Tak i letos o vánocích jsme nevydrželi doma a vypravili se někam, kde je teplo a kde se dá alespoň trochu lézt po horách. Jelikož jsme v minulosti už byli na Korsice a Madeiře, tak nakonec padl los na Kanaráské ostrovy. Což se ukázalo jako dobrá volba hned první den když jsme odlétali z Drážďan, kde panovalo při odletu šílených mínus 19C. Zato na Tenerife příjemných plus 26C. Super. Asi bych neměl zapomenou na další velmi podstatnou novinku, na dovolenou s námi vyrazil kamarád Vláďa Šavel (většina fotek je od něho, fotí fakt skvěle!). Sice jsme chtěli maximálně poznat krásy přírody tohoto ostrova, nicméně se – alespoň pro mě – ukázalo, že nejlevnější variantou je zakoupit si zájezd v All Inclusive a následně si z hotelu užívat jen to, co nás baví – jídlo, pití, bazény, atd. :).   Hned po příjezdu jsme nevydrželi v hotelu ani půl hodinky a vyrazili na obhlédnutí okolí. Těšil jsem se na koupání v moři, bohužel ač teplota bylo skvělá, byly poměrně vysoké vlny a na všech možných místech určených ke koupání byly vyvěšené červené vlajky. Nedalo se nic dělat a tak jsme se alespoň vydali podél pobřeží kam nás oči zavedly. Naše městečko "Puerto de Santiago" je docela hnusné :). Samá letoviska, ještě ke všemu plná nevzhledných nic moc hotelů z osmdesátých let. Naprosto žádná atmosféra přímořských městeček, nic. Celkem zklamání. Ale protože bylo krásně, moc jsme to neřešili s tím, že další dny stejně budeme někde v horách, tak co.

Druhý den jsem vymyslel první výlet. Jen tak na rozcvičení jsem naplánoval výstup z městečka „Los Silos“ na „Montagna de la Aqua“ s převýšením kolem 900m. Přesouváme se tam autem z půjčovny – nějaký silnější model Toyota Yaris, který mě neustále baví. Má perfektní stabilitu, je živý a když ho na dvojku točíte až k osmdestátce (Vláďa až na 95km/h!) vypadá, že ho to děsně baví. Fakt radost tuhle auto-hračku řídit. Výstup to měl být celkem pohodový a po pravdě by i byl, kdyby se v poledne totálně nezbláznilo počasí a nezačalo a) šílené pršet, b) šíleně foukat a c) neochladilo se na několik málo stupňů nad nulou. Fuuuuj. Nicméně jsme se nevzdali a poctivě šlapali do kopce, abychom dosáhli kýženého cíle. Povedlo se… brr. Jeden rychlý horký čaj v přilehlé vesničce a honem rychle zpět. Sestup se ukázal být hodně o držku, díky dešti vše namohlo a staré „caminos“ (cesty), se ukázaly jako šílené kluzké. Přežili jsme, ale bylo to jen tak tak.   Po příchodu zpět do vesničky „Los Silos“ jsme byli opakovaně nadšení z místní flóry – banánovníky a pomerančovníky na každém rohu, to my Češi přece jen tolik neznáme. Mě osobně potom v útrobách „Los Silos“ – které se mimochodem ukázalo jako místo s kouzelnou atmosférou starého Španělska – nadchly Fíkusy, které tady dosahují desítek metrů a naprosto neskutečných tvarů.   Další den opět není hezky a chvílemi dost intenzivně prší. Navrhuji proto poznávací program a vyrážíme do „Icod de los Vinos“, kde nejprve procházíme kouzelným centrem města a následně se přesouváme na ochutnávku vína k jednomu z místních vinařů. Místo je to super, takové maličké vinařství se vším všudy. Šéfuje mu strašně příjemný Španěl, který je dřív vyučoval děti ve škole, dnes je v důchodu a tak vypadá celkem potěšen, že se s ním Martina plynnou španělštinou baví. Díky tomu dostáváme po první lahvi (která není nic moc), druhou, která prý získala nějaké medaile (jsou všude kolem po stěnách) a zbylo mu jich jen šestnáct. Tahle druhá lahve je super. A tak popíjíme skvělé víno, povídáme se, pojídáme místní sýr s pečivem a venku vesele prší. Na doporučení pana domácího se ještě vypravujeme do nedaleké pobřežní vesničky „Gorachica“, kde se projdeme podél pobřeží a než nás vyžene déšť, tak i centrem… cesta zpět do hotelu se ale ukáže jako tím největším highlightem tohoto dne. Spouští se tak šílená smršť, že něco takového jsme snad ještě nikdy neviděli. Několik hodin totální průtrže mračen, k tomu vítr kolem 100km/h a mlha. Šílený, fakt šílený. A zjevně na to není celý ostrov připraven – další dny potkáváme zničené mosty, stržené skály a další známky řádění tohohle orkánu, nebo co to bylo. Záběr, kdy náš Yarísek projíždí vesnicí po kola ve vodě, kterou rozráží jako nějaká loď, to jen tak z hlavy nevymažu ;).

Kvůli počasí se přepravujeme poměrně daleko od našeho hotelu – skoro na druhou stranu ostrova – do místa zvaného „La Caldera“. Díky přesunu na severo-východ se překvapivě dostáváme ze spárů deště, který zuří na jiho-západě. Prý je to kvůli mrazům v Evropě… kdo ví. Plán je jednoduchý. Z „La Caldera“ vystoupat cca 1300m a z vrcholku „Montagna de Limo“ si užít výhledů na překrásnou observatoř „Izaňa“ a hlavně na pekelně velikou sopku „Pico El Tiede“, kterou máme v plánu za pár dní zdolat. Obojí se podaří a výhledů si užijeme dostatek. Problém je jen při výstupu – na Tenerife stojí turistické značení za prd a tak se po několika kilometrech totálně ztrácíme. Díky tomu se těžký výstup stává hororem – svah kolem 50-60%, pod nohama sopečná drť, která vám neustále podjíždí a k tomu všemu se neustále proplétáme nějakým křovím. Fakt šílený. Po cca 2-3h jsme sice na vrcholu, ale dost zničení a odrovnaní. Uff. Snad se už příště neztratíme, protože tohle byl fakt záhul. Dokonce i Vláďa nás označil za magory a že jestli to takhle půjde dál, že s námi na „Pico El Tiede“ nejde. Nakonec se všichni poplácáme po ramenech a bavíme se historkami o tom, že vlastně neznáme nikoho jiného, resp. žádné jiné magory, kteří by sem lezli s námi. Tak alespoň, že my tři jsme se našli :). Sestup je sice náročný, ale pohoda. Nakonec je asi největším šílenstvím opět návrat do hotelu – posledních 20km intenzivně prší, je mlha, prostě hnus.

Ač je to k nevíře, i dnes velmi intenzivně prší. Rychle se tedy přesouváme na tu část ostrova, která až doteď nabízela alespoň trochu slušné počasí. Bohužel to dnes nepomohlo a tak to po dvou hodinách v autě vzdáváme a vydáváme se do města „Puerto de la Cruz“, odkud vyrážíme na pobřežní trek. Zpočátku je to docela peklo – jdeme městem, kde je 100% vlhkost vzduchu a teplota kolem 25C, což alespoň mě přivádí k šílenství, protože jsem neustále celý mokrý od toho, jak se potím. Nakonec se ale dostáváme skrz neskutečné plantáže banánovníků až k vysokým a opuštěným útesům, kde je nám zase fajn. Výlet zakončujeme v kavárně s vyhlídkou na moře a zpět k autu jedeme busíkem. Protože to z města od moře vypadá, že počasí má to nejhorší za sebou, rozhodujeme se jen opět přes nejvyšší bod ostrova. A opět tam potkáváme takovou hrůzu, že se to nedá snad ani popsat – voda, mlha, popadané kusy silnice, totální apokalypsa - podívejte se na video, které jsme v autě natočili :).

Ráno vyrážíme autem k vodopádům v "Adeje", ale sotva tam dojedeme, začíná pršet a tak narychlo měníme plán. A to velmi riskantně – opět vyrazit na úpatí nejvyšší hory ostrova, do národního parku El Tiede. A risk se dnes vyplácí! Z místa, odkud vyrážíme nás sice popohání velmi silný vítr s jemným deštěm, ale čím jsme od auta dál, tím se dělá krásněji a krásněji. Nakonec překonáváme skoro 20km ve výšce kolem 2km na mořem pod modrým nebem s perfektním výhledem na obrovitánskou sopku „Pico El Tiede“. V místě, kde končíme sice jezdí autobusy, ale zjevně ne na Štědrý Večer. Proto si stopnu dva milé Francouze, kteří mě převezou k autu, abych se mohl vrátit pro Martinu a Vláďu.

Po pravdě, už se mi to ani nechce znovu a znovu psát ale – ráno se probouzíme do tak hnusného počasí, že je to fakt k nevíře. Celí zoufalí nasedáme do auta, vyjíždíme do hor a tam je – překvapivě - ještě hůř. Tak zase sjíždíme dolů k moři s tím, že se vydáme někam kolem pobřeží. Nicméně jako naschvál, dole je 29C ve stínu, šílená vlhkost a to se nám nikomu nelíbí. A tu najednou si všimneme, že obloha se mírně na některých místech protrhává a tak ještě jednou riskujeme a vyjíždíme do hor. Povedlo se! Kolem observatoře "Izaňa" se to přesně láme – na jedné straně "Pico El Tiede" mraky a déšť a na té naší nakonec - zaplať pán bůh - sluníčko a vítr. Ale vítr je to pekelný, občas má nárazy až ke 100km/h, takže si alespoň na vrcholku jednoho kopce zkoušíme „Smooth Criminal“ od Michaela Jacksona :). Nakonec, i po těch ranních 180km a 3h v autě, je z toho hrozně hezký den, který nás na závěr odmění neskutečným západem slunce, který ozáří observatoř tím fotograficky nejkrásnějším sluníčkem. Domů jedeme s pocitem, že ošklivé počasí definitivně skončilo – a díky bohu se nemýlíme, do konce dovolené panuje už jen slunečno… Večer trávíme na hotelovém baru, kde vystupuje revival Abby. Pohoda :)

Dnešní ráno nás přivítalo překrásným počasím. Vlastně poprvé je nad Tenerife jen modrá obloha a panuje tak ideální počasí na zdolání nejvyšší hory Španělska a třetí nejvyšší sopky na světě (bráno ze dna oceánu). Volíme trochu delší trasu a auto necháváme v „El Portillo“ na parkovišti, u jedné z nemnoha restaurací, které se v národním parku kolem El Tiede nacházejí. Bez velkých cavyků zahajujeme výstup. Zpočátku je to velmi snadné, v podstatě jen mírné stoupání po příjemné stezce v nádherné sopečné krajině. Víme, že máme dost času a tak nikam nespěcháme – volíme trvalé tempo jihoamerických průvodců, pomocí kterého jsme již zdolali mnoho jiných sopek. I tímto téměř hlemýždím tempem a i když se výstup stává víc a víc strmý, jsme ale jednoznačně nejrychlejší a během cca 4h vystupujeme k dnešnímu cíli, kterým je horská chata ve výšce 3260m. Po zkušenostech z jiných částí světa jsme překvapeni kvalitou nejen ubytování a záchodů, ale i kuchyně, postelí a přikrývek (perfektně čisté) a všeho ostatního. Jediné, co je poměrně nepříjemné je to, že jsme na chatu dorazili kolem 16h (správce ji ale otevřel až v 17h) a nemáme zde totálně co dělat. Díky tomu, že v chatě se skoro netopí, je v ní kolem 10C a to na sezení opravdu není moc :(. Nakonec jdeme spát kolem deváté a já děkuji svojí ženě za to, že mi vzala špunty do uší. Noc v jedné místnosti s cca dalšímu 15ti lidmi, to není žádná legrace. Každý se převaluje, chrápe, prdí a smrdí a jen díky špuntům to nakonec nějak přežívám. Vláďa špunty neměl a ráno vypadal, že spal celkem asi 20min… Výstup na vrchol zahajujeme těsně po šesté hodině ráno v absolutní tmě. Čelovky nám svítí na cestu a ledový vítr nás žene vpřed, není jiná šance, jak se zahřát. Postupně se ale začíná dělat nejprve pološero a nakonec, 10min před východem slunce stojíme na samotném vrcholu "Pico El Tiede" – 3714m. Je odtud neskutečný výhled na všechny ostrovy Kanárských ostrovů, a pokud je dobrá viditelnost, je prý vidět až do Afriky. Na vrcholu se díky silnému větru nezdržujeme dlouho a za chvíli už zahajujeme sestup. Sestupujeme nejprve k horní stanici lanovky ve výšce kolem 3500m a následně pokračujeme velmi nepříjemným sestupem na "Pico Viejo". Tahle o něco málo menší hora než samotné "Pico El Tiede" je vlastně vrcholem, který vznikl za poslední erupce na Tenerice (1909) a díky lávě, které se řinula z vrcholu sopečné caldery tu vznikly neskutečné kombinace kamenů, ztuhlé zeminy a kdo ví, čeho vlastně. Pro oko, obzvlášť pro oko fotografa, je to pastva pro oči – těch barev, nádhera. Sestup ukončujeme na jediné silnici, která národní park protíná a Martina aktivně během jedné minuty stopne jedno z projíždějících aut, které ji dopraví na naše parkoviště, kde nasedá do našeho Yaríska, jede pro nás a společně se vracíme k moři. Bylo to super a jeden z nejhezčích výstupů, který jsem kdy podnikl.

Tohle měl být vlastně jen odpočinkový výlet na jedno odpoledne. Jak to ale nakonec dopadlo… :) Ráno vzdáváme cestu autobusem do vesničky "Masca" (jezdí jenom 2x denně a bohužel velmi brzy ráno) a raději si berme taxíka. Ten během necelých 30km nejprve nastoupá do skoro 1500m nad mořem, aby se následně spustil po velmi uzounké silnici zase dolů. Silnice je tak úzká, že se na ní nevejdou dvě auta a musejí se míjet jen na speciálních širších místech. Super! Vesnička "Masca" je jen několik domů nalepených na skále nad hlubokými údolími, která končí o několik set metrů níž v moři. Jedním z těchto údolí se vydáváme i my. I když jsem si myslel, že to bude totální flákárna a že po cestě budeme potkávat davy německých turistů, sestup se po několika minutách stává opravdu náročným. Asi je to tím deštěm, který zvedl hladinu protékající vody, ale po za chvíli jsme totálně mokří, protože stezka leckdy místo cesty k sestupu připomíná sportovní canyoning - jenže tam jste jištěni lany a máte na sobě neopren :). Co nás ale fascinuje je to, že po cestě opravdu potkáváme davy, tak jak jsem předpokládal. Lidi totálně nezkušené, se špatnými botami – šílenci. Opakovaně míjíme skupiny 60-70ti letých turistů a nechápeme jak je možné, že tenhle sestup jsou schopni absolvovat. Asi stejně jako my po vydatných deštích nepočítali s takovým množstvím vody, stoupat nahoru se jim nechce a tak jen doufají, že to až k moři nějak doklepou. I my jsme po dvou hodinách na pláži, kde ale místo klidné hladiny a místa na koupání nalezáme poměrně rozbouřené moře s vlnami, které dnes žádné koupání neumožní. Chvilku si nadáváme na to, že jsme si v Masca nekoupili lístky na loď, ale nakonec Martina ukecá průvodce jedné německé skupiny, kteří nás vezmou s sebou do „Los Gigantes“, asi 5km od našeho hotelu. Vše vypadá výborně a tak jen zevlujeme a čekáme na příjezd lodi. Na skalnaté pláži je zhruba uprostřed jeden větší kámen, k němu vede můstek a zjevně se jedná o jakési přírodní molo. Z něj se máme ve skupince 20ti lidí dostat na loď. Ale jak? Vlny jsou místy kolem 2m a tak když se loď přiblíží na několik vteřin k molu, nejen že dost riskuje, že se o něj roztříští, ale každý, kdo chce na loď naskočit, musí vystihnout chvilku, kdy jej míjí můstek z lodi a nakočit na něj. Během vteřiny je totiž loď buď 2m nad ním, nebo pod ním. Pěkně nebezpečná zábava. Po půl hodině (!) to ale všichni nějak zvládnou a my okolo nádherných útesů nazvaných „Los Gigantes“ (mají výšku kolem 500-800m) plujeme domů. Několik delfínů po cestě je takovou opravdu milou třešničkou na zavěr.

Poslední den jsme se rozhodli jen tak flákat u bazénu. Bohužel nám to ale nedalo a ještě jednou, opravdu naposledy, jsme se vypravili do národního parku El Tiede na krátkou procházku po lávovém poli z roku 1909. Opravdu neskutečná krajina, kde neroste totálně nic - dokonce ani tráva - jen borovice, které vidíte na obrázcích. Kombinace lávy, modrého nebe a zelených borovic je úžasná... Druhý den letíme domů a za mě musím říct, že i když jsem se před odletem tak trochu styděl za to, že jedu na Tenerife - domov německých turistů - že to bylo super. Okolí "Picp El Tiede" je úžasné a je jen škoda, že jsme nestihli prolézt i severní část ostrova, která prý velmi krásná. Třeba zase jindy :).

No comment :)