V tuto chvíli balíme doma co se dá, přemýšlíme nad každým gramem a znovu a znovu řešíme neřešitelné - tedy jak pobrat vše, co bychom mohli během následujících šesti týdnů potřebovat. Tak snad na nic nezapomeneme :)

Zdravime od protinozcu!Cesta na Novy Zealand probehla nakonec mnohem lepe, nez jsme oba ocekavali. Snad i diky tomu, ze jsme mohli skoro 8h pobihat v Japonsku po Osace a cely ten silene dlouhy let letadlem se tak prijemne rozsekl na dve, celkem akceptovatelne casti. Vseho vsudy cesta, Z domova do cilove destinace (Christchurch), trvala peknych 43h.Nejprve par dojmu z Japonska - Osaky:1) Neda se skoro nikde platit kreditkou. Chapete to!?!2) Vlak z letiste do Osaky jel jenom 120km/h. Neni to na Japonce trochu malo?3) Neumi anglicky :(4) V centru to vsude vypada jak na vietnamske trznici.5) Vsichni jsou ale strasne mili a porad se uklanejiTu nejlepsi vec ale maji schovanou na WC - naprosto genialni a high-tech prkynko, ktere je vyhrivane, ma vlastni ovladac s displayem a kazda z jeho funkci vas nadchne - jedna vas umeje a druha osusi a treti navoni. Proste parada, to chceme domu, ba co vic, na kazdy verejny zachod v CR. Ale to se asi nikdy nedockame :)Mozna jste zvedavi, co my a Novy Zealand? No po pravde... my take. Od te chvile, co jsme si v pujcovne vyzvedli auto (a to i presto, ze jsme si oba vtipne nechali ridicaky doma a ukecali to na kopii vytistenou z internetu), zde totiz nepretrzite leje. Ale trochu jinak nez v Cechach. Tohle jsme naposledy zazili pri obdobi destu v Jizni Americe, ale tady uz takhle prsi 2 dny a ne a ne prestat. Sakra! Takze se jen v informacnich centrech koukame na vsechny ty fotky s nadhernymi horami a jezery a tise doufame, ze kazdou chvilku prestane. Mame ale skvele vybaveni (viz. Martina a jeji poncho), takze jsme dnes udelali nekolik mensich vyletiku, ktere ale byly bohuzel zcela bez vyhledu...Prepoved slibuje na pristi dny vyrazne zlepseni, takze doufame, ze pristi zpravy budou plne nadhernych fotek a jen naseho povidani.PS: Rizeni nalevo je legrace - zvyknete si rychle, ale obcas vas i tak vydesi auto v "protismeru". Obzvlast legrace je to na kruhovych objezdech.PS: Mame pujcene auto Nissan Wagon (kombi) cosi, co ale po deviti letech jezdi dost zvlastne. Treba prujezd zatackou je nejprve vyrazne naklopeni vozidla a teprve potom samotne a neochotne zaboceni :). Trosku plave, ale jinak celkem brzdi - hold s vozitkem z Ingolstadtu se to neda srovnat :o)

Ach jo, sice jsme si mysleli, ze hned s povidanim se nam podari odeslat i par fotek, ale diky tomu, ze tady dnes maji Stedry den a vsechno je totalne zavrene, tak jediny pocitac, ktery se nachazi v prilehle restauraci, sice umi internet, ale uz ne nacist fotky z nasi karty :(. Pokusime se je nahrat co nejdrive, pravdepodobne 29., nebo 30.12.

Zdravime vsechny!Dest je pryc, vycasilo se a pocasi nas odmenilo 4 dny nadherneho slunicka a modre oblohy, na tracky uplna paradicka. Nevahali jsme a ihned jsme vyrazili na doporuceni jedne zde zijici Cesky na celodenni vystup na horu Mt. Fox, ze ktere mel byt nejlepsi vyhled na vehlasny ledovec Fox, ale hlavne na nejvyssi horu Mt. Cook (3800 m). Na prvni vystup jsme si pekne nandali a skrabali se pres 4 hodiny po vetvich a korenech do kolmeho kopce, navic po 2 dnech tropickeho deste, temer po kolena v banhe, ale stalo to za to! Uchvatny vyhled na ledovec a okolni hory nas dostal! Temer po zadku a celi od bahna jsme seskali k autu. Tady by asi stalo za to neco napsat k mistnimu lesu. Kdo zna svet Tolkiena, ten vi, ze tady zili zive stromy Enti. Uz tomu naprosto rozumime. Les, to je tady neco naprosto neprostupneho, co si nekolik tisic let zije vlastnim zivotem a obcas to vypada dost hruzostrasne. Predstavte si, ze jsme nekdy lezli ve vetvich i nekolik metru nad zemi. Protoze bylo ale porad krasne pocasi, ktereho jsme chteli vyuzit, tak jsme se jen umyli v horske bystrine, prebalili batohy a jeste navecer vyrazili zpet do divociny, tentokrat na 3 denni pochod udolim reky Copland. O tomhle pochodu ani neni moc co napsat. Sli jsme tri dny prekrasnou prirodou, kolem uzasne reky a to cele oramovane nekolika tisicovymi horamami kolem dokola. Jedna specialitka se ale preci jen nasla. Obzvlaste Martina si ji pochvalovala. Od pocatku byla cilem nasi cesty chata, ktera se muze pysnit tim, ze se u ni nachazi vrouci termalni prameny, ktere vytvari prirodni bazenky, ve kterych je mozne se koupat. Coool. Jedine, co vam to trochu kazi, jsou vsudypritomne "sunflies", cesky zkurveni komari. Jsou jich tam tisice a nemaji nic lepsiho na praci, nez vas sezrat za ziva. Nez jsme stihli nakoupit repelenty, tak mame kazdy stovky stipancu, ktere pekenlne svedi jeste 3 dny potom :).Po navratu k autu nas cekal cca 250km prejezd do mesta Wanaka. Jeste, nez se k tomu ale dostaneme, dovolime si malou odbocku. Prvni vec, ktera nas tady nustale udivuje, je naprosta vylidnenost. Priklad. Na letisti jsme si vyzvedli auto a vyrazili s tim, ze cestou potkame nejaky obchod a nakoupime v nem. Ujeli jsme pres 150km a nejen, ze jsme nepotkali obchod, ale vlastne ani zadne mesto. Vsechno, co jsme videli, byly maximalne vesnicky o nekolika domech, kde je nekdy pumpa a na te se da koupit to nejzakladnejsi k preziti. Druha vec, ktera nas tu "depta", je ochota a vstricnost mistnich obyvatel. Nikdy nic neni problem, se vsim vam pomohou a vzdy udelaji vic, nez ocekavate a to cele jeste s usmevem. Ale zpet k ceste... cesta do Wanaka vedla od pobrezniho mestecka Haast prekrasnymi udolimi, kde tecou ty nejcistsi azurove reky, jake jsme kdy videli. Nekupujeme tu vodu, pijeme kdekoli a cokoli co kolem tece, protoze je to vse pitne! Po ceste jsme videli par velkych vodopadu, vykoupali se v modrych lagunach, ktere jsou silene studene a nakonec vjeli kamsi, cemu jsme nekolik hodin vubec nemohli uverit, ze existuje. Tezko se to da popsat, ale predstavte si nejcistsi a nejmodrejsi alpska jezera, ktera jsou ze vsech stran obklopena neskutecnymi horami, ktere hraji celou paletou vsech moznych barev. Od zelene hned u jezera, pres modre az metalicke smerem k obloze, zakoncene zasnezenymi vrcholky. A to vse, v dohledu nekolika desitek kilometru bez jedineho domu, silnice, nebo jine civilizace. Jsou to proste takove nejkrasnejsi svycarske alpy, vynasobeno deseti a to cele naprosto bez lidi. Ulet!Ve Wanaka jsme meli jeden volnejsi den, tak jsme trochu planovali nase pristi presuny a pul den vyuzili k vystupu do Rob Rob valley, coz bylo udoli s jednim nekolikaset metrovym vodopadem (nekecame!), dalsimi desitkami mensich a mnoha ledovymi "prsty" obriho ledovce, ktery na nas shlizel z obrovske hory Mt. Aspiring. Asi bude lepsi o tomhle moc nepsat, protoze jednak nam budete hrozne zavidet :), ale hlavne fotky mluvi za sebe.Nyni vam piseme z adrenalinoveho raje mesta Queenstown a Glenorchy, odkud zitra rano vyrazime na 4 denni pochod pod nazvem Routerburn Track, ktery patri pod NZ Great Walks, coz jsou pry nejkrasnejsi tracky na svete.... tak jsme zvedavi, co nas tam ceka. Protoze uz okoli mesta vypada neskutecne a jako z Pana Prstenu, tak asi nejaci elfove nebo skreti :o).PS: rozbil se nam mobil, asi se mu nelibilo byt 3 dny zavreny v esusu :D. Ani Martiny vyhrozovani, ze jestli se nevzpamatuje, tak ho uz na dalsi dovenou nevezmeme, nepomohlo. Stejne tu neni signal, v horach vubec, ale dokonce ani ve mestech, takze neni o co stat. Proto nam nepiste smsky, radeji maily a nejradeji komentare primo na web.PS2: ale navigace v aute funguje bezvadne a dela nam radost.

Naprosto sileny vylet na horu Mt. Fox (cca 1500m), ze ktere je sice uzasny pohled na ledovec Fox a na nejvyssi hory NZ (Mt. Cook 3800m), ale ta cena - fuj, nekolik hodin blatem a pralesem doslova jako opice v korunach stromu. Je to sice cool vyhled, ale doporucujeme nelezt na horu po nekolikadennim desti :)

Krasny, dvoudenni track zavrseny koupanim v prirodnich laznich.

Cesta z Westlandu do Southlandu skrze nadherna pohori a kolem bozich jezer!

Pouze 4h vylet, ktery i diky dokonalemu pocasi opravdu stal za to! Ten vodopad... ty ledovce...

Po tom, co jsme dopsali posledni radky v Glenorchy se ten den uz moc nic nestalo... totalne vsechno a vsude bylo zavreno a jen obcas jsme videli cele rodiny, jak zasedaji k vanocni veceri a slavi Stedry den (netusite nekdo, proc to my slavime 24 a oni 25?). Ale jak se ukazalo, i lid na NZ je jen z masa a kosti, takze manik, ktery si z jednoho domu nesl plnou naruc darku a byl zjevne hodne opily, nekompromisne zasedl za volant a i s manzelkou a synem nehrozene odjel kamsi pryc :). Jedine, co jsme jeste v pozdnim odpoledni stihli, byl vylet k jezeru s nazvem "Lake Sylvan", coz nam, vzhledem k temer stejnemu jmenu nasi kamaradky nedalo a museli jsme se tam vypravit. Krom toho, ze jsem si tam ale malem zvrknul kontnik to za moc bohuzel nestalo. 2h chuze tim jejich silenym pralesem, na ktery zacineme byt docela alergicti - ten les tady je takova neprostupna prisera, kde neni svetlo, nic a jen vas zere milion "sandflies", coz jsou takove komari bestie. Brr, uz zadny prales...

Dalsi rano jsme vyrazili na dlouho planovany, nekolikadenni prechod hor s nazvem Routeburn Track. Pro ty z vas, kdo jste nikdy nebyli na NZ, tak jen takove male pouceni... Na NZ se muze stanovat naprosto kdekoli. Bud je to uplne zdarma a nebo je nekde v okoli malicky box a do neho mate vhodit par dolaru. Pohoda. Pak jsou tu ale vyjimky. A to jsou tzv. Great Walks. Jedna se o cca 10 nejvyhlasenejsich tracku po celem NZ, na ktere si nejen musite koupit listky, ale ktere maji take presne dany pocet lidi v jednotlivych dnech a na jednotlivych mistech pro prespani (chata/taboriste). Diky Bohu, Martina nektere tracky po internetu naplanovala uz s pulrocnim predstihem, takze jsme mohli vyrazit (jen FYI: Milford track byl uz plne obsazeny pul roku predem!). Trochu jsme resili, jak se dostat na zacatek pochodu a zpet, ale nakonec jsme se rozhodli pro ponechani auta v Glenorchy (pry se tu na zacatcich tracku hodne vykradaji auta) a vyuzit mistni autobusove dopravy. U nas v CZ je verejna doprava (tzv. socka) jednou z nejlevnejsich moznosti, jak se nekam dostat. Tady je to ale presne naopak. Cesta 26km autobusem jednim smerem a 19km lodnim taxi zpet nas stala neuveritelnych 1200,- Kc! Uz se nedivime, ze tu vsichni, jako v USA, maji auta - litr benzinu tu stoji cca 15,- Kc. Pohoda. Tento track je prechodem hor z jedne strany na druhou, a i kdyz je to pesky jednim smerem jen 3 dny chuze, tak autem je to skoro 400km! Proto jsme se rozhodli propojit Routeburn track s Caples trackem, ktery nas po peti dnech ma privest zpet na zacatek cesty. Proste a jednoduse - kolecko. Podle pruvodce to tedy melo trvat 5 dni, dle doporuceni mistnich to jde i za 4 dny a my to nakonec usli za necele 3. Bylo to sice narocnejsi, ale zase na druhou stranu jit pres den misto planovanych 6h treba 8-9h nam zase nedelalo takovy problem. Cesta vede zpocatku mirne do kopce k prvni chate (Flat Hut), postupuje strme vzhuru k mensim vodopadum (Falls Hut) a nasledne jeste strmeji pokracuje pres horske sedlo (Harris Saddle 1250m) na nadhernou hrebenovku, ze ktere je uzasny vyhled na okolni pohori Fiordland. Z toho jsme ale moc velky zazitek nemeli, protoze skoro cely den prselo a hory byly zahalene v mracich. Coz nam na nalade moc nepridalo - a pri predstave, kolik dni v tom marastu mame stravit, nam nebylo do zpevu - ale nastesti se to odpoledne protrhalo, takze jsme videli nejen nejaka ta panoramata, ale uzili jsme si i uzasny pohled na McKenzie jezero 600m pod nami, u ktereho jsme i ve stanu prespali. Druhy den jsme vydali nejprve k McKellar jezeru, coz bylo jedno z nejuzasnejsich mist kde jsme kdy byli, a nasledne jsme se museli doslava vyskrabat do druheho sedla (McKellar Saddle 945m) a potom pozvolnym, ale nekonecnym klesanim - opet pralesem - az k Upper Caples Hut. Puvodne jsme chteli nocovat opet ve stanu, ale diky milionum sandflies jsme zvolili radeji chatu, coz se ukazalo jako genialni volba, protoze sotva jsme vlezli dovnitr, spustil se nepretrzity dest, ktery skoncil presne v okamziku, kdy jsme se druhy den opet vydali na cestu. Fuj, to byla klika :). Dal uz to byla pohodicka - 5h chuze krasnou Sumavskou prirodou udolim kolem reky. Pak uz jen lodni taxik a hura, jsme zase u auta.

Viz povidani o Routeburn track...

Z Glenorchy jsme prejeli do Manapori, coz se ukazalo jako strasne mala vesnicka u Pearl Harbour, ktery je vychozim pristavem na vylety lodi do Doubtful Sound. Doubtful Sound je obrovsky zaliv plny roztomilych zelenych ostruvku a fjordiku, ktere se jako bochanky vynoruji magicky z hladiny more. Temer neustale zde prsi (320 dni v roce), takze to ma cele neuveritelne mystickou naladu - neni divem, ze vetsina zaberu z filmu "Pan Prstenu" se tocila prave zde. Jina cesta, nez lodi neni mozna, nejprve se jede cca 50min po jezeru Manapouri k mistnimu technickemu divu - vodni elektrarne (coz je vazne vec, byli jsme i na exkurzi, viz: http://en.wikipedia.org/wiki/Manapouri_Power_Station) - a po kratke ceste autobusem se nalodite na druhou, uz morskou lod, ve ktere absolvujete projizdku v Doubtful Sound. Tenhle vylet je sice dost drahou zalezitosti, ale myslime si, ze totalne stoji za to. Minout jej, by byla obrovska skoda. Jak jsme se posleze shodli, klidne bychom nemuseli na podobny vylet lodi ve vehlasnem Milford Sound, ktery jsme absolvovali druhy den pote.

Jak jsme uz predeslali, tak zaliv Milford Sound jsme navstivili hned druhy den po Doubtful Sound. Nejlepsi na tomhle miste jsou dve veci: cesta autem z Te Anau do Milford Sound a pohled na samotnou zatoku Milford Sound. Cesta autem je cesta s velkym "C". Na cca 120km mate porad kde zastavovat, kam jit, co obdivovat a i kdyz je to vlastne cesta tak na hodinku, da se zde prirodnimi atrakcemi stravit i nekolik dni. My to dali za dva, jeden na cestu samotnou a druhy vyletem do Gertrude Saddle.

Tenhle vystup jsme objevili uplnou nahodou, nechtelo se nam hned z Milford Sound pryc, ale protoze tam nebylo moc co delat (krome vyletu lodi na 2h), nasli jsme tenhle bajecny track na zatim nejvyssi misto, kam jsme se na NZ vyskrabali (1440m). Prikry vystup, sem tam lana a nahore nejen neskutecny vyhled na zatoku Milford Sound, ale take na nekolik prekrasnych jezirek a vodopadu, ktere bychom v teto vysce vubec necekali. PS: jedno z jezirek jsme obesli kolem dokola po neznacene trase a uplnou nahodou jsme objevili pametni/umrtni desku nekolika lidem, kteri zde v roce 2002 zemreli pri leteckem nestesti. Viz: http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/scotland/1771570.stm

PS: Rizeni na leve strane je totalne v pohode a zvyknete si za par desitek minut... coz po te, co jsem toto vcera napsal dnes rano vyustilo v to, ze jsem nastartoval auto a automaticky se vydal v mistnim protismeru. Protijedouci si jen tukali na celo :)PS: S tim internetem je to tady horsi, nez v Jizni Americe. Sice je jakoby vsude, ale je desne pomaly a vsude maji takovy debilni system, ktery je nejakou podivnou nadstavbou nad XP, ktera bud nevidi nase fotky vubec a nebo nam s nimi nedovoli pracovat (napr. zmensit je).PS: Mobil opet funguje!!! Muzete nam psat i SMS!! Ukazalo se, ze to bylo jen vlhkem v esusu a jakmile par hodin vyschl, zase maka jako sroubek. No, ale k nicemu to moc neni, stejne nikde neni signal...

Jak uz jsme psali minule, na oslavu Noveho roku v Te Anau strasne prselo. Tak strasne moc, ze jsme s chuti zustali skoro cely den na hotelovem pokoji a krome kratkeho vyletu do vodni elektrarny Manapouri a nasledne cesty do Subway pro vecu, jsme nedelali zhola nic - teda jeste jsme po trech tydnech koukali na telku, pili vino a meli se fajn... trocha vzpominek na domov, trocha odpocinku (Martina si dala masaz rozbolavelych zad), pohoda... Ted bychom asi meli napsat to, ze behem naseho cestovani po NZ se potkavame s pomerne velkym mnozstvim Cechu. Nekdy si z toho uz delame legraci, ze je to tu jako v Chorvatsku :). Ale proc o tom mluvime... na Routeburn tracku jsme si postavili stan hned vedle dvojice Lucka (CZ), provdana za Matta (NZ). Prima parecek, hlavne on asi slezl na NZ uplne vsechny tracky, ktere zde jsou a tak jsme z nej sosali informace, co to dalo... celkem to ani neni moc zajimave, az na to, ze nas na nasledujich nekolik dni tato dvojice velmi vyrazne ovlivnila... Nejprve nam Matt doporucil South Coast Track a na nem velmi z fotek znamy Percy viadukt (stary dreveny most v bushi). Diky osobnimu doporuceni jsme nezavahali ani na chvilku, a vyrazili. Jenze se neco pokazilo, skoro bych spis mel napsat posr**** a tenhle vylet byl nakonec plny jen tech nejhorsich veci, co vam NZ dokazete pripravit. Ale pekne pohromade... Prvni den jsme meli jit 4-5h cesty - nakonec jsme ale nekde minuli odbocku a misto po plazi, sli tropickym pralesem (opravdu prales, jak ma byt) a i kdyz to na mape vypada, ze je to jen "po pobrezi", ve skutecnosti jsme lezli skoro 6h neustale nahoru a dolu a brodili se po kolena bahnem Nasli jsme super taboriste u more, dokonce, kdyz se Martina koupala, tak se nekolik metru od ni objevilo hejno (nebo stado? :)) delfinu (Martina ale ve strachu, ze jde o zraloci ploutev urychlene opustila vodu), ale co bylo opravu PEKLO, byly tisice a tisice sandflies (to jsou ti zasr**** komari), co nas chteli sezrat za ziva. Nepomahalo nic. Ohen, repelent - takze jsme prchli uz po veceri do stanu spat. Diky predchozimu vykonu jsme ale usnuli jako miminka Rano nas vzbudil uz kolem pate rano husty tropicky dest. V devet nam bylo jasne, ze to jen tak neprejde a tak jsme rychle zbalili rozmoceny stan a odebrali se k nedalekemu taboristi, kde jsme se od mistniho spravce parku dozvedeli, ze ma takhle silene lejt cely den. A tak nam nezbylo nic jineho, nez se vzdat vyletu na viadukt a vyrazit smerem k autu. Nebudu to protahovat. Kdo nekdy sel 5h ostrym tempem s baglem plnych morkych veci v desti a zime, tak mi rozumi. A kdo ne, neumi si to ani predstavit. Dosli jsme totalne hotovi, zmrzli (bylo jen kolem 10C) a silene unaveni... Vecer jsme tak dojeli jen do mesta Invercargill, ubytovali se v hezkem motelu a zkusili zavolat uz zminene Lucce s Mattem, u kterych jsme nakonec skoncili na prima veceri. Martin PS: Martina na konci behu destem k autu, vyvinula takovou rychlost, ze dodnes nechapu, jak je to mozne. Sel jsem nejrychleji, co jsem dokazal (podle me hodne pres 6km/h) a ona mi porad mizela nekde v desti daleko prede mnout. Nechapu!!!

Opet na doporuceni Matta jsme se z pristavu Bluff vydali lodi na nedaleky Stewart Island, ktery jsme si cely chteli projet na horskych kolech a pritom se obcas smocit na krasnych plazich, ktere jsme videli na fotkach. Myslenka to byla hezka, az na nekolik komplikaci. Kolo jsme si pujcili na cely den, ale az po te jsme zjistili, ze cest je na ostrove opravdu pomalo a tak vlastne nebylo ani kam jet. Z nedostatku silnic jsme zkusili tedy alespon nejaky ten pesi okruh, ale skoncili jsme jen s koly na zadech :). Tak jsme se chteli alespon koupat, a diky tomu, ze jsme blazni, tak jsme to i dali, ale teplota vzduchu byla cely den kolem 13C a voda byla nejen v mori, ale bohuzel i vsude kolem - pres den na nas spadla asi z deseti kratkych prehanek. Musim rict, ze me (Martin), uz z toho opravdu hrabalo a zacinal jsem mit toho vecneho a zpropadeneho deste plne zuby. Vecer jsme byli pozvani na pravou NZ BBQ u Lucky a Matta a protoze byli neskutecne mili a hodni, tak jsme u nich i prespali. Skoda, ze je asi uz nikdy neuvidime, vazne super lidi... i kdyz, clovek nikdy nevi... PS: Diky tomu, ze mezi NZ a Stewart Island je pry velmi mala hloubka (jen kolem 30m), byly na mori silene vlny, takze se cesta trajektem stala pro pulku osazenstva jizdou na horske draze s vykriky nadseni a pro druhou hruzou s pytlikem na bliti v ruce. Brr... za nas ok, ale jen tak tak :)

Jen na uvod, aby bylo jasno - 2 dny predtim (to jak nam silene prselo), se primo v tomto sedle nekdo ztratil/zabil a dosud ji nenasli... takze je asi jasne, ze to nebyl nejjednodussi track. Pocasi nam diky Bohu tentokrat pralo a tak jsme ve dvou dnech dosli nejprve k Aspiring Hut, tam prespali ve stanu a druhy den se vydali zdolat vrchol a za nim vyhlasene sedlo s kaskadou vodopadu a ledovcem Dart. Vystup to byl slusny - start ve 300m nad morem a cil v 1500m s tim, ze se musi prelezt jeste jedna hora, ktera ma skoro 2km. Obcas to bylo hooodne steeep, ale povedlo se a fotky mluvi za vse. Obed na miste, kde mate metr za zadkem stenu, ktera ma pres kilometr a jeste z ni pada vodopad, to si clovek nedava kazdy den :o).

NZ je zeme blaznu a vymysleji tu same silenosti. Porad a porad nove. A tak neni divu, ze zde v 80tych letech vznikl i Bungee Jump. Okolo Queenstown jich maji nekolik a tak se muze kazdy vyradit. Nejsme troskari a tak jsme si vybrali samozrejme ten nejvyssi - Nevis Jump 134m. Protoze se jedna o pomerne drahou vec a protoze jsme chteli v te same oblasti zkusit vice adrenalinovych atrakci, tak jsme nakonec zakoupili cely balicek, ktery obsahoval nasledujici: Jizda proudovym clunem (500koni, rychlost 80km/h) po rece Shotover kanonem, kde se sileny ridic bavil tim, ze mijel jednu skalu za druhou ve vzdalenosti nekolika centimetru. Docela legrace a parkrat jsme si opravdu zarvali hruzou :) Let vrtulnikem skrze hory (presne v nich se tocil v Panovi Prstenu vehlasny Mordor) na stanoviste raftingu Rafting na rece Shotover, ktera je povazovana za The Best on NZ. Reka byla celkem brnkacka, az na to, ze jsme chytli partu hloupych "turistu", kteri si z toho jen delali legraci a prilis neposlouchali instrukci kapitana, coz vedlo k tomu, ze jeden z nich vypadl ve velkych perejich z raftu (cislo 4) a nebyt meho rychleho zasahu (Martin), tak se tam ten blb mohl pekne pritopit. Nicmene i tak jsme meli nekolik dalsich incidentu, ze kterych trochu tuhne krev v zilach (uvezneni na skale uprostred pereji, atd.)... predstavte si, ze na samem zaveru sjezdu se projizdi 180m dlouhym tunelem, ktery je zakoncen velkymi perejemi. Na tento moment, nas pripravovali celou cestu a my si to nakonec dali pekne pozadu. Hustota. No a na zaver dne nas cekal samotny SKOK! SKOK. Silenstvi, hruza, nadhera - cokoli z toho se da na tuto silenost napasovat... (vic u clanku s Martinou)

Tak tohoto skoku se Martina bala skoro tyden dopredu, ale nakonec jsme oba skocili! Peknych 134m Bungee Jump (treti nejvetsi na svete). Coool :) Privezli nas autobusem na vrchol skaliska, ticiciho se nad jakousi rekou, ktera se zrcadlila v hloubce pod nami. Nad celym udolim jsou natazena ocelova lana a na nich uprostred trima stanice, jak z nejakeho sci-fi filmu. Uz ten moment, kdy si sednete do lanovky (ma pruhledne dno) a zacnete se pomalu sunout do stredu nad udolim, vas spolehlive odrovna. V samotne stanici jsou potom takove forky jako prosklena podlaha a pruhledna sedatka lavicek, takze prvnich par minut vam, nebo alespon nam, z toho neni moc do zpevu. Jeste, ze hlavni instruktorka je Ceska a tak je vsechno o neco veselejsi. Ale jen do momentu, kdy vas usadi do "zubarskeho" kresla a zacnou vam svazovat nohy. Pote vam pomohou se odsourat na stupatko nad propasti - signal. ze je vse ok a zbytek uz je jen na vas. 3...2...1... JUMP! SKOK - delka 134m, cas 8.4s. Pocitejte s nami... jedna, dva, tri... osm - ze je to silene dlouho, ze jo? JE! A to vas to potom jeste dvakrat katapultuje skoro do puvodni vysky a tak si to date nekolikrat a houpete se tak nekolik minut nad propasti a pekne si to uzivate. Mame z toho i video, takze jakmile budeme doma a nejak ho zmensime, tak ho sem pekne vystavime...

Tento text jsem hrozne chtel napsat sam. Ale protoze v tu samou chvili cestuje po NZ jeste jeden Cech, ktery pise na OnTheRoad (http://jbarcal.ontheroad.to), dovolim si jej okopirovat a pridat vlastni postrehy... JBarcal> Dovolte ze zacatku na vysvetlenou: kiwi známe jako ovoce. Zde to má trochu jiný význam. Kiwim se nazývá obyvatel Nového Zélandu, Kiwi je jejich národní pták, který nelítá, kiwi fruit je naše kiwi, jenže cerstvé a neskutecne dobré. Takže Kiwiland je... Martin> Je to vazne legrace... where are you from? I'm KIWI :D JBarcal> Když cestujete, neubráníte se snaze srovnávat s domovem, s místy, které znáte. Když vynechám takové to srovnání, že v cizine je tráva zelenejší, nebe modrejší a vubec všechno prý lepší než v Cesku, a posunu se do trochu racionální roviny, muj první zážitek byl, jak je to tu hodne podobné Americe. Mesta jsou plná drevených jednopodlažních baráku, všude hodne místa, na silnicích ohromná auta. To z prelidnené Evropy moc neznáme. Martin> Tyhle domu pusobi dost levne. A asi i jsou... krome nemovitosti kolem Quenstown (zname ceny jen na jiznim ostrove), je to tu vlastne dost levne. Dost tu trpi strachem z pozaru a vypada to tak, ze i diky tomu, ze vetsina domu je ze dreva, tak tu dost casto hori. Nevim, ale takovyhle dum bych asi nechtel - bal bych se v nem, ze na me jednou spadne. A uz vubec nechapu, jak je mozne v tom prezit zimu... ale asi to nejak funguje. JBarcal> Zpusob stravování: kiwiové jsou zvyklí chodit spíše do obcestvoven typu McDonald's, KFC apod. než do klasických restaurací. Takže když se procházíte po meste, na tri fast foody pripadne jedna restaurace. Navíc provozoven s nápisem Restaurace najdete opravdu málo. Tady se spíše jmenují Café, ve kterém když v case vecere reknete, že si jdete vypít jenom kafe, se na vás dívají divne. Takže spíše po americku. Martin> No jo, jenze to ma par vyhod. Kiwi neznaji pojem "dysko". Proste na vas koukaji a nechapu. Dokonce jsem i nekde slysel, ze je to nezakonne :). Takze jakakoli cena je cenou konecnou. No neni to coool? Po zkusenostech z USA je tohle jednoznacne pozitivni vec! JBarcal> Jídlo a chute: odhlédnu-li od unifikovaných hamburgru z fast foodu, tak je tu všehochut. Trochu Asie, trochu Indie, nejaké ty minutky z kurete, jehnete, prasete, nejaké ty bifteky. Co je navíc zajímavé, že porce jsou rozumné. Žádné prerostlé Big Macky, žádné giga porce hranolek, proste normální evropské porce (taky tu moc tlustých lidí není). Velké prekvapení je pecivo. V obchodech neprodávají ty houbovité nasládlé bílé housky z Ameriky, ale krupavé francouzské bagetky, germánské celozrnné housky, výborné tmavé chleby. Rozhodne plno vecí na výber. Obcas to obohatí i pizza a paprikovým chlebem, což u nás asi znají pouze uživatelé domácích pekáren. A další rozdíl od Ameriky - coca cola chutná jako evropská a ne jak ta preslazená americká verze. Martin> Problem je, ze tu vsechno hodi do fritaku a prozenou olejem. Rybu, kure, hranolky a vsechno chutna americky, divne. A kdyz uz narazite na neco, co se da jist, nema to zadnou chut. Nesoli, nekoreni... nikde v restauraci neni sul na stole (ach jo) a da se rict, ze co jsme si neuvarili sami, to nam tady ani moc nechutna. Neni to nijak drozny, ale i ten cheesburger u McDondy je tu nejaky bez chute. A pritom to maji tak super suroviny. Cerstve... JBarcal> Pozdravy: jednoznacne žoviální. Na takovou otevrenost ke komunikaci o cemkoliv, na tolik pozdravu typu "Jak vám dupou králíci" (How's going) jsem byl zvyklý jen v Americe. Sice nejsem žádný svetaznalec, ale i ta otevrenejší západní Evropa se mi zdá porád dost na Novozélandany upjatá. Martin> Souhlas! JBarcal> Auta: jak už jsem naznacil, auta jsou tu predevším VELKÁ. Samý pick-up, off-road, VAN, vše ve verzích pro min. 5 lidí a domácí pracku nebo neco podobného na korbu nebo do kufru. Jiste, je tu také pár menších aut (videli jsme jednu Fabii, jeden Peugeot 206 cabrio), ale ty se tu jaksi ztrácí. Tady mají užití spíše pro auta, která se nerozpadnou na první šterkové ceste, za kterými se dá tahat lod a tak. Zajímavé je, jaké typy aut se tu prodávají. U celosvetových automobilek je casté, že vyrábí jednu designovou radu pro americký trh, druhou pro evropský. Taky prodávají obe verze. Pro zasvecené - doma máme evropskou Toyotu RAV4. Americká má jiný design celní masky a je prodloužená tak, aby tam mohla být tretí rada sedacek. Tak tady prodávají nejcasteji evropský design celní masky, ale prodlouženou verzi :-) A znacky mají evropské názvy: Honda, Vauxhall (neboli Opel), Renault, Peugeot. Martin> Videl jsem tu Ford Falcon - neznam a libi se mi, potom nejakou Toyotu Camry, ktera vypada jako Lexus a jednu Felicii. Jinak normalni mix, v horach potom velka auta... JBarcal> Obchody a nakupování: když jsme nedávno cestovali po Evrope, museli jsme se prizpusobit prání odboru, které brojí za normální otevírací doby obchodu. Takže ve Španelsku, Belgii, Anglii je problém v nedeli nebo pozdeji vecer neco nakoupit. Na Novém Zélandu? Žádný. Ano, vetišna obchodu mela na náš 1. svátek vánocní zavreno, ale zbytek už jel na plné obrátky. Když jsme plánovali cestu, všichni tvrdili, že mezi Vánocemi a Silvestrem nikdo nepracuje a všude je zavreno. Není to pravda. Obchodáky, které mají 7 dní v týdnu, 24 hodin denne, fungují. Takže trochu po americku. I s alkoholem a pozustatky prohibice je to tu podobné jako v Americe. Mají speciální obchody, kde se prodává pouze alkohol, tvrdý alkohol v obycejném kráme koupit nelze. A když v obycejném kráme chcete koupit nejaké to víno, i nás, osoby s vizáží ocividne po tricítce (pardón, Dan je mladší :-) žádají o pasy, zadají do pokladny datum narození a zavolají vedoucí pokladní, aby to ješte zkontrolovala a speciálním cipem pokladnu odblokovala. Martin> V nekterych mestech se nesmi prodavat alkohol nikde jinde, nez v Liquer obchodech. Jejich vydelek jde potom do obecni kasy. Na skoly, ulice, atd. No neni to cool? To bych zavedl u nas na vesnici hned. At z toho meho popijeni mesto alespon neco ma a ne at to zmizi nekde ve statnim rozpoctu. Tak asi tak postrehy... urcite si jeste na neco vzpomeneme priste :)

Martin> Do Kaikoura jsme jeli jen kvuli jedne jedine veci - videt velryby, kterych tu zije pozehnane. Bohuzel muj vylet vypadal asi takto... kupujeme listky na lod - koukam display kde je napis: Pozor, vlny - mozna morska nemoc. Niceho nedbam, davam si kafe a mufina a vyhlizim lod. Sedim na lodi. Lod jede a houpe se. Houpe se vic, houpe se fakt debilne a me je nejak blbe. Zkousim figle typu koukat na obzor, ucpat si leve ucho, ale nic nepomaha. Jeste shlidnu prvni velrybu, ale spis nez Oaaach a Uaaach z te velke ryby upim nad tim, jak je mi blbe. Usedam... skoro usinam a rikam si: Je to ok! Nebylo... vzbudil jsem se a cela snidane sla pekne do pytliku. A to nekolikrat... zbytek pribehu musi napsat Martina... Martina> Paradni velrybarska vyprava, nasli jsme asi 6 velryb, u kazde jsme zastavili cca 50 m od ni a pozorovali ji. Vetsinou ji to tak 5 min nevadilo, valela se tesne pod hladinou a vyfukovala gejzir vody, nasledni ji to ale prestalo bavit, zavlnila se, prastila obrovskou ocasni ploutvi a byla na dalsi hodinu ci dve fuc. Chudak Martin, bylo mi ho lito. Nejhorsi bylo, kdy mi podal pytel plny blitku a prosil, at to nekam odnesu, ze na hajzl sam nedojde. Jsme si spolu zase o neco bliz...

Tenhle tridenni track jsme podnikli na uplnem severnim cipu jizniho ostrova. V podstate se jedna nikoli o pravy horsky track, ale takovou vicedenni prochazku podel jedne hezke plaze za druhou. To znamena na jednu stranu pohodu a neustale koupani, na druhou stranu sem diky snadnosti pochodu poradaji hodne velke najezdy cestovni kancelare, ktere sem vozi (do nekterych casti) tuny turistu, kteri chteji videt ten raj kolem a tak absolvuji 1-2 hod dlouho prochazku a maji pocit, ze "to dali". Ale diky bohu jsou tu i casti, kde na lidi narazite stezi a ty opravdu stoji za to. Nadherne, zlate plaze s hebouckym piseckem, prekrasne ciste a tyrkysove modre more, unosne mnozstvi sandflies a vsude kolem prekrasna priroda. V mori jsme videli modreho tucnaka (jen jednoho) a take si s nasi lodi hral nekolik minut delfin George, ktery zde pry zije asi rok a pul a ma rad lidi. Uzasne zviratko. Nas pochod vypadal asi tak, ze jsme behem tri dnu usli neco pres 70km po pobrezi a neustale se koupali. Nekdy chtene, nekdy mene. Maji tady totiz jednu zvlastnost. Rozdil mezi prilivem a odlivem zde muze byt az 6m (!) a tak se stava, ze jsou cele kilometry pobrezi a zatok bez vody. Dost zvlastni ukaz. No a diky tomu vede stezka nekdy i misty, ktera se daji prekrocij jen nejakou dobu pred a po odlivu. Takze jsme se v jeden moment brodili s bagly i po pas v mori :). Protoze jsme nechteli jit jednim smerem tam a stejnou cestou zpet, zaplatili jsme si Aqua Taxi a za 2h po mori ujeli pohodlne to, co jsme predtim tri dny obtizne zdolavali. Na fotkach muzete videt i to, jak nas potom i s celou lodi nalozili na traktor a jeho privez a nekolik set metru, ktere byly v tu chvili na suchu, jsme prekonali na korbe. Vtipny :) PS: Na plazi jsme oslavili i Martiny narozeniny. Tajne jsem koupil lahev vina vtipneho nazvu "Two Tracks" a protoze nebyla svicka, nechal jsem ji sfouknout propanbutanovy horak :o) PS: Jeste jsem dostala hned zrana ve stanu 30 pusinek a na plaz Martin namaloval....viz foto. Bezva narozky!

Je videt, ze uz jsme na NZ nejaky ten cas, protoze po tydnech neustaleho lezeni nekde po horach jsme se rozhodli, ze je na case si dat oddech a trochu relaxu. No a protoze se udelalo opravdu prekrasne pocasi, rozhodli jsme se zustat v Abel Tasman parku a trochu ho pozkoumat z druhe strany a jineho pohledu - tentokrat na kajaku. Ten jsme si zapujcili v mistnim hostelu, kde jsme diky shode nahod bydleli dva dny v naprosto luxusnim apartmanu pro 6 lidi jen sami dva a opravdu si to uzivali. Kajak byl cool. Pojali jsme to hodne lezerne, ale i presto jsme propadlovali nekolik uzasnych mist, naprosto odloucene plaze, kam se jinak, nez po mori nedostanete a jeste k tomu vsemu jsme zase videli nejake ty tulene (tentokrat meli plne ruce prace porcovanim rybisek), tucnaky a spousty ptacich kolonii. Koupani na techto plazich je opravdu nezapomenutelny zazitek, takovou cistotu, pruzracnost a barvu more jsme opravdu jeste nikde nevideli.

Podvecer po dni na kajaku jsme se vydali shlednout par mistnich zajimavosti. Nejvice nas zaujaly podzemni prameny, ktere v jednom miste vyveraji na povrch a vytvari tak sedesaty nejsilnejsi pramen na svete, ktery je ale po jinem pramenu na Antarktide druhy nejcistci na svete. Maorove mu odjakziva pripisovali lecive ucinky. Je to legrace. Stojite na louce, nikde nic a najednou obrovska reka. Tak to byl ten pramen :). Druhy den po ceste do Blenheim jsme se zastavili u Harwoods Hole, coz je nejvetsi prurva na jizni polokouli - 360m hluboka s prumerem 50m (vice zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Harwood_Hole). Jedna se o naprosto prirodni ukaz, ke kteremu se musite nejprve dostat hlubokym lesem a samotna dira neni nijak ohranicena, takze jen jdete, jdete a najednou duzna jak hrom. Nicmene musime priznat, ze to nebylo zase az tak moc nic, protoze se nikde nebylo mozne bezpecne vyklonit tak, abychom videli az na samotne jeji dno.

Tenhle vylet byl Martiny napad a moc jsem v nej neveril, ale i diky neskutecnemu pocasi se z toho stal jeden z nejbajecnejsich dni na NZ. Mozna to o nas vite a mozna ne, ale povazujeme se za fanousky dobreho vina a uz par let se snazime budovat rodinnou sbirku a vubec pit jen to, co nase zobacky opravdu bavi :). Z narodniho parku Abel Tasman jsme se presunuli do nejvyhlasenejsi vinne oblasti Marlborough, kde se pestuje 90 procent vina pro zdejsi spotrebu i vyvoz do celeho sveta. Jsou zde svetozname vinice, ovencene mnoha zlatymi medailemi a dalsimi ocenenimi. Abychom nemuseli ridit auto, zvolili jsme pro degustace jako dopravni prostredek bicykl. Ten mel dokonce na zadnim nosici specialni brasnicku na prevoz nekolika lahvi vina. Spolu s kolem jsme ziskali i mapu vinic a nekolik cennych rad. Degustace probiha nasledovne: Prijedete do sklipku, kde uz na vas s otevrenou naruci cekaji, privitaji vas a pri prijemne konverzaci vam nabidnou ochutnavku sve produkce. Veskera degustace je zde zdarma a nic neni podmineno nakupem vina. Coz vam stejne neda a nakupujete a nakupujete, az to nemate na kole pomalu kam dat. To ale nevadi, nebot firma, ktera zapujcuje kola vam k tomu nabidne kompletni servis (i odvoz), v pripade, ze neuvezete svuj nakup nebo se nekde pripijete tak, ze dalsi cesty uz nejste schopni. Vinice jsou prekrasne. Cela krajina az po hory je jimi pokryta. Kazda ma svuj utulny domecek - nektere i hradek - se sklipky a krome velmi milych lidi tam vsude kolem pobihaji i prima hafici. Protoze uz mame totalni abstak po nasi Emmince, vrhli jsme se kazdemu rovnou kolem krku. Fotky mluvi samy za sebe :) Na zpatecni ceste jsme uz meli trochu dost, at uz diky mnozstvi alkoholu v krvi, tak i diky obrovskemu mnozstvi lahvi, ktere jsme nakoupili. Vidite tu posledni fotku? Nechapu, jak tohle narveme do letadla :). Bylo to proste desne fajn a strasne se nam to libilo. Rozhodne to kazdemu doporucujeme!! PS: V Cechach pijeme nejradeji Ryzlink Vlassky, ktery tady vubec neznaji a Chardonnay, ktere tu sice maji, ale podle nas nepatri k tomu nejlepsimu, co vam mistni vinice mohou nabidnout. Co je tady ale excelentni a exkluzivni jsou odrudy Savignon Blanc a Pignot Gris.

Neda nam to, abychom se zde nezminili o dvou vecech, ktere nas to opakovane fascinuji. Prvni je neskutecna ochota, vstricnost a pristup mistnich lidi. Je to az zarazejici, jak mili vsichni jsou. Kdekoli, kdykoli. Ach jo, tohle bychom moc radi nejak naimportovali do Cech. A ta druha je k mistnim WC. Na vsech toaletach, kde jsme za cely mesic byli, by se skoro dalo jist z podlahy. Nadherne cisto, mejdlicka, rucniky, proste vse, jak ma byt. Dokonce i verejne zachodky vypadaji tak nejak, jako na te fotce. Kdyz to porovnam s kterymikoli hajzliky, ktere sdili vice lidi (treba v Microsoftu - neberte to osobne :)), chce se mi plakat.

Po vypiti veskereho dostupneho vina v Blenheimu, jsme se presouvali k trajektu na severni ostrov. Ten jel z pristavu Picton, ke kteremu vedla, jak tady tomu rikaji "scenicka cesta". Prekrasne fjordy, koupani, leto a pohoda...

Po presunu na severni ostrov trajektem (coz mimochodem trvalo skoro 4h) jsme se ihned vydali z Wellingtonu (hlavni mesto NZ) na sever, opet co mozna nejdal a mimo dosah civilizace. Jen prujezd Wellingtonem a nekolika zacpami nam dal pocitit, ze tohle neni to, co na dovolene chceme delat... Puvodne jsme zamysleli jet primou cestou k narodnimu parku Tongariro. Protoze jsme ale nahodou zahledli fotku uzasne sopky Mt. Egmont (podobna Fiji v Japonsku a nebo Osorno v Chille - tam jsme byli loni), nedalo nam to a rozhodli se ji pokud mozno zdolat. Temer se nam to povedlo. Temer proto, ze jsme skoncili 70m pod vrcholem a dal uz to neslo. Byla to tak trochu nase chyba, z druhe strany to pry bylo snadnejsi, ale to jsme nevedeli. Ze zacatku se vystup nezdal ani tak slozity, vrcholovka byla perfektne znacena a obcas byla nejtezsi mista preklenuta luxusnimi drevenymi schody, cemuz jsme ani nemohli verit. Jenze po prvnich nekolika stech metrech (mineno do vysky) se vystup rychle menil v peklo. Nejprve zmizely schudky, pozdeji i cesta a my se skrabali v tunach sterku, prachu a strusek ze sopecneho krateru stale vzhuru vys a vys. Po dvou, po ctyrech - do 65% svahu... bylo to peklo. Kazdy krok znamenal 30cm propadnuti se do te melty a to nam ubiralo sil. Nicmene bychom to dali, kdyby na nas tesne pred vrcholem necekala zrada v podobe ledoveho pole, ktere se dalo prekonat jen s mackami, ktere jsme s sebou bohuzel nemeli. Protoze jsme uz starsi a opatrnejsi a vice se o sebe bojime :o), rozhodli jsme se vystup tesne pred vrcholem ukoncit. Ale i tak jsme byli spokojeni, preci jen na sopku do 2.500m nelezete kazdy den a ten vyhled mezi a nad mraky do daleke krajiny byl uchvatny. Dolu jsme vyuzili nekolika snehovych poli k dabelskemu sjezdu po zadku. Tohle nas naucili loni v Chille, kde se takto lehce sjizdi ze sopek. Nicmeme se ukazalo, ze to nebyl zase az tak dobry napad, nebot misto snehu se jednalo o ledovy firn, mozna spis jen led pokryty vrstvou vody, takze jsme byli ihned nejen mokri, ale odnesli jsme si i par modrin na prdelkach :).

Zacalo to krasne. Slunicko svitilo, ptacci zpivali a celkove to cele vypadalo hrozne romanticky. Tak jsme se sbalili a vyrazili na tridenni okruh v narodnim parku Tongariro, kde jsme meli v planu zdolani i jedne/dvou dvoutisicovych aktivnich vulkanu. Prvni den jsme usli 3h k chate, ve ktere jsme meli zaplaceny nocleh. Na tomto tracku, jsme se vzhledem k vysoke nadmorske vysce (skoro porad kolem 2km) rozhodli spat v horskych chatach, nikoli ve stanu jako doted. Tady mala odbocka. Na vsech tracich na NZ jsou rozmistneny desitky a mozna stovky chat, ktere slouzi k prespani, uvareni si apod. Na rozdil od tech, ktere mozna znate z Alp, toto jsou malicke chaticky pro maximalne 20 lidi a funguji na principu kdo driv prijde, ten driv mele. V chate jsou palandy s matracemi, pitna voda a vetsinou i plyn, na kterem si muzete uvarit. Je to cool. O kazdou chatu se stara nejaky spravce/spravkyne (ti tam treba denne pisi predpoved pocasi na dalsi den) a vzhledem k tomu, ze navstevnici vedi, ze jim chaty mohou byt velice prospesne, chovaji se k nim setrne a diky tomu jsou v perfektnim stavu - ciste postele i zachody, parada. Jedna noc stoji vetsinou tak 25NZ$ na osobu (cca 250Kc) Jeste, ze tak! V chate jsme se dozvedeli, ze se ma zasadne zkazit pocasi a dalsi dva dny ma prset a ze nase planovane vystupy asi nebude mozne uskutecnit. Vubec jsme tomu neverili - svitilo slunicko, bylo prekrasne - a optimisticky se sli vyspat na pristi dny. Uz v noci nam ale bylo jasne, ze je to spatne, protoze neustale bubnujici dest na strechu chaty daval jasne tusit, ze venku vypukla prava horska boure. Ta sice k ranu polevila a i dest mirne ustaval, ale komu by se chtelo lezt (obzvlast po nasich zkusenostech z jizniho ostrova) po horach, kdyz by tam stejne nebylo nic videt. A tak jsme se rozhodli cestu odlozit, vratit se k autu a misto tridenniho pochodu jej za par dni nahradit dvemi jednodennimi vystupy. Drzte nam palce, at nam to za par dni vyjde!

Po te, co jsme zdrhli pred spatnym pocasim z Tongarira, jsme se vydali do mesta Rotorua. Uz cestou nam bylo jasne, ze jsme v sopecne oblasti, plne termalnich pramenu... stejne je to ale legrace. Krajina je tu celkove podobna Cecham az na sem tam nejakou tu drobnustku (treba sopka :D). Vsude to tu desne smrdi sirou (neco jako pukavec). Vsude mineno desitky kilometru kolem Rotorua. Je to tim, ze je zde velka geotermalni aktivita, coz se projevuje vtipnymi a pro nas velmi nezvyklymi ukazy. Napriklad jedete autem a koukate z okna a najednou si vsimnete, ze z jezirek a ricek v lese se normalne kouri. V radiu nas velmi pobavila zprava o tom, ze se nejaka turistka spalila, kdyz nohou stoupla do vrouciho pramenu v lese :)). Dostali jsme tip na jeden potok, ktery ma 40C a jsou v nem prima prirodni (mysleno opravdu jen tak v lese, nikde zadny napis, nic se nikde neplati a tak) lazne. Byl to vazne uzasny, dost neprirozeny, ale maximalne prijemny zazitek. Normalne jsme vlezli do potoka a jako v cerstve napustene horke vane jsme si v nem lebedili. Uz jsme videli par lazni, ale tohle, obycejny potok v lese, ktery je takhle horky, to bylo neco noveho. Mimochodem, dneska spime v motelu, kde mame hned vedle loznice velkou, jakoby vyrivku, ktera je plnena opet mistnimi horkymi prameny. Vypada to, ze tu ma kazdy doma nejmene jeden privatni horky pramen :). Ty se maj, to chceme na zahradu taky! PS: Na jedne fotce muzete videt mistniho Maora, takhle tady vypada veskere puvodni obyvatelstvo. Novozealandane si v tom dost frci, davaji jim pudu, kterou jim kdysi "ukradli" a snazi se s nimi vseobecne vyjit. Jako na turisty na nas utoci letacky s moznosti navstev puvodnich vesnic, ukazek domorodych tancu a vubec na tom asi pekne rejzuji. Na nas to ale pusobi jako jina, v Cechach nepopularni a nejmenovana mensina.

Vetsina lidi, co jsme tu potkali a jsou tu na delsi dobu, si auto nepujcuji, ale zakoupi a nasledne zase pred svym odjezdem proda. Docela to chapu, auta jsou tu neskutecne levna, par let stare auto se da poridit i treba za 30-50 tisic korun.My jsme si pujcili auto (radeji i s pojistkou) a celkem jsem si na nej zvykl a ocenuji, ze je to spolehlivy spolecnik. Na tachometru ma po deviti letech 65K km, takze premyslim, jesli to neni pres milion... kdo vi. Ale... je to Nissan Wingboard, nejaka special edice (ma to takovy tunning pod prahy a tak). Benzin, asi 1.6 a 5ti stupnova automaticka prevodovka. Automaticka jednozonova klimatizace. Ridi se prima. Mekke a naprosto nic nerikajici rizeni je snad jedinou veci, ktere bych mu vytkl. I kdyz, po desitkach/stovkach km na prasnych cestach jsem to nekdy i ocenil. Ale krome toho rizeni a zvlastniho naklopeni se do zatacky, kteremu nez jsem prisel na chut, tak jsem malem nekolikrat vyputoval ze silnice, Nissanku nemam co vytknout. Jestli ma motor obsah 1.6, je to trochu linejsi, ale koho to zajima, kdyz maximalni rychlost na NZ je 100km/h? Zkratka dobre auto a klidne bych v nem mohl jezdit i do prace. Takovej drzak a musim jen zopakovat, ze japonska auta i v letech maji neco do sebe.Jezdeni na NZ je klidne. Vsichni jedou 100km/h a nikdo nikoho nepredjizdi. Jako v USA. Jedinou vyjimkou tvori jednou za par kilometru nekolikasetmetrove rozsireni na dva pruhy (passing lane), ktere je urceno k predjizdeni. V tu chvili se i z babicky odnekud z vesnice stane nekompromisni zabijak a snazi se z auta vydat, co to da. Tech nekolik set metru je potom docela adrenalin, kdy vsichni jedou v pravem (to je tady ten predjizdeci) pruhu nejmene 140km/h, aby se potom poklidne seradili a jeli klidne dalsich 15km pekne 80km/h. Docela mam tyhle predjizdeci pruhy rad :).Vsichni zde pracuji do peti. A potom padla. Krome supermarketu (ty maji do 20h) a benzinek (take vetsinou do 20h) a par restauraci. Jenze do nich stejne nikdo nechodi. Mesta vypadaji porad jako po vymreni. I ve vetsich mestech pres den nikoho nepotkate - logicke, jsou v praci, ale vecer je to fakt podivne. Vsichni zavrou v pet a potom jsou to jako mesta duchu. Nikde nikdo. Jen par turistu, co hledaji nejakou zapomenutou restauraci. Takze na nocni zivot a plne bary, na to na NZ muzete zapomenout. Vyjimkou jsou pry jen nektere svatky, kdy lide slavi i na ulici. Promita se to i na silnice. V pet je neco jako silny provoz, ale v sedm vecer uz nepotkate klidne 50km ani jedine auto.

Protoze pocasi se ne a ne umoudrit, rozhodli jsme se jeste trochu prekopat nase plany a trochu s predstihem si odskocit na White Island a na Tongariro se vratit pozdeji.White Island sice z dalky vypada jako ostrov, ale ve skutecnosti je to vrcholek sopky, ktera je tak vlastne skryta cela pod morem. Je jeste dulezite napsat, ze AKTIVNI sopky. Takze po vystupu z lodi vas vezmou primo na prochazku po dne aktivniho krateru. Tahle sopka nepatri mezy ty, co produkuji lavu, zato umi metat kameny rychlosti az 700km/h az na vzdalenost 100km! Mazec, co? Cely vylet byl naprosto neskutecny. Od prochazky po sirovych polich, pres potoky, kde teklo Buh vi co, az nakonec ke hrebu celeho dne. Tim bylo jezero uprostred krateru. Jenze pozor! Toto jezero ma teplotu 75C a neklokota v nem voda, ale nejaka kyselina. A vy stojite par desitek metru od jeho brehu, dychate skrze filtr a na hlave mate ochrannou prilbu a citite se naprosto jako kosmonaut na Marsu. Fakt to byl zazitek. Neskutecny!PS: Cely ostrov vlastni jedna rodina, a to od roku 1830. Takze je to asi jedina sopka na svete, ktera nekomu konkretnimu patri. Vtipne, ne?

Uz je zase hezky a tak bylo na case se vratit do hor. Dnes jsme meli v planu nejpopularnejsi track na NZ, Togariro Crossing. Docela jsme si zvykli na to, ze kdyz tady mistni reknou popularni, muzeme se hodit do klidu, jedna se o par lidi. No, tak dnes toto pravidlo neplatilo. Na vice nez 25km pochod mezi sedly nekolika sopek se hned z rana vydalo nekolik stovek lidi. Od pocatku jsme vyrazili ostrym tempem, abychom vsem pokud mozno utekli. Coz ale byla stejne blbost, bylo jich prilis moc. Musime ale uznat, ze jsme vetsinu tech lidi vlastne obdivovali. Nekdere modely byly neskutecne - misto batohu taska na rameni, obcas i kabelky ma rameni, na nohach od tenisek pres baleriny naprosto cokoli. A to vse s prevysenim 900m nahoru a 1400m dolu. Takze i kdyz jsme je nechapali, nakonec jsme si rikali, ze jsou dobri, ze to v tomhle vybaveni ujdou. Pomalu, ale ujdou...My jsme si krome samotneho pochodu "odskocili" cestou i na dve sopky. Jedna, Mt. Ngauruhoe vypadala jako ucebnicova sopka, typicky kuzelovita a diky tunam prachu, kterymi je pokryta, vypada nejen nezdolatelne, ale i trochu strasidelne. Vubec cele okoli vypadalo dost pekelne a vubec se nedivim, ze sem Peter Jackson posadil temer cely pomyslny Mordor. Druha sopka, byla o neco mensi, ale jednalo se o samotnou Mt. Tongariro a tu jsme nechteli minout. Takze pochod 25km, 2 sopky a konecne prevyseni se hodne blizilo 5km. Uff... asi je to temi sesti tydny, co zde behame, ale nakonec jsme dorazili sice pomerne unaveni, ale zase nijak extra, stastne k autu. Diky prekrasnemu pocasi to byl vylet jedna radost a musime rict, ze opravdu stoji za to. I pres ty davy lidi, i pres to vysoke prevyseni...

Pro nekoho mozna zahadny nadpis, ale je to celkem snadne. Rozhodli jsme se, ze zdolame 3 vulkany ve 2 dnech. No a i diky uzasnemu pocasi, se to i podarilo! A ten posledni, Mt. Ruapehu, ten stal opravdu za to. Tato hora byla v Lord of the Rings "Horou Osudu" a od pocatku tak i vypadala. Temer porad zahalena v oblacich. Ale jak uz jsme rekli, my meli stesti a po vystupu na vrchol na nas cekalo uzasne kraterove jezero. Vse pokryto snehem, neskutecne tyrkysova barva vody a nadherne 360 stupnove vyhledy na okolni vulkany, to nas opravdu bavilo.Co vic napsat? Snad jen to, ze jsme si po zdolani vrcholu dnes i vcera odskocili do nedalekych horkych lazni, kde jsme si uzili ve 40C prirodni mineralni lazni uplnou labuz.PS: Vice o teto hore, vcetne odkazu na neskutecny vybuch v roce 1995 najdete zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Mount_Ruapehu

Dovolim si malou odbocku - a to smerem k satelitni navigaci do vozidla. Kdyz jsem si letos kupoval nove auto, schvalne jsem si do nej nedal navigaci s tim, ze si zakoupim externi. Duvodem byla hlavne prenositelnost a moznost pouziti v jakemkoli aute. Nehlede na to, ze vestavene auto navigace vetsinou desne rychle zastaravaji a celkove me stve, ze neco, co se da koupit za 5K mi nekdo drze cpe za 60K. No nic...A tak jsem si koupil TomTom. A jsem s nim desne spokojeny. Uz jsem byl nadsen na Sicilii na jare, ale tady, na NZ, to je proste parada. Proc? Protoze je to super pristroj, ktery nam usetril hrozne casu a leckdy i dost pomohl. Nejde ani tak o navigovani po silnici, kdyz chcete nekam dojet - to beru jako samozrejmost, ale spise o databazi dalsich bodu (POI - Point of interest), ktere by vas mohly zajimat. Benzinky, informacni strediska, kempy, ubytovani obecne, verejne zachodky, atd. Parada. Leckdy jsme dali jen prikaz zobrazit nejblizsi zajimava mista a hle, neco zajimaveho jsme hned nasli. Ovsem hodne tyhle veci ocenite v momente, kdy navecer dorazite do mesta, kde jste nikdy nebyli a hledate ubytovani. TomTom nam vzdy neco nasel - kemp, motorest, proste neco!Je zvlastni, ze v CZ tyto body v mapach jsou, ale zdaleka ne tak kvalitne, jako na NZ. Nevim cim to je, ale opravdu, v NZ mapach pro TomTom je proste vsechno.Takze co napsat na zaver? Jen to, ze TomTom a mapy NZ jsou perfektnim spolecnikem, ktery vam zjednodussi cestovani a zprijemni celou dovolenou.

Po celou nasi dovolenou jsme meli v planu se na nekolik poslednich dni hodit do klidu a pohody, nikam uz nelezt a pobyt nekde u more, kde bychom se jen tak flakali a cas si zpestrili skolou surfingu. Shodou nahod jsme se ubytovali na uzasnem miste (http://www.pihabackpackers.co.nz/), ktere je rozhodne nejlepsi ubytko na NZ, ktere jsme tu meli moznost potkat. Dokonce je tu i mycka na nadobi, coz je vazne "kuuul".Sehnali jsme si vikendovou skolu surfingu, kde jsme se meli naucit alespon uplne zaklady. Nevim, proc jsme si kdy mysleli, ze surfing je pohodova zalezitost. Je to presne naopak. Po dvou dnech jsme sama modrina, nemuzeme se ani dotknout kolen, zeber a kdyz tak na tim premyslime, tak nas vlastne boli uplne vse. A to jsme ve vode kazdy den "jen" 2h rano a 2h v poledne, kdyz jsou nejlepsi podminky. Nicmene pri srovnani s ucenim se treba na snowboardu, je to pohoda. Teplo, slunicko a more, takze i kdyz nas obcas surf pretahne pres hlavu, da se to vydrzet :). Pravdou ale je, asi je to i tim jinym pohybem, ze jsme vic hotovi, nez pri lezeni po horach...No a co po dvou dnech na prne umime? Vlastne nic moc. Za kazdou 2h lekci se nam kazdemu podarilo asi 10x naskocit na prkno a vlnu a z toho asi 2-3x opravdu par desitek metru jet. Ale nemyslete si, ze jezdime jako v nejakem Hawaiskem filmu. Kdepak. Jsme porad par desitek metru od brehu a mame z more docela vitr. Ty vlny tady, to je totiz masakr.PS: Je tu super tenisovy kurt a tak denne hrajeme nejmene 2 sety, parada! A koupani v mori hned po zapase v tenisu, to si clovek v Praze jen tak neda :)PS: Vsichni jsou to hrozne "coool". Dokonce i instruktor na surf zacal lekci slovy: "Je jedno, jak jezdite, dulezite je, tak pri tom vypadate". Vsichni jsou cool, v pohode a clovek ani neveri, ze je to mozne. Ale je a tak je cele mestecko Piha prodchnuto naprostou pohodou.PS: Surfari (a ted mluvim o chlapech) jsou strasne hezci. Maji uzasne postavy (to asi to padlovani rukama a makani na vlnach) a celkove jsme nikdy nevideli takovou koncentraci "fesaku" :). Mozna je to ale i tim, ze je zde velka koncentrace gayu a lesbicek a ti jsou vzdycky pekni :D---Update: Tak dnes jsme to uz na prkne nedali. Jsme natolik hotovi, ze jsme vyrazili na par hodinovou prochazku k mistnim vodopadum a na prkno a more obecne kasleme... po navratu z prochazky to ale vypada, ze Martinu skolika nejaka chripka, takze tady polehava, smrka a doufa, ze se z toho nejak dostane driv, nez na 2 dny nasedne do letadla :(. Ach jo, drzte ji palce.

Posledni zpravu piseme z nejvetsiho mesta na NZ, Aucklandu. A musime rict, ze tu vubec nic neni. Nic. Tak tak bloumame po ulicich, koukame do obchodu a alespon, ze tu maji Starbucks a internet :)Jedinou atrakci tak byl vylet na mistni 328m vysokou vez a pohled na mesto z poradne vysky.Tak se pomalu loucime a tesime se doma!Martin a Martina