Není nad to, když se nákup letenky podcení a kupuje se 14 dní předem. To pak ty lepší lety samozřejmě stojí dvojnásob a chudák zaměstnanec pak musí jinudy, kde čeká 3 a při návratu 6 hodin (ale pořád lepší než málem schválená varianta přes Dubaj, kde čekačka byla 8+12). Takto tedy dopadl, jako přestupní stanice, Istanbul, kde ty tři hodiny šly přežít a při návratu se snad podíváme do centra, takže to bude taky nakonec příjemný. Jediné, co nás při přestupu trochu rozladilo, byla nehlášená změna "gejtu". V klidu jsme čekali na původním a když už byla hodina do odletu a furt nic, bylo nám to divné. "Čeknuli" jsme tedy návěstidlo a hle, odlet se přesunul na druhou stranu letiště. No v klidu jsme to stihli, ale víc se zakecat tak nevím nevím :). Pak tedy nalodění, jídlo a po 6 hodinách nás přivítala Uganda. Nutno ještě dodat, že byla také vyčerpána dávka kuřecího masa pro tento a možná příští rok. Turci, ač dopravci roku 2011, zdařile ignorují požadavky pokrokové odnože lidstva a v jídelníčku je buď beef nebo chicken. Naštěstí pro ně trpím jistou vegetariánskou abnormalitou ve výškách 8000 až 12000 metrů a s dvěma sklenkami vína mě grilované vysušené kuře začíná chutnat. Pozřel jsem tedy toho tvora jak na trase Praha - Istanbul, tak Istanbul - Entebee a přežil to ve zdraví.

V Ugandě nás první přivítal Charles - nevím, kdo to byl a kde se vzal, ale každopádně s vysílačkou v jedné a s kopiemi našich pasů v druhé ruce si nás odchytl už u pásu s kufry a odvedl nás k východu, kde nás přivítala zase nějaká žena a ta nás odvedla až na parkoviště a společně s námi nasedla k čekajícímu řidiči do auta. Tolik lidí v 1 ráno jsem nepochopil, ale k hotelu (Golf Course) nás odvezli. Tam jsme se bleskurychle ubytovali a šli se před snídaní prochrupnout. V půl desáté jsme se tedy sešli na snídani, kde, stejně jako při minulé návštěvě, figurovalo krásné zralé ovoce, dále vše možné a bohužel dost hnusná káva. Asi zbaveni příčetnosti právě tou kávou jsme učinili osudové rozhodnutí - o půl 11 odchod na prohlídku města. Bylo lehce pod mrakem, příjemný vánek a ve stínu tak 25. Ideální na procházku. Začali jsme tedy hledat nějaké centrum, a to krouživými pohyby městem. Nic, až na centrum obchodní, jsme ale neobjevili a tak jsme změnili plán a chtěli vyjít alespoň k mešitě na kopečku nad městem. Prolézali jsme různé slumy, ale ač jsme ji už měli na dosah, pořád mezi ní a námi byla nějaká překážka - plot, dům, křoví .... Nakonec jsme to celé obešli a dorazili k ní. Mešiťák nás pozval dovnitř, nabídl nám dokonce, že s ním můžeme vystoupit na minaret a rozhlédnout se po okolí. A to byl bezesporu vrchol dne. Byla krásná viditelnost a celé velké město jako na dlani. Pak se ozval hlad a kromě různých krámků, které není dobré testovat hned první den, nikde nic. Hospodu jsme našli zase až v tu chvíli dalekém bankovním centru. A právě cestou tam jsme už věděli, jak to ranní rozhodnutí bylo špatné - co nebylo zakryto či namazáno, začalo se červenat a pálit. No rovník holt na dohled. Právě proto jsme v hospůdce (kde jídlem nenadchli) dali místo jednoho hned dvě piva a slunce mělo trochu víc času na ústup. Pak jsme se doplížili, pokud možno ve stínu domů, blíž k hotelu, kde konečně byla hospoda s dobrým jídlem, pojedli jsme tedy, popili a po pěti minutách následné chůze byli v hotelu a šli si před večeří (která nakonec byla "pouze" v podobě dalších několika piv) trochu dáchnout.

Těžko zprostředkovat zážitky z míst, kde tvorové ze zoo volně pobíhají, kudy se jim zachce, ale zkusím to. … Nezajímavou a dlouhou cestu z Kampaly do národního parku Murchison Falls na severu Ugandy přeskočíme a začneme až lodí, do které jsme v parku přestoupili. Cílem byla jízda po Nilu k vodopádům, podle kterých je park pojmenován a samozřejmě obhlídka, nebo spíše 'ochutnávka' zdejší fauny. Cesta lodí nepředpokládala nějaké nestandardnosti. Nicméně… Stává se, že člověk zamíří jinam, do končin, kde neočekává evropsko-americký hluk, a ten ho stejně dostihne. Než aby poslouchal „oaoaouh crocodile, he is, oh my god, no, no, no he is eating …, no no ......“, vyběhne na na rovníku nezastřešenou horní palubu a trpění slunce je pro něho příjemnou úlevou („look at, look at, no, no, he is there“ - pouze doznívá z dolní paluby). Nejen vzdálení se horečnatému řevu jedné zřejmě přiopilé cestovatelky bylo tím hlavním důvodem opuštění dolní paluby. Ta sice nabízela bližší případný kontakt se zvěří, ale málokterá divoká zvěř je náchylná k tomu, vyhledávat těsné setkání s naším druhem. Nahoře, naproti tomu, byla výhoda většího rozhledu, což se ukázalo dosti podstatnou vlastností této lokality, a my mohli zvěř, která se stejně logicky nepřiblížila do nějaké kontaktní vzdálenosti, sledovat alespoň tak, jak dovolila. Když horní paluba pro nás byla málo (a zároveň z úst průvodkyně zaznělo nekompromisní: „Vystupuje někdo?“), vystoupili jsme. Cesta vedla nahoru, což jsme čekali a nepokládali to, po x dnech v křesle, za problém. Byla to příjemná výzva a tak jsme vyrazili tempem, které ostatní (a to byla chyba) nechalo v pozadí. Cesta příjemně ubíhala, nikdo (hroch ani krokodýl) nás nerušil a my se postupně propracovávali k vodopádům. Nevím, čím to bylo, ale po třiceti minutách mě zničehonic napadlo, že vrátit se možná nebude úplně špatný nápad. Najednou totiž nebylo úplně zřejmé, jestli loď má v úmyslu na nás čekat a jestli jsme nevyrazili jednosměrně někam, kde na nás samozřejmě nikdo nečeká. Vodopád samotný byl v tu chvíli přímo před námi, fotky a natáčení proběhly a nebyl tedy důvod hazardovat se životem a nepokusit se o návrat. Ten se povedl se štěstím odvážným přejícím. Tempem, které jsme ještě vystupňovali, jsme se vrátili k Nilu právě ve chvíli, kdy průvodce jiné a ten den poslední lodi vznesl důvěrně známou otázku: „Vystupuje někdo?“. V tu dobu již v klidu, jsme nechali vystoupit jako vždy zoufalé Japonce a provedli něco, co v těchto místech zřejmě ještě nikdo nikdy neudělal - nastoupili jsme. Kapitán lodi zřejmě zažil již ledacos, ale tohle jsme mu museli zdlouhavě vysvětlovat. Nám už ale bylo jasné, že živé nás z paluby nikdo nedostane, což jsme radši hned potvrdili zakoupením lahvového, a kapitána ubezpečili, že ať se mu to líbí nebo ne, my se s ním vracíme. Nakonec s tím problém neměl, ale zřejmě to ještě chvíli, když jsme si již vychutnávali pocit zachráněných, zpracovával. V přístavišti jsme vystoupili a pěšky došli do nedalekého kempu Red Chilli, kde měl proběhnout náš spánek. Řidič, který na nás měl čekat v přístavu (a zřejmě čekal, ale u lodě, kterou jsme tak spontánně opustili) nebyl ani tam. Číslo na něho jsme neměli a tak po konstatování rozumného závěru, že víc udělati nemůžeme, jsme se oddali, tentokrát již plně, oslavě přežití. Ve chvíli, kdy byla oslava již ve třetí třetině a komáři, aniž bychom to věděli, na nás vesele hodovali, se řidič objevil a jevil známky rozladění z předchozího strachu o nás, což mu bylo ke cti. Omluvy a vysvětlování k jeho uklidnění nevedly, ale vše nakonec napravila dvacetidolarovka, která byla oficiální cenou pro ty, kteří si objednali vyzvednutí nad vodopády, kam pro nás poté, co jsme nevystoupili ze správné lodi, zamířil. Domluvili jsme ranní odjezd na 6:30, nechali ho jít spát a sami ještě pokračovali v oslavě, během níž se mi podařilo koupit již od minula vyhlídnuté tričko zdejší barové obsluhy. Krásně se sedělo před barem ve tmě, ale po půlnoci bylo nutné se odebrat ke spánku a připravit se na zítřejší zvěř. …. Včerejší oslava, nebyla zrovna tím pravým, co by se mělo provozovat před ranním vstáváním, ale podařilo se. Před sedmou jsme vyrazili a za chvíli viděli desítky a stovky antilop, spoustu žiraf, slonů a buvolů, dole u jezera opět hrochy a několik dalších druhů zdejší fauny. Tentokrát se sice nepodařilo "ulovit" lva, ale opět to byl parádní výlet, který jsme si mohli vychutnávat i výhledem otevřenou střechou. Podmínky parku jsou ale dosti nekompromisní a je tedy nutné ho v případě jednodenního vstupu do 24 hodin opustit, v čemž nám hned zpočátku bránila místní armáda, která svými manévry blokovala převoz trajektem pres Nil, díky čemuž se následná jízda pralesem zpět k bráně musela trochu zrychlit, ale naštěstí nic se nejí tak horké, jak se uvaří a stráž akceptovala v klidu několikaminutové zpoždění. Po přibližně hodině další jízdy jsme dorazili do městečka Masindi, kde jsme se zastavili (stejně jako minule při cestě tam) v asi indické restauraci a dali si místní jídlo - beef a vegetable stew. No těžko k tomu říct něco jiného, než, že výběr indického jídla by byl lepší volbou. Najedeni a hlavně znovu hydratováni jsme zaveleli k návštěvě ještě jednoho parku, na nějž jsme včera cestou z Kampaly zahlédli poutač u silnice. Jednalo se o park pro výchovu nosorožců (kteří nám do sbírky ještě chyběli) s cílem je postupně zase vracet do ugandské přírody ( http://www.rhinofund.org ). Od hlavní silnice to bylo jen 7 km a tak bylo jasné, že nás to nijak nezdrží. Pravda, vstup nebyl z nejlevnějších (75$ za dva), ale přeci jen to bylo na dobrou věc, takže spíš než vstupné se to musí vnímat jako dar. Následný papír s textem, že nosorožci jsou extrémně nebezpeční a přebíráme tedy odpovědnost za případné újmy, nás měl připravit na to, co se bude dít, ale nepřipravil - považovali jsme to za další nesmyslný canc, kterých se tu podepisují desítky. S rangerem jsme nasedli do vozu a vyrazili za nosorožci. Ujeli jsme ale asi jen 200 metrů a i když nosorožci nikde nebyli, auto zastavilo. Následně nás ranger vyzval, ať vystoupíme a že je teda jako půjdeme hledat do savany. Chvilku jsme na něho koukali, jestli se nezbláznil, ale vypadal odhodlaně. Vyrazili jsme tedy, a zatímco nám vyprávěl o nosorožcích, my vzpomínaly, co že jsme to přesně podepsali. Dozvěděli jsme se, že v Ugandě aktuálně žije pouze 12 nosorožců, z toho 2 v Kampale v zoo a zbytek právě zde, v přibližném složeni - táta, máma, děti, pes. A taky, že dospělý samec spase denně 150 kg trávy. Zbytek hodnotných informací jsem již přestal registrovat, protože se právě ten samec asi 100 metrů před námi objevil. Už tahle vzdálenost se mi zdála dost nefér, ale ranger šel pořád blíž a jelikož u něho jsme se přece jen cítili bezpečněji, šli jsme za ním. Zastavili jsme se až cca 10 metrů od klidně se pasoucí prehistorické almary a koukali po okolních stromech, jaké mají krásné větve, na které budeme moci kdyžtak skočit. Škoda jen, že většina byla pokryta pěticentimetrovými ostny. Časem jsme se ale otrkali a z podobných vzdáleností si prohlédli ještě matku s mládětem a tři odrostlejší kousky, z nichž jeden se jmenoval Obama. Cestou zpět k autu jsem se ještě zeptal kolik lidí už tu ty „bestie“ zabili - prý nikoho, divné. A tím víkend vlastně skončil. Sice nás čekalo ještě několik hodin v autě, ale to už jsme vnímali jen okrajově a až povědomá zácpa na kraji Kampaly nás probrala z letargie. Po další hodině v ní jsme konečně vystoupili u hotelu, rozloučili se s opět veselým a na nás se nezlobícím řidičem a spěchaly navštívit sprchu a poté restauraci.

Již jsem zapomněl na to, jak probíhal odlet z Entebee minule, ale naprostá podobnost s tímto odletem mě to připomněla. Při vstupu do haly nemohly samozřejmě chybět detekční rámy a "rentgen" zavazadel, který hned odhalil podezřelou láhev v mém kufru - řešení ale naštěstí bylo jednoduché, stačilo slíbit, že si ji opravdu nevezmu s sebou na palubu a že v ní není nic nebezpečného, nýbrž Waragi (https://en.wikipedia.org/wiki/Waragi), tedy místní, ginu podobna pálenka, o jejíž nebezpečnosti neexistují spolehlivé důkazy :). Ač provoz byl v tu hodinu (a možná i jindy) naprosto minimální (asi jako na nádraží v Letohradě), čtyři odbavovací přepážky nestíhali. Mezi zásadní problémy patřilo například to, že dotyčný nevěděl, jak se na klávesnici píše nějaký znak, nebo jak to udělat, když ještě v Evropě budeme jednou přestupovat. Pravda je, že svým požadavkem na sedačku u okna jsem k rychlosti odbavení nepřispěl, ale opravdu jsem nevěděl, že to budeme řešit 5 minut. No ale odbavení jsme měli za sebou. Další kontrola byla pasová. Pospávající celník tentokrát neměl problém zpracovávat frontu, kterou mu plnili úředníci za přepážkami, a mohl si dovolit ještě pomalejší pohyby. Zvládal to ale na jedničku s hvězdičkou. Byli jsme tedy zpracováni a měli cca 2 hodiny času. Zašli jsme tedy do bufetu a posledním lahvovým jsme se rozloučili s průvodcem po Ugandě nejvěrnějším, tedy Nilem speciál :). Akorát když jsme ho dopíjeli, amplión nás naléhavě vyzval k odebrání se ke "gejtu". Říkali jsme si, že asi odletíme dříve, ale než jsme pobrali batohy, vytvořila se před dalším rámem opět monstrózní fronta a tak jsme si v klidu došli na záchod a pak ještě chvilku poseděli u stolečku a až po dlouhé době se připojili k chvostu fronty. To už ale bylo naprosto jasné, že díky "plynulému" odbavování a ostatním kontrolám se včas do vzduchu nedostaneme (nakonec jsme měli zpoždění 1 hodinu) a každá minuta nám krátila prohlídku v Istanbulu. V letadle jsme seděli v jedné řadě, ale každý u okýnka, takže jsme měli celou trojku každý pro sebe. Tedy až do té doby co nastoupili poslední dva lidé, kteří utisknuli samozřejmě mě a já se pak během letu mohl kochat z toho jak kolega, krásně natažen, vesele spí. Po šesti hodinách letu s přibližně dvěma hodinami polospánku jsme konečně dosedli na evropské letiště v Istanbulu, a co nejrychleji vyrazili ven. Tedy ukázat pasy, vyměnit prachy, koupit žetony do metra, nastoupit do metra, přestoupit na tramvaj, vystoupit u Modré mešity. Až na poslední krok jsme vše zvládli na výbornou a poměrně rychle. V domnění, že z minulé návštěvy znám Istanbul naprosto dokonale, jsme vystoupili asi o tři zastávky dříve a k Modré se dopracovali až přes dvě jiné mešity a spleť malých uliček. Ale alespoň jsem si oživil ten kontrast mezi sice překrásnou, ale turistickou Modrou a běžnou, ale přesto nádhernou mešitou. Jako u všeho - chce to prostě vidět. Díky již zmiňovanému zpoždění jsme už neměli čas na posezení u nějakého local-food stánku a radši jsme se s rezervou odebrali zpět na letiště a chtěli se najíst tam. Ovšem z předražených jídel často celosvětových řetězců nám bylo už předem zle a v domnění, že lokální plněné pečivo bude alespoň trochu lokální, jsme si koupili pečivo skoro bez náplně a s pofidérní chutí. Názvem "pravý turecký" čaj a káva zase chutí nápadně připomínaly výrobek z várnice při školních výletech a českého turka ze IV-té cenové. Vše v úhledném kelímku. Takže po vzoru letiště pražského i toto lze jen vřele nedoporučit, co se stravování týče a rozhodně je zakázáno dělat si podle něho obrázek Istanbulu, který je hezkým čistým městem s příjemnými lidmi a vynikajícím jídlem. "Najedeni" jsme si šli sednout na "gejt", kde nám čekání zpříjemnilo vyvolání mého jména, což se po přesunutí z nejvzdálenějšího místa k informacím ukázalo jako špatný odposlech z mé strany, a jako třešnička na závěr celého "výletu" jsme ještě byli "poctěni" účastí bývalého ministra a znovu-straníka VV i s manželkou (pozn. Vít Bárta a Kateřina Klasnová) na našem letu.