Vše začalo již ve středu důkladnou přípravou v podobě zakoupených dálničních známek pro Slovensko i Maďarsko. Pěkně jsem si pochvaloval jak Maďaři jsou už dál a nic se nelepí na sklo, pouze se zaregistruje SPZ. Auto pak na dálnici snímají kamery a porovnávají SPZ s databází. Dokonalý systém. Téměř. Nesmíte zaregistrovat SPZ auta, které necháváte doma. Takže jsme se přichystali na HU hranice, chtěli vyjednávat a nakonec zakoupit e-známku novou. Ovšem světe div se, na hranicích se neprodávají a je tam zavřená i budova s obrovským nápisem NON STOP. Vše je olezlé, prostě jeden velký fujtajbl. Nakonec se Lucka v nějaké zaplivané hale probojovala k informaci, že musíme jet, samozřejmě už po dálnici, k první benzínce a tam to vyřídit. Tak se i stalo. Máme tedy zaplaceny dva poplatky a možná na nás bude doma čekat ještě pokuta. Potom už to šlo. Díky navigaci jsme dorazili v pořádku do cíle, i když Buda byla pěkně rozkopaná. A okolní nápisy vám v orientaci nepomohou. Hotel máme krásný, historický a na ostrově, hned vedle lázní sídlící. Takže po vybalení a večeři jsme do nich podzemním tunelem ala ÚVN zamířili. Komplet všichni, včetně českého zájezdu, byli v těch rochnivých teplých bazéncích, takže nezčeřenou pětadvacítku jsem měl jen pro sebe.

O co déle včera Hugo řádil, o to později vstával. No prostě i s lehkým hledáním co podnikneme jsme tak tak stihli odjezd lodi v 11:50, jejíž molo je cca 10 minut od hotelu. Průvodčice na lodi byla milá, nic nebyl problém, platba kartou půjde, prodloužená zastávka v centru s návratem jinou lodí také, byl i osvěžující welcome drink...pouze nás nějak zapomněla zkasírovat. A to jsme se tomu nijak nebránili. No asi přivítání v Budapešti na způsob zmrzliny zdarma vloni v Madridu. Vystoupili jsme poblíž centra a zamířili k jednomu z parků. Tam si Hugo zaskotačil a pak jsme se v kavárně Akvárium, která název získala evidentně podle proskleného stropu nad kterým je jezírko a plavou tam kachny, naobědvali. Jídlo bylo, nutno dodat, neočekávaně luxusní. Potom Hugo odpadl a my přejeli do dalšího parčíku se sovětským monumentem a hlavně klidnou kavárničkou. Dali jsme si kávičku, pivíčko a vínečko. Nakonec jsme se vydali nazpět, cestou si prohlédli budovu parlamentu, přešli mostem na jižní cíp "našeho" ostrova, kde právě bohužel končil nějaký běžecký závod a tudíž jsme kočárem neustále rozráželi dav, a ostrovním parkem s minizoo až k hotelu, kde jsme zase navštívili lázně s opět prázdným bazénem a pak si za 20 euro dali parádní bufetovou večeři završenou excelentním zákuskem, jenž byl hoden přídavku. Jo a k tomu, jako každý večer, cikánská cimbálovka.

"Ráno" jsme vyrazili na tramvaj. Jelikož bydlíme na ostrově, bylo to trochu z ruky, ale zvládli jsme to. Na recepci hotelu nám řekli, že hned na té první zastávce lze koupit lístky kartou. Nebylo tomu tak. Popojeli jsme tedy jednu zastávku na černo, zakoupili lístky a další tramvají pokračovali směr ZOO. Vystoupili jsme na Kacsóh Pongrác (omg) a parkem a uličkami se propracovali ke vchodu. Hned za branou Huga zaujal vozejk, stroj na turistické mince a taky hlad. Ten ho ale hned poté co se rozdělala svačina zase přešel a situaci zachránili až kolemjdoucí kačer s kačenou a pohrůžka, že nakrmíme je. Pak se šlo na tuleně a tučnáky, hned za nimi byla velká umělá skála. Zatímco Hugo s Luckou se kochali výhledem na tučnáky ze zhora, já se skálu pokusil obejít. Prošel jsem brankou a hle ... metr ode mne si obrovský sup pochutnával na pohozené kryse. Otočil jsem se, abych se ujistil, že nejsem někde, kde bych být nechtěl, ale vše vypadalo, že jsem na veřejné cestě. Další sup seděl přímo na schodech. Nahmatal jsem v kapse kudličku a neohroženě ho obešel. Trochu nevraživě mě pozoroval, ale mršina byla zajímavější. Z druhé strany, tedy od výhledu na tučnáky, se ale nikdo z dalších členů rodiny neblížil, zřejmě vyhodnotili situaci jako rizikovější, a tak jsem se vrátil a opět se s nimi šťastně shledal u tučnáků. Pak jsme chvíli pokukovali po zvířatech (neprošli jsme zdaleka všechno, ale to co jsme viděli bylo takové smutnější, víceméně klece bez trávy, jen suchá hlína). Pak chvíli hledali hřiště a pak zas restauraci. Restaurace (i když to slovo k tomu zařízení úplně nepasuje) byl docela zážitek. Prostředím mě to trochu připomínalo naši školní jídelnu z dob pradávných a nabídkou zase zařízení, kde vládne fritovací hrnec. Ale žaludek jsme naplnili. Pak znova návštěva hřiště (byla krátká, i na Huga bylo to hýkání dospívající maďarské generace příliš) a přechod do jiné části zahrady, kde dosloužívají či chátrají zbytky obdoby našeho "Juldy-Fuldy" doplněné o domácí zvířectvo. U morčat byl i písek a tak se Hugo konečně realizoval. To ho nakonec dovedlo až k spánku a my mohli opustit brány ZOO a přejet do kavárničky v přilehlém parku. Když nás jeden "fotbalista", z kterého jistě vyroste jednou dobrá herečka (moc toho na hřišti nebude umět, ale bude to umět ukázat a když ani to nezabere, s bravůrností padne s křikem na zem při sebemenším kontaktu se soupeřem), začal štvát už příliš, zvedli jsme se a přes park zamířili k tramvaji. Od "naší" zastávky to přes most bylo docela dobrodružné - ukrutný vítr a nám se z pod stříšky kočárku vysmívající Hugo. V hotelu už klasika. Prázdný bazén (asi je to přece jen jenom patnáctka, takže můj půlkilák z předchozích dnů se smrsknul na 300 metrů, dnes jsem to ale dotáh na dvojnásobek), bufetová večeře s lahvinkou bílého a cimbálovka.

Tento den jsme měli s Hugoušem celý pro sebe, Lucka byla přes den v práci a večer na firemní večeři. Velké prvotní plány se hned z kraje snažil Hugo zhatit tím, že vstával až 10:40, ale díky tomu nám utekla snídaně a mohli jsme být zase o to rychlejší:). V každém případě jsme byli už před dvanáctou venku a jali se prozkoumat ostrov se zaměřením se na dětská hřiště a občerstvovny, které akceptují karty. To první se podařilo, i když až na druhé straně ostrova (a ten se sakra dlouhý), to druhé nikoliv. Hugo, který to celé absolvoval na svém závodním odrážedle, měl svačinu přibalenou v mém batohu, ale co chudák já. Naštěstí je Hugo kámoš a rozdělil se. Zato jsem mu cestou zpět pomohl jak s kolem tak i přímo s ním. Po kiláku cesty s batohem a Hugem na zádech a s kolem v ruce jsem byl dost zdrchaný. Na pokoji jsme se občerstvili, koukli na jednu či dvě pohádky a já Hugovi vysvětlil, že i když pozdě vstával, tak je unavený a chce se mu spát. Po chvíli to uznal a vyrazili jsme na druhou etapu, tentokrát ale Hugo zalehl do kočáru a vydali jsme se na západní břeh Dunaje. Strašně fičelo a Hugou se mi z pod stříšky zase smál, dokud neusnul. V domnění, že potkám něco zajímavého jsem šel pořád na jih, ale potkal jsem jen Tesco, tak jsem něco nakoupil a přes vcelku nezajímavé parky zamířil k mostu, který protíná jižní cíp "našeho" ostrova. Kavárnička nikde. Na mostě zase strašný uragán, ale Huga neprobudil. Na ostrově jsem se ještě nekolikrát pokusil o uplatnění kreditky, ale marně. Šel jsem tedy pomalu směr hotel a čekal, až se pán probudí. Když se tak stalo, sednul jsem si na lavičku hned vedle běžecké dráhy pro kondiční běžce a nakrmil právě probuzenou šelmu i sebe. Došlo i na pivko. Pak už se Hugo pohyboval po vlastní ose a já ho jen kočíroval. V hotelu jsme si zase chvilku pohráli a pak šli na večeři. Trochu jsem se bál, jak to tam s ním sám zvládnu, ale s pomocí Boba a Bobka v tabletu šlo vše jak po másle. Strašně jsme se přejedli a někdy okolo deváte se odvalili na pokoj. Pak běžná hygiena a spánek. Asi jsem ho utahal, protože usnul relativně brzo.

Ráno jsme v klidu posnídali a zabalili a rozhodli se, že se ještě cestou domů zastavíme na místním vyhlášeném tržišti. Díky GPS ho nebyl problém najít a za chvíli jsme u něho parkovali. Cestou jsme bez úhony přečkali náznak kolize, kdy jsem v zácpě koukal, kde co kolem lítá (konkrétně jsem sledoval hotel, v kterém Lucka bydlela kdysi dávno) a blbec přede mnou prudce zabrzdil. No na poslední chvíli jsem to zvládl taky udělat. Tržiště Vásárcsarnok je opravdu veliká a asi i stará budova kousek od centra. Ačkoliv na první pohled to vypadá na turistickou atrakci, není tomu tak. Nakupují tam i místní a prodávají se tam snad všechny druhy jídla. V podzemí je dokonce i klasický supermarket. No, ale nás přivítala kvanta uheráků. Desítky druhů snad ze všech k tomu ůčelu povolených zvířat. Co vám budu povídat ... něco pro mě :). Zprvu jsme vybírali u různých stánků, ale po chvíli jsme to vzdali a nakoupili u paní co nabídla Hugovi velrybu (jakože malou plastovou). Pak jsme ještě chtěli nakoupit pár lahví vína, ale ty tam měly trochu turistické cenovky a tak jsme je pořídili za zlomek ceny ve spodním supermarketu. Zbytek HUFů vyměněných kvůli včerejšímu taxikáři, kterému se rozbil terminál, Lucka utratila za krásné jahody. A zamířili jsme ven k autu, které nás přivítalo krásně vyvedeným plastovým červeným sáčkem za stěračem. Zřejmě z toho důvodu, aby se vzkaz uvnitř nerozpustil. Jen díky mé přirozené inteligenci, jsme se dovtípili, že to asi bude pokuta za parkování. Jinak se k té informaci dostat nedalo, protože obsáhlý vzkaz formátu 40x10 cm byl v místní mateřštině. Nevím jak to chodí u nás, ale je to logické - vidím auto s cizí SPZ a dám mu pokutu v maďarštině, která určitě ani vzdáleně neaspiruje na světový, ani středoevropský jazyk. Nechtěl jsem se s tím jen tak smířit, protože vědomě jsem se přestupku nedopustil a opravdu jsem koukal po značkách. Bohužel ... jiný kraj jiný mrav. V Budapešti to zřejmě neznačí, je to prostě nějaká nadpravda, kterou všichni vědí. To jsem ale vygooglil až doma, kam jsme dospěli po jinak vcelku klidné cestě (tedy až na celkem nepochopitelné středeční zácpy na D1. Google pomohl i s překladem toho papírku z červené igelitky. Sice ani on se s maďarštinou zřejmě plně nekamarádí, ale informaci jsem z toho získal. Pak následovalo pročítání různých fór a hledání informace, jestli zaplatit a když, tak jak. No několik hodin práce. Většina lidí doporučovala se na to vy..., ale byly tam i poznámky o nějakém připravovaném registru pokut, jejich vymáhání a případným nepříjemnostem při další návštěvě Maďarska. Usoudil jsem, že cca 600 Kč mi za ten neklid nestojí a šel zaplatit. Nastal ale jiný problém. Jak zaplatit částku ve forintech (to už neřeším, že vydolovat z toho cancu informaci o parametrech platby byl taky docela souboj s translátorem - někde v jednom odstavci bylo mezi řádky napsáno, že se k platbě musí přidat ID té pokuty a SPZ - prostě hovada), protože opět - proč dávat cizincovi pokutu v eurech, když máme tak krásnou měnu. Moje banka to neumí a jakým kurzem to převádět? Abych jim ve finále neposlal málo, nebo nedejbože víc. Nakonec se to vyřešilo. Lucčina banka HUFy umí, takže platba byla zrealizována. Maďaři to ale mají u mě schované.