Je to už taková tradice - v červnu se jede s firmou do Tater a tam se jeden den něco pěkného vyleze (ten kdo chce). Už ale dochází vrcholy :) a tak se tentokrát mělo původně překonat Priečne sedlo, ale kvůli nadměrnému množství sněhu to bylo na poslední chvíli změněno na sedlo Bystré lávky. Taková procházka okolo Solisek jsem si myslel a tak jsem se interně vyzbrojil nápadem, že si přidám individuálku z Bystrých lávek na nedaleký Furkotský štít. Den začal jako každý rok - vstávaní před 6 po několika více pivech a nevyspání i z předchozího dne (odjezd vlakem někdy okolo 5 ráno) na čerstvosti nepřidá, ale snídaně i počasí byly dobré a po chvilce v autobuse jsme stáli u Štrbského plesa. Bylo nás cca 60 rozprostřeni přes celé výkonnostní spektrum a s námi 7 horských až velehorských vůdců. Oba Petery, Hámora i Svätojánského jsem již znal, ostatní byli pro mě neznámí nováčci. Šlo se nahoru Mlynickou dolinou se Solisky na levé straně. Ze začátku klasicky lesem a vypadalo to jako D1 v pátek odpoledne - jako jelo to, ale předjíždět to nešlo. Časem se štrůdl víc a víc roztahoval a terén se změnil v horský - kameny, ostré štíty okolo a zanedlouho vodopád skok. A ten se Slovákům teda fakt povedl - krásný na pohled a i cesta podél něho byla parádní. Někde v těch místech se definitivně oddělilo zrno od plev a Petera Hámora jsem od té doby už neviděl (ne že by byl plev, ale prostě šel jako poslední v roli sběrače odpadků a mrtvol), tedy v cílové hospodě už zase jo :). Chvíli jsem zkoušel jít na čele s údernou skupinou, ale nebavilo mě to mačkání se v davu a tak jsem na dohled hlavního pelotonu, ale víceméně sám. To mě bavilo a zaroveň jsme věděl, že v pravou chvíli zaútočím a zase zvítězím :). V závěru kotle pod Capím plesom jsme narazili na zbytky vrtulníku a Peter Svätojánsky nám ten příběh vyprávěl. Nějaká turistka si vymknula kotník a jelikož bylo špatné počasí, tak se záchranáři rozhodli pro vrtulník. Při hledání místa k přistání ale zavadili ocasem o skálu, vrtulník spadl, vybuchl a 6 lidí z 9 přišlo o život hned na místě, jeden další zemřel v nemocnici. Turistka, když to viděla, nakonec dokázala sejít dolů sama. To byla předposlední zastávka před sedlem. Poslední byla na obrovském kameni na začátku prudkého stoupání do sedla. Toho jsem využil, obešel tlupu a prostě šel nahoru asi s dalšími 5-ti kusy, Peter nás samozřejme bez problému dohonil a nahoře nás už filmoval. Sedlo bylo opravdu úzké až uzoučké a nečekaně strmé až technické (bylo tam pro ozdobu pár řetězů). Hned při překonání sedla se naskytl krásný výhled na Vyšné Wahlenbergovo pleso a krátký zase strmý sestup do míst, kde se dalo uvelebit a kochat se. Já si výstup do sedla dal ještě jednou, protože jsem tam zapomněl na kešku. Také jsem se Petera zeptal, jak je to s tím Furkotským štítem, že bych si tam jako vyběhl. Čekal jsem něco jako - jasně, než ostatní dorazí tak to stihneš. Ale nebylo tomu tak, prostě mimo turistické trasy se nesmí. Tak ok :). Pak už ale pohůdka na nedalekém kameni s pivem v ruce a kolující placatkou. Tož hezké a povedené to bylo. Následně jsme začali sestupovat Suchou dolinou a naše pivní společenstvo mělo zase individualní plán nejít přímo dolů ke Štrbskému plesu, ale po takové lehce se zvedající vrstevnici to namířit na pivo na chatu pod Soliskom. Opět nám to ale překazili, tentokrát ale příjemněji - horští vůdci rozhodli, že tam jdeme na pivo všichni :). Ještě před tím jsem si cestou dolů povídal s nějakým "bezvýznamným" vůdcem různě o cestování, horách, Pákistánu, Blanku atd atd a ono z něj vylezlo, že ta jeho domnělá bezvýznamnost uplně nekoresponduje s tím, že má za sebou už pár osmitisícovek a že cca půl roku pobývá v Nepálu, kde má něco jako malou cestovku. Takže další nařachanec a ani nevím kdo to byl :). Na chatě jsem pořídil hned duo rádler + pivo a zahučelo to hned. Pak už rádler měl stopku a pokračovalo se ještě několika pivy. Poslední co stojí za zmínku je to, že Peter Hámor pro nás měl mít nějaké překvapení a tak se skoro dvě hodiny čekalo, až dorazí se zbytkem zájezdu. Překvapení bylo takové, že dolů jedeme lanovkou i když ta byla před sezónou ještě v nějakém zkušebním provozu. Někteří chtěli jít dolů pěšky, což druhý Peter okomentoval slovy, že je lepší se špatně vézt, než dobře jít, ale nebránil jim. K lanovce jsem nakonec dorazil první a naznačil obsluze, že teda jako jedem. Obsluha tento názor nesdílela a jasně řekla, že nejedem. Vycouval jsem tedy a nechal to v rukou božích, tedy vůdcovských. Peter mladší to ale nakonec se svou přes dva metry vysokou autoritou vyřešil a jelo se. A tohle se mi na Slovensku líbí - je to ještě často o tom zdravém rozumu. Něco, co by v Německu nebo Rakousku vůbec nepřicházelo v úvahu (jet neotestovanou lanovkou ... co když se něco stane?), tady prostě jde.