Tak a je to tady. Nakonec jsme se s Mirkem rozhoupali a vyrazili na MVP Summit 2008. Microsoft nám sice platí skoro vše, ale to vše znamená vše kromě letenky, takže jsme zvažovali, jestli se nám chce utratit tolik peněz za výlet do Seattlu. Nakonec ale vyhrála touha se osobně podívat do Microsoft Campus a na místa, kam bychom se normálně nedostali. Pokud netušíte, co je MVP Summit, tak se jedná o speciální konferenci, kterou Microsoft pořádá jednou za rok pro držitele titulu MVP. Jedná se velmi prestižní akci. Letos na ní zavítalo 1800 účastníků z 96 zemí, což je opravdu velké číslo.Výlet začal vtipně. Mirek hrál skoro celou noc nějakou novou gamesku (nechápu, kde na to vzal čas) a protože se v 5 ráno už bál, že by mohl zaspat, raději nešel spát vůbec. Nicméně i tak dorazil na letiště s půl hodinovým zpožděním a i díku tomu nastal docela frmol. O to větší, že fronta na check-in byla sdílená s asi stovkou francouzů letících někam úplně jinam. Ještě nikdy jsem nebyl na odletu takhle pozdě. Pouhých 25minut před odletem. Ale mělo to i své výhody. Neměli volná místa a tak nás posadili do business class. Což ale v případě Foker 100 neznamenalo vůbec nic, takže původní nadšení vystřídala normální realita. V Amsterdamu jsme při přestupu na zaoceánské letadlo zažili docela zdlouhavou prohlídku, tuny nepříjemných otázek, takže jsem se docela obával, jak to bude nakonec ve státech na imigračním oddělení vypadat. Ale Seattle asi není New York, protože po třech minutách razítkování jsem byl vpuštěn do USA. Hurá!Nasedli jsme do taxi, jedeme do centra Seattle a začínám vnímat okolí a tvořit si první názory na okolí. Co mě trklo hned na první pohled, bylo to, že na ulicích jsou snad jen evropská a japonská auta. Jediné, co je made in USA je tak maximálně odrůda obrovských dodávek od Fordu apod., jinak vše kompletní dovoz. Dost zajímavé zjištění. Hodně tu jezdí Toyota Prius, což je auto s hybridním motorem (benzín+elektřina). Jezdí nejen po městě, ale hlavně je to auto, které Microsoft používá na přepravu jednotlivců v rámci pobočky, jako Microsoft Connect taxi. Co mě zaujalo na druhý pohled je úplně jiný ráz města. Kromě downtownu v Seattle, kde je pár skoromrakodrapů (cca 50 pater), jsou všude jen domy, nikde žádné paneláky, nebo činžáky. To ovšem znamená, že města se tu překrývají jedno přes druhé, ztrácíte přehled o tom, kde vlastně jste, a roztahují se do obrovské šířky. Ale je to fajn, myslím, že bydlení v tomto stylu by brala většina Čechů. Co mě ale dostalo nejvíc je to, že jsem si myslel, že Amerika bude asi mnohem dál, než jsme my. Ale po pravdě mi přijde, že je to přesně naopak. Domy, silnice, technika a elektronika, to všechno mi tu přijde takové omšelé a někdy i dost zastaralé. Je to zvláštní pocit, ale nějak se nemůžu zbavit dojmu, že v mnohém Evropa místním utekla. Docela šok, nemyslíte?Odpoledne potkáváme pár kolegů z Čech, takže se vydáváme na krátkou prohlídku města. Je opravdu hnusně - cca 6C a neustále prší. "Space Needle" (vyhlídková věž) necháváme logicky na jindy a jen tak couráme městem. Nakonec se s Mirkem rozhodneme jít na kvalitní víno a steak a díky jettlagu spolehlivě kolem desáté večer usínáme.

Opět je stejně hnusně jako první den, takže neváháme, půjčujeme si auto a vyrážíme na výlet do nákupních středisek. Půjčit auto tady trvá asi 5min a nepotřebujete k tomu vůbec nic. Cena je taky slušná, 28$ na den J. Pohoda. A tak se vydáváme do shopping mallu, cca 50 mil od města. Cestou tam řídí Mirek, zpátky já. Je to dost peklo, myslím, že bych v USA za volantem asi brzo zdechnul. Všichni jezdí neuvěřitelně pomalu, pořád zastavují, semafory neznají termín "zelená vlna", šílený. Kromě toho se všude jezdí brutálně pomalu. 50mil po dálnici, kde je maximálka 60mil/h je totální nuda. Jediné co nás zaujalo je speciální pruh pro auta, kde jsou 2 a více pasažérů - ti mají svůj pruh a určité výhody (je to značeno takovou hanlivou značkou, že automaticky všem v tomto pruhu říkáme "kundičky" ). Na druhou stranu jsou všude nápisy, abyste nabonzovali všechny, kteří toto pravidlo porušují. Telefon je ve tvaru (206) xxx - HERO, což mě taky dostalo. Myslím ale, že tady stejně nikdo pravidla neporušuje. Ani je to podle mě nenapadne. Občas se nám za volantem stávají dost neskutečné momenty. Jednou je to křižovatka, kde na všech světlech bliká červená - všichni asi vědí, co to znamená, jindy si nevšimnu nápisu "One Way ->" a vjedu obráceně do jednosměrky. Uff...Nakupování je tu ale zábava i pro lidi, které to v Čechách vůbec nebaví. Proč? Jednoduchá odpověď - ty CENY! Všechno koupíte za pár dolarů. Na elektronice a oblečení je to nejvíce markantní. Takže nakupujeme, co to dá... Navštěvujeme několik nákupních středisek a nakonec spokojeni míříme na společnou večeři všech MVP v centru Seattle. Po večeři pár piveček a jettleg nás opět zahání brzy do postele.

Dnes je první opravdový den konference. Ráno jede několik stovek účastníků autobusy z centra Seattle do Microsoft Campus. Byl jsem na to kolegy připravován, ale stejně mě to dostalo - campus je obrovský! Normální město. V hezké zeleni jsou tu postaveny docela vkusné budovy, ve kterých pracuje několik desítek tisíc Microsoft zaměstnanců. Mají tu vlastní autobusové linky, pokud vám nevyhovují, zavoláte si taxi (zdarma), pohoda. Myslím, že je to tu opravdu hezké místo. Uvnitř budov nejsou odporné open space prostory, ale malé a útulně hezké kanceláře. Vše pěkně ve dřevě, vážně příjemné. Den trávíme návštěvami různých zajímavých přednášek na témata budoucích Microsoft produktů a technologií. Večer se každý vydáváme na večeři s produktovým týmem. Neměl jsem štěstí - Exchange večeře je moc nic a nikdo se s nikým nebaví. Tak to balím a jedu na hotel. Vířivka a pivečko v baru a hurá do postýlky.

Nejprve jsme dopoledne opět strávili v Microsoftím Redmondu diskuzí o nových produktech. Nicméně proto, že odpoledne nás nabídka témat moc nezaujala a také proto, že se konečně udělalo hezky, jsme odpoledne vyrazili zpět do města. Půjčili si auto a navštívili pár míst. Hlavně už zmiňovaný "Space Needle". Věž sice není zase až tak veliká, nicméně působí velmi moderním dojmem a je z ní vidět celé město jako na dlani. Hned vedle věže je i zajímavé Sci-Fi/Music muzeum. Máme tam večer MVP párty, tak se těším. Hlavně proto, že ze Seattlu je spousta slavných hudebníků a kapel. Namátkou Jimi Hendrix, Nirvana, Pearl Jam a mnoho dalších. Také tady vznikly společnosti jako Starbuck Cofee a UPC. Zajímavé, ne? Protože je hezky čím dál víc a předpověď také slibuje hezké zítřky, rozhodli jsme se na poslední den dopoledne už nejít - je to koneckonců jen jedna zajímavá přednáška - a místo toho vyrazit na jednodenní výlet do Vancouveru. A další den někam do místních hor. Už se těším...Večer nám Microsoft připravil v místním muzeu Sci-fi a hudby úžasný večer. Jsem z něj totálně nadšený, takhle jsem se snad ještě nikdy nebavil! Přijeli jsme pod "Space Needle", kde se celá akce konala, a mohli jsme si v muzeích dělat, co jsme chtěli. Byl tam samozřejmě obrovský raut, pití zadarmo a tak, ale hlavně jsme mohli kamkoli, kam se nám chtělo. Takže nejprve muzeum sci-fi. Bylo tam všechno. Historie Star Treku, různé příšerky, popis kosmických lodí, roboty, všechno... občas jsem musel zamáčknout slzu při vzpomínkách na některé své oblíbené filmy. Fakt nádhera!Jako bývalého muzikanta mě ale totálně dostala část o hudebních nástrojích. Nejen, že jsou tam vystavené slavné kytary a tak, ale hlavně je tam několik pater, kde si můžete na cokoli zahrát. Takže jsem popadl kytaru, basu, klávesy mikrofon a bicí a na všechno hrál, bušil a zpíval z plna hrdla, co mi síly stačily. Úžasné. Také tam mají takové pódium, kam si vezmete pár kamarádů, vyberete si písničku a jdete si zahrát. Vůbec nejde o to, zdali to umíte anebo ne, ale jde o to, že se tak musíte tvářit. Natočí vám totiž video a vytisknou fotky, super nápad. Fakt mě to bavilo. Hodně!

Dnes to byl konečně den podle mého gusta! Autem, které máme půjčené, jsme se vydali na sever po dálnici I-5 (asi 3 hodiny jízdy) do kanadského města Vancouver. Už na hranicích to byla docela legrace. Nevím, proč jsem si myslel, že se tu hranice mezi USA a Kanadou neřeší - opak je pravdou. Byli jsme na celnici asi 20min a komunikovali s docela hezkou celnicí, která nám nejen řekla, že byla loni v Praze, ale najednou se k ní přitočil takovej vostrej týpek, vyžádal si pasy, změřil si nás pohledem a říká česky: "Odkud jseš? Já jsem Karel a jsem ze Šumperka!". Tak tohle mě tedy totálně dostalo :). Dozvěděli jsme se, že už tady žije 27 let a snad i díky téhle prima konverzaci jsme během několika minut spokojeně frčeli dál.Kanada je super. Kanada je prima! Chci se sem vrátit - je krásná a úžasná a čistá a lidi jsou fajn. Alespoň tady. Lidi lehce porušují předpisy v autech a tak se zase cítíme normálně. Seattle už nás totálně nebavil - představte si, že mě málem vyhodili z taxíku za to, že měli podezření, že v kelímku s coca-cola mám alkohol. A všude ty zákazy, předpisy, lidi jako ovce... no, každopádně Kanada je jiná, taková lidštější, pro Evropany rozhodně příjemnější.Vancouver nás nadchl. Nejprve jsme jeli kus za město a nechali se vyvést lanovkou do hor, které se tyčí hned za městem. Neměli jsme zase až takové štěstí na počasí, ale i to málo, co jsme viděli, nám bralo dech. Hlavně ta neskutečná příroda a čistota. Kousek od nástupní stanice lanovky bylo ještě jedno zajímavé místo - visutý most přes řeku ve výšce 72m (!) a za ním v horách takový malý přírodní okruh, který byl částečně na vysutých chodníčcích. Paráda. Připadal jsem si jako jeden z medvídků ve třetím díle Star Wars, kteří také žili v korunách stromů (anebo jako stromový medvídek - viď Marti :) ). Po návštěvě přírodních krás přišel čas i na downtown. Musím rovnou napsat, že nemám rád města. Nelíbí se mi, nemám je rád. Ale tohle město, to mě dostalo. Tady bych klidně i žil. Celé město je sice moderní, ale takovým vkusným způsobem. Vysoké domy tu nejsou jeden přes druhý jako jinde, ale citlivě rozloženy a jedna krásnější architektonická budova střídá druhou. Prošli jsme vlastně celý střed města - nejprve podél přístavu jachet a hydroplánů až k vyhlídkové věži (na tu jsme samozřejmě vyjeli) a potom dál do centra, kolem budovy soudu, po hlavní Robson street a dál až do English bay a nakonec zpět k autu. Fascinovala mě obecně celková čistota města, to jsem snad nikde jinde neviděl.Před odjezdem zpět do USA jsme ještě autem zajeli na poloostrov se Stanley parkem, který je prý jedním (a právem) z nejkrásnějších městských parků v Americe vůbec. Půjčíte si kolo, nebo brusle a na sedmi-kilometrovém okruhu máte krásně nejprve celé město, potom úžasný Lion's Gate most a na závěr širé moře s obrovskými loďmi jako na dlani.Je asi jasné, že jsem z Vancouveru nadšený. Je to první město mimo Evropu, které se mi líbilo, ba naopak - nadchlo mě. Doporučuji!Cesta domů proběhla v poklidu, na hranicích zdržení asi půl hodiny, a kdyby tak strašně půl cesty nepršelo a kdyby v jeden moment Mirek nešlápl omylem na spojku (která tam není a tak nás málem brzdným manévrem procedil skrz přední sklo), tak se ani nic zajímavého nestalo. Zítra chceme ještě na jeden výlet v okolí Seattle, jenže pořád je hrozně hnusně a prší, tak uvidíme. No a potom hurá do New York.

Tak výlet do okolí Seattle byl nakonec prima. Vyrazili jsme autem do oblasti zvané Olympic National Park. Na mapce jsme si vybrali z několika významných bodů asi dva a vyrazili. Nejprve trajektem, potom autem. Je ale legrace, jak v Americe fungují úplně jiná měřítka. Původně jsme totiž mysleli, že celý park má třeba 15km na šířku. Docela nás rozhodilo, když jsme ale zjistili, že je skoro stejně velký jako Česká Republika :). Tím pádem jsme se horko těžko po třech hodinách jízdy po místních komunikacích dostali do oblasti, která byla úplnou divočinou. Dobře to dokreslovalo počasí - nejprve hustou průtrží mračen, později usilovným sněžením. Nicméně celý park byl úžasný. Je vlastně jen pár kilometrů od kanadské hranice a tak jsme měli pocit, že z hlubokých lesů plných cedrů a sekvojů, který jen tu a tam protinala horská řeka plná lososů, každou chvíli vyrazí nějaký ten vlk, nebo medvěd. To bychom ale nebyli v USA, kdybychom v této totální divočině nenašli nakonec prima horské lázně z přírodních pramenů. Super - na hlavě pokrývku ze sněhu a zadeček pěkně ve 40C vodě :). Potom už jen cesta zpět, zácpou na letiště a nabrat směr na New York!

Co jsme ale totálně nezvládli, bylo spaní a vůbec životní potřeby. Výletováním po národním parku jsme minuli jakékoli občerstvení, potom tak tak stíhali trajekt (kde už byl zavřený bufet), potom letadlo. Hrůza. Takže jsme skoro nejedli. K tomu jsme si nějak špatně spočítali let a místo 8 hodin na spánek se díky časovému posunu celá noc v letadle smrskla na pouhé 3 hodinky klimbání na sedačce (teda Mirek usnul hned, jak si sednul). Ale dobře alespoň za ně! Po příletu do NY jsme samozřejmě nevydrželi a vyrazili na obhlídku města. Bydlíme kousek od Empire State Building, takže vyrážíme po ránu hned tam. Kupujeme od místních šmelinářů 3 denní kombinovanou vstupenku na všechny hlavní atrakce ve městě + bus. Nakonec se ukáže, že to je dobrý nápad, protože výletními autobusy se dostaneme kamkoli a ještě k tomu na sluníčku a občas i s vtipným výkladem. Do Empiru se dostáváme během několika minut. Nahoře je sice dost lidí, ale jde to. Co mě spíš fascinuje, je katastrofální stav budovy. To vážně stojí za to. Všechno je ze 30tých let a je to vidět. Není divu, že tuhle budovu měli zavřít. Po pádu dvojčat se ale opět těší velkému zájmu, takže ji spíš asi opraví. Tak alespoň vtipkujeme na téma teroristů, že sem nemusí házet žádnou bombu, že to spadne samo :). Co se ale musí nechat, je dech beroucí výhled z této obrovské budovy. Jelikož máme štěstí na počasí, máme celý NY jako na dlani. Po Empire jedeme do Soho, následuje celý Financial District, pohled na Ground Zero (bývalá dvojčata) a hurá na Liberty Island, kde stojí socha Svobody. Na loď, kterou se tam musí, je šílená fronta, a i když se za to stydím, nezbývá, než "cut the line". No nic... Socha Svobody je impozantní francouzský dar NY, který měl propagovat pařížské hodnoty. Škoda jen, že do sochy samotné je vstup povolen jen těm, kteří se zaregistrovali přes internet několik dní předem. Vynecháváme druhý ostrov s přistěhovatelským úřadem a vyrážíme se podívat na slavný Brooklyn Bridge. Cestou míjíme heliport a koukáme na několik vrtulníků, které létají nad městem. Jelikož je cena více než příznivá, neváháme ani chvilku a dáváme 20min dlouhý let nad New Yorkem, sochou Svobody, Central parkem a mnoha dalšími zajímavostmi. Dost cooooool! Navečer ještě pěšky procházíme části NY, které nám jsou snad nejsympatičtější - China Town a Little Italy. Co mě ale na konec dne úplně dostalo, byla návštěva Time Square v noci. Nechoďte tam ve dne, ale až po setmění!Obrazovky do výšky několika set metrů mi znovu a znovu braly dech. Ty barvy. A těch zvuků. Několik minut jsem se bez dechu jen otáčel kolem dokola a v jednu chvíli jsem si opravdu připadal jako ve filmu Pátý Element. Ještě ten taxík s Bruce Willisem, kdyby proletěl ve výšce 35 patra :). Time Square v noci se mi vážně moc líbil.Protože nám v NY žije už šest let kamarád Radim, kterého jsme léta neviděli, míříme za ním na společnou večeři. Na začátek se ujišťujeme, jak jsme unaveni a že jdeme jen tak na hodinku. Hahaha. Místo toho se vracíme totálně vykalení po šesté ráno :)). A jak se to mohlo stát? No... nejprve pár barů a pár drinků a následně návštěva jednoho klubu, kam jsme se jako zázrakem dostali. A v něm ta nejrozjetější párty, jakou jsem kdy viděl. Všichni vystajlovaní až na měsíc, směsice typů lidí z celého světa... a to vše v neuvěřitelně nadupaném klubu. Fantastický zvuk, úžasný DJ s živou zpěvačkou - to všechno mi utanulo v mysli jako asi to naprosto nejlepší místo na kalení na celém světě. Už chápu, co má kdo na New Yorku - v NY to prostě žije!

Ráno se probouzíme úplně vyčerpaní. Není divu. Už pár dní moc nejíme, jen chodíme celé dny po výletech a v noci místo spaní děláme jiné věci :). Říkáme si tedy, že návštěva Central Park bude to n nejlepší, co můžeme podniknout. To by asi byla pravda, kdybychom si nechtěli celý park objet na bruslích. Nakonec to sice zvládneme, ale už máme vážně dost. Ono je to kolem celého parku totiž pěkná dálka. Člověk pořád zapomíná na to, že je v USA a to znamená to samé, jako být jako v Rusku - všechno je prostě obrovské. Míjíme dům, kde žije Yoko Ono a kde zastřelili Johna Lenonna. Dokonce má v parku i svůj pomník. Objíždíme pár dalších památek, procházíme podvečerním Harlemem, který je vážně plný černochů a kde jsme jediní bílí. Ale nebál jsem se skoro ani chvilku. Tedy do momentu, kdy si Míra, začal místní fotit. To mě trochu hodilo do nepohody :o). Ale dobrý... Cesta do hotelu, popadáme kufry plné dárků, let domů, který je překvapivě krátký (7h) a hurá, jsme zase doma.Bylo to super. Sice bych do států už asi nemusel, ale jsem rád, že jsem tam byl a něco viděl. Podle mě - když USA, tak národní parky. Města se mi tam nelíbí. S výjimkou New Yorku, který má opravdu nějaké těžko popsatelné kouzlo pupku světa!PS: Pokud neumíte na bruslích brzdit z kopce, Central Park vynechejte. Sice to byla velká legrace vidět Mirka jet jako neřízená střela skoro čtyřicítkou z kopce a křičícího: "Martine, pomoooooooc...!!!", ale na druhou stranu je fakt, že to kdyby to nezvládl - brr :(. Ale dal to! Pašák :D