I kdyz jsme na vylete smerem do Kanady, tak jsme si jeste predtim "odskocili" do San Francisca. Martine se tu vdava sestrenka - jeste ke vsemu na mistnich prekrasnych vinicich - takze jsme nezavahali ani na chvilicku a hura - jsme tu... Jedine, co stoji za zminku o nasich letech letadly byl fakt, ze jsme leteli Praha -> New York -> San Francisco a protoze vcera bylo 11. zari, ocekavali jsme vselijake obstrukce. Nakonec to ale bylo v pohode a po 22h jsme na miste. Ve slunnem San Francisco je aktulne pod mrakem, lehce prsi a pred chvilkou nekde straslive uhodil blesk :). Snad se to zlepsi... Plan na dnesek je omrknout downtown - idealne si zkusit prohlidku mesta na Segwayi (futuristicke vozitko), potom vzit auto z pujcovny a vyrazit na Sonoma Valley vinice, kde je seznamovaci, predsvatebni vecere/party. Jsem dost zvedav, jak vlastne takova americka svatba probiha - podame podrobne hlaseni :)

Jak jsme psali uz rano, pocasi v San Francisco a okoli se dokonale zblaznlo. Je to k nevire - pry tu v tomto obdobi nikdy neprsi... my jsme se vydali na vylet mestem a v tu chvili zacalo prset a vicemene prsi do ted :) Jeste, ze jsme aktualne ve meste a jedeme na svatbu... byt nekde v prirode, asi bychom byli dost zoufali... Protoze jsme ja, Martina a i nas kamarad Ondrej Skorpil uz v San Franciscu byli, vyrazili jsme jen na kratkou prohlidku mestem si znovu prohlednout mista, ktera se nam uz drive libila. Powel Street a konecna stanice Cable Car, China Town, Little Italy a dolu do pristavu, kde jsme si v Pier 41 zapujcili kola a vydali se na cyklovylet ze San Francisca, pres Golden Gate do nadherneho mestecka Sausalito. Celou cestu bylo dost osklivo, na moste dokonce i prselo, takze nic moc. Odmenou nam ale bylo slunecne pocasi v Sausalito, ktere tak jeste dokraslilo uz tak podmanivou atmosferu tohoto prekrasneho mestecka pres zaliv od Frisca. Po navratu z kol jsme si pujcili auto a vyrazili do udoli Sonoma, ve meste Petaluma mame od svatebcanu zajistene ubytovani ve skvele vybavenem hotelu Sheraton. Svatba je sice az dalsi den, nicmene uz vecer se kona seznamovaci vecirek, na kterem me spolehlive uz v deset vecer zabiji nekolik sklenic skveleho Chardonay a nekoncici jet lag :) Rano vyrazime na namesti vesnicky Sonoma, kde si na mape vybirame z mnoha vinic, na ktere se muzeme vypravit za ochutnavkou vin. Po chvili nas ale zcela okouzli predstava zaujceni futuristickeho vozitka Segway, ktere se uz po nekolika desitkach minut naucime ovladat na mistnim parkovisti. Segway je cool a tak vyrazime do okoli, kde na nekolika vinicich ochutnavame mistni vina, nechavame se zahrnovat historkami o historii vinic a vubec si to nechutne uzivame. Musim rict, ze vinicim na New Zeland se to sice nemuze vyrovnat, nicmene se Segway je vazne legrace, vino je prima a tak je to zase fajn den na ktery jen tak nezapomeneme. Uz musim koncit, odjezd na svatbu je za par minut...

Svatba se extremne vydarila! Novomanzelum sice uplne nepralo pocasi a cely den proprselo, ale protoze zvolili jako misto svatby prekrasnou vinici Gloria Ferrer, nebyl problem usporadat svatbu v prostorach vinicniho zamecku. Trochu jsme cekali, jake budou v USA svatebni obyceje, ale nakonec to byla svatba jako kazda jina - zadne cteni svatebnich slibu, nic extra americkeho (diky Bohu!). Vtipne bylo hlavne to, jak po nas maminka nevesty neustale pozadovala demonstrovat cesstvi nevesty nejakymi ceskymi svatebnimi zvyky - a tak jsme rozdavali chleb a sul (coz neni uplne svatebni zvyk), rozbijeli talire a to vse tlumocili do anglictiny :). Jidlo bylo vyborne, vino a sekt primo z mistni vinice luxusni a diky tomu, ze se nam nakonec podarilo unest nevestu na nas hotelovy pokoj (kde ji jeji agent se specialnim vycvikem spolehlive nasel), tak to mela Inka temer se vsemi ceskymi zvyky/zlozvyky a hrozne si to myslime uzila.

Na letisti v Calgary nas hned po pristani prolustrovali vic nez po priletu do Spojenych Statu, coz nas trochu popudilo. Nicmene auto v pujcovne uz na nas cekalo a i rezervace v hostelu v uplnem centru Calgary zafungovala tak, jak mela a tak se da rict, ze vylet zacal na jednicku. Rano, jeste pred tim, nez jsme se vydali na cesty, jsme obhlidli centrum mesta, nenechali si ujit vyhled z nejvyssiho bodu (vez, ktera mela ve 190m na nekterych mistech prosklene podlahy - coz chce silnou naturu si na tohle misto stoupnout) a po ani ne dvou hodinkach jsme s klidnym svedomim, ze v Calgary neni zhola nic zajimaveho, zamirili do kanadske divociny.

Jestli jsme si jeste v lednu na Novem Zealandu mysleli, ze je to nejpustsi misto na zemi, tak to jsme se seredne mylili. Z Calgary do Banffu vede sice obrovska transkanadska dalnice, nicmene kolem ni neni zhola nic. Naprosta pustina, stovky a stovky kilometru. A cim dal jsme byli od Calgary, tim krasnejsi tahle pustina byla. Jako startovni bod jsme zvolili mestecko Banff, ktery je tu povazovan za branu do mistnich hor "Rockies" - tedy mnoha prekrasnych narodnich parku. Mestecko je to sice mirne turisticke, ale porad docela malicke a s rakousko-svycarskym horskym puvabem. Protoze jsme se uz strasne moc tesili do hor a protoze pocasi bylo naprosto neskutecne - ackoli se nachazime v cca 1600m, teploty tu v poledne dosahuji i 28C - nevahali jsme ani vterinu a v mistnim informacnim centru narodniho parku si poridili mapy, pobrali mnoho cennych rad a po kratke diskuzi zvolili jako prvni trek tridenni pochod kolem udoli Skoki. Nemuzeme se ale nevratit k radam, ktere jsme od mistnich strazcu parku ziskali. Vetsina z nich se tyka toho, jak a co delat pri setkani s medvedem. Mozna vam to v utulnem pohodli domova prijde jako celkem prca, ale my jsme to brali celkem vazne a po te, co jsme zapadli do naproste divociny, uz nam nektere rady neprisly zase az tak od veci. Mrknete na fotku letacku, co delat pri setkani s medou - hrat mrtvolu, nebo se s nim prat? To je teda otazka :) V zasade je nejlepsi delat v lese neustaly hluk, kricet, piskat, proste cokoli, aby o vas medved vedel a neprekvapili jste ho, jak nekde labuznicky pojida maliny (medved takhle na podzim pry spase az 250 tisic bobuli denne). Mohl by totiz dospet k nazoru, ze mu je chcete snist, coz pry nema rad a podle hesla "Bear doesn't share food", vas potom sezere misto maliny. Mimochodem delat v lese neustaly hluk, je nam dost proti srsti - od malicka do nas hustili, ze mame byt v lese potichu a ted tohle :o). Nektere oblasti hor jsou dokonce kvuli medvedum zcela uzavreny pro skupiny mensi nez 4 osoby. Pokud by vas nahodou nevystrasil dostatecne medved, tak tu pry pobiha take nadrzeny los v riji, ktery dost casto napada kohokoli, kdo vstoupi na jeho uzemi. A krome tehle dvou zabijaku se tu vyskytuje mnoho dalsich lesnich kamaradu - vlci a pumy... A jedna story o medvedech na zaver - loni tu pry jeden sezral turistu primo ve meste v kempu. Museli potom kolem natahnout drat s elektrickym proudem. Chapete to?? No a ted k samotnemu treku. Vyrazili jsme ostrym tempem do sileneho kopce, ale po nekolika kilometrech nam bylo odmenou nadherne udoli s mnoha tyrkysove zabarvenymi jezery. U jednoho z nich jsme se utaborili a protoze bylo opravdu nadherne, tak i pres to, ze teplota vody nepresahovala 10C, jsme do nej skocili... V taboristich nas dostalo to, jak je vse usporadane jako obrana proti medvedum. Misto pro stany a spani je vzdaleno minimalne 100m od mist pro stolovani, vareni a uskladneni jidla. Maji tady dokonce i takovou vychytavku, ze vsechno jidlo se musi sbalit do pytle a na noc vyhanout pomoci specialnich lan do vysky, kam meda nemuze. Musime rict, ze tohle vam na klidu pri spani moc nepridalo :) Zatimco prvni noc jsme v taboristi u Baker Lake jeste narazili na partu mistnich postarsich horalu, tak cely druhy den jsme nejenze nepotkali ani zivacka, ale i pri kempovani v Merlin Medows jsme zustali uplne opusteni. Marne si vzpominame, kdy se nam tohle stalo naposledy - po pravde asi jeste nikdy. Zatimco prvni den bylo prekrasne, tak druhy den cele dopoledne intenzivne prselo tak, ze jsme museli pockat az do odpolednich hodin, nez jsme mohli pokracovat dal. Odmenou nam vecer byl prenadherny zapad slunce u Merlin Lake s neuveritelnou duhou a vyhledem na dech berouci udoli a krajinu a jezera kolem nas. Ted musim za sebe napsat, ze u me Martina ziskala timhle vyletem obrovsky respekt - nejenze cely druhy den prselo a tak pochod mokrym vresovistem s nekolika intenzivnimi prehankami a neustalym porvavanim na medvedy byl celkem vycerpavajici, ale k tomu vsemu v noci teplota klesla pod bod mrazu, coz po te celodenni polizanici nebylo nic moc. Jeste, ze jsme si udelali velky ohen, ktery nas alespon na chvilku zahral. Treti den byl jiz ve znameni navratu a tak za zminku stoji jen prechod Deception Pass - sedla ve vysce 2465m, kde teplota dosahovala prijemnych 3.7C :)). Ale jinak se pocasi neustale zlepsovalo a tak cely trek hodnotime jako velice zdarily, i kdyz medveda Grizzliho (jeste ze tak) jsme nepotkali. Vecer jsme si dali lazne v mistnich horkych pramenech, dobrou veceri a ted sepisujeme to, co jsme zazili. Plan na dalsi dny je udelat dva jednodenni treky v okoli Banffu a Lake Luise a potom hura do dalsich narodnich parku, kde kdyz pocasi dovoli, tak zase vyrazime na nekolik dni do hor...

Po navratu z tridenniho treku kolem Skoki udoli jsme se trochu obavali pocasi a proto jsme se rozhodli, ze nekolik dni stravime jen jednodennimi vylety. Jako prvni jsme vyrazili na takovy "oddechovy" vylet o delce cca 20km a s prevysenim skoro kilometr. Ale protoze pocasi se opravdu vyvedlo, tak nakonec vyhled z Cory Pass a Mt. Edith stal opravdu za to. Navrat skrz Edith pass byl potom uz celkem pohodickou - protoze vsude rostly same bobule, vyhlizeli jsme medvedy, ale kde nic, tu nic...

Asi 60km od Banffu smerem na sever k narodnimu parku Jasper, kam mame take namireno, lezi turisticky hojne vytezovane jezero Luise Lake. Je to castecne zpusobeno tim, ze se na brehu tohoto nadherneho jezera nachazi obrovsky hotel v zameckem stylu s kapacitou minimalne tisic lidi. Tito lide bohuzel vyrazeji po mistnich cestach do hor a tak je tohle asi prvni a posledni trek v Kanade, kde jsme o lidi temer zakopavali. Rano bylo sice hodne chladno (kolem 5C), ale pres den se postupne vyklubalo slunicko, takze ac byla stale velka zima, nebylo to zase az tak strasne... trek asi nema cenu nijak dlouze popisovat, takze snad jen to, ze vedlo kolem nekolika jezer, k udoli se sesti ledovci a zase dolu k zamku a jezeru Luise Lake. Bylo to fajn...

Z Lake Luise jsme se presunuli asi 300km na sever do narodniho parku Jasper, pojmenovaneho podle stejnojmenneho mestecka leziciho zhruba v jeho centru. Z Banffu do Jasperu vede naprosto neskutecna silnice, ktera se jmenuje Icefiedl Parkway. Proc neskutecna? Jedete nekolik set kilometru naprostou divocinou, hlubokymi udolimi, kolem neskutecnych hor, ledovcu a to porad dokola, jak uz jsme napsali, asi 200km. Jasper samotny je docela dira :). Neni tu nic krome jedne hlavni ulice s kramky se suvenyry a par restauracemi. Ubytovani jsme nasli snadno. Jeli jsme jednou dlouhou ulici (skoro jedinou, co tu je) a koukali na domy kolem - temer kazdy tu ma moznost nejakeho ubytovani. Byli jsme uspesni a nasli nocleh u docela prima babicky. Ten vecer, co jsme prijeli do Jasperu nastala obrovska zima. Vecer bylo hodne k nule a najednou to cele vypadalo, ze je zima na krku. A tak nas chytla leniva a najednou se nam nikam nechtelo. Druhy den jsme se proto vydali jen do nedalekych horskych, termalnich lazni Miette. Protoze jsme se ale nechteli jen tak vyvalit u bazenu, podnikli jsme jeste maly vystup na Skyline Sulphur. Pocasi jak jsme psali, nestalo za moc, takze ani fotky nestoji za nic. Zato jsme cestou meli stesti na nekolik zviratek. Na samem vrcholu jsme potkali zebrajici necojako veverku, ktere jsme dali kus housky (po te, co nejdriv mlsne odmitla papriku... potvora). Co byl ale jednoznacne nejsilnejsi zazitek pri sestupu - VIDELI JSME MEDVEDA. Zral nejake bobule, zjevne totalne spokojeny, na protejsim kopci, vzdusnou carou cca 300m od nas. Kdyz se mrknete na fotku, je to ten cerny flek uprostred zeleneho kopce :). Byl to fakt zazitek, losy pasouci se kolem silnice uz ani nepocitame... Lazne uz byla jen takova tresnicka na dortu... ale pocasi se ma na nekolik dalsich dni vylepsit, tak zase vyrazime do hor.

Skyline trail nam byl doporucen mistnimi znalci hor jako jeden z nejlepsich treku v Rockies (oznaceni pro vsechny mistni narodni parky). Protoze predpoved slibovala vyrazne zlepseni, vychytrale jsme si pockali a udelali jsme dobre. Teplota v Jasperu za posledni dva dny dosahovala neskutecnych 30C, takze i v horach bylo prekrasne. Skyline trail se jmenuje Skyline diky tomu, ze se nejprve pomerne rychle vystoupa do vysky nad 2km a pak uz se trek drzi po hrebenech ve vice ci mene stejne vysce. Pokud mate stesti a je hezky, je to jeden z mistnich nejuchvatnejsich treku - putujete temer mesicni krajinou nad okolnimi horami a mate pocit, ze se nad nimi vznasite. Pokud je naopak osklivo, da se tu pry prozit prave peklo! My meli stesti a po cele dva dny, za ktere jsme jinak tridenni trek zvladli, panovalo naproste jasno, bez jedineho mracku (i ve vyskach kolem 2.5km, 23. zari, se pohybovaly teploty kolem 23C). A tak jsme slapali a koukali a slapali a bylo to bezva. Prespat jsme chteli v jednom k tomu urcenych taborist, ale nakonec jsme se premistili na verandu jednoho opusteneho a uz zazimovaneho srubu. Nevime, jestli by z toho meli majitele radost, ale svitilo tam tak nadherne slunicko, az do pozdnich vecernich hodin, ze se tomu proste nedalo odolat. Druhy den jsme nejprve vystoupali az do oblak a pak zase slapali a koukali a slapali a bylo to opet bezva. Vtipny byl nakonec hlavne zaver vyletu. Dosli jsme po 27km (celkem 45km) a mnoha set metrech nahoru a dolu k silnici, kde jsme na jednom z parkovist zanechali nase auticko. No... jenze kde to parkoviste je? Koukali jsme doleva a doprava a nic nam to nepripominalo ani na jedne strane. Docela vtipne, ne? Tak se jej Martin vydal hledat a svete div se, po dvou kilometrech jej i nasel. Huraaaaa :). Ted sedime v Jasperu a resime, jestli nase totalne zrasovane nohy vystavime jeste jednomu vicedennimu treku do Tonquine Valley, nebo se na to vyprdneme a dame nejakou pohodu. uvidime zitra.

Protoze mazlika po preziti Skyline treku bolely udesne tapicky :o), rozhodli jsme se, ze dalsi vicedenni prechod odlozime. A tak jsme rano nasedli do auta a presunuli se az do Radium Hot Springs, malinkate diry na okraji narodniho parku Kootenay, kde jsou i horske lazne, ktere jsme si samozrejme nenechali ujit. Protoze v RHS neni opravdu vubec nic, v podstate je to jen par motelu a benzinek vyrostlych kolem krizovatky dvou hlavnich cest, hned rano jsme se opet vydali na cestu. Tentokrat jsme zakotvili v mestecku Golden na upati narodniho parku Yoho. Tento park nam byl doporucovan jako nejmalebnejsi a nejkrasnejsi. V Golden jsme zustali z ciste praktickych duvodu - mesto je tesne za hranicemi narodniho parku a tak jsou tu ceny unosnejsi. Kdybychom chteli nocovat uprostred Yoho ve vesnici Field, ceny by narostly do neunosne vyse. Ani jsme jeste nepsali o tom, jak je tady draho... az jsme z toho prekvapeni, kdyz nam emailem prijde vypis z uctu :). Cena za nejlevnejsi ubytovani se bezne pohybuje kolem 1.500.-Kc/noc a vecere minimalne litr, s flaskou vina i dva. Ach jo... ale neda se nic delat, uz jsme jednou tady a znate to - jsme na dovolene, tak si clovek obcas dopreje i vic, nez by si dopral doma. Z Goldenu denne vyrazime do Yoho a musim uznat, ze je to tady vazne prekrasne. Stihli jsme se jednou vypravit k jezeru Emerald Lake - tam jsme si pujcili kanoj a protoze se extremne vyvedlo pocasi, bylo to vice, nez prijemne. Dokonce jsme se i koupali, coz obzvlast pro Martinu byla tak trochu novinka - voda v jezere ma barvu jako mleko, coz je zpusobeno mineraly, ktere ledovec mixovanim s kameny cestou z hor nasbira. Dalsich par vyletu se naopak neslo ve znameni vodopadu - jeden z nich je na obrazku (Wapta Falls) a musim se priznat, ze jsem nikdy u takhle mohutneho proudu padajici vody nestal a ze je to neskutecny zazitek. Dnes jsme vyrazili na trek Iceline (vede kolem mnoha ledovcu) a ac mel hodne pres 20km, videli jsme nejen ledovce, ale i dalsich nekolik vodopadu, kdy ten posledni Takakkaw Falls je pry 240m vysoky a po Niagarskych vodopadech je druhy nejvetsi v Kanade. Zitra vyrazime k jezeru Lake O'Hara, coz ma byt to nejlepsi, co se tady v teto casti Kanady da videt. Tak uvidime... No a v pondeli se Martina rozhodla, ze musime videt ziveho medveda a tak se vypravime do nedaleke casti hor, kde pry zije jeden grizzly, ktery je puvodne sirotek a od mala zvykly na lidi, takze ac zije v divocine, da se k nemu priblizit na par metru... uvidime a kdyz nas nesere, posleme i nejake fotky :)

Hned na začátku musíme napsat, že dnes to byl obzvlášť vydařený den, i když to tak ráno vůbec nevypadalo... Rozhodli jsme se, že vyrazíme k jezeru Lake O'Hara, což je jedna z místních největších atrakcí. Projevuje se to už tím, že i v Lonely Planet píší, že lístek na autobus, který k jezeru jezdí, si musíte zarezervovat až 3 měsíce předem. Což jsme samozřejmě neudělali s tím, že je off season a že nebude problém si lístek zakoupit na místě. A skoro to tak i dopadlo... jenže skoro není úplně a zcela nepochopitelně jsme narazili na něco, co jsme vlastně doteď absolutně nepochopili. No posuďte sami. Od hlavní silnice vede k jezeru 11km dlouhá štěrková cesta, která je zcela uzavřena a smí na ní jen autobus národního parku, který převáží turisty tam a zpět. Necháváme stranou, že i když na této silnici mohou jezdit obrovské autobusy, nesmí se na ní na kole (!). Ráno jsme tedy přijeli na parkoviště a šli se hned zeptat, zda je v autobuse nějaké to volné místo. Dostalo se nam odpovědi, že autobus je samozřejmě plný, ale že můžeme vyčkat, zdali někdo z turistů svoji cestu nezruší. Napsali jsme se na wait list a byli plni optimismu, protože ač k odjezdu zbývalo pár minut, lidí bylo kolem busu jen pár. Jaké však bylo naše rozčarování, když nám slečna ze samosprávy místního parku sdělila, že nikdo svoji cestu nejen nezrušil, ale že nás nemoho vzít... poloprázdný autobus zmizel v prachu (doslova) a dostali jsme jen doporučení, že je to k jezeru příjemná procházka po 11km dlouhé a nehezké silnici, celkem dost do kopce (400m převýšení) a k tomu teplota pod nulou... do pr....! Co to jako mělo být? Do autobusu nás nevzali, i když byl poloprázdný a my opravdu museli šlapat pěšky. Dali jsme to sice za necelé dvě hodinky, ale stejně, tohle vás nepotěší... důvody jsou nám doteď dost nejasné a jediné, co nás napadlo je to, že se tak snaží odradit a tím pádem regulovat počet lidí, kteří se k jezeru finálně dostanou. Nicméně - od prvního momentu, kdy jsme spatřili jezero O'Hara, nelitovali jsme, vztek jsme hodili za hlavu a doslova nevěřili vlastním očím. Ta nádhera... to se nedá popsat. Tohle je místo, které 100% stojí za to vidět a navštívit a oprávněně se tak přidalo na seznam těch nejkrásnějších míst, která jsme kdy v životě viděli. Na fotkách to sice vypadá hezky, ale skutečnost nám po celý den opakovaně vyrážela dech. Cestou zpět už autobus odvezl všechny, kdo byli na místě a tak jsme se spokojeně nechali přemístit k autu. Jenže sotva jsme vyjeli, vidíme po pár metrech na místním železničním přejezdu partu "ajzboňáků", jak někam ukazují na koleje. A opravdu, bylo to k nevíře, po kolejích směrem k nám si to spokojeně rázoval medvěd. A nebyl to kdejaký méďa, byl to pořádný MEDVĚD grizzly. Rychle jsme vytáhli foťák a začali fotit a filmovat, pózoval nám takhle pěkně asi dvě minuty. A to celé asi 30m od nás, ne-li dokonce blíž. Máme z toho obrovský zážitek, který naprosto předčil naše největší očekávání. A to se jdeme zítra mrknout ještě na méďu Boo (taky grizzly), takže možná ještě není všem medvědům konec!

Protoze si obcas nekdo z naseho okoli posteskne, ze netocime zadna videa (hlavne Milan :D), rozhodli jsme se, ze (mu) nejaka natocime... vzhledem k prenosovym rychlostem nejsou moc velka, ale snad to moc nevadi. Prvni dve jsou jezera ze zastavek u Icefield Parkway mezi Jasper a Lake Luise, treti je Emmerald Lake a posledni Lake O'Hara, obe z narodniho parku Yoho. Jinak od posledniho zapisu se toho moc zajimaveho nestalo. Vcera jsme zakotvili ve mestecku Revelstoke, ktere melo byt docela hezke, ale nakonec, bohuzel, nebylo nic moc. Vubec se da rict, ze krome Banffu, jsou tu mesta klasicky hnusna malomesta americkeho venkova. V Revelstoke jsme ale preci jen podnikli nejake ty vylety - jeden autem na horu Mt. Revelstoke (1938m), kde jsem celou cestu nahoru, po naprosto dokonale nove silnici, ktera mela pres 25km, prevyseni 1500m a byla plna rozkosnych zatacek, vzpominal intenzivne na kamarada Karla (promin, jestli jsi skytal) a premyslel, jak by to si tady s nejakym poradnym autem dokazal uzit. Druhy den jsme si tu pujcili kola a vyrazili k nedaleke prehrade na rece Columbii. Reka je to obrovska a jako veskera voda v Kanade, naprosto dokonale modra. Vylet na kole byl nakonec ale docela fiasko. Celou cestu k prehrade jsme jeli po dost hnusne silnici se spoustou aut a kamionu, ktere privazely odpad na skladky, kolem kterych jsme museli jet. Porad jsme se utesovali, ze cesta zpet bude lepsi, jenze to by nesmel v Americe nastat den "11/9", kdy se tady vsichni zblaznili. Typickym prikladem je, ze prehrada je od te doby oplocena a naprosto nepristupna, takze jsme zpet do Revelstoke museli tou samou cestou :(. Jeste, ze jsme za mestem objevili totalne nove laznicky, takze hodinka ve vroucich prirodnich pramenech nas zase dobre naladila... Aktualne jsme uz tak trochu na ceste do Vancouveru. Docetli jsme se totiz, ze kolem mesta Kelowna je mnoho vinarstvi a tak jsme se rozhodli je zitra podrobne a doufam, ze opet na kole, prozkoumat.

Po výletu k jezeru Lake O'Hara nám už bylo jasné, že se naše cesta Kanadou chýlí víceméně ke konci. Nicméně jsme si nechali ještě jeden den na ochutnávku vín v okolí města Kelowna. Po zážitcích v okolí San Francisca, se ale dá mluvit víceméně jen o zklamání. Vína nám nechutnala skoro vůbec a jedinou výjimku tvořila ledová vína, kterými je tato oblast celosvětově proslulá. Nicméně i velmi malá degustace těchto lahůdek je tak drahá, že se nám do nějakého většího pití ani nechtělo. A tak se celý den nesl ve znamení pohodové jízdy na zapůjčeném kole po svazích kolem jezera, návštěvou 5ti vinařství a jedné kozí farmy, na které jsme ochutnali asi 20 druhů výtečných sýrů – mňam! A tak, i když vína nebyla nic moc, byl to moc fajn den. Další den ráno jsme vyrazili na poměrně dlouhou cestu autem do Vancouveru. Počasí se razantně zhoršilo, pršelo, že nebylo vidět na pár metrů a my měli pošetilou radost, že i když jsme v to zpočátku ani omylem nedoufali, že jsme si užili celé tři týdny naprosto úžasné počasí, vlastně skoro bez deště. Vancouver sice vypadal v mracích a v lehkém dešti dost zamračeně, ale i tak se po prohlídce centra Martině zalíbil. Což jsem byl rád, protože osobně považuji Vancouver za jedno z nejkrásnějších a nejčistších moderních měst na světě. Nádherná mořská zátoka, kolem které se město prostírá, je obklopena překrásnými horami a všude naprosto neskutečně čisto. Díky blížící se zimní olympiádě 2010 ve městě ještě finišuje několik málo staveb, ale jinak je celé centrum na tuto obří akci velmi dobře připraveno.   Jako poslední výlet jsem naplánoval cestu lanovkou na Grouse Mountain – tam jsme hodně dlouho obdivovali dva medvědy, které místní zachránili po tom, co jim z nějakého důvodu zemřely jejich matky. Díky tomu, že méďové žijí od malička v zajetí, jsou na lidi zcela zvyklí a člověk je mohl pozorovat z několika desítek centimetrů. Normálně nemám tyhle „klece“ pro zvířata rád, ale výběh a kvalita života, kterou jim zde zjevně poskytují, na mě velmi pozitivně zapůsobila a okukováné medvědů se nám hrozně líbilo. Na samoté hoře se toho zjevně nedalo moc podniknout a tak jsem se nechal zlákat nabídkou na sjíždění hory na lanech natažených přes hluboká údolí – rychlost až 60km/h, výška několik set metrů nad zemí a to vše v překrásné přírodě. Nakonec to ale nebyla taková bomba, hlavě proto, že se přihnaly mraky a z některých přejezdů údolí nakonec zbyla jen jízda mlhou. Ale i tak to bylo fajn a prima zábava. No a tím končí naše cesta Kanadou – nadchla nás svojí krásou, ohromila svojí velikostí a mile překvapila svojí malebností. Asi těžko můžeme mluvit o tom, že jsme Kanadu viděli, na to je to příliš obrovská země. Ale i ten kousek „Rockies“ stál 100% za to a můžeme jej jen a jen doporučit. Obzvlášť, pokud rádi podnikáte cesty jen tak s báglem a stanem do divočiny, to si opravdu užijete. A ty oblasti, které jsme navštívili my, ty jsou sice dostatečně divoké a člověkem ještě zcela nedotčené, ale na druhou stranu se dá autem za pár hodin do nějaké civilizace dojet a skloubit tak divočinu s pohodlím. Jestli někdy bude možnost, opravdu rád bych se do Kanady vrátil – v podstatě kamkoli. Ke Kanadě tak z českého pohledu lze vytknout jen jedno, a to je finanční náročnost. V Kanadě je pro nás prostě draho a s tím asi bohužel nikdo nic jen tak neuděláme L.