Tak zase po letech v Římě. Let proběhl bez komplikací, vlak nás také bez problémů přepravil do stanice Trastevere a hned před nádražím nás málem trefila řidička jedoucí na červenou - hurá jsme v Itálii. Pak už jsme díky moderním technologiím snadno nalezli náš přechodný domov ... viva Airbnb ... uvařili, nepopili anžtoż nebylo co a na kutě. Možná to je jen první neopodstatněný dojem z večerní čtvrti, kde jsem zatím nikdy nebyl, ale zdá se, že Řím ztmavnul. No uvidíme zítra:) Jo a byt je krásný, v 7. patře s luxusní a velikou terasou https://www.airbnb.com/rooms/20045511

Předpověď kupodivu nelhala a od rána bylo azuro. Než jsem zabalil, bylo 10 a než jsme se k centru alespoň přiblížili, Berta spala. Circo Massimo jsme jen lehce projeli a Koloseem jsem se tedy pokochal sám. Nutno dodat, že něco se změnilo. Zmizelo občerstvení na jižní straně a přibyly zátarasy a vojenské "hummery" (zde v Itálii to jsou iveca) na všech příjezdových trasách. A zdá se, že přibylo i všelijakých prodejců a naháněčů - včerejší pocit byl tedy asi oprávněný. Od Kolosea jsme přes Forum Romanum zamířili ke kočičímu náměstí. Tak mu říkám asi jen já a i když je to výstižné pojmenování, nikdo to nechápe. Oficiálně tedy Largo di Torre Argentina. Tam se Berta probudila (asi vycítila ty kočky), což bylo dobře, protože se blížil svým způsobem vrchol dne - návštěva mé oblíbené paninerie. Praha má svou Kavárnu na Šumavě, Řím má Pan Divino https://www.facebook.com/PanDivino-Street-Food-559613234140028/ . Oboje mají příjemnou útulnou atmosféru, ale hlavně majitele, který ... no to se prostě musí zažít. Odcházeli jsme já i Berta s pocitem naplnění :). Pak je to kousek na Piazza Navona, kde při prosincové středě bylo turistů poskrovnu a tudíž příjemně a na sluníčku vedro. Dalším cílem byl Andělský hrad a poté Vatikán. Osud tomu chtěl, že ač jsme se vpřed probíjeli velmi nekomerčními uličkami, protože velení převzala Berta, potkali jsme celkem sympatického černocha. Dal se s námi do řeči. Že je ze Senegalu, jeho táta byl v Čechách, Berta se na něj usmála, na telefonu ukázal zase svoji rodinu. No idylka. A tak nám dal želvu (neživou) a korále, zamával a odcházel. A pak se jako vrátil a že jako jestli nemám dárek zase já pro něj a jeho rodinu. Začalo mě to docházet, ale byl jsem už zpracován. Na dvě eura se tvářil kysele a další dva padíky okomentoval, že tam vidí ještě euro. Dárek se mu tedy zaplatil a já měl zase o zkušenost navíc. Ve Vatikánu nám již tradičně stačila procházka po Petrském náměstí a pokochání se velmi dlouhou frontou na vstup do Sixtinské kaple. Pak jsme si to namířili rovnou na jih ulicí Mura Aurelie, která vede podél velké zdi a jsou z ní trochu netradiční výhledy na Vatikán. Prošli jsme parkem Villa Sciarra a sestoupili zase k Tiberu. Návrat domů jsem chtěl ozvláštnit tím, že půjdeme přímo po břehu po cyklostezce. Vypekla nás ale mapa, protože návrat od řeky zpět do civilizace byl výrazně dál, než mapa ukazovala a tak jsme se prošli zase o něco více. I když Bertě to bylo jedno, zase spala. Celkově tedy krásný den v Římě a přibližně 16 km v nohách.

Po včerejšku nám pár hajlajtů ještě zbylo a tak nějak se seřadily do lehce zvlněné úsečky směřující od severu na jih. A co čert nechtěl, od bytu nám na druhý konec úsečky, tedy do parku Villa Borgese jela přímá tramvaj číslo 3. Tedy přímá moc nebyla, obkroužili jsme celý Řím a trvalo to strašně dlouho, ale Berta alespoň uviděla včera prospané Koloseum a cestou bavila cestující. Plán byl dokonalý. Po příjezdu do parku se Berta vyskotačí, pak dáme oběd v příjemné restauraci u jezera a potom usne. Jenže ona to celé zhatila zahájením spánku už při vjezdu do parku. Z oběda tedy nic nebylo a místo něj jsem u jezera fotil kačeny. Spánek to byl zřejmě kvalitní, protože prospala celý park, pak náměstí del Popolo, Španělské schody a probudila se u fontány di Trevi. Tak jsme zašli na jedno pivo, polévku a pizzu a podnik jsme nevybrali zle, vše bylo výborné - http://vineriailchianti.com . Během oběda se u fontány trochu zmenšilo zalidnění, ale furt to nebylo nic pro člověka s jedním dítětem na ruce, s kočárkem v ruce druhé a toužícího fotit. Nehledě na to, že ona vlastně moc dobře vyfotit ani nejde. Architekt zřejmě s touto zálibou nepočítal a umístil celkem rozměrnou fontánu na maličké náměstí ... takže pouze ultraširoký objektiv. Pak nás uvítal Panteon a ten u mě s Koloseem válčí o první místo v památkách Říma. I přes ty davy turistů má silnou atmosféru a energii a je prostě krásný. Jelikož se blížil soumrak, šla Berta zase do kočárku a rychlým krokem jsme zamířili okolo synagogy a přes ostrov Tiberina na jih. A právě na mostě přes ten ostrov se odehrál další silný zážitek výletu. Potkali jsme Keňana s příběhem, který se nápadně podobal tomu včerejšímu Senegalcovu. Zase ta přívětivá dobročinná tvář, high-five, včera narozené dítě, Češi jsou super lidi, dvě želvy v mé kapse a najednou si zase vzpomněl, že vlastně jeho rodina v Keni nemá co jíst a já mu řekl, že nic nemám. Takže znejistěl, začala mu cukat hlava, ale když jsem mu želvy vrátil, byl docela spokojen. Nenazval bych to tedy svým vítězstvím, nýbrž čistou plichtou, ale pokud zítra potkám další takový příběh, jsem odhodlán želvy ubránit a do svědomí příživníkovi sáhnout. Realitu dnešního Říma v podobě těchto polozlodějů se rozhodl vylepšit jeden stařík v nedaleké zapadlé ulici. Když jsem s kočárem zajel do míst, odkud už díky zaparkovaným autům nešlo pokračovat dál a musel bych se o kus vracet, přiskočil a trval na tom, že Bertu v kočáru přeneseme. A tak se taky stalo. Bylo vidět, že to pro něho není úplně snadná věc a přesto mu stačilo, že jsem poděkoval a Berta se usmála. A to se cení, jak by řekl Liška v Pupendu. PS: první fotka je ta naše mizerná teráska :)

Dnes plán tvořila převážně Berta. Asi ji už nebavilo to trajdání a tak si nasadila horečku, což bylo svým způsobem geniální, protože z Říma jsme de facto už vše viděli, ale byt a hlavně terasu si zatím vůbec neužili. Dnes to tedy přišlo a musím říct, že to nebylo vůbec špatný. Na tu terasu by se dalo velmi rychle zvyknout a brát si home office čím dál častěji :). Odpoledne, kdy už to chtělo změnu, jsme přece jen ještě vyrazili na procházku (na terase to už stejně nebylo tak příjemné) a za cíl jsme zvolili nedaleký kopec Testaccio, který je podle dostupných informací 35 metrů vysoký, ale hlavně je celý z rozbitých amfor, který se tam vršily okolo zlomu letopočtu. Když to člověk vidí zblízka, uvědomí si, že jich muselo být sakra hodně. No a v dnešní době je ten kopec ozvláštněný ještě tím, že po téměř celém jeho obvodu se do něho zavrtaly různé bary a hospůdky. Z větší části to působí tak nějak squattersky, ale jinde byly restaurace až luxusně vyhlížející. Možná se tam zítra vydáme na jídlo. Jediné co mě trochu mrzí je, že jsem nepotkal žádného želvonosiče a tedy nad ním nemohl vyzrát.

Díky horečce jsme dnes stručně proběhli Řím ještě jednou, ale alespoň jsme za Panteonem objevili slona. Jinak asi nic, co by stálo za psaní. Tedy alespoň fotky.