K Jelenum do Hirschehousu jsme dorazili někdy před půlnocí. Tak tak, že mě ještě pan majitel stihl natočit jedno místní. A bylo po 5 hodinách za volantem potřeba.

Ve čtvrtek mělo být fajnové počasí, tak jsme vyrazili do nedalekého parku s atrakcemi pro děti ( https://www.freizeitpark.by ). No nečekal jsem od toho zázraky, ale byl jsem fakt překvapen. Byla to super zábava i pro dospělé i pro mě. Například jízda v pytlích po dlouhé skluzavce nebo takový kolotoč, kde se netočí lidi, ale dřevěné káně a lidé, stojící v kruhu okolo mají za úkol za pomocí takových pák káně odrážet, aby nesrazilo vařečku, což asi má být abstrakce slepice. Do toho hraje krásná bavorská lidová. No je to ptákovina jak vrata, ale bavili jsme se všichni. V 6 zavírali a moc se nám ještě odejít nechtělo, tak na nás pustili vydatný slejvák. Dobře to ty Bavoři mají vychytané. V pátek mělo být hnusně a taky že bylo. Konstantní déšť od rána do večera. Takže aqua park a tam stojí za zmínku jen to, že bazén uměl dělat luxusní vlnobití a to jsem ještě nezažil. No a venkovní extra teplý bazén s pršením na hlavu byl taky parádní. Sobota byla odjezdová, ale v rámci ubytování byla ještě lanovka na místní vrchol zdarma (stejně jako včerejší bazén), tak jsme tam vyrazili. Mraky se naštěstí částečně roztrhali, tak z toho byl hezký výlet. Jen tedy lanovka s kilometrovým převýšením bez jediného sloupu nevzbuzovala důvěru, ale je to v Německu, tak jsem se uklidnil (tenkrát na Kavkaze to bylo podobné, jen ta důvěra výrazně menší😀). Na závěr oběd pod lanovkou a Rakousko, Brener, Itálie ...

Dali jsme na doporučení a na Brenner vystoupali mimo dálnici a to si myslím byla hezká cesta. Brenner sám o sobě byl pro mne ale velkým zklamáním. Nikdy jsem přes něj ještě nejel a tak jsem možná oprávněně očekával horské štíty, jezera, louky a pasoucí se skot. Kruhový objezd a outlet jsem fakt nečekal😀

Na italské straně Brenneru jsme taktéž zvolili nedálnici a opět to bylo hezké, i když zdlouhavé. Cestu jsme ještě přerušili v Tramínu (je potřeba dopátrat zdali se tu nezrodila známá odrúda) večeří v krásné pizzerii na okraji města s výhledem na vinice a hory. Tím se příjezdový čas posunul přesně na půlnoc, ale klíče od chatky už stejně čekali v nějaké obálce u zavřené recepce, tak to bylo jedno ... mysleli jsme si. Cesta noční Itálií již byla dosti nudná, oči se klížily a finální silničky u jezera byly úzké, ale provoz stálé nezanedbatelný. Pak konečně brána do kempu ( https://www.camping-eden.it ). Krásná, veliká, železná a zavřená. Až do 6 do rána. Naštěstí naše chatka v jinak obrovském kempu byla co by kamenem dohodil, tak přesun lidí a materiálu nebyl složitý. Nicméně jsem se musel psychicky vyrovnat s tím, že auto bude vydáno na pospas nočnímu italskému životu. Varianta byla nařídit budík na 6:00 a hned jak se brána otevře, vjet dovnitř, ale kdo by dobrovolně na dovolené vstával po 5 hodinách. Nechal jsem tedy kemp vyrovnat se psychicky s tím, že brána bude částečně blokována až do mého plnohodnotného vyspání😀.

Hezky vyhaján jsem šel do recepce vyřídit byrokracii. Musel jsem čekat, protože tam zrovna řešili problém, jak se má karavan dostat dovnitř, když je vjezd blokován nějakým autem. Chvíli jsem takticky vyčkával a pak jsem se ozval, že s tím autem rád pohnu, anžto je moje. Čekal jsem trochu přísné pohledy a kárávý hlas, ale nedočkal se. Timea, Maďarka z recepce, se jen usmála, že má po problému a poprosila mě ať rychle vjedu dovnitř. Holt Itálie. Den jsme strávili dovolenkově - bazén, jezero, procházka, večeře v pizzerii - a vytvořili osnovy výletů po okolí na příští dny.

Mohli jsme jako asi 99% turistů jet autem nebo lodí do Malcesine a na hřeben se dopravit moderní otáčivou kabinovou lanovkou. K tomu zažít krásné fronty a z peněženky pustit velký chlup. A nebo v době internetu a levných dat zapátrat a najít lanovku na druhé straně hor, ke které vede parádní horská silnička s převýšením něco přes kilometr. No už to řízení byl zážitek. A benefity pokračovali. Sympatická hospůdka na klidné horské louce, kde nám prodali lístky na sedačkovou lanovku za asi čtvrtinovou cenu (i když nutno přiznat, že její převýšení bylo asi taky čtvrtinové). No ale byla tam pohoda, klídek, žádná fronta a usměvavá obsluha. Cílové stanice obou lanovek dělí na hřebenu cca kilometr a jak jsme se blížili k té druhé zvyšovala se hustota zalidnění a snižoval klid. Přímo u druhé lanovky je samozřejmě restaurace, kde byl v plánu oběd. Nemůžu říct, že to bylo nějak hrozné, ale byl to tak nějak etalon toho co na horách nemám rád. Unilý personál, který ví, že přísun zákazníků nikdy nekončí a na reference se tu hrát nemusí. Davy lidí, podpatků a selfíček. Prostě stoprocentní dostupnost míst, které dřív vyžadovali vetší či menší námahu, případně odvahu a hlavně vůli. Lanovka vše z toho degraduje na minimum. Vím, také jsme jeli lanovkou, takže se to může zdát pokrytecké, ale já tam výkon měl - Bertu v krosně. A to není jako nést batoh. Ten s vámi neustále nediskutuje a netahá za vlasy😀. Od restaurace jsme pokračovali asi další kilometr po zvlněném hřebeni, kde se nacházela vyhlídka na severní polovinu jezera. Bylo to krásné i když samozřejmě zase přelidněné. Pak už jen pochod zpět, lanovkou dolů a autem také dolů. I přes všechna ta negativa to byl vydařený výlet.

Je asi tak trochu povinností se sem, když je člověk poblíž, podívat, ale chce to zřejmě použít lepší timing, než jsme zvolili my. Sirmione sídlí na konci tenkého poloostůvku a tedy na něj vede jen jedna silnice. A ta je z výše uvedeného důvodu prostě ucpaná. Takže nás hned z kraje odklonil na kruháku policista a začali jsme přemýšlet co dál. Ale ono to nakonec není tak daleko, tak jsme kousek popošli a na další kousek nasedli na bus, což byla ale chyba, protože díky zácpě bychom tam byli pěšky dřív. No nic, ale dorazili jsme. Ve zkratce - je tam hezký hrad, krásné výhledy na jezero, kamínkové pláže, parky, termální, smrduté a opravdu horké prameny vyvěrající přímo do jezera, příjemné kavárny a zmrzlinárny, útulná náměstí. Všechno fakt hezké až krásné, ale mě prostě vadí, když kvůli přelidnění není kam šlápnout. Takže subjektivně se mi tam moc nelíbilo. Díky pozdnímu příjezdu jsme ale měli i pozdní odjezd a to už se městečko hodně vylidnilo, začínalo tam být příjemněji a tím si Sirmione trochu zlepšilo reputaci.

Plán byl jednoduchý. Autem do Limone, koupání, pak trajektem do Malcesine, prohlídka města a zpět. Ovšem dopadlo to trochu jinak. Ranní odjezd jsem v Saló narušil tím, že jsem otočil auto a vracel se pro zapomenuté plavky, ale byla to jen akademická čtvrthodinka. V Limone jsme nejdříve sjeli na velké parkoviště u trajektu s pláží opodál, ale nezdála se nám dost komorní, tak jsme vyjeli zase nahoru a začali pátrat. Sjel jsem takovou malou uličkou směrem k jezeru, ale začala se zužovat a úplně k jezeru nás také nezavedla. Takže otočit, ale nešlo to, za náma auto. Uhnul jsme tedy aby mě mohlo předjet a chtěl se otočit. Blb v tom autě ale nebyl dostatečně empatický, začal se také otáčet a mě tím blokoval. Nu což, couvání po hodně klikaté silničce do prudkého kopce je výzva. Blb se mezitím otočil a lepil se na mě v domnění, že asi zrychlím a když jsem si v jedné zatáčce špatně najel a potřeboval auto srovnat, necouvnul ani o píď. Smutný příběh tahle sorta lidí. Pak jsme se tedy vrátili na původní parkoviště (sjezd k jezeru tu asi jiný není), utábořili se přímo pod plavčíkovou rozhlednou - čo keby niečo - nafoukli člun a do jezera. Pak přišel hlad a dlouhé čekání na pizzu u nedalekého stánku, kde nás obsluhoval skorokrajan ze Slovenska. Další plán byl tedy trajekt, ale rychle se přihrnuvší mraky, které si začaly významně ulevovat, nám daly čas na rozmyšlenou a tu jsme využili k přehodnocení výletu. Trajekt v dešti zrušen, projedem si radši jednu horskou silničku ( http://www.infotremosine.it/vacanze-sul-lago/strada_forra.html ), která je místy tak úzká, že je tam kyvadlový provoz. Byla to asi dobrá volba, zvěř na zadních sedačkách usnula a byl klid na vychutnávání si panorámat. V horské vesnici jsme to otočili a pádili zase zpět, abychom v kempu stihli ještě bazén, což si vyžádal jeden spáč předtím, než to zalomil.

V odjezdový den jsme objeli jezero k jeho severní části a zastavili se rychlé koupání v Riva del Garda. Nebylo to plánovitě rychlé, rychlé to udělalo počasí. Voda nebyla z nejteplejších, slušné vlny a z hor se přivalivší mrak. Původně jsme chtěli vydržet i přes to, že většina povalečů začala mizet, ale nakonec jsme to také vzdali a utekli na nedaleký food festival africké kuchyně. A udělali jsme dobře. Těsně před tím, než začal slejvák, jsem vybojoval poslední místa na kraji stanu a otevřenou stranu fixoval ještě nevypuštěným člunem. K jídlu není zas až tak moc co dodat - lehce dražší kydanec na dřevěném talíři, od kterého jsem čekal, že mě chuťově zanese do Afriky, mě nechal někde nad středozemním mořem na pramici mířící za dávkami do EU. No nic, když déšť trochu zeslábl, použili jsme tentokráte člun jako deštník a vyrazili k autu. Pak už jen dlouhá cesta, výhledy na Alpy, Brenner a sjezd k hotelu Stolz s krásnou teráskou, kterou jsme nestihli využít. Večer jsme po večeři ještě stihli procházku po krásném městečku Matrei am Brenner a také zmrzlinu. Druhý den, respektive dopoledne, bylo třeba strávit nějak aktivně, aby následný přejezd do Prahy proběhl ve znamení spánku - jelo se na lanovku do Steinach am Brenner a hlavně na její mezistanici, kde je hospůdka, jezírko a hlavně zážitková trasa pro děti. Atrakce to byly různé, vesměs zajímavé a poučné, ale v hlavě utkvěly dvě - dalo se vlézt do vykotlaného stromu a taháním za provázek ovládat strakapouda a tedy zprostředkovaně tlouci zobákem do stromu, což byl zážitek silný. Jiný byl ale ještě silnější. Jednalo se o prostý skok do dálky a děti byli motivováni tím, že na straně doskočiště bylo graficky znázorněno, kam které zvíře doskočí. Myslím, že to bylo blecha, žába, zajíc, liška. Každý tedy chtěl být liška a já nejvíc. Kdybych zůstal u mě blízké žáby, necítil bych v koleni odrazové nohy lehké křupnutí. Bylo to au au a pak ještě několik týdnů. Trasu jsme ale zdárně dokončili a chtěli se občerstvit ve zmíněné hospůdce s výhledem na okolní velikány. Ovšem nebrali karty, na což jsem se prozřetelně zeptal ještě před objednávkou (stejně bych chtěl jednou zažít, jak se to potom řeší, když není čím zaplatit :)). Tak jsme si ještě pohráli na rozlehlém hřišti, zejména vodní část byla dost inspirativní, a zamířili lanovkou dolů, kde jsme se najedli v nějakém putovním stánku na kolech a vyrazili do Čech.

Cesta dálnicí nebývá moc zajímavá, ale když ji přerušíte zastávkou na protažení, kafíčko a zmzlinu, může vás to obohatit. Tedy o eura ne, tam je to naopak, ale o zážitek. To, že někdo dává na cestách přednost jídlu připravenému před cestou pečlivě doma je samozřejmě úplně v pořádku. Člověk ušetří a často se nají a napije mnohem kvalitněji. Když ale dotyční vlezou do restaurace, sednou si na terásku a bez toho, aby si koupili třeba jen vodu začnou vytahovat bagety, salám, sýr a loupat vajíčka, je to už za hranou. Komická scénka ale měla teprve přijít. Z batohu byl vytažen takový ten maličký sýr zabalený v červeném vosku. No a samožřejmě nebyl před konzumací toho vosku zbaven. Zajímavé bylo sledovat ta jednotlivá ukousnutí, asi až u třetího jí to došlo :). Žil jsem z toho až skoro do Rozvadova :).