Tato nejméně rok plánovaná expedice se nejdříve honosila jiným názvem, a to EXPEDICE RUSKO 2002. Po opravdu velikých a z větší části i překonaných úskalích jsme bohužel ztroskotali na vízech a pozváních, které se nejdříve staly noční můrou a posléze nepřekonatelnou překážkou na cestě do matičky Rusi. Nicméně krizový plán na sebe nenechal dlouho čekat a cca dva měsíce před plánovaným odjezdem byl na světě. Zřejmě je jasné, že se jednalo o návštěvu Rumunska a jeho hor. Změna v plánu s sebou ovšem přinesla mimo drobných nepříjemností i změnu v obsazení výpravy, která se celý rok skládala pod vidinou Moskvy. Pevné jádro ovšem zůstalo zachováno, i když pod Stopkou hlodal červík pochybností o mnou navrhnutém plánu trasy. Měsíc před odjezdem byli tedy jasní čtyři účastníci: Pučák, Maddox, Stopkin a já tedy Maarthy. I když Půčák se Stopkinem zkoušeli různými jinými návrhy tras výpravu demoralizovat, nakonec museli uznat za jediný správný návrh můj, a to přechod pohoří Fagaraš od jihozápadu po hřebeni na východ s návštěvou pravého Drákulova hradu, poté krátký pobyt v Brašově a případnou zajížďku do Bukurešti.

Expedici zřejmě začínám já, jednak proto, že vlastním deník, ale zejména z toho důvodu, že můj přesun z výchozího bodu je časově nejnáročnější. Výchozí bod totiž pro každého z nás znamená něco jiného. Maddox, hlavní zdravotník a pro dnes i jízdenkář, vyráží z Prahy v 23:22 přímým spojem do Rumunska a jeho hlavním dnešním úkolem je nejenom dorazit do vlaku, ale hlavně obsadit lehátkové kupéčko pro nás ostatní. Já se od 20:43, odjezdem z Letohradu, přesouvám vlakem do Kolína, v Pardubicích přibírám ještě Pučáka a spolu pokračujeme za Stopkinem. Ten na nás již v Kolíně spolu s otcem čeká a odvážejí nás na hodinku a půl do hospůdky blízko jejich domu, kde v pohůdce konzumujeme dvě piva, Pučák, zřejmě v očekávané nižší kvalitě rumunských piv, si jako druhé pivo dává "Granát", kyselé to pivo na způsob Velveta, a my mu upřímně nezávidíme. Před půlnocí jsme odvezeni zpět na nádraží a několik minut po půlnoci se celkem šťastně při příjezdu našeho rychlíku Pannonie shledáváme s Maddoxem.

V kupé se zabydlujeme v horních čtyřech pozicích, protože spodní dvě jsou již obsazeny starším párem z Berouna a jejich čtyřletým vnukem, který v tuto dobu naštěstí spí. Směřují až do Bulharska. Pokoušíme se od hlídače a správce našeho vagónu koupit pivo, ale to je zatím příliš teplé a tak ještě chvíli debatíme v kupé a posléze vytuháváme v dosti malých k tomu určených prostorách. Budí nás až na česko-slovenské hranici. Pak už spíme jen přerušovaně a spánek střídáme s popíjením už vychlazených Krušovic. Pak následuje slovensko-maďarská hranice a chvíli poté vstáváme definitivně. To je již ale vzbuzen i malý smrček a velmi rychle se, hlavně s Maddoxem, kamarádí. Stopkina nasírá při své návštěvě u něho na lehátku poté, co mu kompletně toto jeho lože rozestele, plivne mu do obličeje s tím, že to je prý pusa, a kreslí po něm tužkou. Synek je ale bohužel masochista a nářez na prdel mu vůbec nevadí. Tímto stylem, tedy v dobré náladě, to probíhá celou cestu a my ztrácíme pojem o čase. Hrajeme karty a střídáme se ve spaní na nejhořejším lehátku. Při přejezdu maďarsko-rumunské hranice je tím odpočívajícím právě Maddox a celník ho vůbec neregistruje. Maddox tedy přestupuje, aniž to ví, hranice na černo. Pomalu začínáme okukovat terén za okny a sledujeme po obou stranách se zvedající kopce, o kterých ale víme, že zdaleka nedosahují takových výšek, které odpovídají našim kvalitám. Rumunská zvlněná krajina je po nudné maďarské placce příjemná změna. Čím více se blíží sedmnáctá hodina, kdy chceme v Alba Iulia vystoupit, tím více začínáme zkoumat okolí a vedle krásné přírody si všímáme i velmi chudých vesnic. Konečně vidíme město a naši cílovou stanici, loučíme se s "Berouňáky" a vysedáme. Tím definitivně ztrácíme pocit domova, který jsme v našem vagóně pociťovali, protože v něm byli pouze Češi a Slováci, a ocitáme se v naprosto jiném světě, o kterém jsme si mnoho přečetli a víme, domníváme se, vše podstatné: lidé zde neudělají pro člověka nic zadarmo, přičemž ve městech je to ještě horší, proti pasteveckým psům se člověku hodí klacky a kameny a máme i nastudováno chování se při setkání s medvědem. Pozdější realita nás ale o zdejších lidech má naučit něco jiného a rozhodně pozitivnějšího. V Alba Iulia na nádraží zjišťujeme, že spoj do Pitești, nalezený předem na internetu, jede tak jak má a my tedy máme do jeho odjezdu v 20:43 tři hodiny času. Vycházíme tedy před nádražní halu a vidíme taxikáře, rozbité cesty a skupinku "podezřelých" lidí s batohy, které odhadujeme na Čechy. Vzdáváme jakýkoliv pohyb po městě a usídlujeme se na lavičkách na nádraží. Jeden z "podezřelých" nás odhaluje též a asi půl hodiny klábosíme a dělíme se o zážitky a rady. Pučák s Maddoxem vyrážejí přece jenom do města rozměnit peníze, protože si, díky "podezřelému" uvědomujeme, že další příležitost budeme mít až po plánovaném přechodu Fagaraše, to znamená asi za týden. Já se Stopkinem si krátíme chvíli pozorováním kolemjdoucích, jedná se o psy a ženy, ostatní nás nezajímají. Tedy až na jednoho bezdomovce, který od nás somruje cigarety a posléze je i dostává a my si připadáme, že dobré skutky máme alespoň pro dnešek za sebou. Penězoměniči se vrací a dokonce i s rumunskými lei. Kurs dostali 28 000,- lei za 1 euro. Není to moc, ale komu by to vadilo, když teď máme víc jak půl miliónu, přesně 560 000,- lei za 20 euro. Zbytek výpravy, mimo mě, začíná hrát hru Kdo dřív nasere Maarthyho, ale i přes drsné výpady se jim to nedaří a já zůstávám v klidu. Translátor se zdravotníkem jdou podle rady potkaného Čecha zjistit, jak je to s místenkami, a vracejí se s tím, že sice být musí, ale k Eurodominu, jenž vlastníme se nemusí kupovat, pouze zabookovat. To se ale dá až hodinu před odjezdem vlaku. Nakonec je získáváme, i když podle na nich napsaných číslic moc nevíme, do kterého vagónu platí. Číslice nejvíce připomíná dvojku a tak po příjezdu vlaku do Pitești nastupujeme do druhého vagónu. Uvelebujeme se v naštěstí prázdném kupé a zkoušíme rychle spát, což se daří. V Sibiu nás ovšem budí dav, který se dobývá na naše posty. Naprosto nechápeme, která bije, ovšem až do doby, kdy nám mladá Rumunka vysvětluje, že číslice na našich místenkách jsou jedničky a my tedy patříme o vagón dál. Odepínáme z bezpečnostních důvodů připoutané a různě zašmodrchané batohy a přesouváme se na správná místa, kde opět v naštěstí prázdném kupé přežíváme až do cíle.

V Pitești jsme ve tři čtvrtě na pět a hodinu času na přestup trávíme v již přistaveném vlaku, v kterém si já sedám na sedátko s napršenou kaluží a jsem, ještě v rámci včerejší hry, pro všechny hned "pochcanec". Ve vlaku spíme nebo si čteme a v 6:50 jsme konečně v Curtea de Argeș a končíme nadlouho s vlakem. Čeká nás pouze jeden autobus a pak 5 až 6 dní pěšky po horách. Ačkoliv nevíme jak autobusy do Arefu jezdí, štěstí nám přeje a po malých trampotách s koupí jízdenek vyrážíme v 7:15 busem, který má již svá nejlepší léta dávno za sebou. Z Arefu to je již jen pár kilometrů k pravému Drákulovu hradu. V autobusu si suverénně sedáme na zadní pětku a zakoušíme jízdu po dosti neupravených silnicích autobusem zřejmě bez tlumičů, ale mooooc se nám to líbí. Řidič nám ještě před Arefu naznačuje ať vystoupíme. Odhadl totiž dobře náš úmysl a my se ocitáme na křižovatce, odkud za mírného deště pochodujeme směrem hory. Zanedlouho se rozpršívá víc a tak zalézáme pod střechu místní pošty s tím, že se ustrojíme do věcí schopných dešti odolávat, ale nakonec tam zůstáváme a jíme. Při exkurzi za poštu za účelem mikce Stopkin objevuje pár asi dvoutýdenních štěňat zdejších všudypřítomných pouličních psů, které trochu krmí. Déšť ustává a my definitivně jdeme dál. Mezi kopci se nám vynořuje silueta zříceniny, která byla zřejmě útočištěm strašného Drákuli, a my přidáváme do kroku. Zanedlouho nás ovšem opět přemáhá déšť, naštěstí zrovna v době, kdy se blížíme k mostu, pod kterým déšť přečkáváme a točíme úvodní video. Za půl hodiny déšť, který během chvilky zesílil v průtrž mračen a zvýšil hladinu vody, utichá tak rychle jak začal a my pokračujeme dál. Přicházíme k vodní elektrárně napájené vodou z nedaleké přehrady, která je sem vedena potrubím procházejícím skálou, a vidíme, již z blízka, nad ní se tyčící hrad. Zamíříme tedy po schodech, kterých by mělo být 1400, nahoru a hned na prvních metrech nás odchytává místní dědys a vybírá od nás vstupné 12 000,- za osobu a 50 000,- za kameru. Za kameru nám ovšem lístek nedává a tím si asi bokem přivydělává. S těžkými batohy se zdá být schodů nekonečno, ale po několika přestávkách je celí zpocení zdoláváme. Rozhled, který je nám nahoře dopřán, stojí za to. Po vysokých horách, které jsou všude okolo, se honí opar a pod nimi se klikatí řeka tekoucí z přehrady, ke které budeme dále směřovat. Hrad sám o sobě už tak hezký není, je dost rozpadlý, ale víc ho hyzdí opravy, při kterých bylo použito červených cihel a železných schodů. Po shození báglů máme ještě dostatek sil na zdokumentování okolí a poté odpočíváme nebo se kocháme výhledem. Potkáváme také několik dalších nadšenců, kteří vydupali těch mnoho schodů a na závěr balíme malého jointíka a je nám ještě o něco lépe. Původně jsme tu chtěli přenocovat, ale je ještě příliš brzy a tak raději volíme další postup k přehradě. Celkem rychle zdoláváme schody i v opačném směru a opět zpocení usedáme u stánku a dopřáváme si místní pivo. Musíme konstatovat, že není vůbec špatné, a proto názor, že zůstaneme, není zcela jednoznačně zamítnut. Nakonec ovšem vstáváme a po malém extempore s cvrčkem a Stopkinem šlapeme okolo návrší s hradem podél řeky nahoru. Jdeme po hlavní silnici, která jediná, sice krátkým tunelem, překračuje hřeben Fagaraše. Po asi čtyřech kilometrech a průchodem dvěma tunely jsme u přehrady, nad níž stojí socha jakéhosi terminátora s bleskem v rukou. Okouzleni její 166 metrů vysokou hrází pokračujeme ještě kousek dál, kde nás, opět při velkém štěstí, potkává prudký déšť právě u chaty s restaurací. Jednomyslně tedy vcházíme dovnitř a dáváme si pivo za 33 000,-. Jídla tu jsou oproti pivu dost levná a protože již nemáme na ně peníze, pokoušíme se je vyměnit zde, ale do té doby sympatická servírka nám nabízí kurs 15 000,- lei za 1 euro, což je velmi směšné a proto platíme jen pivo a odcházíme. Před hospodou nás staví nějaký domorodec a nabízí nám odvoz lodí na druhou stranu jezera, které je dlouhé něco okolo 12 kilometrů, za 500 000,-. To odmítáme i přes to, že nám říká, že pěšky to je třicet kilometrů. Pochodujeme tedy okolo různých zátok a vzdálenost je to opravdu neskutečná. Po cca 10 kilometrech, kdy už opravdu potřebujeme sehnat místo na spaní, protože Stopkin a já jsme dost špatní, je najednou odpočívadel, která se do té doby vyskytovala v hojné míře, nepatrné množství, a ty které potkáváme, jsou pro přespání naprosto nevhodné. Končíme u jedné kapličky a vysíláme Maddoxe na průzkum. Ten se za chvíli vrací a oznamuje nám, že po dalších dvoustech metrech na nás čeká ideální místo. Překonáváme se tedy a znovu vyrážíme. Slibované místo tam sice je, ale rozhodně se nehodí ke stanování. Chceme zkusit chatu nad ním, případně její okolí, ale vlčák, chatu hlídající, je jiného názoru. Odcházíme tedy dál a za další zatáčkou konečně vidíme bezva plácek, přičemž přívlastek bezva dostává zejména kvůli naší zoufalé situaci. Stavíme stany, jíme a po mnohakilometrové štrece po asfaltu totálně vyřízení usínáme. A to ještě zdaleka netušíme, co nás v následujících dnech čeká za výkony.

Budíme se odpočatí až v devět hodin a i když se snažíme přinutit Stopkina k tomu samému, stále odolává. Zachraňuje nás až střevlík opravdu grandiózních rozměrů, který se Stopkinovi zviditelňuje, a ten je během dvou sekund v druhém stanu. Střevlíkovi tedy děkujeme a pouštíme ho na svobodu. Pak konečně snídáme, balíme stany a v 11:30 zvedáme kotvy. Opět procházíme okolo zátok a na místech, z nichž je vidět na přehradu, se alespoň trochu osvěžujeme od monotónního pochodu po silnici krásným výhledem na vodu a hory. Potkáváme tři lesní dělníky, hrající si na silnici s míčem, a chvíli poté také sovu, která nedělá nic. Po dalších kilometrech, které si zkracujeme čutáním do plechovky, začíná trochu pršet a my opět se štěstím docházíme k místu, kde se dá pod stromy schovat a zároveň se můžeme po ustání deště dostat k vodě a trochu si odpočinout. Čas deště tedy využíváme k zaplnění žaludků, a když skončí, slézáme k vodě, která teplotou odpovídá vodě na koupání, ale její barva nás moc neláká. Svlažujeme tedy pouze nohy, házíme žabky a je nám docela fajn. Podle plánu ovšem musíme dojít minimálně na konec jezera a proto, i když je to pěkná lokalita pro stanování, se zanedlouho zvedáme k dalšímu pochodu. Stopkina začíná bolet koleno a trochu kulhá a všichni doufáme, že se to do doby, kdy začneme více stoupat, srovná. Také nám dochází voda, z čehož sice strach nemáme, protože pramenů je tu dost, ale i poohlédnutí se po nějakém je práce. Ten správný potkáváme zanedlouho, pijeme u něho a nabíráme nějaké to množství s sebou. Při tomto osvěžování nás míjí povoz s dvěma chlapíky, z nichž jeden hodně unavený spí na voze, který po pár metrech zastavuje a kočí nám naznačuje, ať si nastoupíme. Je tam místa tak akorát pro nás čtyři s batohy a samozřejmě pro oba mladé a veselé domorodce. Nabízíme jim cigarety a slivovici a oni se vůbec nezdráhají. Slivovice se jim sice zdá dost silná, ale i po čtvrté se rádi napijí. Z rozhovoru, pokud se to rozhovorem nazvat dá, protože oni umí jen rumunsky, chápou, že směřujeme na nejvyšší vrchol Rumunska - Moldoveanu, a snaží se nám radit, ale komunikace je opravdu špatná. Při jízdě do kopců sesedáme a ulehčujeme tak koním a jeden z Rumunů se Stopkina ptá na jeho digitální foťák. Stopkin mu ho předvádí, fotí koně a obrázek mu hned ukazuje na displeji, z čehož je chlapík evidentně trochu mimo. Zavážejí nás až k severovýchodnímu cípu přehrady, odkud vede pětadvacetikilometrová cesta na hřeben Fagaraše. Když chceme vystoupit, naznačují nám, ať ještě sedíme, a vezou nás dalších pár stovek metrů, kde se naše cesty dělí. Loučíme se s nimi, děkujeme jim, Maddox jim dává krabičku Startek a všichni si je fotíme, čemuž se oni vůbec nebrání, naopak nám ještě pózují. Jdeme tedy dál po cestě, která vede podél řeky a není tedy kam zabloudit, a po asi dvou kilometrech narážíme na medvědí stopu, která patří evidentně nějakému mláděti. Zrovna v době, kdy docházíme ke stavení, které sloužilo neznámému účelu a nyní je v naprosto dezolátním stavu, začíná pršet a my využíváme poslední funkci tohoto příbytku a před deštěm se ukrýváme. Tato funkce je již ale dosti utlumena, a tak každý stojíme tam, kam zrovna neprší. Padají návrhy zde přenocovat, ale ty spolu s Maddoxem svými argumenty zavrhujeme a od zbytku výpravy sklízíme posměch, protože naše argumenty se týkají bezpečnosti z hlediska nečekaného setkání s medvědem, které by tu zřejmě v úvahu připadalo, protože stavení je u hlučné řeky a medvěd by nás při svém příchodu neslyšel ani neviděl a ocitnul by se najednou dva metry od nás. Pokračujeme tedy dál a po dalším kilometru narážíme na překrásné místečko, na stanování jako dělané, a je rozhodnuto, máme za sebou přibližně 25 kilometrů z větší části po silnici a tak jsme opět dosti unavení a kotvíme zde. Začíná opět něžně pršet a tak bleskurychle stavíme stany a poté se v řece, která má rozhodně méně stupňů než patnáct, koupeme. Těsně před soumrakem zakládáme oheň, jehož zdárný vznik v této promočené divočině je hlavně Maddoxovou zásluhou, já píšu deník a poté skromně večeříme. Probíhá také debata o tom, kdy druhý den vyrazit. Já navrhuji v sedm, ale to se nesetkává téměř s žádným ohlasem, zvláště u Stopkina. Nakonec vítězí kompromis a je dohodnuto, že vstávat si může každý, jak chce, ale v devět se odchází. Já ovšem s vědomím, že jediné hodinky má opoziční stan Pučáka a Stopkina, tuším, že o čase odchodu bude rozhodovat někdo jiný. Po večeři jdeme všichni, až na Stopkina, do stanů, kde já se zase snažím o dokumentaci našeho příběhu a Stopkin si drsoňsky venku hraje na medvěda a straší nás. Druhý den ovšem přiznává, že jak byl venku sám, oheň uhasl a setmělo se, neustále sledoval okolí a viděl medvěda za každým stromem. Nakonec se tedy nejvíc bál ten, který si setkání s medvědem vůbec nechtěl připustit.

Tento den fakticky začíná pravé putování divočinou rumunských hor. Podle očekávání samozřejmě odchod nestíháme a i když s Maddoxem vstáváme o půl osmé, vyrážíme až o půl desáté. Cesta vede po dosti pohodové zpevněné cestě a zdá se být nekonečnou. Máme ovšem spolehlivé mapy, a tak se celkem slušně orientujeme v tomto neznámém terénu pomocí mostů. Štreka je to sice dosti dlouhá, ale alespoň je již vidět hezká příroda okolo a není to tedy již tak nudné putování jako okolo přehrady. Posilněni včerejší medvědí stopou se snažíme za každou zatáčkou vidět jejího původce, ale stále marně. Chvíli po obědvací přestávce přecházíme druhý a podle mapy poslední most a chválíme se jak jsme rychlí a víme, že za chvíli se údolí trochu rozestoupí, skončí cesta a na ní navazující pěšinou začneme stoupat do hor. To se ovšem nekoná a po delší době, kdy přecházíme třetí a posléze dokonce čtvrtý most, zjišťujeme, že v mapě jsou prostě dva mosty vynechány. V dosti obtížném terénu také potkáváme Dacii plnou lidí s jedním beranem a netušíme jak se sem mohlo tohle předpotopní vozidlo vyškrábat, když tato cesta vypadá, že je jen pro pořádné ofroudy. Po již mnoha ujitých kilometrech se konečně cesta plynule přeměňuje ve stezku, v jejímž bahně vidíme stopy člověka, psa a stáda ovcí. Medvěd stále nikde. Kousek nad cestou nabíráme v malé studánce vodu a opět je nám blivno z lidí, kteří zde v celkem hojném množství zahazují odpadky. Poté přicházíme k roubené chalupě, která vypadá z venku docela obstojně, ale při jejím průzkumu, je totiž veřejnosti zcela přístupna, kdy máme strach z případné zde ubytované zvěře, zjišťujeme, že uvnitř jsou pouze dvě stěny plnící funkci větrolamu a celá chalupa je takový průchoďák. Chatrč je slušně zaneřáděna bobky, zejména ovčího původu, a různými jinými odpady. Návrh přenocovat zde je z důvodu nutného přesunu blíž k horám zamítnut a my se znovu vydáváme na túru. Při cestě bahnitým lesem na malou chvíli ztrácíme orientaci a pokud se asi pětiminutová ztráta naší stezky dá nazvat blouděním, pak tedy krátce bloudíme. Stopkinovo koleno je zdá se před kolapsem, ale vydržet musí, čekají ho totiž mnohem náročnější výstupy. Po opětovném nalezení naší turistické značky začínáme tu a tam slyšet psí štěkot a je tedy nutné se před ovčáckými psi, podle zápisků jiných cestovatelů, ozbrojit klacky. To činíme a do jisté míry neohroženě postupujeme vpřed. Přelézáme závoru a ocitáme se ve stádu ovcí se stále se zvyšující hustotou. Psi naštěstí stále nikde a poté co již vidíme, že nás spatřil i bača, máme strach naprosto minimální. Ovšem psi, vyřítivší se za bačou, naprosto nereagují na jeho domlouvání a ženou se nás uvítat osobně. Naštěstí mají z klacků respekt a když dorazí i bača, dosáhnou jeho kopance definitivního stáhnutí se všech psů. Náš translátor se s bačou dává do řeči, my ostatní ovšem netušíme do jaké, nicméně se od něho dozvídá, že Moldoveana je již kousek nad námi, ale že tam už dva dny prší. Děkujeme a bahnem promíseným ve značné míře s ovčími výkaly stoupáme dále a za neustálých nadávek na ty sračky, v nichž se brodíme, dosahujeme místa s krásným výhledem na další dvě salaše, soutok dvou divokých říček a na horský masiv, který později identifikujeme jako masiv tvořící samotnou Moldoveanu. Ta ale pro již zmíněný déšť na horách není vidět. Další problém vzniká co by dup, protože si uvědomujeme v tomto terénu zřejmě velmi malý počet míst vhodných ke stanování. Můj návrh na přenocování na sice mírně šikmém, avšak nedalekém místečku nad říčkou je smeten ze stolu a Pučák s Maddoxem se vydávají na průzkum a zanechávají mne se Stopkynem o samotě. Po půl hodině, kdy se nevrací a pomalu se začíná smrákat, se nám vkrádají na mysl celkem nepříjemné představy podpořené tím, že oba stany odcestovali spolu s průzkumníky. Vydáváme se tedy přibližně tím samým směrem a doufáme, že příliš neodbočili ze stezky, která zde není moc patrná. Jdeme dosti dlouho a už nám to začíná být divné, nakonec překonáváme poslední hřebínek s tím, že jestli je nespatříme, podnikneme rozsáhlejší pátrání po okolí, hlavně u řeky, která v těchto místech vypadá značně nebezpečně. Naštěstí je v dáli, něco přes kilometr od místa rozchodu, spatřujeme a naše obavy se rázem mění na vytočenost, která v nás probouzí nečekanou rychlost. Konečně jsme u nich a já jim sděluji co si o jejich nezodpovědném chování myslím. Zanedlouho je ale roztržka zažehnána, známka to dobrého kolektivu, stavíme stany a já přesvědčuji celkem s úspěchem zbytek expedice o nutnosti rozdělání ohně, protože moje boty, poznamenané především bahnitým terénem u salaše, nutně potřebují vysušit. V této nouzi, dá se říci v životní krizi, se uchylujeme ke krádeži tří polen a jednoho suchého smrčku z nedalekého bačova přístřešku a se značným, ale opravdu značným, úsilím se snažíme rozdělat oheň, který po usilovném Maddoxově dotování kyslíkem nakonec začíná plápolat. Sušení bot ani ostatních věcí se ale nedaří, pouze dým, čoudící se z ohně, nás za vydatné asistence proměnlivého větru udí a honí z místa na místo. Zničení nevydařeným pokusem vše vzdáváme a za již skoro naprosté tmy zalézáme do stanů, kde nás čeká poslední noc s relativně dobrým zázemím, pokud se tedy mírně šikmý plácek pod stanem, po které neustále v noci ujíždím a lepím se na plachtu stanu, dá takto nazvat. Zítra je na pořadu dne zdolání Moldoveany a sestup po hřebeni na východ k jezeru pod ní. Cesta to není moc dlouhá, ale převýšení 900 metrů nahoru a 400 dolů v této nadmořské výšce, za proměnlivého nepříznivého počasí a s naší ne zrovna lehkou výbavou rozhodně žádná sranda nebude.

Ráno se probouzíme brzo, ale zjišťujeme, že pro špatné počasí bude nutné výstup zřejmě odložit o jeden den. Dáváme si časovou hranici pro nejpozdější odchod na 12 hodin a spíme nebo se jinak bavíme v deštěm bičovaných stanech. V poledne je pro dnešek náš osud zpečetěn, protože déšť a viditelnost na 20 až 50 metrů výstup vylučuje. I nadále tedy ve stanech odpočíváme a zbytečně se snažíme sušit mokré věci. Po třetí hodině se s Maddoxem rozhodujeme, poté co se počasí umoudřilo, mlha ustoupila a déšť se zmírnil, provést průzkum okolí a tak zatímco Stopkin s Pučákem hrají šachy, my šplháme dále po červeném trojúhelníku směrem na hlavní fagarašský hřeben. Po dosti strmém stoupání a vyšplhání korytem potoka se dostáváme na již mírnější úsek a za silného větru a opětovného zhoršení počasí dospíváme k místu, které se zdá ideálním pro stanování. Rozhodujeme se tedy rychle, že jestli bude dostatek času a zbytek bude alespoň trochu souhlasit, přesuneme tábor sem a tím si značně ulehčíme odložený výstup na Moldoveanu. Po návratu dolů to oznamujeme šachistům a je ustanoven další dedtajm, a to na šest hodin. Počasí je totiž opět naprosto zoufalé. O půl šesté trochu přestává pršet, my rychle balíme a pouštíme se na teď již s batohy náročnější přesun do lepších výchozích pozic. Po dosti vyčerpávajícím výstupu zjišťujeme, že námi nalezené ideální stanovací místo se za tu chvilku změnilo ze suchého dolíku v koryto potoka, který zřejmě ještě bude sílit. Zjištění to je opravdu nemilé a my si uvědomujeme nemožnost návratu, protože v dešti sestupovat korytem divokého potoka, navíc s těžkými batohy, by nebylo zrovna bezpečné. Naštěstí zanedlouho objevujeme náhradní místo, které ale není tak dobře chráněné před větrem, ale nic jiného, než postavit stan na něm, nám nezbývá. Pučák se Stopkinem musejí o pár metrů níže k potoku, protože zde není plac pro dva stany. Ještě při stavbě stanů začíná hustě pršet a naše už tak dost mokré věci dostávají další ránu. Do dostavěných stanů rychle zalézáme a s Maddoxem si sypeme popel na hlavu, protože to možná nebyl až zas tak dobrý nápad lézt sem nahoru. Vítr nám totiž prohýbá nejen vnější plášť, ale dokonce i tyčky, až dovnitř do stanu. Jelikož máme strach, aby nám to nevzalo svrchní plachtu, jde Maddox ještě zkontrolovat a zašlapat kolíky a vrací se opět promoklý s tím, že vše je ok. V kvílejícím větru neustále dorážejícím na náš stan se sice těžko usíná, ale i to nakonec v přestávkách, kdy se vítr utiší a my slyšíme sílící hukot potoka, zvládáme.

Nevyspalí, zmrzlí a i se spacákem promočení se probouzíme do celkem snesitelného počasí a první co slyšíme jsou slova do stanu se dobývajícího Pučáka, která zněla přibližně jako: "Čest hňupy, po včerejšku jste zbaveni velení." Jsou totiž stejně promočení jako my. Z tak hrubých urážek z úst řadových zaměstnanců si ovšem nic neděláme a po rozhýbání ztuhlých končetin, což nám dává dosti zabrat, neohroženě velíme k dobití vrcholu. Do již třetí den mokrých bot si beru igelitové pytlíky a po sbalení stanu konečně vyrážíme. Po chvíli to ovšem přestává být postup, ale putování na vrchol se v husté mlze mění v dosti ubíjející hledání dalších značek. Se zvyšující se nadmořskou výškou sílí i vítr a po přiblížení se k hřebenu, odkud máme pokračovat doprava po vedlejším hřebenu na vrchol, rychle uzákoňujeme novou variantu postupu. Máme totiž silné obavy, že bychom takto mokří nemuseli na hory stačit, a rozhodujeme se pokračovat po hřebenu doleva, kde by se po nějakém čase měla objevit odbočka na chatu Podragu, umístěné ve výšce okolo 2100 m.n.m. I když jsme v tuto chvíli již značně unavení, zdaleka netušíme, co ještě budeme muset překonat. Vyrážíme tedy po hřebenu doleva mírně nahoru a zanedlouho přicházíme k nejvyššímu místu a šokovaní shlížíme na druhou stranu. Druhá strana hřebenu totiž vede kolmo dolů, a zřejmě jen díky mlze, která nedovoluje dohlédnout dál než na pár desítek metrů, nedostáváme závrať. Stezka naštěstí vede kousek pod touto ostrou hranou a tak je relativně bezpečná, i když ani "naše" strana není zrovna rovinka a se svými 50-ti až 60-ti stupni, místy je sklon i větší, dává při pádu mizivou šanci na bezpečné přistání. Takto pokračujeme pod vidinou brzké odbočky celkem v klidu několik hodin a překonáváme menší i větší převýšení, občas se musíme pohybovat na zmíněné hraně hřebenu, to když stezka přechází na jeho druhou stranu, nebo je i mírnější strana prudká natolik, že po ní postup není možný, a zdoláváme i některé vrcholy, o jejichž názvu nemáme tušení, nebo je obcházíme po jejich obvodu po jakýchsi římsách. Když k tomu připočteme déšť, který na nás útočí ze všech stran a není výjimkou ani atak zespodu, hustou mlhu dovolující vidět někdy sotva na pár metrů, ne zrovna vysokou teplotu, vítr, který se do nás opírá velkou silou a proměnlivou orientací a který je zvláště nebezpečný, vyrazí-li na nás neočekávaně mineme-li nějakou, do té doby nás kryjící, skalní stěnu, a zátěž, kterou každý neseme a která se pohybuje okolo dvaceti kilogramů, není to zrovna příjemná procházka. Konečně docházíme k vysněné odbočce, ale díky špatnému značení ji mylně identifikujeme a domníváme se, že vede k nějaké malé záchranné chatě. Pokračujeme tedy dál po hřebeni pochodem sestávajícím se z mnoha krkolomných výstupů a stejného počtu snad i nebezpečnějších sestupů. Ani Pučák, který právě touto cestou šel v roce 1997, nám není co platný, protože v takové viditelnosti se může člověk sotva orientovat. Při přechodu jakéhosi sedla s jezírkem Pučák přece jenom toto jezírko poznává a oznamuje nám, že teď již bude stezka mnohem lépe značená. Teď zpětně je nám jasné, že se buďto hrubě mýlil, nebo nám chtěl touto zprávou zlepšit náladu, která se zuby nehty držela těsně nad hranicí, pod kterou člověk začne věci vzdávat. V závětrných místech si občas děláme přestávku na pozření většinou pouze čokolády, protože na nějaké větší jídlo není čas a hlavně by při delší přestávce hrozilo prochladnutí. Vždy při sestupu věříme tomu, že je to již sestup poslední a se stejnou pravidelností se za chvíli objevuje další stoupání. Optimizmu nám nedodávají ani v hojné míře zde umístěné kříže na místech skonu našich předchůdců, které mají na sobě datum většinou červencové. Na jednom z klidnějších míst potkáváme mrtvé ovce a v rozestouplé mlze vidíme i ostrůvky se sněhem či ledem. Při výstupu na následující vrchol mám pocit, že se blíží i můj konec, protože v tomto počasí a v takovém místě při pohybu na všech čtyřech vidím před sebou pasoucí se ovce. Zachraňuje mě Maddox. Vidí je též. Jsou to tedy zřejmě ovce zbloudilé, jejichž osud je s největší pravděpodobností zpečetěn. Další zpráva, kterou nám Pučák říká, rozhodně nepatří k těm povzbuzovacím, ale dokud se jedná jen o představu toho co oznamuje není to tak zlé. Čeká nás totiž postup za pomoci řetězů. Ten se opravdu po monotónním pohybu nahoru a dolů po hřebenu dostavuje a první řetězový sestup po kluzké, příkré a asi pětimetrové stěně zdaleka není tak hrozný jako horolezecký výkon, který nás očekává záhy. Stezka se opět mění v prudké stoupání a neochvějně míří k vrcholu a těsně pod ním, opět přibližně pět metrů, končí a následuje mokré ocelové lano, které ztrácí veškeré výhody řetězu. Lezu jako první a jediné co si uvědomuji je to, že se musím pořádně držet. Co by se mohlo jinak stát raději nedomýšlím. Po chvíli se nahoru dostávám a na dotaz ostatních, zda to nejde nějak obejít, musím po pohledu na druhou kolmou stěnu odpovědět, že nikoliv. Stejným stylem to tedy naštěstí překonávají i ostatní a po podobném slanění na druhou stranu si musíme trochu odpočinout a uklidnit roztřesená kolena. Pučák se Stopkinem se ještě svěřují s tím, že málem spadli už někde ze začátku, Pučák se prý dokonce držel chvíli jen za ruce. Jak nám bylo již zpočátku jasné, že návrat není možný, teď to víme dvojnásob. Naštěstí zanedlouho poté vidíme na hranici viditelnosti velký ukazatel a víme, že je to odbočka na chatu, kam se chceme uchýlit. Netušíme ovšem, že se jedná o odbočku již druhou a že tato sice k naší chatě vede, ale dosti značnou oklikou přes další dva hřebeny. Ukazatel ve spojení s nevědomostí nám samozřejmě náladu zvedá a radostně odbočujeme po velmi strmém srázu dolů a věříme tomu, že nás již žádné stoupání nečeká. Opak je pravdou a po sejití do údolí, kde je již Stopkin díky bolavému kolenu vyčerpán znatelně více než my, nás zastihuje krátká, ale zato vydatná, bouřka a my musíme překonat několik rozvodněných potoků. Na druhé straně údolí se stezka opět zvedá a po několika desítkách metrů zase prudce stoupáme. Konečně tedy vytahuji mapu a rázem se podle tohoto údolí orientuji, což nepřináší zrovna příjemný pocit. Další hřeben má něco přes 2300 metrů nad mořem a druhý je jen o něco menší. Radostnější je ovšem zjištění, že s největší pravděpodobností na chatu do tmy dojít stihneme. Hltáme další čokoládu a motivováni šplháme do kopce. Mezi následujícími dvěma hřebeny trochu bloudíme v mlze, ale nakonec cestu nalézáme a opět krkolomným výstupem zdoláváme poslední překážku, dělící nás od záchrany. Hustou mlhou sestupujeme dolů a očekáváme každým krokem spatření chaty. To se opravdu dostavuje jako mávnutím proutku, protože vítr náhle odežene mlhu a my kousek před sebou vidíme Podragu. Máme opravdu nefalšovanou radost a rychle vcházíme dovnitř. Tam po radě od již ubytovaných chlapíků zbaveni batohů a mokrých svršků navštěvuji s Maddoxem kuchyni, kde správcová právě vaří a dohadujeme s ní ubytování. Nabízí nám jednu místnost s hromadným spaním na rozlehlém letišti za 80 000,- na noc a druhou, s o malinko větším soukromím za 100 000,-. Bereme tu dražší, jsme přece pracháči ze západu. Zjišťujeme ovšem také, že v chatě se netopí a tedy ztrácíme naději na usušení věcí. Maddox okamžitě mizí pod třemi nafasovanými dekami a na další půlhodinu s ním nic není. My se snažíme mokré věci, kterými se během dnešního pochodu stali věci všechny, rozvěšet po místnosti a alespoň částečně je zbavit vody. Pak začíná doplňování kalorií, které jsme během dne poztráceli a cpeme se jak o život. Po naplnění žaludků zalézáme do postelí všichni a s radostí, že jsme přežili, po chvíli povídání si vyčerpaní usínáme.

Spánek opět nebyl nic moc, protože teplota v místnosti nebyla pro něj příliš příznivá, a nepodpořilo ho ani to, že většina z nás měla ještě přes noc na sobě nějaké mokré věci, aby se usušilo alespoň něco. Postupně se tedy probouzíme a to, že není nikdo včerejškem poznamenán na zdraví je příjemné zjištění. Venku je počasí stejné jako včera a tak jsme rádi, že včerejší silácké řeči o opakování výstupu na Moldoveanu, pokud dnes bude hezky, nemusíme realizovat. O půl jedenácté odvážně vstupujeme do jídelny, která je vytopena stejně jako naše "ložnice", hledáme na stropě rampouchy a translátor objednává jídlo. Pro mě omeletu se sýrem a pro zbytek to samé navíc s uzeninou. V 10:54 Maddox, ještě před pohledem na hodinky, navrhuje odchod nejpozději v jedenáct. Bez komentáře platíme, za omelety a čaj 204 000,-, a odchod ze zřejmých důvodů odsouváme na poledne či spíše ještě později. Naše věci, stále ještě naznačující sušení, jsou totiž rozmístěny po celém nám vyhrazeném místě v pokoji a balení nám tedy zabírá zbytek času. Loučíme se s obsluhou a přibližně o půl jedné vyrážíme do městečka Victorie, vzdáleného podle ukazatelů 7 hodin a skrývajícím v sobě dva hotely. Hned pod chatou u rozcestníku na chvíli ztrácíme orientaci a kvůli časové tísni se rozhoduji pro jeden směr a velím tak i ostatním. Ti ani moc neprotestují a za chvíli jsme zase na správné cestě. V mlze, která je na Fagaraši snad vždy, se znenadání ocitáme ve stádu ovcí, máváme na baču a očekáváme rázný příchod jeho čtyřnohých přátel. To se naštěstí neplní a tak stádo míjíme v naprostém klidu. Dnes již kolena bolí i mě a sestup tudíž není vůbec příjemnou záležitostí. Po prudkém sestupu následuje téměř vrstevnicové obcházení údolí, z kterého vítr chvílemi odežene mlhu úplně a my konečně vidíme alespoň slabý odvar hor, které jsme včera překonali. Uprostřed údolí stojí na vyvýšenině s třicetimetrovým srázem k divokému potoku kamenná chata, nebo spíše něco co chatu pouze připomíná. Nicméně podle věcí umístěných okolo tohoto příbytku se zdá, že je obydlená. Pokračujeme dál a jak sestupujeme do nižších nadmořských výšek, postupně se dostáváme mezi křoviny a posléze do jehličnatého lesa. Zde je již viditelnost velmi dobrá a tak další chatu vidíme již z dálky. K ní ovšem vede dosti provizorní, nicméně funkční lávka, kterou beze ztrát překonáváme, a když procházíme okolo chaty se štěkajícími psy, oznamuje mi jedna dívka, že jdeme sice dobře, ale teď, když je potok rozvodněný a další lávka potopená, musíme se vrátit zpět za první lávku a chvíli pokračovat lesem, až se zase napojíme na stezku. Neprozřetelně pouštíme Pučáka v lese do vedoucí pozice a následné bloudění na sebe nedá dlouho čekat. Pak vše zachraňuje logická úvaha s náhledem do mapy, v které vidíme, že budeme-li pokračovat šikmo dolů, na stezku narazíme. Tak se i děje a my zase překonáváme po lávce v ještě horším stavu vodu a šineme si to dál údolím většinou dolů, ale zdaleka není výjimkou prudké stoupání. Překonáváme velké množství potoků a monotónní cesta nahoru a dolů lesem nemá konce. Okolo šesté se konečně dostáváme k mýtince na níž položené betonové skruže hlásí blízkost civilizace. Dáváme proto svačinku a po malé přestávce pokračujeme dále. Nějakých drvařů se ptáme jak daleko je to do Victorie a oni říkají 12 kilometrů, takže do setmění bychom tam měli být. To už se také pěšina mění v cestu a jde se mnohem lépe. Potkáváme opuštěná auta, samozřejmě Dacie, a v bahnité cestě s Maddoxem udáváme tempo. To se nám ale příliš nedaří, protože loudající se Stopkin s Pučákem naši rychlost nepodporují. Míjíme jednu do skály vyraženou jeskyni sloužící neznámému účelu, ale pro nedostatek času ji prozkoumat nemůžeme. Naše chůze se pomalu, ale jistě, mění v rychlejší plazení a promáčené boty a včerejší pochod si vybírají svou daň a my začínáme přemýšlet o tom, že Victorii za světla nestihneme. Blíží se ovšem, alespoň můj, největší zážitek z Rumunska. Za jednou zatáčkou náhle spatřuji medvěda, který je od nás vzdálen nějakých 50 metrů. Kamera bohužel nefunguje kvůli včerejšímu provlhnutí a tak si ho pouze fotíme. Po delším zkoumání musíme konstatovat, že se jedná o mládě, ale i to je medvěd. Právě se pase na křoví okolo cesty a vůbec nás nevnímá. Máváme na Pučáka a Stopkina, kteří jsou opět hodně pozadu, ať přidají, ale oni si zřejmě myslí, že si děláme srandu a o nějakém jejich zrychlení nemůže být řeč. Když konečně přichází mají už velmi krátkou příležitost si medvídě prohlédnout. Ten nás totiž už vycítil a bere nohy na ramena. Přece jenom si nejsme jisti zda není na blízku jeho matka a tak se začínáme hlučně bavit, abychom ji někde nepřekvapili. Nic dalšího živého už nepotkáváme. Přeháňka, která rychle přichází, stejně rychle mizí a my zničehonic vcházíme do vesnice. Procházíme jí a připadáme si jako v Čechách na začátku dvacátého století, všude okolo nás se pase rozličný dobytek, cesta je samá díra a jen komíny a vysílače nás vracejí do reality naší doby. Na pravé straně se nám pozvolna objevuje hřeben Fagaraše v celé své kráse a tak, ač silně unavení, fotíme co se dá. Pak přicházíme k ukazateli, který říká, že Victorie je vzdálená ještě tři kilometry. Je osm hodin a je tedy potřeba sebou trochu hodit, ale nohy jsou jiného názoru a chvílemi si myslím, že kůže na chodidlech, vystavená tři dny mokrému prostředí, začíná praskat. Jak se blížíme k městečku, tak se cesta mění v silnici a při příchodu na křižovatku se definitivně dostáváme do civilizace. Maddox se ptá na cestu do centra a ploužíme se tím směrem. Na další křižovatce ovšem uhýbáme na špatnou stranu a za nastávajícího soumraku a štěkotu psů procházíme podivnou řídce obydlenou čtvrtí. Spojka vyslaná na průzkum, tedy Pučák, na nás po chvíli mává, ať jdeme za ním, zastavil totiž skupinku, čítající jednoho staršího a dva mladé chlapíky a jednu mladou slečnu. I když se jedná o cikány, kteří se zrovna obecně naší přízni netěší, zjišťujeme, a to si ověřujeme i jinde v Rumunsku, že rómská komunita v Čechách a Rumunsku je naprosto odlišná. Tito jsou ochotní a nabízejí se, že nás dovedou k hotelu a i když nás tahají podezřelými uličkami, kde si stále nejsme jistí, co s námi zamýšlí, nakonec nás k hotelu dovádějí a my se trochu za nedůvěru k nim stydíme. Trochu s nimi cestou kecáme, popíjíme naši slivovici a translátor se učí nějaká rumunská slovíčka. Před hotelem jim děkujeme, loučíme se a vcházíme do hotelové venkovní restaurace, kde z nás zřejmě moc velkou radost nemají. Ani se moc nedivíme, protože vypadáme rozhodně dost mizerně, a po žádosti o pokoj jsme ujištěni, že mají plno, a to v devět večer není zrovna pěkný pocit. Naštěstí druhý hotel je hned kousek odsud a tam volíme jinou taktiku a vysíláme na recepci pouze Pučáka bez batohu. Ten sklízí úspěch a za 100 000,- na noc pro jednoho máme dva dvoulůžáky. Schody do druhého patra jsou velkou překážkou, ale zdoláváme ji a v na první pohled hezkých, na druhý trochu zanedbaných a po podrobnějším průzkumu dlouho neudržovaných pokojích hned odhazujeme zátěže, sundáváme boty, leháme do postelí a vůbec se nestaráme o to, že by se měli nejdřív povléknout. Po půlhodince odpočívání začínáme vybalovat mokré věci, ale nohy máme příliš ztuhlé a kačeří chůzí to je celkem dosti náročná záležitost. Maddox opět v posteli umírá a já zkouším použít jediný zdánlivě přeživší Stopkinův telefon s mojí simkou a spojit se s domovem. Bohužel zjišťujeme, že i tento telefon nese známky poškození, protože nefungují některá tlačítka. Rozhoduji se proto pouze pro prozvonění, ale sestra mě to doma zvedá a tak si za pade volám domů. Když si potom Stopkin dá zpátky svou simku a snaží se na polofunkční klávesnici naklapat svůj PIN, dochází po třetím pokusu k zablokování telefonu a Stopkin má z toho "strašnou radost". S Pučákem se chvilku před jedenáctou přemáháme a odcházíme do restaurace prvního hotelu na pivko. Nohy to sice silně odmítají, ale přemlouváme je a začínáme poznávat noční život v menším rumunském městečku. Jako první pivko si dáváme lahváče za 20 000,- a poté zjišťujeme, že mají i točené a tak dáváme další dvě po 12 000,-. Třídíme si zážitky z letošní dovolené a stále více nám dochází jaké jsme měli tam nahoře v horách štěstí. Okolo jedné to balíme a ještě více zhoršenou chůzí se šouráme k našemu hotelu. Stylem podobným zdolávání řetězů na hřebeni zdoláváme i schodiště a já ještě budím, jak jsem slíbil, Maddoxe, ten si konečně rozvěšuje věci a já se při jeho monologu dostávám do kómatu ve velmi příjemné postýlce.

Budím se při pohledu na právě probíhající "pitvu mimozemšťana", jak Maddox nazval rozšroubování svého taktéž promoklého telefonu a to mě připomíná, že je třeba zkontrolovat kameru. Tu se mě po několika tricích daří zprovoznit a začínám s ní opět otravovat ostatní. Maddoxův mimozemšťan na tom je ale o poznání hůř, a tak mu nezbývá nic než doufat, že je to jen vybitou baterkou. Včera ještě naprosto jasné plány o dnešním odjezdu do Brašova se ještě před polednem rozplývají jednak z důvodu stále trvající únavy, ale i pro celkem logickou připomínku jednoho z nás, že počítat s tím, že v neděli odpoledne, neřkuli večer, se zvládneme do 100 kilometrů vzdáleného Brašova přepravit a ještě sehnat ubytování, je čirý nesmysl. Čas okolo poledne tedy trávíme relaxací, jídlem, hraním šachů a kocháním se přírodními krásami nejen okolních horstev. Pučák také odchází prodloužit na recepci náš pobyt a vrací se s milým zjištěním, a to, že s jinou recepční stojí dnes noc pouze 60 000,-. A neber to za ty prachy. Až okolo čtvrté odpoledne začínáme mít zájem o průzkum městečka a za mírného deště, poté co přenášíme mé a Maddoxovi věci do druhého pokoje, protože ten náš nejde zamknout, odcházíme do ulic s primárním cílem najít hospodu na jídlo. Stavujeme se tedy v již včera navštívené hotelové restauraci, ale lidi zde vypadají jako by spíše končili včerejšek, než začínali dnešek, a tak se vytrácíme. Dále nacházíme jakýsi areál s bazénem a zkoušíme vyměnit opět docházející peníze. Štěstí nám přeje a jako milionáři pokračujeme dále. U stánku se ptáme na autobusové nádraží a pak pokračujeme udaným směrem. Cestou k nádraží přecházíme přes otevřené prostranství a konečně vidíme celý hřeben Fagaraše v celé jeho délce od západu na východ a nechápeme jak jsme mohli něco takového přelézt beze ztrát na životech. Potom, podle ve dvoře zaparkovaných, většinou nepojízdných autobusů, poznáváme autobusák a na celkem přehledném jízdním řádu zjišťujeme odjezdy do Ucea de Jos. Poté míříme zpět do města a zoufale se zastavujeme v jednom baru, který ovšem zevnitř už není tak zlý jak vypadal. Dáváme si pivo a společně pizzu a poznáváme v rohu jednoho mladíka ze včerejšího doprovodu. Venku plníme další dobrý skutek a opravdu opravdově opravdické žebračce dáváme dvacku. Podle ukazatelů s nápisem CENTER míříme do centra a jaké je naše překvapení, když se objevujeme před naším hotýlkem, ale z druhé strany. Zkoušíme tedy ještě stranu třetí, ale sídlištěm vyhlížející čtvrť moc optimizmu pro zdárné najezení se nebudí. Zastavujeme tedy dalšího chlapíka a jeho velmi dobrá angličtina dostává i našeho translátora a to je co říct. Ten s Pučákem debatuje snad o všem a potom co ho zastaví jeho kamarád posílá s námi dalšího, aby nás k hospodě dovedl. Náš údiv opět nezná mezí, když nás domorodec vede k našemu hotelu, kde na první pohled žádná restaurace není, ale pokud se hotel obejde zezadu, člověk uvidí velmi velkou restauraci i se zahrádkou. Hospodské štěstí nám ale nepřeje a servírka nám německy oznamuje, že otvírají až v osm. Posílá s námi kluka, aby nás dovedl k jinému zařízení, které poskytuje hladovým turistům jídlo, ten nás dovádí, světe div se, zase k původní hotelové restauraci, ve které jsme byli včera i dnes a kruh se uzavírá. Rezignujeme tedy na hledání dalších občerstvovacích podniků a sedáme zde. Objednáváme si pivo a jídelní lístek. Když si zveme servírku pro překlad rumunských nesrozumitelných názvů jídel, dostáváme i jídelák anglický, ale i ten nám dělá problémy a my se rozhodujeme, že zde pro celkem špatný výběr pojíme jen nějaký ten salát a po osmé se najíme v hospodě pod naším hotýlkem. Po konzumaci salátu odcházíme tedy již námi značně vyšlapanou cestou do dnes již doufáme poslední hospody, aby nám tam jinak příjemná slečna oznámila, že je sice osm, ale kdy otevřou neví. To už je na nás moc a kráčíme nenajedení udělat si něco k jídlu na pokoj. Před naším pokojem zjišťujeme, že ač zamknout nešel, tak se nám to zřejmě nějak podařilo a teď pro změnu nejde odemknout. Vzpomínám si ovšem v jakém stavu byl zámek a proto bez jakéhokoli zvýšeného úsilí dveře vyrážím. Na pokoji se cpeme, Maddox standardně vytuhává a my okolo jedenácté jdeme uplatnit poslední pokus o navštívení restaurace pod naším hotelem. Konečně je otevřeno a je tu nezvykle plno, až přeplněno. Za dlouhé hospodské debaty pijeme tři pivka a je nám zase fajn. Někdy okolo druhé to balíme a jdeme spát. Byl to nakonec přece jenom příjemný den.

Z důvodu pozdního příchodu jsme ráno, až na Maddoxe, všichni nevyspalí, ale sbalit se je nutné, protože o půl jedné nám jede autobus do Ucea de Jos. Ačkoliv jsme byli večer přesvědčení, že někdo z nás ráno skočí pro čerstvý chleba, snídáme naše z domova přinesené pokrmy a chleba kupujeme až cestou na nádraží, poté co natrvalo opouštíme náš bezejmenný hotel. S chlebem kupujeme další ingredience pro zdárné prožití posledních dní v Rumunsku. Jedná se o hajzlpapyros, který je podle Stopkina dokonce životně důležitý, a vodu, na jejíž potřebnosti se shodujeme všichni. Po dnes již konečně odpočatých nohách postupujeme k autobusáku, kde naší časovou rezervu trávíme tipováním, kterou kraxnou nás k vlaku povezou. Jednu chvíli máme opravdu strach, že to bude ta kuckající, z pod níž právě vylezl mechanik, ale jedná se pouze o testovací jízdu. Několik minut před naším odjezdem otevírají i kasu a za mírný bakšiš dostáváme jízdenky. Pak nasedáme do přistaveného, naštěstí celkem ještě zachovalého autobusu, i když je to hodně nadnesené, a na další zastávce vidíme, že ta se nachází kousek od našeho hotelu. Na ní nasedá náš známí ze včerejšího dne, který si tak dobře pokecal s Pučákem anglicky, ale nevidí nás a sedá si dopředu. Za chvíli jsme na vlakovém nádraží a tam při krátkém čekání na osobák do Brašova, dalšího našeho cíle, si nás Rumun všímá, začíná opět diskusní kroužek a Pučák se na rozdíl od nás mnohé dozvídá. Romeo, jak se Rumun jmenuje, říká, že do Brašova jede také a že nás tam trochu provede. Dále se dozvídáme, že tam je dosti draho, a protože nejlevnější hotel stojí prý 20$ na noc, nabízí nám Romeo ubytování zadarmo u něho ve studentském bytě, který sdílí se svým kamarádem. To ze slušnosti odmítáme a ve vlaku už s Romeem translátor rozebírá naprosto všechno a my jen tak pasivně posloucháme. Cesta je to dlouhá, stokilometrová, a tak místy občas někdo usne a jeho grimasa je pak trvale zachycena na fotoaparát. Příjezdem do Brašova se poprvé v Rumunsku dostáváme do města, a to hned do po Bukurešti druhého největšího. Ovšem krása města je vykoupena množstvím na nádraží se vyskytujících nepříjemných lidí. Hlídáme si tedy více batohy a před nádražím kupujeme místní anonci v domnění, že se v ní vyznáme a ještě navíc seženeme bydlení. Nakonec ustupujeme a rozhodujeme se, že jednu noc využijeme Romeovu nabídku a přespíme u něho a další den, pokud se nám tu jó nezalíbí, pojedeme domů. Romeův byteček je 10 minut za nádražím a tak tam za chvilku jsme. Cestou si za 20 000,- kupujeme jednodenní permanentky a ověřujeme si, že Rumunsko je plné toulavých psů, a to i ve městech. V bytě Romeo volá svému spolubydlícímu a ten původně slibuje, že za hodinu je u nás, ale nakonec to usmlouvávají na 20 minut. Romeo nám zatím ukazuje mapu Brašova a památky a zajímavosti vhodné k shlédnutí. Pak přichází spolubydlič Dorian a my zjišťujeme, že to je opravdu supr chlíst. Hned se směje, i když mu očividně rušíme jeho noční program, který měl připraven se slečnou, která přijela s ním, a jelikož Romeo má ještě nějaké běhání, nabízí se, že nás městem provede. Zanecháváme tedy skoro všechny věci na místě, bohužel i jízdenky, pro které se po deseti minutách vracíme, protože je potřebujeme ke koupi místenek na zítřek, a jdeme vyměnit peníze. Poté zkratkou přes park dorážíme na nádraží, kde nejprve na informacích a posléze u přepážky zkoušíme zmíněné místenky koupit a Dorian nám dělá překladatele, někdy ovšem na nás mluví rumunsky a na paní za přepážkou anglicky. Po značných obtížích se dozvídáme, že vlak Pannonie z Bukurešti do Prahy, který jezdí každý den, je zrušen a paní se tváří jako by to byla samozřejmost. Náš rumunsko-anglický překladatel nás ale uklidňuje, že pokud jsme si jistí, že ten vlak jede, tak je rozumnější věřit sobě, protože zdejší dráhy jsou zřejmě ještě horší než ty České. Věříme mu a tedy i sobě a celkem klidní odjíždíme trolejbusem do centra a cestou se dozvídáme něco o historii Rumunska. Rumunský národ prý alespoň tisíc let nezaútočil na okolní země a pouze se bránil atakům z venčí, tento postoj je nám celkem blízký. V hlavním parku se opět shledáváme s Romeem, který si už vše zařídil, jdeme do obchoďáku v domnění supernízkých cen, což se nekoná, poté se loučíme s Dorianem a jeho přítelkyní, která kvůli nám odjíždí domů, a již řádně hladoví míříme do dosti nóbl restaurace. S Dorianem máme domluven sraz až u nich doma, kde je v plánu vaření rumunského národního jídla - Mamaligy. V hospůdce velmi dlouze vybíráme pokrm, mezitím mlsáme pivo a za pomoci Romea se nakonec na nějakých jídlech usnášíme. Já si dávám špagety, které podle Stopkina jsou určitě bez masa, Stopkin si dává nějaké kuřecí jídlo a Pučák s Maddoxem, který na výběr jídla rezignoval a přenechal rozhodování Pučákovi, si objednávají jídlo s prý nejlepším poměrem výkon/cena. Je to místní specialita a poté co se jich servírka zeptá, jestli si jsou jisti svou objednávkou, začínáme tušit, že zřejmě bude sranda. Romeo si objednává i polévku, protože zřejmě ví, že porce nebudou zrovna velké. Ještě si přiobjednáváme saláty, které byly servírkou objednávačům speciality pro nevhodnost k tomuto jídlu v podstatě zakázány, a čekáme na to Pučákovo překvapení. Po pro nás hladové velmi dlouhé době servírka přináší jídla a jediný, kdo je spokojen je Stopkin a Romeo. Oba ovšem z jiné příčiny, protože zatímco Romeo přesně věděl co si dává, Stopkin se prostě trefil. My ostatní jsme na tom o něco hůře. Já ve špagetách samozřejmě maso mám a poté co ho i s na něj přilepeným sýrem odložím, zbývají mi holé špagety s trochou omáčky. Pučák s Maddoxem ale stále nevěří co to před nimi stojí. Drtivou většinu váhy pokrmu totiž tvoří kousky nakrájených jablek, z nichž je zhotovena omáčka na malý kousek kuřecího masa uprostřed s čepičkou rýže. Pod vidinou Mamaligy ovšem s klidem tou trochou jídla zaháníme nejhorší hlad a těšíme se, jak se v bytě nacpeme. Trávení nám také moc dlouho netrvá a tak brzy odcházíme na noční prohlídku města. Brašov nemá staré město moc rozlehlé a tak za chvíli vidíme nejznámější brašovskou památku Černý kostel, který se černým stal až poté co ho očoudil úmyslně založený požár. Další naše kroky nás vedou temnou uličkou na vyhlídku z jedné z mnoha obranných věží, která sice není tak vysoko jako vrchol kopce Timpa na druhé straně, ale výhled na město je tu pěkný i tak. Potom se oklikou vracíme do centra a pomalu směřujeme do severní čtvrti, kde se nachází dům, jenž nám dnes poskytne azyl. Při čekání na trolejbus se stáváme oblíbenci jedné místní "krásky", která se, notně posilněna alkoholem a nadávajíc svému podobně vyhlížejícímu příteli, najednou před námi vynořila. Uchvacujeme ji natolik, že před námi podniká neobjednané odhalení své hrudi, což Stopkin komentuje slovy: "Ať to schová nebo budu blít". V trolejbusu, který nás od ní spasil, se od Romea dozvídáme, že křičela něco v tom smyslu, že ať necháme jejího kámoše napokoji, nebo na nás zavolá Supermana, kterého důvěrně zná. No zřejmě slušný oddíl. Hromadnou dopravou se tedy vezeme k nějaké večerce, kde musíme nakoupit suroviny pro blížící se vaření. Kupujeme kilo brynzy, tři litry mléka, tři velké smetany a kukuřičnou mouku. V jiném krámku to ještě doplňujeme dvěma lahvemi vína a v dalším trolejbusu se divíme, kdo to bude jíst. Přibližně o půl jedenácté dorážíme do bytu a čekající Dorian hned začíná vařit. Protože se vaří jen těsto z mouky, je pokrm připraven během pár minut a začíná stolování, kde se v rychlokurzu učíme konečnou fázi přípravy. Uvařená horká kaše se smíchá s přibližně stejným dílem brynzy, pořádně se to propracuje a navrch se to nahusto zalije smetanou. Musím říct, že jsem Mamaligu rád ochutnal, ale zřejmě její pojídání opakovat nebudu. To samé učiní z nás čtyřech minimálně ještě Maddox, který odmítl i první porci a zachraňoval to tím, že mu tam něco chybí. Po jídle, které nás i přes rozporuplnou chuť zasytilo, sklízíme stůl a zahajujeme hru Monopoly, kdo nezná je to v podstatě to samé jako Dostihy. Já, ač mě tento druh her nebaví a tedy je ani neovládám, nebo je neovládám a proto mě nebaví, shodou šťastných náhod kupuji velmi výhodné pozice a rázem se stávám favoritem číslo jedna. Bankéř Romeo mi radí, a tak tvrdým přístupem ke spoluhráčům postupně spolu s Dorianem ničíme všechny ostatní, a když jsme ve hře už jen dva, štěstí mě opouští a já opakovaně platím a jdu do krachu. To jsou už tři hodiny ráno, ale my ještě musíme dát páku, v které s Dorianem, který na první pohled vypadá jako nedochůdče, suverénně prohrávám a pak přes kameru sleduji jeho zápas s Romeem, který je už o něco zajímavější. Po nerozhodném zakončení připravujeme celkem malý pokoj na přenocování šesti lidí. I když nám domácí nabízejí postel, zdvořile uléháme na zem a ještě chvíli posloucháme vtipy v angličtině, kterým se každý směje po době odpovídající jeho znalostem angličtiny. Poté za velmi rychlé a velmi dlouhé konverzace obou Rumunů, která z angličtiny plynule přechází k jejich rodnému jazyku, a z které rozumíme pouze slovům jako perverze, prostitutka a dalším mezinárodním frázím, usínáme. I když by se možná zdálo, že naši noclehdárci nejsou tak úplně normální, opak je pravdou, jedná se o normální obyčejné chlísty stejného ražení jako my, z čehož ovšem plyne, že normální možná až zas tak úplně nejsou.

Brzo, před osmou ranní, vstáváme a v rychlosti, abychom nevzbudili Doriana, spolu s Romeem mizíme na nádraží. Ještě jednou děkujeme za nocleh a necháváme jim 200 000,-, je to velká práce Romea přesvědčit, aby si to nechal. Na nádraží, při komunikaci s jinou obsluhou než včera, už není žádný problém s existencí našeho vlaku do Prahy a místenky nám jsou bez velkého zdržení za 80 000,- pro jednoho prodány. Touto rychlostí, s kterou pořizujeme místenky, nám vzniká slušný časový prostor, který hodláme využít ke koupení pozorností domů a také jídla na dvacetihodinové cestování do Čech. Navštěvujeme tedy již včera poznaný krámek a nakupujeme hlavně víno, čokolády a vodu, chleba a koláče do vlaku. Systém zdejších krámků je pro nás dost nepochopitelný a tak pouze sledujeme jak Romeo kmitá mezi jednotlivými prodavačkami a jsme schopní pouze platit. V Rumunsku to totiž probíhá tak, že nejprve si u jednoho pultu objednáte zboží, prodavačka vám cenu napíše na lísteček, vy přejdete k jiné prodavačce na druhé straně obchodu, u které zaplatíte na lístečku vyznačenou cenu a ona vám dá nový, již z kasy vyjetý lísteček, jako doklad o zaplacení, z kterým se vrátíte k prodavačce původní a ona vám za ten lísteček vydá vámi objednané zboží. Při troše cviku to zřejmě není až zas tak těžké, ale pro nás nezasvěcené to bylo na hranicích chápání. Zbytek peněz utrácíme na nádraží za teplé, plněné, sladké i slané, malé kousky pečiva a drobné ještě dáváme Romeovi. Pak ještě poznáváme zdejší otravné malé děti, které dosti agresivním způsobem žebrají od turistů cokoliv, ale naštěstí je tu Romeo, který je umí odehnat. Když konečně přijede náš vlak, rychle nasedáme, aby nám neujel, do našeho kupé, které je nádherně prázdné. Naposledy se loučíme s Romeem a předběžně dohadujeme jeho a Dorianův pobyt příští rok v Čechách. Z odjíždějícího vlaku máváme a pak se uvelebujeme v prostorném kupéčku. Po několika hodinách jízdy přestáváme mít pojem o čase a cestu si krátíme jednak pitím slivovice, hraním šachů, spaním nebo prostým koukáním z okna, ale také natáčením zajímavých rozhovorů a debat na kameru. Jediné větší povyražení zažíváme na rumunsko-maďarských hranicích s maďarským celníkem, který nejprve trochu prudí Pučáka za jeho napůl odlepenou fotku v pasu, způsobenou jeho promočením, a poté se mu nelíbí moje razítka, která jsem obdržel v chatě Pod Rysmi v Tatrách, na jednom z nich je totiž vyobrazena horní půlka nahé slečny. Snažím se mu něco vysvětlit, ale moc mi to nejde. Nakonec celník mění výraz a začíná se trochu usmívat a my víme, že jsme v pohodě. Pasy nám vrací a my zdárně pokračujeme. S blížícím se večerem jsme stále více unavení a tak usínáme neklidným spánkem, protože nechceme přejet naše cílové zastávky.

V Čechách už vnímáme každou zastávku a v Havlíčkově Brodě nás opouští Pučák, ale nedůsledně si ve vlaku zapomíná brýle. Na další zastávce v Kolíně něco před pátou ráno vysedáme už všichni ostatní, ještě na peróně se loučíme se Stopkinem a s Maddoxem čekáme na vlak do Orlických hor, čímž lze letošní expedici považovat za ukončenou.

Tady by se hodilo nějaké to shrnutí a tak se o to pokusím. Za prvé musím konstatovat, že z putování po Rumunsku nemáme žádné špatné vzpomínky a že zkušenosti s tamními lidmi máme pouze velmi dobré, tedy až na výjimky z brašovského nádraží. Dále je potřeba říci, že ačkoliv se nám nepodařilo přejít Fagaraš tak jak jsme chtěli, hory se nám, i přes naprostou neviditelnost a hrábnutí si při jejich přechodu až skoro na dno svých sil, velmi líbily a alespoň já se tam určitě jednou vrátím, abych na Moldovenanu, která nám letos odolala, vystoupal (pozn. 2017 - a to se mi spolu se Stopkinem 4.7.2007, tedy necelých 5 let poté, opravdu podařilo.).