil nám jiný hotel zase na jih od nás. Stáli jsme zrovna vedle jiného krásného hotelu, který byl ale s cenou 65000 zapomenut, a zamířili tedy zase na jih. Procházejíce vedle jedné restaurace jsme zachytili signál wifi, beze slov zasedli na lavičku opodál a začali lovit informace o místních hotelích. Cena "jižního" byla trochu lepší, ale stále nepřijatelná. Jak tak sedíme a lovíme, kde se vzal, tu se vzal, jde okolo dědeček. A hned odkud jsme a jestli hledáme místo na spaní. Přitakali jsme, slovně ověřili, jestli je s teplou vodou a už s ním pochodovali do nedalekého bytu. Příbytek plně splňoval vše, co jsme hledali - levný (18000 se snídaní), pěkný a úplně v centru. Teplá voda měla ale lehčí problém, musela se ohřát ve speciálním umělohmotném ohřívači se spirálou (viz foto). Rafikova (tak se děda jmenoval) manželka Gohar nám chvíli ukrátila kafem, šťávou a koláčem a vnučka pozdravem Hello, pak chvíli psala noty a pak se vytratila. Zatímco jsme se střídali ve sprše, děda Rafik nám ukazoval, kdo všechno už tu spal (NATO generál, íránský uprchlík před vojnou atd.) a vyprávěl různé zážitky. Když jsme byli opět voňaví, vyrazili jsme na večeři a jelikož jsme znali jen jednu restauraci z wifinou, mířili jsme samozřejmě tam. Pojedli jsme špagety, nějaké to pivko vypili a nálada, odpoledne mírně zdecimovaná trním, se vrátila k normálu. Večer nám také zpestřil svým výstupem odjištěný hasičák za barem. Přibližně v 11 jsme vyrazili "domů" a po několika metrech potkali Rafika, který měl o nás starost a šel nás do města hledat - neskutečně hodný a příjemný člověk. Společně s ním jsme tedy dorazili do bytu, dostali ještě napít a šli spát.

Pravda, v notně proleželých postelích a ve velkém Jerevanském vedru se nespalo zrovna dobře, ale i přesto jsme ráno vypadali svěže. Pak jsme dostali supr snídani, pohovořili a zabalili batohy, aby Rafik mohl případně ubytovat další hosty. Batohy jsme prozatím složili v chodbě a na lehko vyrazili do města, k čemuž nám Rafik půjčil mapku. Nejprve jsme zamířili přes most k památníku genocidy a cestou sondovali ceny koňaku, který samozřejmě bude v nemalém množství cestovat s námi do Čech. Vedro bylo nepříjemné a tak jsme se před výstupem na poslední kopec ještě občerstvili u stánku jedním pivkem. Nahoře u památníku jsme hned strčili hlavy pod ostřikovače trávníku a postupně okoukli jak věčný oheň, kam zrovna početná skupina nakladla moře karafiátů, tak podzemní muzeum, připomínající arménskou genocidu před cca 100 lety. Potom jsme po krátkém bloudění sešli na druhou stranu kopce a narvanou maršrutkou odjeli k metru a tím zpět do centra, kde jsme prošli hlavní václavák a začala nesmyslná nákupní horečka. Naštěstí jsme ji přerušili obědem v italské restauraci. Pak ale pokračovala, tágem jsme dokonce zajeli na zdejší trh, kde stejně nic neměli. Nakonec jsme něco málo pokoupili, zašli pro batohy, se slzou v oku se rozloučili s Rafikem a jeho ženou a zamířili do již včera vyhlídnuté arabské restaurace, jejíž hlavní předností byla samozřejmě šíša. Dali jsme i pivko, koňáček, posléze jsme se znovu najedli (já svým oblíbeným humusem a falafelem) a před půlnocí vyrazili do přes den objeveného nonstop krámku a vybavili každý batoh 2-ma litry koňaku. Nakupující i prodavačky z nás měli docela srandu :) Hned před krámkem jsme poté odchytli taxi a opět za fér cenu (100/km) jeli na letiště. Doteď ale nevím, jestli řidič byl pod nějakým vlivem, každopádně jsem se docela bál. Naštěstí to bylo jen 20 km. Na letišti jsme museli velmi přemýšlet, abychom lahve zabalili tak, aby přečkaly cestu, ale nakonec jsme uspěli. Když začali zpracovávat náš let, propluli jsme bezproblémově všemi kontrolami, v duty free ještě utratili zbytek peněz a ověřili si, že nákup koňaku na letišti by sice byl výhodný z hlediska přepravy (nemusel by do batohu), ale značně by provětral naše kapsy. Na závěr jsme se s Arménií rozloučili jejich nejsilnějším pivem Erebuni a ve 4 ráno odletěli do Čech.